Jáva, Sulawesi
31.11. 2003 neděle
Našel jsem ještě jedny trenýrky, tudíž jsem do batohu přibalil i je. Večer prchám na letiště, jelikož nemám v úmyslu zmeškat letadlo.
Odlétám do Frankfurtu s ČSA. Z Frankfurtu do Singapuru s Lufthansou a její sbírkou nejhnusnějších letušek světa. Průměrného věku zhruba padesáti let.
1.12. 2003 pondělí
V Singapuru jsem způsobil menší fó pá, když jsem, nemaje peníze na drahé nápoje, okusil vodu z fontánky v letištní hale.
Celou cestu ze Singapuru do Jakarty jsem škemral od letušek jeden džus za druhým a skryt za sklopeným sedadlem jsem džusy přeléval do plastikové lahve. Když je to zadarmo, že ano. Kromě toho jsem ukořistil spoustu osvěžujících ubrousků.
Z letiště jsem odjel místním busem Damri do centra a naběhl na vlakové nádraží.
„Jednu jízdenku na vlak do Surabayi, prosím.“
„Nemáme.“
„Cože?“
„Nemáme, až na zítřek.“
„Aha, tak na zítřek.“
„Za 200 000 rupií nebo za 220 000?“
„Ehm… něco do třiceti tisíc nemáte?“
„Do třiceti tisíc vám seženeme taxíka do hotelu.“
Zakoupil jsem tedy příšerně drahý lístek na vlak a odešel do ulice Jaksa, která je známá tím, že je špinavá, plná turistů a je tam levné ubytování. Jalan Jaksa je od vlakového nádraží Gambir vzdálená 10 minut chůze, takže je vcelku zbytečné brát si taxíka. Ulice je přecpaná hotely, hostely a penziony všemožných úrovní a cenových relací. Mezi hotely je spousta cestovních agentur, pojízdné stoly s jídlem, restaurace, děvky a podobně.
Za 30000 rupií jsem obdržel špinavý pokoj v hostelu Djody s čistým švábem a nefunkční sprchou. Recepční mluvil anglicky, takže pohoda.
2.12. 2003 úterý
Vsedl jsem do autobusu, který plní funkci městské hromadné dopravy a vydal se hledat starý přístav Sunda Kelapa. Sunda Kelapa je starý jakartský přístav plný buginských škunerů. Kolem skvostné slumy.V Sunda Kelapa jsem pomocí pádu do koše s rybami pobavil místní domorodce, kteří mě oplátkou za komický pád a za zcela nekomických 10000 rupií vozili mezi loděmi, čehož jsem využil k tomu, abych díky suchozemské neohrabanosti svrhnul do vody můj batoh.
Následně jsem vtrhnul do námořního muzea, kde jsem si vyhádal studentskou slevu a ušetřil tak zhruba korunu padesát. V muzeu nebyl vůbec nikdo, pročež jde o muzeum vskutku skvostné. jde o starý holandský sklad, obrovskou budovu s dřevěnými trámy a popravdě řečeno… je to jedna z věcí, které opravdu stojí za shlédnutí. Exponátů je spousta… od sbírky mušlí přes vycpané ryby, modely i skutečné kusy domorodých lodí až po přehlídku uniforem a historii indonéského námořnictva.
Večer odjíždím vlakem na východ. Odjezd v 17.00 a předpokládaný cíl zítra v 7.00.
Na nádraží mě posílali z jednoho nástupiště na druhé – dispečer v budce měl jaksi odlišný názor od železničářů na nástupišti, ale nakonec jsem vlezl do správného vlaku.
3.12. 2003 středa
Indonéské železnice mají zřejmě poradce z Českých drah, tudíž má vlak 4 hodiny zpoždění.
Utírám si poslintané rameno, které mi takto ve spánku mém i jeho ozdobil spolucestující z vlaku. Cesta byla v pohodě, číšníci roznášejí jídla na objednávku, v televizi hrají jakousi romantickou příšernost a klimatizace spíše mrazí než chladí.
Z klidného malého nádraží Gubeng v Surabaya odjíždím do kanceláře Pelni, což je společnost, která si postavila veliké lodi a vozí lidi sem a tam.
Zakupuji lístek na ostrov Sulawesi, do města Makassar. Je potřeba sebou hodit, jelikož loď vyjíždí za hodinu. Hodinu jsem využil k tomu, abych si dal polévku s polosyrovou nasekanou vepřovou kůží a rýží. Následně jsem pálivě zjistil, že kečup a pálivé koření se servírují ve stejně vypadajících lahvích.
Odjel jsem do přístavu (cesta v ceně jízdenky od kanceláře společnosti Pelni), kde je spousta lidí, veliká loď a pán s obrovským pytlem, který se zasekl ve dveřích. Vysvobození mu přinesl až voják, který pytel rázně rozřízl, z pytle se vysypala trička s nápisy „I love USA“ a „Osama bin Ladin“ a my mohli pokračovat v nástupu na loď. Fasuji na páté palubě místo pod dírou na klimatizaci. Již po několika minutách zjišťuji, že kromě studeného vzduchu se z otvoru každou chvíli vyřítí i středně velcí švábi.
4.12. 2003 čtvrtek
V Makassaru přistáváme v 14.00, což celkem prezentuje necelých 24 hodin plavby ze Surabaye. Společně s pytlem jablek, pytlem rýže, pytlem kukuřice, několika duriany a Indonésanem Jojo sedám do bema alias pete-pete a odjíždím na autobusové nádraží, odkud hodlám pokračovat z pobřeží do vnitrozemí. Autobusové nádraží Daya terminal je nové, čisté a přehledné, pod střechou jsou kanceláře autodopravců, obchody a restaurace.
Na nádraží za 30000 rupek zakupuji lístek na autobus (ceny jsou od 30000 do 67000), čímž jsem ušetřil, jelikož jiný bus je sice s klimatizací, sklápěcími sedadly a veškerým luxusem, ale stojí o zhruba 50 korun více.
Večer zjišťuji, že jsem ušetřil 15000 rupek, ale můj autobus nejenže nemá klimatizaci či sklápěcí sedadla, ale nemá ani dveře a některá okna. Navíc to není autobus, ale jakýsi minibus se sedadly o šířce cca 30cm, na které se opravdu nedá narvat mé tlusté pozadí. Aby mi vynahradili nepohodlí, zajistila mi autobusová společnost jako dárek o dvacet cestujících víc, než je kapacita minibusu, dále zajistila řidiče, který má problémy udržet vozidlo na silnici, zato s gustem předvádí cirkusové číslo, kdy si do každé nosní dírky strká jednu cigaretu a slastně popotahuje.
V sedm večer vyjíždíme.
5.12. 2003 pátek
V pět hodin ráno po cestě plné vášní, cigaretového kouře, zastávek u veřejných toalet, které se podobají spíše skladům lidských exkrementů a tří poskočení minibusu (dva přejetí psi a jedna opice) dorážíme do Rantepaa.
Za pomoci místního blázna, který chrlí fráze asi v deseti jazycích, tancuje a zpívá se ubytovávám v penzionu a spím až do odpoledne.
Odpoledne prší. Ve tři hodiny. Docela hodně prší. Ba převelice. Už vím, co je to období dešťů, leč nepřikládám tomu valný význam.
Mávnul jsem na rikšu, aby mě dovezl do penzionu. Rikšák přijel a já nasedl. Rikša zafuněl, šlápnul do pedálů a rozjeli jsme se. Najednou rána a já seděl na zemi v rozpadlé rikše.
„Ou ou mister, ou ou!“, bědoval rikšák a obíhal vozítko, kterému pode mnou praskla hlavní osa, spojující dvě přední kola a držící značnou část nákladu. Kolem jezdili ostatní rikšáci a škodolibě se smáli. Na několik jsem jich kvůli odvozu mávnul, ale žádný mi nezastavil, dělali, že mě nevidí a rychle ujížděli pryč.
Odjíždím kousek na jih, vysedám u odbočky do vesnice Lemo a jdu. Je ráno a nikde nikdo. Kolem je až trapně hezky, samá zelená, nad hlavou mrtvoly, kolem mrtvoly, všude mrtvoly, ve skále mrtvoly, ve stromech zabudované mrtvoly a samé tau tau kolem. Žádní turisti, jelikož je období dešťů. Lesem jdu do vesnice Tilanga, kde jsem se vrhnul do jezera s vodou a ukořistil jednu pěknou pijavici. Ukořistil jsem ji na lýtko a pomocí brčka a chilli omáčky z pytlíku jsem ji zase dostal pryč.
Londa jest vesnice další, kousek od Tilanga a je to ves hnusně turistická, dokonce i vstup se tam platí. Za 10000 rupií je mi umožněno, abych vlezl do jeskyně. Průvodce s lampou jsem odmítl, jelikož když jsem byl malý, chodil jsem do tmavého sklepa pro brambory také bez průvodce. Když jsem nahmatal už asi třetí lebku a zakopl o stehenní kost, zažehl jsem raději svítilnu a z jeskyně prchnul.
Ve tři začalo pršet. Za deště docházím zpět do Rantepaa. Zpola utopený padám na postel.
Vskutku, v období dešťů prší.
7.12. 2003 neděle
Odjíždím na autobusové nádraží a po jistých komplikacích do Lempa, vesnice severně od Rantepaa, nedaleko Batutumongy. Lezu po kopcích a rýžových polích, svítí slunce a je hezky.
Ve tři hodiny začíná pršet. Stojím na úzké hrázi, která dělí jednotlivá rýžová políčka, zde i značně terasovitá. Po pěti minutách zjišťuji, proč jsem tu zatím potkal jen jednoho turistu, který navíc o období dešťů, stejně jako já, také nic nevěděl. Z hor nad Batutumongou začíná stékat stále víc vody, z nebe tomu není jinak. Jednotlivé hráze mezi rýžovými poli mizí, zmizeli i domorodci, zůstal jsem jen já. A voda. Po další pár minutách je krajina tvořena horami, několika velkými jezery a mnou. Voda mi zatím sahá po kolena, tak se snažím jít dolů, do údolí. V kalné vodě nic nevidím, takže každou chvíli o cosi zakopnu a spadnu po držce do vody. Po chvíli je mi voda po stehna. Z potůčků z hor se staly tak tři metry široké cosi mezi dravým potokem a vodopádem. Vzývám výrobce igelitových pytlíků, ve kterých mám zabalené všechny foťáky, aby vyráběl kvalitní zboží, ne jako výrobce prezervativů pro kolegu Pepu, který teď má trojčata. Po necelé hodině deště naprosto rezignuji, vrhám se do rýžových polí a plavu. Nechám se unášet směrem dolů, lokám kalnou vodu. Vcelku nuda, vzhledem ke zhruba pěti až osmi kilometrům, které takto musím zdolat. Zábavou jsou jen jednotlivé skoky-pády z jedné terasy zatopených polí na druhou. Nebolí ani tak otlučené ruce, jako spíš krk, jelikož se snažím napodobit žirafu a držet hlavu co nejvýš, hlavně nad vodou, což je s batohem na zádech nadmíru zábavná věc. Zvláště pro přihlížející domorodce, kteří na mě mávají z více či méně vzdálených obydlí, kolem kterých proplouvám.
V šest večer, po zhruba třech hodinách indonéského aquaparku, jsem se dostal k silnici. Stavím první projíždějící auto. Na korbě i za deště okamžitě usínám, takže mě asi po půl hodině budí v Rantepau.
Jelikož se mi klepou ruce a ani nohy moc neslouží, stačím se pouze vyzvracet a v mokrých věcech padám do postele.
Batoh i boty jsem si ovšem sundal, aby si někdo nemyslel, že jsem prase.
8.12. 2003 pondělí
Po včerejším výletě zjišťuji, jak to opravdu s tím obdobím dešťů je. Je to asi tak, že v každé oblasti Indonésie prší jinak, někde vůbec a podle oblasti v různé intenzitě. Například na počátku července v Tana Toraja v Rantepau začíná pršet s téměř dokonalou přesností ve tři hodiny odpoledne a to velice intenzivně. Přestává kolem půl sedmé. Opět začíná v osm a s různou intenzitou prší až do rána, do rozednění. Vyjímky jsou tak 1 – 2x týdně.
Po včerejšku relaxuji a motám se jen po okolí Rantepaa. Nikde nikdo, pár kopců, klid a pohoda.
Večer odjíždím busem zpět do Makassaru. Odjezd v 21.00. Nechám si to několikrát potvrdit a napsat na jízdenku. V 20.30 sedím ve warungu, popíjím zpěněný džus se špinavým ledem a najednou ejhle… kolem projíždí můj bus. Skáči se z hospody a za nepříčetného ječení se řítím za busem, který mizí v dáli. Pomocí zoufalé gestikulace a mé skvostné indonéštiny jsem zalarmoval ojeka, místní pubertální mládež, fungující jako mototaxi. Do autobusu jsem tedy nasedal po krátké stíhací jízdě s pěnou u huby.
9.12. 2003 úterý
Bus zastavil na periferii, tak jsem se domluvil s dalšími a taxíkem odjeli do města. Vzhledem k tomu, že cena letenky do Jakarty vyjde levněji, než cesta vlakem a lodí, nehledě na ušetřený čas, počal jsem objíždět letecké společnosti a cestovní kanceláře. V jedné cestovce mi nabídli cenu vskutku slušnou, tudíž jsem letenku zakoupil. Při rezervaci a tisku letenky ovšem jaksi došlo ke ztrátě spojení a následovala báječná věc – dopsání letenky rukou a na psacím stroji.
„No problem, mister.“
Nuž – uvidím.
Po dopolední jízdě několika busy, kterou bych v evropských poměrech nazval chaotickým blouděním, jsem dojel na autobusové nádraží a přesedl na auto do Bulukumby. A tam na další auto do Biry. Bira jest vesnička na jihovýchodním cípu jižního ocasu Sulawesi. Nikde nikdo, jen velrybí lebka a moře.
Ubytoval jsem se v bungalovu se sprchou, což je nevídaný luxus.
10.12. 2003 středa
Co dělat u moře, kde nic není, jen prázdné pláže a korálové útesy deset metrů od moře? No nasadit si potápěčská skla a strkat hlavu pod vodu. Což jsem činil vydatně, celý den. Jen večer jsem šel do hospody, dal si cap cai a nasi goreng a poslouchal, jak mi jediná osoba široko daleko hraje na kytaru.
Z Biry k moři jsem šel pěšky. U silnice seděl vychrtlý, do tmavě hnědé opálený běloch v orvaném tričku a orvaných kraťasech. Na hlavě trosky slaměného klobouku. Vedle něj ženština podobného vzezření. Spokojeně seděli na kraji silnice a žužlali stéblo trávy.
Já: „Zdravím.“
On: „Taky zdravím. Jak se máš?“
Já: „Dobře. Odkud jste?“
On: „Odkud jsme? Hm. Dobrá otázka.“
Půl minuty ticha.
On se otočil na ni: „Odkud to vlastně jsme?“
Půl minuty ticha.
Ona: „Odkud jsme? Z Kolumbie?“
On na mě: „Tak vidíš, z Kolumbie jsme.“
Kolem jelo auto.
„Kiri, kiri!“
A odjeli.
11.12. 2003 čtvrtek
Pustil jsem naplno vodu, ozvalo se zasyčení, rána a ventil z vodovodního potrubí vystřelil a trefil mě do břuchu.
Potom jsem si odřel břuch o koráli při potápění.
A spálil jsem si břuch na slunci.
Poté už jsem si na břuch dával pozor a tak mě jen do nohy štípnul krab, kterého jsem omylem zašlápl do písku.
12.12. 2003 pátek
Kolem Biry je spousta malých pláží, na jedné z nich jsem našel rozestavěné a zřejmě dlouho netknuté lodě a chcíplého psa.
13.12. 2003 sobota
Dnes se mi nic nestalo, žádný úraz, nikam jsem nespadnul, na nic nešlápnul. Jsem z toho celý nesvůj a nervózní.
14.12. 2003 neděle
Odjel jsem do Makassaru. Dokonce přímým autem, jelikož jsem se nacpal do pošťáckého auta. Pošťácké auto funguje tak, že jezdí do každé díry po cestě, lidi sedí na zápraží a do auta hážou všechno možné.
V Makassaru jsem si dal cumi cumi a jelikož moje indonéština je pořád příšerná, nedokázal jsem si říct o poloviční porci a pod pojmem „malá“ jsem si představoval něco méně gigantického, než mi přinesli. Smaženou cumi cumi, tedy oliheň, jsem jedl asi dvě hodiny, snědl jsem asi třetinu a zbytek si nechal zabalit. Do igelitové tašky.
15.12. 2003 pondělí
Včera večer jsem se ubytoval v hotelu v pokoji hned vedle recepce. Místní hotely mají vesměs jen překližkové stěny. Případně z kartonu. Indonésané mají rádi akční filmy. A velice nahlas puštěnou televizi. Indonéský akční film je 2x delší než evropský. Indonéský akční hrdina vydrží asi tak 20x víc ran, než jeho evropský kolega, asi tak 20x více u toho řve a v každém filmu je asi tak 850x víc rvaček, než v akčním filmu evropském či americkém.
Výsledkem toho je, že mám po dnešní noci halucinace, všude slyším řvaní, ječení a hekání, všude slyším výstřely, skřípění brzd řvoucích aut a tak podobně. Jako televizní divák, či spíše posluchač, jsem totálně zklamal.
Večer jsem odjel na letiště a odletěl do Jakarty. Let měl dvě hodiny zpoždění a podávala se tak pálivá omeleta, že jsem si ji na tácu poléval vodou a po polknutí vydatně zaléval džusem.
V Jakartě jsem se ubytoval v hostelu Borneo a větší humus jsem ještě neviděl. Nehledě na to, že to bylo zatím nejdražší ubytování. Kromě toho mi ubytování přišlo jako značně čtyřprocentní.
Když mě do hotelu vedl jakýsi kluk, v jedné úzké tmavé uličce mě chytil za ruku a zeptal se, jestli mám rád chlapečky. Má negativní odpověď ho nikterak nepotěšila. V recepci hotelu mě přivítal chlap, který se na mě sladce usmíval a medovým hláskem nabízel večeři zdarma.
Možná jsem paranoidní, ale i ten obrovský šváb v pokoji je určitě sameček a v noci po mně poleze.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.