Deník z cesty po Africe - Keňa 2009

Úterý 10. března – Neděle 15. března 2009

Motali jsme se mezi křovisky, písečnou cestou, kterou střídala měsíční krajina. Bylo právě 13:50hod a my jsme přejeli etiopsko-keňské hranice. O hodinku později jsme zahlédli obydlí. To bylo známkou toho, že se blížíme k vesnici. Na naší mapě byla jen jedna, Illeret. Kulatá a zaoblená stavení u nichž hlavní konstrukci tvořili silné větve a jako ostatní materiál každý použil co právě našel, včetně starých kartónů. Všude byl klid, na oploceném pozemku, kde sídlila policie jsme se zaregistrovali, krátce si odpočinuli ve stínu křovisek, probrali směr naší další cestování a odebrali se na náročnou etapu, kde člověk nepotká ani živáčka. Vyprahlými koryty řek a nedozírnými písečnými pláněmi drsné polopouště, jsme uháněli rychlostí maximálně 30 km/h. Do setmění jsme urazili jen část trasy. Nezbývalo nic jiného, než přenocovat na místě, kam jsme se dostali. Po okolí mrtvo, uvelebili jsme se přímo na cestě. Pustina posetá středními a velkými kameny a trnitými křovisky. Nikde nic, noc byla nezvykle až nepříjemně tichá. Ani strašidelný Zoborožec (Southern Ground Hornbill) nebyl slyšet. Na otevřené pláni pěkně fičelo. Někde v dáli na západ se podél slaného jezera Turkana rozkládá národní park Sibiloi.

Cloumání stanu nás nenechalo dlouho spát, stejně nás čekala dlouhá jízda. Krajina opravdu působí až strašidelně. Nikde ani živáčka a to myslíme doslova. Občas se někde mihne malá antilopa, ještěrka nebo proletí pták, vznešeně se prochází Ibis a postávají velbloudi. O provozu touto cestou ani nemluvě. Možná jedno auto za dva týdny? A to jen v lepším případě. Dost špatné místo na ztroskotání. Písek, kamení a křoviska zdobili celou cestu až do North Horr. Jak jsme se později dozvěděli, stav „silnice“ je i přesto lepší než hlavní oficiální cesta Moyale-Isiolo.

Okolo oběda jsme se dodrkocali do malého oázního městečka North Horr. Jako obvykle nikde nic, téměř žádní lidé, narazili jsme jen na příjemného pátera německé národnosti Anthonyho, který nás pohostil kávou a snackem. Pomohl nám s prvním kapesným a směnil dolary na místní měnu. Mohli jsme pokračovat dále na jih. Druhý nocleh nám poskytla pláž jezera Turkana kousek od Loyangalani, kde jsme za hříšné peníze, 2dolary za litr, vzali aspoň 10litrů pro přiblížení se levnější naftě. V noci se ale něco pořád plížilo kolem místa, kde jsme měli rozložený kemp. Prý snad hyeny, jak nám řekli v táboře. Radši jsme to zabalili a zajeli se zeptat do místního školního tábora, jestli by se nenašel někde kousek místa, kde bychom mohli přenocovat. A bylo, hned vedle vodní pumpy.

Okolo slaného jezera krajina byla stále suchá, kamenitá a drsná! Potkávali jsme velbloudy a domácí dobytek. I když v této oblasti takové pastevectví musí být dost náročné. Není tedy divu, že zde panují neustálé boje o půdu a vodu. Dál od jezera se příroda poafričtila, tak jak jsme ji znali z fotek a filmů i jízda byla klidnější. Ovšem neustálé horko, sluníčko pražilo již od samého rána, na obloze ani mráček. Stále ještě písečnou pistu zdobili i akácie. Na to, že je tato oblast neobydlená, pro nějakou zvěř tedy rájem na zemi, tak jsme moc druhů nezahlédli. Je pravdou, že blížící se naše auto určitě každého vyplaší. Pérování špičkové kvality zvané Old Man Emu heavy duty, vydávalo takové zvuky, že na hony daleko muselo všechno zaslechnout blížící se monstrum. Ale i tak jsme měli šanci vidět třeba pár vyplašených antilop Dikdik. Obrovská populace z dob dávno minulých byla buď vyvražděna místními jako zdroj obživy nebo se přestěhovala více do vnitrozemí, schovat se před pytláky za ploty národních parků a rezervací.

Roklinou jsme se dostali do South Horr. Tam začalo další dobrodružství, tentokrát se sháněním nafty. Nádrž měla jen pár litrů a do civilizace cesta stále ještě dlouhá. Spotřeba při jízdě v terénu je znatelně vyšší než po asfaltce či škvárovce. Místní nás poslali do katolické mise, kde jsme si mohli užít chladné osvěžující sprchy. Procházeli jsme se osadou, kromě jiných se na nás navěsil Thomas. Nakonec to nebylo až tak nepřínosné. Dovedl nás do malého obchůdku, kde nám žena středního věku z kmene Samburu prodala dalších 10litrů již za necelé dva americké dolary. Na cestování bylo pozdě, rozhodli jsme se nocovat zde. Jednotlivé části byly od sebe odděleny vyschlými koryty řek. Usadili jsme se pod řadou stromů. Někde v dáli pobíhali děti a mládež, akorát jsme dovečeřeli a přišli si s námi povídat dva tradičně vystrojení mladíci, vlastně válečníci kmene Samburu. „Jambo! Habariyako“ (Ahoj! Jak se máte?) spustili na nás. Anglicky jsme neobstáli, pomohli tedy ruce a nohy a naše kniha frází. Jeden z nich si poněkud více oblíbil Andreu a stále na ní dorážel. Neuhrál to. Po hodině posunkové řeči se rozloučili „Usiky Muema“ (Dobrou noc) a ztratili se v šeru. Vstávali jsme dříve, neboť poblíž stojící pumpa se stala rušným místem. Přišlo nás navštívit několik dětí, žen a mužů. Mezi nimi i velmi starý bývalý válečník. Vrásky v jeho tváři kreslili jeho život do posledního okamžiku. Nikdo nechtěl žádné peníze?! Není ovšem divu, sem se turisté nejspíš moc nedostanou. Rozloučili jsme se a odjeli.

Stejný den jsme dorazili do Baragoi a tam začalo opravdové dobrodružství zda získáme naftu pro vyprahlého Čmeláka či ne. Ručička visela dost pod červenou čárkou a ani v místních turistických informacích nám nebyli schopni říct, kdo má navíc pár litrů nafty. Jen co jsme zastavili na návsi, hned jsme byli středem zájmu, pověsil se na nás neodbytný místní, údajně páter“ Richard. Nedal se odbýt a jeho podivné chování nenasvědčovalo, že by byl schopen nějakou naftu sehnat. Domorodci ho nějak vážně nebrali, no vždyť působil jako blázen. Stejně se nedalo nic dělat, zkusíme mu věřit, že něco sežene. Renda s Richardem pokračovali v maratonu za naftou a Andrea zůstala střežit auto řežit auto. Domorodci kmene Turkana a Samburu se u auta zastavovali okouknout tu „mzungu“ to v řeči Kiswahili znamená běloch. Slétli se okolo auta jako mouchy, k tomu přišel i údajný bratr Richarda. Byl oblečený do flanelového modrého pyžama a taky nevypadal zrovna zdravě. Zvykem v afrických kmenech je vdávat a ženit se ve vesnici… to znamená, že zde dříve nebo později dochází k genetickým poruchám…! Na prašné ulici, v pravé poledne pod rozpáleným sluncem v uzavřeném autě, obklopená zvědavými domorodci – náročné. Po delší době, zapoměli se totiž v jedné hospodě při osvěžení kávou a samosou, se vrátil splavený Renda s Richardem a se zprávou o velmi uspokojivém výsledku. Dostali jsme 15 litrů nafty za našich posledních 1200,- keňských šilinků, které jsme u sebe měli. Richard nám ještě nacpal turkanovskou nádobou na olej zvanou ebur (vyrobená ze dřeva a pštrosí a velbloudí kůže). Zlákal nás k prohlídce jeho malého kostela a domu s rodinou (pochází z kmene Turkana). Na návsi v malé masně jsme si koupili kousek kozího masa. Spokojení, že máme naftu zase na několik kilometrů jsme se rozloučili vyrazili na další úsek touto vyprahlou krajinou.

Sice spokojení, ale neklidní. Úsek od Baragoi přes Maralal do Rumuruti je pověstný na rebely, před 2 týdny přepadli plnou matatu (místní autobus) a 2 dny nazpět postřelili jednoho Samburu, který byl se svým stádem na pastvě, ukradli mu stádo krav. Většina příhod jsou nesrovnalosti a boje mezi nenapravitelnými bojovníky zlodějského kmene Pokot proti Samburu a Turkana. Boj o půdu, stáda a vodu jsou nejhlavnějšími příčinami nepokojů.

Z Baragoi jsme vyrazili celkem pozdě a cesta do Maralal stále ještě není zrovna I.třídy, zastavili jsme na katolické misii v Moridjo a poprosili je o místo k zaparkování a rozložení stanu. Místní nás uvítali, dokonce nás ubytovali v pěkném, čistém pokoji a milá Samburu Lucy nás přizvala ke společné večeři. Nejen, že jsme nechtěli zneužívat jejich pohostinnosti, ale i jsme se těšili na mňamkovou večeři z kousku kozího masa, který jsme si pořídili v Baragoi. Povečeřeli jsme restované kozí masíčko a tzv. plný hrnec (brambor, sladký brambor, cibule, česnek, papričky se šťávou). Mezitím přijel otec Peter, s plnými bříšky jsme si s ním a s Lucy dali kávu a chlazené keňské pivko a po dlouhé době si sny nechali zdát v pořádné posteli. Nabrali jsme nové síly. Ráno nešlo jinak, pozvání na snídani od milé Lucy jsme přijali, společně s Mosesem jsme si vypili voňavý keňský čaj a poté se s námi rozloučili (Andrea od Lucy dostala samburský řetízek na památku).

Sílila populace, blížili jsme se do města Maralal. Prašné město kde pobíhali lidé, kozy, ovce, slepice a občas i nějaká kráva. Pod košatými stromy seděli skupiny domorodců a něco popíjeli. Na náměstíčku stály stánky ve kterých místní prodávali vše co se dalo, od zeleniny a ovoce, přes suvenýry až po nože na obřízky. Jiný byl pro chlapce, jiný pro dívky. Koupili jsme si kus velbloudího masa a zeleninu a zastavili se na internetu. Maralal je jedno z hlavních míst dění ze story bílé Masajky (ne Masajky ale Samburu).

Tahle část Keni kempy neoplývá, nepotkali jsme žádný, zůstali jsme tedy nocovat u policejní stanice. Dovařili jsme výbornou dýňovou polévku z etiopské dýně a unavení šli spát. Hned za svítání jsme vyrazili. Několik kilometrů od policejní stanice na nás kdesi z křovisek vykoukla žirafa a k tomu ještě nějaké antilopy. Byla jí vidět jen hlava v oparu mlhy s prozařujícím východem slunce a my už tahali fotoaparát a snažili se první kousek exotické africké divočiny zachytit. Po cestě jsme v zatáčce narazili na ceduli, uvádějící soukromou přírodní rezervaci Mugie. Zastavili jsme se tam. Nabídli nám safari za 25 USdolarů na osobu. Ještě jsme neměli takový přehled o cenách vstupného do parků a vidět první živou žirafu v životě byl přece jen silný zážitek. Do auta jsme nasoukaly rangera a vyjeli. Hned na poprvé jsme potkali bílého nosorožce Viktorii. Kromě toho také černého nosorožce, v dáli pár slonů, antilopy, gazely, pštrosy, žirafy a prasata bradavičnatá. Kromě Zebry Burchellové (Burchell´s zebra) jsme měli štěstí a spatřili i Grévyho Zebru s mládětem (Grevy´s zebra – je největším druhem zebry, její pruhování je velmi husté a jednotlivé pruhy mnohem tenčí sahají až na nohy, břicho je bílé, uši kulaté. Žije na území Keni, Etiopie a Somálska), jen ty lvi se někde zašívali. Příjemné zpestření dlouhé pusté cesty. Bílá Keňanka nám doporučila výlet okolo jezera Baringo, kam jsme se také rozjeli. Změnou krajiny se začalo oteplovat a za jezerem také více zelenat a vlnit, lidé trochu více zčernali, jen tradiční oblečení vymizelo a to pak bohužel jednotlivé kmeny moc k rozpoznání nejsou. Na krajnicích cest posedávají prodejkyně a prodávají co jim na polích vyrostlo. Na zastávkách autobusů postávají další, které na hlavách nosí ošatky plné ovoce, zeleniny nebo jiných dobrůtek jakými jsou samosy nebo smažené koblihy. Všechny čekají na příjezd matatu nebo jiného dopravního prostředku, aby se na něj sesypaly a prodali cestujícím skrz okénka co se dá. Ani my jsme neodolali nabídce melounů, papájí a výborného domácího medu za zlomek peněz v turistických oblastech.

Konečně se změnil i povrch cesty, po stovkách kilometrů se kamenito-hliněno-písčitý povrch změnil v asfalt. Huráá!! Čmelák si z radosti pěkně začmoudil. Dojeli jsme kolem jezera Baringo a Bogoria až do Kabarnet, kde jsme přežili noc.

Pondělí 16. března – Neděle 22. března 2009

Kolem Kerio Valley rezervace jsme dojeli až do Eldoret. Tím jsme jen projeli, přes Webuye až do Kisumu. Po čtyřech měsících nás poprvé potkal první déšť, chytil nás po cestě do Kisumu, což příjemně svlažilo nejen nás, ale i silnici. Zastavili jsme se v rezervaci Kakamega forest, zaskočili nás cenou jak vstupu, tak astronomickou cenou kempu. Vzdali jsme to. Do města Kisumu jsme dorazili dost pozdě, vlastně za tmy. Po směrovce na kemp ani vidu, tak kde budeme nocovat? Poptali jsme se na benzince a místní nás poslali na jakési velké sportovní hřiště. Nocovali jsme tedy na obrovském hřišti pod dohledem ochranky a zadarmo. Ráno kolem procházeli lidé do práce a na nákupy, docela brzy ;o) Tak jsme vstali, udělali si snídani a sjeli do města. Města v Keni vypadají dost podobně, rušné prašné ulice s poletujícím smetím. Mezi tím pobýhají kozy, slepice a lidé na kolech, v autech i na povozech tažených osly. Barevné stavby lákají ke koupi všeho co se dá. Nejvíce však mobilních telefonů a nesmyslných krámů. Ve větších městech se slepice a kozy vytrácejí a prašné cesty jsou nahrazeny asfalkama. Kisumu jsme jen projeli a na okraji města se zastavili na pěkném malém trhu s tradičními výrobky ze dřeva, kůže, batiky a kamene. Měli tam spousty pěkných mís, ubrusů, stojanů a sošek. Nějakou korunku jsme tam taky nechali (můžeme vřele doporučit, neboť výběr je moc pěkný a za rozumné, celkem nízké ceny. Věřte nám, neboť, v době kdy píšeme tuto část deníku, máme za sebou téměř celou Keňu a litujeme, že jsme nekoupili tam to, co se nám líbilo: příklad- 2,5m vysoká žirafa z teakového dřeva byla prodejná za 18tisíc keňských šilinků před slevou, to je asi 230 USD, v centru u Mount Kenya by nás stála 400.000,- šilinků, což je 5000 dolarů! Crazy!! Tak jestli máte cestu kolem, nakoukněte sem – vlevo na silnici směr Kisii). Chvilku jsme pozorovali jak domorodí mladíci zručně a bleskově vyráběli sedací ratanovou soupravu. Sjeli jsme ke krásnému největšímu africkému jezeru Viktoria, které se rozlévá přes hranice tří zemí – Keňa, Uganda a Tanzanie. Rybaření jsme vzdali už na začátku, neboť u břehů bylo dost trávy a okolo spousty lidí. Po krátké pauze jsme se vydali přes Kisii směr Maasai-Mara (Maasajská dekorace – a z výhledu to opravdu tak vypadá), podél tanzanských hranic.

Silnice sice byla asfaltovaná, ale děsná, samá díra takzvané Potholes. Mnohdy jsou přes celou šíři cesty a krajnice je rázně osekaná, tak je kolikrát jedno, jestli se projede hlubokou dírou nebo slítne z krajnice. Pár kilometrů před tanzanijskou hranicí za osadou Migori a Suna jsme odbočili na polní cestu směr Mara, pojmenovanou jako Trans Mara. Zjevně bylo po dešti, okolí krásně zelené, čerstvé, na cestě obrovské louže a bahno. Těch pár místních, nejen Masajů, co nás míjeli s úsměvem zdravili „Karibu! Habari?“ (Vítejte! Jak se máte!). Ale ani tady jsme nepotkali žádnou zvěř. Před setměním jsme dojeli do městečka cca 20km od parku a protože v okolí žádný kemp nebyl, zeptali jsme se na misii. Oplocený pozemek byl veliký, dostali jsme svolení.

Do toho všeho opět začalo pršet, vytáhli jsme plachtu a začali vařit pěkně uleželého velblouda. Tedy, abychom to upřesnili, Andrea vařila a René si v suchu s upovídaným otcem Selempem vychutnával šnaps na zahřátí. Povídali si, jak nás kola zavezli právě sem. Selempo daroval Renému do sbírky tradiční masajský nůž. Ani jsme nestačili dovařit večeři a v tom se spustil děsný slejvák a pokračoval téměř celou noc. Ke snídani za námi přišel otec Selempo (z kmene Masajů), s kterým jsme si popovídali nejen o naší cestě, ale i o okolí- maasajské půdě (mimojiné známá hvězda knihy Bílá Masajka si trochu popletla názvy a pro titulek místo Bílá Samburka, použila Bílá Masajka, což je špatně. Kmeny jsou si blízké, ale stále dost rozdílné a v oblasti Barsaloi Masajové nežijí.). Doporučil nám navštívit zdejší domorodý trh a navrhl návštěvu maasajské vesnice sousedící s parkem Maasai-Mara. Návštěvu masajské vesnice prostřednictvím průvodce jsme neplánovali, vstup 40 USD se nám zdál přehnaný. Do vesnice bychom sice rádi nahlédli, ale jen pokud se poštěstí být třeba pozvaní.

Jako první jsme vyrazili na trh v Lolgoria. Jedna část byla plná malých dřevěných stánečků a po zemi rozprostřených dek, kde ženy stále ještě tradičně oblečeny prodávali svou úrodu. Obrovká avokáda, malé i velké sladké banány, banány na vaření, listovou zeleninu, různé koření a jinou trávu, zeleninu a jiné ovoce. Druhá část se konala na velké zelené louce, byla plná krav, ovcí a koz. Místní zde obchodovali nejen s dobytkem, ale i domácky vyrobenými kravskými zvony a provazy. Na celém trhu jsme byli středem zájmu nejen místních ale i dobytka „co asi ty mzungu hledají na našem trhu?“. Navečer nás domorodci v čele se Selempem pozvali na zabijačku. Řezníci sice nebyli v tradičním, ale zručnost se kterou se během necelé hodinky dostala ovce z chlíva až na kuchyňský stůl pod ruce mamy Jaji byla překvapující. Pár minut na to domem zavoněla pečínka zvaná „nyama choma“. Tradičně se nyama choma připravuje na ohni, bez jakéhokoliv koření a soli, každý si kousky masa ořezává velkým masajským nožem a servíruje si je na čerstvě nařezané větvičky s aromatickým listím, jež dává masu jistou příchuť. K večeři mama, kromě nyama choma, připravila i specialitky jako domorodé „ugali“ – hustá kukuřičná kaše, „chisaga“ – listová zelenina orestovaná na cibulce a ovčí kotlík. Výborné, opravdu jsme si pochutnali.

Další den jsme potřebovali trochu poklidit ten nepořádek po předešlém dni. Okolo oběda jsme se jeli podívat trochu po okolí a nakouknout do masajské kultury. I přesto, že exkurze byla ze známosti, bylo vidět, že vesnička jejíž jméno je „Enkang esoit“ (Vesnice u velkého balvanu) je hojně navštěvovaná turisty. Bodejť ne, vždyť leží jen pár stovek metrů od brány Oloololo. Bylo to trochu jako v cirkuse nebo v ZOO. Ženy nám zazpívali na uvítanou, kluci měli přesně nacvičený scénář a informace o tomto kmeni. Provedli nás po vesnici – boma, rozestavění chatrčí – maňat, je do kruhu, uprostřed je místo pro dobytek na noc, děti mají své chatrče v zadní části vesnice kde uprostřed je postavená tzv. soudní síň, místo pro porady a soudy. Celá vesnice má dokola hustý plot vyrobený z trnitých větví jako ochranu před nebezpečnou zvěří a nepřáteli.

Je pravda, že jsme se toho dost dozvěděli, i když to bylo zhruba to samé, co je možné nejspíš najít i ve wikipedii. Rádi bychom objevili nějaké zajímavější informace. Nicméně, dle jejich slov, například strava Masajů se skládá jen z mléka, masa, krve a medu. Nejí zeleninu a i přesto, že pár metrů pod jejich vesnicí protéká řeka Mara, Masajové nejí ani ryby. Jednostranná chudá strava, ale vyhublý s vypouklými bříšky nejsou. Co se týče pohřbů, tak se velmi liší od například pohřbů kmene Himba. Ještě donedávna zesnulého člena rodiny prostě jen hodili do lesa a nechali ho napospas divočině. Abychom to upřesnili, nehodili ho přímo Masajové, neboť ti se bojí a štítí sáhnout na mrtvé tělo, vždy si najmou člena jiného kmene nebo i vesnice, který tělo do lesa hodí.

Nakonec jsme si prohlédli předražené suvenýry. Z vesnice zpět na večeři jsme dorazili trochu se zpožděním. Cestu po obvodu srázu nad parkem Maasai-Mara nám totiž zpomalila skupina žiraf, zeber a gazel, jež se spokojeně procházeli uprostřed. Večer jsme zaplnili povídáním se Selempem a Metemem. Kdo je Meteme? Meteme je Masaj, dnes vážená osoba, za kterou si chodí ostatní pro radu. V masajské kultuře je klučina obřízkou pasovaný na válečníka, a zhruba ve 26tém roce života vstupuje do dospělosti, kdy se může i ženit. Pro důkaz dobrého válečníka musí daný zabít lva jen s typickými zbraněmi, ne střelná zbraň, vyrazí tedy do buše včetně oštěpu, nože a „rungu“ (asi půlmetrová tyč z tvrdého dřeva na konci s koulí) a většinou spolu s dalšími dvěma parťáky, potulují se po buši dokud se nedostanou do křížku se lvem, tváří v tvář a vlastníma rukama ho nezkolí. A právě to se povedlo Metememu. Je skvělým nejen lovcem, ale i znalcem divoké zvěře, miluje slony a ví o nich nejspíš maximum.

Páteční den jsme využili k relaxaci a projížďce po okolí. Navštívili jsme pár kempů a lodžií, jen tak nakouknout jak vypadá prostředí kam se hrne spousty turistů. Našli jsme pěkné klidné místo na řece Mara, kde se v kakaové vodě cáchala hroší rodinka. Mohli jsme je v klidu pozorovat ze břehu, neboť jsme věděli, že díky vysokému břehu se na nás nedostanou. Horší by byl z pevniny nějaký lev či jiný predátor. Maasai-Mara na spousty místech nemá plot, tak má zvěř zajištěný volný pohyb po okolí.

Krásné, jak jinak než slunečné odpoledne jsme využili k rybaření. Andree se podařilo vytáhnout pěkného sumečka, Renda to dohnal malými kapříky. Po obvodu srázu nad parkem Maasai-Mara je moc pěkná vyjížďka, na malém soukromém bezplatné safari je možné spatřit nespočet druhů místní fauny. Mezi akáciemi a ostatními trnitými křovisky se prohání gazely, zebry, žirafy, buvoli, sloni, pakoně, brzy po ránu a po setmění je toto místo ještě akčnější. Svou oběť si zde hledají hyeny a dle koster pakoňů a antilop i kočkovité šelmy. Od řeky jsou slyšet hlasy hrochů a z vody koukají vypouklé oči krokodýlů. Žirafy spokojeně kráčí po veřejné komunikaci a sloni si razí cestu mezi křovisky.

Večer nás Meteme vzal na jeho pozemek. Půda jeho a jeho rodiny se rozkládá po obvodu srázu s úžasným výhledem na Maasai-Mara park. Za pěkného počasí je možné dohlédnout až do národního parku Serengeti. Usadili jsme se hned u okraje, René a Meteme nasbírali dřevo a proti hyenám a podobným dravcům rozdělali velký oheň. K večeři jsme připravili nachytané ryby, jen Meteme odmítl, jak jsme již psali, Masajové nejí ryby, prý to je „slizký vodní had a ten se nejí“, jak prohlásil Meteme. V tuto chvíli jsme neměli v autě nic jiného než čínskou instantní polévku. Nabídli jsme mu ji. Bez problémů souhlasil, ovšem posléze litoval. Vybrali jsme tu bez koření a i přesto pro něj byla dost kořeněná. Nechal si radši poslat k mamince pro čaj s mlékem. Jeho mladší bratr mu přinesl dlouhou ozdobenou kalabaš plnou silného čaje s čerstvým mlékem. Rozbalili jsme stan a šli spát. V teplé noci pod oblohou plnou hvězd jsme poslouchali volání divočiny v podání lvů a hyen.

Přivstali jsme si, abychom si stihli užít nádherného zážitku – východ slunce nad Maasai Mara. Po snídani jsme si prohlédli rozlehlý Metemeho pozemek, který by rád nabídl do pronájmu někomu, kdo by zde investoval do safari lodže a kempu. Místo je to nádherné, perfektně oddělené, naprosto okouzlující výhled na kroutící se řeku Mara a obrovské pláně parku poseté pohybujícími se tečkami, rozmanitou zvěří. Meteme by rád nabídl pozemek nám, vzali bychom ho hned, ale myslíme si, že vlézt do nějakého podnikání s Afričany nebude jen tak. Nejprve jsme souhlasili, výstavba takového kempu není nákladná, chtěli bychom zachovat architekturu okolí, takže bychom se soustředili na stavbu masajských maňat (chatrčí) ne stanů. Ovšem nakonec jsme změnili názor neboť z majitelů začali lézt požadavky… Nejen, že by jsme vše financovali sami, ale ještě chtěli od nás postavit pro jejich matku novou chatrč v hodnotě 1500 euro (?), školu, zdravotní zařízení a nakonec mít ze zisku 40% odměnu a slovo na organizaci. No nejsou ty Afričani chytrý?! ;o)

Odpoledne po cestě zpět na misii jsme se zastavili pozdravit jeho rodinu, ani jedna z jeho čtyř manželek tam nebyla. Auto jsme zaparkovali u chatrče, hned ho přiběhly očuchávat kozy. Mezitím jsme my nahlédli do chatrče, v tomto případě obdélníkového tvaru. Uvnitř nic moc nebylo, jen nějaká židle, ohniště a na zemi rozprostřené kravské kůže. Vypili jsme čaj a rozloučili se zbytkem rodiny. Spolu s jeho bratrem Benardem nás vedl přes malou pláň do lesíka odkud se kouřilo a linula se libá vůně. Místo a rituál výhradně pro muže. Žádná žena, aspoň ta domorodá, nemá na toto místo přístup. Je to rituální tajné místo v buši, kde se sejdou jen muži, zabijí, v tomto případě krávu, a po té si celý den za diskuze o situaci ve vesnici a v kmeni pochutnávají na různě připraveném mase. Žena jednak nemá žádné slovo v diskuzích a také nesmí vidět, jak muž žvýká stravu, neboť je to hrdý válečník! Tak je její přítomnost vyloučena. Andreu se zavřenýma očima zkousli. Na několika velkých ohništích stáli veliké hrnce ve kterých to bublalo a klokotalo, nad jedním ohništěm byly zapíchané klacky na kterých se grilovala nyama choma (grilované kusy masa). V jednom rohu seděla skupinka starších a o něčem živě diskutovali. V druhém jeden z válečníků opracovával kravskou kůži. Výborné libové maso sní chlapi a ženám a dětem zůstanou vnitřnosti a v lepším nějaká ta spodní noha. Z grilovaných kusů voňavého masa si velkým nožem odřezávají kusy a konzumují je. My jsme žádný takový nůž neměli, maso nám tedy nakrájeli a naservírovali na připravené větvičky aromatického listí. Bez koření a soli a přece chutnalo báječně. Naštěstí jsme nemuseli pít krev s mlékem!!

Na misii jsme konečně přesvědčili hostitele, aby vaření nechali na nás. Ryb jsme nachytali dost a Selempo, Risbah a mama Djadja se nechali přesvědčit a proti meníčku neprotestovali. Uvařili jsme novozélandskou dýňovou polévku a v troubě upekli pokmínovanou rybu s bramborem. Mama Jaja uvařila i ugali. Neděle byla tak trochu úklidovým a úpravovým dnem. Auto potřebovalo po těch hrozných cestách opět doutáhnout nějaké šroubky, vyčistit kontakty a prosvětlit zaprášené prostory, pomohli jsme s úklidem i na misii. Ještě naposledy jel René s chlapama pomáhat do lesa. Nařezat nějaké dřevo na stavbu a do kamen na vaření. Večer jsme po dlouhé době nakoukli na internet a emaily. Tam jsme také zjistili, jak to bylo s těma dvouma Čecháčkama s červeným Patrolem z Neratovic a trajektem do Súdánu. Byli jsme velice překvapeni jiným popisem v deníku, než jak nám napsali v sms. Prostě lež. Za dobrotu na žebrotu, když potřebují lží a zlobou dosáhnout prvenství a vítězství, tak ať. My jsme jim k jejich cestě neskutečně pomohli v přípravách, proto jim to nevzalo tolik času… nás to těší a pokud to oni tají aby byli nej, už není náš problém. Vše je vždy po zásluze potrestáno…

Pondělí 23. března – 29. března 2009

Selempo měl nějaké jednání v parku Maasai-Mara, vzal nás s sebou, protože za hodinu a půl park zavírali, vstupné na Oloololo bráně jsme platit nemuseli. V dáli jsme viděli toulající se lvici a spousty jiných zvířat, poklidně se připravujících na večer bez turistů. V centru parku v jednom ošklivém kempu jsme si dali kávu a koktejl a pozorovali přicházející bouři. Nad Marou se stahovali černá těžká mračna, občas jimi prolétl i klikatý šíp blesku. Radši jsme vyrazili zpět, cestovat v bouřce a slejváku po polních cestách není žádná zábava. Mezitím na rozloučenou Meteme zabil kozu a mama Jaja ukuchtila výborné nyama choma, ugali z kukuřičné mouky, kozí kotlík a chisaga (podušené zelené lístky), zapili jsme to keňským pivem. Zatím veškerou domorodou kuchyň, kterou jsme ochutnali jsme si pochvalovali, i keňská kuchyně je chutná!

Selempo věnoval Andree masajský náramek jako strážce pro šťastnou cestu a návrat… . Rozloučit se přišel náčelník masajské vesnice, Metemeho bratr, přibalili nám kožešinu z obou pro nás poraženého dobytka. Po snídani jsme zaskočili ještě na trh dokoupit eco zeleninu a ovoce za super cenu (obrovské avokádo 10ks za 22,-Kč, trs banánů za 1,-Kč atd), místní nám dokonce chtěli přibalit i nějakou tu kozu a ovci. Ale v autě a na autě fakt nemáme místo ani pro jednu. Opustili jsme Lolgorian a vydali se přes pláně směr Narok, polní cestou kolem Maasai-Mary.

Přes řeku Mara a otřesným stoupákem s obrovskými balvany jsme se dostali na obrovskou pláň. To místo jsme objevili už minulý týden a děsně se nám zalíbilo. Tady jsme viděli spousty lebek a kostí zvěře, což znamená, že tu někde predátoři úřadovat musí. Aby jsme si mohli vybrat místo na kempování a nasbírat dost dřeva jsme přijeli dost pozdě. Už se stmívalo a to v takové divočině není vhodná doba se promenádovat po okolí. Zůstali jsme tedy v autě, popojížděli po pláni a pozorovali obrovská stáda pakoňů a antilop, mezi nimi se procházeli hyeny. Po lvech ani stopy. Pomalu jsme se dostali do centra obrovského stáda pakoňů, zastavili jsme, vypli motor a poslouchali co se děje kolem. Legrační mručení pakoňů jsme si nahrávali. Nikde nic, žádná akce, jen v dáli se po pláni projíždělo pár aut, pravděpodobně noční safari.

Krásné ráno nám přišel dát jeden osamnělý slon spolu s několika hyenami, všemi těmi pakoni a gazelami. Všichni jsme v klidu posnídali, každý to své a hurá kupředu. Pokračovali jsme stále cestou mezi obrovskými pláněmi, kde bylo stále ještě spousty zvěře. Tu a tam žirafa, zebra, slon a další. Na silnici se vyhřívala malá kobra, vyrušili jsme ji, cítila se ohrožená tak se proti couvajícímu autu vztyčila. Než jsme ji ale objeli a zeregistrovali na útěku, byla pryč. Ta kroutivá potvora byla rychlejší než spoušť foťáku.

Vřele doporučujeme cestu od Massai-Mara do Naroku, sice není asfalt, ale krajina je nádherná, šťavnatá a plná příjemných lidí, převážně Masajů, tedy plná, moc lidí zde nepotkáte.

Dojeli jsme do Narok a dotankovali. K naší radosti tam začínal i asfalt. Z hlavní jsme, jako vždy, odbočili. Vydali se pistou bez značení, nějakou 70km zkratkou. Na GPSce byla jen přerušovaná čára značící offroad trať. Drastickou cestou plnou toho nejjemnějšího prachu, stoupání a přejíždění jsme se rychlostí 20km/h dostali na vrchol kopce odkud jsme zahlédli malinké a velké jezero. Bylo to seskupení jezer Naivasha. Okouzlilo nás to menší, mělo zářící bílé pláže. Tak to tedy aspoň vypadalo z té dálky. Sestoupali jsme do údolí a dostali se až na břeh malého jezera, byla tam nějaká policejní základna, ale bez problémů nás pustili na pláž. Skutečnost však byla jiná, celé pobřeží bylo poseté stovkami možná i tisíci plameňáky. Nádhera. Tahle obrovská skupina plameňáků je obyvatelem hlavně jezera Nakuru, rádi kočují mezi Nakuru a Naivasha. Pokochali jsme se, poobědvali a vydali směr Nairoby se zastávkou na čajové plantáži u města Limuru. V Nairobi nás čekalo úředničení. V Africe noční můra a brzda.

Jako vždy a všude, na úřadech sedí ne moc informovaní pracovníci, tak se běhání po imigračním a ostatních úřadech posunulo na další týden. Nairobi, nazývanou místními jako Nairobbery, jsme radši opustili ještě za světla směrem na sever, přenocovali na parkovišti nějakého motelu, kdesi za ušmudlaným barem. Stálo nás to pár šilinků a stejně nám do rána zmizela lebka s parožím pakoně. Odchytli jsme zaměstnance, ten nám řekl, že o ničem neví, ale že se poptá. Pak přišel s tím, že ji našel ve vesnici, určitě jí odtáhnul nějaký pouliční pes (no jo no, každý má své úchylky). Jak jsme dostali lebku zpět, nasměrovali jsme se k nejvyšší hoře Keni – Mount Kenya, 5199m (viz pravý obrázek pod textem). Ochladilo se a nejen silnice byla mokrá. Jako po dešti. Krajina se pěkně zelenala banánovými, ananasovými, kávovými, čajovými, mangovými, papájovými, rýžovými, třtinovými a dalšími různými plantážemi, lidé na trzích nabízeli vše, velké kýble mrkve, brambor, hrášku atd, za super ceny. Než jsme vyjeli na cestu do Afriky, někteří nás varovali „kupujte jen takové ovoce a zeleninu, které se buď dá oloupat nebo se vaří“, abychom předešli případným chorobám. Nějak nám to ale doposud nevycházelo. Zelenina i ovoce vypadají tak pěkně a zdravě, že neodoláme. Doplnili jsme tedy zásoby o nějakou tu mrkev, brambor a hrášek, ananas a mango.

Již podruhé, vlastně potřetí jsme překřížili rovník. Poprvé to bylo v Gambogi, asi 15km na sever od Kisumu, právě na cestě k Viktoriinýmu jezeru. Suvenýry v rovníkových obchůdkách za bezkonkurečně luxusní ceny, i přesto jsme udělali výhodný nákup. Jednomu černouškovi, když nám nakoukl do auta, se líbila naše izolepa, měli jsme jich dost, tak jsme dvě vyměnili za pěkných pár kousků dřevěných výrobků se symbolickým doplatkem 10 USD – 2 masajské figury, 2 masajské masky, 2 žirafy a 1 slona. Cool! V neděli jsme se pomalu vraceli do Nairobi.

Pondělí 30. března – neděle 5.dubna 2009

Hned ráno jsme běželi vyřídit víza do Tanzánie, Zambie, i když je možné dostat víza na hranicích, radši jsme si požádali, jistota je jistota. Pro Zimbabwe nám doporučili k vyřízení ambasádu v Lusace. Po cestě, s ne zrovna přehledně značenými ulicemi jsme přehlédli ceduli tyčící se 5 metrů od křižovatky „No exit“ v jinak obousměrné ulici. Náhle odkudsi z křoví vyskočil policajt a už na jeho „ksichtě“, když viděl naší nálepku „Miluji Keňu, nesnáším korupci!“ bylo znát, že to asi neprojde hladce. Taky že ne. Důvod proč nás zastavil již sděloval arogantně. Stačí jen lehce se ohradit a už je zapálený oheň v komunikaci s jakýmkoliv úředníkem. Začal vyhrožovat vězením a soudem. Chtěl nepochopitelně vysokou částku na zaplacení nějaké kauce. Když mu René řekl, jestli si myslí, že když jsme přijeli z Evropy tak máme dost peněz… okamžitě zareagoval „tak ty mě chceš nazvat rasistou!? To Tě přijde hodně draho!“ Sbalil Reného řidičák a už nás táhl na policii. Je nepochopitelné odkud se bere ta citlivost nejen Afričanů, ale i třeba Pákistánců a Indů (v Evropě), ve všem v jakémkoliv slově od bělocha vidí diskriminaci a rasismus. Příklad: V Africe není možné volat na černocha Muafric – černý muž, ale Afričané můžou volat na bělocha Mzungu. Stejné slovo s jinou barvou! A další a další příklady. A zajímavé také bylo, že za stejný přestupek nezastavil to auto před námi. Ovšem, že ne, byl v něm černoch!

Na policejní stanici jsme se chvilku dohadovali, tenhle policajt se prostě uprostřed věty sebral a odešel a jeho kolega si, aniž by na místě byl, ještě na nás otevřel hubu, ať prý zklapnem, nebo nás zavře oba! Že někomu říkat „drž hubu“ jako úředník nesmí, ho vůbec nezajímalo. Kauci jsme zaplatit museli a Reného stejně do cely strčili, aspoň na těch pár minut, než se vypíšou nějaké papíry. Běloch ve vězení je pro ně nesmírný zážitek. Sebrali mu pravou botu a pásek a šoupli ho k ostatním. Prostě to tak v Keni běží, a upřímně, podobné sankce by se hodily i u nás, ubylo by dlužníků na pokutách.

Na další den měl přestupkový soud, přestupek ho stál 12USD a ještě mu zkoušeli připsat nějaký přestupek – blokování dopravy, pokuta je 100 USD – u toho se ohradil a to znamenalo další stání, samozřejmě s další kaucí 120 USD, jednu mu vrátili, druhou vyžádali. V celé soudní síni se to černalo, jediná bílá hlava tam vynikala a taky se na něj všichni chodili koukat. Výlet na pláže Indického oceánu se odkládá, zajeli jsme se tedy podívat na jih k tanzánským hranicím a oblast Masajů. Každý kousek Keni je jiný, jinak barevný a to nemáme na mysli jen lidi. Někde je sucho, převážně písek nebo suchá půda a akácie, vše béžové, hnědé, spálené od sluníčka, jinde je políčko na políčku, někde zase zelené lesy a pastviny, někde pohoří a údolí, stejné i tady na jihu. Jedete z Nairobi, mimojiné jsme měli z toho města obavy, ale je pěkné, vyspělé a doprava není tak drastická. Takže, jedete z Nairobi, kde je zeleno a deštivo a po pár kilometrech je náhle sucho a mrtvo…

V pátek bylo slyšení včetně příslušného policajta, který si na pomoc vzal svého kolegu, který byl údajně v době incidentu na místě s ním. Soudkyně vyslechla nejprve oba policajty, René mohl vznést dotazy. A pozvání k jeho výslechu dostal na odpoledne. Proběhla horlivá příprava na výpovědi, byli jsme v síni sami, paní soudkyně přečetla její zápis a pro nesehranost policajtů rozhodla v Reného prospěch, byl v klidu propuštěn bez úhony. Uf!! Jen proces vrácení kauce je na cca 5dní. Tak teď jedeme na tu vyslíbenou pláž trochu relaxovat a pak se uvidí…

Střihli jsme to přímou cestou Nairobi – Mombasa, okolí se trochu víc poafričtilo, již na nás vykukovali i pověstné baobab stromy, ale děsně sucho. Keňa se potácí jedním z nejhorších období sucha a hladu. Hlavně v severní oblasti okolo jezera Turkana lidé nemají co jíst, hyne i dobytek pro nedostatek stravy a vody, opět ožívají kmenové války, hlavně mezi kmeny Pokot, Turkána a z části Samburu. Pořád ale najdete lidi, kteří se na vás usmívají a ve své zemi vítají „Karibu“. Projeli jsme suchým územím oranžového písku, mohutných baobabů, kde se v dálce rýsovala miniaturní sněhová čepice nejvyšší hory Afriky – Kilimandžáro. Podél silnice až do Mombasy stojí desítky možná stovky stánků i nalešťených obchůdků kde se dá koupit jakýkoliv suvenýr, ovoce, zelenina i čerstvý med od divokých včel. Koupili jsme si hned litrovou láhev za asi 2 USD. Nakoukli jsme i do malých pouličních obchůdků se všemi těmi dřevěnými žirafami, maskami atd (ty předražené velké Curio obchody jsme objeli). V jedné části trasy do Mombasy se projíždí mezi západním a východním národním parkem Tsavo. U silnice jsme potkali obědvající žirafy a slony. Po téměř 500km jsme dorazili do krajiny kokosových palem k pobřeží Indického oceánu, do Mombasy. Město jako každé jiné, protože se již stmívalo, jeli jsme rovnou na trajekt. Rozhodli jsme se, že se ubytujeme v provařeném kempu Twiga lodge na Tiwi pláži. Twiga lodge je druhý nejvíce provařený kemp v Keni, po kempu Jungle Junction v Nairobi.

Místo jsme si našli hned v první řadě palem s naprosto úžasným výhledem na oceán. Bílé pláže, popadané kokosy a občas někde nějaká opice. Nadruhý den jsme popadli šnorchly, přešlapali obrovský útes. V době odlivu z krásně modrozelené vody vystoupí tmavý pás drsného útesu. Pár malých bazénků aspoň malinko zjemní ten antiromatický výhled. Trochu jsme šnorchlovali. Chybou bylo, že hned pro začátek naší potápěčské kariéry jsme se rozmazlili ponory a šnorchlováním v Rudém moři, tady v Indickém oceánu se naše očekávání nenaplnila :o( . Podmořský svět je dost chudý. Kemp se rychle naplnil. Chvilku po nás přijel starý Mercedes s německou SPZ. Večer po zeleninové večeři jsme popili keňské pivečko s posádkou Mercedesu Siggim a Birgitte, kteří dorazili z Tanzánie. Až na jedny přihlouplé německé důchodce, kteří si myslí, že jim patří svět, bylo osazení v kempu pohodové.

Pondělí 7. dubna – neděle 13. dubna 2009

Každý den na okraj kempu přicházejí místní a nabízejí různé ryby, chobotnice, nebo suvenýry. Po nedělním celoodpoledním šnorchlování jsme oba trochu skučeli, neb jsme se pěkně připekli. Nachytat jsme si chtěli něco z mořské havěti sami, ale štěstí s rybařením jsme zase moc neměli. Blížil se večer a my na háček pořád nic nedostali, všichni jsme tedy využili nabídky místních rybářů a koupili chobotničky, barakudu a snappery a večer připravili velké bbq. Společnost byla příjemná, vlastně rozlučková, téměř všichni jsme kemp v úterý ráno opouštěli. My popojeli se Siggim a Birgitte směr Malindi, holanďano-belgičani Šantal a Vim s Landroverem pomalu nasměrovali na Tanzánii, jen německý motorkář Tobi a Němci pracující v Nairobi Stefani se Stefanem ještě nějaký den zůstali. Když jsme zapakovali všechno to naše nádobíčko, vyrazili jsme přes nákup a internet v Mombase do malého resortu směr Malindy, kde jsme si opravdu užili klidu od lidí a relaxu v chladné vodě bazénu, večerním bbq s chlazeným pivkem a výbornými rybami.

René ve středu večer na otočku vyrazil autobusem do Nairobi vyzvednout tu kauci. Andrea měla klid a René dobrodružnou cestu autobusem a matatu. Zase nějaká zkušenost. Vrátil se ve čtvrtek večer, přímo do rybo-klobásového bbq. V sobotu ráno Birgitte a Siggi odlétali a my po výborné švýcarské snídani, kterou nám Hedi a Uli na rozloučenou připravili, jsme vyrazili do Mombasy. Byla to trochu horká cesta, neboť v autě bylo dusno, a to nejen ze sluníčka. Stane se. Více než 5 měsíců 24hodin denně spolu, přes všechno dobré i zlé se projevuje ponorková nemoc a ostřejší výměna názorů. Mohlo se letět domu nebo zakousnout a zvládnout dokončit tenhle úžasný výlet. V Mombase jsme zůstali déle než se plánovalo, nezbylo nic jiného, než zpět na Tiwi beach. Byly Velikonoce a v Twiga lodge bylo plno. Žádná první řada pod palmami na pláži, přijeli jsme pozdě, takže zbylo jen místo ve čtvrté řadě. Večer jsme si místo večeře vypláchli hlavičky vínečkem a ginem každý v jiném koutě kempu. Ráno rozumně jako dospělí podiskutovali s výsledkem, že budeme pokračovat do cíle, tak se uvidí. Navštívit nás přišel náš kámoš z minula „chobotnicový muž“ a přinesl pěkné chobotničky za ještě výhodnější přátelskou cenu než posledně. René je připravil na ohni pěkně s cibulkou a česnekem. Přežili jsme další noc v plném kempu.

Pondělí 14. dubna – středa 16. dubna 2009

Vzhledem k tomu, že nám oprsklý kočkodan s modrými kulkami v neděli ukradl poslední kousek chleba a s příjemným pocitem ho ladně pojídal na větvičce stromu přímo nad autem, museli jsme improvizovat. Snídaně byla v duchu okolní přírody. Sbalili jsme se, ještě jsme stihli od jednoho rybáře koupit za cca 90,-Kč pěkné snappery a hurá směr Tanzanie via Kilimandžáro. Keňa ráda tahá z turistů peníze a tak plánovaná cesta Mombasa – Voi – Moshi se nekonala, i za pouhé projetí parku Tsavo west po hlavní, chtěli 60 USD na osobu. Slunce už padalo k obzoru, museli jsme najít nějaký nocleh. V Makindu jsme odbočili do buše. Kola nás zavezla k opuštěnému kempu. Nikde nikdo, zaparkovali jsme na místě, jež vypadalo jako parkoviště, rozbalili jsme stan a za věčného šelestu čehosi někde v křoví jsme usnuli. Ráno jsme se prošli po okolí. Moc příjemné místo v husté buši s rybníkem uprostřed. V okolí operovali sloni, to bylo zřetelné. Vrátili jsme se na hlavní asfaltku, objeli to až k Emali a spustili se prašnou cestou ke střeše Afriky a hranicím další země v našem itineráři.

Naposledy jsme ještě podpořili místní komunitu – koupili ještě nějakou láhev výborného medu, spoustu zeleniny a ovoce a prášili dolů suchou masajskou krajinou. Jako vždy, povrch cesty byl děsný, ale krajina nádherná. Akacie, suchá buš, keňská savana, sem tam nějaká Masajka s nádobou plnou vody nebo mladý Masaj se stádem dobytka. Směřovali jsme k parku Amboseli. Každým kilometrem blíže nám Kilimandžáro postupně odhalovalo jeho špici, až se ukázalo v celé své kráse. Měli jsme opravdu štěstí, bylo super počasí a střecha Afriky – Kilimandžáro se rozhodlo se nám představit bez závoje hustých mraků a mlhového oparu. Poslední prašná cesta, Kili na dosah a přes cestu se klátí žirafy. No není to bezvadný motiv pro pěknou fotografii? A za chvilku Masaj v červeném hábitu. Každý má foto slonů s Kilim v pozadí, my kromě nich máme i sebe, pštrosy a pyšné žirafy. Navečer jsme konečně dorazili k Národnímu parku Amboseli.

Vydali jsme se po pistě směrem k bráně Kimana parku Amboseli a v jednom místě prostě sjeli za kopečky a křoviska. Nasbírali dřevo, založili oheň a dali se do vaření tentokrát zeleninové večeře. Něco se lehce šustlo jen pár metrů od nás, podle zvuku to vypadalo jako nějaká mangusta nebo tak, jenže pod světlem baterky se ukázalo, že to byl jeden opuštěný slon. Ze vzdálenosti necelých 50metrů zvědavě nakukoval do hrnce. Přišel tak potichu, že kdyby jsme ho neosvítili, tak o něm ani nevíme. Nejspíš ho naše kuchařské umění nenadchlo, tak jak potichu přikráčel stejně potichu i odkráčel. Kromě hyeny nás nikdo v noci nerušil a my dospali do posledního krásného keňského rána, kdy se s námi rozloučilo i obnažené Kilimandžáro. V Loitoktok jsme ještě utratili poslední peníze za výbornou samosu s kozím masem, seznámili se s Američanem Nicholasem dlouhodobě žijícím v Keni a nasměrovali to na hranice, kde nás další zkorumpovanec obral o 40USD, prý nějaká silniční daň. Nevíme ovšem za jaké silnice se tahle daň platí, v Keni jsou z velké většiny děsivé prašné cesty. Formality byly vyřízeny za pár minut a my pro tentokrát opustili v pořadí šestou zemi našeho výletu.

Keňa? Když jsme se blížili k hranicím Keni, zrovna klidní jsme nebyli. Všude se člověk dočítá o skutečnostech, které se zde dějí o okrádání, přepadávání a zabíjení nejen turistů. Naše pocity byly smíšené, někdy plné i strachu. Jak jinak než dokonale se pak připravíte na průjezd touhle zemí. Peníze roztrkané v různých úkrytech, věci v trezoru a zamčené dveře atd. Na každého černého koukáte s očekáváním něčeho špatného. Naše zkušenost je ovšem jiná. Již jen přejetí malého hraničního přechodu u jezera Turkana bylo hladké, klidné, bez obstrukcí. Většina policajtů byla přátelská i na kávu nás pozvali a poradili tu nejvhodnější cestu. Více než měsíc jsme brázdili cesty napříč touhle provařenou bývalou britskou kolonií a naše setkání s místními bylo vždy příjemné a přátelské. Netvrdíme, že se nikdo nepokoušel prohlásit to slavné „mzungu, dej mi peníze“, pokoušel a opět právě na místech turisticky provařených. Ale nedostal! Nějak jsme se ani nestihli dostat na turistická místa, většinou jsme volili cesty mimo otřískané trasy a rozhodně jsme neprohloupili. Na některých místech někteří ani bělochy neviděli, byli přátelští a při nakupování nám účtovali tolik co domorodcům.

Po zkušenosti z Etiopie, která se nám právě kvůli chování lidí nelíbila, návštěva Keni byla změna a prohloubila lásku k Africe. Rozmanitost země nikoho nemůže nechat se nudit, od suchého severu a části jihu, přes zelený východ a jih, chladný, vlhký a velmi úrodný střed s druhou nejvyšší horou Afriky, až po horké a dusné palmové pláže na východě, plné zvířeny, ptactva a lidí, má vždy co nabídnout kam se podívat. Neměli jsme pocit nebezpečí. Možná, že jsme měli jen štěstí, ovšem také záleží na tom, jak se k místním člověk chová a jestli respektuje psaná i napsaná pravidla. Být arogantní, povyšovat se a v podvečer nebo v noci se vydávat do vyhlášených čtvrtí nebo na pláže je s jistotou průšvih zajištěn. Najdete i místa, kde není ani živáčka, můžete v poklidu zastavit na kraji silnice i ve vesnici a nikdo vás nebude během 30 vteřin obtěžovat, možná jen z dálky pozorovat nebo přijde potřást rukou.

Až na jednu špatnou zkušenost s policií v Nairobi, bylo setkání s uniformami bez obtíží, dokonce i chybějící pojištění vědomně přehlédli. Velký problém v Keni je korupce, sice se to rok od roku zlepšuje, ale stále je jednou z nejzkorumpovanějších zemí východní Afriky. Ceny za vstupné do všech parků se rapidně zvedly a oficíři nám otevřeně bez ostychu řekli, že po loňských volebních problémech, kdy ztratili spousty peněz, to nějak musí nahnat zpět, tak jak jinak než na turistech a bílých vůbec. My jsme si vybrali jeden malý park spíš soukromou rezervaci Mugie conservancy a dohromady za oba, auto a místního ozbrojeného průvodce jsme zaplatili jen 50 USD. Jediné co kazí nejen charakter domorodců je tzv. masový turismus, ale to už asi nikdo nezastaví.

Naše cestování po Keni bylo super a zanechá v nás krásné vzpomínky. Nejvíce se nám líbila cesta z Omorate v Etiopii až dolu do Maralal a také okolí Massai Mara (potkáte spousty zvířat, domorodých Maasajů a můžete nachytat nějaké rybky v řece Mara) s cestou do Narok, kde máte klid a můžete se kochat okolní zelenou krajinou. Pláže jsou sice bílé s kokosovými palmami, ale přístup do moře nic moc (nevíme jak je na tom Lamu a sever Malindi), potuluje se tam spousty domorodců prodávající co moře dá, tak si může člověk pochutnat na lahůdkách typu chobotnice, krab, škeble až třeba na tuňákovi. Supermarkety jsou poměrně drahé, tak je nejlepší nakupovat podél cesty nebo na trzích, kde ovoce, zeleninu a spousty dalších surovin koupíte za zlomkové ceny. Chleba nic moc, je jen toustový a salámy a sýry se moc nevidí, za to maso seženete jak kozí, tak hovězí, rybí i velbloudí. A nafta? Čím dál na sever, tím méně čerpaček a zákonitě vyšší ceny, střed, východ a západ bez problémů v každém městečku.

Co více napsat? Jen to, …jeďte se tam podívat také a sami uvidíte.

http://www.ourwildjourney.com/czech/denikcesty1_cz/kenya.html