0
0

6. den

Pátek, 10. července, osada Sinnes. Počasí je parádní, po uklizení chatky se vypravujeme na cestu. Dnešním cílem číslo jedna je tůra na Preikestolen – dost možná nejnavštěvovanější místo v Norsku :)

Sinnes je malá osada v Sirdalu, kterým prochází jediná možná cesta z Lysebotnu. Na benzínce ve vedlejším Svartevatn doplňujeme trochu nafty za účelem rozměnění eur na koruny (místní kurs je 8,50 za euro) a nakupujem nějaké potraviny v marketu hned vedle. Hned za benzínkou je cedule informující o mýtném na silnici 45, po které budeme pokračovat směrem na Stavanger. Po zkušenosti z předchozího placení mýtného u automatu jsme klidní, mýto je 45NOK a mincí máme dost, proto ignorujeme cosi označené „Toll service“, a považujeme to za směnárnu kde dostaneme drobné na mýto. Nemohli jsme se mýlit více :)

Silnice 45 nás vede ze Sirdalu do Rogalandu, a to naprosto úžasným údolím. Z obou stran silnice jsou skály, místy vodopády a norské chaloupky. Důvěrně se také seznamujeme s další norskou specialitou – čas od času je silnice přehrazená něčím, co vypadá jako retardér – silnice je v tom místě rozšířená, ve směru jízdy je betonová díra příčně přehrazená obvykle asi 10 kolejnicemi nebo ocelovými trubkami, zbytek rozšířeného prostoru kudy by mohlo projet druhé auto je závora. Norové toto nazývají Ferist, čert ví co to je, protože my vždycky zpomalili a užili si to drncání, kdežto Norové to profrčeli v plné rychlosti.

Jak tak projíždíme Rogalandem a kocháme se skálami, vodopády a jezery, skoro jsme potkali stádo ovcí ležící na silnici. Neuhnuly se potvory, přitom ve větší rychlosti to je jak když potkáte pytel cementu. Ještě že šly objet :)

Už z dálky vidíme mýtnou bránu, chystáme si peníze, zpomalujeme a… nic. Na ceduli je „DO NOT STOP“, tak tedy nezastavujeme a jedeme dál. Vrtá nám samozřejmě hlavou o co jde, a dozvídáme se to na následující křižovatce v osadě Gjesdal. Zde vidíme ceduli informačního střediska – ovšem v Norsku je drtivá většina takovýchto míst prostě cedule s informacemi, nepředstavujte si živou osobu v kiosku, takových míst jsou v Norsku řádově jen desítky, kdežto cedulí tisíce. Dle informací jsme projeli automatickou mýtnou bránou, což je jedna z mnoha možností jak platit. Nebudu rozebírat detaily systému AutoPASS, prostě a jednoduše se mýto platí právě na „Toll service“ kterou jsme ignorovali. Můžeme tedy zaplatit na další podobné v okolí, a nebo se na to vykašlat a počkat až přijde domů faktura. Zde musím prozradit, že jsme další toll service na své cestě už nepotkali, a faktura na 45NOK zatím také nedorazila, nicméně dle mých informací Norové pracují pomalu ale jistě (do 3 měsíců, ještě tedy je pár týdnů k dobru).

Pokračujeme již na sever, až do Stavangeru rozhodně nejedeme. Čeká nás první vnitrozemský trajekt, kterých ještě využijeme do sytosti. Obvyklá cena za auto s řidičem a ještě jedním pasažérem se pohybuje kolem 80-90NOK. Cedule značící cestu k Preikestolen už jsou na každém kroku, takže jedeme najisto.

Ještě jedna odbočka, pak zase jedna, pak přejet na druhou stranu řeky, odbočit z hlavní silnice, jet kus po vedlejší cestě a jsme tam :) Prekestolhytta je hotel a hostel, a u něj obrovské parkoviště plné aut. Norové mají organizaci zvládnutou jako vždy perfektně, a navádějí auta přesně tam kde je volné místo. Po několika minutách příprav tedy vyrážíme.

Samotný výstup na Preikestolen (česky Kazatelna) popíšu jen v datech – 3800m tůra papírově na 4 hodiny, skládá se z úvodního stoupáku po balvanitém podloží, následuje dřevěný chodník přes rašeliniště, pak opět balvanitý krpál sedlem mezi dvěma skalisky, po něm náhorní plošina s jezery, a nakonec finální přiblížení k Lysefjordu a výstup po skalní římse na Preikestolen. Ve srovnání s včerejší osamělou tůrou na Kjerag je toto úplně něco jiného. Lidí desítky a desítky, cestou slyšíme jazyky snad ze všech koutů světa, třikrát dokonce češtinu :) Je evidentní že Kazatelna přitahuje úplně všechny.

Poslední desítky metrů k cíli jsou čím dál víc na vlastní riziko. V Norsku prostě na většině turisticky zajímavých míst neexistuje zábradlí, vše je přirozené a jen mírně upravené aby se tam vůbec dalo jít. Společně s desítkami dalších turistů tedy jdeme po metr široké skalní římse, vpravo skála, vlevo kolmý sráz. Zdá se, že všichni čekali to samé, a jsou v klidu. Matky s dětmi, turisté se psy, všichni jako by vyrazili jen tak na piknik.

Preikestolen je ohromný skalní kvádr, jakoby vysunutý z okolní skály nad Lysefjord. Jeho výška je 604 metrů nad mořem, přičemž tato jednotka v Norsku má úplně jiný rozměr, vzhledem k tomu že jste opravdu nad mořem a vidíte jeho hladinu :) stěna Kazatelny je naprosto kolmá, a musíte dávat pozor na každý krok, abyste se nezřítili dolů. Výborné! Jen těch turistů tam je přece jen až dost…

Ke zpáteční cestě snad jen to, že sestupovat po balvanech dolů je trochu nebezpečné, snad ještě víc než na samotné Kazatelně musíte dávat pozor kam šlapete, na každém kroku hrozí vyvrtnutí kotníku, což by naši expedici jistě nemile zkomplikovalo. U výjezdu si pokecáme se sympatickou slečnou na informacích (fakt že nám dochází peníze, je pátek večer, banky jsou už zavřené a o víkendu taky, už tak sympatický není), platíme pár NOKů u závory při výjezdu z parkoviště, a hurá pryč.

Naše další cesta už je pouze tranzit. Jedeme po východním pobřeží Boknafjordu, tedy prvního velkého fjordu na západním pobřeží Norska. Čeká nás další trajekt (81NOK), zastavujeme v jednom penzionu u silnice abychom nabrali pitnou vodu, a vzhledem k pozdním večerním hodinám začínáme hledat místo na spaní. To nacházíme kus za městem Sand – odbočujeme po vedlejší silnici do lesa, zdoláváme strmé serpentiny, a nakonec to zaparkujeme v lese. Dnešek byl tedy opravdu vyčerpávající, ale současně nádherný. Tímto dnem jsme uzavřeli kapitolu zvanou jižní a jihozápadní Norsko, a zítra se již přesuneme do Hordalandu, což je západní Norsko.

7. den

Sobota, 11. července, kdesi v Rogalandu. Probouzíme se s úlevou, že nás v lese nesežral medvěd (riziko bylo značné, venku mimo auto jsme nechali nějaké dobroty – prázdné konzervy), a místo řešení co budeme jíst rovnou vyrážíme dál.

Norové jezdí vším možným. Zřejmě nejrozšířenější jsou BMW a Audi poslední generace, což je vzhledem k rychlostním omezením po celé zemi trochu absurdní (rychleji než 80 jde jet málokde, rychleji než 90 prakticky nikde), ve velkém odstupu za nimi jsou ostatní značky – VW Passat, Toyoty, Volva, Octavie… V celém Norsku jsme za celou cestu nepotkali jediné korejské auto – když už Asie, tak většinou Toyota, občas Mitsubishi. Octavie jsou taky hodně oblíbené, v Norsku jsou podle všeho za zajímavé peníze. Naopak třeba Golfů jezdilo pomálu.

Překvapivě mnoho jezdí také veteránů, všech věkových kategorií, zejména ti praví veteráni. Různé staré Opely, Cadillacy, Oldsmobily a další ameriky celkem běžně brázdí norské silnice. Ovšem pozor – Norové jezdí lecčím, ale vždy je to v perfektním stavu, nablýskané a žádná koroze. Pro člověka z východní Evropy to působí skoro jako zjevení, a když kolem vás projede Rolls Royce, štípete se do tváře :)

Ale zpět k expedici – pár zatáček za místem našeho nocování jsme narazili na opuštěný dům, kolem něj v křoví zarostlé staré americké stroje, hned vedle veterán porostlý lišejníkem (s volantem vpravo!), a v garáži majestátní oldsmobile. U nás by něco takového prostě nebylo možné, přes noc by bylo vše rozkradeno a prodáno do sběru. Soukromí je v Norsku jednoduše nedotknutelné, a to očividně i dlouho po smrti majitele.

Postupně přibývá další norské speciality – tunelů. Blížíme se střední části západního Norska, kde je již podnebí trochu ostřejší než na jihu. Ve fjordech je stále krásně teplo, ale hory kolem jsou už výrazně strmější a vyšší, a krajina je divočejší. Za jedním nezvykle dlouhým tunelem (7km) se krajina výrazně mění a mezi vrcholky vidíme první ledovec – Folgefonni. Jako majestátní bílá čepice pokrývá národní park Folgefonna se všemi jeho horami. To už se ale blížíme k prvnímu cíli naší dnešní cesty.

Vodopád Latefossen je zákeřný. Jedete po horské silnici, napravo skála, nalevo skála, a současně se silnicí teče jen úžasně zelenomodrá řeka. Najednou se nalevo objeví vodopád, jaký jste ještě neviděli, snažíte se to někde zapíchnout abyste tu nádheru mohli vyfotit, a když se plní dojmů vydáte dál, zjistíte že za dalších 50 metrů je parkoviště, stánky se suvenýry, a hlavně dva ještě mnohem větší vodopády s mostem. Holt, Norsko vás vždy něčím dostane :)

Následná cesta na sever přibližně kopírovala západní pobřeží Norska, dostali jsme se totiž už k Hardangerfjordu, respektive jeho postrannímu Sorfjordu. Nacházíme se poměrně vysoko na severu, ale Norové zde bez problémů pěstují třešně v malých sadech, a co chvíli potkáte u silnice stánek s babkou. A jaké byly – nádherné, černé – moreller – a vyslovte si to :)

Naším dalším tranzitním uzlem je osada Eidfjord, do které přijíždíme už notně po poledni. Cestu si skutečně vychutnáváme, ty norské minisady s třešněmi, jahodami a dalším ovocem jsou prostě neskutečné! V Eidfjordu si dáváme malou pauzu na prohlédnutí místního informačního střediska, a míříme k dalšímu vodopádu.

Eidfjord je přístav, je tedy na úrovni mořské hladiny. Kousek za ním se však silnice naprosto zběsile začíná vlnit, jedeme skoro pořád tunelem, a navigace vykresluje něco co připomíná tenké střevo. Pokud existuje jednotka zasmyčkovanosti, cesta z Eidfjordu na východ má hodnotu přesně jedna :)

Cesta ovšem stojí za to – vodopád Voringsfossen je zřejmě nejoblíbenějším vodopádem v Norsku, a my musíme ostatním návštěvníkům dát za pravdu. Parkoviště a kiosky naznačují, že toto bude něco výjimečného, a taky že jo. Vodopád se skládá ze dvou, které proti sobě padají do jakési norské obdoby Grand Canyonu, přičemž máte možnost to vše pozorovat ze skalní plošiny u parkoviště, a nebo vyjet autem nahoru k hotelu (tam je parkovné 30NOK, což za ten pohled rozhodně stojí!)

Během následující cesty už nás nějaké vodopády nemohly rozhodit. Zatímco v Česku by byly atrakcí první kategorie, v Norsku je to takový turistický plevel, kterého si nikdo nevšímá. Pomalu ale jistě se nám také blíží večer, pokračujeme zpátky přes Eidfjord kde využíváme další trajekt (107NOK), přes městečko Voss.

Dostáváme náramnou chuť na pivo, a i přes vysokou cenu jsme se rozhodli jej koupit. Supermarket je v pohodě, ceny jsou sice drsné ale přijatelné (cena plechovky piva se pohybuje od 20 do 50NOK), tak dávám nějaké 4 plechovky do košíku, a pro jistotu to doplňuju dvěma chleby. Maník u pokladny se divně šklebí, a po krátké výměně argumentů mi vysvětluje, že takhle večer mi už alkohol prostě neprodá. Zabavuje mi plechovky, a já se svými dvěma chleby jdu zpátky do auta. Divný národ, ti Norové… na druhou stranu, vzhledem k večerní prohibici, kvalitním silnicím a rychlostnímu omezení tu zřejmě mají minimum autonehod. Zajímavé také je, že naprosto všichni cyklisté mají přilby, včetně nejmenších dětí.

Místem našeho dnešního nocování se nakonec stalo jezero severně od Vossu. Příštím cílem je totiž Sognefjord, respektive jeho nejbližší část Naeroyfjord, a ten si chceme nechat až na ráno. Sedíme u stolu, dáváme si guláš, a je nám fajn :)

8. den

Neděle, 12. července. Ráno u jezera Oppheimsvatnet. Dnes máme náročný program – dva fjordy, rekordní tunel a vlak, dva kostely, a uvidíme co dál se ještě zadaří…

Osada Gudvangen je nejbližší uzel v naší cestě. Vede z ní odbočka k Naeroyfjordu, podle některých příruček jednomu z nejkrásnějších fjordů v Norsku, zapsaném i v UNESCO. Pravda byla trochu jiná – na konci Gudvangenu bylo staveniště, následující cesta vedla do tunelu ve kterém nefungovala elektřina ani klimatizace takže jsme jeli potmě a v solidní mlze, a cesta byla široká spíš na půl auta než na jedno.

Samotný Naeroyfjord ovšem rozhodně pěkné místo je. Jeho výhodou je relativně špatná dostupnost, a je jaksi stranou od ostatních známých fjordů. Na jeho březích jsou jen dva soukromé přístavy, silnice končí slepou ulicí a ohradou s kozami. Nás zaujal taky starý zetor u rozestavěného domu. Fjord má perfektní průzračnou zelenou vodu, a okolní skály vypadají prostě famózně. Všude je naprostý klid, až málem zapomínáme že nás čeká cesta dál :)

Zpátky v Gudvangenu navštěvujeme benzínku (350NOK) a relativně krátkým asi pětikilometrovým tunelem pokračujeme, a za ním opět na vedlejší cestu, dolů do údolí do osady Undredal. Cesta je typicky norská – vlevo skála a kus pastviny, vpravo pastviny, potok a zase skála. Tentokrát se na silnici vejde i jedno celé auto, návštěvnost je ovšem nepoměrně vyšší než u Naeroyfjordu, jedou sem davy turistů (asi 5 aut) a ledvinky určené k vyhýbání nestíhají :)

Vrcholem je snad stohlavé stádo rohatých a chlupatých koz, pelášící před námi po silnici, a jen velmi neochotně jedna po druhé uhýbají autu. Scenérii dokreslují koně, volně se pasoucí na pastvině u silnice. Neskutečné, tohle ve střední Evropě najdete opravdu jen těžko.

Undredal je zapadlá díra, o velikosti průměrné vesnice. V přístavišti toho moc k vidění není, zajímavá je snad jen kavárna, do které zapadne místní domorodec, se kterým jsme předtím hodili řeč o tom jak se žije v Norsku.

Sloupový kostel v Undredalu vypadá nenápadně – jeho podoba je relativně nová (+- 100 let), ale klame tělem. Jeho předchůdci, ze kterých se zachoval oltář, byli prastaří, a jedná se o nejmenší a nejstarší dodnes využívaný kostel ve Skandinávii. Dovnitř ovšem nejdeme, šetříme se na kostel v Borgundu.

Cesta nás poté zavádí do Flamu. Místní železniční stanice, respektive trať do Myrdalu, je také jednou z atrakcí Norska. Jedná se o nejstrmější železnici na světě, která není vybavena zubačkou. Za 50 minut jízdy překoná převýšení 864m. Vlak cestou jednou staví, aby se vyhnul protijedoucímu, a druhá zastávka je u vodopádu Kjosfossen. Místní zajímavostí je kromě vodní elektrárny a vody stříkající daleko až k vlaku také zřícenina a na ní tancující divoženka v rytmu domorodé norské hudby – zajímavé zpestření, aby ne za 330NOK za zpáteční jízdenku na osobu :). K cestě ještě snad jen to, že koncové partie před Myrdalem projížděl vlak nad velmi vysokými a krásnými údolími, ale kolem kolejí byly dřevěné zátarasy, takže fotit se nedalo a vidět až tolik taky nebylo. Škoda.

Po návratu do výchozí stanice ještě prolezeme přístav a obchod se suvenýry, vyfotíme se u parníku kotvícího u mola, a uháníme dál.

Následující atrakce rozhodně není pro osoby trpící klaustrofobií – Laerdalský tunel je totiž nejdelší tunel na světě (24,5km délky). Je to jediný tunel v Norsku, kde jsme viděli po nějakých intervalech jakési rozšířené jeskyně s odpočívadly, a různobarevným nasvícením (první byla modrá, druhá zelená, třetí zase do modra). Očividně proto, aby se slabším povahám při dlouhé cestě tunelem neudělalo mdlo. Nicméně zážitek to je neopakovatelný. Všechny norské tunely jsou střílené, nikoli ražené, takže jejich stěny jsou velmi kostrbaté. Pokud před vámi ujíždí auto, vypadá to jako by před sebou tlačilo světelnou bublinu :)

Jakkoliv jsme již několikadenní cestou po Norsku a absolvováním desítek tunelů zocelení, přesto po dlouhých desítkách minut rádi zase vidíme sluneční světlo. Nacházíme se v Laerdalu (mimochodem dalším místě kde se velmi daří třešním), a čeká nás několik desítek kilometrů odbočky ke kostelu v Borgundu. Vybrali jsme ho víceméně náhodou, protože byl poblíž naší cesty – na rozdíl od zřejmě nejprotěžovanějšího kostelu v Uvdalu, který jsme následně neřešili a jeli dál. Ovšem, stojí to za to, protože Borgund je zřejmě nejčistším archetypem sloupového kostela. Ale to ještě trochu předbíhám.

Před kostelem samotným je hala, kde si musíte koupit vstupenky, a teprve s nimi je možné se podívat blíže ke kostelu, a současně si prohlédnout expozici v hale. Prodej lístků probíhá asi následovně: „2 times 65NOK, that makes 130NOK…“ – „jo hele tak je to za 130…“ – „Where do you come from?“ ptá se maník u kasy. Po chvíli přemýšlení jestli přiznáme barvu nebo budeme dál zatloukat, říkáme Czech Republic. Maníka to pobaví – „Fakt? Tak to si budem rozumět.“ – „Si děláte prdel ne?“ Prostě, Češi jsou všude.

Borgundský kostel je prostě… neskutečný. Skoro tisíc let staré dřevo, napuštěné směsí pryskyřice. Na východě má úplně černou jakoby ohořelou barvu, na západě pak je normální struktura hnědého dřeva pokrytého žlutou pryskyřicí. Celé to voní nánosy věků. Famózní. Lze se podívat i dovnitř, a pokochat se na poměry středoevropských kostelů celkem minimalistickým interiérem, kterému vévodí bohaté řezby. Není možné to slovy popsat, ale musí se to zažít :)

Drobná poznámka k norským hřbitovům (ale zřejmě i obecně k hřbitovům západního anglosaského světa) – na rozdíl od středoevropských krchovů, kam chodí v neděli jen babky s věncem, anglosaské hřbitovy slouží také jako místo pro odpočinek běžných lidí, prostě další druh parku. Jednotlivé hroby se skládají pouze z jednoduchého náhrobku, žádná hlína nebo nedejbože žulové monstrum kolem, prostě jen náhrobní kámen, pár kytek, a jinak tráva. Působí to úplně jinak.

Příští kilometry jsou již jen tranzitní. Přejíždíme trajektem Sognefjord (nejmohutnější a nejhlubší ze všech fjordů, nicméně my přeplouváme jen jedno z jeho nejzazších míst, takže si ho neužijeme v plné šířce – ale to přežijeme). Další cesta vede přes Sogndal (zde začíná silnice 55, o které bude řeč později) až do Gaupne, kde odbočujeme na vedlejší silnici směrem na Jostedal. Cílem je ledovec Jostedalsbreen – největší evropský ledovec, pokud nepočítáme ty na Islandu, konkrétně jeho splaz Nigardsbreen.

Je ovšem už večer, proto ledovec necháme na zítra. Někde v půlce cesty od Gaupne nacházíme u silnice odpočívadlo, přičemž podobný nápad měl i finský transporter, němečtí motorkáři, belgický karavan a nějací blázniví Holanďani. Pro zajímavost ještě poznamenám snad tohle – mohutný potok, podél kterého jedeme, má zvláštní barvu. Není to ta průzračná modrozelená, jakou má třeba moře nebo horské řeky, ale je mléčně modrá. Jen spekulujeme, že za to zřejmě může voda přímo z ledovce. Je však čas jít spát, zítra nás čeká perný den…

9. den

Pondělí, 13. července. Probouzíme se celkem brzo ráno, kolem nás ještě všichni spí. Po rychlé snídani vyrážíme směrem na Jostedal, čeká nás ledovec, jsme zvědaví :)

Vedlejší silnice jsou v Norsku sázka do loterie. Tím nemyslím kvalitu povrchu, ta je vždy perfektní, ale problém může nastat s šířkou silnice, hlavně v nepřehledných úsecích, kde hrozí že zpoza rohu vyrazí autobus s turisty. Je proto na místě opatrnost, a klidně použijte korsický trik – před každým takovýmto místem vydatně trubte. Nám se to jednou vyplatilo.

Přejíždíme jakýsi můstek, a najednou vidíme odbočku k ledovci. Slečna u pokladny nás zkasíruje za průjezd (30NOK) a my přijíždíme pomalu k ledovci. Z dálky vypadá velmi nenápadně…

Zdání ovšem jako vždy klame. Nigardsbreen není největší splaz Jostedalsbreenu (tím je Briksdalsbreen na opačné straně ledovce), působí mezi okolními skalisky trochu ušlápnutě, ale ve skutečnosti se jedná o ohromnou a majestátní masu ledu, zevnitř jakoby vydávající modrou záři.

Od parkoviště u ledovcového jezera se dá k ledovci dojít pěšky, ale je to poněkud na dlouho, rozměry zde jde opravdu těžko odhadnout, a i když ledovec vypadá poměrně malý, ve skutečnosti je docela daleko a je to k němu kus cesty – takže radši jedeme za pár drobných loďkou.

Teprve zblízka je znát, jak ohromný kus ledu to celé je. Je dost špinavý, což je zřejmě poznávací znamení každého ledovce který jsme v Norsku viděli, prostě to celé je výrazně tmavší než případná sněhová pokrývka. Kolem ledovce samotného je řetěz a varovné tabule – není totiž radno se k ledovci přibližovat, je v neustálém nenápadném pohybu a hrozí odlomení ledového bloku. Stejně tak je nebezpečné riskovat na druhé straně ledovce, kde vytéká velmi živý potok napájející jezero, proud je velmi silný.

V místě, kde je ledovec skoro placatý, se na něj vydávají turistické výpravy – prostě dostanete mačky, hole, svážou vás k sobě řetězem, a hurá nahoru. Tato legrácka se ovšem nejspíš musí předem zamluvit. My do toho nejdeme, pouze si jdeme ledovec osahat. Těžko říct jestli je to výše jiné, ale nejspodnější kus ledovce byly prostě stlačené a špinavé hrudky ledu. Z dálky to ovšem vypadá neskutečně :)

Ledovec je super, ale dneska nás čeká mnohem víc zajímavého. Vracíme se do Gaupne a následné kilometry až do Lomu jedeme po silnici 55. Začátek je velmi mírný – jedeme po pobřeží fjordu, je velmi příjemné teplo (odhadem 26°C), na jednom odpočívadle dáváme pauzu, a stejně jako finská rodinka obdivujeme okolní scenérii.

Následná pasáž, jak jinak, překvapuje. Během chvíle se cesta začíná klikatit a mění se v husté a vcelku strmé serpentiny, takže během hodiny cesty jsme ve výšce 1000m nad mořem a pořád stoupáme. Nacházíme se mezi ledovcem Jostedalsbreen nebo lépe řečeno jeho okolními vrcholky, a národním parkem Jotunheimen, ve kterém jsou nejvyšší hory Norska – Galdhopiggen a Glittertind, které s výškou kolem 2500m nad mořem trochu připomínají slovenské Tatry – jen jejich okolí je nesrovnatelně divočejší.

Lesnatý porost kolem silnice velmi rychle ustupuje kleči, a pak už není vůbec nic, jen holá skála a sníh. Každou chvíli potkáváme odpočívadlo, na jednom je skleněný kruh s vyznačenými vrcholky, na druhém informační tabule a stylová WC, prostě typicky norský servis pro turisty.

Ani se nenadějeme, mineme v serpentině nebezpečný španělský autobus, a ocitáme se v nejvyšší části silnice 55, ve výšce nějakých 1400 metrů nad mořem, kde je kolem silnice pouze holá skála, zvláštně červeně zbarvený sníh (jak jem se dodatečně informoval, je to nějaká svérázná forma života), a nabízí se nám úžasný pohled na Galdhopiggen i Glittertind, s miniaturními ledovci, sněhovou pokrývkou a samozřejmě i okolními horami. Jotunheimen znamená v překladu Domov obrů – to sedí naprosto přesně.

Silnice 55 je od října do května zavřená. Jednoduše proto, že sníh ji zneprůjezdní. I teď, v nejteplejším období v roce, jsou místy kolem silnice vyfrézované závěje vysoké klidně metr a více. Když si uvědomíme, že tato cesta bývala už ve středověku jedinou spojnicí a obchodní cestou do Lomu, znovu se obdivujeme houževnatosti a tvrdosti Norů.

Následuje už jen sešup zpátky dolů, v obchůdku nabíráme nějaké jídlo (mimochodem slečna u pokladny byl snad jediný člověk v Norsku, který neuměl anglicky), a už jsme v Lomu.

Lom je centrum této části Norska, a je třeba poznamenat že jsme od pobřeží moře poměrně daleko, a krajina má už hodně jiný ráz než pobřežní oblasti. Sevřená skalnatá údolí Rogalandu nebo Hordalandu zde nahradila poměrně otevřená krajina s borovými lesy, přičemž horizont samozřejmě lemují krásné zasněžené štíty. Prostě a jednoduše, takhle si představujeme Kanadu, tak proč bysme tam jezdili když vidíme TOHLE :)

V Lomu nás čeká jen jedna atrakce, tou je místní sloupový kostel. Na rozdíl od Borgundského nevypadá tak staře, může za to jeho hranatá konstrukce – ale pryskyřicí voní i dřevěný hřeben zídky kolem jeho areálu. Kolem kostela je jak jinak hřbitovopark.

Již se nám začíná nachylovat čas, proto pokračujeme v cestě. Dnes už nás nečeká nic zajímavého, ale celá cesta z Lomu na západ je jedna úchvatná scenérie. Cítíme že pomalu stoupáme – prvně jedeme podél jezera, které přímo láká ke koupání, zde však zjišťujeme nebezpečnou koncentraci agresivních komárů, takže tady spát nemůžeme. Daří se nám najít vhodné místo až o něco výše, kde nalézáme super odpočívadlo u horského potoka. Norové nejsou žádní troškaři – stoly a lavice najdete prakticky všude, odpadkové koše jsou pravidelně kontrolovány a vybírány, nikde sebemenší náznak nepořádku.

K večeři dáváme, jak jinak, norský chleba a dobrotu z konzervy. Těšíme se na zítřek, kdy nás čeká podobně zajímavý den jako dnes…

10. den

Úterý, 14. července. Nacházíme se kdesi u cesty z Lomu na západ, uprostřed borového lesa a u průzračného horského potoka. Dnešní den bude nabitý, proto moc neotálíme a po krátké snídani (müsli s mlékem) vyrážíme na západ.

Jak jsem už napsal, zdejší krajina je opravdu jako Kanada. Postupně stoupáme výš – borový les postupně střídají jen zakrslé stromky a nakonec trsy trávy na skále. Po nějaké době odbočujeme z hlavní silnice a míříme na sever, směrem na Geiranger.

Silnice je poměrně úzká, na některých místech je zákaz zastavení kvůli padajícím kamenům ze skály napravo – z nichž některé skutečně na silnici jsou – ale to nebrání v průjezdu zástupu porschí všech možných typů a stáří. Kdybych řekl že v Norsku je možné opravdu vše, už bych se jen opakoval :)

Průstřih, silnice obtáčí horské jezero obklopené zasněženými štíty, a my jsme na místě. Ze silnice odbočuje cosi jako cesta, platíme 80NOK a vyrážíme na to. Musím podotknout, že toto byla jediná cesta horší kvality než jsme v celé Skandinávii viděli – v podstatě bahnito-šotolinová cesta o šířce jednoho a půl auta, která ve velmi strmých a odvážných serpentinách šplhala na jednu z hor. Občas jsme viděli betonová svodidla, ale drtivá většina cesty nahoru prostě žádné zábrany neměla – a značky varující před nezpevněnou krajnicí byly dost zbytečné. Zde prostě nemůže řídit někdo, kdo se bojí výšek.

To místo se jmenuje Dalsnibba, ve skutečnosti to je prostě hora o výšce 1500m, a ta cesta vede na její vrchol. Zde jsme byli v menším šoku – ohromné množství lidí (na norské poměry), několik desítek aut a dokonce čtyři autobusy, které sem nahoru pendlují z blízkého Geirangeru. A proč jsme sem vyjeli? Dalsnibba je společně s Preikestolen nejnavštěvovanějším místem v Norsku. Nabízí totiž pohled dolů na Geirangerfjord, a na ten se hned tak nezapomíná. Není to taková díra jako Kjerag nebo Preikestolen, ale dobrých pár stovek metrů dolů to je, než se začíná země srovnávat směrem k fjordu.

Zpočátku máme velmi špatné počasí, Dalsnibba je v mracích a nevidíme skoro nic. Toho využíváme k návštěvě místního kiosku, jak jinak s perfektním servisem. Mrakům nakonec trvalo asi hodinu, než se rozptýlily. Místo slov raději fotka…

A když spouště foťáků docvakaly, vydáváme se na cestu zpět dolů. Je to skutečně masakr, cesta zpět k jezeru trvá asi půl hodiny, a musíme dávat pekelný pozor na brzdy (kdosi v Pajeru před námi si pozor nedal a nepěkně mu to zakouřilo). Musíme pochválit svou astru, zařadili jsme dvojku a ta vše s přehledem zvládne, nepustí ani omylem.

Následná cesta vede do Geirangeru. Před ním se ještě jednou zastavujeme na odpočívadle nad městečkem (zábradlí je zde řešeno zajímavě – místo klasických trubek jsou zde natažená ocelová lanka), něco pofotíme, a pokračujeme.

Samotný Geiranger je malinké místo, asi jako většina norských městeček a vesnic. Je však neskutečně přecpaný turisty, takže ani nezastavujeme a projíždíme. Za Geirangerem nás pak čekají serpentiny zpátky nahoru (tzv. Orlí cesta – Ornesvingen), přičemž na poslední smyčce než cesta mizí do vnitrozemí je opět odpočívadlo, s nádherným výhledem na Geirangerfjord, a to jak na jeho konec a Geiranger, tak na jeho první zákruty, jimž vévodí slavný vodopád Sedm sester.

Další zastávka následuje skoro ihned, nad serpentinami je parkoviště s krapet drzým stádem ovcí :) a pak razíme dál. V Eidsdalu přejíždíme trajektem na druhou stranu (81NOK) a přejíždíme další horský hřeben. Místní krajina je známá zejména svými jahodami, dokonce tady mají jahodový festival. Na to, že se nacházíme 3000km na sever od domova, to docela ujde :)

Příležitostně jsme zastavili na odpočívadle, které je obklopené poměrně velkým počtem stolů, a dáváme oběd. Zjišťujeme, že stejný nápad měly shodou okolností i tři česká auta. Sedí u stolu, a cpou do sebe chleby s paštikou a pivo. Na to skutečně nervy nemáme, proto se pakujeme co nejrychleji pryč.

Krajina zničehonic mění svůj ráz – místo zelení porostlých strání jsme se octli v horách. Jsme na Trollstigveien – trolí cestě.

Největší atrakce těchto míst je jednak nejvyšší svislá skalní stěna v Evropě (1100 metrů), a jednak architektonický skvost Trollstigen, což jsou serpentiny rozhozené napříč údolím. My z toho bohužel moc nevidíme, trollové zrovna vaří mlhu, a proto vyhlídku nad údolím ani neřešíme. Po několika desítkách metrů se to však lepší – dolní konec mraků je přesně v úrovni začátku Trollstigen, a v půlce cesty dolů u vodopádu Stigfossen dáváme další fotopauzu, a fotíme alespoň dolní půlku serpentin.

Odbočka z cesty vede k dalšímu sloupovému kostelu – Rodven. To impregnované dřevo je neskutečné, vypadá to snad jako by staří Norové použili kromě všemožných pryskyřic i včelí vosk. Museli to být skutečně mistři, a také velmi houževnatí a tvrdí lidé – stejně jako jejich současní potomci. Cestou potkáváme cyklistu bez nohy, který div nejede stejně rychle jako my. Toto je v našich podmínkách těžko představitelné.

Následující cesta vede přes přístav Andalsnes do Afarnesu, kde se opět trajektem přeplavujeme na druhý břeh. Čeká nás krátká cesta přes suchou zem, a potkáváme první norské záchody které jsou naprosto zdevastované – důvod je nasnadě, rychle se totiž odsud pakuje auto s litevskými cikány. Člověku se nestačí stydět za to, že pochází z východní Evropy…

Poslední kilometry do přístavu Molde jsou opět po moři, ovšem výjimečně ne trajektem, ale odvážně klopeným dlouhým mostem. Molde je typický norský přístav, ale nenabízí pro turistu nic extrémně zajímavého, snad kromě možnosti vidět panorama s více než 200 vrcholky hor. To se nám ovšem nepoštěstilo, na jižním obzoru jsou mraky.

Molde se nachází na vnitřním okraji jakéhosi poloostrova, který objíždíme a kocháme se norskou krajinou a pobřežím atlantiku. Nakonec jsme zakotvili v přístavní vesnici Bud, přímo na břehu oceánu.

Bud byl za druhé světové války součástí německé Festung Norwegen, na vrcholu skály nad vesnicí jsou zachovalá restaurovaná děla a světlomet, plus bunkry přístupné za poplatek jako muzeum (na to my takhle večer už ale nemáme). Po procházce po místním molu vyrážíme po pobřeží na severovýchod, směrem na Kristiansund.

Bylo by úžasné zastavit na břehu moře a přespat tu… a taky že ano, odpočívadlo tu je, a přijely i tři karavany (Angličan, Holanďan a Němci), takže sami taky nebudeme. Dáváme si norské pivo Ringnes (výborné), dobrou večeři (chleba a sýr), a to vše za naprosto úchvatného západu slunce nad oceánem.

Je půl jedenácté, slunce pořád vysoko nad obzorem, a nechce se mu zapadnout. Nakonec zapadne za obzor nedlouho před půlnocí. Ovšem v této zeměpisné šířce západ znamená jen zmizení slunečního kotouče za obzorem, nikoliv tmu – třeba ve dvě ráno je nad obzorem pořád záře, a venku docela světlo.

Nedá se však svítit. Musíme odpočívat, protože zítra nás čeká cesta do Kristiansundu, a budeme se rozhodovat co dál.

11. den

Středa, 15. července. Probouzíme se na břehu Atlantiku kousek od Kristiansundu. Kristiansund bude také nejsevernějším bodem naší expedice (63° 7′ severní šířky).

Mezi námi a Kristiansundem se nachází ještě jedna místní atrakce – Atlanterhavsveien, což je řetěz ostrovů celkem odvážně propojený mosty. Dle našich informací se zde mělo platit mýto, ale zřejmě už se peníze vynaložené na stavbu vrátily, tak bylo mýto zrušeno – takto to ostatně funguje v celém Norsku. Celá stavba možná působí daleko impresivněji na fotce než ve skutečnosti, ale prý to stojí za to hlavně v bouřce, která se nám vyhnula. Snad příště :)

Atlanterhavsveien ovšem nevede až do Kristiansundu, ale jen na jakýsi ostrov, na jehož konci je trajekt a zatím nedokončený tunel. Mezitím se však ještě podíváme na jižní pobřeží ostrova. Kromě krásného pohledu na pevninskou část Norska a parádní silnice s typickými norskými autobusovými zastávkami s drny trávy na střeše a květinami kolem, je zde poslední sloupový kostel který navštívíme – Kvernes. Zastavujeme taky v místním obchůdku, kde nakupujeme nějaké potraviny. Za poznámku stojí, že lidi před obchodem zastaví autem, nechají klíčky v zapalování, otevřené okýnko, a jdou bez starostí nakupovat. Tohle jinde v Evropě holt už nehrozí…

Trajekt nás pak převeze do Kristiansundu samotného. Je to typický norský přístav s domečky rozházenými po skálách kolem, mnoha loďkami a poměrně malým centrem s několika ulicemi. Náš plán byl zkusit nějaké norské jídlo ve stylové restauraci, ale ve městě to neriskujeme a rozhodujeme se vzít to po pobřeží směrem na jih, a zakotvit v nějaké rybářské vesnici.

Záhy však zjišťujeme, že jsme na omylu. Nejenže rybářské vesnice zde celkem neexistují, ale neexistují zde ani restaurace, ani hospody, ani hotely. Něco málo najdete ve velkých městech, kterých je v Norsku jen pár, ale mimo ně prostě nic – vymeteno! Co ti Norové po večerech dělají? Do hospody nechodí protože neexistujou, alkohol smí kupovat jen přes den a velmi draze – no asi po večerech chlastají doma :)

Následuje cesta směrem na Sunndal. Dle našeho průvodce je to jedno z nejnehostinnějších míst v Norsku, a skutečně je to tak. Údolí obklopují hory, a i když je pěkné počasí, nad Sunndalem očividně pořád prší. Zvláštní.

Těsně před Sunndalem ovšem zjišťujeme, že je zde uzavírka silnice (norsky psaným cedulím po cestě jsme jednak nerozuměli, a jednak jsme si ani nechtěli připustit že by se nás to týkalo :)). V poslední osadě před Sunndalem (u odbočky na údolí Innerdalen) nás uzavírka definitivně zastavuje, my dáváme müsli s kakaem, a vracíme se kus zpátky. Počítali jsme s tím, že trajekt do Kristiansundu bude už poslední, ale nakonec nás čeká ještě jeden (81NOK), a musíme celý Sunndal objet severní cestou přes Rindal. Zajedem si tak pěkných pár desítek kilometrů – ovšem co naděláme. Čekání na trajekt si alespoň zkrátíme kafíčkem v místním kiosku, a okukováním finského harleye před námi.

Nakonec se napojujeme na magistrálu E6. Tato vede přes celé Norsko od severu k jihu, a říká se jí také Hitlerova dálnice, protože ji začali budouvat Němci za druhé světové války – dříve nebylo žádné rozumné spojení jihu a severu Norska. Po E6 pak budeme uhánět až úplně na jih – do Švédska.

Ale to zatím předbíhám. E6ka nás vede nejdříve celkem normální vnitrozemskou norskou scenérií s farmami a políčky, pak podél národního parku Dovrefjell, známého svým pižmoním stádem – na to už ovšem nemáme energii, zabralo by to další dva dny. Proto se jen pokocháme okolní horskou krajinou s nízkým jehličnatým porostem, a hurá dál.

Poslední úsek cesty poměrně vytrvale prší, počasí se nám pěkně zkazilo. Naštěstí už je to jedno, jedeme v podstatě už domů. Dnešní konečná je kousek před Lillehammerem, na odpočívadle u silnice. Není to optimální místo kvůli celkem husté dopravě, ale my už máme opravdu dost. Kašleme i na večeři, a na místě usínáme.

12. den

Čtvrtek, 16. července. Probouzíme se nedaleko Lillehammeru a dnešní den bude čistě transportní – zajímavý ovšem bude přinejmenším právě proto.

Na našem nocovišti nějakou snídani vůbec nehodláme řešit, je to v divné zákrutě s nic moc okolím, takže radši jedeme o kus dál. Projíždíme kolem Lillehammeru, bezvýznamné díry kterou proslavily zimní olympijské hry a dodnes po nich zbyly sjezdovky a další budovy. Rozhodně se však už nekoná parádní krajina jižního nebo západního Norska. Část norského vnitrozemí blíže Švédsku než oceánu je celkem normální, skoro by se řeklo až nudná.

Na velkém odpočívadle u jezera si konečně dáváme do nosu. Servíruju plněné papriky, a stojí to za to :). Jako technickou poznámku uvedu místní cedule pro řidiče – můžou si zde zkontrolovat, jak na tom jsou a jestli můžou pokračovat v jízdě. Příjemné :)

Naše další cesta pak vede na Oslo, a krátce před ním se napojujeme na dálnici. Norská dálnice je samozřejmě kvalitní, ale také placená mýtem. První mýtnou stanici potkáváme v Oslu samotném, jedná se o poplatek za projetí města (25NOK), a poté další dvě stanice s automatickým placením – jedna za Oslem a druhá na švédských hranicích – tyto však působí trochu srandovně, dvacetikorunovou minci hodíte do něčeho co připomíná basketbalový košík, ona tam zapadne, rozsvítí se zelená a závora vás pustí dál :)

Těsně před švédskými hranicemi pak děláme ještě jednu zastávku, abychom utratili drobné a nakoupili pár suvenýrů. Na parkovišti vidíme příkladný norský servis – mladí oblečení v reflexních vestách okamžitě po příjezdu jdou k autu a nabízejí informační letáky o Norsku, a zejména o systému mýt na silnicích. My ovšem z Norska právě odjíždíme, takže nás to nemůže překvapit. V kiosku se suvenýry nakoupíme pár norských specialit (zvláštní hrníček s krouceným uchem, figurka trolla, nějaké samolepky a další kraviny), a vyrážíme.

Na švédských hranicích poznamenávám – EU sice nemám rád, ale tak nějak jsem rád že už tu značku zase vidím :) jinak samotné Švédsko jsme měli v plánu poze profrčet, žádné prohlídky ani nic podobného. Kvalita silnice ve Švédsku je stoprocentní, rozdíl proti norské dálnici poznáte jen díky změně bílých značek na žluté. A časem taky podle složení aut kolem – Švédové prostě jezdí především v jejich volvech a saabech, ostatní značky jsou většinou cizinci.

Asi největší město kterým projíždíme je Göteborg. Na okamžik si připadáme, že už jsme dorazili do Vídně nebo alespoň do Hamburku – průjezd velkoměstem je po skoro dvou týdnech v relativní divočině docela šok. I náš maskot expedice nestačí valit oči :)

Následující úsek cesty až do Malmö je prakticky pořád poblíž mořského břehu. Švédská krajina je celkem rovinatá, a hodně obdělávaná, velký kontrast proti spíše lesnaté a pastvinaté krajině západního Norska. Za úzkým průlivem se pak jasně rýsuje dánské pobřeží a přístav Helsingborg.

Naše jediná zastávka ve Švédsku je na benzínce – jednoduše chceme na památku nějaké švédské koruny, tak jdeme nakoupit redbull za eura :). Slečna u pokladny samozřejmě s angličtinou problém nemá, Skandinávie je v tomhle ohledu super. Švédské koruny pak jsou trochu jiné než norské a dánské – jsou větší, mohutnější, a žádná z nich nemá uprostřed díru :)

Do Malmö přijíždíme již dost pozdě večer, slunce právě zapadá nad Kodaní na druhém břehu, a my se chystáme projet technickou zajímavost – most Oresund. Tento most je dlouhý 7 kilometrů, platí se na něm poplatek nějakých 395SEK, což je nějakých 38€. Jako na drtivé většině míst ve Skandinávii, platit eury normálně lze, jen zpátky vám vracejí v místní měně – a my dokonce dostali možnost vrácení švédských nebo dánských korun – vzhledem k tomu že jsme právě přejížděli do Dánska, tak jsme si vybrali ty jejich koruny.

Oresund je ohromný zážitek. Rychlostní omezení na mostě je 110, ale i tak to vůbec neutíká, tak máme možnost sledovat úžasný západ slunce nad Kodaní. Po pár kilometrech se pak most dostává na umělý ostrov a ponoří se do moře, zbytek cesty pak je tunel. Vyjedeme přímo v Kodani, a to už je v podstatě tma.

Kodaň se nachází na největším dánském ostrově Sjaelland, ten je spojen mosty se Švédskem na východě, a s dalším ostrovem Fynn na západě. Druhý most ovšem už dnes nedáváme, parkujeme několik desítek kilometrů za Kodaní u dálnice, a bez ohledu na to zda je v Dánsku povoleno takto spát (doufáme že ano), polomrtví únavou usínáme. Dnešní den byl opravdu perný – auto spolykalo dalších 900 kilometrů.

13. den

Pátek, 17. července. Dánsko, někde na Sjaellandu. Uvědomujeme si, že z parádního Norska a i Švédska jsme zpátky v Dánsku, a je to vidět. Na odpočívadlech nejsou stoly ani lavice, lidi musí sedět na trávě. Nemáme na to nervy a radši jedem k nejbližšímu fastfoodu.

Dánové jsou podobní Němcům nebo Rakušákům – jídlo jim jde. Dáváme si bufet, a cpeme do sebe horem dolem co se dá. Za 22€ pro dva to byla skutečně královská snídaně – na výběr bylo všechno možné jídlo, které jsme si dovedli představit, jen k pití byly jen různé druhy kafí a čokolád – klasický džus v ceně nebyl.

Kiosek patřil společnosti Monarch, která má v logu příbor v čemsi co připomíná značku STOP. Toto bylo nalepeno i na odpadkovém koši, takže jsme málem vyhodili použité příbory do něj :) Inu, Dánsko.

Ze Sjaellandu nás čekal druhý most přes moře na ostrov Fyn. Storebaelt, jak se most jmenuje, stál 215DK, což je nějakých 30€. Průjezd ovšem stál za to, most se jaho ohromný betonový had vinul přes moře, ostrov s majákem, až na dánskou pevninu. Skutečně zajímavý zážitek.

Dále jen krátce. Cesta nás zavedla zpátky do Německa, a zažili jsme nefalšovanou německou zácpu, kdy jsme Hamburkem projížděli snad 4 hodiny. Totálně vyřízení, stejně jako všichni ostatní řidiči, jsme to zapíchli na první benzínce za Hamburkem, kde byla ohromná zácpa a v podstatě nebylo možné se dostat ani na záchod (jako v celém západním Německu na turnikety za 50 centů), ani nikam jinam. Vskutku stylový návrat do civilizace :)

Rozhodli jsme se, že si dovolenou ještě trochu prodloužíme, a vyrazili jsme do Holandska. Spolkový stát Horní Sasko vypadá nesrovnatelně lépe než bývalá NDR, ale místní dálnice jsou opravdu drsně rozkopané a všude se mohutně staví. Cesta až skoro k holandským hranicím byla poměrně pomalá právě kvůli všem těm baustellen a stau na každém kroku.

Na holandské hranice jsme dorazili už k večeru. Malinko nám připomněly Dánsko – totální placka, všude se pásl dobytek, klidnější dálnice než Německé, rychlostní omezení jistě udělalo svoje. Okamžitě nás překvapilo, že vše bylo v nám neznámé řeči – Holanďané si s tím moc hlavu nelámou. Překvapení následovalo také na holandské benzínce, kde byla obsluha za neprůstřelným sklem a vypadala spíš jako ozbrojená ochranka. Holandsko zřejmě nebude nejbezpečnější země :)

Projíždíme částí holandska jménem Groningen, pojmenované podle jejího centra, vcelku malebného města. Zatáčíme na sever směrem k moři, projíždíme místní obce (rychlostní omezení jsou ještě důsledněji vymáhaná než v Norsku – na všech hlavních ulicích jsou pevné radary a kamery, naše navigace se z toho může pomátnout :)).

Naše anabáze pak končí v rodinném kempu u obce Wehe Den Hoorn. Dozvídáme se, že v Holandsku je zakázáno nocovat jen tak v otevřené krajině, a stejně tak na parkovištích nebo benzínkách – prostě musíte do kempu. Měli jsme trochu smůlu – kemp sice je bed and breakfast, ale všechny pokoje už jsou plné, tak si musíme poprvé a naposled během naší expedice vystačit se stanem. Náš dvouplášťový Jurek ovšem drží perfektně :)

Těšíme se na ráno – máme objednanou pravou holandskou snídani, a pak se jedem podívat na pobřeží. Dobrou noc :)

14. den

Sobota, 18. července. Proubouzíme se v Holandsku. A probuzení je vskutku královské – majitelé kempu podávají pravou holandskou snídani :)

Stůl plný dobrot nás nakopává do nového dne. Několik druhů pečiva, marmelád, dokonce i výborný bílý jogurt a miska s ovocem. Po dvou týdnech na vlastnoručně dělaných snídaních a konzervách, byť vynikajících, je to velmi příjemné :)

Zjišťujeme si informace, kam se v této zemi vlastně máme jet podívat – přece jen tento výlet byl absolutně neplánovaný, a nevíme vlastně vůbec nic. Vyrážíme pak tedy na severozápad do přístavu Lauwersoog.

Holandsko je ohromná placka. Nikde není ani náznak kopce, jen pole a pastviny. Je tu i celkem větrno, ale typických větrných mlýnů zrovna v této oblasti moc není. Jedná se o velice klidnou část Holandska, zřejmě narozdíl od západních hustě obydlených oblastí.

Lauwersoog nás vrací do reality. Jede z něj trajekt na Schiermonikoog, jednu z turistických atrakcí Holandska. Jedná se v podstatě o ostrov-skanzen. Turistů je zde spousta, a na kultuře je to znát – prostě už trochu začíná být cítit organizovaný chaos a spousta lidí na jednom místě. Nebudu zastírat že tato cesta mi těžce nesedla, a v podstatě jsem ji protrpěl.

Místní geografická zvláštnost je tzv. wattensee. Mezi holandským pobřežím a frískými ostrovy (to ostatně platí i pro navazující německé pobřeží, i když ne tak markantně) je jakási polozemě polomoře – velmi svérázné mělčiny, které rozdíl mezi pevninou a mořem znatelně stírají. Jinde na světě toto neuvidíte.

Na ostrově se nachází zřejmě jedny z nejvyšších kopců Holandska, pár metrů vysoké duny. Samotná osada je vskutku skanzen. Hned v přístavu můžete nafasovat kolo (přehazovačku zde neznají, k čemu taky), nebo jet autobusem na nějaké místo ostrova (centrální náměstíčko, východní pobřeží kde se vyskytují lachtani, pláž na severním pobřeží, a ještě pár dalších).

Centrální náměstíčko nás vrací o mnoho let zpátky. Vše je perfektně uklizeno a udržováno, holandská zvláštnost jsou také domy bez záclon a každý se může dívat obyvatelům přímo do obýváku, nebo se projít po cizí zahradě, což je pro našince skutečně něco podivného :)

Dáváme si krátký pěší okruh kolem městečka, přičemž si všímáme asfaltky jejíž stavební materiál kromě asfaltu nejsou kameny ale rozdrcené mušle – jednoduše se nevyplácí vézt na ostrov štěrk a udělali to takhle :) pak se naloďujeme zpátky na trajekt a mizíme do vnitrozemí.

Dalším naším cílem je východní cíp holandského pobřeží poblíž německého Emdenu, kde podle vyjádření majitele kempu měly být větrné mlýny. Buď nás špatně pochopil, nebo jsme špatně hledali – na pobřeží jsme potkali jen desítky a desítky větrných elektráren, což samo o sobě byl také zajímavý pohled.

Mlýn jsme nakonec potkali cestou dál. Zachovalý třípatrový kolos, obsluhovaný dvěma dědky, natáčejícími hlavici mlýna proti větru. Další mlýn jsme pak potkali kousek dál ve vsi. Tato oblast Holandska ovšem není to pravé pro milovníky mlýnů. Jak jsme se později dozvěděli, mlýny (a také typické tulipány) jsou spíše v západní částí Holandska. Co se dá dělat, tam nás to fakt neláká.

Po krátkém plánování co dál jsme se rozhodli, že to definitivně zabalíme a vyrazíme k domovu. Původně jsme chtěli ještě zkusit Belgii, Lucembursko a alespoň cípek Francie, ale to necháme na některou z příštích expedic :)

Finální cesta přes Německo proběhla docela nudně. Musím znovu opakovat, že Německo je skutečně obrovské. Z Holandska jsme vyrazili někdy odpoledne, a do půlnoci jsme dojeli jen někam ke Kasselu, což je skoro absolutní střed Německa. Vysílení jsme to zabalili u benzínky, poté co jsme trochu překvapeni zjistili, že jsme opravdu zpátky v našich zeměpisných šířkách, kdy je večer tma.

15. den

Neděle, 19. července. Poslední den naší expedice – přesun Kassel-Vídeň.

O samotném zbytku cesty asi nemá smysl moc psát, byla to jen klidná tečka za dovolenou, bez problémů na poslední chvíli.

Necháme už mluvit jen data. Za 14 dní jsme ujeli bezmála 7000 kilometrů, projeli jsme skoro 400 litrů nafty, průměrná rychlost 65km/h a spotřeba krásných 5,5 litru na 100km. Navštívili jsme 7 naprosto odlišných zemí, pokud počítám extra bývalé Východní Německo tak 8. Nejsevernější bod naší expedice byl norský Kristiansund na pobřeží Norského moře, nejzápadnější holandský přístav Lauwersoog u Severního moře. Pokud nebudu počítat teplotu v rozpálené Vídni začátkem cesty, nejvyšší jsme naměřili v Norských fjordech, a to 26°C u hladiny Sognefjordu. Naopak nejnižší teplota byla v horách Jotunheimen a na vyhlídce Dalsnibba, a to 6,5°C.

Celkovou útratu už dneska asi nelze spočítat, ale pohybovala se někde kolem tisíce EUR, možná o něco výš. Další peníze samozřejmě spolykalo vybavení – ale nakonec to nebyla taková hrůza. Nejvíc peněz padlo za trajekty a občasné mýto na silnici, naopak hodně jsme ušetřili vlastním jídlem.

Na závěr snad jen zhodnocení – celá dovolená byla samozřejmě super. I když v posledních dnech už jsme cítili jisté vyčerpání, začalo toho být prostě moc :). Nicméně, ještě v budoucnu určitě projedeme zbývající severní polovinu Norska, a v plánu máme také kus USA nebo Kanady. Přiletíme, půjčíme si karavan, a vyrazíme napříč alespoň několika tamními státy. A nebudeme troškařit – taková třítýdenní dovolená bude jistě stát za to :)

Převzato z: http://www.zombux.net/?category=cestovani

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .