0
0

1. den

Je neděle 5. července, Vídeň, půl sedmé ráno, a po několikaměsíčních přípravách naše dvoučlenná výprava vyráží směrem na sever. Cíl je jasný – Norsko.

Samozřejmě se nám nevyhnuly problémy, zpočátku nebylo jasné kdo vlastně pojede, pak do toho všeho probíhalo stěhování do nového bytu, a když už bylo vše připravené, pár dní před odjezdem nám umřelo auto. Jak se říká, všechno zlé je i pro něco dobré, a tak místo žravého Opelu Frontera 2,5 TDS jedeme jeho novou sestřičkou Astrou 1,7 CDTI. Nevýhodou byla pochopitelně investice do auta, výhodou naopak poloviční spotřeba nafty – jak jsme na konci výpravy zjistili, průměrnou spotřebu jsme srazili na 5,5l na 100km, což je paráda.

Seznam nutného vybavení vypadal hrozivě – dvě hustě popsané A4, a to vše se nakonec muselo vejít do hatchbacku trošku větší než běžné velikosti, s 350l rakví na střeše, s tím že jsme v autě plánovali většinu nocí prospat. Nakonec však nebylo až tak zle, a některé věci jsme vezli v podstatě zbytečně.

Ale zpět k samotné cestě. Vtipné byly hned první minuty, protože cesta vedla na benzínku pro doplnění nádrže a nějaká ta povzbuzovadla pro řidiče (45,90€). A pak už jen sbohem a šáteček, vyrážíme! :)

Rakouské dálnice jsou vcelku dobré, naše cesta směřovala z Vídně přímo na západ, k plánovanému překročení německých hranic u Passau. Rakouské dálnice, podobně jako české, jsou placené. Jejich povrch je přijemný, nic rozbitého, nepříjemně nás naopak překvapilo mnoho omezení a svedení provozu do jednoho směru – kvůli příkazům z EU se totiž rakouské dálnice o jeden pruh v každém směru rozšiřují.

Cesta utekla bez problémů, pravidla silničního provozu v Rakousku jsou stejná jako v ČR, jen překračovat povolenou rychlost se rozhodně nevyplácí, rakouská policie je nesmlouvavá, radary jsou všude, a pokuty pro našince velmi tučné (což ostatně v jakékoli zemi na západ od nás) takže pozor na to.

První vtipná situace nastala před německými hranicemi – na poslední benzínce jsme plánovali vyřešit dálniční poplatek za německou dálnici. K našemu velkému překvapení se ale v Německu za dálnici prostě neplatí, což jsme si ověřili i u první benzínky za hranicí. Stejně tak povolená rychlost na dálnici neexistuje, můžete to střílet co to dá, jen někde je omezení na 130. My z důvodu rakve na střeše jsme jeli nějakých 110-120, ačkoli auto bez rakve by nemělo problém ani s daleko vyšší rychlostí.

Bavorsko je typické perfektními dálnicemi, na kterých se Bavoři prohánějí v BMW, Audi a Mercedesech – a to jak už jsem napsal velmi rychle. V praxi ve dvou krajních pruzích jedete „normálně“ (tedy do 130), a vlevo se jezdí dvakrát rychleji.

Naše cesta směřovala k Regensburgu, a dále na sever jakoby podél českých hranic, okolo ašského výběžku. Někde v těchto místech jsme v odpoledních hodinách překročili bývalou hranici mezi západním a východním Německem – a věřte že to byl šok. Bývalá NDR je velmi podobná Česku, dálnice mají výrazně horší povrch než v Bavorsku, a často připomínají panelovou D1.

Někde velmi blízko Aše, respektive poblíž města Hof, jsme si dali pauzu na jídlo. To bylo typicky německé – velká flákota masa, praktické oválné krokety (proč se v Česku dělají kulaté, které musíte nahánět po talíři?), to vše s holandskou omáčkou a hromadou různé zeleniny včetně typicky německého zelí. Obsluha ovšem příliš německá nebyla; nepodařilo se mi dešifrovat jazyk ani jméno servírky, můj soukromý tip byl na Pobaltí. To samozřejmě nebylo na škodu :).

Zastávky jsme využili také k výměně řidiče po 560km, následující úsek do Magdeburgu jsem řídil já. Východoněmecká dálnice nás překvapila častými frontami a prací na silnici, zřejmě z podobného důvodu jako v Rakousku. Smutnou připomínkou komunismu byly občasné cedule Notruf – 10km; prostě v několikakilometrových úsecích neexistovaly nouzové telefony. Inu, bývalá výkladní skříň socialismu.

Také vozový park se poněkud změnil, ubylo rychlých mercedesů, a přibylo orezlých opelů a vůbec vše nebezpečně vypadalo jako již vzpomínaná D1.

Nedlouho po přestávce jsme také podruhé tankovali, a to poblíž Osterfeldu plnou nádrž za 46,87€.

Východní Německo naštěstí bylo jen transportem, byť se ukázalo že za jeden den se zpět na západ prostě nedostaneme, a někdy kolem osmé hodiny a po dalších 340km jsme to zapíchli v autohofu u Magdeburgu. V Německu není možné jen tak přespat kdekoli se vám zamane (na rozdíl od Skandinávie), právě za tímto účelem pro motoristy existují různé autohofy a raststätte. Přirozeně jsme s tímto způsobem přespání neměli valné zkušenosti, ale kolem nás podobně nocovali další, takže jsme to neřešili. Zde jsme také poprvé a naposled potkali německou policii, která v pravidelných intervalech projížděla po parkovišti a zřejmě dohlížela na pořádek – to u nás nehrozí :).

Dosti zničeni jsme současně se západem slunce (snad kolem desáté hodiny) a po malém panáku fernetu usnuli. Spánek nedaleko dálnice nebyl úplně to pravé ořechové, ale dalo se to přežít. Koneckonců – právě nám začala dovolená :)

2. den

Je pondělí 6. července, Magdeburg, přibližně půl šesté ráno, probouzíme se v autohofu poblíž benzínky. Ověřujeme si, že spát poblíž dálnice není to pravé, a to hlavně přes týden kdy jezdí kamiony, takže spát dlouho prostě nejde :). Dnes nás čeká dlouhá cesta do Dánska, a když se poštěstí tak budeme spát už v Norsku.

Protože včera na to nebyl čas, jdeme omrknout místní „výbavu“. Benzínka slouží zároveň jako obchod se suvenýr a záchody se sprchami. Zatímco venku na parkovišti byl bordel jako v Česku (hromady vajglů kam se podíváš), záchody byly taky nic moc a bez hajzlpapíru. Prodavačka v obchodě byla ochotná podobně jako prodavačka v n.p. Jednota, naštěstí výsledný dojem napravili celkem dobrou snídaní – kafíčko a croissant bodly.

Německo je ohromná země – můžete jet celý den 130 a stejně to nestíháte přejet. Také se zde už dost projevují rozdíly v nářečí. Poblíž českých hranic se to ještě dá, ale více na sever už se mluví trochu „jinak“ a mají i trochu jinou slovní zásobu. Jak jsme ovšem viděli později při návratu, východní Německo je ještě v pohodě – o tom ale později.

Následující úsek mířil zpět do západních států, bývalou hranici jsme přejeli někde mezi Magdeburgem a Hannoverem. Bylo to skutečně stylové – bývalý vojenský tábor obehnaný vlnitým plechem, kolem něj strážní věže a betonové koridory, kolem kterých bylo tušit klubka ostnatých drátů, pak najednou střih a kolem jen les a o dost kvalitnější silnice, no a byli jsme na západě :). GPS nás dále vedla směrem na sever – projeli jsme Hamburkem, zároveň jediné německé město které jsme alespoň trochu viděli. Jakkoliv je Německo obrovské, kolem dálnice nevidíte nic – jen lesy, louky, občas pole, ale žádná města ani lidi.

Původně jsme plánovali alespoň drobnou odbočku do hamburského přístavu, ale na to jsme si rychle nechali zajít chuť, motat se v takovém mraveništi prostě nejde. Následoval poslední úsek německé dálnice, a poblíž Flensburgu jsme zastavili u poslední benzínky v nám jazykově bližší zemi, abychom doplnili naftu (30,84€) koupili dálniční známku pro Dánsko. Opět jsme byli za blbce, protože stejně jako v Německu jsou dánské dálnice pro auta do 12 tun taky zadarmo. Poslední pauzu jsme využili k porovnání východoněmeckých a západoněmeckých záchodů – zatímco ty západní jsou obvykle placené (turniket na 50 centů), po použití se vysune mechanická ruka a záchod kompletně očistí. Na východě byly záchody sice zdarma, ale špinavé. Inu, kapitalismus.

Než jsme se nadáli, byli jsme na dánských hranicích. Počasí nám celou cestu Německem přálo, ale už za Hamburkem se zatáhlo a u hranic už pěkně pršelo. Navíc se zdálo, že déšt nehodlá polevit, a skutečně cedilo čím dál víc.

Dánské dálnice jsou zajímavé. Od německých se liší pouhými dvěma pruhy v každém směru, ale na každé straně je ještě široký travnatý pás a plastické vodorovné značení, takže v případě mikrospánku vás jakékoli vybočení z dálnice lehce probere. Také musím ocenit dánské výjezdy a nájezdy na dálnici – jsou opravdu pozvolné a dlouhé – v Německu i u nás se řidiči dostanou na dálnici pomocí připojovacího pruhu který se rovnou přidá k dálnici, nějakou dobu s ní sousedí a pak skončí, Dánové toto řeší velmi pozvolným přibližováním přivaděče k dálnici, prvně vyvýšeným klínem a pak naopak sníženým prostorem, takže řidiči se navzájem velmi dobře vidí. Bod pro Dány.

Problémem ovšem bylo počasí – déšť byl tak hustý, že chvílemi se prostě nedalo jet, a část řidičů včetně nás musela občas zastavit v odstavném pruhu a počkat až se situace trochu zlepší. Zde se projevila i jedna z očividných vlastností Dánů – nic neřešit. I v tom nejhustším dešti uháněli po dálnici co to dalo. Tato situace by pro Čecha byla kalamitní, Dánové jsou na to zřejmě zvyklí.

Naše první zastávka byla nějakých 100km v hloubi Dánska, ve fastfoodu jsme si dali hotdogy. Dánové umějí anglicky mizerně, ale domluvit se dá, a také s eury problém není (jako ostatně v celé Skandinávii). Drobné nazpět vám ovšem vrátí v místní měně. Zde jsme se seznámili také s jednou skandinávskou specialitou – automat vracející peníze, do kterého prodavač dá bankovku a automat vrátí drobné, nebo vrací drobné nějak ve spolupráci s pokladnou. Napoprvé ten krám vypadá velmi srandovně :). Hotdogy byly poměrně dobré, přestože měli dva druhy a my prostě riskli jeden z nich.

Zdálo se, že déšť pomalu polevuje, když tu najednou nám začalo kapat do auta. Zběžnou kontrolou jsme zjistili, že airbag v sloupku napravo od čelního skla je promočený, a při pohledu zvenku bylo jasné proč – dělníci v Opelu zřejmě podcenili lemování skla, a extrémní dánský déšť to nevydrželo. Naštěstí už skoro nepršelo, ale děravé auto znamenalo problém, zejména když jsme byli 1500 kilometrů od domova a před námi bylo dalších nejméně 5000.

Rozhodli jsme se, že okno musíme nějak dočasně utěsnit, a to nejlépe klasickým průhledným silikonem. Na nejbližší benzínce nám ovšem moc nepomohli – slečna anglicky neuměla, a její kolega dost špatně. Velmi lámanou angličtinou jsme vysvětlili náš problém, ale žádné zboží které by nám pomohlo neměli. Narazili jsme zde na další skandinávskou specialitu – na etiketách k jakémukoli druhu zboží naleznete popisky jen ve čtyřech skandinávských řečích, angličtina nebo němčina prostě neexistuje. Je to překvapující – Dánové (i Švédové) přece jsou v EU. Moc nám nepomohl ani náhodně projíždějící servisák dánské obdoby ADAC, který nám okno zalepil papírovou páskou. No, takhle by to nešlo :)

Následná cesta vedla do jakési vesnice (nacházíme se poblíž Arhusu), kde zkoušíme štěstí u domorodců, ale ti buď dělají že nerozumějí nebo doma silikon skutečně nemají. Vysvobození přináší až blízké městečko, kde potkáváme značkový autoservis Škoda. Místní mechanik se s námi zpočátku nechce bavit a posílá nás do Opelu, aby nám tam vyměnili sklo (což je vzhledem k naší poloze, novému autu v záruce a dovolenou před námi poměrně vtipné), nakonec se nám ho ale podařilo přesvědčit k provizornímu řešení. Zamázl roh okna něčím co vypadalo jako černý silikon, nabízených 10€ se mu zdálo moc, vzal si 2€ a my pokračovali v cestě o trochu klidnější.

Po zběžné prohlídce po několika kilometrech jsme zjistili, že ta věc na okně není silikon, že to nehodlá začít tvrdnout. Pro strýčka příhodu jsme museli vyřešit i toto – a čirou náhodou jsme potkali dánský Bauhaus. Komunikace se zaměstnanci nebyla jednoduchá – anglicky trochu uměl jen jeden skladník, který nám nemohl věnovat celý svůj čas, takže jsme s jeho pomocí vybrali tubu silikonu a šli k pokladně. Slečna pokladní jednak neuměla anglicky ani slovo, a problémy jí dělala také matematika, sama prostě nezvládala přepočet z dánských korun na eura a zpět, a to ani s využitím kalkulačky, ani elektronické pokladny. Pomoci jí musela až nějaká kolegyně, spolu měly IQ vyšší než 100, takže se nakonec zadařilo. Zde jsme si ověřili české rčení „být blbej jak Dán“ – je to skutečně tak. Představte si Němce, do kterého nalijete flašku ferneta – a máte Dána. Vizáží i projevem.

Řeknu vám, na dovolené občas opravdu zažijete šoky :) My snad už měli smůlu vybranou, a zbytek cesty až k severnímu cípu Dánska proběhl dobře. Počasí se umoudřilo a dokonce se začalo vyjasňovat. Cestou jsme narazili na další dánskou potažmo skandinávskou specialitu – automatické benzínky bez obsluhy. Neznalí tamních poměrů jsme to ovšem neriskovali, nafty bylo zatím dost, rozhodli jsme se proto počkat na nějakou méně automatizovanou benzínku – v Dánsku jsme nakonec netankovali vůbec.

Okolí dánského přístavu Hirtshals, kde nás čekal trajekt, bylo podobné zbytku dánska. Placka kam se podíváš, všude větrné elektrárny, a spíše pastviny než pole. Blížili jsme se k moři, ovšem neviděli jsme ho (s výjimkou asi dvou přejezdů „fjordů“ po mostech na východním pobřeží Dánska jsme volné moře viděli až z trajektu), krom toho bylo velmi větrno. Rozhodovali jsme, jestli se vydat na pobřeží, eventuelně se vykoupat v moři, a přespat někde v kempu, ale nakonec zvítězila zvědavost a vyrazili jsme do přístavu. Zde to bylo velmi rychlé – rezervaci jsme neměli, ale to nebyl žádný problém. Vše bylo vyřízeno na místě, lístek pro auto a dvě osoby vyšel v přepočtu na 184€, a trajekt odjížděl ve 23:15. Měli jsme tedy ještě tři hodiny čas, tak jsme zevlovali po přístavu – daleko to ovšem nešlo, seřadiště aut bylo ohraničené, a i tak jsme nechtěli nechávat auto o samotě.

Přibližně kolem desáté hodiny s objevilo něco, co připomínalo gigantický obytný dům. Očekávali jsme něco většího než bárku pro dvě auta, ale toto nám vyrazilo dech. Trajekt MS Superspeed 1 má deset palub, z toho šest jen pro vozidla. Vylodění a nalodění vzhledem k obrovskému počtu aut probíhalo přes hodinu, a po celou dobu dovnitř proudil dvojitý had aut, karavanů a nakonec náklaďáků. Po zaparkování v garáži trajektu jsme vyšli po schodech do vyšších „obytných“ palub, v autech je pobyt během plavby zakázán.

Další šok následoval nahoře – Superspeed je skutečně luxusní záležitost, prozatím jediná své třídy. Dvě paluby obsahují restaurace, bufety, souvenir shopy, bary a další lahůdky. Cesta do Norska (příjezd někdy kolem druhé hodiny ráno) tedy pro nás byla pestrá. Přirozeně, vše bylo pro našince poměrně drahé, ale takovýmto monstrem necestujete každý den, že. Využili jsme situace k prozkoumání dveří ven – bylo možné vylézt na postranní paluby, a sledovat z nich okolí lodě. Zatímco Dánsko za námi bylo zahalené v mlze, na jihu mezi mraky vykukoval měsíc, a na severu směrem k Norsku bylo podivné světlo, které středoevropan nezná. Čím více jsme se blížili norskému pobřeží, tím zřetelnější bylo. Museli jsme si zvyknout na další skandinávskou specialitu – v létě je prostě v noci světlo, a to tím větší, čím víc na severu jste. Na jižním pobřeží je v noci ještě pár hodin tmy, ale kolem severního obzoru je neustále o něco světleji.

Prozatím jsme toto neřešili a užívali jsme si jízdu – loď fičela velmi slušných 25 uzlů, což je skoro 50km/h. Na strategických místech byly umístěné obrazovky, které rozebíraly každou palubu a službu na lodi, a občas ukazovaly naši aktuální polohu.

Na severu již byla vidět světla norských vesnic a měst, a již byl vidět také náš cíl – Kristiansand. Trajekt už poměrně daleko od pobřeží vypnul motory a záhy zařadil zpátečku. Důvod byl prostý, tenhle drobeček prostě potřebuje ohromnou brzdnou dráhu, aby nezastavil kilometr hluboko v pevnině.

Vylodění (v cca 3:30 ráno) proběhlo v klidu. Měli jsme drobnou obavu z opouštění EU, ale schengen, jehož je Norsko členem, funguje pro turisty výborně. Na hranicích jsou jen dva pruhy – k proclení, a nic k proclení. Nikdo nás nekontroloval, a my vyrazili vstříc novému zážitku – byli jsme v Norsku!

Poslední drobné překapení nám nachystalo norské pobřeží. Norsko má sice velmi nízkou hustotu obyvatel, ale najít volné místo k přespání je překvapivě obtížné. Domy jsou postavené prakticky všude. Vzali jsme proto s blížícím se svítáním někdy kolem čtvrté ráno za vděk odpočívadlem u zastávky autobusu na západ od Kristiansandu, přičemž podobný nápad již před námi měly dva německé karavany. Abych vše ujasnil – v Norsku (ale také ve Švédsku) lze běžně přespávat kdekoliv, pokud to je 150m od obydlené parcely; přirozeně se lze domluvit s jejím majitelem a přespat na ní nebo u něj, to jsme ovšem neřešili. Než jsme usnuli, ještě padl zbytek láhve fernetu, a unavení jak psi po ujetých 800km jsme někdy kolem půl páté ráno vytuhli. Na jeden den to bylo až až, ale těšil nás fakt, že nemusíme přespávat v Dánsku.

3. den

Úterý, 7. července. Dnešní den nás čeká průzkum jižního pobřeží Norska, uvidíme kam až dojedeme :)

Probouzíme se po pár hodinách nuceného spánku, zbití jako psi. Celou noc jsme totiž místo spaní cestovali trajektem, a místo spánku jsme dělali kraviny typu sedění v baru, lezení po palubách, a tak dále. Vzhledem k tomu že jsme se k ránu pro jistotu rovnou ožrali, nastává problém kdo bude řídit, černý petr nakonec padá na mě, protože to se mnou nic neudělalo.

Probuzení je ovšem excelentní – u nádherné zátoky ve skalách, bylo to tedy nějaké jezero a ne moře, což samozřejmě není podstatné. Pořád ještě nevěříme tomu, že jsme dorazili do Norska. Po vydatné snídani (zeleninová polévka z produkce Inzersdorfer) směřujeme pomalu na západ.

Ovšem, pobřeží je trochu jiné než by našinec čekal. Místo jízdy po riviéře je silnice lemovaná z obou stran skálou, všude jsou rozhozené norské domečky které vypadají jako chaty, a výhled na moře nikde. Při nejbližší příležitosti to proto stáčíme ostře doleva na jih, kde má být jakýsi maják a turisticky zajímavé území.

Co je patrné okamžitě, je naprosto odlišný charakter norských silnic ve srovnání se střední Evropou. Vše je o dvě třídy užší – a hlavní tah z Kristiansandu do Stavangeru je široký jen tak tak pro dvě auta. Vedlejší silnice jsou již úplně úzké, obvykle jen pro jedno a půl auta, nebo dokonce jen pro jedno auto. To je kompenzováno každou chvíli jakousi „ledvinou“, kde se lze vyhnout. Kvalita silnic je ovšem excelentní, nikdy v životě jsem takto kvalitní silnice neviděl – ani v Rakousku, ani v Německu, natož v Česku. Povrch silnic ve Skandinávii je naprosto perfektní, za celou expedici jsme potkali snad jen dvě nebo tři záplaty, což je pro Čecha něco naprosto nepředstavitelného. Asfalt je poměrně hrubý, čili nehrozí klouzání v zimě, ale na druhou stranu to není ani žádný tankodrom, hukot v autě je minimální. Za silnice Norové zaslouží jedničku s hvězdičkou!

Po krátké cestě přijíždíme do rybářské vesnice nebo snad slepence vesnic. Dost nás totiž překvapil norský systém značení obcí. Zdá se totiž, že zatímco jinde cedule pro začátek a konec obce automaticky značí začátek a konec rychlostního omezení, v Norsku je cedule jen informativní, pouze na začátku obce, a rychlostní omezení je řešeno druhou cedulí – proto není problém narazit na označenou vesnici, ve které ovšem není žádné rychlostní omezení. Zvyknout si na toto není úplně jednoduché, a norští řidiči vás několikrát přesvědčí, že se musíte učit rychleji :)

Tento pro nás neznámý systém nám efektivně znemožnil zjistit, kde se vlastně nacházíme – podle cedulí by to měl být snad Farsund, snad Ny-Hellesund. Tak jako tak, jedná se o ukázkovou norskou rybářskou vesnici. Dřevěné domky (mimochodem, v celém Norsku je 99% domů ze dřeva, a to buď tmavě červených, nebo bílých), absolutní klid a pohoda, vůně ryb (ale příjemná, žádná páchnoucí rybina známá z jižnějších zeměpisných šířek), prostě totální idylka. Procházíme zátoku s lodičkami a škunery, a zajímavý je i visutý most, přes který jde čilá babka s nákupem. Vůbec celkově jsou Norové velmi tvrdí, a také velcí a hrdí vlastenci, snad u každého druhého domu je stožár s norskou vlajkou – a to po celé zemi.

Místo delšího prozkoumání majáku, který se nachází poměrně daleko od vesnice, volíme cestu zpátky na hlavní silnici, a směřujeme dále na západ. Mineme město Mandal, které je proslavené největší a nejkrásnější pláží v Norsku – na zástupy turistů, ačkoliv by jich bylo řádově méně než jinde – nejsme zvědaví. Naším cílem je mys Lindesnes.

Lindesnes je nejjižnější místo Norska, a současně místo velmi zuřivých bouří. Důvod je prostý – stýkají se zde totiž dva mořské a vzdušné proudy; západní od Severního moře, a východní od průlivu Skagerrak. GPS si z nás udělala dobrý den, a naučila nás dávat pozor na silnice nejnižší kategorie. V Norsku totiž takováto silnice může znamenat cokoli, včetně totálně neudržované lesní cesty, vedoucí mezi farmami s ovcemi, nádhernými lesy, zátokami a vodopády – což také nebylo k zahození.

U Lindesnesu je parkoviště a pokladna – je to oblíbené výletní místo nejen turistů, ale i samotných Norů. Vtipně na nás vykoukla směrovka na Nordkapp :) a už jsme kupovali vstupenky (50NOK za osobu). Na Lindesnesu je totiž slavný maják a muzeum. Výhled z ochozu na majáku ovšem stojí za to. Vlastně poprvé si vychutnáváme pohled na otevřené moře v Norsku, a opačná strana majáku je samá skála, připomíná spíše druhohorní krajinu. Fantastický zážitek.

Když jsme se nabažili té nádhery, vracíme se po silnici zpět na hlavní, do nejbližšího městečka. Místní příroda je ohromně odlišná od blízkého Lindesnesu – skály ustoupily borovým lesům a jejich pískovému podloží, a tomu všemu dominuje… úžasná pláž! Nakoupili jsme nějaké potraviny v místním obchodě (pozor, eura nepřijímali, a museli jsme rozměnit na benzínce hned vedle – nějaké mléko, pečivo, sýry a ovoce nás vyšlo hodně přes 100NOK, potraviny jsou v Norsku velmi drahé, 1NOK = 3Kč), a už jsme pelášili na pláž. Bylo to jako zjevení, částečně obrostlá pláž šípkovými keři v květu, a na ní blonďatí Norové v počtu snad deseti hlav. Na náš vkus byla voda ovšem docela studená, pro neotužilého našince to není úplně to pravé ořechové, proto radši věnujeme čas pikniku. Müsli s půl litrem mléka neskutečně bodne!

Závěrečná část cesty již byla pouze transportní. Vyrazili jsme na západ směr Stavanger, a protože se už blížil večer, začali jsme hledat místo ke spánku. Poblíž Flekkefjordu jsme odbočili z hlavní silnice na sever, a po nějaké době jsme narazili na pěkné jezero, u kterého šlo zastavit. Zmožení jsme usnuli na kryté lesní cestě asi kolem osmé hodiny.

Ten den ovšem ještě neskončil. Kolem půl jedenácté nám kdosi zaklepal na okno. Nechápali jsme co se děje, jestli si pro nás jde policie či co. Z narušitele se vyklubal vitální norský stařík, který přijel naleštěným džípem od Mitsubishi, anglicky a norsky se nám omluvil, jestli ho můžeme pustit na dvacet minut dál na cestu, že potřebuje jet ke včelám, a slíbil že už se pak nevrátí. Skutečně jsme nechápali – tohle by se u nás opravdu stát nemohlo. Druhá zajímavá věc byla světlo venku – bylo znát, že čím víc se blížíme na sever, tím víc se den prodlužuje. A Norové zřejmě nemají problém se věnovat svým koníčkům takto po večerech :)

Nakonec jsme tedy usínali definitivně asi po jedenácté hodině, za ještě dobře patrného světla, u jezera s ostrovem na kterém se pásli koně. Idylka…

4. den

Středa, 8. července, jižní Norsko. Na dnešní den je naplánovaná ryze vyhlídková cesta – žádná zajímavá místa, jen přesun z jihu na západ. To by však ani nebylo Norsko, aby nás každý den nepřekvapilo něčím novým a úžasným :)

Ranní probuzení proběhlo v podstatě klidně. Výborná snídaně z müsli a mléka nás postavila na nohy, rozloučili jsme se ještě jednou pohledem na jezero, ostrov a pasoucí se dobytek, a vyrazili jsme na cestu.

Norsko překvapí doslova vždycky a na každém rohu. Jeho jižní a západní část se skládá v podstatě hlavně z horských hřebenů a skalních hřbetů, a mezi nimi jsou údolí (norsky „dal“), z nichž každé má své jméno. To vše je pak propojeno silnicemi a tunely. Každé údolí má svůj nezaměnitelný ráz a ksicht, takže se vám po každém průjezdu tunelem nebo průsmykem zdá, že jste přejeli do jiného státu nebo možná rovnou do jiného tisíciletí.

Naše cesta vedla na sever od města Flekkefjord, směrem na Tonstad a cílem byl přístav Lysebotn. Jak jsem již uvedl, dnešní cesta se nevyznačovala žádnou turistickou atrakcí, „pouze“ nádhernou krajinou. Projeli jsme údolí, lesy a louky; zatímco jižní část Norska má skalnato-lesnatý charakter, více na sever směrem k Lysefjordu nejdříve skály výrazně ustoupí a dají prostor lesům, další část cesty je otevřená a plná nádherných luk a srázů, aby kus před Lysefjordem otočila o 180° a změnila se v skalnatou měsíční krajinu.

Cestou nás několikrát vypekla GPS – systém benzínek je v Norsku podobný jako jinde v Evropě, ale benzínky jsou často malé a daleko od sebe. Nedoporučuji spoléhat na údaje v GPS, jednou nás ta potvora zavedla s klidným svědomím do lesa mezi ovce, kde žádná benzínka opravdu nebyla :)

K Lysebotnu se pomalu přibližujeme již v odpoledních hodinách. Naším cílem zde je Kjerag, proslavený kámen vklíněný do skály vysoko nad fjordem. Pomalu se proplétáme mezi skálami, pozorujeme ovce, naprosto totálně ožvýkané mantinely které občas nesou i stopy proražení neopatrným řidičem s následným pádem do propasti, a máme co dělat abychom se vyhýbali občasným karavanům a autobusům s turisty. Ano – jakmile jsou zde autobusy s německými turisty, něco tam na nás určitě čeká :)

Místní krajina je zajímavá zvláštními jezery. Jak se později dozvídáme, Norové zde pěstují důmyslný systém vodních elektráren. Lysefjord je velmi strmý (představte si kilometr vysokou kolmou skalní stěnu!), kousek ve vnitrozemí je shromážděná voda, a různými tunely a kanály pak je přiváděná blíže k fjordu a využívaná k výrobě elektřiny. Ekologičtější zdroj energie si lze jen těžko představit.

Naše putování mezi šutry je najednou přerušeno otevřenějším údolím, na jehož konci je parkoviště a pár budov – nepochybně výchozí bod tůry na Kjerag. Zjišťujeme však, že dnes již na to nemáme. Je pět hodin odpoledne, a informační cedule hovoří jasně. Tůra na Kjerag trvá minimálně 6 hodin, a její náročnost je velmi vysoká. Na noc by se do hor vydával leda blázen, proto jsme se rozhodli dorazit až do přístavu Lysebotn, a zde přespat v nějakém kempu.

Člověk míní, realita mění. Po několika serpentinách jsme narazili na úžasné odpočívadlo na skalní římse nad fjordem. Máme zde veškerý servis – dva stoly s lavicemi, odpadkové koše, dost místa na auto, a jako bonus perfektní jezírko s vodopádem. Je rozhodnuto, na Lysebotn kašleme :)

Nastal čas na večeři, guláš neskutečně bodne. Počasí se zřejmě pokazí, občas spadne pár kapek, a vypadá to na bouřku. Když jsme se úspěšně uložili ke spánku, dorazily ještě další tři auta – Němci, Dáni a dokonce finský karavan; očividně nejen my máme hovězí nápady nocovat v půlce skalní stěny :)

Pro dnešek dobrou noc, zítra vstáváme brzy…

5. den

Čtvrtek, 9. července, Lysefjord. Probouzíme se o půl šesté ráno, a dnešní cíl je pouze jeden – Kjerag.

Po vydatné snídani vyjíždíme serpentiny k parkovišti a platíme u parkovacího automatu (nepamatuji si přesně, tuším že to bylo 25NOK na den). U automatu je vtipná cedulka „vybírají mě 6x denně“ – asi už i sem přijeli zloději z východního bloku. Poblíž parkoviště je zajímavá budova restaurace a suvenýrů, a veřejné záchody se sprchou. Takto brzo ráno je parkoviště skoro prázdné, tůra tedy bude víceméně osamělá.

Ještě naposledy studujeme plán cesty. Parkoviště se nachází ve výšce 640m nad mořem, výstup začíná prudkým stoupáním na kótu 818, následuje přechod údolí Litledalen, pak opět výstup někam k 900m, poté další údolí Stordalen, a finální výstup na Kjerag. Samotný kjerag má výšku 1023m nad mořem, přičemž dalším pochodem dosáhneme Kjeragbolten, což je onen proslavený kámen. Dost keců, jdeme na to :)

Čekali jsme vše, ale toto skutečně ne. Turistická cedule hodnotila výstup jako „very hard“, ale lezení po velmi strmém hřebenu, povětšinou tvořeného holou a celkem kulatou skálou, jen místy nahrazenou drny trávy, to vše většinou jedině s řetězy, to nás dostalo. Jako třešnička na dortu nás čekal výhled dolů, doleva i doprava – čím víc jsme stoupali, tím větší díra pod námi zela. Parkoviště pod námi už zmizelo, a nahoru jsme šplhali sami.

V Norsku neexistuje propracovaný systém barevných turistických tras jako v Česku – vše je značeno velmi jednoduše. Na stromě nebo na kůlu jsou dřevěné šipky, ukazující co kterým směrem leží, a samotná cesta je značená červenými písmeny T. Ovšem, tento systém funguje možná lépe než ten český – pokud k jednomu T dojdete, to následující bude vždy někde v dohledu, takže ztratit se prakticky nehrozí.

Ráno počasí vypadalo všelijak, ale na hřebenu již bylo jasné, že dneska to nebude nic moc. Blížily se těžké mraky a občas mrholilo. Naštěstí naše výbava byla perfektní. Zde musím jednoznačně pochválit své trekové boty Grisport, kalhoty Direct Alpine Patrol, a hlavně funkční triko Moira. Toto prádlo je totiž naprosto geniální! Teplotní výkyvy nevadí, vlhko taky ne, protože to úžasně rychle schne přímo na těle, a přitom v tom není zima. V momentě kdy pršelo více, vzal jsem si pláštěnku, pod kterou jsem se samozřejmě zpotil – když pak pršet přestalo, moira velmi rychle vlhkost odvedla a odpařila. Výborné!

Na kótě 818 jsme potkali pár ovcí, a sestup do údolí Litledalen tento dojem jen znásobil – ovce byly všude. Kousek výše jsme dokonce zahlédli stan – mohl být dost dobře pastýřův (cestou zpátky ovšem už nebyl k nalezení, jednoduše v něm přespávali turisté; v Norsku to je úplně běžné). Výstup na druhý hřeben opět znamenal balancování nad srázem zpět do údolí a ručkování po řetězech. Nahoře, jak jinak, byly opět ovce a zcela klidně si nás prohlížely.

Za námi se objevili první kolegové turisté. Byli to Norové, protože takhle rychle pobíhat po horách umějí jen oni. Předběhli nás rychle, a po typickém „hei hei!“ pokračovali střelhbitě dál.

Údolí Stordalen již nevypadalo tak nevinně jako Litledalen. Bylo plné velkých kamenů, a potok jím protékající mizel v mlze kamsi, kde jsme matně tušili svislou kamennou stěnu končící Lysefjordem. Výstup na poslední hřeben – samotný Kjerag – probíhal zpočátku skoro po vrstevnici, jenže najednou nebylo kam pokračovat; cesta se lomila ostře nahoru po hřebenu, protože napravo byl jen neskutečný sráz! Zřejmě nejtěžší část celého stoupání, alespoň pro ty co nemají rádi výšky. Za sebe musím přiznat, že norské dobrodružství mě strachu z výšek téměř zbavilo. Představte si že šplháte po žulovém hřebenu, kámen je poměrně hladký a navíc mokrý, musíte ručkovat po řetězu protože po dvou se nahoru nedostanete, nalevo sešup do údolí o výšce nějakých 200m, a napravo kilometrová propast. Neskutečné!

Samotný Kjerag pak připomínal jiný svět. Stoprocentně kamenitá plošina plná vody a vodopádů směřujících k fjordu, s občasnou proláklinou plnou – sněhu! V půlce července! Vrchol Kjeragu byl označen kamennou mohylou s dalšími třemi směry cesty. Náš cíl byl pochopitelně Kjeragbolten.

K tomu slavnému šutru jsme se doplazili průrvou ve skále, která ústila římsou a srázem dolů. Počasí nám bohužel dvakrát nepřálo, takže Lysefjord v kilometrové hloubce pod námi jsme viděli jen sporadicky. Také Kjeragbolten, kámen zaklíněný mezi skálami, olizovala mlha, a zatímco turisté se na něm s oblibou fotografují, my vyšplhání po hliněné římsičce a mokrém povrchu kamenu prostě neriskli a vyfotili si jej pěkně z bezpečné vzdálenosti.

Cesta zpět již proběhla normálně, pršelo trochu víc než při cestě tam, a začali se trousit první hloučky turistů. Někteří zřejmě věděli do čeho jdou, jiní neměli ponětí. Obvyklá otázka zněla „how far yet?“ a složení bylo velmi různorodé. Nahoru lezly dokonce turistky snad z Bangladéše. Vrcholem drzosti pak byla holandská rodinka lezoucí po řetězech hned nad parkovištěm, bez jakéhokoli turistického vybavení, s děckem které sotva umělo chodit, obutým v plastových pantoflích. U nich je to jen placka, chápu že tohle prostě nemohli čekat :)

Dolů jsme dorazili asi o půl třetí odpoledne polomrtví, a rozhodli jsme se že se podíváme do restaurace. Teplé jídlo by totiž rozhodně bodlo. Nabídka nakonec nebyla špatná, běžné věci které najdete v každé restauraci poblíž turistické atrakce. Jen cena pro našince nebyla nejoptimálnější – kus teplého uzeného masa se studenými brambory a nějakou tou zeleninou vyšel na 140NOK, což je ve srovnání s českou hotovkou šestinásobný rozdíl! Chuťově to ovšem bylo výborné, to se musí nechat. Nakoupili jsme pohledy a vyrazili jsme zpět na jih – kromě slepé cesty do přístavu Lysebotn totiž ani jiná cesta nebyla. Dnes už skutečně byl nejvyšší čas najít nějaký kemp.

Naše první cesta byla spíše pro srandu – zkusili jsme, co by nás vyšla noc v hotelu. 1500NOK se nám však zdálo skutečně příliš. Po zběžné kontrole Sirdalského informačního střediska (výborná paní s maximální ochotou) jsme vybavení tipem na rozumně levný penzion vyrazili do vedlejšího městečka. Při cestě jsme však narazili ještě na jeden kemp s chatkami (norsky Hytten), a na první pohled jsme byli spokojeni. Chatka nás stála 300NOK (bez ohledu na počet osob – kdybychom byli čtyři, bylo by to o to výhodnější), záchody a sprchy byly hned vedle, autem se dalo zajet až k chatce, naprosto v pohodě. K večeři jsem servíroval vynikající chili con carne s norským chlebem (na severu neznají typický hutný chleba jako máme ve střední Evropě, vše je jen taková bílá toustová věc, ale chuťově dobrá), a plánovali jsme další cestu.

To už je ovšem příběh až na další den :). Za sebe musím říct, že výstup na Kjerag byl tou nejadrenalinovější a fyzicky nejnáročnější etapou celé expedice, vřele doporučuju každému koho ležení u vody prostě nudí.

Převzato z: http://www.zombux.net/?category=cestovani

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .