0
0

Popis našeho putování po Hardangerviddě, největší náhorní plošině Evropy.

Cesta ve zkratce:

Kdo? Tomáš, Radim, Zuzka, Petr a jistou chvíli Pavel a Honza.

Kdy? 18.7.-2.8.2008

Kam? Praha – Oslo – Rjukan – Hardangervidda z jihu na sever – Finse – Oslo – Stockholm – Bratislava – Praha.

Kudy? Rjukan – Helberghytta – Kalhovd – Márbu – Rauhellern – Stigstuv – Bjoreidalen – Dyranut – Kjeldebu – Finse.

Kolik kilometrů? +- 136 km

Krátký popis úvodu cesty – V pátek 18.7. vyrážíme z Prahy do Osla, kam přijíždíme s cca dvouhodinovým zpožděním v sobotu kolem třetí hodiny. Kupujeme lístek na autobus do Rjukanu. Do počátečního bodu našeho putování Hardangerviddou jsme se tak dokodrcali v sobotu večer. Za deště jsme zakempili u spodní stanice lanovky. Sobotní putování jsme vlivem špatného počasí ukončili předčasně zhruba ve tři odpoledne u Helberghytty. Před večeří jsme zvládli krátký odpolední spánek. Druhý den, v neděli, se Pavel s Honzou rozhodují, že dál nejdou. Promočené věci předchozího dne je přivedou k rozhodnutí odpojit se, sejít zpět do Rjukanu a dostopovat si někam na sušší místa. My zbylí, plni odhodlání, nasazujeme igelitky, Radimovi vymýšlíme provizorní pončo a vyrážíme do nitra Hardangerviddy s nadějí na lepší zítřky.

A jak to probíhalo dál můžete vidět z deníku obou skupin.

1. DEN – PÁTEK 18.7.

RADIM: Kolem 17.hodiny jsme se úspěšně sešli na Florenci a vyčkali příjezdu žlutého zázraku, který trestuhodně neladí k naší modré výbavě. Úspěšně jsme se nalodili a vyčkali hodinu na zpožděné Slováky. Máme za sebou první krizovou situaci – chcípl nám autobus na křižovatce. Pan řidič je viditelně ve formě, ten druhý mu naštěstí říká, co má dělat. Stevardka je Gábina, sekne jí to;)

2. DEN -SOBOTA 19.7.

Historická vložka:

RADIM: Tak jsme s 2hodinovým zpožděním s pomocí 2 trajektů a 2 řidičů dorazili do Osla. Ujel nám spoj a tak tutvrdneme. Začínají roztomilé zmatky s penězi, když nám dochází, že v Norsku je sesakra draho => párek v rohlíku za 39 NOK, to je něco. Vyslali jsme grupu do směnárny => po hodině a něco se vrátili se špatnými zprávami :-) Začíná přituhovat.

17:42

HONZA: Stále sedíme na nádraží. Rozhlížím se po okolí. Je celkem složitý spatřit skutečného Nora. Všude jsou Arabové. Ještě hodinu a konvertuju k islámu. Z mody tady frčí tepláky… Teď kolem prošla slečna se solidním bordelem na ksichtě. Působivé.

RADIM:Zas bych rád řekl, že kdyby tam ten bordel nebyl, bylo by celkem na co koukat. Vůbec je to tu zajímavý.A viděli jsme PRAVOU BLONĎATOU asi ŠVÉDKU. Oblečení mužské části populace, to je něco. Bílé rozepnuté kotníčkové boty a něco teplého k tomu, to tu jede. Jen ty davy Arabů jsou out…

PAVEL: TÉMA STRAVOVÁNÍ

Dáš si veselej guláš a ještě z toho budeš smutný!

VSUVKA

RADIM: Jedem do Rjukanu. Sexy ? se s námi žene klikatou cestou. Stahují se mračna… chvílemi prší. Přesedám na další bus a déšť sílí. Přijíždíme do Rjukanu. Vysedáme a začíná zlehka pršet. Oblékáme bundy a zabalujeme batohy a vyrážíme hledat lanovku. Stmívá se a z pršení se stává liják. Pláštěnky a ponča! Hledáme místo ke zakempení a po tak hodince bloudění končíme na parkovišti u lanovky.

Ráno se probouzíme a neprší, narychlo se balíme. Očumuje nás pán v karavanu. Vyrážíme a začíná pršet…Pan lanovkář to s námi nemá lehké. Fascinuje mě, jaké tu mají všichni peněženky na odpočet drobných. Za 50NOK vyjíždíme vzhůru. Stále prší.

KONEC VSUVKY

TOMÁŠ: Nakonec Petr se Zuzkou sehnali peníze na poště a mohli jsme jet busem do finální stanice. Sic to bylo s jedním přestupem, ale v 22.00 jsme na místě. Rjukan je hrozné město. Vybudováno v údolí jest předurčeno, aby bylo roztahaný po několika kilometrech. Upravili jsme batohy, rozdělili stany a rozběhli se hledat lanovku, kterou zítra pojedeme vzhůru na plošinu.

Bohužel moje rituály s pončem nezabraly a v půli cesty se solidně rozpršelo. Nasadili jsme ponča a za hustého deště jsme našli místo na stanování na parkovišti u lanovky. Ještě nikdy jsme nestavěl stan za tak hustého deště. Přeci jenom jsme to zvládli a bez večeře šli spát.

Lilo celou noc!! Až v pět ráno přestalo.

3.DEN – NEDĚLE 20.7.

TOMÁŠ: Přijeli jsme lanovkou na plošinu, trošku jsme se spacifikovali a vyšli.

Bohužel počasí je stále nevrlé.

RADIM:Moc nás potěšila kolemjdoucí poaní s informací, že je údajně utržený nějaký most. Narážíme na první rozvodněný tok, který složitě překonáváme. Déšť sílí. Pomalu se učíme chůzi potokem, tedy vlastně cestou. Na chvíli se vyčasí, ale pak se mraky opět stahují. Docházíme k jezírku s chatou norského klubu turistů. Při snaze se k ní dostat utopili boty snad všichni. Přivítal nás uchechtaný Nor s čajem v ruce.

Rozhodli jsme se zakempit, protože stále prší a většina byla celkem prochladlá. Stavíme stany za deště a jdeme spát… Vstáváme děláme jídlo a pro změnu jdeme zase spát. Nálad je na bodu mrazu, je zima a hnusně.

4.DEN – PONDĚLÍ 21.7.

RADIM: Vstáváme do o něco málo lepšího počasí. Objevili se první náznaky trhání jak mraků, tak skupiny. Honza a Pavel se chtějí vrátit, protože mají promočeno hodně věcí. Dělíme se na dvě skupiny, dál pokračuje Petr, Zuzka, Tom a Radim (skupina A). Honza a Pavel (zůstávají s tím, že se vrátí) (skupina B (pracovně)).

Skupina A tedy kolem jedné vyráží vstříc dešti. Mraky se ale trhají a my prvně vidím slunce. Objevil se kolem nás náš komáří fan club. Objevují se znovu přeháňky. Přicházíme k hrázi a za asistence fan clubu děláme kemp. Náladu zlepšuje opět večeře a kafe.

5.DEN – ÚTERÝ 22.7.

TOMÁŠ: Tento den probíhal lépe než jsme očekávali. Počasí nám přálo a tak jsme mohli dosušit všechno mokré oblečení. Radim byl hlavním sušičem, protože vyházel skoro celý batoh a všechno, co šlo obléci, sušil.

Snídaně byla rychlá. Většinou polévka či puding a šlo se. Svítíčko slunilo, vítr foukal a odháněl komáry a my jsme mohli bez problémů vychutnávat okolní krásy.

Po 3 hodinách (naprosto dle plotu) jsme dorazili k chatě (Kalhovd) den a půl za plánem. Zde jsme krátce poobědvali müsli tyčinky, jerky a křížky.

Další cesta byla podél jezer. Ke konci našeho pochodu na chatu Marbu jsme brodili říčku. Musím říci, že byla hodně ledová. Vzhledem k tomu, že to bylo už po více jak 6 hodinách pochodu, byli jsme řádně utaháni. Doplnili jsme energii čokoládou a sušenkama a vyrazili jsme na poslední výstup.

Cestu jsem kupodivu zdolali až do ¾ délky k Marbu. Tudíž jsme trošku stáhli nedostatek z minulých dnů.

Pochod trval 8 a ½ hodiny a nyní jsme utaháni všichni. Večeře bohatá, kafe a masáž a může se jít spát. Petr se trošku vzpouzí a protestuje, že masáže jsou úplně zbytečné.

Nyní už jen vyčistit zuby a spát.

6.DEN – STŘEDA 23.7.

TOMÁŠ: Noc byla opravdu chladná. Proto jsme taky většinu předchozího vaření strávili ve stanu.

Po zimě ale přišlo léto v podobě krásného slunečného rána. Ze stanu nás vyhodilo pálící sluníčko, takže se vevnitř nedalo ani dýchat.

Radim a já jsme šli pro vodu do nejbližšího potoka. Snídaně složená z pudinků, piškotů, ovesné kaše a müsli nás nakopla a už jsme si to pádili k Marbu. Po 3 hodinách jsme tam dorazili. je to krásná chata stojící na pobřeží rozlehlého jezera. Samotné turistické ubytování je přímo luxusní. Nejenže nabízí nocleh, ale i přepychovou restauraci, posezení s krbem a hezké toalety.

Řekli byste – nic moc – ale uvědomte si, že jsme uprostřed divočiny!!

Chtěli jsme si koupit pivko, ale cena 60 NOK nás odradila. Dali jsme si tedy pouze lehký oběd, osvěžili se tangem a vyrazili dále.

Kousek za chajdou jsme museli překročit řeku. Zde někdo vybudoval lávku, ale…pouze do poloviny toku. To mi přijde více než podivné, ale zasmáli jsem se tomu. V dalších mokřadech byly položené dřevěné lávky a pak ty, po kterých se krásně přeskakovalo.

PETR: Po pauze jsme přecházeli kolem série jezer, které převážně místní využívali k rybolovu. Cestou jsme potkávali mnoho radioamatérů. Čekali jsme na cestu po vrstevnici, jak slibovala mapa. Místo toho jsme ale pozvolna stoupali, pořád a stále.

Za zatáčkou jsme zvládli druhou pauzu na oběd (müsli, lovečák, mňam). Počítali jsme, že při druhém obědě mohlo být +- šest hodin. Chtěli jsme ještě kus cesty urazit a tak jsme se vypravili dál. Až teď jsme postupovali po slíbené vrstevnici. Postupně jsme byli unavenější a unavenější. Párkrát jsme koukli na mapu a rozhodli, že nedojdem kam jsme chtěli a tak jsme se hnání vidinou večeře jali hledat místo na spaní. Kousek od křižovatky s polní (čti horskou) cestou jsme nabrali vodu na vaření – resp. já jsem nabral, Tomáš mě kontroloval a podával flašky a Zuzka to kontrolovala zpovzdálí – supervize. „To máte pořád emancipace zasraná, tak taky to máte.“ „Tak nás veď“ pravil mi Tomáš. „Čekáme na vedoucího“, řekla Zuzka.

Tak jsem se do toho dal no. Hold nevyhovte kamarádům. Tak jsem šel, zatáčel a těšil se co bude za další zatáčkou a dalším horizontem.Nakonec jsem našel fajn místo – suché, nevětrné, rovné, ..

Ohlédl jsem se a hledal zbytek, abych jim sdělil šťastnou novinu. Nikde nikdo.„Když jsem ho viděla na dalším vrcholku, pomyslela jsem si: Magor“ A pak se ozvalo:„Kam ten magor jde?“ vyprávěla Zuzka, když dorazila. Tomáš s Radime se pustili do mé inzultace. Nechápu proč – a pak že byli unavený. Houby :-)

Pak už jen večeře. Zjistil jsem, že nám zplesnivěli tortellini. Šlaka.Vyřizujem SMSky, pijeme kafe a užíváme si výhledu s mrakem komárů kolem nás. Idyla.

A teď už jen dobrou noc.

TOMÁŠ: Nakonec nám celou noc zpříjemňovaly ovce a cinkání zvonečků. V jednu chvíli jsme mysleli, ženám vlezou do stanu. Tak jsem si s nima chtěl popovídat, ale utekly… mrchy.

7.DEN – ČTVRTEK 24.7.

TOMÁŠ: Ráno jsem se vzbudil o hodně dříve než ostatní. Především to bylo horkem. Ono slunce posledních pár dní pálí už od rána a ve stanu je pak k nevydržení.Nicméně si nestěžuju, strávil jsem klidnou hodinku pohledem na probouzející se krajinu. Taková ranní meditace je neocenitelná.Zhruba v devět se začali probouzet i ostatní účastníci zájezdu. Uvařili jsme – hlavně polévku – v klidu prodiskutovali novou trasu nad mapou, provedla se operace puchýřů a též jsme nemohli opomenout dezinfekční vsuvku (rozumějte panáčka na žaludek).

PETR: Cílem dne bylo dojít k mostu, pak do Rauhllernu a pak někam směrem k Stigstuvu. U mostu jsme byli relativně rychle. Ještě než jsme se sbalili, prošlo kolem nás několik turistů – těch co chodí v noci.

U mostu nás čekalo překvapení v podobě konstrukce samotného mostu. nebudil důvěru, ale byla to atrakce. Přechod jsme si nakonec užili. Udělali jsme asi milion fotek – všech a ze všech úhlů.

Za mostem nás čekalo životní rozhodnutí – jít zkratkou či nejít zkratkou. jediný Radim cosi argumentoval, ale všechny přesvědčila buzola, koupená Tomášem v hračkářství. Chvíli jsme se s ní učili pracovat, až jsme po minutě seznali, že jsme v podstatě experti v práci s buzolou a vyrazili jsme. Za první zatáčkou první dilema. vyřešili jsme. Za další zatáčkou jsme už žádný dilema neřešili – každý věděl, že jsme v ……. (ano, přesně tam a hodně hluboko). Nejrozumnější bylo vrátit se na původní cestu. Ale ne zpět, nýbrž kolmo – kolmo k cestě i vrstevnici. Prodrali jsme se, jen Tomáš v kraťasech se odral. A to už jsme byli ve standardní cestě – močály, voda, tráva a tak. A uviděli jsme Rauhellern. Po vybřednutí z břečky jsme se objevili na písečné pláži. Věřte nebo ne. V Norsku.

Tomáš s Radimem šli obědvat rovnou do Rauhellernu a já se Zuzkou sjem zakempili na pláži. Zaplavali jsme si (2x po 3 sekundách), snědli dnešní příděl lovečáku a vydali se za klukama. Prošli jsme pláž a narazili na řeku vycházející z jezera. K prudké řece. Na protějším břehu byla chajda. Po těch 3 minutách, co jsme měli na nohách pohorky, jsme se začali přezouvat zpět do sandálů. Z protějšího břehu na nás mávali místní. Na pozdrav. Nic nám tím nenaznačovali. Parchanti.

Řeka byla prudká, kroky nestabilní. Ve čtvrtině řeky si Zuzka všimla něčeho co vypadalo jako mostní nosník. Nebyli jsme si jistí, zpátky se nám nechtělo. Voda sahala bez pár centimetrů do pasu. Ale prošli jsme. Šťastní z dobré práce jsme vyrazili dál. Oni místní se smáli, když viděli naše promáčené kalhoty, trapně vyhrnuté ke kolenům, ale mokré do pasu, zarazili jsme se. Oni se ale smáli něčemu jinému. Kousek nad naším brodem byl most. ALE NEBYL VIDĚT!!!

V chajdě se setkáváme a dorazivší se dopujou Tangem. Místní z nás mají opět srandu. Směs sympatie a humoru.

Kemp na půl cesty na Stigstuv. Výhled na ledovec. Všude ovce.

TOMÁŠ: Kus před Stigstuvem kempíme a zase jednou vaříme venku. Bohužel záhy po západu slunce se dělá hnusná zima, tak zalézáme do spacáků a spát.

8.DEN – PÁTEK 25.7.

TOMÁŠ: Ráno se probouzí první Zuzka a v zápětí já. Je to opět docela slušným vedrem ve stanu. Po chvíli se i ostatním podaří vstát a vaříme snídani.

Bohužel nás komáři velice rychle našli, tak balíme a vyrážíme na cestu. Po krátké době potkáváme několik cestovatelů (i s dětmi) mířící oběma směry. My opět atypičtí vycházíme po 11, takže všichni ostatní už mají půl dne za sebou.

Cesta je mírná a veselá (edit přepisovatelky: dle mě dost nudná). Jde se především úbočím kopce a většinu dne se díváme na jezero.

Stigstuv byla chata chudší než všechny ostatní. Nicméně jí to neubírá na luxusu, který poskytuje. Ihned jsme dali dvakrát tang, k tomu oběd – já osobně sušené ovoce a 1 müsli. Petr se Zuzkou chtěli poobědvat lovečák a ten se s nima pomalu začal hádat.

Nebylo zrovna teplo, docela hnusně foukalo, tak jsme se zase rychle sebrali a utíkali směr Bjoreidalshytta. Pár kopců a přechod řeky jsme zvládli rychle – skoro dle času na mapě a zhruba v 7 večer jsme si dávali doping. Půl a celá čokoláda, tang spravili náladu a my vyrazili k Nymbu a pak kousek dále, kde jsme chtěli zakempit.

Bohužel plán je hezký, ale praxe jiná. Šli jsme podél řeky a komáři nám ukázali, kdo je pánem této oblasti.

Dost oštípaní jsme se zběsile vyřítili na kopec a tam zakempili. Tím jsme si ušetřili sobotní výstup. Pak následovala večeře ve stanu, kafčo a povídání lehce přes půlnoc. Pak už jen sladké sny.

9.DEN – SOBOTA 26.7.

RADIM: Probudilo nás krásné počasí a silný vítr. To nás pochopitelně potěšilo a tak jsme na počest nového dne dorazili zip od stanu. Balili jsme se VELMI pomalu, ? nás povzbuzoval nějaký Nor zasněným pohledem. Se zatnutými zuby jsme vyrazili přes horizont, abychom zjistili, že hned za ním je Dyranhutt. Po chvilce váhání jsme zapadli dovnitř na kafe a zmrzlinu. Před nosem nám ujel autobus ke fjordu a tak po užití chvilky komfortu jsme vyrazili dál (kolem druhé). Vyfotili jsme se s Trollem a vesele vyrazili směrem k ledovci. Při potkání prvním várky sněhu nastala koulovačka mezi Tomášem a Petrem, kterou jsme se Zuzkou z povzdálí pozorovali. Po energetickém vyprázdnění obou jedinců jsme vyrazili dál:

Poznámka: Tomáš při psaní deníku doplnil, že koule umí házet oběma rukama.

O kus dál nastala Tomova lékařská maturita. Norskou turistku, která spadla hlavou na kámen, ošetřil a zkoušku tak složil. Následoval sestup do krásné krajiny, při kterém jsem si připadal jako ? Bambi. Všude spousta vody a vodopády a pak chata Kieldebu. Zde se Tom a Petr vykoupali a já si umyl hlavu. Horský tok byl na hraní s kachničkou příliš silný. Dali jsme si klasicky Tang a sestupovali podél řeky. Objevili se úžasné výhledy s vodopády a mosty a také komáři.

Hláška dne: Petr:“Mně přijde, že je tu nějak podezřele moc Norů“

Jali jsme se opět atakovat závěrečný kopec před kempem. Nakonec jsme našli úžasné místo, snad nám ráno komáři dovolí venku posnídat.

10.DEN – NEDĚLE 27.7.

TOMÁŠ: Ráno bylo ve znamení únavy a malé vůle jít dál. Hlavně Petr ten den vypadal, že by raději spal a skládání stanu se neuvěřitelně protahovalo.

Denní program byl atak na ledovec. V plánu dle mapy bylo nehezké stoupání, ale to bychom předbíhali.

Šli jsme hezkým údolím podél říčky, vítr nefoukal, takže slunce nehezky pálilo. Při první větší pauze Zuzka začala stávkovat a chtěla spát. Vydali jsme se proto s Radimem sami kupředu a zanechali holubičky svému osudu.

Obědová pauza byla dobyta před finálním údolím pod ledovcem. Tohoto dne jsme byli opravdu mrtví, takže každá pauza se protahovala, jak to šlo. Nakonec jsme se dokopali k dalšímu pochodu, který byl zakončen dopingovou pauzou pod finálním stoupáním. (Radim:“A zde si najali rumunský externisty, aby jim pomohli vymyslet tuhle trasu“.)

Dali jsme si 2x tang, čokoládu a polévku z bujónu a nudle. To nám dodalo tolik energie, že jsme kopec vyběhli kamzičím tempem.

Při stoupání se objevila drobná chybka v podobě zdánlivě nepřebroditelné říčky. Už jsme se smiřovali s tím, že budeme brodit, když tu nám přispěchal na pomoc turista jdoucí opačným směrem a ukázal nám, kudy jít.

Vylezli jsme pak ještě asi 100 metrů, když se před námi otevřelo malé skryté údolí s ledovcovým jezírkem s krami a výhledem na kus ledovce, místem pro stan a sněhem okolo.

Jediným pohledem po všech ostatních bylo jasné, že se dál nejde a že pro dnešek končíme.

Postavili jsme stan, já se trošku vykoupal a pak jsme se všichni kochali nádherným západem slunce. Tento den se také stal znamením jídla a odpočinku. Uvařili jsme si večeři a pak se nad kafem a čajem debatoval až do pozdních nočních hodin.

První nás opustila Zuzka, pak Radim. S Petrem jsme pak užívali suchary, pili čaj a kafe a zhruba ve dvě ráno jsme se též odebrali na kutě.

11.DEN – PONDĚLÍ 28.7.

Ráno bylo ve stanu opět vedro. Vzhledem k pozdnímu ulehnutí jsem i tak spal déle. Zuzka byla první, kdo se odhodlal opustit stan a šla na vzduch, kterého se tam nedostávalo.

Dostatečně mě probudilo, když jsem jedním okem zahlédl Zuzku v plavkách, jak vylezla z vody. Vezmeme-li v úvahu, že jsme pod ledovcem, ve vodě jsou ještě kry a že jsem tam předchozího dne taky vlezl, byla voda hodně studená.

Postupně jsme vylezli všici a uvařila se snídaně. Poté byla otázka, co dělat, páč se nikomu nechtělo na cestu dál.První vyhrála fotka na ledové kře, která během noci připlula ke břehu. Vzali jsme k tomu i naši zástavu, aby byla památka.

Pak jsme s Petrem postavili malého sněhuláka tamtéž. A to je červenec. Jakmile jsme složili stan, nabrali vodu, přišel Petr s neodbytnou žádostí jít bobovat. Vzali jsme tedy igelitky a šlo se. Zábava nepopsatelná!!!!

A stále je červenec!

Po té už nezbylo než hodit batohy na záda a jít k cíli.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .