0
0

Moc jsme se nepoučili z moudra jednoho řeckého filosofa „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ a znovu vyrazili s CK Alpina na cyklozájezd. Před dvěma roky to byla Korsika a letos jsme se vydali s docela velkou bandou do Černé Hory alias Montenegra.

Popis zájedu převzatý z webu CK

Černá Hora patří bezesporu k nejpřitažlivějším zemím Evropy. Najdete zde téměř vše. Monumentální hory s tisícimetrovými kaňony a vodopády, kde po celé hodiny, ba i dny nepotkáte živáčka. Národní parky, které jsou součástí přírodního dědictví UNESCO, ale také jadranské pobřeží s malebnými středomořskými městečky, svědky kdysi bohaté historie. Černohorci jsou hrdým, svobodomyslným, horami ošlehaným národem. Černá hora jako jediná balkánská země totiž nikdy nebyla pod nadvládou Turků. Ve zdejších malebných horských vesničkách jako by se zastavil čas. Budete mile překvapeni spontánní pohostinností a srdečností místních obyvatel. Ochutnáte místní speciality, ovčí sýr nebo pálenku rakiju. Pokud se rozhodnete pro tuto turisticky ještě nepoznamenanou zemi, čeká vás spousta dojmů a zážitků na které budete dlouho vzpomínat.

Čekají nás jednodenní etapy „nalehko“ v horském kopcovitém terénu, povrch je většinou asfalt, často ale i uježděný makadam, někdy vozová cesta. Vzhledem k terénům a stavu silnic, kde se budeme pohybovat, je podmínkou účasti na tomto zájezdu kolo horské či trekové. Každý si bude moci na místě zvolit náročnost zájezdu: většinou je možnost zkrácení či prodloužení trasy, případně zařazení individuální cyklovyjížďky nebo pěší túry do okolních hor, někdy lze část trasy popojet autobusem. Nocujeme ve vlastních stanech v kempech a na tábořištích a většinu dnů Vám přichystáme polopenzi z naší polní kuchyně. Navíc je většinou možné nakoupit veškeré potraviny v obchodech po cestě nebo během dne či večer zajít na nějaké místní jídlo do hospůdky, ceny jsou podobné jako u nás, výběr jídel široký – doporučujeme.

Přibližný program zájezdu:

1. – 2. den: Odjezd kolem 18 hod. z Brna, přejezd přes Maďarsko a Srbsko do Černé Hory do pohoří Bjelasica do sedla Třešněvik.

3. den: Královská bajková etapa – přejezd pohoří Bjelasica šťavnatými horskými loukami převážně po vozové cestě. Trasa: sedlo Trešněvik (1573 m) – kolem vrcholů Lisa a Lumer – Troglava 2072 m – kolem vrcholu Zekova glava 2117 m – hřeben 1800 m – Salaše Dolovi – Biogradsko jezero (1094 m)(asi 50 km).

4. den: Přejezd Bjelasice jinak: z Kolašinu (950 m) nebo Jezerine (1350 m) přes sedlo Raskrsnica (1725 m), sjezd údolím říčky Jelovica do Lubnice (950 m), výjezd k nádhernému Šišku jezeru (1705 m) a sjezd do městečka Mojkovac (820 m) a zpět k Biogradskému jezeru.

5. den: Od Biogradského jezera po silnici kaňonem řeky Tary do Žabljaku (po cestě fotogenický most přes Taru). (60–85 km). Prodloužená trasa pro bajkery: výjezd z Dobriloviny (900 m) k Zabojskému jezeru, náhorní plošinou s kolibami sv. Sinjajevinou. (95 km, převýšení 1650 m).

6. den: Cyklovyjížďky v okolí Durmitoru: Crno jezero, Čurevac – vyhlídka na kaňon Tary, Sedlo (1907 m), jezera Vražje a Zminje, okruh Sinjajevinou přes Zminičko jezero …

7. den: Durmitor: pěší túra do horského království Durmitoru (nejvyšší vrchol Bobotov Kuk 2522 m nebo kratší túra k jeskyni Ledena pečina nebo okolo vrcholů Medjed), pro drsné bajkery (srdcaře): nejkrásnější trasa Černé Hory – prstenec okolo Durmitoru (80 km, převýšení 2000 m).

8. den: Po silničce nad kaňony řek Bukovička a Morača mezi pohořími Sinjajevina a Moračka Kapa (65 km). Přejezd busem na sedlo Trešněvik s příjemnou hospůdkou.

9. den: Ze sedla (1573 m) přejezd pohořím Komovi – údolím horního toku řeky Tary do údolí Morači (70 km). Přídavky: krátký výjezd na zelené louky planiny Štavno (1800 m) s nádherným výhledem na pohoří Komovi nebo pohořím Žijovo na Bukumirsko jezero.

10. den: Přejezd busem přes Podgoricu a Skadarské jezero k moři. Koupání, relaxace … Budva, Kotor, podvečerní prohlídka renesančního městečka v zálivu Boka Kotorská, noční přejezd do Chorvatska. Pro cyklisty trasa srdcem Černé Hory: Virpazar – Rijeka Crnojeviča – historické hlavní město Cetinje – sjezd do Kotoru s nezapomenutelnými panoramaty. (85 km, převýšení 1300 m).

11. den: Severní Velebit – přejezd části hřebene k moři do městečka Sv. Juraj, koupání, večer odjezd do ČR. (30 – 70 km)

12. den: Dopoledne příjezd do Brna.

Složení naší bandy

Prvotní nápad jet do Černé Hory vzešel od Ivy, ta dala vědět Marťě a mě, a pak svým kamarádkám. Já jsem řekl navíc své sestře, a tak jsme vyrazili v docela početné bandě a můžu říct, že to bylo super. Byla sranda, společně jsme jezdili na kole, chlastali a pařili :-).

já a Marťa

Iva a Vlastík

Miška a Jirka

Emča a Karel

ségra Lenka

Přípravy

Tentokrát jsme tolik s přípravami nejančili jak před odjezdem na Korsiku a vše jsme stihli ve dvou dnech. Seznam věcí byl v podstatě totožný s tím na Korsiku. Navíc jsme vzali akorát celtu na sezení před stanem a naopak jsme nevzali dlouhé elasťáky, čehož jsem alespoň já litoval.

Hodnocení

Nyní, pro mě už zlaté pravidlo „Cesta na místo určení je hrozná, pobyt už je ale super“ se potvrdilo i tentokrát. Černá Hora sama o sobě nás okouzlila a některé cyklovyjížďky v horách neměly prostě chybu. Až na jeden den, kdy nám úplně nevyšlo počasí, jsme se pěkně škvařili na sluníčku pod modrou oblohou s mráčky. Silnice byly často rozbité, na hlavních tazích to bylo hodně nebezpečené, protože mnoho řidičů jezdilo jako prasata. (Hlavním nešvarem bylo předjíždění v zatáčkách aniž by věděli, že se na ně něco neřítí v protisměru). Naštěstí jsme se všem hlavním silnicím vyhnuli.

Lidičky

Kolektiv byl vynikající, kromě naší bandy tam bylo pár mladých párů, jedna rodinka s pěknýma holkama :-), čtyři Slováci, parta „divočáků“ a zbytek.

Černá Hora alias Montenegro

je krásná země, kterou pokrývají samé hory. Během zájezdu jsme projeli nebo prošli NP Bjelasica, pohoří Komovi, pohoří Durmitor a NP Lovcen. Nejvyšší horou je Bobotův Kuk v pohoří Durmitor. Nakonec jsme se shodli, že projížďky na horách byly ty nejlepší. Cesty po silnících či opalovačky u moře nebyly tak záživné. Zemi protíná známá řeka Tara, která je jako ostatní krásně modrá a nechutně studená :-). U moře jsme navštívili města Kotor a Budva, kde nás okouzlila jejich historická centra se spoustou malých obchůdků a restaurací. Po cestách jsme se často zastavovali v místních hospodách a restauracích. Jídlo bylo o trochu dražší než u nás, pivo podávali většinou v lahvích a téměř všude se muselo platit za stůl dohromady – Černohorci nejsou prostě zvyklí rozpočítat útratu na jednotlivé lidi. Pivo jsme pili všudypřítomné Černohorské Nikšičko či Nikšičko Gold, a pak Jelena ze Srbska – pozor, všechno to jsou více jak 5% piva. Plechovka či láhev stála zhruba 0,7 € v obchodě, v restauraci to bylo kolem 1,5 €. Z domácí kuchyně jsme vyzkoušeli hlavně jejich sýry a pršut (sušená šunka). Častým jídlem je jehněčí na různé způsoby a u moře ryby. Moc nám chutnaly jejich sendviče se sýrem a pršutem. Ochutnali jsme i zákusky a nejvíce nás očarovala baklava (něco jako náš závin s ořechy a medem, mňam).

CK Alpina

Tento odstavec bude trochu delší, protože nás pořádající CK Alpina zase trochu potrápila a nebýt skvělé party, která se na zájezdu sešla, vše by dopadlo hůř.

Znovu mě CK Alpina přesvědčila, že plno věcí dělá na poslední chvíli a hodně neprofesionálně. Důkazem bylo objednání autobusu dva dny před odjezdem. Z toho vzešel problém s druhým na rychlo sehnaným řidičem, který neměl zkušenosti s řízením staré karosy a jízda s ním nebyla úplně bezpečná. CK Alpina vybrala na zájezd starou karosu, ale nakonec musím uznat, že v ní bylo spoustu místa a byla pohodlná, snad jen klimatizace chyběla, a tak vznikala v autobuse někdy pěkná sauna :-).

Další problém byl v programu. Hodně naplánovaných vyjížděk bylo umístěno v NP Bjelasica a kolem sedla Třešněvik. Problém byl, že na sedlo se nedalo vyjet autobusem s vlekem, protože byla spadlá silnice. Osobně si myslím, že ta silnice byla spadlá už dostatečně dlouho před tím, aby o tom Alpina věděla a změnila plán a připravila na to dostatečně své průvodce. Bohužel nic takového se nestalo, nikdo nedostal žádný mail se změnami a i průvodci se tyto změny dozvěděli až při odjezdu.

Největší problém byl asi v hlavním průvodci Ivanovi. Podle mě byly jeho organizační schopnosti rovné nule. Když něco vysvětloval, mlel páté přes deváté a často mu nikdo nerozuměl. V mnoha případech si protiřečil a co hlavní, v Černé Hoře byl před pár desítkami let a tudíž stál jako průvodce za … Druhý průvodce byl v Černé Hoře poprvé a měl se od hlavního učit :-). Nebýt Slováků, kteří v Montenegru byli před pár roky, tak by to byl s přeplánováním zájezdu docela problém, nikdo by nám neukázál pěkná místa, neřekl o zajímavostech apod. Díky. Tím vyšlo na povrch další mínus vedení CK Alpiny, která si neošéfovala pořádného průvodce.

Už menší problém byl v kuchyni. Alpina poslala mladou holku, a i když se snažila, jednou nebo dvakrát nebylo jídlo zrovna chutné (rozvařené rizoto a špagety). Myslím si však, že problém byl spíše v nedostatku pořádného zázemí, pořádných surovin (Černá Hora jako Chorvatsko zakázala dovoz potravin). Během zájezdu se párkrát stalo, že byl nedostatek chleba a někdy i málo porcí. Maso bylo nahrazeno párky a podle ohlasů, co jsem slyšel, se to někomu už moc nelíbilo. Ale jinak hodnotím dobře, hlady jsem netrpěl :-).

Několikrát se nám nelíbil i výběr kempů pro nocování, které CK Alpina vybrala. Chápu, že na některých místech nebylo na výběr, ale minimálně jednou to mohlo být lepší.

2× jsme spali u Biogradského jezera. Místo to bylo docela pěkné, hned vedle bylo jezero, ve kterém se dalo koupat. Plácků pro stanování bylo docela málo a často byly hrbolaté. WC byly v podobě tureckých záchodů (docela špinavých) a sprchy chyběly. U kempu byla docela pěkná restaruace s lahvovým pivem „Nikšičkem“ za 1,5 €.

3 x jsme spali v Žabljaku. Dvakrát to bylo v kempu u „Miši“, ale první den v kempu asi 100 metrů pod Mišou, protože se Ivan spletl. Každopádně musím doporučit ten nižší – je v něm více místa, lepší sociální vybavení s kuchyňkou, ohniště, apod. U „Miši“ bylo narváno, málo místa a nerovný povrch. Sprchy a záchody docela ušly.

2× v tzv. „biokempu“ u Bioče, což znamenalo prázdnou louku bez sprch s jednou děsivou a smrdutou latrínou (dírou v zemi) hned u tří smradlavých prasat :-). Koupat jsme se chodili do tůňky blízkého potoka. Voda tekla z hadice, kterou připravil majitel louky.

1× v kempu JAZ u Budvy, místo které Ivan domluvil bylo parkovištěm, a tak to i vypadalo. Všude plno papírků, zbytky po vykonání různých potřeb (posrané papíry, kondomy, …), prostě hnus.

3× v autobusu – poprvé cestou tam a dvakrát cestou zpět

1. – 2. den – cesta do Černé Hory

Na volno a dovolenou jsme se s Marťou těšili jako malé děti. Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci, Marťa smažila řízky, pekla bábovku a já tak různě zevloval po bytě :-). Po 13. h. jsme odjeli z Prahy rychlíkem Vindobona směrem na Brno. Odjezd autobusu byl nahlášen na 18. h., sraz před busem byl v 17 h. a my jsme přijeli kolem půl páté.

Na nádru jsme vyzvedli Pipiny (Iva s Vlastíkem) a po cestě na autobusák před Grandhotelem jsme potkali Emču. Na zastávce nás už čekali Jirka s Míšou. Za chvíli dorazila ségra a naše kola. O pár minut později přijel náš supr bus – karosa z roku raz dva. Začali jsme nakládat, autobus byl plný až na poslední pětku, kam jsme naskládali zbytek věcí, které se nevlezly dolů do kufru. Byl jsem rád, že se tentokrát neopakoval stejný scénář z Korsiky s přívěsem na kola nechutně zaskládaným taškami a baťohy. Pár minut po naplánovaném odjezdu jsme slavnostně vyrazili z Brna.

První zastávka byla v Bratislavě, kde jsme vyzvedávali ještě čtyři Slováky a vysosli svoje první pivko. Pak už to byla jen nechutně dlouhá a únavná cesta. Zpočátku to bylo Maďarsko a hlavní město Budapešť – naštěstí ještě po dálnici. Na maďarsko-srbské hranici jsme čekali skoro tři hodiny, a tak jsme z tama vyráželi kolem šesté hodiny ráno. Nejhorší byla cesta Srbskem, dálnice tam vůbec neznají a cesta po jejich hlavních silnících se strašně klikatila. Docela mě dostal most přes Dunaj – byl z něj krásný výhled. Cesta z Bělehradu na černohorskou hranici mi přišla nekonečná, na jihu už bylo hodně kopců, a tak se jelo docela pomalu. Navíc jsme začínali mít problém s časem dojezdu, protože řidiči mohli v kuse řídit 22 hodin. Na srbsko-černohorské hranici snad řidiči museli dávat nějaký úplatek, aby nás tam moc neotravovali. Nakonec jsme na místo prvního spaní dorazili a ani nebudu psát kdy :-). Z cesty jsme byli všichni pěkně zničení. Postavili jsme stany, kde se dalo, a můžu říci, že to bylo dilema. Kemp u Biogradského jezera byl malý a na skalnatém a nerovném povrchu v kopečku. Nakonec jsme však vše postavili a šli se vykoupat do jezera – bylo to prostě super. Po dnu paření v autobuse byla příjemně studená voda přesně to, co jsme potřebovali. S Vlastíkem jsme jej přeplavali tam i zpět. Večer jsme vyrazili do tamní hospody na pivko. Jak jsem někde četl na netu, že číšník chtěl hned po donesení pití zaplatit, tak to se opět opakovalo :-(. Dali jsme dvě pivka a vyrazili unavení do hajan.

Ještě něco o busu – seděli jsme s Marťou skoro vzadu, před námi byla Míša s Jirkou, Vlastík a Iva a ségra s někým pro nás zatím neznámým. Byl docela velký rozdíl mezi řidiči. Ivo, jehož otec vlastnil autobus, zvládal jízdu úplně v pohodě, ale druhý řidič Mirek řídil karosu a navíc s vlekem poprvé a sem tam jsme na dálnici plavali – docela jsme se báli. V Srbsku jsme zažili i trochu adrenalinu, když nás jeden řidič kamiónu předjížděl do zatáčky, za kterou neviděl. Samozřejmě v protisměru jelo auto, a i když auto i my brzdili, záď kamiónu se o náš autobus otřela. Naštěstí z toho bylo jen ohnuté zrcátko.

3.den – cyklistika v NP Biogradska Gora

7:15 Budíček, balení.

7:30 Snídaně: budapešťská pomazánka, chléb a tang

8:30 Odjezd busem do Kolašinu

9:40 Vyrážíme na kolech na jednu z tzv. „královských bikových etap“. Z Kolašinu jedeme po silnici na sedlo Trešnjevik, a poté po „traktorové“ cestě na sedlo nad Jezerine a dolů k Biogradskému jezeru po cestě pod vysílačem na Zekove glavě.

19:30 Večeře: knedlo-klobáso-zelo :-), bylo výborné

Ujetá vzdálenost: 65 km

Ráno začíná dobře, sotva vstaneme, tak jdeme na snídani :-). Trochu nás překvapil tang místo čaje, ale je to první den. Postupně se připravujeme na cyklovyjížďku a obléháme turecké záchody a dvě umyvadla – všichni musíme překonat jistou psychickou a čichovou bariéru :-). V daný čas odjezdu panuje u autobusu trochu chaos. Ivan (náš hlavní průvodce) nezvládá organizaci a něco blekotá. Rozdává všem zájemcům svoje telefonní číslo pro případ nouze či zabloudění, ale jak se později ukázalo, telefony zásadně nezvedal, nebude za ně přece platit ze svého. Na poslední chvíli se Slováci rozhodli, že pojedou rovnou z kempu na kolech, a tak vzniká menší prodleva, po které všichni vyrážíme autobusem do Kolašinu. Cestou proběhla v autobuse menší hádka o tom, kam pojedeme. Nakonec se celé osazenstvo dohodlo na dvou trasách:

delší – po silnici na sedlo Trešnjevik, a poté po lesních cestách na Raskrnicu a pod Zekovou glavou zpět na Biogradské jezero

kratší – po silnici vzhůru z Kolašinu přímo do Jezerine, a pak přes Raskrnicu po stejné trase jako předchozí.

Až na moji ségru se naše banda vydala na tu delší. Ze začátku to byla pohodovka, silnice mírně stoupala, ale ke konci už někteří pěkně funěli. Po cestě jsme viděli důvod změny plánu – spadlou silnici. Na sedle jsme se všichni sjeli u pěkné restaurace, dali jsme pár piv Jelena a pokecali s místním mladým číšníkem, který uměl anglicky. Dál ze sedla jsme už jeli jen po vozové cestě a byla to pěkná makačka, protože se jelo do prudkých kopců, které jsme pak mnohdy zase sjeli. Stálo to však za to, okolní scenérie byla fantastická – chatrče, pastevci koz a ovcí, staré babky na koních, výhledy na hory, …

Správný směr nám určovalo turistické značení, které bylo v podobě červeného kruhu s bílým terčíkem uprostřed. Nebyla to žádná sláva, nic na co jsme zvyklí tady u nás, ale až na jedno místo, kde jsme nevěděli kam dál, nás to vždy dovedlo k cíli. Ivan, který byl v naší skupince, samozřejmě taky nevěděl kam jet :-(, a mě už nebavilo postávat na místě a diskutovat, a tak jsem vyrazil sám (samozřejmě správně) a ostatní mě pak dojeli. Kousek za Raskrnicou jsme potkali druhou skupinu. Byla to pěkná náhoda, protože jsme si udělali na jednom místě s výhledem svačinu a po chvíli jsme pár set metrů pod námi uviděli druhou bandu, jak se šplhá naším směrem. Až přišli, tak jsme se dozvěděli, že se spletli a zbytečně sjeli dolů. Od toho místa jsme jeli společně.

Cesta obíhala Zekovu glavu s vysílačem, na který byl super výhled a byla vhodná spíš pro horáky a ne krosová kola, která jsme já s Marťou měli. Přesto jsme tam potkali auto, a po chvíli i místní piknik – banda lidí prostě vzala auta a vyjela do hor hodovat – grilovali nějaké maso, měli moooc dobrý sýr a koláčky. Byli hodně přátelští, všem nám dávali ochutnat a hrozně nás tím všechny překvapili. Ještě chvíli jsme jeli pod hřebeny hor, a pak jsme začali konečně sjíždět dolů k Biogradskému jezeru. Pořád hodně nahoře jsme se zastavili u jedné chaloupky, kde dvě babky provozovaly občerstvení. Dali jsme zase Jelena, někdo z naší bandy si koupil místní sýr a už jsme zase valili dolů.

Po celý den pařilo slunko, a tak jsme byli opět docela spaření a těšili se do vody. Čekal nás však ještě jeden hustý sjezd – cesta zase pro auta, ale hodně kamenitá a hlavně samá zatáčka a stoosmdesátka. Pro náruživé bikery prostě ráj :-). Taky se tam skupinka asi pěti chlapů, kteří přijeli spolu, pěkně vyřádila – poté jsme jim začali říkat příznačně „divočáci“. Po příjezdu jsme hned skočili do vody, a poté šli na večeři. Už za tmy jsme vyrazili zase do hospůdky, moc dlouho jsme tam však nevydrželi – byli jsme unavení a navíc nás otravovali komáři (zrovna kolem Biogradského jezera jich bylo plno).

4.den – údolím řeky Tary do Žabljaku

7:15 Budíček.

7:30 Snídaně: chleba s vajíčkovou pomazánkou, čaj

9:00 Odjezd z kempu na kole dolů do Mojkovace a dál pak kolem řeky Tary až ke známému mostu, který ji v jednom místě křižuje. Někteří (např. já :-)) si to ještě prodloužili rovnou do Žabljaku, kde jsme měli následujícá tři dny pobývat.

14:30 Odjezd busem do kempu v Žabljaku ležícím v pohoří Durmitor.

19:00 Večeře: bramborová polévka, těstoviny s omáčkou

23:30 jdeme spát

Ujetá vzdálenost: 56/90 km

Z kempu u Biogradského jezera jsme vyjížděli jako poslední. Ivan nás pořád počítal a mě už přestávalo bavit být pod dozorem člověka, který nezvládá organizaci a navíc daný kraj ani nezná. Cesta kolem Tary, byla hodně pohodová, až na poslední výjezd k mostu se jelo víceméně dolů. Asi uprostřed trasy byl k prohlédnutí nějaký starobylý klášter, ale nám se nechtělo k němu sjíždět, a tak jsme pokračovali dál.

Místo něj jsme si to vynahradili na zahrádce. Jako obvykle následovalo pivko a ostatní si dali i něco k jídlu – Pipin si dal vajíčka s pršutem (sušené maso na způsob šunky) a úplně se rozplýval. Já s Marťou jsem z tama vyrazili o trochu dříve, bylo nechutné vedro a my se už viděli v Taře. Vhodné místo jsme našli pár kilometrů před mostem. Řeka byla nechutně studená, ale i tak jsme tam skoro všichni vlezli :-). Vzhledem k tomu, že jsme ve dvě měli sraz u mostu, tak to nebylo na žádnou velkou koupačku, a tak jsme po pár odvážných vykoupáních sedli znovu do sedla. Cesta kolem Tary byla pěkná, hlavně kontrast úplně modré řeky v hloubkách kaňonů a údolí se skálami a zelení lesů, byl okouzlující.

Shodli jsme se však, že etapy v horách byly daleko lepší. U mostu pak většina naložila kola do vleku a někteří nadšenci vyrazili do kopce směr Žabljak. Já jsem vyrazil s jedním klukem (Peťou) a můžu říct, že mě to hlavně ke konci stálo hodně sil – došla mi voda a v tom parnu mi ubývaly síly tak rychle, že mi do smíchu moc nebylo. Než jsme dojeli do toho správného kempu, tak jsme prošli dva na opačném konci města. Zastavili jsme se i v jedné místní zahrádce, abychom doplnili tekutiny (tentokrát to bylo Nikšičko Gold – 5.5% pivko :-)), a poté jsme našli i studánku. Takže pro příští zájezdníky – když pojedete od mostu přes Taru do Žablajaku, tak na téčku ve městě zabočte doleva :-). V našem, ale i v bloudění dalších byla vidět chyba Ivana, který seděl v kempu a bylo mu jedno, že plno lidí je na cestě a ani neví kam dojet. Kardinální chybu však udělal, když si spletl kemp :-). Původně jsme měli jet do kempu u „Miši“, jenže přímo pod ním si vybudoval někdo další kemp. Pro případné návštěvníky Žabljaku doporučujeme ten spodní, je nově vybudovaný, má pěkné sociální zařízení (čtyři společné záchody se sprchovým koutem), kuchyňku a hlavně plno rovného místa na postavení stanů. Po příjezdu Petra (druhého průvodce) se začalo vše řešit, protože Alpina měla smlouvu a hlavně dobré vztahy s druhým kempem. Nakonec po různých dohadech jsme došli ke kompromisu – ve spodním kempu jsme zůstali jednu noc a na další dvě jsme se přesunuli nahoru k „Mišovi“. Byla to pěkná šaškárna a lidi docela remcali, navíc když jsme pak viděli přecpaný kemp, kde nebyl kus rovného místa na postavení stanu. Podle Alpiny to však bylo nutné, oba dva majitelé kempů se prý v lásce nemají a kdybychom zůstali dole, Alpina by už u „Miši“ nemohla do budoucna být. Po večeři jsme kolem osmé zahájili briefing, na kterém jsme si vše řekli a Ivan nastínil další možnosti v okolí, tj. pěší tůry do hor nebo cyklovyjížďky či královská bajková etapa kolem celého Durmitoru. CK Alpina má v propozicích zájezdu bečku piva, bohužel se ve spodním kempu nedala vychladit, a tak jsme vyrazili dolů do Žabljaku, kde jsme hned v první zatáčce objevili pěknou restauraci. Sedli jsme si na zahrádku a dali konečně točené pivo (Nikšičko – 0,33 l = 1,2 €; 0,5 l = 1,5 €). Vedle nás seděli další Češi, kteří byli u „Miši“ s jinou cestovkou, a tak jsme pokecali a podělili se o rady. Moc dlouho jsme tam nevydrželi, a tak jsme v kempu stihli ještě ostatní, jak hrají na kytaru a zpívají.

5.den – výšlap na Savin Kuk

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: cornflakes s jogurtem, chleba s marmeládou, čaj

8:30 Vyrážíme na pěší tůru na vrchol Savin Kuk, který je vidět přímo z kempu. Na nejvyšší horu Černé Hory Bobotuv Kuk jsme nakonec nešli, protože nám Slováci řekli, že je k ní docela dlouhá nezáživná štreka.

19:30 Večeře: jehněčí, salám a sýr s vínem – vše jsme si zaplatili a dostali od Miši. Každý by si představil pečené jehněčí, ale dostali jsme kusy vařeného masa a navíc studeného – kdyby to bylo teplé, mohlo to být dobré, ale takto na to všichni nadávali. Obzvláště ti, co dostaly kusy se studeným „smradlavým“ sádlem :-?. Ti, co nechtěli jehněčí, dostali domácí salám, což byl obyčejný „gothaj“. Jedině víno a sýr byly dobré. Takže znovu poučení pro budoucí cestovatele, střežte se jehněčího od Mika a raději si zajděte za podobou cenu (7 €) dolů do města na pořádné maso na rožni :-).

21:30 jdeme kvůli velké zimě spát

Savinuv Kuk: 2313 m.n.m.

Na dnešek jsme si naplánovali výšlap na blízký kopec jménem Savin Kuk. Někteří si zvolili cyklovyjížďku a vydali se na objížďku celého Durmitoru. Po snídani jsme vyrazili kolem Mišova kempu nahoru, a poté už po značené pěšině do vesničky Poljana, odkud vedla lanovka přímo až pod vrchol Savin Kuku.

Hned ze začátku nás stihl krátký deštík, ale jinak bylo docela příjemné počasí. Snad jen nemuselo tolik foukat, příjemně nás to ochlazovalo, a tak jsem si ani nevšiml, že si od sluníčka spálil hlavu. U lanovky jsme si všichni sedli do restaurace a dali si ranní pivko a k tomu sendvič s pršutem a sýrem – bylo to výborné.

Pak už nás čekalo jen úmorné stoupání na vrchol. Já jsem cestou fotil místní flóru, a tak jsem na vrchol dorazil skoro mezi posledními. Udělali jsme plno fotek, snědli paštikové zásoby z domova a vyrazili po stejné cestě dolů. Ze Savin Kuku byl pěkný výhled jak do středu NP Durmitor s vysokými štíty, tak i do přilehlé nížny. Kemp s naším žlutým vlekem jsme viděli jak na dlani.

K Crnemu jezeru, kam jsme mířili, to šlo i po jiné cestě, ta však byla ze začátku jištěná řetězy a kvůli padajícím kamenům docela nebezpečná. Během sestupu jsme se s Ivou a Vlastíkem zkoulovali v jedné hluboké jámě se zbytkem sněhu. Dole jsme v téže restauraci dali zase pivko a pokračovali na Crno jezero. Ke konci jsme tak trochu bloudili, ale nakonec jsme došli přesně tam, kam jsme chtěli. Všichni jsme se těšili do vody, ale ještě předtím než jsme do jezera hupsli, jsme měli menší rozpravu s ochránci NP Durmitor, kteří po nás chtěli za každého 2 € jako vstupné do NP. Nakonec diskuzi utnul Ivan, který za všechny zaplatil dohromady o polovinu menší sumu. Poté už nic nebránilo tomu, abychom se chvíli rochnili v příjemně studené vodě Crneho jezera.

Cesta zpět se zase odehrávala za zmatků a bloudění. Ivan neznal přímou cestu přes les do kempu a navíc hlavní skupině, která zůstala o chvíli déle u vody, zdrhnul :-). Večeře byla taková, jak jsem popsal výše. Vzhledem k tomu, že nebylo co pít, tak jsme s Marťou zalezli do stanu docela brzo. Někteří však zůstali a zvládli se i dobře zřídit, poté co Mišo donesl domácí Rakiji. Ráno nám o ní povyprávěl Vlastík s opicí na rameni – prý nebyla moc dobrá :-).

6.den – Crno jezero a krátký výšlap na Sedlo

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: chleba s marmeládou, čaj

po 9. h. Vzhledem k hnusnému počasí vyrážíme pěšky na procházku kolem Crneho jezera. Oběd jsme si dali v restauraci v Žabljaku a po příchodu do kempu a vyčasení jsme vyrazili na kole na Sedlo.

19:30 Večeře: rizoto – hodně rozvařené a chuťově nevýrazné :-(;

23:30 jdeme spát

Ujetá vzdálenost: 32 km

Marťa si zapsala do svého deníčku, že se moc nevyspala, protože měla asi teplotu a nebylo jí dobře, navíc dostala průjem. Ráno jsme se probudili do pěkně škaredého dne, že by psa ani nevyhnal. Po snídani ještě někteří zalehli do stanů (Pipka a Pipin) a my ostatní jsme se vydali pěšky na Crno jezero. Pár nadšenců však obléklo teplé oblečení na kolo a vydalo se na tůru kolem Durmitoru. Procházka kolem jezera mi přišla docela nudná, prostě vyplnění volného času. Vrcholky nad jezerem byly zahalené v bílé mlze, nad námi šedá oblaka a i když byla docela zima, tak bylo vlhko. Cestou zpět jsme šli přes Žabljak, kde jsme potkali Zuzku (naší kuchařku). Marťa, protože ji stále nebylo dobře, jela s ní a s řidiči do kempu a my jsme vyrazili do restaurace na konci městečka na oběd. Všichni jsme byli náramně spokojení :-). Já s Vlastíkem jsme dali nějaké národní jídlo (pita se sirom a Vlastík tzv. „masanicu“) a ostatní vyzkoušeli ražniči a kebab. Já s Ivou jsme pak vyzkoušeli i dezerty a hlavně z baklavy, kterou jsem si dal já, byli všichni nadšení. Vzhledem k tomu, že se udělalo docela pěkně, tak jsme se hned po návratu do kempu převlékli do cyklistického a vyrazili ještě na nedaleké Sedlo. Ze začátku se jelo docela po rovince a tak od poloviny jsme pohodově stoupali až do Sedla o nadmořské výšce 1907 metrů :-). Kousek pod vrcholem jsme dali pivko, v sedle jsme se nechali vyfotit bandou motorkářů, počkali ještě na pár lidiček z jiné party, která vyjela před námi, a vyrazili dolů.

Na začátku stoupání jsme zastavili pro sýr (1 kg stál 5€), který tam domorodci prodávali ve dvou chaloupkách. Udělali jsme dobře, sýr byl výborný a k večernímu posezení se hodil :-). K večeru jsme zjistili, že banda, která vyrazila s Peťou na celou objížďku Durmitoru, zabloudila a dostala se až na hranice s Bosnou a Hercegovinou. Po domluvě s Mišou nakonec vyrazila naše kuchařka Zuzka a Mišův syn v jeepu pro zbloudilce a přijeli až kolem desáté hodiny. Uvaření večeře tedy zbylo na nás – bylo naplánováno rizoto. Nevím jestli to bylo tím, že se nás kolem toho ochomejtalo tolik nebo podmínkami, ale rýže se rozvařila, a tak vzniklé výtvory – jak rizoto tak sladká rýže – nebyly moc dobré. Večer se načala bečka, ale problém byl v tom, že byla kosa jak v pr… a nikdo to pivo skoro nepil. Seděli jsme ve velkém hangáru, pili pivko, chlastali rakiji, kterou jsme dali Vlastikovi k narozeninám, jedli sýr a další dobroty a plánovali další dny. CK Alpina domluvila nějaký provizorní kemp na louce u Mateševa, ale Slováci nakonec vymysleli jiný plán a ten se prosadil. Takže jsme pak spali dva dny v biokempu u Bioče. Spát jsme šli až nám přestalo chutnat pivko :-|.

7.den – na kole ze Žabljaku do údolí Morače

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: buchty s čokoládou nebo marmeládou, čaj

po 9. h. Vyjíždíme na kole ze Žabljaku do údolí Morače na křižovatku s hlavní silnicí vedoucí z Kolašinu do Podgorice. Lenka spadla na tvář a docela si ji potloukla, takže jsme vyrazili do nemocnice na šití 8-O.

19:30 Večeře: rajská polévka, bramborová kaše a párek

23:30 jdeme spát

Ujetá vzdálenost: 68 km

Ráno není nijak výrazné, po snídani balíme stany a vyrážíme na kole po stejné cestě jako včera na Sedlo. Počasí nic moc, zamračeno a docela zima.

Ze začátku jedeme po náhorní plošině, ale pak sjíždíme dolů až do Boanu, kde jsme si v místním hotelu dali „kafa“ a pivo :-). Cesta nás pak chvíli vede trochu nahoru a dolů, pak však následuje docela pěkný výšlap na sedlo u Bukovice. Na místo srazu je to až na poslední kilometr z kopce. Počátek sjezdu se pěkně klikatí v serpentýnách a později se náklon silnice mírní a jede se kaňonem řeky Morača. Na místě srazu v zatáčce hlavní silnice stojí dvě restaurace a náš autobus. V rámci celé bandy lidí dojíždíme někde uprostřed, a tak po radách kolegů, co dojeli dříve a stále čekajích na jídlo jdeme přes cestu do druhé restaurace. Objednali jsme si nějaké ryby, pršut a sýr.

Pivko samozřejmě nesmí chybět. Po chvíli přišla Zuzka s tím, že se ségra nahoře při sjezdu vybourala a že ji vzali nějací domorodci v černém audi i s kolem dolů. Po chvíli, ani jsem nedopil pivko, fakt přijela. Měla celou pusu zafačovanou a nevypadala vůbec dobře. Ivan zavolal sanitku, ale ta chtěla za převoz do nemocnice 40€, což byla docela zlodějina, protože nám navíc nechtěli vystavit doklad. Nakonec se to vyřešilo zavoláním policie, která za chvíli přijela. Museli jsme sepsat celý incident do protokolu, a poté nám policisti stopli nějakého řidiče s dodávkou a ten mě a Lenku dovezl na ambulanci v Podgorici. Protahování nahoře se sanitkou a s policajtama nebylo pro ségru nic moc a dlouhá cesta do Podgorice také ne. Ivan zůstal nahoře, vymlouval se, že musí zůstat se zbytkem zájezdu. Zranění se začínalo ozývat a bolet. Jeli jsme kaňonem řeky Morače a nebýt hlavní silnice a plno aut, byl by to krásný sjezd pro kolo s plno scénickými výhledy do hloubky kaňonu s řekou a silnicí vysoko pověšenou v úbočí. Však taky Divočáci jeli na kole, auta neauta. Tak, zpět k úrazu :-) – na ambulanci provedli ségře prvotní vyšetření a píchli ji tetanovku, a poté nás převezli sanitkou do hlavní Podgorické nemocnice. Tam jí udělali rentgen hlavy a ruky a zašili ji. Měla asi tři stehy nad obočím a dva na bradě, mimo to obrovskou odřeninu na tváři a nějaké odřeniny a naraženiny na rukách. Naštění nic vážného. Byl jsem fakt rád, že to dopadlo tak a ne hůře. Holt chvíli nebude skotačit s klukama :-).

Při odchodu z nemocnice jsem se pokoušel řešit otázku zaplacení (už během zákroku jsem volal do Čech na asistenční službu pojišťovny, ale doktor mě odmávl rukou, že nic nechce a že „everything in Montenegro is free“. Docela mě dostal :-) Zasmáli jsme se, poděkovali a vyrazili čekat na odvoz. Nakonec pro nás místo autobusu přijel Peťa s majitelem louky v malém otlučeném autě. Cestou zpět jsme ještě koupili nějaké mlsoty a pětilitrovku bílého vína, ať máme co večer pít. Při příjzdu se ségra stala nechtěnou hvězdou, všichni se ptali jak jí je apod. Já, po celém dnu spařený, jsem se šel konečně umýt do blízkého jezírka na potoku a najíst, protože se právě podávala večeře. Večer jsme sedli kolem našich stanů na celtu a na přinesené karimatky a chlastali vínko. Kolem půlnoci někoho napadlo, že by se mohlo spát po širákem a Emča se toho chytla, že prý by to bylo poprvé. Takže skoro všichni spali přímo před svými stany :-).

Ještě něco o Lenčině nehodě. V předchozích dnech si udělala docela parádní osmici na zadním kole, a tak jsme ji povolili zadní brzdy, aby neustále neškrtaly o ráfky. Později v kopci se nějak rozjela a při změně asfaltu a prej nějakém hrbolu zazmatkovala a zabrzdila přední brzdou a bylo to :-(. Přeletěla přes řidítka a odřela pusou asfalt. Naštěstí trochu pomohla přilba, ale ta nevydržela a na několika místech popraskala.

P.S.: Nestihl jsem vůbec poděkovat řidiči, který nás odvezl do Podgorice a ani personálu záchranky. Moc se omlouvám a děkuji nyní :-). Chvala!!!

8.den – na kole pohořím Komovi a sjezd do Bioče

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: chleba se sýrovou pomazánkou, čaj

8:30 Odjezd busem s vlekem a našimi koly do Kolašinu, a pak již po svých přes Mateševo, Uvač, Duške do Bioče. Někde uprostřed trasy ve vesničce Veruša jsme odbočili doleva nahoru do pohoří Komovi a vydrápali se neskutečně vysoko. Vykoupali jsme se v horském jezírku a sjeli dolů a nahoru a dolů, a pak už jen dolů do kempu :-).

19:30 Večeře: čočka nebo hrachovice s párkem

1:30 jdeme spát

Ujetá vzdálenost: 84 km

Vstali jsme do pěkného slunného a již nechutně horkého rána. Po snídani a přípravě na výlet jsme nasedli do autobusu a vyrazili směr Kolašin. Jeli jsme po stejné cestě co včera, ale směrem nahoru.

Cesta busem byla fakt zajímavá, autobus si to do těch kopců ke konci brumlal na nejnižší převodové stupně, a tak jsme měli plno času obdivovat pěkné výhledy pod sebou. Původně jsme měli dojet až do Mateševa, ale v Kolašinu Ivan změnil plán a vystoupili jsme tak rovnou tam. Na posílení jsme hned po vytáhnutí kol zavítali do jedné kavárničky poblíž náměstí. Marťa měla svátek, a tak si dala kafe a čokoládový zákusek. Já tentokrát nedal pivko, ale zkusil horkou čokoládu. Vše bylo výborné a znamenalo příjemné zahájení výletu. Ze začátku jsme jeli po stejné cestě jako první výlet a teprve v Mateševu jsme uhli tentokrát do prava místo doleva. Cesta se dál klikatila údolím a mírně stoupala kolem potoka. V první vesničce za Mateševem jsme odbočili doleva a začali stoupat pěkným údolíčkem. Ze začátku to bylo po asfaltové cestě, která se později měnila v rozbitou a kamenitou cestu až jsme skončili na šotolině v horních pasážích. V horách bylo nádherně a já osobně jsem tuto etapu zvolil za můj nejkrásnější výlet. Do kopce to byla pěkná makačka, navíc bylo nechtuné vedro, ale okolí se svými výhledy stálo za to.

Po krátkém sjezdu jsme odbočili na cestu vedoucí k jezeru, které jsme viděli ze sedla. Voda byla příjemně studená, a tak jsme tam všichni hupsli. Na krajích byly pěkné lekníny, a tak jsme tam udělal pár pěkných fotek se štíty pohoří Komovi v pozadí.

Po tomto ochlazení a odpočinutí jsme sjeli pěkných pár výškových metrů dolů k větší vesnici. Sjezd to byl pekelný a my s Marťou jsme si jej vůbec na svých crossech nevychutnali a pořád brzdili. Kluci z bandy, kterou jsme potkali v protisměru nám říkali, že od jezera už to je jen z kopce. Realita však byla jiná, z vesničky vedlo docela nechutné stoupání následované pěkným sjezdem, kterým jsme se dostali na silnici z Mateševa, ze které jsme předtím odbočili do hor. Čekalo nás zase stoupání, ale pak už to byl opravdu jen sjezd až do kempu v Bioči. Ještě hodně nahoře jsme zapadli na pivko do jedné hospůdky. Sjezd nahoře jsem si fantasticky vychutnal, protože tam byly pěkné klopené zatáčky. Níže se však změnil nový asfalt za starý, a tak jsem byl dole po celém sjezdu totálně vytřepaný. Kousek nad kempem byl pěkný pohled na velký železniční most. Celý sjezd mohl trvat snad víc než hodinu.

Ještě než jsme zajeli do kempu, tak jsme s Karlosem skočili do Bioče koupit víno. Mysleli jsme, že seženeme nějaké stáčené, ale nic jsme nenašli a koupili jsme tak víno v láhvích. Takže scenário ze včerejšího večera se opakovalo. Večeře, koupání a příjemné posezení u vínka. Sešla se nás docela pěkná kupa, zpívalo se a Martin hrál na kytaru. Asi o půl druhé jsme sezení ukončili na moji žádost písní „Toť ta Helpa“ a šli znovu spát pod širákem. Tentokrát jsem se zapojil i já :-) a Marťa si tak mohla sama lebedit v našem stanu.

Lenka zůstala v kempu a celý den odpočívala.

9.den – na kole z Cetinje do Kotoru

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: vajíčková pomazánka s chlebem, čaj

9:00 Odjezd autobusem z biokempu to Cetinje a poté už na kole přes pohoří Lovćen dolů do Kotoru. Divočáci si to prodloužili a jeli rovnou z kempu :-).

19:30 Večeře: gulášová polévka, lečo, chléb

24:00 jdeme spát

Ujetá vzdálenost: 60 km (výšlap z Cetinje zhruba 20 km a převýšení 1000 metrů, sjezd zhruba s výšky 1400 m.n.m.)

Ráno po snídani a sbalení všech věcí odjíždíme z louky do Cetinje. Projížděli jsme Podgorici a asi po hodině jsme dojeli do Cetinje. Na parkovišti blízko centra jsme si vyskládali kola a společně vyjeli do města do nejbližší kavárny na kafe, pivko a WC :-). Před výšlapem k mauzoleu prince Petara II Petroviče Njegoše jsme ještě ve městě koupili v sámošce nějaké sladkosti a jídlo na celý den. Myslel jsem si, že město ještě trochu projedeme, protože to bylo bývalé hlavní město Montenegra a určitě nabízelo zajímavosti k prohlédnutí. Místo toho jsme docela rychle vyjeli z centra a začali stoupat do pohoří NP Lovćen. Ze začátku to bylo docela peklo, dole bylo nechutné vedro, protože sluníčko pařilo ostošest. V turistickém centru Ivanova Korita jsme zapadli do jedné restaurace se zahrádkou a dali si mísu s pršutem a sýrem a s výborným chlebem. Bylo nás jedenáct a všichni jsme se hrozně přejedli. Sýr i pršut byl vynikající a místní číšník se pochlubil, že chleba pekl sám – byl moc dobrý.

Celá svačina vyšla na každého zhruba na 8€, což vzhledem k porcím a vypitému pivu a nealku, bylo tak akorát. Na kole se pak do kopce pokračovalo opravdu ztěžka. Všichni jsme pěkně funěli a to nás čekal ještě ten nejprudší úsek kousek před mauzoleem. Nahoru jsme šli po skupinkách, aby jsme si pohlídali kola.

Z údolí mě mauzoleum nějak nenadchlo, ale když jsme přišli blíž a hlavně prošli docela dlouhým tunelem a nastoupali zhruba 450 schodů, tak se ukázalo v celé své kráse. Bylo postaveno na Jezerski vrchu (1657 m.n.m), ze kterého by byl, nebýt oparu, nádherný výhled. Dominantou okolí byl protější vrch Štirovnik, na kterém byl velký vysílač.

Celé mauzoleum bylo ze žuly, na mnoha místech krásně vyhlazené. Při vstupu do svatyně stály jako dva sloupy dvě sochy a uvnitř byla obrovská socha prince s orlem v zádech. Moc se mi líbila a i zpracování bylo vynikající. Poté jsme sešli ještě do krypty s princovou rakví. Když jsme prošli dál mauzoleem dozadu a vyšli z něj, dostali jsme se na malou kulatou vyhlídkovou plošinu, ze které byl výhled na druhou stranu. Poseděli jsme chvíli, pokochali se vyhlídkou do širého kraje a šli zpět na parkoviště vystřídat druhou bandu. Během čekání jsme dali krásně vychlazené pivko, které nám v tom vedru náramě bodlo :-). Dál jsme pokračovali kousek po stejné cestě do sedla pod mauzoleem, kde jsme koupili turistickou mapu NP Lovćen (4€) a krátkým výšlapem následovaným nechutně dlouhým, ale božským sjezdem. Jelo se po dobrém asfaltu a všichni si asi vychutnali serpentiny nad Kotorem, protože každá zatáčka odkryla něco navíc. Slováci nás oprávněně upozorňovali, ať při sjezdu dáváme bacha a nečumíme pořád někam jinam :-) a že bylo na co koukat. Škoda jen, že Kotor a přilehlé hory byly v oparu.

Pěkný výhled byl i na letiště, a tak jsme si počkali na pár letadel, jak přistávají a odlétají. Z Kotoru se mělo odjíždět v sedm hodin a sraz měl být na náměstí. Autobus však musel stát mimo centrum a Ivan, i když odchytil první skupinku, tak na ostatní už nečekal a ti nás docela dlouho v Kotoru zase hledali :-(. Po příjezdu jsme měli asi hodinku času, takže jsem posvačili a koupili nějaké jídlo nazítřek a pivko, hoho :-). Jakmile jsme byli všichni, tak jsme se přesunuli autobusem do kempu JAZ kousek od Budvy, kde jsme měli spát tuto noc. Přijeli jsme akorát na večeři. Místo, kde jsme spali, jsem už popisoval v úvodním článku a stačí říct, že bylo hrozné. Sociální zařízení bylo též nechutné :-(. Jelikož se nám nechtělo sedět venku v tom bordelu, tak jsme pozvali Vlastíka a Ivču k nám do stanu a zahráli jsme na této dovolené konečně Bang! Dali jsme asi tři partičky, dokud jsme nevypili dvě flašky vína, a docela unavení jsme šli spát.

10.den – odpočinkový den v Budvě

7:00 Budíček.

7:30 Snídaně: chleba s medem a marmeládou

9:00 Ráno jsme se všichni sbalili a podle chuti si každý dělal, co chtěl. My s Marťou a pár dalšími lidmi jsme jeli autobusem z kempu JAZ do Budvy. Někteří tam jeli na kole a plno lidí zůstalo na pláži u kempu.

19:00 odjezd do večerního Kotoru, a pak Chorvatské Senji.

Ráno jsme konečně spatřili, v jakém to humusu jsme spali :-). Po snídani jsme se sbalili, ať pak všichni večer můžeme jen nasednout a vyrazit na cestu do Chorvatska. Přemýšleli jsme, co budeme celý den dělat – na kolo se nám nechtělo a ležet celý den na pláži taky ne.

Takže když nám pak Ivan zjistil, že přímo z kempu odjíždí každou hodinu a půl autobus do Budvy, tak jsme neváhali a po desáté vyrazili. Autobus nás dovezl přímo do historického centra Budvy. Ze začátku jsme si skočili zase na jednu zahrádku s cílem okupovat její vyspělé záchodky :-). Vše se vydařilo a navíc jsem začal den příjemně vychlazeným pivkem a ostatní kávičkou. Po cestě ke starému městu jsme potkali krámek s prodejem sendvičů a pizzy, a tak jsme si každý něco koupili a vůbec jsme nelitovali. Já jsem si vybral nejdražší kousek (3€) a úplně jsem se rozplýval blahem. Jídlo jsme zapíjeli doneseným vínem, které jsme potřebovali dopít :-). Trochu v náladě jsme vyrazili prohlédnout uličky a krámky starého města.

U jednoho venkovního báru jsme si dali pravou nefalšovanou točenou Plzeň :-), mňam. Po cestě na pláž jsme ještě koupili zmrzku a někteří (já a Pipin) koupili tričko. Vstup na pláž mezi skalami bylo 1€ a byla tam hlava na hlavě. Odpočívat se moc nedalo, protože slunko nechutně pálilo, a tak jsme byli každou chvilku ve vodě.

Kolem páté jsme se vydali zpět na zastávku k busu a vyrazili do kempu. Tam jsme se šli mrknout na ostatní, jestli se ještě sluní na pláži a přiležitosně dali další pivko. Pak už byl čas odjezdu do Kotoru, kde jsme si prošli znovu staré město a v jedné z jeho restaurací jsme si dali závěrečnou černohorskou večeři. Kromě večeře a rychlého prolétnutí města jsme víc nestihli, protože jsme měli kolem deváté odjet do Chorvatska.

Přesně jsme jeli do chorvatské Senji. Hned ze začátku jsme jeli trajektem přes Kotorský záliv, projeli hraničními přechody a dál pokračovali nekonečně dlouho kolem moře až kousek pod Split, kde jsme najeli konečně na dálnici. Jízda autobusem kolem pobřeží nebyla vůbec příjemná, samá zatáčka, stoupání a klesání, no prostě brrrrr. Jakmile jsme najeli na dálnici, podařilo se mi konečně usnout, ale bylo až k ránu. Do cílového městečka jsme se dostali až druhý den kolem desáté hodiny.

11.den – odpočinkový den v chorvatské Senji

kolem 10. h. snídaně: chléb s marmeládou

po 11 Celý den se rožníme na pláži v Senji.

17:00 Večeře: rozvařené špagety a rajčatová polévka

19:00 odjezd domů přes zbytek Chorvatska, Slovinsko a Maďarsko

Ráno ještě před odbočením z dálnice k moři se řešilo dilema, kde odbočit, aby to vyhovovalo jak bikerům tak povalečům u moře :-). Mistrovský výkon předvedl Ivan, který všechny možnosti tak zamotal, že Divočáci, když se měli vykváknout, co chtějí dělat a kam chtějí jet, tak Ivan řekl něco v tom smyslu „tak se rozhodněte, za pár sekund odbočujeme“ :-). V tomto spěchu se nakonec domluvilo, že se pojede rovnou k moři, udělá se snídaně a případní cyklisti si do pohoří NP Velebit vyjedou sami (původně v plánu CK Alpina byl sjezd z jednoho sedla k moři).

Měl jsem pocit, že jídlo probíhalo vždy na nějakém zajímavém místě. Tentokrát to vyšlo s hovnem asi metr od lavičky :-) a večeře byla projistotu asi 3 metry od páchnoucích kontejnerů. Po snídani jsme skočili do nedalekého centra do restaurace na obvyklý rituál – pivko, kafe, WC. Poté jsme zašli na něco dobrého do pekárny a my s Marťou jsme se navíc vydali na kopeček nad městem, na kterém stál pěkný hrádek.

Pak už jsme se jen rochnili ve vodě a rožnili na spalujícím chorvatském sluníčku. Připadal jsem si jak nějaké grilované kuře, leželi jsme na tvrdém betonu, ale to by tak nevadilo jako to sluníčko. Stínu tam moc nebylo, a tak jakmile jsme vylezli z vody a trochu uschli, začali jsme se potit jak v sauně. My kluci (já, Vlastik a Karlos) jsme to už nevydrželi a vydali se schladit pivkem pod slunečníky restaurací.

Dali jsme každý dvě pivka, a pak před odjezdem další dvě a bylo to :-). Po večeři jsme vše sbalili, udělali skupinovou fotku a vyrazili autobusem směr Slovensko a Čechy. Najeli jsme zpět na dálnici a já myslel, že pojedeme nějak přes Rakousko, ale šeredně jsem se spletl. Prý jsme jeli po staré silnici, která vedla přímo přes Maďarsko směrem do Bratislavy. Cesta to byla hrozná – samý výmol, pořád nás předjížděly nějaké kamióny, … Po každé takové cestě si říkám „už nikdy víc“. Do Bratislavy jsme dojeli kolem osmé, rozloučili jsme se se Slovákama a jeli dál do Brna. Tam se celé loučení opakovalo. Cesta pro mě a Marťu skončila až v Prostějově, kam jsme dojeli i s koly vlakem.

Na závěr

Dovolená byla super!!!. Potkali jsme skvělé lidi, poznali pěkná místa a pořádně si zajezdili na kole. To, co jsem očekával od dovolené, tj. pít pivo, jezdit na kole a sem tam se vymáchat v nějakém jezeru či v moři, se mi na 100% splnilo. Díky všem, kteří to se mnou v Černé Hoře vydrželi a těším se znovu někdy přístě (přemýšlíme o Zakarpatské Ukrajině).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .