0
0

Když si projdete obchůdky kambodžského města Siem Réab, výchozího bodu ke starobylým chrámům, nejspíš objevíte místní specialitu. Ze zpočátku obyčejného obchodu s vodou a dalšími drobnostmi spojeného s internetovou kavárnou se vyklube půjčovna kol. No dobře, možná nebude vůbec špatné prohlédnout si zdejší kraj ze sedla bicyklu.

Slunce právě vychází nad palmy za rýžovým polem. Velký rudý kotouč rychle vystupuje vzhůru a začíná spalovat okolní krajinu. Teď ráno je zatím poměrně chladno, jenom něco přes dvacet stupňů.

Vyjíždíme na zkušební jízdu – po hladké asfaltce do přístavu.

Jak se k němu blížíme, okolí se postupně zaplavuje, až kousek od přístavu zůstává na souši jenom silnice a přilehlé domky. Okolo se rozprostírají rozlehlá rýžová pole, teď v listopadu po období dešťů všechna zaplavená. Konečně se dostáváme až k přístavišti na jakousi náves, ze které vedou schody na jediný kopec široko daleko. To si nemůžeme nechat ujít, a tak necháváme kola dole a stoupáme vzhůru.

Po kamenném schodišti se dostáváme kousek pod vrchol. Až tady zjišťujeme, že se nacházíme v podstatě uprostřed jezera, jen směrem do míst, kde se v mlze rýsuje město, vede silnice rovná jako přímka.

Jezero není jen nekonečná vodní hladina, ale hlavně zarostlá plocha, překřížená tu a tam vodním kanálem, sloužícím jako dopravní tepna. Nedaleko od nás právě startuje rychloloď do Phnompenhu (Phnum Pénh), která na své cestě křižuje celé jezero a následně i stejnojmennou řeku Tônlé Sab. Tato řeka jako jediná vnitrozemská na světě může téct oběma směry, v závislosti na vodním stavu Mekongu (kamb. Mékôngk), do kterého se Tônlé Sab vlévá (nebo z kterého se vylévá). Když přijde každoroční letní monzun a hladina Mekongu stoupne až o osm metrů, část jeho vod se odloučí a naplní celé jezero, které se tak zvětší na pětinásobek své zimní velikosti.

Ztraceni za hrnci

Druhý den jedeme dál podél jezera. Naším cílem je skupina chrámů v městečku Roluos, které bylo dříve hlavním městem Khmerů, než ho přesunuli do Angkoru. Z centra Siem Réabu vyjíždíme po slibně vypadající asfaltce, která se ale za městem mění v prašnou cestu. Po několika kilometrech trochu uhýbáme z původního směru a dostáváme se na pravý kambodžský venkov, kam cizinec zavítá jen zřídka. Civilizace je tu ale stále patrná. Jednou za pár minut nás předjíždí moped, samozřejmě plně naložený.

Prodej spotřebního zboží ale výhradně obstarávají cyklisté, kteří na předním i zadním nosiči převážejí netušené množství výrobků. Největší náklady převážejí obchodníci s nádobím a ostatními kuchyňskými potřebami, kteří se ztrácejí za hromadami hrnců, talířů a nožů. Vše je samozřejmě důkladně připevněné, přičemž nejdůležitější je přesné vyvážení kola. Než se prodavač vydá na svoji cestu do vedlejší vesnice, pečlivě svůj náklad přerovnává a několikrát kontroluje rovnováhu. Teprve potom může nasednout a začít s prodejem svého zboží.

Čím více se teď od jezera vzdalujeme, tím se zde objevuje méně domečků, zatímco přibývá palem rostoucích v rýžových polích. V zatopeném příkopu u cesty se koupají buvoli, o kousek dál v něm myje domorodec kohouta. Po několika kilometrech vjíždíme do jakési vesničky. Jsme trochu dezorientovaní, nevíme, kdy odbočit k chrámovým komplexům v Roluosu. S mapou v ruce se ptáme místních. Ti ale asi vidí mapu poprvé, jelikož si ji chvíli prohlíží a potom pokrčí rameny. Vydáme se tedy po cestě, která odbočuje z asfaltky. Po chvíli ale skončíme u vysílače uprostřed pole a žádná další cesta odtud nevede. Vzdáváme se a volíme si za cíl Banteay Srei, v tuto chvíli nejbližší z angkorských chrámů.

Asfalt zase mizí a my přemýšlíme, kdy se tam už dostaneme, když nás zastavuje motorizovaná policejní hlídka a ptá se nás, kam míříme. Pomocí několika základních anglických slovíček se dozvídáme, že jsme odbočku k chrámu přejeli. Přijíždíme k němu a tam podle davů valících se z východu usuzujeme, že se blíží zavírací hodina.

Kvůli půlhodině strávené uvnitř chrámu si ani nekupujeme celodenní lístek do celého areálu za dvacet dolarů. Uchází nám tak jeden z nejznámějších a nejnádhernějších kambodžských chrámů. Že je centrální svatyně obklopená vodním příkopem překrásně zdobená a že třicetikilometrová cesta ze Siem Réabu za návštěvu určitě stojí, se dozvídáme až večer při prohlížení průvodce.

Muzeum min

Jelikož se slunce přece jenom pomalu kloní k západu a do našeho cíle nám zbývá čtyřicet kilometrů, tempem rychlejším než parta kluků i cyklistek převážejících rýžovou slámu spěcháme do našeho přechodného domova. Po cestě se ještě stíháme vyfotit u Muzea min. To je další smutná skutečnost, kterou má na svědomí celý svět.

Během vlády Rudých Khmerů i následné občanské války bylo v celé Kambodži položeno více než deset milionů min. Následky trpí veškeré obyvatelstvo, miny pokrývající téměř polovinu území státu jsou jednou z příčin všeobecné chudoby.

Poslední naší zastávkou je Pre Rup, chrám ve tvaru pyramidy. Míjíme místa exotických názvů, například nádrž Srah Srang, vstupní bránu do chrámu Banteay Kdei a nakonec i vodní příkop obklopující Angkor Wat. Za ním už vede hlavní třída přímo do centra. U prvních domů se rozdělujeme, já jedu koupit palačinky na druhý břeh řeky.

V pojízdném stánku utrácím poslední riely. Za pětikorunu vám tu na místě připraví parádní palačinku z celého vajíčka a polévají ji kondenzovaným mlékem. Když si potom vychutnáváte tu vynikající chuť v parku na lavičce za nekonečného pískání cikád, připadají vám všechny kambodžské problémy naprosto nepodstatné – přestože už tušíte, co vás čeká na zítřejší cestě po prašné silnici k hranicím.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .