0
0

směr Xiahe

Autobus ráno skutečně stojí před hotelem, takže se nakládáme a vyrážíme. Cestuji s mladým číňanem ze Shanghaje, který se v rámci své dovolené vydal procestovat svoji zem a který bravurně ovládá angličtinu. Bude mi skvělým pomocníkem na cestách. Mít po ruce někoho kdo umí skvěle anglicky i čínsky je mimořádnou výhodou tady v Číně.

Do našeho přestupního města Hezuo to není příliš daleko, takže za pár hodin jsem na místě. Hezuo je město střední velikosti. Nevýhodou je, že jsou zde dvě nádraží. Na to první přijíždí náš autobus a z toho druhého nám autobus odjíždí. To znamená, že je nutno vyřešit problém s přepravou. Ale žádný strach, hned po příjezdu se na nás vrhají zdejší „převozníci“. Dopravním prostředkem je vozítko, který vypadá jako motorka s malou korbou. Při smlouvání s převozníkama se dáváme dohromady ještě s jedním cestovatelským párem. On je z Indie a ona z Belgie. Všichni míříme do toho slavného Xiahe. Na minikorbu motorky se naložilo pět včetně veškeré bagáže. Takže cesta se mění v soutěž o to, kdo se na korbě za zběsilé jízdy po zdevastované silnici udrží a kdo vypadne. nakonec se ale všichni dostáváme na podstatně větší autobusové nádraží.

Nastává problém, jízdenku nám bez drahého speciálního pojištění neprodají. To samozřejmě všichni odmítáme. Každý máme svoje platné pojištění a nemíníme dodržovat takový nesmyslný zákon. Jízdenky se tedy nekonají. Naštěstí nás vzápětí oslovuje řidič z jednoho autobusů, který asi za 15 minut odjíždí do Xiahe, s tím že nás vezme i bez pojištění (na černo). Vše je tedy vyřešeno a za patnáct minut po zaplacení regulérní ceny vyrážíme poloprázdným autobusem. Cestou ještě párkrát zastavujeme, abychom nabrali cestující. Od pouliční prodejců nakoupíme skvělou, osvěžující a mimořádně levnou zmrzlinu (1Y).

Cesta do Xiahe probíhá v poklidu. Téměř celou cestu jedeme údolím mezi vysokými kopci a horami. Míjíme malebné vesničky uplácané z hlíny či postavené z kamení. Zkrátka pohodička :) Odpoledne přijíždíme do Xiahe.

Xiahe

Xiahe, město ležící jižním směrem od 22-CentralChina-15.jpg Lanzhou – hlavního města provincie Gansu, v nadmořské výšce 2900 m.n.m.. Je to největší a nejživější tibetské klášterní město mimo území Tibetu. Zdejší klášterní komplex Labuleng Si, nebo také Labrang Monastery, je největším mimo území Tibetu a patří mezi šest nejvýznamnějších tibetských klášterů řádu Gelukpa (tibetský budhistický řád Žlutých čepic). Žije zde zhruba 1200 mnichů, kteří se vyučují esoterice budhismu, teologii,, tibetské medicíně, astrologii a matematice a právu. Původně zde žilo až 4000 mnichů, ale stejně jako v ostatních čínských klášter jejich počty byli během „kulturní revoluce“ totálně zdecimovány. Teď se sem život pozvolna vrací. Díky své velikosti a díky příznivé poloze blízko jiných turisticky oblíbených míst a díky blízkosti železniční trati (Lanzhou) sem také jezdí více a více turistů, kteří chtějí nasát atmosfér Tibetu, když už se do samotného Tibetu nemohou dostat. Město je skutečně plné mnichů, ale současně rozvoj turistu je silně znát. V hlavní ulici města, která vlastní tvoří centrum města (spojuje autobusové nádraží s klášterem) je spousta hotýlků a pensionů a ulice je doslova poseta krámky se suvenýry, restauracemi a sem tam i internetovou kavárnou (foto ulice Xiahe; 130 kB). Pro bohaté zájezdy turistů ze západu případně z Japonska ideální prostředí. Na mne působící spíše negativním dojmem. Původní atmosféra města a kláštera se pomalu ztrácí a stává se z něj jen další turistická atrakce, která zdobí nejeden katalog cestovní kanceláře. Proto jsem se rozhodl strávit zde minimum času a pokračovat na západ do provincie Qinghai, kde naleznete podobná místa plná klášterů a milých tibeťanů, ale o turistu nezavadíte.

Ubytování jsem zvolil v doporučovaném Tara Guesthouse, který se nachází hned poblíž kláštera. Vydáte-li se z autobusového nádraží směrem doprava hlavní ulicí ke klášteru, tak těsně před můstkem přes říčku tato hlavní ulice končí. A na tomto konci po levé straně naleznete také Tara Guesthouse – nízká žlutá budova. Vchod do něj vede skrze malý krámek v přízemí. Cedule s nápisem je vidět pouze s odstupem nahoře na terase (foto ubytování Tara Guesthouse; 150 kB). Ubytování relativně levné a slušné. Příjemná atmosféra. Teplá voda teče až večer. Toalety v evropském stylu. Oblíbené místo nezávislých cestovatelů, určitě jich zde mnoho potkáte, což také znamená, že je zde možno od ostatních získat množství cenných informací. Já a moji čínsko-indicko-belgičtí přátelé jsme zde společně strávili příjemné chvíle.

Pokud jde o jídlo, tak s tím zde nebudete mít žádný problém. Stačí si jen vybrat jednu z mnoha jídelen či restaurací nejrůznější kvality a kuchyně (čínská, sečuánská, tibetská, indická).

Na prohlídku města a kláštera si vyhraďte raději celý den. Vstupné činí 25Y a dovnitř můžete pouze za doprovodu a výkladu jednoho z mnichů. 26-CentralChina-16.jpgTen vás postupně provede několika chrámy a v angličtině s tibetským přízvukem vám podá podrobný výklad. Kolem vás žije klášter a jeho mniši svým nerušeným životem. Občas vás nějaký chudý tibeťan poprosí o almužnu. A spoustu místních ale i poutníků můžete vidět, jak s motlitebními mlýnky v ruce obchází chrámy (samozřejmě ve směru hodinových ručiček). Pokud budete mít štěstí jako my, zažijete i budhistickou bohoslužbu (lépe řečeno meditaci). Nakonec dostanete volno a můžete si prolézat co chcete a jak chcete.

Na závěr si můžete dát tří kilometrový poutnický okruh kolem klášterní zdi. Cestou můžete roztáčet stovky motlitebních mlýnků a pozorovat tibetské poutníky, který si tento okruh dají i několikrát denně.

Jižním směrem od kláštera, přes hlavní silnici směrem k řece se ještě nachází vysoká stavba Zlatá stupa (čorten) – je skutečně mimořádně velká a krásná (viz FOTO níže). Z vrcholu je nádherný výhled přes celé údolí. A pokud budete odsud pokračovat ještě dále přes dřevěný most přes řeku, můžete se vyšplhat na kopec, odkud budete mít Xiahe celé jako na dlani. Příjemné místo pro relaxaci :)

Navečer jsem se ještě prošel hlavním bulvárem ve společnosti jednoho z mnichů, který zde byl na nějaký čas na návštěvě. Studoval medicínu a tady teď pomáhal v jedné lékárně u kláštera.

Neodolal jsem a zakoupil jsem jeden ze suvenýrů, o ceny lze smlouvat. Odhaduji, že se lze dostat i na 50% ceny. Já usmlouval zhruba 30% dolů.

Ráno plánujeme jít všichni čtyři na nádraží, odkud nám jednou autobusy. Jízdenky sice nemáme, ale o důvod více přivstat si. Všichni ostatní jedou do města Linxia směrem k hlavnímu městu Lanzhou (město s muslimským charakterem a významnou mešitou obývané kromě majoritních muslimských Hui také velmi malou menšinou středoasijského národa Dongxiang, který si zachoval svůj původní altajský jazyk – dostali se sem po taženích Kublaj Chána do Střední Asie) Asi mi bude po nich smutno, i když jsem na tahle krátká cestovatelská přátelství zvyklý, nějak mi přirostli k srdci. Já však pokračuji směrem západním do provincie Qinghai a do dalšího, tentokrát již turistůprostého tibetského městečka Tongren (106 km od Xiahe).

23-CentralChina-17.jpg Raní příchod na nádraží není pro mne příliš radostný. Jízdenky na jediný autobus jsem již nesehnal. Mý přátelé nasedají do odjíždějícího autobusu přičemž se mi snaží ještě pomoci, ale není příliš s čím, takže se s nimi loučím. Pokouším se podle čínských znaků vyhledat můj autobus do města Tongren. Naštěstí jich tu není mnoho. Autobus je již téměř plný. V češtině nechápavému řidiči vysvětlím, že pojedu s nimi, a to bez jízdenky a suverénně si nechávám naložit krosnu na střechu. Je jasné, že šestihodinovou jízdu budu muset v týhle rachotině přežít v uličce. Potíže však mají teprve začít.

Tongren

Takže vyrážíme do Tongrenu. Dva tibetští mladíci mne pouští k sobě na sedačku, která je i pro ně dost malá. Sedím na ní jen tak z jedný třetiny, v uličce se mačkají lidé. Dost nepohodlný, vyčerpán sezením to vzdávám a stojím v uličce, postupně se v ní i povaluji po zemi. Asi po hodince jízdy mne navštěvuje pomocník řidiče. V předtuše, že si jde pro peníze za jízdenku, mu dávám adekvátní částku a říkám si, že jestli po mne bude chtít více, tak je v žádném případě za tenhle „komfort“ nedostane. A je to tady. Peníze mu nestačí, vlastně je vůbec nechce. Zprvu si myslím, že chce zkrátka více peněz, když jedu na černo. Trvalo mi asi deset minut, kdy jsme na sebe pokřikovali. On stále dokola jedno slovo (to mí ještě dnes zní v uších) a já, že mu nerozumím a ať mě nechá bejt. Ale po chvíli mi dochází, že chce úplně něco jiného. Je to to jejich slavné, drahé, autobusové připojištění pro cizince, které samozřejmě nemám, poněvadž jim na něj kašlu. Už nás sleduje celý autobus. Chvíli tedy dělám, že nechápu a pak doslova vítězoslavně vytáhnu z baťohu v češtině (přesněji řečeno v latince) tištěnou smlouvu mého cestovního pojištění. A s radostným úsměvem na tváři se mu snažím vysvětlit, že to je ještě lepší pojištění, než to jejich a že je pro tuto cestu zcela vyhovující, přičemž prstem ukazuji na písmenka a čísílka ve smlouvě, kterým on pochopitelně nerozumí. Smlouvu ukazují také všem spolucestujícím kolem mne, kteří souhlasně pokyvují hlavou, jako že to bude zcela určitě pravda. Takový lejstro přece musí být hodně důležitý. Pomocník řidiče se tedy nechává po dlouhém boji přesvědčit, bere si peníze za jízdenku a zbytek cesty už si tak mohu užít v polosedě na zasviněné podlaze uličky autobusu.

Do Tongrenu přijíždíme kolem poledne. Skutečně je znát, že jsme již v zapadlejším koutě Číny, i když nějakej ten turista sem občas také zabloudí. V Tongrenu ale nečekají na turisty. Anglický neumí téměř nikdo. Najít cokoliv je poměrně náročné. S ubytováním to zde není žádná sláva. mně naštěstí na první křižovatce oslovuje velice lámanou a slabou angličtinou zdejší mladík. Pomáhá mi najít cestu do jednoho ze zdejších hotelů. Ubytování je dražší, ale za to poměrně kvalitní.

Tongren (tibetsky Repkong) je tibetské město ležící ve vysokých horách, známe především díky třem budhistickým klášterům, z nichž jeden se nachází přímo ve městě a zbývající dva poblíž města (10 km od města ve vesnici Sangkhesan). Zdejší mniši jsou v celém tibetském světě proslavení především díky výrobě uměleckých obrazů kreslených na kusy plátna, které se jmenují Thangka. Tyto Thangka lze vidět pověšené na zdech prakticky v každém tibetském klášteru, v každé lamaserii. Nejčastějšími zobrazeními jsou různí bohové, podoby budhy, mandaly či jiné tibetské symboly. Vše v pestrých barvách. Takovou Thangka lze i zakoupit, ale ceny (zvláště asi pro turisty) jsou velmi vysoké. pohybují se od 50-200 USD. S jedním z mnichů umělců jsem měl možnost posedět, nabízeli mi krásné kousky. Ale pod 40 USD jsme se nedostali, takže z toho nic nebylo. Více než 20 USD jsem si bohužel nemohl dovolit utratit.

Jídelen a restaurací je zde spousta.35-CentralChina-18.jpg Ulice jsou plné obchůdků a krámků. V postraních uličkách centra je tržiště. V centru města se nachází velké náměstí s krásnou vyhlídkou do údolí s řekou. Relaxují zde rodiče s malými dětmi, kteří se zde projíždí na elektrických autíčkách. Mniši z blízkého kláštera, kteří zrovna mají volný den, posedávají na obrubníku. Jedno z míst, kde by člověk mohl sedět hodiny a stále by bylo na co koukat. Já jsem poseděl s několika mnichy a ačkoliv jsme nenašli společný jazyk, povídali jsme si asi půl hodiny. Jsou velice zvědaví a velice přátelští. Jeden z nich byl do konce z Langmusi, odkud jsem přijel. Hned vedle náměstí je rozlehlý park (spíše taková menší džungle), v němž se místní baví. Hned za vchodem je asi 10 kulečníkových stolů. Kulečník je vůbec v celé Číně oblíbenou zábavou mladých. Kolem čajovniček jsou stolky a místní zde hrají tak jako v celé Číně své oblíbené hry.

Z centra je to ke klášteru asi 10 minut po hlavní ulici, klášter se jmenuje Longwu Si. Nevím jestli se platí vstupné nebo ne, ale po mně nikdo žádné nechtěl. Hlavní budova kláštera a její nejbližší okolí byli zrovna v rekonstrukci, dle mého názoru ne příliš zdařilé. V kopcích za klášterem můžete natrefit na malé zvědavé pasáčky dobytka, případně si udělat výlet po kopcích.

Protože tibetských chrámu a klášteru už jsem 39-CentralChina-19.jpgměl dost a těšil jsem se do Turkestánu, rozhodl jsem se, že se zde nebude zdržovat déle, než je nutno. Moje další cesta vedla autobusem na severu do města Xining – hlavního města provincie Qinghai a odtud pak dále do hlavního města provincie Gansu – Lanzhou a dále a dále. Autobusy odsud do Xiningu jezdí poměrně často, proto koupi jízdenky bezstarostně nechávám až na ráno. Odjezd plánuji na osmou hodinu.

Ráno skutečně není problém zakoupit jízdenku, autobus je poloprázdný. Pokecám a pokouřím ještě s jedním čínským podnikatelem, za jehož neustálého tlachání jsem včera strávil pár hodin a který má stejnou cestu. Sedám si tedy na poslední sedadla a těším se na cestu.

přes Xining do Lanzhou

Cesta ubíhá příjemně. Opět projíždíme vysokými horskými pásmy, územími, která jsou domovem tibetských nomádu, kteří zde kočují se svými velkými stany. Míjíme malebné vesničky rozeseté v údolích a kopcích. V jedné z nich jsme nuceni udělat přestávku kvůli brzdám, které se přehřívají. Je nutno je zchladit proudem ledové vody. Běžná to praxe, horské sjezdy jsou často dlouhé desítky kilometrů.

Lidé nastupují a vystupují, řidič pouští v televizi čínské a tibetské videoklipy. Zdá se, že by to mohl být jeden z mých nejpohodlnějších přejezdů. 41-CentralChina-20.jpgTo bych ale nesměl být v Číně. Po sjezdu z vysokých hor vjíždíme do jedné z vesniček v údolí, když v tom sebou autobus prudce zacloumá a za křiku cestujících se řítíme přes levý jízdní pruh do příkopu zastavěného hliněnou zdí. Řidiči se podařilo situaci zvládnout, takže jsme všichni přežili. Myslím, že to byl smyk na mokré vozovce. Z nakloněného autobusu vyskakují cestující, někteří hned zvrací. FOTOGRAFIE NEHODY (176 kB). Těžko říci jestli autobus bude ještě pojízdný. Do pěti minut přijíždí policie. Nehodu vyfotí a po dvaceti minutách šetření zastavují jeden z projíždějících kamiónů, aby nás z příkopu vytáhl. Zdá se, že vše funguje, rozbité sklo není až takový problém, takže jedeme dál.

Odpoledne přijíždíme do města Xining. Hlavní město provincie Qinghai má asi 1,200,000 obyvatel. Já však nemám čas na průzkum, rád bych se ještě dnes dostal do hlavního města sousední provincie Gansu. Z autobusového nádraží to není daleko na vlakové. Vlakové nádraží spíše připomíná novodobý palác (FOTO nádraží Xining; 122 kB). Po dlouhé době zase pojedu vlakem. Koupit jízdenku není až takový problém. Tato železniční trasa není příliš frekventovaná. Od odjezdu mne však dělí asi tři hodiny. Na prohlídku města to je málo, takže se k pobavení kolemjdoucích poflakuji kolem nádraží. Osamělý turista je zde ještě stále rarita. Odjezd vlaku probíhá standartním způsobem, tak jak jsem ho popsal v první kapitole. Cesta trvá pouhé čtyři hodinky a vítá mne město Lanzhou.

Lanzhou

Lanzhou je třímilionová metropole ležící v úzkém údolí v nadmořské výšce 1600 m.n.m. Je to silně rozvinuté průmyslové město plné automobilů, které je současně železničním uzlem spojujícím východ země se západem. 17-Cina-LanzhouA3-21.jpgDíky této kombinaci přírodních a civilizačních faktorů vytváří skvělé podmínky pro silné znečištění oblasti. Splodiny z periferních továren a výfukových plynů jsou uzavřeny v úzkém údolí. Město Lanzhou dokonce zvítězilo v „soutěži“ o nejznečištěnější město světa, leč bylo to již v roce 1998 a od té doby se jistě mnohé změnilo. Samo o sobě působí město poměrně civilizovaným a velmi čistým dojmem (pokud jde o čistotu ulic). Ostatně co se týče čistoty ulic (nádraží a veřejných prostor v centrech) větších měst, tak ta je někdy ohromující. Na ulicích můžete vidět desítky zametačů, kteří doslova čekají na každý odpadek, na každý vajgl, aby ho okamžitě zametli. Nejednou se mi stalo, že jsem popíjel nějaký nápoj z plastikové lahve a ještě než jsem dopil už u mne stál buď uklizeč nebo někdo z chudiny a čekal na láhev (lahve místní bezdomovci a chudina sbírají do velkých pytlů a odnášejí do speciálních sběren, kde za ně dostanou pár drobných).

Do Lanzhou jsem přijel pozdě v noci po desáté hodině, již za tmy. Přivítaly mne barevné neonové ulice před nádražím, kypící životem, zábavou a obchodem. Myslel jsem si, že nebude problém najít ubytování, dle mých informací to mělo být zcela jednoduché a přijatelný hostel bych měl najít hned před nádražím. Už když jsem uviděl velikost ulic a budov před nádražím, mi bylo jasné, že tak jednoduché to nebude. Asi hodinu jsem chodil hledal, ptal se. Stále dokola. Hotelů zde bylo několik, ale nikoliv v mé cenové relaci. Ceny převážně začínali zhruba na 15 USD za pokoj. Teď v noci hledat v třímilionovém městě bez mapy ubytování může být vážný problém. Opět se však na mne usmálo štěstí.

Mladý studentský pár mne oslovil anglicky na ulici s dotazem odkud jsem, konverzace se rozběhla. Možná měli větší radost než já, že mi mohou pomoci. Zkoušíme najít můj hotel, ale neúspěšně, načež mi nabízí, že mohu přespat v jejich kolejním pokoji a oni celou noc stráví v Internet cafe. A mám po starostech. Než se tam rozjedeme, jdou mi ještě pomoci koupit místenku do provincie Xinjiang. „Mei you“ – tomuhle čínskýmu zaklínadlu už dobře rozumím. Smůla, lístky nedostanem, ale máme šanci přijdeme-li v šest ráno a dříve než na pozítří lístek nekoupím. To mi moc jasné není, ale nemám na výběr. Takže jedem na kolej, cestou se dozvídám spoustu zajímavostí o životě ve městě. Po dlouhé cestě horskými zapadlými údolími bych se zde rád trošku zkultivoval. Projíždíme nočním svítícím městem, které pulsuje životem. Kolej je skromně vybavená, avšak na poměry na jaké jsem zvyklý velmi luxusní (foto pokoj na studentské koleji Lanzhou; 90 kB). Čeká mne příjemný odpočinek.

Dle dohody se ráno scházíme v pokoji a vyrážíme na nádraží. Cestou mám slíbeno, že až se vrátíme, tak mi pomohou najít nějaké ubytování. Jízdenku získávám na další den odpoledne. Cesta bude trvat 22 hodin a opět mne čeká hard-seat, žádná lehátka nebo lůžka, ale opět nejnižší třída. Cena lístku z Lanzhou do Turpanu je 25 USD. Alespoň jsem zase pár desítek dolarů ušetřil. Vracíme se pro mé věci, s tím, že cestou zkusíme najít něco levného pro mne. Bohužel máme smůlu. Čínské hotely (zvláště ve větších městech) musí mít na ubytování cizinců povolení a poslední, o co stojí, jsou oplétačky s úřady. Ani jeden z těch levnějších povolení nemá. Nezbývá než se ubytovat v jednom z těch luxusnějších a zatím tedy nejdražších na mé cestě. V přepočtu platím zhruba 18 USD za noc. Čeká mne však luxusní pokojík ve 12. patře s TV a vlastní koupelnou a záchodem.

Cestou na kolej, kam se vracíme pro zavazadla, mne provádí univerzitním areálem. Na nádvoří vidím polovojenský výcvik studentů a studentek. V Číně tímto výcvikem prochází všichni studenti univerzity včetně dívek.18-Cina-Prodavaci3-22.jpg První měsíce studia tak částečně připomínají vojnu. Hold disciplína musí být.

Den věnuji relaxaci a povinnostem. Chtěl bych se zbavit části cestovních šeků – není to problém v bance na hlavním náměstí. A pak bych rád navštívil holiče. Holička je důkladná. To co mne trvá asi 5 minut (strojkem vyholit hlavu), tady trvá asi 15 minut. Kromě naprosto precizního sestříhání je v ceně (asi 15Y) důkladné mytí hlavy s masáží a výživnou kůrou.

Lanzhou je typicky čínské město se vším všudy. Lidé s oblibou posedávají v parcích, kde hrají (především starší muži) karetní či jiné stolní hry. Ve větších městech je poměrně silná střední třída. Vzhledem k faktu, že čínská vláda se snaží kontrolovat porodnost, kdy rodiny s jedním dítětem nejsou sankciovány (respektive mají zaručenou státní podporu na rozdíl od rodin s více dětmi), mnoho rodin tvoří právě jen rodiče a jedno dítě. Má to několik efektů – finanční posílení pro rodinu je jedním z nich. Láska k dětem je zde velká, dalším efektem tedy je, že jedináček se stává pánem rodiny. Rodiče a všichni příbuzní mu plní všechna jeho přání a z malých číňánků se tak často (ne vždy) stávají mimořádně rozmazlení jedináčci. Často můžete vidět malé holčičky oblečené v ružovoučkých krajkových šátečkách. Vypadají jako malé ušmudlané princezny a je to zde velmi „módní“ (FOTO; 109 kB).

Ulice jsou plné krámků a prodejců jídla. 19-Cina-Kulecniky4-23.jpgNa ulici se zde zkrátka žije, často doslova. Zvláště malé uličky mimo centrální ulice mají opravdovou atmosféru vzdáleného východu. Na každém rohu vám prodejci nabízí své zboží, hromady melounů a jiného ovoce lemují chodníky, po každých dvaceti krocích je malá jídelnička s malými stolečky a židličkami plná neznámého a prapodivného jídla. A všude je spousta lidí, kteří nakupují, živě gestikulují, posedávají na lavičkách či obrubnících, popíjejí čaj nebo pivo. Kulečníkové stoly stojí přímo na volných prostranstvích ulic a jsou stále v provozu. Zájemců je spousta. Posedět v takové malé zapadlé uličce u sklenica piva a pozorovat tento nám zcela neznámý mikrokosmos bylo mou oblíbenou zábavou.

Večer mám ještě od mých nových přátel slíbeno, že mne vezmou do studentské internetové kavárny. Skvěle si pak odpočinu v mém „luxusním“ hotelovém pokoji s vanou a evropským záchodem. Druhý den mě čeká odjezd do zcela jiného světa, do provincie Xinjiang, správně celým názvem Ujghurská autonomní republika Východní Turkestán.

Ráno se balím. Na každém nádraží lze využít možnosti úschovy zavazadel (10-20 Y; r. 2004). Využívám toho, protože do odjezdu vlaku mi zbývá ještě pár hodin.

Odjezd vlaku se odehrává ve stejné režii, jako kdykoliv jindy. Kontroly, zástupy a spousty železničních zřízenců. Odjíždím dále na západ. Příští zastávka pouštní město Turpan (Turfan, Tulufan).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .