0
0

Úterý, 29.05 | 08:03

směr Songpan

Dalo by se říci, že cestování autobusem v Číně je vlastně takový zvláštní druh sportu. Nikdy nevíte jak to dopadne a pořádně vás to může vyčerpat. Na druhou stranu je to však neopakovatelný zážitek. Vše většinou začíná ještě před odjezdem, kdy je nutno sehnat lístky na autobus. china-bus02-8.jpgPředevším na větší vzdálenosti se prodávají předem (i den až dva) na autobusovém nádraží. Stejně jako koupě jízdenky na vlak, tak i zakoupení jízdenky na autobus je zcela v režii prodejce lístků, který dokáže pocuchat nervy i zkušenému cestovateli. Občas se vám podaří lístek koupit bez problému na první pokus. Mně se to podařilo zhruba v polovině případů. Opět platí do poslední chvíle se nevzdávat, zachovat klidnou hlavu a nebát se. Jedině tak odjede nakonec vždy autobusem, kterým odjet chcete. Tak se to v Chengdu podařilo i mně díky pomoci čínské studentky, která mi pomohla jízdenku vymodlit. Cesta do města Songpanu na severu provincie by měla trvat zhruba 8 hodin (ve skutečnosti trvala asi 11 hodin; cca 300 km na sever od Chengdu) a jinak než autobusem se tam nelze dostat. Cestování autobusem je relativně levné, např. lístek na trase Chengdu-Songpan (300 km) stojí necelých 50 Y (6 USD; r. 2004).

Můžete se setkat s autobusy různých kvalit, od modernějších strojů až po staré, rozmlácené vraky. Ukázka autobusů BUS1 – starší otřískanější typ (oprava prasklé pneumatiky – běžná záležitost), BUS2 – zánovnější typ (havárie našeho autobusu, naštěstí až po sjezdu z horských silnic do údolí). Nehody jsou poměrně časté, zvláště prasklé pneumatiky. Je to dáno nejen stavem techniky a stylem jízdy, ale především také stavem místních silnic. Přestože se stále staví a opravují nové silnice (podél silnic je možné vidět desetitisíce čínských dělníků, kteří pracují nejen na obnově a stavbě silnic, ale také stavbách přehrad, zpevňování říčních koryt, atd….; jejich množství je až neuvěřitelné), tak je zde stále množství prašných, kamenitých, nezpevněných a nebezpečných úseků, a to především v horských oblastech.

Nikdy jsem příliš nepochopil chování cestujících. Ti před odjezdem stále nastupují a vystupují, sedají si na různá místa a chovají se dost chaoticky. Zavazadla se většinou nakládají na střechu. Případně dovnitř autobusu. Lístek si od vás vybere pomocník řidiče. Pro cestování provinciemi Gansu a Qinghai potřebujete na cestu autobusem ještě speciální pojištění (poměrně drahé) – je to právě díky častým nehodám. Já jsem se s většími či menšími potížemi bez něj obešel, ale chce to i při neznalosti čínštiny hodně výřečnosti.

Cesta je většinou dlouhá a každý si tudíž sebou veze zásobu jídla, pití a cigaret. Případně zásoby dokupuje během cesty při zastávkách nebo na nádražích měst, kterými se projíždí a kde se kolem autobusů neustále motají prodejci všeho možného (především vařených vajíček, vaječných omelet, chleba, zmrzliny, piva, cigaret …) a přes okýnka autobusů nabízí své zboží. Chování cestujících v autobuse je zcela živelné. Zbytky jídla, flašky od piva a odpadky se házejí přímo na podlahu autobusu, takže za chvílí vypadá jako pojízdná popelnice. To vše je přiživována vajgly cigaret (kouření je v Číně povoleno prakticky všude, kouří jen muži) a častými flusanci. Občas se někdo pozvrací. Zažil jsem dokonce i močení v uličce autobusu (šlo sice o malé dítě, přesto jsem matku holčičky nepochopil). a taky je nutné podotknout, že prostor v autobuse je velmi omezený. Prostor na nohy (sedíte-li) je mimořádně malý (10-15 cm). Desetihodinová jízda rozklepaným, narvaným autobusem, plným bordelu, se tak může být tvrdou zkouškou cestovatelských schopností.

Na významných místech tibeťané z okénka vyhazují stovky malých papírku s modlitbami. Na zastávkách se pokuřuje, nakupuje jídlo a svačí.

Ve stejném duchu se odehrávala naše cesta do Songpanu, tibetského městečka v horách na severu provincie Sečuan. Cesta vede převážně podél řeky Min Jiang a prakticky celou cestu stoupáme. Bohužel převážná část této cesty je zrovna v rekonstrukci, což znamená častá čekání, špatně průjezdné nezpevněné úseky, střety s těžkou technikou. Cesta se tak z plánovaných 7 hodin protahuje na hodin 11. Do Songpanu tak přijíždíme v podvečer.

Songpan

Hned po příjezdu se na mne vrhá starší tibeťan a lámanou angličtinou nabízí ubytování a trek na koni. Přímo na autobusovém nádraží se nachází „hotel“, kde je možno se ubytovat. z venku vybadá poměrně luxusně. 01-CentralChina-9_1.jpgMramorově skleněná budova se sem vůbec nehodí. Cena ubytování (20Y) však odpovídá jeho kvalitě. Faktem je, že uvnitř je vše vyvedeno z mramoru, chromu a skla. V mém pokoji je 13 úhledně ustlaných postelí (FOTO pokoj Traffic Hotel Songpan; 91 kB). Sprcha ani koupelna žádná. Umyvadlo pouze na toaletách a pouze se studenou vodou – neskutečně zaprasený. Záchody stejně jako na většině jiných míst jsou děsivé. Ale nevadí, koneckonců je to jen na přespání.

Songpan je na čínské poměry malé město ležící v nadmořské výšce zhruba 2000 m.n.m. a je obýván především tibetským obyvatelstvem. Město je obklopeno horami, do nichž místní „cestovní kancelář“ pořádá velmi oblíbené treky na koních, cena díky zvyšujícímu se zájmu turistů každým rokem stoupá. V roce 2004 to bylo 100Y za jeden den – v ceně je kůň, průvodce(kuchař), jídlo, vybavení (teplé oblečení, stan, spacák). Hodlám se zdržet pouze jeden den takže nic pro mne. Songpan je pro některé také základnou pro návštěvu „nedaleké“ přírodní rezervace Jiuzhaigou (asi 4 hodiny, 30Y bus) nebo Huanglong (56 km od Songpanu). Pro své krásy jedna z nejvyhledávanějších přírodních rezervací v Číně. Tomu také odpovídá nápor turistů, ceny a nejrůznější omezení. Lidé, kteří se odtud vrací jsou sice nadšení krásami přírody, ale na druhou stranu jsou znechuceni množstvím turistů, omezeními a bussinesem.

Songpan byl v době mé návštěvy kompletně v rekonstrukci, snad všechny ulice byli rozkopané, všude dráty, příkopy, bláto. Rekonstruovali se také nejvýznamnější zdejší památky – dvě staré brány a opevnění. Kromě nich zde také naleznete dva dřevěné zastřešené mosty (cenné památky) a pár klášterů.

Pokud se vydáte z autobusového nádraží zhruba 100 m ulicí dolů k centru města, narazíte právě na zmiňovanou místní „CK“, kde je možné se také ubytovat, hned vedle je příjemná jídelnička (menu v angličtině) a zde si také můžete domluvit trek na koních. Ale nebojte se, dřív než vy to všechno najdete, tak si oni najdou vás.

Na prohlídku města vám stačí jeden den. 02-CentralChina-10.jpgCentrum je velmi malé, tvořené stylovou zástavbou s množstvím krámků, v nichž lze zakoupit tibetské suvenýry. Na západ od města se nachází v kopcích dva kláštery. Jeden hned těsně nad městem přilepený jak vlaštovčí hnízdo na skálu, do druhého se budete muset vydat cestou a pěšinami přes okrajovou venkovskou čtvrť dále do kopců. Naskytne se vám úchvatný a trošku šokující pohled na místní jatka (jatka1, jatka2) – jiný kraj, jiný mrav. Za 15 minut dorazíte k dalšímu klášteru, ke kterému těsně přiléhá hřbitov. Já jsem zde byl zrovna ve chvíli, kdy zdejší obyvatelé se bavili tancem a cvičeními (viz FOTO napravo). A pokud půjdete ještě dál cestou do kopce, dostanete se na nádherné louky s krásným výhledem do údolí a hned za dalším kopcem už je první tibetská vesnička. Já jsem neodmítl pozvání do jedné tibetské chýše (FOTO chýše v horách; 130 kB), která se nacházelo mimo vesnice na vrcholku jednoho z kopců. Vytřeštěné oči dětí dokládali, že cizinec zde není na denním pořádku. Svačinu jsem odmítl nicméně horký čaj jsem si dal. V chýši ho vařili na otevřeném ohni. Pouze udusaná hlína, jedna skoropostel, jedna polička a uprostřed ohniště a na něm se stále ohříval čaj. Nedokážu si představit skromnější příbytek, přesto se podělili i o to málo co měli.

Pokud budete hledat internetové spojení, tak s tím to bude těžší. Já jsem žádné oficiální nenašel. Respektive našel jsem příbytek, v němž jsem zahlédl počítač a dokonce to vypadalo, že je připojen na Internet, takže jsem se osmělil, pozdravil a vstoupil. Prstem jsem ukázal na počítač a s tázavým pohledem pravil „Internet?“. Skupinka lidí v místnosti byla nadšená a okamžitě mne vybídli, ať se posadím k počítači. No vida, kdo by to zde čekal. S několika pohledy místních zvědavců v zádech, kteří se seběhli z ulice, jsem napsal zprávu domů, pokusil se vykonverzovat česko-čínsky pár zdvořilostních vět a za nadšení všech přihlížejících, spokojen s dnešním dnem, který jsem tak úspěšně zakončil, jsem se vyrazil připravit na zítřejší cestu dále na sever. Pro ty, kdo by to chtěli zkusit s Internetem také, uvádím popis, kde zmiňovaný dům naleznou. Půjdete li od severní brány města směrem k jižní, přejdete most a za mostem se dáte (myslím) první ulicí doprava. Asi po 20 metrech po levé straně je to jeden z domů.

Docela jsem se těšil až opustím toto městečko, i když je zde krásně, ale přijel jsem asi zrovna v nevhodnou dobu. Zdá se, že číňané zahájili plnou přípravu na davy turistů, které sem zřejmě s blížící se olympiádou chtějí přilákat. Turisté to zde již zřejmě budou mít jednodušší.

Jízdenku na autobus lze zakoupit v budově autobusového nádraží a hotelu současně. Z jedné strany budovy jsou nástupiště a z druhé strany je vchod do hotelu. Nalevo od vchodu je vchod do místnosti, kde lze jízdenku zakoupit. Já směřuji na sever do Langmusi, bohužel se tam nelze dostat bez zastávky v městě Zoige. Autobus odjíždí brzy ráno v 6:30.

přes Zoige do Langmusi

Nástup do autobus je chaotický jako vždy. V prvním dalším městečku zastavujeme a autobus se naplňuje lidmi. Silnice je přímo děsivá. Mám obavy zda v pořádku dojedem. Rozbahněná úzká cesta, rozježděná těžkými náklaďáky, které zde pendlují. Cesta se na několika místech rekonstruuje. 04-CentralChina-11.jpgTakže každý střet s náklaďákem je malým nebezpečím, když na kluzkém povrchu míjíme jen o fous příkré sráze do údolí či říčních koryt. Po několika hodinách se zastavíme na delší čas. Silnice se mění v bahenní jezero, ve kterém stojí uvíznutá těžká technika a nedá se tedy projet. Všichni ale trpělivě čekají.

Město Zoige (čínsky Ruoergai) leží asi 260 km severně od Songpanu a je to nezbytná zastávka na cestě do provincie Gansu, takže chtě nechtě i já zde musím přespat. Cesta vede vysokými horami, průsmyky a náhorními plošinami. Scenérie jsou úchvatné a rozhodně stojí za to nepohodlí v autobuse. Dokonce projíždíme úseky krásné rovné asfaltové silnice (viz obrázek). Podél cesty se pasou stáda jaků a mezi němí se tyčí velké stany tibetských nomádů – pastevců, kteří mezi nimi projíždí na koních. Ti modernější na motorkách.

Do Zoige přijíždíme v odpoledních hodinách. Je to zapadlé, zaprášené tibetské městečko, uprostřed plání v horách v nadmořské výšce 3470 m.n.m. Není důvodu zdržovat se zde déle, než právě jednu noc. Autobusové nádraží je prašné prostranství. S několika spolucestujícími, kteří zítra ráno pokračují stejným směrem jako já, se přesunuji k okénku, kde se prodávají jízdenky. Od začátku je jasné, že zakoupit jízdenku nebude jednoduché. Z nějakého nám neznámého důvodu ji nedostáváme. Zkoušíme vyhledat zítřejší autobus s řidičem, měl by tady někde být. S řidičem se domlouváme, že přijdeme-li zítra brzy ráno tak se nějak domluvíme. Já se chci dostat do Langmusi, všichni ostatní jedou do města Hezuo odkud se dá dostat dále do měst Linxia, Xiahe nebo až do Lanzhou – hlavního města provincie Gansu. Autobus do Langmusi jede jednou denně, a to ve 13 hodin. Tak dlouho čas tady trávit nechci. Pojedu tedy autobusem, který jede do Hezuo a nechám se vysadit na křižovatce v horách, z níž se pak lze dostat do Langmusi (asi 5 km).

Ubytovat se můžete v hotýlku kousek od nádraží, který se jmenuje Panchuan Binguan (15-20 Y). Vyjdete-li z nádraží dejte se doprava a asi po 100 m po prav straně hned před křižovatkou. Vše je psáno v čínštině a tibetštině, takže je opět potřeba dostatek důvtipu. Pokoje jsou po dvou a je v nich dokonce televize. V noci je zde pochopitelně zima, ale k mému překvapení byl pokoj vybaven dokonce vyhřívanou elektrickou dekou! Zato toalety a sprchy jsou v žalostném stavu. Obojí jsem raději vynechal. Na pokoji spím s jedním sympatickým tibeťanem. Na jídlo společně zajdem do jedné z místních jídelniček. Člověk je vždy překvapen jaké skvělé zde dokážou vytvořit pokrmy v tak skromných a někdy žalostných podmínkách.

Ráno vstáváme brzy, čeká nás boj o místa v autobuse. Jsme již tedy v šest na nádraží. Autobus se plní a postupně ho doplňujeme i my. Můj tibetský spolubydlící se po dohodě s řidičem uchyluje k obvyklému triku. Autobusy totiž nesmí odjíždět z nádraží s cestujícími, kteří nemají jízdenku a tudíž nemají v autobuse místo (já ho jako vzácný cizinec přednostně dostal), to znamená, že vyběhne kousek za nádraží, řidič mu zastaví a jede se dál. Všichni jsou spokojení. Domlouvám ještě s řidičem, aby mi zastavil až budeme u odbočky na Langmusi.

Cesta horami je opět naprosto fascinující. Občas míjíme vesničky, v některých jsou lamaistické chrámy a téměř všude do červených hábitů odění tibetští mniši.

V odpoledních hodinách mi řidič zastavuje u odbočky na Langmusi. Autobus se se mnou loučí. U odbočky už stojí „taxík“, který je zvyklý čekat zde v těchto hodinách na projíždějící autobus a případné zájemce svést těch zhruba 5 km do blízkého městečka (já zaplatil 10 Y, ale to jen proto, že jsem jel sám; pokud vás bude víc nebojte se cenu usmlouvat). Silnice se zde rekonstruují, takže se zřejmě očekává, zvýšený zájem turistů v těchto zapomenutých a neuvěřitelně krásných a malebných končinách

Langmusi

Langmusi se musí vidět.05-CentralChina_12.jpg Tohle malé tibetské městečko leží v nadmořské výšce 3300 m.n.n. v naprosto úchvatném údolí obklopeném z jedné strany vysokými zelenými kopci, z další strany vápencovými skalami a z další nádhernými skalními útesy (viz foto vlevo). Zatím mimo hlavní zájem turistů a cestovních kanceláří (i když situace se v tomto směru stále zhoršuje). Město leží přesně na hranici mezi provinciemi Gansu a Sečuan. Obyvatele města tvoří především tibeťané, tibetští mniši žijící ve dvou zdejších klášterech, příslušníci čínských muslimů Hui a čínští Hanové – všichni v klidu, míru a pohodě. Muslimská mešita je dokonce součástí jedné tibetské lamaserie. Hlavními dominantami (dá-li se to tak říci) jsou dva budhistické klášterní komplexy, které obývá asi 1000 mnichů. Jeden z nich se nachází na sečuánské straně městečka (DaCangLangmusaichi Temple). Nachází se v něm několik institutů, v nichž se mniši vyučují geografii, matematice, astronomii a tibetské medicíně. Komplex je tvořen více než deseti budhistickými chrámy, pagodami a stovkami příbytků samotných mnichů. Vše je rozeseto v zelených kopcích. Druhý klášter se nachází na straně provincie Gansu (Anduo Dacang Lamo) a je jedním z nejvýznamnějších klášterů v těchto oblastech. založen byl již v roce 1413 a přes 700 mnichů se zde vyučuje esoterickým tradicím (sútry), tantrickým vědám, astrologii a tradiční kultuře a tibetské medicíně. A stejně jako ten sečuánský je tvořen množstvím chrámů, pagod, příbytků mnichů a všudypřítomných modlitebních mlýnků. Při návštěvě obou komplexů se platí vstupné, pohybovat se můžete zcela volně.

Dokážu si představit, že bych zde strávil i celý týden. Pozorovat život ulic, kde se mniši proplétají mezi motorkama a koněma mladých 07-CentralChina-13.jpgi starých tibeťanů. Před svými krámky posedávají muslimští Hui s typickou čepičkou na hlav a dlouhými bílými vousy, případně s obrovskými kulatými brýlemi na nose. Mezi tím vším pobíhají roztomilé děti a spousta zvířátek (vepříci, kačeny, slepice, oslíci,…). Do okolních opuštěných hor, lze podniknout množství výletů či vícedenních treků. Dokonce si lze v městečku pronajmout koně. Horské masívy a údolí jsou liduprázdné a nabízí úchvatné scenérie, stejně jako úchvatnou přírodu plnou nám neznámých rostlin, orlů, svišťů, horských bystřin a tak dále. Zkrátka, člověk si zde připadá jako v ráji.

V Langmusi je poměrně velký počet hotýlků a pensiónků, které tak reagují na zvyšující se zájem přijíždějících turistů (kterých je přesto stále podstatně méně než třeba ve známém Xiahe). Já jsem se ubytoval v Langmusi Hotel. Uprostřed města je něco jako náměstíčko, které tvoří velká křižovatka (rozuměj dvě křížící se prašné cesty), z křižovatky se jde do leva (máte-li v zádech příjezdovou cestu do města) a hotel se nachází asi po dvaceti krocích vpravo. Cena je velmi rozumná kvalita bydlení na zdejší poměry velmi vysoká. Některé pokoje mají vlastní koupelny se záchodem (30 Y), některé jsou bez příslušenství (15 Y) a je nutno využít společných prostor (které za mnoho nestojí, ale pořád lepší, než co jsem zažil na jiných místech). Navíc v hotelu pracuje mladý sympatický číňan, který umí anglicky a pomůže vám se vším, s čím bude potřeba. A na zmiňované křižovatce na hlavní příjezdové cestě naleznete dokonce malou samoobsluhu, kde si lze v klidu vybrat a nakoupit jídlo na cestu.

Jídlo jednoznačně v Lesha´s Cafe. Nachází se asi 20 m rovně přes zmiňovanou křižovatku po pravé straně. Je to mimořádně útulné a přátelské místo, kde se můžete naprosto výtečně najíst (asi nejlepší jídlo jaké jsem na mých cestách jedl). Vlastníkem jsou muslimští manželé a většina jídel je pro Čínu netypických (kromě různých vaječno-zeleninových jídel, také třeba americký apple pie, sledkej jačí jogurt,…). Jedno z mála míst, kde se domluvíte anglicky a jedno z míst, kde se zcela určitě setkáte s dalšími dobrodruhy a cestovateli. Kuchyň a jídelna se nachází v jedné místnosti, takže zatímco čekáte na vybraný pokrm, můžete sledovat, jak ho Lesha s manželem připravují. Dostanete zdarma čaj a určitě s vámi prohodí pár slov. Zkrátka budete se zde cítit skvěle :)

Pokud budete mít „štěstí“ můžete zde v Langmusi zažít tzv. nebeský pohřeb. Je zde jedno z mála míst mimo území Tibetu, kde se ještě můžete setkat s tímto tibetským způsobem pohřbívání mrtvých, který spočívá v rozsekání zesnulého na malé kousíčky, které jsou hozeny orlům případně supům, stejně tak jsou pak rozdrceny kosti, které poslouží také jako potrava těmto dravcům. Z mrtvého tak nezbude nic kromě duše. „Pohřebiště“ se nachází v kopcích nad klášterem na sečuánské straně.

Ráno vás budou probouzet tibetské trubky a gongy, které svolávají mnichy na modlitby.08-CentralChina-14.jpg Pohled z okolních kopců v brzkých ranních hodinách, kdy údolí postupně zalévají první raní paprsky slunce, kouř stoupá z posvátných ohňů před budhistickými chrámy a zvuk tibetských trubek a gongů se rozléhá údolím, byl asi jeden z nejkrásnějších, co jsem v životě zažil. Zdejší mniši jsou přátelští a často mají snahu dát se s cizincem do hovoru. Někteří se i rádi nechají vyfotit, zvláště ti malí.

Pokud se vydáte skrze klášter na straně Gansu (nalevo) dojdete na malou louku, kde často posedávají mniši a „piknikují“, případně se zde mladí mniši učí troubit na trubky. Přejdete-li louku podél řeky, projdete úzkou soutěskou se zdymadlem a vstoupíte do údolí obklopeném skalními útvary. Odtud se pak můžete vydat do překrásných a liduprázdných hor i na několikadenní trek. Vřele doporučuji. Já jsem v horách strávil sice pouze jeden den, ale důvodem byl především nedostatek času a to, že jsem byl zcela sám, což může být dosti riskantní.

Strávil jsem zde tři nádherné dny, má cesta bohužel musela pokračovat dále. Autobusem odsud můžete jet dvěma směry na jih do Zoige, odkud jsem přijel nebo na sever do Hezuo, transitního města při cestách do Xiahe, Linxia nebo Lanzhou. Já nyní směřuji do Xiahe. Autobus do Hezuo odjíždí zhruba v sedm ráno. Nádraží zde není, ale autobusy vyjíždí od hotelu Langmusi (hlavní křižovatka ve městě). Jízdenku je lépe opět koupit v předstihu. Učinit tak můžete naproti hotelu Langmusi – lístky mi prodal jakýsi pekař, kterého jsem vyrušil od zpracovávání těsta.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .