0
0

Úterý, 29.05 | 07:58

Jak do země

Čínská lidová republika se nachází v JV Asii, jejíž podstatnou část zabírá. Rozlohou je 140x větší než Česká republika a zabírá území velikosti téměř celé Evropy (včetně ruské části). Z toho také vyplývá, že způsobů, jak se dostat do země je mnoho a každým rokem se situace mění. Do Číny se lze dostat letadlem, po silnici (Mongolsko, Vietnam, Nepál, Pákistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Rusko, Laos, Barma), vlakem (z Ruska, Mongolska a Vietnamu) i lodí (z Koreji, z Japonska). Poměrně oblíbená je trasa přes Rusko a Mongolsko vlakem, kdy je možné udělat si pár zastávek cestou právě v Rusku (Moskva, Bajkal) nebo v Mongolsku.

Podrobné a aktuální informace a podmínky pro vstup do země naleznete na stránkách Ministerstva zahraničních věcí nebo na stránkách Českého velvyslanectví v Pekingu. V každém případě je nutno vycházet z toho, že pro vstup do Číny budete potřebovat pas a vízum.

Podmínky získání víza nejsou úplně nejjednodušší a vízum lze prakticky získat dvěmi způsoby:

a) na čínské ambasádě v Praze – je to časově a někdy i psychicky náročná možnost. Většinou je třeba vystát frontu (minimálně 2x). Nevím jaký bude vývoj při podávání žádostí o vízum v budoucnu, ale momentálně (r. 2003) kromě obvyklých náležitostí (formulář, foto, pas, peníze), je požadováno také doložení dostatku peněžních prostředků pro pobyt a zpáteční letenka, což může být problémem.

b) svěřit se do rukou některé CK, které vízum obstarají – výhodou je, že se nemusíte absolutně o nic starat a získání víza je jisté. Nevýhodou je to, že vás získání víza bude stát o cca 500 Kč více, pokud v té samé CK zakoupíte letenku, lze na vízum získat často slevu. Tak tomu je například u agentury ASIANA.

Pro našince je asi nejjednodušší způsob, jak se dostat do země, letadlo. Jednosměrná letenka se dá pořídit za zhruba 12.000 Kč (r.2004) a zpáteční ještě levněji (pod 20.000 Kč). Já jsem letěl do Pekingu se Scandinavia Airlines přes Kodaň (viz obrázek), kde jsem měl asi osmihodinovou přestávku, kterou je možné využít k prohlídce města a zpátky jsem měl letenku z Kyrgyzského Bishkeku do Istanbulu – tato linka je mimořádně levná, jednosměrné letenky se dají pořídit za něco málo přes 7000 Kč (r.2004, ITEK Air).

Peking (Beijing)

Peking – dvaceti milionová metropole na severovýchodě Číny.01-Cina-ZakazaneMesto4 – 2.jpg Misí se zde exotika dálného východu s moderní technikou a civilizací, nemá smysl asi líčit dojmy z Pekingu, je jich příliš mnoho (ostatně jako z celé Číny) a každý je může mít trochu jiné. Zaměřím se spíše na mé praktické zkušenosti z mého krátkého pobytu v Pekingu.

Pekingské letiště se nachází zhruba 28 km severovýchodně od centra města. První věc, kterou budete zřejmě muset učinit po příletu a odbavení, bude výměna peněz. To na pekingském letišti není problém, můžete tak učinit poté co projdete všemi turnikety, kde v hale u východu z letiště je několik směnáren (bank), kde je možno peníze směnit. Nemusíte si ani příliš lámat hlavu s kurzy, ty jsou stanoveny centrálně a měli by být tedy všude stejné (1 YUAN = 3,6 Kč v r. 2004). První co vás ohromí (cestujte-li v létě) poté, co vyjdete z letištní haly na ulici bude klima. Vysoké teploty a vlhkost zaručeně ihned pocítíte.

Z letiště se můžete dostat několika způsoby. Samozřejmě ten nejjednodušší ale nejdražší je taxíkem (doporučuji mít napsanou adresu ulice či hotelu v čínštině, jinak může být značná potíž se s taxikářem domluvit). Druhá možnost jsou autobusové linky spojující letiště s centrem města. Cena za dopravu autobusem je 16 Y (r. 2004). Jezdí jich mnoho a je těžké se v nich orientovat. Určitě si co nejdříve zakupte mapu, pokud ji ještě nemáte, a to nejlépe s názvy jak v angličtině tak v čínštině. Jízdenky prodávají rázné někdy otrávené „biletářky“ před nástupištěm do autobusů. Může to být vaše první zkouška trpělivosti, neoblomnosti, inteligence, vytrvalosti a osobního nasazení. Buďte připraveni, že tak tomu bude po celou cestu Čínou, zvláště jste-li sami. První věc je vypátrat, kam že se to vlastně chcete dostat – vaší anglické mapě samozřejmě nikdo nebude rozumět a je dost možné, že ani čínské. Dále je potřeba sdělit to prodejkyni lístků, což se může zdát jako jednoduchý úkon, ale může zabrat i několik minut. Dále je potřeba vypátrat, který autobus je právě ten váš (jsou na nich čísla, podle nich se dá orientovat) a pak, a to je velmi důležité, je nutno vysvětlit řidiči, kam že to jedete a jestli by vám mohl říci, kde máte vystoupit. V opačném případě nemáte příliš velké šance odhadnout to bez cizí pomoci. Ještě lepší řešení je (a to platí jednou pro vždy, zvláště v Číně), vytipovat si nějakého mladého studenta, u nějž je šance, že hovoří anglicky a který má stejnou cestu jako vy (je ve stejném autobuse) a požádat ho pomoc. Nejenže si ušetříte množství problému, času a komplikací, ale ještě mu uděláte radost neboť číňané obecně jsou velice družní, zvědavý, přátelští, ochotní a ti co umí anglicky jsou vděčni za jakoukoliv příležitost, kdy si mohou anglicky popovídat. Je pravda, že jich není příliš a těm co něco umí často není díky čínskému přízvuku rozumět, ale situace se stále zlepšuje.

Vzhledem k faktu, že do Pekingu míří stále více turistů, snaží se jim to zde místní vláda alespoň částečně usnadnit. To znamená, že názvy ulic jsou uvedeny vždy čínsky a anglicky, stejně tak stanice v metru, či částečně autobusové zastávky a dá se předpokládat, že to zde turisté budou mít stále snazší.

O ubytování v Pekingu není nouze a vybere si skutečně každý. Od drahých hotelů až po skromné hostely pro nás čechy. Já jsem zvolil hostel na východě centra Pekingu. Bohužel si již nepamatuji název, ale nacházel se v malé uličce, s níž byla na severu rovnoběžná ulice Jinbao Jie a z jihu Xizongbu Hutong. Pokud byste šli například z hlavního vlakového nádraží, tak je potřeba jít stále na sever ulicí Chaoyangmen Nanxiaojie, do níž zmiňované ulice ústí zleva. Hostel se nacházel v malé úzké uličce s tradiční starou čínskou zástavbou a i samotná čtyřpatrová stavba je vyvedena v tradiční čínské architektuře. Cena zhruba 45 Y (cca 200 Kč) za „dorm bed“ (pokoj, kde je ubytován větší počet turistů, zpravidla 4-15), což je velmi slušné, nehledě na to, že kvalita ubytování a služeb byla skutečně nadprůměrná! Půjčovna kol, praní prádla, internet, naprosto skvělá terasa s restaurací na střeše hotelu, slušné toalety a sprchy, turistický servis (výlety, zájezdy, apod.), rezervace jízdenek na vlak, velmi levné pivo (0,68 l = 2 Y)! příjemný a milý personál, atd. Velmi blízko pěšky do centra – Zakázané město (cca 40 minut)(FOTO pokoj hotelu Peking; 87 kB).

Peking a jeho okolí nabízí poměrně velké množství možností, jak trávit volný čas. 02-Cina-Straz4-3.jpgJá jsem se však hodlal zdržet co nejkratší čas, přece jen je to na mne příliš velké, moderní a turistické město. Moje cesta měla vést do odlehlejších oblastí. Proto jsem se rozhodl navštívit pouze Zakázané město, starý Hutong (historická zástavba v centru) a jeden malý lamaistický klášter (Yonghegong lamasery), který mne ale zklamal. Pokud jde o Zakázané město tak doporučuji návštěvu hned po otevření v ranních hodinách, kdy ještě není zaplněn davy turistů. Mně na něj stačili zhruba 3,5 hodinky, ale to jen proto, že nejsem příznivcem zakonzervovaného muzejního života. Cena vstupenky je 60 Y (cca 210 Kč; r. 2004).

Pravý společenský život začíná po západu slunce. Ulice jsou plné lidí a světel. Nelze opomenout noční procházku Pekingem (FOTO noční Peking; 129 kB) Určitě vás na ulice párkrát osloví mladé číňanky. I když to na první pohled může vypadat, že je zajímáte, většinou to tak není. Pod záminkou, že by si s vámi chtěli povídat (anglicky) se snaží vás postupně nalákat do některé z mnoha galerií. Z prodaných obrazů a obrázků mají zcela určitě taky svou provizi. Klidně s nimi můžete jít, obrázky jsou hezké a koupit něco vás stejně nikdo donutit nemůže.

Protože jsem v Pekingu trávil velmi krátký čas a nechtěl jsem jeden celý den strávit sháněním místenky na vlak do Chengdu (hl.m. Sečuánu), využil jsem možnosti nechat si lístek obstarat obsluhou v hostelu. Samozřejmě to není zadarmo, nicméně cena je tak nízká, že se vyplatí ušetřit si to trápení a věnovat se krásám Pekingu. Cena za tuto službu je 30 Y (cca 100 Kč; r. 2004) – jen za cestu na nádraží a zpět byste zaplatili za jízdenky MHD přes 10 Y, a to by úspěch ještě nemusel být zaručen. I když i v tomto směru se situaci velmi zlepšila a jízdenky na vlak si mohou cizinci zakoupit ve zvláštní pokladně pro cizince, kde se lze domluvit i anglicky. Pokladny pro cizince jsou na hlavním nádraží (JV od centra) v prvním patře a na západním nádraží ve druhém patře. Jinak systém prodeje jízdenek, čínská povaha, neznalost cizích jazyků, neznalost latinky, množství cestujících vlakem je kombinace, která může být hodně deprimující, ale stejně tak i hodně zábavná. Člověk hlavně nesmí nikdy propadat beznaději a nikdy se nesmí vzdát. A hlavně nesmí zapomínat na úsměv, bez toho se v Číně neobejde :) je součástí zdejší kultury. S rezervací jízdenky však nebyla úspěšná ani hotelová služba, takže namísto jízdenky na hard-sleeper na pátek jsem získal jízdenku na sobotu a na hard-seat (systém čínských vlaků viz kapitola vlak Peking – Chengdu). Zakoupení jízdenky však může být díky prazvláštní čínské povaze obecně velký problém. Prakticky z jakéhokoliv důvodu se prodejce může rozhodnout vám ji neprodat a jak se jednou rozhodne, tak to s ním bude na velmi dlouho. Zachování si tváře je jedním ze symbolů čínského charakteru. Na vaše naléhání, pak existuje jediná odpověď: „mei you“, což znamená něco jako „nemáme, není a nebude, apod.“. Jak jsem se již zmínil, chce to trpělivost, nekompromisnost, vytrvalost, drzost a víru v úspěch, někdy bude nutná pomoc místního lidu. Existuje množství různých fint a lstí jak na čínské úředníky vyzrát (v případě zájmu mohu poradit :). Mohu vás ujistit, že nakonec všechno jde.

Peking je stejně jako všechny světové metropole přece jen o něco dražší než zbytek země (s výjimkou Šanghaje a Hong Kongu), přesto jsou ale ceny snesitelné a dá se zde vcelku bez problému přežít, samozřejmě za předpokladu, že jíte v malých místních jídelničkách, případně nakupujete v supermarketu – ty jsou přeplněné rozličnými, barevnými nám z větší části cizími potravinami. Pokud jde o jídelny, doporučuji vám mít na papíře názvy základních čínských jídel napsaných čínskými znaky. v některých jídelnách si můžete vybrat, tak že ukážete, co chcete, ale často budete muset vybírat z jídelního lístku, který je pochopitelně téměř všude v čínštině. Takový čínsko-anglický slovníček, kromě jiného i s množstvím jídel, naleznete ke stažení na mých stránkách – čínsko-anglický slovník.

Pokud jde o pivo, tak to je zde velmi levné a chutné (ve většině čínských pivovarů mají podíl pivovary německé). Pro nás nezvyklé je to, že v láhvi je vždy 680 ml nápoje, cena se pohybuje v rozmezí 2-5 Y, v závislosti jaké pivo a kde kupujete. Po čaji je to asi nejoblíbenější nápoj.

Čaj je tradičně čínským nápojem. V oblibě je především čaj zelený a jasmínový (téměř vůbec čaj černý), číňané ho pijí skutečně všude a je skutečně chutný. V každé jídelně či restauraci ho obdržíte zdarma kolik hrdlo ráčí, samotní číňané si všude sebou nosí malé bandasky, v nichž mají čaj nasypaný a během dne pouze doplňují horkou vodu – kterou mohou získat prakticky kdekoliv. Velké termosky na horkou vodou jsou téměř všudypřítomné.

V den odjezdu se na cestu do Chengdu, která trvá 28 hodin a kterou strávím v hard-seat vagonu, zásobují jídlem a vyrážím na západní vlakové nádraží, odkud vyráží většina vlaků směřujících na jich a západ země. Na nádraží se lze dostat pomocí metra (3 Y) – západovýchodní linkou na stanici Junshibowuguan a autobusu (1-3 Y) – nejlépe je zeptat se na stanici autobusu, kterej je ten pravej. Jako cestování kdekoliv jinde v Číně, vyžaduje vše maximum důvtipu, i když zde je ještě člověk stále ve výhodě díky anglickým nápisům. Nádraží je gigantické a připomíná i způsobem odbavení spíše letiště. Buďte pozorní, i když vše je celkem přehledně značeno, takže se zde dá vcelku dobře orientovat. Cestování vlakem po Číně je však zvláštní kapitola a věnuji se mu následující kapitole.

vlak Peking – Chengdu

Nádraží velkých čínských měst připomínají spíše novodobé paláce. Budovy z mramoru a skla jsou často gigantické, na druhou stranu však velmi čisté a prostorné (FOTO nádraží města Xining; 118 kB). Stejně tak tomu je i na západním pekingském nádraží. china-xining01-4.jpgOdbavení cestujících a život nádraží v Číně je vůbec v mnoha směrech velmi specifické. Do budovy máte umožněn vstup pouze se zakoupenou jízdenkou. Hned u vchodu je cestující podroben kontrole zavazadel jako na letišti a většinou je mu razítkem potvrzena jízdenka. Pak je nutno najít správnej východ, respektive správnou čekárnu a v ní správný vchod na nástupiště s konkrétním vlakem. V čekárně se hromadí lidé a tvoří se fronty k jednotlivým východům, které jsou vždy označeny číslem vlaku (doporučuji znát číslo vlaku, usnadní to orientaci). Kolem jsou stánky s jídlem a vůbec vším možným. Lidí je vždy mnoho, fronta velmi dlouhá, ale toho se nelekejte, když se otevře brána, jde všechno jak po másle a vaše místo ve vlaku vám stejně nikdo nevezme. Brána je otevřena zhruba 40 minut před odjezdem vlaku. Davy se začnou valit na nástupiště, musí však před tím projít ještě jednou zběžnou kontrolou jízdenky, pak koridorem, kde stojí další zaměstnanci a s megafony usměrňují dav, dále pak následuje poslední turniket, kde vám jízdenku důkladně zkontrolují. Jste na nástupišti. Podle čísla na jízdence je nutno najít správný vagón, kde už u vchodu čekají 1-3 „stewardi“ či „stewardky“, kteří tvoří osádku vagónu a kteří vám opět zkontrolují jízdenku. Během cesty se pak starají o pořádek ve vagóně a zajištění zásob horké vody v nádržích, atd.

Zkrátka čínské nádraží žije svým životem a tam, kde České dráhy zaměstnají 3-4 lidi, tak je čínská ekonomika schopna uživit 60-100 zaměstnanců. Každý odjezd vlaku je tak malou slavností.

Jízdní řád, cenu, trasu vlaku a stejně tak i číslo vlaku si můžete snadno a rychle vyhledat na tomto serveru TravelChinaGuide – dávejte pozor při vyhledávání na správné názvy čínských měst, která mají velmi často několik variant (např. Kashgar=Kashi, Turpan=Turfan=Tulufan, atd.).

Vlaky jsou několika typů a rozdělují se podle rychlosti, v závislosti na tom i podle ceny. V každém vagónu jsou velké samovary s horkou vodou a prakticky po celou cestu projíždí jednotlivými vagóny prodejci jídla, pití, ovoce, cigaret a ledasčeho jiného. Ceny jsou o něco vyšší, než je běžné, přesto jsou pořád poměrně nízké.

Cestovat můžete v několika třídách, které se liší především komfortem a pak také cenou.

Jsou to:

a) Soft-sleeper – lůžkový vůz, cestující jsou v kupé po čtyřech (dva nad sebou), relativně komfortní a pohodlný způsob cestování.

b) Hard-sleeper – lůžkový vůz, kdy ve vagónu nejsou žádná kupé jen jakési otevřené kóje, a lůžka jsou vždy tři nad sebou. Když si kupujete místek, musíte nahlásit, jaké chcete lůžko (dole, uprostřed, nahoře).

c) Soft-seat – pohodlné sedačky, vagóny nejsou přeplněné.

d) Hard-seat – přeplněný vagón, šestice sedaček (tři proti sobě). Množství lidí, vagón žije svým specifickým životem, který my nemůžeme pochopit.

Ruku v ruce s komfortem jdou i ceny. Pro srovnání – vlak na trase Peking-Chengdu může stát: soft-sleep 77 USD, hard-sleep 50 USD, soft-seat 44 USD, hard-seat 28 USD. Jak vidíte rozdíl v cenách může být skutečně velký. Já neměl na vybranou a musel jsem jet třídou hard-seat a mohu říci, že se to dá přežít. Cesta trvala 26 hodin (2042 km) a strávil jsem ji skutečně na jednom sedadle ve společnosti tří mladých sečuánských studentek, které mne celou cestu hostili dobrotami, které si nakoupili na cestu. Nezapomeňte na to, že číňané jsou menšího vzrůstu a vše je tedy přizpůsobeno jejich postávám, to znamená menší, v případě autobusů jsou sedačky někdy i menší než samotní číňani. Téměř každý má u sebe zásoby jídla na celou cestu, které občas doplňuje nákupem od projíždějících prodejců všeho možného. Jídlo lze zakoupit za cca 15 Y. Lidé ve vlaku se baví, hrají různé hry, korzují po vagónu, popíjí čaj, pojídají jídlo, pokuřují a koukají na vás, zkrátka stále se kolem něco děje.

Do Chengdu přijíždíme odpoledne a je znát, že jsme se přemístili o zhruba tisíc kilometrů jižněji. Vegetace i klima se mění.

Po výstupu z vlaku je nutno projít opět kontrolou jízdenek, proto je nevyhazujte hned poté, co opustíte vlak! A můžete se vrhnout do víru čínského velkoměsta, tentokrát již bez anglické nápovědy.

Chengdu (Sečuan, Sichuan, Sechuan, S´chuan)

Chengdu je hlavním městem provincie Sečuan (S´chuan, Sichuan) a se svými jedenácti miliony obyvatel se řadí mezi největší města Číny. Jen samotná provincie Sečuan by se dala velikostí srovnat s Francií. Je to moderní čínské město (FOTO Chengdu; 88 kB) a jeden z populárních cílů turistů. Na druhou stranu nepostrádá své kouzlo exotického východu a je plné malých uliček a zákoutí, v nichž se zastavil čas. Možností jaké se nabízí především v širokém okolí je mnoho a je těžké si vybrat (Pandí rezervace, Qingcheng Shan nebo Emei Shan – úchvatné národní parky plné klášterů, Leshan – jedna z největších soch Budhy, atd.) – na všechna tato místa se dá dostat relativně pohodlně autobusem, jen je potřeba vědět jak na to. Proto jsem nevybíral a vykašlal se na turistická lákadla s úmyslem strávit zde co nejkratší čas a vydat se směrem na sever do tibeto-čínských oblastí. Provincie Sečuan sousedí na západě s Tibetem, neznamená to však, že by tibetská kultura za hranicí Tibetu končila. Hranice Tibetu nutno vnímat pouze jako administrativní. Ve skutečnosti je tibetský lid, kultura, náboženství, kláštery a vše co s tím souvisí rozšířeno ještě daleko za hranice Tibetu. Nejvíce však v západní části provincie Sečuan (především jsou známy oblasti Kham), dále pak téměř v celé provincii Qinghai a ve velké části provincie Gansu. Pro ty, kteří nemají možnost navštívit samotný Tibet, to může být zcela plnohodnotná možnost, jak se seznámit s tibetskou kulturou a lidmi. Škoda jen čínské vlivy a modernizace jsou čím dál silnější. Město Kanding na západě Sečuanu je branou do vysokých hor tibetských oblastí.

Ostatně Chengdu je jedno ze dvou míst v Číně odkud se dá legálně dostat do Tibetu, a to letadlem do Lhasy, po zemi to zatím odsud není možné. Druhým místem odkud se lze dostat do Tibetu, a to po zemi, je město Golmud v provincii Qinghai, odkud se lze do Tibetu dostat autobusem. Samozřejmě nelegálních způsobů, jak se dostat do Tibetu je mnohem více, a vyžadují si především dostatek času, který jsem já ale neměl.

V Chengdu také najdete pár lamaistických klášterů a sem tam potkáte budhistického mnicha, pořád zde má ale převahu čínský, respektive sečuanský lid (na obrázku taoistický mnich). Ulice jsou plné lidí. Přepravovat se můžete buď místními autobusy nebo rikšou (převážně cyklorikšou). Případně si můžete ve většině guesthousů či hostelů pronajmout kolo. Ceny nejsou vysoké.

Nabídka ubytování je zde, stejně jako ve většině větších čínských měst, poměrně široká. I našinec se zde může levně a kvalitně ubytovat. Ve městě je množství hostelů a guesthousů za přijatelnou cenu (dorm-bed: 3-10 USD za noc). Jejich kvalita je zhruba stejná. Zpravidla jsou vybaveny společnými sprchami a záchody, prádelnou, Internetem, půjčovnou kol a poskytují komplexní turistický servis (výlety, pronájmy dopravních prostředků, rezervace jízdenek, atd…). Celkem dobré tipy na ubytování naleznete v dokumentu s informacemi, který si můžete z mých stránek stáhnout zde: Chengdu ubytování Sečuán (Sichuan, Sechuan, S´chuan) – ZIP, 125 kB. Já jsem pro svůj pobyt v Chengdu zvolil Sim´s Cozy Guesthouse. Velmi útulný, čistý, stylový a především levný guesthouse na severu města (15-25 Y = 2-3 USD za noc; r. 2004). Není jednoduché ho najít (stejně jako cokoliv jiného v čínských desetimilionových městech, v nichž o angličtinu nezavadíte). Podrobné informace naleznete pod odkazem guesthousu a budete-li se důsledně držet popisu cesty do hostelu, budete určitě úspěšní stejně jako já. Nedejte se zmást „otřískaností“ čtvrti, v níž se nachází ani tím, že ulička v níž stojí vypadá, jako ta nejzapadlejší ulička v celé Číně. Guesthouse vlastní mladí japonci a tudíž většinu obyvatel tvoří také japonští cestovatelé. Každopádně vřele doporučuji.

Výhodou však je blízkost hlavního vlakového nádraží a těsná blízkost velmi příjemného budhistického chrámu Wenshu. Chrám působí starým dojmem a uvnitř naleznete nepříliš udržované parčíky (nicméně příjemné), chrámové budovy (jako všude ponořené do dýmu vonných tyčinek) a velmi příjemné typicky čínské zahradní čajovny. Vstupné do chrámu bylo v roce 2004 pouhý 1 Y (0,15 USD).10-Cina-StaryCinan7-6.jpg

Další významnou památkou je jsou chrámové zahrady Wuhou na jihozápadně od centra města. Chrámové komplexy obklopené překrásnými parky plnými jezírek. Skvělé místo pro odpolední relaxaci a odpočinek. Bohužel vstupné je zde již výrazně vyšší, a to 30 Y (4 USD), přesto návštěvu doporučuji. I samotní číňané zde rádi relaxují. Já si odsud kromě jiného odnesl i zážitek, který se cizinci v číně muže přihodit zcela běžně. Při procházkách parky mezi budovy malých paláců jsem se střetnul asi s třiceti členou skupinou čínských turistů. Nesměle mne nejdřív z povzdálí okukovali, než se jeden z nich odhodlal a požádal mne zda by si mne mohl vyfotografovat. Celá skupinka zpozorněla, načeš s mým souhlasem sborově vydechla a propukla v smích. No a pak už to jelo, postupně si mne fotil jeden za druhým a téměř všechny ženy a dívky chtěli být na fotografiemi se mnou. Celou akci doprovázel neustálý smích všech přítomných, zvláště pokaždé, kdykoli jsem cokoliv řekl či udělal jakékoliv gesto. Ano připravte se, že se možná stanete oblíbeným fotografickým objektem. Pro číňany jsme ještě stále mimořádná a exotická atrakce. Zvláště v menších městech či odlehlejších oblastech bylo běžné, že mne v uctivé vzdálenosti obklopila skupinka místních a s napětím ve vážné tváři sledoval každý můj pohyb, ať jsem dělal cokoliv. Stačilo vždy sebemenší vstřícné gesto (mrknutí okem, čínský pokus o pozdrav, mávnutí, prostě cokoliv) a všichni se rozesmáli a začli mezi sebou žvatlat tou svou hatmatilkou. Našli se pak i odvážlivce, kteří se snažili ode mne něco vyzjistit. Ať jsem odpověděl cokoliv jakýmkoliv jazykem, vždy s vysmátou tváří souhlasně pokyvovali hltajíc každé mé slovo, jako by mi bez problému rozuměli.

Stravování je zde velmi jednoduché. Ulice jsou plné jídelniček a restaurací. 16-Cina-SlepiciHlava3-7.jpgNa každém rohu někdo něco prodává. Problémem může být jedině neznalost čínštiny a s tím související potíž při objednávání jídla (pro tyto účely doporučuji mít sebou v čínských znacích tištěný slovníček s jídly; já jsem si vyrobil tento Čínsko-anglický slovník – ZIP; 1,8MB). Sečuánská kuchyně je však proslavená po celém světě. Vyznačuje se především mimořádnou pikantností, což zcela potvrzuji. Specifické sečuánské koření dodává téměř každému jídlu mimořádný říz. Chutné čínské pivo je tak nezbytností ke každému jídlu. Hlady v Číně rozhodně neumřete, naopak pro množství barev, vůní a chutí nebudete vědět, co si dřív vybrat.

Prodejci na ulici nabízí ovoce, vařenou kukuřici, zmrzlinu, nápoje,…. Pokud si ale chcete „v klidu“ a pohodě nakoupit jídlo třeba na plánovanou cestu doporučuji učinit tak v supermarketu. Za skvělou volbu považuji supermarket, který se nachází přímo na JV konci centrálního náměstí v podzemí velkého obchodního domu (půjdete-li od sochy Mao C´Tunga náměstím dolů na jih vpřed, dojdete na konec náměstí, udělejte čelem vzad, respektive čelem k k Maovi a po vaší pravé straně přes silnici uvidíte velkou budovu s obchody v jejímž podzemí se supermarket nachází). V supermarketu můžete za příznivé ceny nakoupit cokoliv na co si vzpomenete. Ale hlavně podivnosti, na něž byste si nikdy nevzpomněli. Sortiment supermarketu je zcela odlišný od toho našeho. Milióny barev, člověk by chtěl vyzkoušet všechno. Roztodivné ovoce, nakládané oříšky, sušené ovoce, velmi lákavá hotová jídla (kachničky, párečky, masové závitky, vaječné omeletky,….), množství výtečných čajů (výborný suvenýr – levné, krásné a především malé a lehké do batohu :), vína, ovocné šťávy, instantní polévky …..

Z Chengdu se můžete vydat na kteroukoliv světovou stranu a nebudete toho litovat. Já se rozhodl vypravit směrem na sever do tibetských oblastí a přes tibetská město Songpan a Zoige (čínsky Ruoergai) se dostat do městečka Langmusi na jihu provincie Gansu. To však znamená najít autobusové nádraží a získat jízdenku na autobus do města Songpan. Autobus odjíždí velmi brzo ráno. Naštěstí sdílím pokoj s mladou číňankou, která shodou okolností jede ten samý den ze stejného nádraží, takže se domlouváme, že pojedeme spolu taxíkem na nádraží. Taxíky jsou zde velmi levné. Z našeho hotelu je to na nádraží asi 3 km a za takovou cestu zaplatíte zhruba 12 Y (1,5 USD; r. 2004). Za tuhle cenu se to vyplatí, zvlášť pokud je vás více. Dobře si však zjistěte, z kterého nádraží váš autobus odjíždí. Situace se stále mění. A hlavně si nechte dostatečnou časovou rezervu na zmatky, pátrání a dohadování se na nádraží. Koupit lístek bez průtahů bývá spíše výjimka.

Já měl naštěstí sebou chytrou anglicky mluvící číňanku, která mi mou práci velmi usnadnila, i když taky to nebylo jednoduchý. Nejdříve nám řekli, že lístky nejsou na můj autobus do Songpanu a že nejsou ani na ten následující, ale chvilka přemlouvání a dohadování mi vynesla jízdenku na autobus odjíždějící mým směrem zhruba za půl hodinky. S jízdenkou je nutno projít ještě přes kontrolu na nástupiště. Autobusy jsou označeny jen v čínštině. Nezbývá tedy než mít názvy měst napsaná někde v čínštině a systematicky hledat správný bus anebo se ptát. Za okamžik už sedím v autobuse a postupně přibývají další cestující, kteří si mě zkoumavě prohlížejí. Jsou mezi nimi jak tibeťané tak číňané, děti, staří, mladí, mniši. Osádku autobusu vždy tvoří minimálně dva lidé. Řidič, který se věnuje pouze řízení a pomocník, který uklízí neskutečnej bordel v autobuse, ukládá zavazadla, kontroluje jízdenky, otvírá a zavírá dveře…..

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .