0
0

Čína den Nula

Obavy se ukázaly realitou a v Číně je krom Facebooku blokován i blogspot (a tím pádem i náš blog). Tento příspěvek píší skrze vzdálenou plochu a VPN na PC ve škole, ale pomalý internet to činí noční můrou, proto komentář naší cesty jakožto i fotky, čekejte po návratu :-) Zatím pouze ochutnávka z letu…

Odlet z Prahy máme naplánovaný na 13:30 v pátek, což je celkem pohodový čas, který nám umožní se v klidu vyspat a znovu zkontrolovat vybavení na cestu. Poučeni cestami předcházejícími, už nebereme skoro nic „navíc“ a tak se společně vejdeme do dvou příručních zavazadel (z čehož celé jedno je naše fotovýbava a noťas) a jednoho menšího kufru (na letišti potvrzená váha 12kg). Což vezme-li naše první společné putování do Austrálie, k smrti narvané batohy a příruční zavadla vs. nikdy nepoužité boty, kalhoty a trika, které jsme pak v Praze z útrob batožiny lovili, je dosti úspěch.

Cestou na letiště se Adam ještě stavuje v práci pro vytištěné letenky, obligátního twistra ve Vodičkově a hurá směr Ruzyně. Checkin jsme udělali na internetu, takže v klidu dorážíme relativně „pozdě“, v asi 12:15, batohy k odbavení (jelikož nebyla samostatná drop-off přepážka na batohy tak stojíme frontu, ale aspoň jsme si mohli sami vybrat místa) a šup na gate. Letíme nějakým airbusem na Šeremeťejovo (SVO), díky sedadel u emergency exitu máme hodně místa na nohy a cesta ubíhá celkem v pohodě.

Po dvou a půl hodinách přistáváme v Rusku a už jenom přechod z letadla do přistaveného autobusu nám vysvětluje proč spolucestující byli oblečeni v několik vrstev kožichů, ale což, za chvíli jsme v hale a pokračujeme směr transit.

Zde nás však čeká první docela velký šok a pochopení průpovídky mé milované matinky o tom jestli jsem někdy byl v Rusku. Co je celkem běžné je, že v rámci transitu na jiný spoj prostě projdete kontrolou (dle potřeby imigračním – toto se SVO neděje – nejsou tedy ani nutná transitní víza do Ruska – yey!) a pokračujete na Gate. Ne tak v našem případě. Když už nás cedule pohozená u země (pohled na ní ve mě vyvolává vzpomínky na otáčení cedulí v Rebelové) správně nasměruje do jakési bezpečnostní kontroly pro vstup na letiště, dostáváme se do chumlu lidí a strašného řevu a povyku. Po rozkoukání se zjišťujeme od kolemstojících, že prý nějaká žena nemá vízum a nikdo neví co s ní, v mezi čase jsou všichni narvaní okolo vstupu do uličky vedoucí ke kontrole, přičemž několik nervóznějších cestujících (rozuměj těm co letí letadlo za méně jak dvě hodiny) se snaží prosmýknout bokem, do toho přichází Ruská ochranka (asi 20 letý a 50 kilový klučina, který by se do své uniformy vešel 2x-3x) a žena z ochranky křičí na někoho do telefonu, mezi tím si ostatní cestující, pod vidinou delšího, čekání v klidu sednou do kukaně kde obvykle sedí zaměstnanci letiště (u některých jsou dokonce zapnuté počítače s nějakým letištním softem na checkin). No prostě, kde jinde než v Rusku. Po hodině čekání jsme uznaní jako oprávnění vstupu a vylézáme postranním vchodem do letištní haly.

Zde je to již jiná káva, Dior střídá Dolceho a vše podkresluje levná vodka (úlovek dne je 4,5l láhev Smirnoffa za 27 euro…).

Po hodině čekání nastupujeme do letadla a hurá směr Čína. Let probíhá v poklidu, akorát nefunguje inflight zábavní systém, tak se snažíme spát. Moc to ale nejde, jelikož první tři hodiny letu trvá, než přinesou večeři a sklidí ji a za další asi 2 hodiny nás opět budí na snídani. Nakonec za 7hodin a 10 minut přistáváme do smogu Pekingu.

1. den v Pekingu – Cesta na hotel, Tiananmen Square a Temple of Heaven

Přistáváme kolem pul desáté ráno místního času. Na letišti hned měníme americké dolary na Juany ($100 = 575 Yuanů, přičemž z toho asi 60 činských peněz je poplatek za směnu). Adam ještě v Čechách zjišťuje, že náš hotel by měl být kousek vlakového nádraží a tam jezdí autobus přímo z letiště(za 16 Y/osobu, přičemž taxík by podle průvodce vyšel asi na 150 Y). Směrovku z haly na autobus nacházíme za chvíli. Jízdenka se dá koupit hned venku u označeného stánku.

Vše probíhá bez problémů a nacházíme i naši stanici autobusu. U ní zrovna stojí autobus, ale je zde menší rozruch. Do autobusu nás nepouští (vydedukujeme, že byl asi plný). Pán, co kontroluje lístky na autobus zřejmě moc angličtinou neoplývá, tudíž se nás čínsky na něco ptá. V tom si nás všimne další čekající (místní) na autobus a přetlumočí nám otázku. Po tom, co na naši odpověď, že jedeme na Railway station, nenastal žádný rozruch, věříme, že stojíme ve správné frontě. Naše zastávka je poslední na trase, takže víme, že rozhodně nás přejet nenechají. Cesta trvá asi 50 minut a rovnou ze zastávky vidíme náš hotel. Procházíme kolem místních prodavačů, kteří se nám snaží vnutit hotel, taxi nebo rikšu. Probojováváme se skrz ně a za chvíli jsme už v hotelu Harmony.

Vybalujeme věci a jdeme prozkoumat okolí a vyzkoušet místní metro. Chceme si koupit týdenní lísek na metro, ale bohužel mají jen lístky na jednu jízdu (2 Y =5,50 Kč, což s porovnání s Prahou je zadarmo). Jedeme se podívat na Tiannamen Square (největší náměstní na světě). Raději nechceme ještě zkoušet přestup v metru, tak volíme stanici která je na naší lince, ale podle mapy by měla být kousek od náměstí. Nápisy v metru jsou v angličtině, takže si připadáme skoro jak v Praze, pouze při každém vstupu musí naše zavazadlo projít rentgenem. Vystupujeme na rušné ulici, ale náměstí nevidíme. Díky Adamově aplikaci s mapou Pekingu na telefonu se z orientováváme a razíme správným směrem. Bohužel to není tak jednoduché jak si myslíme. Problém nastává, když chceme přejít na druhou stranu jedné ulice. Takže po asi 10 minutách a 3 přechodech a podchodech konečně dostáváme do podchodu, který vede na náměstí. Uprostřed podchodu nás zastaví fronta. Nevíme proč tam je, ale v rámci solidarity se připojujeme k místním do fronty. Policisté řadí lidi do 2 front. Nás si nikdo nevšímá, tak postupujeme směle dál. Za námi stojí malá holčička, která střídavě plácá Adama a pak Ivetu do zadku a nohou a všichni z toho mají legraci. Když se ale na nás začne tlačit dáma v letech, začíná nám být trochu těsno. Naštěstí se asi po pěti minutách dostáváme před kontrolu. Zjišťujeme, že všichni, co mají batohy stojí ve vedlejší frontě a skenují zavazadla. Všichni před námi musí roztáhnout ruce a nohy a jsou kontrolováni, zda něco nepašují. Tak Iveta automaticky taky zaujme podobný postoj, ale nikdo ji zřejmě kontrolovat nechce. Snaží se jí čínsky něco naznačit, což je celkem bez úspěchu. Poté zazní známe slovo OK a bez kontroly i s batohem procházíme na náměstí. Takže rada pro příště: dělat že ničemu nerozumíme a jít dál. Na náměstí je mraky lidí, což nevíme jestli je tím, že je sobota odpoledne nebo se zde něco slaví. Nicméně fronty u ostatních podchodů vedoucí na náměstí se čím dál víc zvětšují. Všude vlají červené vlajky a na náměstí jsou puštěny obrovské televize (jedno asi tak na šířku ve velikosti 3 kinopláten) a hraje hudba. Fotíme se u monumentů a za chvíli vyrážíme dál.

Ještě je brzy a víme, že pokud bychom dorazili do hotelu, ihned bychom usnuli, vydáváme se na další místní pamětihodnost: Temple of Heaven (Chrám Nebes). Tentokrát už nás přestup v metru nemine, ale je to všude dobře značené takže to jde bez problémů. Přestupujeme na nějaké více vytížené metro, kde všude u šipek vyjadřujících nástup stojí hloučky lidí, tak se taky zařazujeme. Metro je zcela narvané, ale všichni před námi stihli nastoupit, takže si říkáme, že vyčkáme na další a že se tam alespoň již krásně vejdeme. To ještě ale netušíme co náš čeká. Přijíždí další metro, kde se snaží vystoupit pár lidí. Začíná boj kdo s koho.

My pod návalem davu za námi jsme zatlačeni do stále úplně narvaného metra. Nechápeme jak se to povedlo, ale za námi se do metra narvalo ještě asi dalších 20 lidi. Jestli jste si někdy mysleli, že v metru v Praze ve špičce je narváno, tak věřte, že v Pekingu se do jednoho vagonu narve 2x tolik lidi. Jestli mám najít nějaké pozitivum na této cestě metrem tak to, že nemáte šanci spadnout i pokud se nedržíte. Naštěstí po 3 stanicích se prorveme davem opět ven z metra.

Snažíme se najít cíl naší cesty – Temple of Heaven, ale dost bloudíme. Moc to tu totiž značené není. Ale zkoušíme se zařadit do davu a jít. Po chvíli opravdu narážíme na vchod chrámu, respektive zahrad. Jsme celkem unaveni, tak kupujeme jen vstup do zahrad (Y 10) a chrám si necháváme na jiný den. Park je rozlehlý a je zde opravdu rušno. Na každém rohu někdo hraje a zpívá a u skoro každé lavičky je shluk lidí (většinou starších), kteří něco hrají: karty, domino nebo kopají do hakisáku.

Ještě jsem celkem málo odvážní, takže se stravujeme McDonaldem nebo KFC, kteří jsou na každém druhém rohu. Obsluha moc anglicky většinou neumí, ale mají pro turisty připraveno obrázkové menu i s anglickými názvy, které vytahují ihned co nás spatří.

2. den – Lama Temple a Olympijský stadion

Ráno jdeme zkusit snídani do místního bufetu kousek od našeho hotelu. Slečna u pokladny naštěstí uměla celkem slušně anglicky (menu bylo pouze v čínských znacích) a tak Adam vykomunikoval snídani: Sojové mléko, zeleninu, vajíčka a nějaký pancake – vše pro dva (Y 50). Byla nám nabídnuta i půlka kachny, ale přeci jen k snídani to není úplně to pravé. Dostali jsme číslo a šli si sednout ke stolu. Nejdříve přinesli sojové mléko s obrovskou bagetou, která chutnala jako naše kobliha, ale bez marmelády. Takže na první čínskou snídani docela úspěch. Pak začali nosit zbytek – vajíčko (nesolené) a najemno nakrájenou zeleninu, která na první pohled vypadala dobře, ale neskutečně pálila vůbec nebyla dobrá. Samozřejmě vše jíst hůlkami. Zeleninu i vajíčko jsme po prvních nezdarech zvládli hůlkami nabrat, ale bagetu jsme jedli jako Evropani (klasicky rukama). Později jsme zjistili, že ji celou namočí do mléka a pak ji ukusují, ale náš způsob nám připadal lepšíJ.

Po snídani jsme se vydali metrem do Lama Temple. Podle mapky mělo metro stavit přímo u chrámu. Což i stálo, ale bohužel vchod jsme nemohli najít. Byla neděle a opět všude plno lidí, kteří kupovali hromady vonných tyčinek (opravdu hromady, minimálně 3 balíčky, ve kterých bylo 50 až 100 ks – podle velikosti). Snažili jsme se splynout s davem a koupili si taky jeden balíček, ale jen ten nejmenší po 20 ks a šli za ostatními. A opravdu asi po 5 minutách jsme došli ke vchodu. Zaplatili jsme vstupné (Y25) a vešli do bran chrámu. Všude to vonělo po tyčinkách. U každé budovy v chrámu byl obrovský hořící koš, ve kterém se zapalovaly vonné tyčinky. Co jsme tak pozorovali, tak buď si zapálili tři tyčinky a nebo téměř celý koupený balíček a poté se modlili. Po modlitbě zapálené tyčinky hodili do ohně a u dalšího obětního chrámu pokračovali stejně. Už jsme se nedivili, že kupovali tolik balíčků, jelikož modlitebních chrámů tu bylo opravdu dost. V modlitebních chrámech byli vždy sošky Budhy a většinou v každé místnosti byli alespoň tři (možná i proto nejčastěji 3 zapálené vonné tyčinky). Bohužel popisy měli většinou v čínštině, takže jsme moc nevěděli pro co se momentálně modlí. Koupili jsme si sice audioprůvodce (Y40) v angličtině, ale evidentně to byla místní anglická nahrávka a kolem bylo celkem rušno, nebylo z toho většina rozumět. V posledním chrámu v komplexu byla obrovská socha Budhy(asi tak 6 až 7 krát vyšší než lidé), která je prý vytesaná z jednoho kusu dřeva. Chrámy jsou opravdu nádherné, ale zanedlouho nám začali připadat všechny stejné.

Po obhlídce chrámu jsme se vydali do místa, kde se konaly Pekingské olympijské hry, k němuž vede nová čtyř zastávková trasa metra(Line 8). Do největšího stadionu Eagle’s Nest se platil vstup (asi Y50), takže jsme se koukli jen kolem a kolem plaveckého stadionu jsme šli opět zpět.

Jelikož v úterý se chystáme na Velkou čínskou zeď, chtěli jsme se poohlédnout po nějakém camelbagu (vodní pytel), abychom nemuseli pokaždé vyndávat z tašky lahev s vodou. Vybeni několika lokacemi nebojácně vyrážíme směr outdoor shop. Bohužel (jak v tu dobu netušíme) hledání obchodů se stane naší noční můrou a takřka jedinou vadou na kráse naší návštěvy v Číně. Při tomto pokusu jsme vybaveni pouze „teoretickými znalostmi“ o adrese – vystoupit na tom a tom metru a tam někde to bude, pohořeli a nenašli nic. Po dvou pokusech to tedy vzdáváme s tím, že druhý den vyrazíme vybaveni přesnější adresou.

Večer jsme již dosti odvážní a vrháme se do neznámých vod naší hotelové restaurace a objednáváme naše první „velké“ čínské jídlo, které sestává z něčeho jehnečího (světlejší talíř) a něčeho vepřového (tmavší talíř). Oblouzněni chutí pálivé polívky z číny na Chodově objednáváme polívku. To, že nám přinesou hůlky tak nějak čekáme, trochu zděšení nastává, když před nás postaví asi 6 talírů s jídlem, zeleninou, rýží, koláčky z těsta a polívkou.

Je nám jasné, že toto nesníme, ale směle do toho. Nebudu obligátně tvrdit jak je česká/evropská čína úplně strašná a na čínská je ta jedna jediná. Nám osobně až na výjimku čínská čína přijde chuťově hodně plochá (stejná) a ne zcela výrazná a hlavně za celou dobu pobytu jsme nenarazili na kuřecí kung-pao J A pálivá polívka vůbec není pálivá…asi holt na tu pálivou musíme do Thajska.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .