V úterý 20 září jsem se sešel s Pavlem a Věrou na letišti v Ruzyni a odletěli jsme s Aeroflotem do Moskvy. Tam jsme v tranzitním prostoru asi osm hodin čekali na odlet do Číny, jmenovitě do Šanghaje. Vzhledem k naprostému nedostatku laviček (těch pár, co tam je, bylo beznadějně obsazeno), jsme se usadili v jedné z poloprázdných předražených letištních restaurací. Pak jsme odletěli letadlem IL89 do Šanghaje. Let trval proti plánu o hodinu déle, protože toto letadlo má dolet jenom 5500 km a tak jsme měli neplánované mezipřistání v Novosibirsku. Další nevýhodou tohoto letadla je málo prostoru pro zavazadla v kabině, takže někteří lidé měli svá zavazadla na zemi pod nohama.
Na letišti v Šanghaji jsem si vyměnil nějaké peníze a pak jsme navštívili přepážku turistických informací. Tam jsme si nechali doporučit hotel (Chun Shen Jiang). Měl velmi výhodnou pozici – nacházel se přímo na Nanjing Road, což je hlavní turistická oblast. U okénka informací jsem koupil též telefonní katru pro volání do zahraničí a pak jsme autobusem, který nám doporučili, odjeli za 16 jianů k hotelu.
V tu chvíli už stály na obloze zlověstné mraky a chvíli po tom, co jsme se ubytovali, propukla bouřka doprovázená průtrží mračen. Naštěstí však netrvala dlouho a tak jsme mohli vyrazit na první obhlídku města.
Vydali jsme se po ulici Nanjing směrem na západ k Shanghai center, ve kterém vystupují mimo jiné čínští akrobaté. Ukázalo se, že bylo dobře, že jsme to neodkládali, protože akrobati vystupují jenom některé dny v týdnu. Zakoupili jsme si lístky na další den a pak jsme si ještě zašli k divadlu Majestic, kde se podle Pavlova průvodce hraje „revoluční opera“. Tu jsme chtěli taky navštívit, už pro „srandu“, ale zjistili jsme, že už není na repertoáru.
Vrátili jsme se proto k hotelu. V jedné z bočních uliček jsme se stavili na večeři a pak jsme se posadili do „Německé pivnice“ na předražené pivo (chop 1,25 l za 60 jianů).
Dojem dne: Číňané jsou posedlí vším americkým – Mc Donald’s a Donuts jsou plné místních lidí, stojí se tam občas i velké fronty. Přitom je tam na čínské poměry draho.
22.září 2005
Po snídani v jídelně, kde jsem si dal nějaké knedlíčky, jsme se vydali na východ, směrem k Bundu. Pavel navštívil banku HSBC, kde vybral z bankomatu peníze. Vybral jich poměrně hodně, protože další banku HSBC, kde může ze své karty vybírat bez poplatků, potkáme až v Chengdu. Pak už jsme se plně věnovali procházce po Bundu. Toto prestižní nábřeží dnes nabízí nádherný výhled přes řeku Huangpu na dnes ještě prestižnější Pudong, což je městská čvrť zaplněná pro nás atraktivními mrakodrapy, mezi kterými se vyjímá vysílač, nazývaný Perlová věž.
Když jsme se nabažili Bundu, který jsme řádně zdokumentovali svými kamerami a fotoaparáty, projeli jsme turistickým tunelem pod řekou do Pudongu. Přepravu zajišťují malé kabinky, které jezdí po kolejích. Aby se turisté nenudili (a aby bylo ospravedlněno nemalé vstupné), probíhá v tunelu po dobu jízdy světelná show.
V Pudongu jsme pak už se zakloněnou hlavou sledovali kolem nás se tyčící výškové budovy. Zvažovali jsme možnost vyjet na Perlovou věž, ale pak jsme dali přednost budově Jin Mao. Její vyhlídková plošina (mimochodem prý největší v Číně) je umístěna v 88. patře. Budova sama je vysoká přes 340 metrů. Kromě velmi zajímavého výhledu po okolí nabízí i neméně zajímavý pohled dovnitř budovy – mezi 53. a 87. partem se nachází hotel Grand Hyatt. Atrium tohoto hotelu má průměr 27 metrů a výšku přes všechny tyto patra, tedy nějakých 152 metrů. Při pohledu do tohoto atria shora jednoho až jímá závrať.
Poté, co jsme se uspokojili nádhernou vyhlídkou, jsme sjeli rychlovýtahem (9.1m/s) zase dolů na pevnou zem a došli jsme k řece. Našli jsme zastávku přívozu a nechali se převézt na druhou stranu řeky.
Naše další kroky směřovaly do staré Čínské čtvrti. Chtěli jsme hlavně navštívit zahrady Yu Garden, ale přišli jsme pozdě, zahrady sice ještě byly otevřené, ale prodej lístků končí hodinu před jejich uzavřením. Chvíli jsme se procházeli po okolí, ale pak jsme odtamtud víceméně zhnuseně prchli. Celá čtvrť je zaměřená pouze na turisty, je to stánek vedle stánku, obchůdek vedle obchůdku, které všechny prodávají stejné turistické tretky, které jsou z mého pohledu vrcholem nevkusu. Už ten den večer jsem si uvědomil, že si ani nemůžu vzpomnět, co tam prodávali. Tak malý dojem to na mě udělalo. Navíc jsou tam šílená mračna lidí…
Došli jsme pěšky na nejbližší zastávku metra, což je dost daleko, a odjeli jsme na hlavní vlakové nádraží. Tam jsme si koupili jízdenky do Hangzhou. Měli jsme trochu strach, jak se budeme domlouvat, ale nakonec jedna z pokladen měla označení, že je v ní prováděn anglický servis a tak nákup lístků proběhl bez nejmenších problémů.
Poté jsme opět metrem odjeli k Shanghai Center, kde jsme shlédli vystoupení čínských akrobatů. Ačkoliv návštěvy cirkusů a divadel nepatří k mým oblíbeným druhům zábavy, toto představení se mi líbilo a můžu ho všem vřele doporučit.
Dojem dne: Máte v jídle kosti? Vyplivněte je na ubrus, však on to někdo uklidí… Po Číňanech zůstávají na stole vedle talíře hromádky odpadků.
23.září 2005
Další den ráno jsme se metrem dopravili na zastávku Hanzhonglu, která je nejblíže Chrámu jadeitového Budhy. Pěšky jsme se pak k němu vydali. Procházeli jsme chudou čtvrtí se starou zástavbou, která ostře kontrastovala s nedaleko stojící výškovou zástavbou. Vzhledem k tomu, že mnohé domky byly už neobývané a napůl zřícené, je pravděpodobné, že tato oblast bude dříve nebo později srovnána se zemí, aby ustoupila nové zástavbě.
Tady bych se možná na okamžik zastavil, abych konstatoval, že v Šanghaji se staví opravdu rychlým tempem, všude je vidět mnoho nových, výškových budov. I když jsou občas vidět i unifikované „krabice“, ne nepodobné starší panelové výstavbě u nás, naprostá většina nových staveb má velice nápaditý design a rozhodně nepůsobí dojmem betonové pouště.
Chrám Jadeitového Buddhy je jedním z mála buddhistických chrámů, které v Šanghaji najdeme. V minulosti prý byly stavěny spíše v oblasti mezi Hangzhou a Suzhou.
Samotný chám není nějak závratně starý. Jeho historie sahá do roku 1882, kdy mnich Huigen vykonal poutní cestu do Burmy (dnešního Miamaru), kde s pomocí tam žijících Číňanů získal povolení vylámat pět velkých bloků jadeitu – bělavého polodrahokamu – ze kterých nechal vyřezat pět soch Buddhy. Na své cestě do vlasti daroval dvě sochy Šanghaji. K jejich uložení byl vybudován na místě malého starého chrámu chrám nový. Ten byl později při revoluci, která svrhla dynastii Quing, zničen. Obě sochy ale byly zachráněny a v roce 1918 pro ně byl postavený nový chrám, takový, jaký ho vidíme dnes.
Vstup do chrámu je zpoplatněn, pokud chcete spatřit jadeitové Buddhy na vlastní oči, musíte zaplatit ještě další zvláštní vstupné.
Před chrámem jsme si vzali taxi a nechali jsme se zavézt do Francouzské čtvrti. Nějakou dobu jsme se tam procházeli, zastavili jsme se na oběd a později na kávu. Myslel jsem si, že zde uvidím nějakou zajímavou architekturu, ale nic takového se nekonalo. Procházeli jsme kolem mnoha butyků a kavárniček, vcelku to pro mě byla nuda.
Zastavili jsme se pak ve velkém obchodním domě se spotřební elektronikou, kde jsme nakoupili pár drobností a pak jsme se vrátili na Nanjing road, kde jsme se ještě večer věnovali nákupům, hlavně textilu.
V hotelu, kde jsme bydleli, byl i masážní salón a tak jsme se Pavlem rozhodli jej vyzkoušet. Objednali jsme si hodinovou masáž chodidel (za 60 jianů), později nám ještě nabídli masáž těla, kterou jsme absolvovali také.
Dojem dne: Absolutní dopravní chaos. Cyklisti a motorkáři si dělají, co chtějí a dopravní policisté tu jsou pro srandu králíkům. Skoro nikdo je neposlouchá, když někoho zastaví, že jde na červenou, dostane ještě vynadáno.
24.září 2005
Během dopoledne jsme se ještě jednou vrátili do čínské čtvrti, abychom navštívili Yu Garden.
Je to zajímavá ukázka čínské zahradní architektury, je zde mnoho altánků, jezírek, chodníčků, skalek a kupodivu skoro žádné zatravněné plochy. Když jsme oblažili ducha, rozhodli jsme se taky uspokojit hmotné potřeby a odjeli jsme na tržiště na ulici Xiangyang Nanlu, což je asi největší Šanghajská tržnice s textilem. Člověk tu najde textil snad všech světových značek, samozřejmě, jsou to padělky. Dlouho jsme se tady procházeli, asi bychom toho i hodně nakoupili, ale představa, že všechno zakoupené zboží sebou budeme muset tahat přes Tibet a Nepál nás od toho odradila. Koupil jsem si tu alespoň miniaturní kalkulačku, která mi později hodně pomohla při smlouvání.
Dojem dne: Chcete koupit „zaručeně pravé“ hodinky Rolex? Žádný problém, na ulici vám je budou nabízet snad stokrát za den. Jenom si dejte pozor, aby neměly ručičky natištěné na ciferníku…
25.září 2005
Taxíkem jsme se z hotelu přepravili na vlakové nádraží. U vchodu nám zrentgenovali zavazadla a pak jsme se odebrali do čekárny, spíše bych řekl do odbavovací haly. Pro každý vlak je tu zvláštní oddělení, na perón pouštějí až těsně před příjezdem vlaku a kontrolují přitom lístky.
Vagón první třídy, kterým jsme cestovali do Hangzhou, neměl kupé, odpovídat tedy i trendům prosazovaným i u nás. Celou cestu nám nabízeli ovoce, polévky, jídlo, studené i teplé nápoje, časopisy, hračky… Za ty necelé dvě a půl hodiny prošla třikrát dozorčí vagónu a sbírala od cestujících odpadky.
Přímo u východu z nádraží v Hangzhou prodávali mapy, ty, které byly alespoň částečně v angličtině, byly o něco dražší. Tam nás taky „odchytil“ náhončí jednoho hotelu, napřed jsme se s ním nebavili, protože hotel v jeho prospektu vypadal moc luxusně, ale pak jsme se dohodli na ceně 238 za třílůžkáč a tak jsme to vzali. Taxíkem jsme se tam nechali zavézt a nastal problém – třílůžkáče byly obsazené. Chvíli jsme uvažovali, že si půjdeme najít jiný hotel, ale
nakonec jsme tam vzali pokoje dva. Pokoje byly velké a čisté, teplá voda tekla po celý den, na pokoji byla klimatizace a TV. K dispozici byly i zubní kartáčky, trepky na přezutí, pytlíkový čaj a rychlovarná konvice. Telefon fungoval a tak jsem si pomocí předplacené karty zavolal domů. To bylo poslední místo, odkud jsem s tou kartou mohl volat.
Město Hangzhou je Číňany označováno za ráj na zemi. Chvíli jsem nemohl pochopit, čím si tento přívlastek zasloužilo, protože to je velkoměsto stejně ošklivé jako jiná města všude na světě, ale pak jsem to pochopil – město leží přímo na břehu jezera, na jehož odvrácené straně se zvedají zalesněné kopečky. A právě toto umístění, kdy je z centra do přírody co by kamenem dohodil, je označováno za rajské.
Po ubytování jsme se vydali na obhlídku města Hangzhou, došli jsme k jezeru a obešli jsme jeho severní část. Na jednom místě kdosi pouštěl draky. Jinak jsme toho moc neviděli, bylo pod mrakem a město leželo v oparu, takže pagody na druhé straně jezera jsme viděli jako nezřetelné stíny. Mezitím se už setmělo a tak jsme nasedli do autobusu (linka K27 2 jiany) a odjeli k hotelu. Autobusovou linku jsme si vytipovali podle mapy.
Dojem dne: v celé Číně včetně Tibetu platí jednotný čas. To má za následek, že ve východní Číně se rozednívá brzo ráno, ale taky je brzo tma. Naopak v Tibetu je v osm hodin ráno ještě šero a život tu začíná o poznání později.
26.září 2005
Jako první akci dne jsme chtěli zajet na nádraží a koupit si lístky na autobus do Huáng Shannu. Podle mapy jsme si našli autobus, který tam měl jet a pak jsme hledali jeho zastávku. Hledali – a nenašli. Linku buď zrušili, nebo jí změnili trasu. Nakonec jsme si vzali taxi. Na nádraží jsme si zašli na přepážku informací, aby nám řekli, kdy jede autobus do Huáng Shanu. Ujala se nás tam jedna slečna, která uměla anglicky, a šla s námi ty lístky koupit. Zase taxíkem jsme se nechali dovézt ke klášteru Lingyin Si, kde je v několika jeskyních vytesáno mnoho soch. Historicky toto místo sahá až do roku 328 n.l. V jedné skále je pak vytesaný nádherně tlustý Buddha – Buddha Maitreya – sedící na lotosovém listu.
Tato socha ve skutečnosti neznázorňuje přímo Buddhu Maitreya, ale mnicha Budai, který byl považován za jeho převtělení. Když uvážíme, že Buddha je osvícený člověk, oproštěný od světských požitků včetně jídla – to je pro něj jenom prostředek k udržení při životě – tak tlustý Buddha je vlastně nesmysl, musel by to být nějaký nemocný člověk nebo člověk osvícený tak rychle, že ještě ani nezhubl… Takových určitě nebylo mnoho a tak rozšíření tohoto tlusťocha po světě má asi na svědomí spíše než náboženství komerce – sošky Tlustého Buddhy jsou svým způsobem hezké.
Vyšel jsem z areálu druhou stranou a přes kopec jsem chtěl dojít do vesničky Longjing k Dračí studně. Na jedné z map, které jsme měli k dispozici, tam byla čárkovaně naznačená nějaká stezka. Ale buď existovala jenom na mapě, nebo jsem ji nenašel, zkrátka, sedl jsem do taxíku a nechal se ke studně zavézt.
Na samotné studně není vlastně nic zajímavého – je to prostě podzemní nádrž odhadem 5×5 metrů a v jejím stropě je půlmetrový otvor pro nabírání vody. Zajímavý je ale čaj, který zde už odedávna produkují, těší se pověsti nejlepšího čínského zeleného čaje.
Jenom jsem vystoupil z auta, přitočila se ke mně jedna paní a hned mě zvala, abych se osvěžil vodou ze studny. Vrazila mi do ruky plechové vědro na provaze, abych si sám vytáhl vodu na omytí obličeje a rukou. Pak už mě zavedla k sobě domů, kde začal obřad prodeje čaje.
Nejprve přede mne postavila dvě ošatky, do kterých nasypala ze dvou krabic čaj. Ten, který sypala z malé krabice, označila za nejjakostnější, ten druhý za obyčejný. Řekla mi, ať na ty ošatky položím ruku, jestli cítím nějaký rozdíl. Ten tam byl – ten obyčejný čaj píchal, kdežto ten lepší byl hebký jako samet. Jak by taky ne, je tvořen jenom nejmladšími, sotva rozvinutými čajovými lístky z konců větviček, kdežto normální čaj je tvořen i lístky staršími. Pak nastal obřad přípravy čaje. Do dvou vysokých skleniček dala po špetce z obou čajů a zalila je trochou horké vody z termosky. Vodu pak pomocí třetí skleničky vylila a spařený čaj, který zůstal ve skleničkách, dolila horkou vodou až po vrch. Čekali jsme, až lístky klesnou na dno, mezitím jme posuzovali aroma obou čajů. Ten lepší měl mnohem jemnější vůni, málo výraznou. Chuť obou čajů byla taky rozdílná, ten levnější mi připomínal čaje, které se dají koupit u nás.
Mezitím přišel ještě další Číňan, prý byl někde ze Sichuanu. Tomu připravila jenom ten lepší čaj.
Spolu se čínsky bavili, mezitím jsme pili čaj, když došel, dolila nám ta paní vodu z termosky, poprvé, podruhé… Když chtěla dolévat asi popáté, už jsem nechtěl, protože jsem už měl v žaludku rybník, ale čaj chutnal pořád výborně.
Zakoupil jsem pak malý papírový sáček čaje, bylo ho tam 300 gramů. Zaplatil jsem za něj 300 jianů. Ten Sichuánec kupoval 700 gramů, kolik platil, nevím, protože už jsem odešel. Je možné, že měl jinou cenu než já, ale jak jsem se později dozvěděl, tato cena je obvyklá. Pro zajímavost jsem se díval na přibližně stejně drahé čaje v čajovnách, ale ty obsahovaly veliké listy a občas i kusy stonků, takže byly nesrovnatelné s těmi malými lístečky z vesnice Longjing od Dračí studny.
Taxíkem, který tam na mě celou dobu zdarma čekal, jsem se nechal dopravit k pagodě Šesti harmonií. Její základy jsou prý staré 960 let, ale ta dnešní pagoda byla postavena v roce 1899. Zajímavý je i park kolem pagody, nachází se v něm několikametrové modely pagod z celé Číny.
Autobusem jsem pak odjel k Tygřímu pramenu – je tam malý klášter. Tygří pramen má asi nějakou léčivou nebo jinou magickou moc, protože Číňané u něj stáli dlouhou frontu na to, aby si mohli nabrat vodu do lahví a jiných nádob.
Dominantu jižního konce jezera tvoří pagoda Liefeng, která byla poprvé postavena v roce 977 n.l.. V roce 1924 se tato dřevěná stavba zřítila a znovu postavena do původní podoby byla až v roce 2002. Patří prý k pěti historicky nejzajímavějším pagodám v Číně, ale vzhledem k výši vstupného (40 jianů do areálu + další vstupné do pagody) a denní době (už se pomalu začínalo smrákat, takže bych toho stejně moc shora neviděl) jsem se spokojil jenom s pohledem zvenčí areálu a pěšky jsem pokračoval kolem jezera a směřoval jsem pomalu k hotelu. Na nábřeží jsem pak ještě chvilku poseděl a čekal, jestli zapadající slunce nějak zajímavě vybarví oblohu nad jezerem, ale nic takového nenastalo.
Vedle hotelu byl masážní salón, tak jsem si zašel na masáž (chodidla, nory, ruce, záda). Masáž byla daleko bolestivější než v Šanghaji, skládala se hodně z bušení pěstí nebo pleskání dlaní do stále stejného místa, což poprvé nebo podruhé člověk ani necítí, ale když do stejného místa udeří třeba podvacáté, tak to už bolí.
Dojem dne – tady v Hangzhou už není tak velký dopravní chaos jako v Šanghaji. Cyklisté tu na červenou občas i zastaví.
27.září 2005
O půl šesté ráno odjíždíme na nádraží a deset minut po šesté nás už autobus odváží směrem k Huangshanu, čili ke Žlutým horám. Nejprve jsme jeli po zcela nové dálnici, pak už po normální cestě. Projížděli jsme kolem políček, na kterých pracovali lidé bez jakékoliv mechanizace. Některé vesnice byly opravdu chudé, viděli jsme ženy prát prádlo u pump před domy, pokud se tak dá říkat těm chatrčím. V bohatších domech měli na střechách sluneční kolektory na ohřev vody. V horách jsme projížděli mnoha tunely a po mnoha mostech. Chvílemi pršelo.
Na zastávce autobusu nad městem přistoupil do autobusu nenápadný človíček, rozhlédl se po autobuse a když nás uviděl, hned k nám zamířil a oslovil nás slušnou angličtinou. Představil se jako pan Hu a nabídl nám zprostředkování ubytování a další služby. Protože jsme měli relativně málo času, přijali jsme jeho nabídku. Nejprve nás zavedl do své restaurace, kde jsme za pár jianů poobědvali a pak nás odvedl do turistické kanceláře. Bylo dobře, že jsme ho měli sebou, protože tady nikdo nemluvil anglicky. Zaplatili jsme si tady nocleh v hotelu nahoře v horách a taky v hotelu dole v Huáng Shanu. Zvolili jsme nic zlého netuše hotel v lázních, protože tam je možnost koupání ve vodě z termálních pramenů. Taky nám zajistil lístky na autobus do Nanjingu. Zkrátka, ušetřil nám spoustu času.
Autem jsme se nechali zavézt do hotelu, kde jsme si nabalili do batůžků to nejnutnější, velká zavazadla jsme si uložili v hotelu a pak jsme se nechali odvézt ke vstupu do parku Huangshan. Vstupné nebylo zrovna lidové, činilo 200 jianů. Pokud bychom chtěli použít lanovku, museli bychom si ještě 66 jianů připlatit.
Šli jsme nahoru po východních schodech. Výstup nám trval asi dvě a půl hodiny, po nekonečném schodišti jsme vystoupali o 900 metrů. Po celé cestě byl dostatek prodejců vody a jídla, taky tu bylo dostatek záchodů.
Ze sedla jsme pak ještě trochu sestoupili k hotelu Nord Sea. To se zrovna dalo do deště. Služby tady v parku jsou opravdu drahé, pivo v hotelu stálo 30 jianů, večeře za 95, nocleh v ubytovně za 150/osoba… Jednoznačně nejdražší místo za celou cestu.
Ve společné ubytovně sice byla teplá sprcha, ale ručníky chyběly. Pavel udělal trochu rámus a ručníky jsme dostali. Ale jenom my, naši spolubydlící z ubytovny ne…
- Guest napsal(a) před 12 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.