0
0

Chorvatsko. Někým milované, někým zatracované… Mnou milované. Jezdím i do jiných zemí, ale v podstatě není rok, abych si k Jadranu, na nějaké méně známé místo, nezajel. Dříve autem s rodiči, pak 3x na Jawě 350 a loni na svojí nové Jawě 660 Sportard.

Cestuji už pár let na Jawce 350/640, ale tak nějak jsem se začal pootáčet po trochu silnějším a rychlejším stroji. Zkusil jsem pár motorek zahraniční výroby, ale nějak mi neseděly, Buď byly na můj vkus moc silné, rozměrově malé, tuctové… Po projetí se na kamarádové Jawě 650 Style nebylo co řešit. Nová motorka bude zase Jawa… Jelikož už jsem měl něco našetřeno, zbývalo si už jen počkat až se vyhlédnutý model Jawa 660 Sportard začne vyrábět… V květnu roku 2011 jsem se dočkal – Jawka byla doma. Najel jsem na ní před létem něco přes 2000 kilometrů, objednal jsem boční držáky kufrů a držák na horní kufr jsem si vyrobil sám. Nainstaloval se kufr, boční brašny a hurá na dovolenou.

Den 1 – pátek 29.7.

Je pátek 2 hodiny ráno. Pohled na mokrou ulici a nepřestávající déšť mi trochu kazí náladu, ale co už. „No jasně, to by nebyla dovolená, kdybych nezmokl…“, říkám si při skládání věcí do brašen. Před třetí ráno vyrážím svojí pohodovou dálniční stodesíkou směr Bratislava. V Brně mám domluvený sraz s přítelkyní Katkou, která jede se svojí rodinnou autem. Zastavím na první benzince za nájezdem na dálnici D2, volám a prý: „Jééé, no my jsme teprve před Brnem…“. Tak tedy určuji sraz na Benzině tak 25 km od česko-slovenských hranic. Dusím Sportarda stovkou aby měli dost času mě dojet. Po více jak 20ti minutách přešlapování na pumpě to vzdávám a volám že je sraz na hranicích. Potkáváme se na smluveném místě a jedeme dál spolu. Konečně přestalo pršet, ale ta nudná dálnice do Bratislavy snad vůbec neubývá. Ve slovenské metropoli tankuji jako každý rok na první ÖMW. Spotřeba je asi 4,3 litru. Záhy profrčíme přes hraniční přechod Rajka do Maďarska. Dolů na jih po silnici č. 86 až na hranice se Slovinskem mě jako každý rok nemá co překvapit. Sem tam kolony, nudné rovinky a pole s kukuřicí, kam jen oko dohlédne. Ale něco se přeci jen změnilo. Kvalita silnic. Loňská smršť uzavírek je ta tam a nyní má velká část této „tranzitní“ silnice nový povrch. A taky citelně ubylo Wartburgů a Trabantů. Potkal jsem za celou cestu jen po jednom z uvedených vozidel. Holt ty časy, kdy jsme tu jeli v roce 1998 s rodiči a nic jiného zde v podstatě nejezdilo, jsou již pryč…

Ve Slovinsku se již téměř poslepu vyhýbám cestou přes vesnice a lázeňské město Lendavu, placené dálnici. Ono taky kupovat známku na 10 km by byla asi blbost. Na chorvatsko-slovinském přechodu Mursko Središće jsme nuceni odložit, pro přeplněné parkoviště, již tradiční svačinku. Udělali jsme tedy zastávku na nedaleké benzínce, kde jsem za sebe posadil přítelkyni. Jelikož se mi moc nechce na dálnici, jedeme po okreskách do Varaždinu a z něj dále až k nájezdu Březnicky Hum. V roce 2010 jsem tudy jel na „třiapůli“ a byla to paráda. Hory, krásná příroda, samé zatáčky, zapadlé vesničky…. Jenže to bylo loni. Letos nás uvítaly bagry, frézy, houfy silničářů, semafory, kolony a všudypřítomný písek a štěrk na silnici. No hnus velebnosti. Z tohoto úseku jsem měl akorát tak sevřenou zadnici z toho, jak jsem se bál, kde nám Sportard na tom písku podjede. Po nájezdu na dálnici mohlo začít pořádné rodeo. Bylo poledne, horko, kolony aut a kamionů a v tom jsem si všiml, že moje tempo je pro přeloženého Seata Cordobu, opravdu moc svižné. Zvolnil jsem a průměrnou 120-kou jsme jeli až na sjezd Žuta Lokva a odtud klikatým průsmykem Vratnik do přímořského města Senj.

Odtud jsme jeli dále po Jadranské magistrále až na trajekt na ostrov Rab. V městečku Banjol na nás čekal předem domluvený apartmán.

Den 2-4 – neděle až úterý 30.7.-2.8.

V tyto dny se, co se týče cestování na Jawce, neudálo nic zajímavého. Tedy až na jeden malý výlet do městečka Lopar. Takže jsme si „užívali“ přeplněných pláží, pekelného horka a všudypřítomných Němců. Ještě že jsme s Katkou chodili na procházky do lesa, pryč od lidí. Rab je vcelku pěkný ostrov, ale šíleně přehlcen hlavně německými turisty. Sem se v dohledné době asi nevrátím…

Den 5 – středa 3.8.

Kolem páté ráno dobalujeme s Katkou věci a vyrážíme směr ostrov Pašman. Ve městečku Tkon nás totiž už čekají kamarádi, co sem přijeli autobusem. S ostrovem Rab za zády vyrážíme po Jadranské magistrále do Zadaru. Cca 80 kilometrů do Statigradu zde trvá věcnost. Samá zatáčka, vesničky, srázy bez svodidel… Za Starigradem jsme najeli na dálnici do Zadaru (zde doporučuji návštěvu mořských varhan), odkud jsme trajektem přejeli na ostrov Ugljan. Volím tuto variantu, protože Ugljan a Pašman jsou spojeny mostem, takže alespoň uvidíme z Chorvatska více. Pohodovým tempem jsme dojeli za kamarády do kempu Brist, který se nachází v turisty zatím ne moc dotknutém městečku Tkon. Večer jsme si zašli na večeři do, jak jsme posléze zjistili, rádoby luxusní restaurace. Jídlo podprůměrné, ceny nadprůměrné. Grrr.

Den 6 – čtvrtek 4.8.

Ráno vstanu jako první, rozepnu stan a přivítá mě nádherný východ slunce. Vmžiku jsem se převlékl do plavek a hurá sám do zrcadlovitě klidného moře. Paráda. Užíváme krás městečka, kupujeme citronové pivo Ožujsko, půjčujeme šlapadlo, na kterém dojedeme na protější ostrůvek, večer u stanů vínečko, prošek, slivovička, žádní Češi… A hlavně jsme si spravili v jednom klasickém bistru u pláže chuť ze včerejší předražené, nemastné, neslané večeře. Prostě pohoda.

Den 7 – pátek 5.8.

Balíme. Tentokrát jedeme jen trajektem na pevninu do Biogradu na Moru, odkud následujícího dne odjedou kamarádi autobusem domů. S přítelkyní jezdíme v šíleném vedru na Jawce po Biogradu a hledáme nějaký vhodný kemp. Nakonec jsme zakotvili v kempu Bošana a mezitím za námi došli pěšky s krosnami naši vedrem zmožení kamarádi. Koupeme se, oproti Tkonu, ve špinavějším příměstském moři mezi hromadou Čechů, bužírující na pláži Májky. Pro totální obsazení, velmi hrubým štěrkem sypané pláže, si není ani kam lehnout. No nic moc…Tady bych tedy týden dovolené strávit nechtěl. Ještě že nejezdíme s cestovou… Zašli jsme na večeři, na noční procházku městem, vypili poslední zbytky slivovice a smutně konstatujeme, že se mám ta dovolená proklatě rychle krátí.

 

Den 8 – sobota 6.8.

Zase balíme, zase ověšujeme bagáží Sportarda jako vánoční stromeček, kolem třetí odpoledne se loučíme s kamarády a odjíždíme. Je čeká do 10ti do večera čekání na autobus, co je odveze domů a nás čeká zhruba 180ti kilometrová cesta do Senje, kde strávíme poslední noc a vyrazíme domů.

Jedeme přes Zadar a zde se zastavujeme u mořských varhan. Máme namířeno na ostrov Pag, který projedeme stejně jako loni na „Třiapůli“ a tím si hodně zpohodlníme cestu. Jednak je silnice přes Pag téměř nová a jsou z ní úžasné výhledy, ale hlavně není samá zatáčka jako ta na pevnině. Jadranská magistrála kterou jsme před pár dny jeli, se totiž na trase mezi městy Senj a Starigrad – Paklenica vlní jako naštvaný had. Ze začátku je to sice příjemné, po více jak padesáti kilometrech ustavičného řazení a jízdy maximálně sem tam na čtverku, už ale přinejmenším otravné a zdlouhavé.

V Žigljenu, trajektovém přístavišti na severu Pagu, se po příjezdu do přístavu díváme, jak se zavírají vrata u trajektu, který nám před nosem ujel. Super. Bylo 8 hodin večer a další jel až za hodinu. Naštěstí za námi dojelo ještě velké množství aut, takže vypravili jako posilový trajekt takové staré necky. Na trajektu nás odchytli nějací Itali a žvatlali něco ve smyslu: „Co je to za motorku? To neznáme…“ Jelikož neuměli německy a já anglicky, tak mi tlumočila Katka. Jawka se jim velmi líbila a byli potěšeni, že má „jejich“ motor. Když tak nad tím uvažuji, pokud bych vybíral 1€ za každé vyfocení Sportarda, tak bych tím vydělal na solidní večeři pro dva… I když nám tento trajekt ušetřil minimálně půl hodiny čekání, stejně jsme přes veškerou snahu, dojeli do Senje až před jedenáctou večer. Ženská na recepci v kempu už nás ani nechtěla ubytovat, ale zjistila, že jsem opravdu neodbytní, takže ji nakonec nic jiného nezbylo. Njn, německý karavan na týden je daleko rentabilnější něž stan se dvěmi osobami na jednu noc. I přes únavu z cesty jsme si neodpustili noční procházku městem a posezení na terase restaurace s vínečkem v ruce…

 

Den 9-10 – neděle až pondělí 7.-8.8.

Je neděle, den odjezdu. Neodpouštíme si již tradiční poslední rozloučení s mořem, ráno skáčeme do vody a šnorchlujeme u nádherného útesu hned v areálu kempu. Před desátou přijíždí do Senje autem z Rabu rodina přítelkyně a společně vyrážíme na cestu domů. Jedeme stejnou trasou, jakou jsme přijeli, jen před Zagrebem se vyhneme sjetím na okresku několikakilometrové zácpě před pokladnou na zaplacení mýta.

Od půli Maďarska pro změnu začíná foukat docela silný boční vítr s občasnými přeháňkami. Na Slovensku vítr poněkud přestane, zato zesílil déšť a ten mě doprovázel celou cestu až domů. Ale kdybych nezmokl, tak to by nebyla pořádná dovolená. To už je prostě moje tradice…

Závěrem

Na dovolenou jsem se vydal se zhruba 3 měsíce novou motorkou a najetými tak 2000km. Spotřeba byla asi 4,3 l/100km. Vše bylo bez problému, jen jsem 2x pro jistotu namazal řetěz. Náklady celkem byly cca 13 000,-Kč pro dva. Projeli jsme 4 ostrovy (Rab, Pag, Uglajn, Pašman), 5x jeli na trajektu a najeli cca 2000 km. Ostrov Rab u mě ztratil veškeré sympatie. Šílené množství lidí z toho 90% Němců. V obchodě mi prodavačka řekla Guten Tag, místo Dobar dan… Ne, sem se asi jen tak nevrátím. Opakem byl ostrov Pašman. Klid, málo lidí, čisté poloprázdné pláže, příjemní lidé… Tento ostrov a konkrétně městečko Tkon můžu jen doporučit. No o Biogradu se nemá ani cenu bavit. Masy lidí, co přijeli s cestovkami, špinavé moře, pláž mez možnosti stínu… Ale zase velký noční trh, kde jsme nakoupili suvenýry pro rodinu. A Senj je zase výborné odjezdové místo od moře v severní části pobřeží Chorvatska. A navíc je součástí čisté městské pláže nádherný útes s velkým množstvím nejrůznějších ryb. Ale pozor, jedná se o nejchladnější místo na Jadranu a můžeme to potvrdit. Voda je tu oproti okolí vždy studená a hlavně se zde, dle pověsti, rodí bura (silný nárazový vítr, takřka vždy doprovázený deštěm) a s tím můžeme s přítelkyní jen tiše souhlasit. Už jsme v roce 2010 na „Třindě“ měli tu čest… Teď už zbývá se jen těšit na další léto a přemýšlet, kam Sportarda zase protáhnout…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .