0
0

Dlouho jsme s kolegou Járou zvažovali, kam se vypravíme na náš první delší moto výlet. Potom, co jsme jaro a léto projezdili křížem krážem celou ČR (v dubnu jsme totiž osedlali nové stroje od BMW), jeden z návrhů padl na Chorvatsko. Protože už z dřívějška jsme ho měli celkem slušně projetý v naších plechovkách, tak cíl cesty byl stanoven právě sem, a a měli jsme v plánu dojed až do Dubrovníka.

Po kratkém rozhodování kudy-kam a s kým pojedeme jsme se zmínili o našem záměru ještě dvěma naším kamárádům Rudlovi a Karlíkovi (daleko zkušenějším motomagorům) a hned přikývli, že je to super nápad, a bylo vše předem odsouhlaseno. Měli jsme jasnou představu: dojed co nejníže po Chorvatsku, pokud možno co nejměně po dálnicích (jen občas opravdu nutné úseky pro zrychlení přesunu), vychutnat si krásný bundesky a z ohledem na naše členy posádky zkusit vždy odpoledne najít nějaké odpovídající příjemné místo kam složit naše kosti a motorky (což se ukázalo hned druhý den jako nadlidský úkol). Takže zbývalo jen zvolit vhodný termín a volba padla hned na začátek srpna, od 2. do 8.8.2010.

První den: Praha-Maribor (nebo někde za Mariborem)

Dali jsme spicha na OMVna Strakonický, ať jsme co nedříve pryč z ČR a můžem to namířit za Linz prvním sjezdem do Alp:-)

A to se nám taky, po tom co jsme se tam po hodince všichni čtyři slezli (skoro jsme po 40 minutách čekání mysleli že pojedem sami dva) , povedlo a nabití energií jsme mohlo vyrazit. Počasí se tvářilo tak nějak všelijak, ale nakonec jsme to zmáčkli a vyjeli. V poměru 2 na 2 v nepromoku a bez něj. Jak se později ukázalo, budili jsme celkem pozornost a byla to legrace. Nejen že jsme měli všichni skoro stejný fichtly od jedné firmy a navíc všechny ve stejný barvě ( bílá jim sluší ), ale navích jsme zjistili že máme všichni úplně stejný, žlutý pláštěnky od BMW :-), takže jsme museli vypadat vcelku zajímavě.Prvních pár km jen zlehka kapalo, ale pak už to bylo jen lepší a lepší. S pár krátkýma přestávkama na protáhnutí, pití a kafčo, se nám celkem rychle podařilo přifrčet až za Linz, sjeli jsme na Steyr a řekli si, že autobánu už bylo dost. Po nádherných okrskách se to parádně frčelo směr Eisenerz (je tam obrovský lom a kopec Erzberg).

A tam začala ta pravá radost. Udělali jsme něco pro to, aby ty naše zadní gumy nebyly uplně placatý po tom kusu dálnice, ale samozřejmě s rozumem a ohledem na to že máme naložené stroje a chceme se ve zdraví vrátit. Takže hned první den parádní svezení alpskýma údolíčkama i nějaký ten kopeček a než jsme se nadáli, byli jsme u Grazu. Ten jsme objeli po okruhu a dál na Maribor to dali po hlavní. To už se den chýlil ke konci a dle plánu jsme začali koukat, kam to na noc zaparkovat. Nakonec se nám zalíbil penzionek kousek před chorvatskýma hranicema a ukázal se jako výborná volba (využili jsme ho i na cestě zpět).

Abychom večer usli jako mimina jsme ani nepotřebovali moc Jägermäisterů, protože jsme byli celkem zničení z cesty.

Druhý den: někde za Mariborem-pláž na Brele

Po dobré snídani jsme vyrazili směr Zagreb, který se nám bez větších obtíží porařilo objed a hned za Karlovacem jsme se dočkali a začala krásná cestička směrem na Plitvice a dál. Chtěli jsme se vnitrozemím dostat co nejníže k Makarské a dalši dny naplánovat operativně až do Dubrovníka popřípadě dál.Cesta i počasí parádní a všude spousta vysmátých matobláznů. Provoz taky paráda, protože spousta plechovkářů jezdí po dálnici, tak se fakt jelo parádně. Pořád bylo na co koukat, jen horko začínalo pomalinku přitvrzovat. Projeli jsme kolem Plitvických jezer, Gradače a dál pokračovali na Knín. To už jsme byli celkem vyprahlí a upečení a i když jsme celkem odpočívali a doplňovali pití a nijak to nehrotili, tak jsme se potřebovali zchladit někde ve vodě.

Takže když se v dálce objevilo Peručko jezero, bylo to jako fatamorgána. Jeli jsme a jen koukali, kudy k němu sjed. A to se nám taky povedlo ( i když po dost kilometrech ) a i přes zákazový tabule, jsme si sjeli až uplně k vodě do opuštěné zátoky a měli chuť do tý průzračný vody naskákat v motohadrech a helmách :-) S tímhle místem jsme se jen těžko loučili, ale nakonec jsme naskákali do sedel a frčeli dál smer Sinj. Občas jsme v dálce zahlédli dálnici, ale my si to pěkně vlnili po liduprázdných okrskách. I když to chvílema vypadalo, že spíš pojedeme někam do Bosny, Garmin nás vždy nasměroval zpět tam kam měl. Takže jsme se přes liduprázdné horské vesničky, kde snad ani nikdo nebydlí( Trilj, Čaporice, Župu, Kljenak), přibližovali souběžně s pobřežím (které bylo za hoodně vysokýma horama) k Makarské. Později odpoledne jsme dorazili za Gorne Igrane, kde už se dá přejed z hor dolů k moři přímo na Makarskou. Pohled na Jadranské moře takhle k večeru je parádní a byli jsme rádí, že jsme to zvládli, protože tam v horách to na nějaké slušné bydlení cestou nevypadalo. “ALE” to jsme ještě zdaleka netušili co nás čeká dole na Makarské a dál. Takže potom co jsme se dosyta pokochali pohledem na moře a nádherné pobřeží, vyrazili jsme dolů někam složit své( a dnes už opravdu unavené těla).

Na Makarskou jsme sjeli během chvilky a začali se koukat po apartmánech a stalo se něco s čím jsme absolutně nikdo z nás nepočítali a dodnes si to moc nedovedeme vysvětlit, čím to bylo. Když jsme totiž u někoho zastavili a začli s nim domlouvat bydlení (na jek dlouho a za kolik), tak začal byt problém. Cena většinou OK, ale když zjistili že jen na jednu noc tak bylo vymalováno. Takhle se to opakovalo cca 4x a všude nás normálně odpálkovali. Známe tam pár míst od Brely po Živogoště a všude ta stejná písnička “NEMAMO SOBE a bla,bla,bla” a občas na těch hodnych a pohostinných chorvatet byla vidět i nechuť vůbec se s nama motorkářema bavit. A to už bylo cca 9 večer a my začali propadat panice. V tu chvíli už jsme věděli že toto jsme opravdu nedomysleli a podcenili. Nevím jaké máte zkušenosti vy, ale něvěřím že to bylo o tom že byla plná sezona. To by asi bylo na dlouhou diskuzi.

V každém případě nam nic nepomohly ani EURA a ani přemlouvání( a to jsme nabízeli i 2x větší cenu za noc a osobu ). Začali jsme proklínat ty naše další spolujezdce a to, že nas přesvedčili, že stan je zbytečný a budeme spát jen na apartmánech :-( Ve chvíli největší nouze a hladoví jak psi, jsme si vzpoměli, že uplně na začátku v Brele je opuštěný hotel a nádherná terasa se stromy a pláž. Když jsme tam v cca 22 hod. dorazili, všude zavřeno, nikde ani noha. Naštěstí tan nějaký místní barman ještě uklízel, tak nám ještě prodal nějaký pršut a basu Karlovačka a hned se nám ten pohled na svet zdál veselejší.

Na pláži tam byly krásně nachystané přesně 4 bílé plážové lehátka (jako by tam na nás čekaly ) a tam jsme si udělali ložnici pod širým nebem. Za vydatné pomoci pana Jägermaistera a Karlovačka ve větším množství jsme si tam udělali zřejmě nejpěknější večer z celé motodovči a dodnes na něj s usměvem vzponínáme ( hlavně ti dva co nás přesvedčili, že nemá cenu brát stan ).

Třetí den: Brela-Rogoznica

Po krásne noci pod širákem, kdy jsme se jeden po druhem probouzeli do krásneho slunečneho dne. Pláž se pomalu zaplňovala lidma a my tam působili celkem legračně. Bagly, motohary, helmy, basa od Karlovačka (samozřejmě prázdná ) a pár láhví Jägera (taky prázdné ). Na snídani jsme se vydali ke stejnému barmanovi jako na večeři. Stejně jsme mu museli vrátit bednu od piva a u dobrého pressa jsme začali přehodnocovat náš plán jed dál na Dubrovník.

Po zkušenostech ze včerejšího večera jsme usoudili, že bude rozumnější začít se poohlížet po bydlení už mnohem dříve než v 6 večer. Změnili jsme plán a rozhodli se pomalu se šinout po pobřeží směrem nahoru (Dubrovník jsme zamítli kvůli unavě většiny učastníku) a třeba se i vrátit do Alp a tam zustat. Takže po snídani jsme se vydali k Omiši, projeli si Cetinu směrem proti proudu a zase našli krásné místo na koupání v průzračné řece, kde voda byla opravdu křišťálová a tam se i chvíli rochnili ve vodě.

Další plán byl jed směrem Rogoznica, kouknout na marínu, kam jezdíme někdy na plachetnici. Po cestě samozřejmě dobrý obidek a jen tak z legrace jsme pokukovali po ubytování. A všude stejná písnička jako předešlý den. Nikdo nás nikde nechtěl a proto jsme po příjezdu do Rogoznice udělali zásadní rozhodnutí. V Marina FRAPA nás doposud vždy přijali s otevřenou náručí a nebylo tomu jinak ani tentokrát. V tamním hotelu jsme si vzali apartmá a zustali tam celý následující den, odpočali si dosyta u místního bazénku, večer si užili dobré jídlo v tamním pohostinství a vydatně nám s tím pomáhal zase pan Jägermeister :-)

Čtvrtý den: Rogoznica „MARINA FRAPA“

Odpočinek a vychutnávání si opravdové pohodičky…

Pátý den: Rogozniza-někde u Mariboru

Páty den jsme vyrazili z Rogoznice směrem na Gradač zpět stejnou cestou přes Plitvice, Zagreb. Těsně před Plitvicema začalo malinko pršet a domluvili jsme se se zbytkem naší výpravy, že to zkusíme natáhnout co nejblíže k Alpám a druhý den si vychutnáme ty nádherný údolíčka a krásné cesty v Alpách, kterých tam jsou spousty :-)Dojeli jsme až do Slovinska a zůstali ve stejném penzionu jako při cestě tam, cca 50 km od Mariboru, takže príma véča a zase pár Jééégrů :-)

Doufali jsme, že se počasí umoudří a ráno budem pokračovat směr Alpy a sbohem, Balkánci.

Šestý den: Maribor-Praha (jeden člen Kaplice)

Ráno jsme se probudili do zamračeného dne, ale vypadalo to nadějně, takže po snídani jsme to moc neprodlužovali a hopsli na to. Celkem to ubíhalo až před Graz, ale bohužel tam už se ten mrak protrhnul a zašalo pořádně kapat. Takže hurá do pláštěnek a po pád desítkách kilometrů zastavujeme a máme dlouhou poradu o tom, jestli má cenu zůstat někde v rakousku do druhého dne, počkat a věřit, že déšť přejde, nebo zatnout zuby a natáhnout to až domů Prahy.No a při pohledu nad naše hlavy usuzujeme, že to s tím deštěm vypadá na delší dobu a nemá cenu čekat na zázrak. Domlouváme se tedy s klukama, že alpské radovánky necháme na příště, zapínáme všechno co se dá zapnout (zipy, přesky i vyhřívání rukojetí na max. a někteří i víc) a valíme to směr Pragl.

A chčije a chčije, víc a víc. Ve Freistadtu ještě způsobujeme malinko rozruch, protože když vlítneme do místního MC Donaldu, vypadáme jako parta deratizéru nebo krotitelů duchů ( všichni ve žlutých pláštěnkách :-) ) a pak už jsme v ČR. Kousek za hranicema nám odpadá první kus ( Rudy) loučíme se a my zbylí zatínáme zuby a překusujeme těch posledních cca 200 km do Prahy.V podvečer dorážíme totál promočení domů a loučíme se vyčerpaní, ale pořád s dobrou náladou.

I když jsme nakonec do Dubrovníka nedojeli, na tenhle výlet často vzpomínáme a letošní rok plánujeme pořádně projet Alpy. A pokud moje pisatelské umění moc nezkritizujete( je to můj první cestopis ), zkusím sem dát ještě i pár fotek z putování po ČR, je jich taky dost a některé jsou moc zajímavé :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .