0
0

Přes Chorvatsko až do Dubrovníku a trocha toho okolí, to vše na Suzuki Burgman.

Mnoho lidí, v ČR zvláště, má dovolenou v Chorvatsku zapsanou jako konzervově-stanovací. Tedy nabalit konzervy a čínské polívky, pak třináct hodin rozvrzanou Karosou do kempu, nafasovat stan a deset dní se rožnit na přecpané pláži. Pak vyhodit prázdné konzervy a zase Karosou domů. Tohle je moje noční můra. Chorvatsko má kromě moře jistě co nabídnout, a tak jsme se s Markétkou rozhodli pěkne ho projet a prozkoumat – v sedle Burgmanu 650.

 

Den 1 – sobota 24.7.2010

Odjezd z Dolního Benešova v 7:10, krátké zastavení v Hrabůvce pro řízečky a hurá na cestu. Prší a obloha je šedá všude kolem jako při apokalypse… Jedem na Brumov-Bylnice, kde nás má čekat Láďa na mém bývalém Kymcu i s Jankou a pavem.

Máme menší zpoždění (za které já samozřejmě nemůžu) a odhaduju, že dorazíme tak nejdříve v deset, místo původně plánovaných devíti. Malá odbočka: Testujeme novou komunikaci Interphone F3 BT. Ta nahradila naši starší komunikaci z Globusu s dratky za 180 korun a já bych vzhledem k ceně (4800,-) rád slyšel jen chválu. Jenže Markétka tvrdí, že mě nějak není slyšet a že ta stará byla lepší a …ach jo :-) Takže zkouším i další funkci: Předpokládám, že mi Láďa zavolá, kdeže, kruciš, jsme, a tak komunikaci páruji i s mobilem, uvidíme, co to umí… Jedu jako slušný kluk, ale ať dělám, co dělám – v tom dešti to prostě rychleji nejde. V 9:20 mi to v uších nějak divně pípne. Mačkám multifunkční čudlík a slyším Láďu – už na nás čekají. No ještě budou muset počkat :-) Ale první dobrá zpráva – komunikačka funguje jak má! V Brumově mrholí, ale dle Ládi na Slovensku ani neví, že je někde déšť, takže po řízku (já) a doutníčku (Láďa) vyrážíme. Láďa říka zajímavou větu: „Já musím jet pomalu, neboť mám Janku a pavíka, jo?“ Volí fajn cestu mimo dálnici, ale jestli to, jak jede, je pomalu, tak já jsem čínská váza i s podstavcem. Kolem 11:30 přijíždíme do Chtelnice, kde máme sraz s Persim. Nevíme, jak dál, a tak Láďa zatáčí na takovy plácek, jako stvořený pro parkování motorek. Já tam zatáčím taky a zastavuji, ale najednou hrk a bum – Burgoš je na zemi a Markétka taky. Klasická situace s převážením mašiny a krátkou nohou je tu zase, už ani nepočítám, po kolikáté. Váhu stroje chytá pravý kufr a pak se smíchem prskolet zvedáme. Přijíždí Persi a vede nás k sobě. Cestou míjíme parkoviště veteránů, kteří mají někde v okolí sraz. Fotíme je a pokračujem k Persimu domů, kde nás čekají parádní cukinové a karamelové zákusky. Kecáme s Persim, chválíme Evči zákusky a po necelé hodince už zase vyrážíme. Pohodová cesta je zakončena menším navigačním nepochopením, které klasicky řeší Markétka. Takže jedem dopředu a vedem konvoj v celkovém počtu 2 strojů neomylně k Europakempinku. Cestou ještě skáknou holky do Intersparu. Proč ne do Tesca, to bych nerad rozebíral, má to něco málo společného s rondlem, odbočkou a mým chvilkovým nesoustředěním. Kupuji pár pivsonů (Soproni – moc dobré), chleba a nějaké salámové mňamky.

Do kempu dorážíme celkem příjemně unaveni, stavíme stanové městečko (2 stany) a díky velké únavě ani moc nevykecáváme a jdem chrnět. Ne na dlouho. Zvedá se totiž vítr a sílí až do mocnosti hurikánu. Ve stanu je to docela problém. Sice je přikolíkovaný, ale stejně to s ním háže, jako by ho to mělo odnést i s námi až někam na Balkán.

Den 2 – neděle 25.7.

Příšerná noc končí až někdy kolem 4. ráno, kdy vítr slábne (nebo si na něj zvykáme, nebo už máme dost, nebo nejspíš kombinace všeho) a my konečně jakž-takž usínáme. Spíme asi do devíti a mne už to nebaví. Šťourám Markétku z pelechu a po snídani a rozloučení v 11:00 vyjíždíme směr Plitvice. Můj odhad je, ze dorazíme asi tak kolem šesté večer. V Maďarsku kolem konce Balatonu nás chytají dešťové přeháňky (Machu – čemu se divím, že?) a následuje kratší bloudění kolem mesta Keszthely, ze kterého se nějak nemůžem vymotat. Dementní maďarské značení a šipky… Na příště už asi tu navigaci fakt koupím. Nakonec se vymotáváme a opouštíme Maďarsko do Slovinska přes přechod u města Redics. Přes Slovinsko jedeme jen asi 20 km. Na hranicích nám kontrolují pasy a pouštejí nás do Chorvatska. Zde je navigace jednoduchá – jedeme bočními cestami podél dálnice až do města Sesvete, kde najíždíme na dálnici. Po ní objíždíme Zagreb a valime do Karlovacu (2E). Z Karlovacu do Plitviček je krásná zatáčkovitá cesta s kvalitním asfaltem, jen je třeba se krotit a v dědinkách jet předpisově – policajti s měřícími pistolkami jsou na každém rohu! Naštěstí má moje navigace (Markétka) funkci hlášení při překročení rychlosti.

Projíždíme městečko Rakovica a už koukáme po bydlení na následující dvě noci – v plánu je totiž celodenní prohlídka Plitvických jezer, a jízda tak připadá v úvahu až další den. Stavíme v kempu KORANA a na recepci se na mne usmála kočka s rovnátkama, až se jí knír zatřásl: Dvě osoby, jedna noc, jeden stan, jedna motorka = 25 ojro. Dvě noci = 50 ojro. Dobrá pálka. Otáčíme prskolet a po 100 metrech nacházíme první zimmer frei, kde nám domácí dává dvě noci za 60 ojro. Bez nutnosti stavět stan, se samostatnou sprchou a WC, s kuchyňkou, v pěkném domečku bez zpovykané mládeže všude kolem a jen 6 km před národním parkem. Takže berem, ubytováváme se a jdem vařit gychnu, pít pivo (jeden poslední Soproni) a spát. Za probdělý včerejšek už si to i zasloužíme. Mimochodem: Markétka už se sžívá s komunikačkou :-)

Den 3 – pondělí 26.7.

Dnes máme naplánovaný výlet na Plitvická jezera. Mockrát jsem jel kolem, ale nikdy jsem je jeste nenavštívil. Někdo říká, že to nestojí za to, tak uvidíme… Počasí je nějaké nemastné-neslané. Oblačno kam až oko dohlédne, akorát místy dírka v mracích, kterou vykukuje sluníčko.

Vyjíždíme v 9 ráno a za chvilku jsme na místě. Motorky mají parkování zdarma. Jsme u vchodu číslo 2. Platíme 110 kuna za osobu, akorát nevíme, jestli to platí jen za vstup, nebo i na autobus a loď. To se dovídáme u stanice autobusu – lístek platí na všechno, což je docela dobrá zpráva. Z nabídky tras volíme typ „H“. Autobus nás vyváží někam nahoru, z velkých oken vidíme jen tyrkysově modrou vodu dole. Po zastavení vystupujeme a jdeme dál pěšky. A po pár stech metrech nevěříme vlastním očim – krása přírody v této oblasti překonala naše očekávání! Fotky řeknou více, těžko se popisuje, kam všude se voda dostala, jaké modrozelené tůňky vytvořila, aby se vzápětí z nich vrhla střemhlav do hloubky v podobě vodopádů…

Po krajině Plitvických jezer jsme se brouzdali skoro celou šichtu (8 hodin), domů jsme se dostali až krátce po šesté večer. Cestou jsme koupili pivo (Ožujsko 2l) a hromadu šťavnatých nektarinek. Pivo jsme vypili až do dna a nektarinky jsme snědli až po pecku a vyčerpaní šli spát. Láďa píše, ze počasí na Balatonu je pořád na houby. Zítra už nás čeká moře!

Den 4 – úterý 27.7

Vstáváme nějací rozlámaní a moc se nám nechce. Platíme bydlení (nakonec 55E, neboť majitel kdysi lítal na Jawě) a v 9 ráno vyjíždíme směr Knin. Krátká zastávka na tankování je zpestřena hromovým duněním, kterým hlásí příjezd tři němečtí motorkáři na motocyklech BossHoss s obrovskými motory 5,7l V8 z Chevroletu Corvette. Vidět a slyšet tento monstrózní motocykl je rozhodně zážitek.

Z Kninu jedeme dále na Sinj a za Sinj na Cista Provo. Pamatuju si, ze cestou kolem Cista Provo je dům ve tvaru lodě. Chtěl jsem si ho mockrát vyfotit, ale zatím to nikdy nevyšlo. Snad ještě bude stát. Čím víc se blížíme k pobřeží, ubývají mraky a vzduch je teplejší. Markétka už využívá komunikaci naplno, například: „Majki, tady je šedesát a já nechci platit pokutu“, nebo „A kdy už uvidím to moře?“ až po stručné a výstižné „Už tam budeeem?“ Je fajn, že z ní má konečně taky radost jako já :-) Projíždíme kolem Cista Velka a najednou koukám – dům ve tvaru lodě ještě stojí! Brzdím tak, az Markétka leknutím málem spadne. Fotím se u lodě a jsem pro dnešek spokojený. Jak se tam asi bydlelo? Nebo to byla hospoda?

Najednou projjíždíme mezi skalami a zničehonic je před námi modrý, vlnitý kopr. Konečně moře! Spouštíme se serpentýnami k jadranské magistrále nad městem Brela a jedeme už v klidu směr Makarska. Koukáme po nějakém ubytování. Kolem cesty stojí týpci s cedulemi „Rooms, Sobe, Zimmer“ a lákaji lidi. Stavime u jednoho z nich a ptáame se na cenu. Pokoj bez klimy za 20 Eur za osobu/noc někde daleko od centra. Hustá pálka. Kašlem na ně a hledáme dále. V „turisticne agenturje“ se nás ujímá mladá kost a volá nějaké Marině. Chvíli se hašteří a pak že prý Marina pro nás přijede. Přijíždí ženská, která mi připomíná Meryl Streep ve filmu Mamma Mia!, která taky vlastnila hotel. Pokoj je malinký, ale útulný a v pěknem prostředí, navíc za solidní prachy, takže si plácnem. Společnost nám dělají další hosté a babka, která neustále něco uklízí a něco mele. Její nejčastější slovo směrem k hostům je „dobro, dobro“. Po vybalení jdem na prohlídku města a na oběd, je už totiž po čtvrté a máme hlad. Cestou zjišťujeme, ze nám chybí dvě věci: uhlíky do vodní dýmky a hrací karty. Sháníme je, kde se dá, ale bez šance. A mně boty sdírají kůži z nohou, takže je zouvám a jdu na boso. V tu chvíli si musím do Markétky rýpnout: „Markét, mám čtyři páry bot, ale jdu boso. Zato ale nemám ani karty, ani uhlík do vodárny. To je to ženské baleni 😀 “ Snad mi večer pivo nalije… Aspoň že na Balatonu už je lépe a slunečno, jak píše Láďa.

Den 5 – středa 28.7.

Dnes máme v plánu O&R = Odpočinek&Rekreaci. Na pláž jdeme hned z rána a nestačíme se divit – je tu hlava na hlavě. Moře není pro samé grilující se lidi vůbec vidět. Přesto nacházíme docela pěkné místo jen na skok od vody a jdem se grilovat taky. Jakmile nastoupí nuda, jdu se porozhlédnout mezi stánky s blbostmi, jestli náhodou nemají někde ty naše karty. Mají a dokonce plastové, takze si i zahrajem.

Večer se procházíme v přístavu kolem lodí a necháme se zlákat náhončím na výlet kolem ostrovů spojený s jezením ryby. Jde o jediný výlet, ktery neděláme na vlastní pěst. Odjezd zítra o půl deváté, takže je třeba nastavit budík. Poslední zastávka na naší cestě k ubytku je Tobacco shop, jestli – opet náhodou – nemají uhlíky do vodárny. No koukám jak Švejnar na hrad – mají! Jediný obchod ve městě, kde mají uhlíky… Takže večer dáváme vodárničku, pivo a Dalmatinski Pršut a jdem spokojeni spát. Tak trochu jsem zapomněl zmínit, jestli dodržujem pitný režim. Samozřejmě, že ano – dnes ubyla první třetina Pepe Lopeze, pokračování příště :-)

 

Den 6 – čtvrtek 29.7.

Ráno jdeme na loď a o půl deváté vyplouváme směr ostrov Hvar, mesto Jelsa. Jde o malé rybářské městečko, ve kterém by byl patrně šílený kopr, pokud by sem výletní lodě, jako ta naše, nesypaly každý den hromady turistů. Je tu dohromady nic, a tak se i hodina na prohlídku zdá až zbytečně moc.

Pokračujeme směr ostrov Brač, město Bol. Cestou dostaváme makrelku (mňam) a víno (nic moc, asi chateau de tetrapack). Město Bol mělo asi ještě menší význam, než Jelsa, ale v roce 2001 nedaleko od něj začali Chorvati budovat umělou pláž, zvanou Zlatni Rat. Tenhle ocásek, či výběžek, je od té doby na každé reklamní fotce na Chorvatsko. Vznikl navezením hromady tatrovek plných jemných oblázku a jejich správným navrstvením na sebe (tedy vrstvením hrubých na jemné). Při přílivu je ocasek vychýlený doleva a při odlivu se přesype doprava. Z Bolu se na na něj dá dostat asi za 15 minut lodí (10 kuna/osobu), nebo pěšky příjemnou cestičkou pod borovicemi za asi 30 minut. Ježto jsem už na Ratu byl dříve, a vím, že není o co stát a kam se hnát, volíme cestu pěšky.

Ta nám otvírá pěkné výhledy na Rat, protější ostrov, moře, pláže pod námi i na jen tak se poflakující kočky okolo. Po přichodu na Rat koukám, že se tu od mé poslední návštěvy nic nezměnilo. Lidí je tady tolik, že nejen, že není kam dát deku, ale mezi lidmi se ani nedá projít k vodě. Před sluníčkem není kam se schovat, nejbližši stromy jsou asi 130 metrů a celý výběžek je rozžhavený do běla. Fotím panoramu, plácnem si, jakože jsme tu opravdu byli a hurá pryc. Nacházíme pěkné místečko asi 200 metrů za ratem a sluníme se a koupeme a nechápeme, proč je kolem toho Ratu takový humbuk. Holt – dobrá reklama prodá cokoliv.

Cesta zpátky do Makarské vede podél pobřrží ostrova Brac, kde je pár usedlostí, kam se nedá dostat jinak než lodí. Prostě vás tam vysadí ze člunu a jedou pryč. Vy si tam žijete jak poustevníci, daleko od starostí, signalu GSM i internetu, daleko od cest a aut a turistů, dokud pro vás zase nepřijedou. Hezké, ne? Výlet se povedl, jsme spokojeni, že jsme stravili den na lodi, viděli zase i jiné části Chorvatska a prijemně unaveni dáváme na pokoji pivečko. Zítra omrknem jízdní řád Jadrolinije, rád bych Hvar projel na prskoletu a mrknul na ten do skály vytesaný tunel. A taky mrknu na půjčovné vodního skútru, to přece musím zkusit, ne?

Den 7 – pátek 30.7.

Ráno koukáme na oblohu a vidíme jen mraky. Jsou sice místy protrhané, ale jsou. Berem věci na koupání a jdem dolů k pláži, ale já cestou rozhoduji, že takové polojasno je ideální na výlet, a tak se zase vracíme zpátky k ubytku a balíme se na cestu. Je asi půl dvanácté a my vyjíždíme směr Drvenik (asi 30 km pod Makarskou), odkud jezdí trajekt na Hvar. Ted zase odbočím a pochválím Chorvaty za jejich cesty a značení – vše je přehledné a popsané, člověk pokud ví kam jede, určitě podle šipek dojede. To v Maďarsku nehrozí… Přijíždíme k trajektu a ten je zrovna u mola. Koukáme u okýnka, kde prodávají lístky, v kolik že nám to jede, a je to za dvě minuty! Hledáme prachy, Markétka platí a já jedu jak drak k trajektu. Maník, co velí nakládce, se mě ptá, jestli mám dva stojany a pak se ptá, jestli se vlezu mezi Passata a jakési korejské jako-auto. Jasně, že vlezu, přece nebudu čekat na další loď :-)

Během cesty zjisťujeme, že jsou s námi na lodi ještě nejací kluci na dvou Hornetech 600 – stříbrném a zlatém. Jsou z Hradce a bydlí v Živogošče. Jak ale říkají, je tam docela mrtvo. Na Hvaru nikdy nebyli a tak jim dávám tip na Jelsu a Ivan Dolac. Po výjezdu z trajektu jedeme jedinou cestou do vnitrozemi ostrova.

Cesta je úzká a hrbolatá a celkově je znát, že už nejsme na kontinentu. Jedeme docela pomalu a vychutnáváme si pohledy z hor a útesů na moře a další útesy. Zatáčka střídá zatáčku a my jsme jednou na jižní straně ostrova a jednou na severní. Na té jižní je docela vedro. Vesničky jsou doslova malinkaté, někdy je tvoří jen pár domečků, navíc polorozbořených a obklopených rezavými vraky aut a zemědělské techniky. Kolem cesty se rozkládají políčka, oddělená od sebe typickými kamennými zídkami. Nikdo na nich ale už nic nepěstuje. Mimo jiné tu divoce roste levandule a pěkně voní. Dojíždíme k tunelu u města Pitve. Je na něm značka zákazu vjezdu motorek. Otáčím to, ale po párstech metrech potkáváme bandu místních skútříků, jak táhnou rovnou na tunel. Otáčím to zase a jedeme za nimi. Tunel je řízen senzorem a semafory na obou stranách. Čekáme tedy na zelenou a jedeme dovnitr. V tunelu je teplota tak o deset az patnáct stupňů nižší než venku, a tak se příjemně chladíme.

Vyjíždíme nad jakousi vesničkou a ježto jsme hladoví, dáváme si ovoce a z místní samoposlugi nanuky. Jsme teď na jižní straně ostrova a vedro je docela drsné. Vzpomínám na automatickou klimatizaci v autě… Rozhodujem se, že dál už nemusíme, a jedem zpátky přes tunel a nad městem Jelsa a dále směr Sučuraj. V jednom místě si pamatuji na upoutávku k jakési jeskyni (Grabceva spilja). Odbočka vede na kamenitou cestu a za chvilku jsme na jakémsi parkovišti. Tam zjišťujeme, že jeskyně je otevřena jen v pondělí, ve středu a v sobotu, takže nic. Jedeme dál a Markétka si cestou trhá levanduli. Přijíždíme do Sučuraje a cestou ještě potkáváme horneťáky v protisměru – to jim to trvalo, než vyjeli. Na trajekt je fronta, dlouhá snad půl kilometru. Markétka jde koupit lístky a já jedu dopředu k trajektu. Nakládku teď organizuje ženská a ta mě posílá bokem – je mi to jasné: jakmile nalodí poslední auto, do mezer se nacpou motorky. Ještě že nemusíme stát tu šílenou frontu… Z Drveniku jedeme směr Makarska, ale to pro dnešek ještě není všechno – chci vyjet na horu sv. Jure, ktera vévodi skalnatému masivu Biokovo (1762 m n.m.). Vyjet se na ni dá asi z více míst, my jedeme z Podgory. Vjezdné je 35 kuna/osobu, platíme a jedem. Cestou stoupáme, ale teplota logicky klesá. Chybí nám ještě asi 15 km a už se docela klepeme zimou, je už jen 19 stupňů. K hoře vede úzká cesta plná ostrých zatáček, za které není vůbec vidět a někdy se s autem v protisměru vyhneme na poslední chvilku.

Konečně dorážíme nahoru a drkotáme zuby – 16 stupňů je fakt málo. Ale výhled, který se nám naskytl za to stoji! Z hory jde vidět jak na stranu pobřeží, tak do vnitrozemí. Navíc uz zapadá sluníčko a z některých mraků na vnitrozemské straně prší, takže foťák je v permanenci. Balíme se do ručníků a jedeme dolů. Už se stmívá a tak mají auta rozsvícená světla, můžu je tudíž vidět na větší vzdálenost a připravit si vyhýbací manévr. V jednom místě ale narážíme na stádo místních horských krav a býku. Nevypadají naší přítomností na cestě nijak zaskočeni a klidně si blokují průjezd. Najednou Markétka povída: „Majki, ten bejk se na nás nějak divně kouká…“ A já na to: „No jasně, vždyť mám červené triko!“ Začíná nám být nějak horko. Najednou se krávy trochu pohnou a já vidím mezeru. Dávám plný plyn a rychle pryč. Safari asi není nic pro mě… Do brlohu dorazíme krátce po deváté večerní – unaveni a lehce ochlazeni, ale spokojeni a plni zážitků. Mám jakési tušení a hážu přes skútr plachtu. Přesně v tu chvíli začíná liják a my jdeme spát…

Den 8 – sobota 31.7.

V noci byla bouřka a liják. Ráno už je po bouřce, ale prší pořád. Děláme si vodní dýmku (ještě že jsme sehnali uhlíky) a hrajem karty (ještě že jsme je sehnali). Kolem oběda už je po dešti a v jednu už je azúro a sluníčko pálí a snaží se vše usušit. Jdeme na pláž a přemýšlíme, co se tu večer bude dít. Po celém městě jsou upoutávky na jakýsi karneval a velkou zábavu. Když opouštíme pláž, jdeme kolem stánku piva Ožujsko, kde nám nabízí zadarmo půllitr s novým žitným pivem. Dáváme si a jdem se domů vyparádit na večer. Večer je na hlavní makarské ulici v přístavu maškarní průvod, milion lidí a všude hudba (místní a její variace s tuc-tuc) a samozřejmě stánky s pitím a jídlem.

Jdem kolem baru, kde se nám zda drahé pivo (0,5l za 17 kuna), a tak sedáme do baru vedle, kde je ještě dražší (0,5l za 20 kuna). Kecáme a koukáme na lidi kolem, na kočičky, které soutěží o nejkratší sukýnku (některým byl asi už i opasek moc velký) a popíjíme pivko a chřoupeme k tomu oříšky. Hudba je chytlavá, holky krasné a pivo dobré. Po chvíli se před barem začína produkce mladíka, který si háže s hořícími lahvemi a plive oheň. Umí! Domů dorazíme asi v jednu (tedy ne, že by to dole už končilo) a jdem chrnět.

Den 9 – neděle 1.8.

Válení u vody – co dodat. Opět krátíme zásoby Pepe Lopeze a večer jsme unaveni od nicnedělání. Plánujem zitřejší výlet na Mostar a možná i Dubrovník. Už se těším, až zase někam pojedem, to válení mi moc nesedí :-)

Den 10 – pondělí 2.8.

Vyrážíme o půl deváté, což je na naše dovolenkové poměry nezvykle brzy. Jedeme horem na Vrgorac a cestou, kdyz vidíme šipky na Medugorje, rozhodujeme se ho přidat do itineráře. Cesta na Vrgorac je prázdná a je to samá zatáčka s celkem slušným asfaltem – motorkářův ráj! Z cesty vidíme, jak se dole pod námi v údolí staví dálnice na Dubrovník a Černou Horu. Práce jde Chorvatům od ruky, to se musí nechat. Přijíždíme do Medugorje. Je to poutní místo (asi se tu někomu někdy zjevil nějaký svatý). Já, coby nevěřící pes, se proplétám neskutecnou hromadou aut, autobusů a lidí a hledám, kde bych skútr složil. Nacházím, a jdem ten zázrak omrknout. Je neskutečné, jak se ze zapadlého místa někde v Chorvatsku stane pulzující město plné lidi. A samozřejmě jde o skvělý kšeft – tuny a tuny suvenýrů a obrazků svatých na každém rohu, zimmer frei, parking, taxi, občerstvení… Zrovna se tu koná akce Mladicamp, takže kolem kostela je plno mladých z různých koutů světa, kteří sledují kázaní na pódiu. Mně to jaksi nic neříká, tak se raději vymotáváme z města ven a jedeme dál směr Mostar.

Mostar – ted se budu bavit o staré části – je krasné středověké město, kde je muslimská a katolická část spojena krasným klenutým mostem. Ten má tedy velmi silný symbolický význam. Po příjezdu do staré části dělá Markétka tragickou navigační chybu, když na mě volá: „Stůj, dál už je zákaz vjezdu, copak ho nevidíš?“ Takže zastavuji na placeném parkovišti a platíme 20 kuna. O padesát metrů dále – v zákazu vjezdu – je parkoviště pro motorky, a to zdarma. Promiň, Markét, já to musel napsat :-) Fotíme most a procházíme starými uličkami s hromadou stánků se suvenýry. Vedro začíná být docela nepříjemné.

Po prohlídce starého Mostaru jedeme dále směr Blagaj. Tam chci vidět pramen řeky Buna, který při své návštěvě natočil Rady. Oproti Radyho videu se tam teď vůbec nic neděje. Prostě skála a od ní dále líně teče řeka. Holt je léto, vedro a vody není tolik jako začátkem května… Trochu zklamáni jedeme na hraniční přechod u města Metkovič. Tam se Markétka i přes únavu od příšerného vedra (36 stupňů, vzduch byl tak teplý, že mě i za jízdy zahříval) rozhoduje jet dále na Dubrovník. Tady musím přiznat, že v tom vedru, co panovalo, byla jízda v místní dopravě utrpením. V jednu chvíli jsem si už říkal, že jestli se za dalším kopcem neobjevi Dubrovník, tak hodím prskolet z útesu a raději to doplavu. Naštěstí se objevil :-)

Do Dubrovníku se vjizdi pres pěkný nový visutý most. Je z něj hezký pohled na město, rozhozené po kopcích a ostruvcích. Už je docela pozdě odpoledne, a tak jedeme rovnou na staré město. Poučeni z předchozích nezdarů míjíme centrální placené parkoviště bez povšimnutí a jedeme dál v naději, že motorky budou mít někde parkování zdarma. Samozřejmě, že mají, a to dokonce přímo u vstupu do hradu. Procházíme se uličkami mezi hradbami. Ty jsou opravdu mohutné. Hrad musel před dávnými dobami působit jako nedobytná pevnost a vlastně tak působé i dnes. Všechno je kamenné a brutalně vyžhavené od sluníčka.

Přece jen jsme už docela dole na jihu a hodne to peče. Na Dubrovník by to chtělo vyhradit tak dva až tři dny, příště to už budeme vědět. Kupujeme nealko pivko a radeji volíme rychlý ústup. Čeká nás cesta zpatky a řídí Markétka. Já se kochám krasnými výhledy na útesy chorvatského pobřeží při svitu zapadajícího sluníčka. Byl to dlouhý výlet, ale přesto ještě před spaním zapínám internet v mobilu a koukám na Maxíky. A co nevidím – Slepejš je taky v HR. Takže mu píšu SZ a jdem už konecně spát.

Den 11 – úterý 3.8.

Ráno nacházím v mobilu SMS od Slepejše, že jsou v Drveniku, tak ať se stavíme na pivko. Takže věci na pláž balíme do motorky a jedem. Drvenik známe (jak se později ukáže neznáme), a tak jedem do přístavu. Slepejš psal doslova, ze jsou na pláži pod trampolínou, kterou vidíme hned na konci cesty k trajektu. Nikde však nevidíme Slepejše. Píšu mu, že jsme teda u trampolíny. Rozkládáme tabořiště a sluníme se, koupeme a sledujeme trajekty na Hvar a Korčulu. Pozdě odpoledne mi najednou zvoní mobil – Slepejš. A že prý máme jet dále a dále až ho uvidíme. Tak zjišťujem, že Drvenik je podstatně větší, než jsme čekali. Pokecáme se Slepejšem a Kacabou a jedem domů. Večer jdeme do mistni konoby na večeři. Rybky jsou delikátni, pivko taky, prostředí příjemné – co víc si přát? Pomalu se nám to krátí…

Den 12 – středa 4.8.

Válení na pláži. Dojeli jsme Pepu Lopeze a ukecali babku, že zůstanem ještě jeden den. Řekla na to svoje oblíbené „Dobro, dobro…“ a šla odháňet kocoura. Škoda, ze jsem tu scénku nenatočil 😀 Domů tedy vyrazíme až v pátek. Jelikož se mi nechce jet zpátky stejnou cestou jako tam, navrhuji jet nahoru na Maribor a dále na Graz. Tam někde sehnat zimmer frei a v sobotu pokračovat po staré cestě z Grazu na Vídeň a domů…

Den 13 – čtvrtek 5.8.

Opět válení na pláži, tentokrát už poslední. Na pláž jdem přes přístav a vidíme, že je tu nově zakotvená jakási vojenská loď. Ptám se vojáka, jestli dělají prohlídky a on na to, že ano, ale až od pěti odpoledne. Aspoň máme čas na slunění. Po chvíli lenošení na pláži si říkám, že ještě nemám splněn ten vodní prskolet a tak to jdu omrknout. Maník mi dává plovací vestu a vysvětluje mi jednoduché ovlédaní – na levé ruce start/stop, na pravé ruce páčka plynu a to je vše. Prvních pár set metrů jedu pomalu, ale pak to nevydržím a dávám tomu plný kotel :-) Vytáhl jsem z dvěstěpadesátky (Yamaha VX) 55km/h a musím uznat, že let po hladině na tomhle stroji má něco do sebe. Co je ale ještě lepší – to je způsob, jakým ta věc zatáčí! Není třeba se naklánět ani nic jiného, jen se držet. Kam zatočím řidítky, tam to okamžitě a přesně zahne, bez ohledu na rychlost, jakou právě jedu. Vlnovky, osmičky, kolečka, nebo prostě zatáčky libovolného poloměru, to vykružuje jako podle šablony. Příjemně strávených 10 minut uběhlo poněkud rychleji, než jsem čekal. Ještěže jsem to zkusil až poslední den, jinak bych za tu věc utratil vešskeré naše peníze :-) Blížila se pátá a já tedy jdu k vojenské lodi. Prohlídka je nemoderovaná, prostě nás pustí na loď a nechají nás koukat všude, kam se dá dostat. Pohled zpoza kanónu na přístavní domečky hovořil jasně ve prospěch vojenské moci.

Cestou zpět na pláž ještě vidím zaparkované tři Ducati Monstery a jeden chopper v luxusní matné černée barvě, takže je prostě musím vyfotit. Večer se koná oslava dne vítězství. Hlavní ulice podél přístavu byla proto uzavřena a změnila se v tržiště a pódium. Většina obchodů měla v tento den otevírací dobu jen dopoledne. V mnoha stáncích se podávají makrely zdarma a takový stánek tak jde na dálku poznat podle šíleně dlouhé fronty. Pivo je u většiny stanků za 10 Kn (normálně je za 14 a více). K tomu všemu pár domácích skupin a zpěváků hraje dalmátskou muziku a tisíce turistů tak mají na co koukat. Chvilku zevlujem mezi davy a pak jedem domů. Je třeba se sbalit, zítra už vyrazíme na cestu domů…

Den 14 – pátek 6.8.

Ráno máme budíček na sedmou hodinu. Kdyz zvoní, jsem už dávno vzhůru, ale Markétka ještě spí. Děláme narychlo snídani a balíme poslední drobnosti. Fotíme se s babkou, která je dojata a přeje nám šťastnou cestu. Když o tom tak nakonec přemýšlím, je vlastně docela milá. Další fotka patří mrakům nad masivem Biokovo. Jsou hodně nizko a vypadá to, že každou chvíli pohltí i první domky pod masivem. Usuzujemem z toho, že ve vnitrozemí jistě prší, a tak se rozhodujeme pro jízdu po jadranské magistrále co možná nejdále ke Splitu. U Splitu najíždíme na cestu vedouci na Zagreb. Od Karlovacu kolem Zagrebu jedeme po dálnici a cestou si Markétka vsimne informacni tabule, kde je napsáno: „Cash – 30 min, No cash – 0 min.“ Asi tím chtěli sdělit, ze při placení mýta je lepší platit kartou. Jakmile přijedeme k mýtné bráně, rohodujeme se pro No Cash. Placení kreditní kartou je velice jednoduché a rychlé a tak přenecháváme stání v asi 5 km frontě na cash jiným a jedeme dále – směr Maribor.

Na chorvatsko-slovinských hranicích zjišťujeme, že Slovinci zrušili na hranicích všechny přechody, kromě těch dálničních, a to proto, aby bylo nutné jet po dálnici a tudíž za ni zaplatit. Hledáme cestu jinudy, neboť na dálnici je zácpa, ale prostě to v tomto místě jinak nejde. Dálnice je díky tomuto inteligentnímu rozhodnutí totálně pretížena a já začínám na Slovince pěkně (tedy spíše nepěkně) nadávat. Nevadí mi placení, vadí mi hloupá organizace a promrhávání našeho času. Navíc začíná pršet.

Po přejezdu Slovinska (nakonec jsme jinou cestu než dálniční našli) se ocitáme v Rakousku. A tady už prší fest. Je to liják jako z konve a my čekáme na benzínce, jestli trochu poleví. Bohužel to tak nevypadá. V plánu máme projet aspoň kousek Rakouska a najít nějaký „zimmer-frei“, kde přenocujeme. Přijíždíme do Grazu a déšť končí. Rozhodujeme se tedy jet dále. A je to dobré rozhodnutí. Najíždíme na silnici číslo 54, která vede až do WienerNeustadt. Je to krásná zatáčkovitá cesta, s kvalitním povrchem – prostě taková rakouská silniční klasika. Jedeme jako po másle a za pár desítek minut jsme ve W. Neustadt. Tady nás chytá šílený nárazový vítr, který nás několikrát málem převrátí. Je to opravdu síla! Odtud po silnici číslo 17 na Vídeň. Do Vídně přijíždíme o půl jedenácté večer a šipky nás vedou na Prahu a dále na Brno po novém kusu dálnice. Ve dvanáct (tedy 0:00) jsme v Brně. Naštěstí vichr před rakousko-českými hranicemi ustává a kupodivu ani neprší. Najíždíme na dálnici, ač neradi, a pokračujeme směrem na Ostravu a pak na Dolní Benešov, kam přijíždíme ve čtvrt na tři nad ránem. Ujel jsem tedy za 18 hodin 1200 km z větší části po okreskách. Po dálnici bychom byli doma jistě dříve, ale my dálnice neradi. Necítil jsem žádnou únavu, patrně díky dostatečnému odpočinku a celkově záživné cestě – hlavně rakouské části s jejich zatáčkovitými silničkami. Mimochodem: Komunikace umřela asi po osmi hodinách, tedy tak, jak udává výrobce. Pro výlety či vyjížďky je dobrá, ale na celodenní cestování je třeba ji občas vypínat, jinak celý den nevydrží. Dovolená v Chorvatsku byla skvělá, viděli jsme hodně ze země, která má krome moře rozhodně co ukazovat. Jsem rád, ze se nám podařilo Chorvatsko procestovat a děkuji Markétce, že to se mnou vydržela :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .