0
0

Již v červnu jsme se rozhodli, že pojedeme někam na zahraniční dovolenou. Vybrali jsme si Chorvatsko; náš kamarád Dušan nám nabídl možnost strávit týden plavbou po ostrovech v oblasti Makarské riviéry. Měli jsme se plavit na sedmimetrové jachtě spolu s pěti dalšími lidmi. Osud tomu však nepřál a asi týden před začátkem dovolené jsme se dozvěděli, že loď je rozbitá. Z cestovky nám nabídli buď týden v hotelu v Bašce Vodě nebo pobyt na jiné lodi. Vybrali jsme si samozřejmě loď a o dva dny později nám potvrdili místa v kajutě. Vcelku jsme na tom vydělali, jednalo se o pobyt s plnou penzí a s obdobnou trasou, jakou jsme měli plout na menší lodi. Protože jeden týden v Chorvatsku se nám zdál být málo, koupili jsme si v Liberci zpáteční autobusový lístek s návratem za dva týdny. Druhý týden jsme strávili v soukromí v Makarské.

Na úvod něco málo o zeměpise Chorvatska:

V Chorvatsku dnes žije na rozloze 56 538 km2 necelých 5 milionů obyvatel. Chorvatsko má kontinentální hranice s pěti státy: Bosnou a Hercegovinou – 932 km, Černou Horou (Jugoslávie) – 25 km, Maďarskem – 329 km, Slovinskem – 501 km, Srbskem (Jugoslávie) – 241 km. Dále má mořskou hranici se Slovinskem, Itálií a Černou Horou.

Pozornost všech návštěvníků je pochopitelně upřena na jeho pobřeží, jehož linie se podél severovýchodního Jadranu táhne v délce asi 5790 km a jehož součástí je téměř 1200 ostrovů (z toho 66 je trvale obydlených), ostrůvků a nepřeberné množství útesů. Pobřeží je velmi členité, převládají oblázkové a skalnaté pláže. Největším ostrovem Chorvatska je ostrov Krk, největším poloostrovem je Istrijský poloostrov na severozápadě země. Podél dalmatského pobřeží se táhnou mohutné masivy pohoří Velika Kapela, Velebit a Biokovo, které jeho větší část chrání před studenými vnitrozemskými větry.

Většina ostrovů má hornatý charakter, v údolích, která bývají sevřena vysokými hřebeny hor, se často skrývají úrodná pole, na kterých místní obyvatelé pěstují zeleninu, vinnou révu, olivy apod. Oblasti chráněné před studenými větry bývají zalesněné či porostlé makijí, naopak nechráněná místa bývají zcela holá a pustá.

Pro velkou část obyvatel Chorvatska má obrovský význam Jaderské moře, které je zdrojem obživy velké části obyvatelstva žijícího na ostrovech či na pobřeží. V historii země moře také hrálo významnou úlohu jako ideální prostředí pro rozvíjení obchodu s okolními národy, nicméně často bylo i zdrojem bídy a neštěstí – to když se po něm připlavili návštěvníci, kteří si podmaňovali původní obyvatele. I dnes má Jaderské moře pro Chorvaty velký význam, neboť je hlavním zdrojem prostředků plynoucích z turistiky. Jaderské moře je zálivem Středozemního moře, s 138 000 km2 představuje asi 5% celkové plochy Středozemního moře. Průměrná lednová teplota moře je 12°C a v červencová 24°C. Moře má nádherně průzračnou vodu o obsahující 38 g soli v 1 litru. Hloubka moře se zvětšuje od severu k jihu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem se naopak zvětšuje od jihu k severu. V Dubrovníku je příliv okolo 30 cm, na Istrii až 70 cm.

Milovníci historických památek si přijdou na své, pobřeží Chorvatska bylo v minulosti obydleno rozmanitými kulturami, po kterých zde zbylo mnoho architektonických skvostů v podobě hradů, zámků, kostelů, paláců apod. Jejich autory byli většinou umělci a stavitelé, pocházející přímo z oblasti chorvatského pobřeží, často byli rovněž zváni stavitelé z Apeninského poloostrova. Ti všichni zde pak vytvářeli svá umělecká díla, ať již ve službách Římanů nebo Benátčanů, či přímo jako občané Chorvatského království a Dubrovnické republiky.

Něco o Dalmácii – cíli naší cesty:

Dalmácie zaujímá podstatnou část Chorvatského přímoří včetně ostrovů. Začíná v Černé Hoře, pokračuje přes Dubrovník, Makarskou, Split, Šibenik, Zadar až ke Karlobagu s pohořím Velebit. Dále k ní patří ostrovy a ostrůvky od Mljetu až po Pag a poloostrov Pelješac. Dalmácie je spravována čtyřmi župami a zeměpisně je rozdělena na tři části. Jižní Dalmácie – Dubrovačko-neretvanská župa, Střední Dalmácie – Splitsko-dalmatinská župa a Severní Dalmácie – Šibenská a Zadarsko-kninská župa.

Jižní Dalmácie se svojí zeměpisnou šířkou; 43. stupeň severní šířky, je stejně položena jako ostrov Elba nebo jižní část Francie, ale klimatické podmínky jsou zde příznivější. Podnebí je teplé, s horkým, suchým létem a mírnou zimou s častým deštěm. Koncem února zde začíná jaro s teplým a slunečním počasím. Velmi příjemný je podzim, vyhřáté moře ovlivňuje teplotu vzduchu společně s podzimními slunečními paprsky. I v měsíci říjnu se lze v moři koupat, voda dosahuje 20 °C, ale noci jsou vlhké a chladnější. Průměrný denní svit slunce je 7,3 hodiny, střední roční insolace 2665 hodin. V Dalmácii je sluneční svit až 300 dnů v roce. Roční srážky dosahují 1250 mm. Počasí ovlivňují větry, nejčastější vítr je jugo (jihovýchodní), maestral (severozápadní) a bóra (severovýchodní). Jaderské moře má v uvedené lokalitě velmi průzračnou vodu. Příčinou je velký obsah soli a členité skalnaté vápencové pobřeží. Průměrná roční teplota moře je 18 °C. V zimních měsících teplota moře povrch země zahřívá. Sníh je zde vzácností, ale jsou časté dešťové přeháňky. Naproti tomu v létě nejsou žádné srážky, převládá horké počasí, moře příjemně zmírňuje teplotu vzduchu a to hlavně v noci. Rozdíl hladiny moře mezi přílivem a odlivem je zde zanedbatelný (kolem 40 cm) a uskutečňuje se 2 x denně.

Dalmácie je prostoupena Dinárskými horami, kde dominuje Biokovo. Oblast je charakterizována zcela odlišným územím, kde se střídá absolutní pustina s měsíční krajinou Velebitu s desítkami vrcholů přes 1600 m a úrodnými poli a vinohrady, bohatou vegetací včetně horských dubových lesů, které opět přecházejí v holé vápencové skály. Nejúrodnější oblastí je delta řeky Neretvy, kde na zavlažovaných políčkách zemědělci sklízí úrodu několikráte do roka. Zde se daří i citrusovým plodům podobně jako na některých ostrovech.

V Dalmácii pěstují kvalitní odrůdy vinné révy, na ostrovech se daří bylinkám i exotickému koření, které sem bylo v minulosti dovezeno. Čisté ovzduší prosycené solemi z moře, vydatný sluneční svit, kvalitní dešťová voda, zdravá strava včetně darů moře, připravovaná na olivovém oleji, domácí víno, nenáročný způsob života, to je základ dlouhověkosti obyvatel žijících na ostrovech. Dalmácie se stala vyhledávanou oázou pro turisty.

Teď ještě trocha historických faktů:

Historie většiny států, které se nacházejí u Středozemního moře, je zpravidla úzce spjata s mohutným stěhováním, pohybem a rozpínáním jednotlivých národů, které spolu soupeřily v obchodě i ve válkách, a jejichž říše se někdy rozkládaly na celém pobřeží Středozemního moře. Pro historii Chorvatska jsou z tohoto pohledu důležité ilyrské kmeny, které bývají považovány za první známé původní obyvatele chorvatského území. Ilyry následovali Řekové, kteří si postupně vybudovali rozsáhlou síť obchodních stanic po celém jadranském pobřeží. Řecké osady později převzali do své správy Římané, jejichž mohutné impérium nakonec neodolalo náporu germánských, avarských a slovanských kmenů, z nichž se právě slovanští Chorvaté stali trvalými obyvateli východojadranského pobřeží.

Území dnešního Chorvatska bylo osídleno již ve starší době kamenné, tedy přibližně před 800 000 lety. Mezi lety 6000 až 2000 př.n.l. začaly do jižní Evropy pronikat neolitické kultury z Přední Asie, o čemž svědčí nálezy keramiky a nástrojů na Istrijském poloostrově. V letech 1200 až 800 př.n.l. se začaly na území dnešního Chorvatska usazovat ilyrské kmeny na Istrijském poloostrově a v severní části jaderského pobřeží Istrové a Liburnové, a v Dalmácii Dalmaté. Zprvu se usazovali na méně přístupných místech a teprve později na pobřeží, kde byly výhodnější podmínky pro rozvoj obchodování, ale také pro pirátství, kterým byly všechny ilyrské kmeny více či méně proslulé. Svá sídliště Ilyrové stavěli způsobem, který se nazývá gradinská kultura – na vyvýšenině postavili posvátné stavby a okolo nich v soustředěných kruzích obytné budovy, přičemž celé sídliště bylo obehnáno obranným valem. Až na malé vyjímky ilyrské kmeny nikdy nevytvořily žádný státní útvar a zvláště na jihu Dalmácie docházelo k častým vzájemným potyčkám, které byly důsledkem nepříliš vhodných životních podmínek (málo kvalitní zemědělské půdy, studené pevninské větry, které nepříznivě ovlivňují úrodu a pod.).

Ilyrové znali výrobu a zpracování bronzu a keramiky. Jejich územím procházela tzv. jantarová stezka, významná to starověká obchodní trasa, která jim umožňovala obchodní výměnu s národy žijícími ve střední Evropě. Navázali také živé obchodní styky s Řeky, kteří naopak začali na jejich území od 6. stol. př.n.l. zakládat své kolonie.

Poté, co Římané ovládli celý Apeninský poloostrov, začali svou říši od 3. stol. př.n.l. rozšiřovat i na Istrijský poloostrov a do Dalmácie. Zde jim jako vhodná záminka přišla žádost Řeků o pomoc proti ilyrským pirátům, a tak již ve 3. stol. př.n.l. došlo k nerovnému střetnutí, kterému Dalmaté, vzhledem k svému kulturnímu vývoji, museli podlehnout. Stejně se vedlo Istrům – ti se pod náporem Římanů stáhli do svého hlavního města Nesactium, které po delším obléhání padlo, a v 2. stol. př.n.l. se i Istrijský poloostrov stal součástí Římské říše.

Za panování Římanů došlo k velkému rozkvětu Istrie i celého východního pobřeží Jadranu. Římané převzali většinu řeckých osad, které opevnili a povýšili na municipia. Bylo vystavěno mnoho nových měst podle římského vzoru a rozšířena síť silnic. Tak došlo k bližšímu vzájemnému propojení Apeninského poloostrova s Istrií a Dalmácií – z římského města Aquileia, které Římané vystavěli jako jedno ze svých měst u terstského zálivu ještě před ovládnutím Istrie, vedla silnice Via Postumia do Omony (Lublaň), Pnonie a Tergestu (Terst), další silnice pak pokračovaly do Dalmácie. Výstavba silnic vedla ke snažší vojenské kontrole jednotlivých oblastí a hlavně k nebývalému rozvoji obchodu, kterému rovněž prospělo zavedení jednotného systému římských měr a vah. Roku 395 se po rozpadu římské říše Istrie a na čas i Dalmácie staly součástí západořímské říše, avšak poté, co Ostrogóti roku 410 vyvrátili Řím a založili na Apeninském poloostrově svou říši, připadla Dalmácie říši východořímské. Ostrogóty roku 452 následovali Hunové, kteří při svém tažení na Řím zcela vyplundrovali vnitrozemí Istrijského poloostrova. Po smrti krále Odoakera se ostrogótská říše rozpadla a roku 555 se Istrie stala součástí Byzanské říše. Ta postupně rozšířila svůj vliv na celou oblast Středozemního moře a pro Istrii a Dalmácii nastalo krátké období hospodářského rozmachu.

Na počátku 6. stol. se daly do pohybu slovanské kmeny sídlící ve východních Karpatech a o sto let později se na jadranském pobřeží a ve vnitrozemí Istrie začali usazovat Chorvaté. Kolonizace dalmatského pobřeží proběhla až v 8. stol., neboť překážkou jejich postupu bylo Dinárské pohoří. Postup Slovanů probíhal zcela neplánovitě a nekoordinovaně, jednotlivé rody se sice spojovaly do občin a o něco větších žup, jejichž centrem bylo opevněné město (grad), avšak málokdy se spojovaly do větších celků. Důsledkem toho byla jejich dlouhotrvající neschopnost ovládnout větší města, která zůstávala pod přímým vlivem Byzance, a která tak tvořila nezávislé enklávy na všeobecně poslovanštěném území.

Přibližně v polovině 9. stol. navštívili Dalmácii a Istriji slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, kteří si pro tuto příležitost připravili písmo hlaholici vhodné pro zápis staroslověnštiny. Do ní přeložili evangelium a další církevní texty, čímž se v církevních otázkách prohloubil vliv Byzance. Římskému papeži se za podpory Franků , kteří měli vlastní zájmy v oblasti Jaderského moře, nakonec podařilo vyvinout na Chorvaty takový nátlak, že došlo k jejich příklonu k římskokatolické církvi, a když koncem 9.stol. vznikl samostatný Chorvatský stát, byl papežem za odměnu ihned uznán a podporován. Příklon Chorvatů a Slovinců ke katolicismu měl v budoucnu velký vliv na jejich vzájemné vztahy s dalšími slovanskými národy, které se přiklonily k pravoslaví, tedy zejména se Srby.

Chorvatský stát, který se zpočátku rozkládal hlavně na území Dalmácie, zažil své nejlepší časy za panování Tomislava, který se roku 925 prohlásil králem. Chorvaté v té době kontrolovali většinu Dalmatského pobřeží s vyjímkou Dubrovníku, Splitu, Zadaru a Trogiru, které zůstaly pod byzantským vlivem, a postupně ovládali i oblast Kvarnerského zálivu Franků a později Bavorů. Po Tomislavově smrti v zemi vypukly dynastické rozbroje a zkázu dokončili roku 1000 Benátčané, kteří pod vedením knížete Orseola ovládli větší část pobřeží, čímž získali námořní nadvládu na Jadranu. Jako další nepřítel se objevili Uhři, kteří obsadili další část chorvatského území. Toho využilo město Zadar, které Uhry opakovaně žádalo o ochranu proti Benátkám. Chorvatský král Krešimir nechal na místo ztraceného Zadaru postavit město Šibenik, nicméně tlaku Benátek i Uhrů nemohl dlouho on ani jeho nástupci odolávat. Roku 1097 zahynul poslední chorvatský král Petar Svačič v bitvě proti Uhrům a chorvatská šlechta odsouhlasila vytvoření uhersko-chorvatské monarchie v čele s uherským králem Kolomanem, v které však Chorvaté pochopitelně zastávali podřadnou roli a stali se v podstatě uherskou kolonií.

Začátkem 13. stol. začal vliv Uhrů upadat a ke slovu se opět dostaly Benátky. Roku 1202 Benátky spolu s armádou 4.křížové výpravy dobily a vydrancovaly město Zadar a spolu s ním ovládly celé Dalmatské pobřeží. Křižáci, kteří byli na cestě do Svaté země, o dva roky později ještě dobili Konstantinopol, zrušili Byzantskou říši a na jejím místě založili nikajské císařství, které však trvalo necelých 60 let. Oslabeným Uhrám nezbývalo nic jiného, než roku 1409 prodat Benátčanům svůj nárok na Dalmácii za 100 000 dukátů.

Počátkem 15. stol se Benátské republice rovněž podařilo získat kontrolu nad pobřežím Istrijského poloostrova a nad některými bohatšími městy ve vnitrozemí, zbytek poloostrova až do konce 18. stol. ovládali Habsburkové. Ti měli své zájmy rovněž v Dalmácii a spolu s Osmanskou říší a nezávislým Dubrovníkem byli neustále přítomným nepřítelem republiky. Koncem 15. stol si Turci podrobili část Chorvatska, když předtím ovládli Srbsko a Bosenské království, v polovině 16. stol. již stáli před branami Splitu, a tak se stali pány velké části Dalmácie. V této době začíná postupný úpadek Benátské republiky, která nebyla schopna v obchodu konkurovat novým námořním velmocím, jako byly Španělsko a Portugalsko. Důsledkem byla ztráta pobřežního území před Velebitem, které získalo Rakousko – Uhersko, zatímco oblast Neretvy a zázemí Splitu ovládli Turci.

Definitivní konec Benátské republiky nastal roku 1797, kdy Napoleon Bonaparte obsadil Benátky a Dalmácie a Istrie připadly Rakousku – Uhersku. Roku 1805, po vítězství v bitvě u Slavkova, Napoleon z Dalmácie, Istrie a Dubrovníku vytvořil Ilyrskou provincii, která však po porážce Napoleona na základě rozhodnutí vídeňského kongresu roku 1815 opět připadla Rakousku – Uhersku.

Po rozpadu Rakouska – Uherska se Dalmácie stala součástí nástupnického Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (království SHS), v němž od počátku hlavní úlohu hráli Srbové, zatímco Istrie byla obsazena Itálií. Po převratu roku 1929 dochází k přejmenování Kraljeviny SHS na Království Jugoslávie, kde byla nastolena vojensko-monarchistická diktatura. Stát se ve své zahraniční politice orientoval na Francii a Československo. Později byla uzavřena Malá dohoda, vojensko-politický pakt s Československem a Rumunskem. Na základě této smlouvy mělo Československo na území Království Jugoslávie rozmístněna vojska včetně vlastního námořnictva.

Mussoliniho italský fašismus a německý nacismus doléhaly na nestabilní stát Království Jugoslávie. Za podpory německé tajné služby v roce 1934 provedli chorvatští nacionalisté v Marseille atentát na krále Alexandra. Království přebral jeho syn Petr II, který byl nucen se v roce 1940 sblížit s fašistickými státy a následně se připojit k vojensko-politickému bloku OSE. Proněmecké vedení však bylo vzápětí svrženo. Nově vzniklá vláda byla utvořena ze všech politických stran kromě fašisticky orientovaných, ale neměla dlouhého trvání. 6.dubna 1941 obsadilo zemi německé a italské vojsko.

Z vůle Německa byl v roce 1941 vytvořen loutkový Nezávislý stát Chorvatů. V letech 1941 až 1945 se uskutečňovala ustašovská genocida na obyvatelstvu. Proti okupaci vznikl silný odpor. V některých částech vypuklo už v červenci 1941 ozbrojené povstání, které přešlo k partizánskému boji. Nejvýznamnější postavou se stal Chorvat Josip Broz zvaný Tito, který organizoval partizánské hnutí a byl též jediným vrchním velitelem, který se zúčastnil přímo i bojových operací. Dne 15. května roku 1945 bylo dokončeno osvobození celého území Jugoslávie. Během druhé světové války zahynulo 1 800 000 Jugoslávců, z toho 1 400 000 Srbů.

V roce 1945 vzniká Svazová republika Chorvatsko, později s přídavkem socialistická, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Roku 1947 dohodami přechází Istrie k Chorvatsku. Hlavou státu se stal Chorvat Josip Broz Tito. Jeho osobnost byla hlavní silou, která alespoň na čas dokázala udržet pohromadě stát skládající se z národů odlišných po kulturní i náboženské stránce. Když maršál Tito 1948 odmítl totalitní praktiky Sovětského svazu a diktát Stalina, Jugoslávie se zařadila do hnutí neangažovaných zemí. SFRJ pak zaváděla nový ekonomický systém založený na samosprávě.

Již rok po Titově smrti (1980) se začaly ukazovat slabiny nepřirozeného spojení odlišných národů, vypukly nepokoje muslimských Albánců v provincii Kosovo a došlo k procesům s muslimskými fundamentalisty.

Slovinsko a Chorvatsko, nejrozvinutější státy bývalé Jugoslávie, se nehodlaly smířit s tím, že by se měly stát hlavním zdrojem financí bez odpovídajícího postavení vůči ostatním svazovým republikám a 25. června 1991 vyhlásily samostatnost. O 14 dní později se na souostroví Brijuny u Istrijského poloostrova ještě konala neúspěšná schůzka všech šesti prezidentů svazových republik se zástupci Evropského společenství, po níž přišel nástup jugoslávské armády, která ve Slovinsku a Chorvatsku vyvolala občanskou válku. Hlavními zdroji nepokojů a předmětem hrůzných čistek byly menšinové enklávy na území jednotlivých republik, např. tzv. Srbská Krajina, která se rozkládá od Zadaru až k hranicím Bosny a zabírá velkou část chorvatského území, kde se již za Rakušanů usazovaly velké skupiny Srbů kvůli posílení hranice proti Turkům. Krajinští Srbové odmítli připojení k Chorvatsku i autonomii v jeho rámci a roku 1991 vyhlásili Republiku Srbská Krajina s hlavním městem Knin. Následovaly etnické čistky a vyhánění Chorvatů. Srbsko Krajinu podporovalo, avšak po vyhlášení totálního embarga proti zbytkové Jugoslávii jejich pomoc zeslábla a většina Srbů z Krajiny uprchnula.

Na počátku roku 1992 byla samostatnost Chorvatska mezinárodně uznána. Jejím prvním prezident se stal Franjo Tudjman (zemřel roku 1999). V srpnu 1995 získala po těžkých bojích chorvatská vláda kontrolu nad celým svým územím a tím i možnost v mírových podmínkách dokončit vytvoření demokratického státu. Téhož roku se konala v americkém Daytonu schůzka, na které znesvářené strany uzavřely dohody o uspořádání hranic a dalších vztazích. Konečně roku 1998 Chorvatská republika obnovila suverenitu nad celým svým teritoriem. Na začátku roku 2000 vznikla nová vláda v čele s prezidentem Stipe Mesićem, která prosazuje politiku s úzkou spoluprácí s EU, začleněním do evropských struktur a oživení ekonomiky státu.

Teď tedy k našemu putování:

Pátek 14. července

den přesunu

Naše cesta do Chorvatska začala okolo poledne, kdy jsme v Praze u hotelu Diplomat nastoupili do autobusu společnosti Firo-tour. Lístky jsme si koupili již před deseti dny v Liberci. Vlastní dovolenou jsme platili již dříve. Původní plán pobytu na jachtě ztroskotal na nefunkčnosti plavidla, což jsme se dozvěděli několik dní před odjezdem. Cestovní kancelář Yacht tour, u které byla cesta zajištěna nám nabídla jako náhradu buď pobyt v hotelu v Bašce Vodě nebo okružní plavbu na větší lodi po Jadranských ostrovech. Jakou variantu jsme zvolili netřeba dodávat. Tři dny před odjezdem se nám potvrdila rezervace kajuty na lodi a také jsme získali adresu na ubytování v Makarské. Vouchery do kajuty nám poslali nejprve do Varů a jelikož jsme byli už v Praze, tak nám je museli poslat expres i tam. Do ruky jsme je dostali asi hodinu před odjezdem.

Autobus odjížděl ve 12:25, tedy s asi půlhodinovým zpožděním. Cesta k Dolnímu Dvořišti byla poněkud nudná a únavná, skoro celou cestu pršelo. Hranice do Rakouska jsme přejeli okolo půl čtvrté. Cesta Rakouskem ubíhala taky docela pomalu, stále jen pršelo a výhled z okna autobusu byl skoro o ničem. V 16:30 byla první zdravotní zastávka. Za hodinu potom jsme projeli Linzem, městem, odkud pochází linecký koláčky. Po chvíli se tvář krajiny začala pomalu měnit, byla stále více kopcovatá. Nakonec jsme vjeli do Alp, kde byly stráně již velmi příkré a silnice se klikatila jako dlouhý had podél horských říček s průzračnou nazelenalou vodou. Neustále pršelo a obloha měla barvu olova. Před devátou hodinou večerní jsme minuli město Graz. V autobuse pouštěli večer nějaký přiblblý film; jelikož jsme seděli vzadu, tak jsme přes lidi před námi nic neviděli a ani jsme skoro nic neslyšeli.

V půl desáté jsme přejeli hranice z Rakouska do Slovinska. Pořád bylo zataženo a mírně poprchalo. Za chviličku jsme byli v Mariboru a za třičtvrtě hodiny potom jsme stanuli na hranicích s Chorvatskem. Přejeli jsme je bez zdržení. Okolo půlnoci byla poslední dnešní zastávka u motelu Plitvice.

Sobota 15. července

den první

Po nekvalitním, zhruba tříhodinovém spánku v autobusu za jízdy jsme se probudili okolo čtvrté hodiny ranní. Jeli jsme celou dobu v horách, ve vnitrozemí Chorvatska. Bylo zataženo a chvilkami poprchávalo, počasí bylo tedy stejné jako den předtím. V půl šesté jsme projeli Kninem, bývalým hlavním městem Republiky Srbská Krajina. Cestou bylo vidět plno rozbořených a vypálených domů, což svědčilo o nedávném válečném běsnění. Kopce okolo silnice byly strmé a porostlé nízkými dřevinami. Za Kninem se krajina stala otevřenější, mírněji zvlněná, pod silnicí se rozprostíraly široká údolí.

V sedm hodin jsme projeli Splitem a pak jsme jeli už po pobřeží. Za půl hodiny jsme byli v Bašce Vodě, našem cíli. Pršelo, ba přímo lilo. V bance jsme si vyměnili 200 DM na chorvatské kuny – HRK (1 HRK = 100 Lipa = 5 Kč). Nalodili jsme se na loď Orao a pak se prošli po pobřežní promenádě a po oblázkové pláži. Po půl jedenácté vysvitlo konečně sluníčko, ale jen na chvilku, jinak bylo furt polozataženo. Na lodi jsme bydleli na přídi v kajutě pro čtyři lidi, byli tam dvě palandy. Spolu s námi zde bydleli také lidé z posádky původní jachty.

Po poledni byl oběd – polévka a uzená makrela s bramborem a zelný salát. Dali jsme si ještě místní pivo a na horní palubě jsme čekali na příjezd dalších pěti lidí, co jeli autobusem s Yacht tourem. Ti přijeli takřka hned poté, co jsme dojedli.

V půl druhé začaly manévry na vyplutí lodi z přístavu a o patnáct minut později jsme už přístav opustili. Bylo polozataženo a byl mírný vítr. S lodí to docela houpalo. Plavili jsme se podél ostrova Brač a zamířili jsme směrem k ostrovu Hvar.

Ostrov Hvar leží ve vnějším pásu Středodalmatských ostrovů a je nejdelším ostrovem v Jaderském moři a měří 68 km, zatímco jeho šířka se pohybuje v rozmezí 5-11 km. Hvar je poměrně hornatý ostrov – podél jižního pobřeží se táhne horský hřbet s nejvyšším vrcholem Sv. Nikola nedaleko městečka Stari Grad. Jižní pobřeží ostrova je poměrně málo osídlené a velmi strmé, větší část obyvatel žije u členitějšího severního pobřeží, kde se také nachází většina turistických zařízení. V severozápadní části ostrova se pěstuje jižní ovoce, vinná réva a levandule, díky které se Hvar stal proslulým. Najdeme zde i rozsáhlé lesy a porosty makije. V minulosti byl zalesněn celý ostrov, což připomíná jeho starý slovanský název Lesina. Na ostrově vládnou mimořádně příznivé klimatické podmínky. Hvar má nejvíce hodin slunečního svitu z celého Chorvatska.

Historie ostrova sahá až do mladší doby kamenné. Nejdůležitějším předhistorickým nalezištěm v Dalmácii je jeskyně Grapčeva spilja, kde se dochovaly např. kresby lodí z doby kolem roku 2500 př.n.l. Později byl ostrov osídlen Ilyry a řeckými přistěhovalci, kteří zde na místě dnešního města Stari Grad v letech 384-5 n.l. založili kolonii Pharos. Po nich ostrov ovládli Římané a nedlouho po zániku říše římské do Dalmácie dorazily velké svazy Slovanů, které postupně kolonizovaly celé dalmatské pobřeží včetně přilehlých ostrovů. Začátkem 15. stol. se ostrova zmocnili Benátčané, jejichž nadvláda trvala téměř tři století. Jako jedni z mála zdejších vládců se však starali o rozkvět zemědělství a obchodu a podporovali především pěstování rozmarýnu a levandule, což mělo nahradit zhroucení obchodu s kořením dováženým z Orientu. Benátčané drželi Hvar s vyjímkou let 1806 až 1813 (francouzská okupace) až do první světové války. Pak se stal součástí Jugoslávie a roku 1991 Chorvatska.

Dlouhou dobu jsme pluli mezi pevninou a Hvarem, až se po zhruba čtyřech hodinách objevil konec ostrova a na něm maják. Obepluli jsme tento cíp ostrova a takřka „za rohem“ jsme zakotvili v přístavu Sučurai. naproti, přes moře byl vidět hornatý poloostrov Pelješac. Část cesty jsme prospali na horní palubě, neboť jsme byli docela utahaní z autobusu. Od půl páté už svítilo slunce a kymácení lodi jsme již ani nevnímali. Na břehu jsme se byli podívali k majáku na konci ostrova, okolo něhož jsme pluli. Prošli jsme se po přístavu a městečku Sučurai.

Večeře byla okolo sedmé hodiny – špagety s masovou hmotou. Potom jsme ještě skoro hodinu seděli na horní palubě a pozorovali měsíc a zapadající slunce. K večeru se již počasí zlepšilo, sem tam mráček, jinak modré nebe. Spát jsme šli už okolo deváté hodiny.

Neděle 16. července

den druhý

V noci poprchávalo. Vstávali jsme už v půl osmé a šli jsme se nasnídat. Měli jsme bagetu, spíš takovou veku a k tomu vejce, sýr, máslo a šípkovou marmeládu. Venku bylo opět polozataženo a foukal vítr, takže bylo na palubě trochu chladněji. Ve čtvrt na devět jsme vypluli podél Hvaru, plavili jsme se po pobřeží na opačné straně ostrova než včera. Opustili jsme Hvar a nabrali kurs k ostrovu Korčula.

Korčula, jeden z nejkrásnějších a největších chorvatských ostrovů, se nachází ve vnějším pásu Jihodalmatských ostrovů. Od poloostrova Pelješac je oddělen jen 1270 metrů širokým Pelješackým průlivem. Nejdelší vzdálenost na ostrově je asi 47 km mezi východním mysem Ražnjić a západním mysem nacházejícím se nedaleko ostrova Proizd, největší šířka 8 km je v oblasti Smokvice a jeho rozloha je 276 km2. Celková délka pobřeží ostrova je 182 km a zahrnuje téměř 200 zálivů a mysů. Páteří ostrova je horský hřeben s nejvyšším vrcholem Klupca dosahujícím výše 568 metrů. Souostroví Korčula (tedy shluk malých ostrůvků okolo hlavního ostrova) obsahuje 48 ostrůvků.

Korčula má spolu se západní části poloostrova Pelješac typické jaderskostředozemní klima ovlivňované různými aspekty jejich geografické polohy a místními vlivy, které z nich dělají místo s klimatem příznivějším než místa ostatní. Nízké zimní teploty jsou na Korčule vzácné a sněhová pokrývka je vlastně neznámá – pokud někdy výjimečně sníh padá, okamžitě taje. Dešťové srážky jsou rovněž velmi vzácné, za celý rok prší průměrně asi 40 dní. Nejčastějším větrem v létě je severozápadní vítr známý jako Korčulský mistrál. Částečně ovlivňuje i klima v Pelješackém průlivu, zatímco na otevřeném moři se nevyskytuje. Na Korčule se v optimální formě zachovaly všechny ekologické hodnoty Středozemního moře: nedotčené zálivy, zátoky a zátočiny stíněné stoletými borovicovými lesy, omývané křišťálově čistým mořem. Ostrov je pokryt stovkami druhů aromatických středozemních rostlin a hustými lesy, které v minulosti Korčule daly jméno Korkyra Melaina (latinsky Coreyra nigra; Černá Korčula). Různé poměry větrů a moře ovlivňují druh a povahu vegetace. Severní část, která je více vystavovaná vlivům větrů, je holá, zatímco jihozápadní část je hustě zarostlá. Jedním z nejrozšířenějších druhů na ostrově je dub křemelák, jež poskytoval kvalitní dřevo a dal tak vzniknout loďařství na Korčule; hojné jsou také borovice. Mnoho míst na ostrově zdobí skupiny cypřišů.

Korčula byla osídlena v mladší době kamenné, asi před 6-8000 lety. Mezi nejdůležitější archeologické lokality z této doby patří jeskyně Vela spilja blízko městečka Vela Luka a Jakasova spilja blízko Žmova. Zde se rovněž nachází řada mohyl a kamenných staveb, rané typy opevněných usedlosti z přírodního neopracovaného kamene. Nejčastěji jsou situovány na vrcholech a kopcích, kde poskytují dobrý rozhled a obtížný přístup pro případné útočníky. První známí obyvatelé těchto usedlostí na Korčule byli Ilyrové, jak byli později nazýváni Řeky a Římany. Řecká kolonizace ostrova byla spíše sporadická. V průběhu výbojných válek rozšiřujících jejich území zaútočili na Korčulu, Lastovo, Mljet a Pelješac Římané. Opakované srážky s Římany vyvrcholily v 1. století, roku 35 př.n.l. si Římané podmanili celý ostrov. Pro obyvatele regionu měly drastické dopady: císař Augustus při svém tažení na Korčulu vyhladil téměř všechny obyvatele ostrova, Korčula byla vřazena do provincie Dalmácie a to pak okamžitě vedlo k organizovanému přistěhování Římanů, většímu vykořisťování země a vzniku řady staveb.

Po rozpadu Západořímské říše následovala krátké období pod nadvládou Gótů, poté Korčula přešla pod správu Byzantské říše. Z této doby se zachovaly byzantské mince, z pozdně helénského a raně křesťanského období pak řada kostelů na ostrůvcích Korčulského souostroví. V 7. stol. přišli na Korčulu, stejně jako na celé jaderské pobřeží Chorvaté. Další vývoj ostrova byl téměř totožný s vývojem města Korčula, o tom však až později.

V půl jedenácté jsme zakotvili v malé zátoce za dvěma menšími ostrůvky na Korčule. Hned jsme se šli vykoupat – poprvé zde v Chorvatsku. Moře tu bylo krásně čisté, z lodi bylo vidět až na dno. Voda byla místy modrá, místy zelenomodrá, to podle hloubky. Když jsme vlezli do vody, zdála se nám být zprvu poněkud studená, ale jak v ní člověk byl déle, byla docela osvěžující. Procento solí ve vodě je opravdu trochu vyšší. Na pevninu jsme se dostali tak, že jsme se vrhli do vody z lodi a doplavali jsme ke břehu.

Kolem poledne byl oběd – maso a opečené brambory. Dost veliká porce. Jako desert jsme dostali nektarinku. Po obědě jsme do vody už nešli, trávili jsme čas na horní vyhlídkové palubě. Zatáhlo se a začalo foukat. Chvílemi nebylo zrovna dvakrát teplo. Ve třičtvrtě na čtyři jsme ze zátoky odpluli podél ostrova Korčula ke stejnojmennému městu. Tam jsme se octli za třičtvrtě hodiny. Takřka ihned po zakotvení v korčulském přístavu jsme se vydali na prohlídku městečka.

Historické centrum ostrova, město Korčula stojí na malém poloostrůvku. Vzdálenost mezi pevninou a městem je pouhých 1270 metrů. Možnost kontroly nad loděmi plujícími podél pobřeží byla důvodem k vybudování opevněného městečka. Podle pověsti jej založil ve 12. stol. př.n.l. trójský hrdina Antenor. V průběhu dějin sloužilo mnoha pánům: Korčule vládli Řekové, Byzantinci, Římané, Gótové, Benátčané, Chorvati, Maďaři, bosenští králové, Rakušané, Rusové Francouzi, Angličané a Italové. Dnešní podobu získávalo od 13. stol. a svého vrcholu dosáhlo v 16. stol., kdy zde žilo přibližně 6000 obyvatel. Korčula byla vždy na svou dobu pokroková: již v roce 1214 byl vydán Korčulský statut, který zakazoval obchod s otroky.

V průběhu času svou krásou inspirovalo plno spisovatelů a cestovatelů a svými mohutnými hradbami odstrašilo mnoho nájezdníků. Obranu města zajišťovaly mohutné hradby, zatímco dva kláštery stojící za městem, dominikánský klášter Sv. Nikoly a františkánský klášter na ostrůvku Badia, se stávaly cílem lupičů a nepřátel. První dílny vně hradeb města byly postaveny až v 17. stol., první obytné budovy dokonce až v 18. stol. Západní část města (Sved Nikola) a jihovýchodní část města (Borak) byly vystavěny v 19. stol. V rozmezí let 1921-41 byly východně od města v zálivu Strečica vybudovány početné hotely a vily.

Do historické části města jsme vstoupili mohutnou branou. Procházeli jsme křivolakými úzkými uličkami, které (stejně jako hlavní městská ulice Korćulanskog statuta vedoucí středem města) vyúsťují na náměstí u nejvýznamnější a nejkrásnější městské stavby: katedrály Sv. Marka (patrona Benátek), která stojí na nejvyšším bodě města. Stavba této trojlodní baziliky byla zahájena roku 1420 v gotickém slohu a skončila po sto letech ve slohu goticko-renesančním. Vedle místních mistrů kameníků se na ni podílel i Bonin da Milano, který vytvořil hlavní portál v čistě gotickém slohu. Nejcennějším uměleckým dílem interiéru je Tintorettův obraz Svatý Marek se svatým Bartolomějem a Jeronýmem. Chrám jsme neopomenuli navštívit. Oltářní stěna není kolmá ke stěnám chrámových lodí. Na katedrálu navazuje Biskupský palác, směs gotiky, renesance a baroka, v kterém je umístěna bohatá Opatská klenotnice (Opatska riznica). Na protější straně náměstí je palác Gabrielli ze 16. stol., v kterém sídli Městské muzeum (Gradski muzej). Sousední palác Arneri pochází z 15. stol. a je pozdně gotický s nádherným renesančním nádvořím. V blízkostí katedrály se rovněž nachází rodný dům legendárního cestovatele po Dálném východu, zdatného obchodníka a diplomata na dvoře Kublaj Chána, Marca Pola.

Marco Polo se zde narodil roku 1254. Jeho rodina rozvíjela obchody v Konstantinopoli a na známé Hedvábné stezce na Dalekém východě. Když dosáhl 17 let, odcestoval se svým otcem a strýcem na dvůr mongolského císaře Kublaj Chána, kterému předali poselství nově zvoleného papeže Řehoře X. a kde všichni tři pobývali 17 let. Poté se roku 1292 vydali domů a 3 roky putovali přes Čínské moře, Sumatru a Cejlon, podél indického pobřeží až k Černému moři a odtud do Benátek, kam dorazili roku 1295. O tři roky později, 6. září 1298, byl Marco Polo zajat při námořní bitvě mezi Benátčany a Janovany, která se odehrála před Korčulou. Během svého ročního uvěznění vypravoval příhody o své daleké a dobrodružné cestě spoluvězni, spisovateli Rusticianu da Pisovi, který je zaznamenával. Tak vznikla slavná kniha Marca Pola, která vzbudila zájem celé Evropy.

Několikrát jsme sešli na vnější hradby, až skoro k moři. Na chvilku jsme se usadili u malého přístavu na druhém konci města. Okolo nás byly datlové palmy. Naskytl se nám překrásný pohled na Korčulu – celé kamenné městečko s věží chrámu uprostřed a s nízkou kuželovou věží Barbarigo, součástí opevnění v popředí, na níž na stožáru chorvatská vlajka. Takřka naproti bylo vidět horské pásmo Pelješacu s několika malinkými vesničkami při pobřeží. Bylo překrásné počasí – mírný větřík, na nebi sem tam mráček, teplo, no prostě pohoda.

V šest hodin jsme se vrátili na loď a dali si večeři. Podávala se ryba a bramboro-cibulo-luskový salát. Po večeři jsme opět vyrazili poznávat krásy starobylého městečka Korčula. Tentokráte jsme se prošli i po nejbližším okolí, nejen po historickém jádru, které má tvar kapky. Koupili jsme si nějaké pohledy. Na lodi jsme si ještě koupili lahev bílého vína D´oro za 30 HRK a ihned jsme se do něj pustili. Seděli jsme na horní palubě asi hodinu a popíjeli. Pak jsme se ještě naposled prošli noční Korčulou. Ke spánku jsme se uložili kolem jedenácté hodiny. Spalo se absolutně skvěle.

Pondělí 17. července

den třetí

Vstali jsme v půl osmé a s radostí jsme pohlédli na nebe – bez mraků, zcela jasně modré. Konečně. Okolo osmé hodiny, ještě když jsme snídali jsme vypluli. Plavili jsme se podél Korčuly a Pelješacu až k ostrovu Mljet. Po dvou hodinách plavby jsme zakotvili v zátoce mezi dvěma malými ostrůvky na Mljetu. Po zakotvení jsme se kvalitně vykoupali. K obědu byly plněné papriky s bramborovou kaší. Po obědě jsme zalezli do kajuty, neboť venku bylo neskutečné vedro.

Ve dvě hodiny jsme přepluli zátoku do malé vesničky Polače, kde jsme si koupili lístek na bus a na loď do národního parku na Mljetu. Vedle kasy stojí zřícenina římského paláce z 5. století. Přímo prostředkem paláce prochází silnice k Mljetským jezerům. Palác je napůl zabudován do obytných budov; vypadá velmi zpustle. Část komplexu paláce je dokonce pod hladinou moře.

Nejjižněji ležící chorvatský ostrov Mljet má rozlohu 98 km2 a patří ke skupině Jihodalmatských ostrovů. Od poloostrova Pelješac je oddělen přibližně 9 km širokým Mljetským průlivem (Mljetski kanal). Severní a jihovýchodní pobřeží ostrova je velmi členité. Na reliéfu ostrova mají rozhodující podíl vápencové formace, nacházejí se zde četné krasové útvary, jako např. propadliny, jeskyně atd. Ve východní části ostrova se nacházejí dvě tzv. jezera, ve skutečnosti mořské laguny: Velké jezero a Malé jezero, které vznikly zatopením hlubokých krasových údolí mořskou vodou vtékající sem úzkými průlivy. Při přílivu a odlivu v těchto průlivech vzniká silné proudění, kterého dříve využívalo několik mlýnů. Veliké jezero má plochu 1,45 km2 a je hluboké 46 metrů. Malé jezero má plochu 0,24 km2 a je hluboké 30 metrů. Přes průliv Solme vedl most, který byl roku 1960 zbořen, poté byl průliv prohlouben a rozšířen, aby do Velkého jezera mohly vplouvat i větší lodě. Nejvyšším bodem ostrova je Velki Grad (514 m).

Lesy přikrývají jako zelený koberec většinu jeho členitého povrchu; jediná větší silnice vedoucí po jeho délce klesá a stoupá a dává možnost nahlédnout z výšky do hlubokých údolí či do nepřístupných malebných zátok na pobřeží. Dnešní obyvatelé jsou většinou potomci přistěhovalců z Bosny či Hercegoviny, kteří sem původně přicházeli na sezónní práce. Živí se hlavně rybolovem a zemědělstvím. Původní osady jako např. Babino Polje či Govedari byly stavěny dále od moře, aby jejich obyvatelé mohli při pirátských přepadech utéci do lesů. Osady na pobřeží jako např. Polače, Poma, Sobra a Kozarica vyrostly až v pozdějším období. Největší obcí na ostrově a správním střediskem je Babino Polje, kromě ní je ve vnitrozemí ještě asi deset osad navzájem spojených silnicí. Celkový počet obyvatel ostrova je asi 800.

Mljet je nejzalesněnější dalmatský ostrov, les pokrývá 72% jeho plochy, a tvoří jej převážně duby a borovice, zbytek je úrodná půda. Pro své geologické zvláštnosti, bohaté rostlinstvo (např. cedry, borovice, duby, makchie) a živočišstvo i neporušený ráz krajiny byla západní část ostrova, v které se nacházejí obě jezera, prohlášena za národní park o rozloze 30 km2. Na ostrově žijí ve značném počtu promyky ichneumon, které sem byly dovezeny na začátku 20. stol. z Indie k vyhubení jedovatých hadů.

Podle báji je Mljet totožný s Homérovým ostrovem Ógyggii, na němž Odysseus nedobrovolně strávil sedm let s vílou Kalypsó.

Stopy nejstarších osídlení se nalézají v severozápadní části ostrova, kde byly nalezeny hroby z ilyrské doby. Podél celého ostrova se nacházejí stavby ilyrského opevnění v podobě velkých, hrubě otesaných kvádrů tvaru nepravidelného kruhu, umístěných na vrcholech ostrovního hřebenu. Koncem 4. stol. př.n.l. ostrov kolonizovali Řekové, poté Římané, kteří zde měli mnoho statků. Sloužil jim rovněž k deportaci osob, které upadly v nemilost u císaře. Za časů císaře Oktaviána Augusta Římané, bojující proti ilyrským pirátům, obce na ostrově Mljet do základů rozbořili. Po příchodu Slovanů byli obyvatelé římských měst vystaveni nebezpečí ze strany silně agresivních Neretvanů a opouštěli Mljet a sousední ostrovy, které do té doby obývali. Roku 1151 zachlumský kníže Desa ostrov daroval benediktinům z Monte Gargana v Apulii, kteří na ostrůvku v mljetském Velkém jezeru postavili malebný románský klášter Sv. Marie (Benediktinski samostan). Tento dar se stal příčinou sporu mezi italskými a místními, lokrumskými Benediktiny. Italským Benediktinům přiznal právo na ostrov i srbský král Štěpán Nemanjić Prvověnčatý, což potvrdil i srbský král Štěpán Uroš II. Milutin a později i papež Jan XXII. Klášter byl významným střediskem vzdělanosti, byla zde jedna z nejbohatších benediktinských knihoven v Evropě.

Když srbský král Štěpán Uroš II. Milutin, který pomáhal Byzanci v byzantsko-benátské válce, napadl roku 1301 Dubrovník jako spojence Benátek, Dubrovčané dobyli Mljet a vydali rozhodnutí o připojeni ostrova, ale při uzavření míru se Štěpánem Urošem II. Milutinem roku 1302 se pod nátlakem Benátek tohoto rozhodnutí vzdali. V průběhu války o Mljet Dubrovčané vystupovali jako ochránci benediktinského kláštera, který byl z církevního pohledu podřízen dubrovnické diecézi. Smlouvou z roku 1345 byli ostrované osvobozeni od placení daní i od poskytování svých služeb klášteru a zároveň bylo stanoveno, že mljetský klášter bude nadále platit daň srbskému vladaři. Roku 1572 Mljet vyplenili turečtí korzáři, kteří povraždili všechny řeholníky benediktinského kláštera a většinu obyvatel ostrova – zachránili se pouze ti, kdo se uchýlili do neprostupných porostů v horách. Když Napoleon roku 1808 dobyl Dubrovnickou republiku, museli ostrov opustit i benediktinští mniši. Po Vídeňském kongresu roku 1814 ostrov připadl Rakousku-Uhersku, které benediktinský klášter předalo dubrovnickým jezuitům, avšak i oni ho museli opustit roku 1869. Za Rakouska-Uherska byla na Mljetu jedna z posledních stanic pro malomocné v Evropě. V šedesátých letech 20. stol. byl opuštěný klášter upraven na hotel Melita (podle původního řeckého názvu ostrova).

Klášter na ostrůvku byl cílem naší cesty do NP Mljet. Kousek před budkou se vstupenkami jsme nastoupili do zaplaceného autobusu – tedy spíše se nás patnáct lidí nacpalo do malé dodávky. Vstup nás stál 40 HRK každého. Za deset minut jsme byli vyloženi u Velkého jezera. Na ostrůvek s klášterem, který byl už zdálky vidět jsme přejeli loďkou, byla dost plná a tak jsme v ní i stáli.

Ostrůvek je docela malý – obešli jsme jej za deset minut. Prohlédli jsme si zbytek kláštera a chrám, který byl bez jakékoli výzdoby uvnitř. Na celém ostrůvku strašně hlučely cikády. Byl docela dost vyprahlý. Rostly tam jen tisy a borovice. Vrátili jsme se zpět ke klášteru, kde v rajské zahradě rostly citrony, pomeranče a ořechy – hned jsme si museli nějaké utrhnout, byly strašně veliký, v průměru asi sedm centimetrů. Na Janu tam přistála cikáda a měla z toho málem smrt – jak se lekla, hodila na zem foťák. Taky jsme si tam naškubali trochu hroznového vína. Po hodině jsme se vydali lodí zpět, ale vystoupili jsme jinde, a to u Malého mostu – místa, kde se setkává Velké a Malé jezero. Je tam opravdu malý mostek a pod ním velmi úzký průliv – asi tak jeden a půl metru široký.

Vydali jsme se podél břehu slaného Velkého jezera zpět k místu, kde jsme vyplouvali prve. Odtud jsme šli nazpátek do městečka Polače.

Ve vesnici, hned vedle vstupní budky do NP jsme objevili mandlovník – strom, na kterém rostly takové malé zelené plody velikosti vlašského ořechu – zelené mandle. Mají obal asi jako vlašáky, který po rozloupnutí vydá tvrdou pecku, asi 4×2 cm. Po rozbití pecky se objevila vlastní mandle.

V sedm hodin byla večeře. Opět jsme měli rybu, tentokrát osmahnutou v těstíčku s bramboro-zelo-česnekovou přílohou. Dneska celý den svítilo sluníčko, byl ukrutný pařák. Konečně se počasí umoudřilo. V sobotu kapitán povídal, že pršet a zataženo bude dva dny – a měl pravdu. Naštěstí se nám nepodařilo připálit se. Po večeři jsme se ještě prošli vesničkou. Je to jen jedna řada domků podél silnice. Opět jsme provedli lov mandlí a kopu jsme si jich přinesli na loď. Spát jsme šli až v jedenáct hodin.

Úterý 18. července

den čtvrtý

Vstali jsme už v půl osmé a šli na snídani – ta byla stejná jako v předchozí dny. V osm hodin jsme zvedli kotvu a vypluli směrem k poloostrovu Pelješac. Moře bylo klidné a na nebi nebyl ani mráček. Za hodinu a půl jsme zakotvili u Pelješace, na dohled od městečka Trstenik. Kotvili jsme v malé zátoce za dvěma ostrůvky. Na břehu je několik malých domků a plno lidí (Čechů) – na ty ostrůvky je dovezli motorovým člunem. Před obědem jsme se byli vykoupat a pořádně si zaplavat. Voda byla parádně teplá a absolutně čistá.

V pravé poledne byl oběd – kuře a rýže se zeleninou. Po obědě jsme šli lenošit do podpalubí, na slunci nešlo vydržet, jaké bylo vedro. Ve čtyři hodiny jsme se probudili, akorát když loď odplouvala. Plavili jsme se asi hodinku do městečka Trstenik na poloostrově Pelješac.

Pelješac je druhý největší poloostrov Chorvatska (po Istrii) s rozlohou 355 km2. Nachází se mezi Neretvanským průlivem a průlivem Malého Stonu na severovýchodě a Pelješackým a Mljetským průlivem na jihozápadě. Délka poloostrova je 65 km a šířka 3 – 7 km, s pevninou je spojen úzkou (pouze 1100 metrů širokou) šíjí nedaleko městečka Ston. Severní část poloostrova je více zalesněna a je vystavena chladným vnitrozemským větrům, jihozápadní část má teplejší a vlhčí podnebí.

Poloostrov je značně hornatý a skalnatý, jeho nejvyšším bodem je hora sv. Ilija s výškou 961 metrů, avšak jeho údolí mají úrodnou půdu, na niž se většinou pěstuje jižní ovoce, zelenina a vinná réva. Mezi nejvýznamnější vína patři Dingač a Postup, které mají vysoký obsah alkoholu.

Přes Pelješac vede od jaderské magistrály tzv. Pelješacká transverzála, která spojuje největší obce na poloostrově a slouží také turistům mířícím z pevniny na ostrov Korčula.

Za účelem vyhubení jedovatých hadů (hlavně zmijí) byly na poloostrov dovezeny z Indie promyky mungo, které zde žiji dodnes. Je zde také jediná lokalita v Evropě, kde žijí volně šakali dovezení sem začátkem 19. stol.

Obyvatelé poloostrova se od 10. stol. věnovali mořeplavbě, k jejímuž největšímu rozkvětu došlo v 17. stol. V té době byli zdejší kapitáni a rejdaři světově proslulí a nejbohatší z nich zakládali po celém světě banky a obchodní společnosti. V rozmezí let 1865 – 1887 zde sídlila jedna z největších lodních společností „Associazione Marittima di Sabioncello“, která vlastnila 33 lodí s biblickými jmény ze Starého zákona; její plachetnice pluly až do severní Ameriky. Důležitost Pelješace pohasla po přesunutí světového obchodu mimo Jadranskou oblast.

Trstenik je malinké městečko rozkládající se podél zátoky. Má jen jednu hlavní ulici; podél moře je malinká pláž z malých kamínků, jen dva až tři metry široká. Za vesnicí je pobřeží už opět skalnaté. Posedávali jsme na těch skalách snad hodinu a kochali se pohledem na moře, k čemuž nám cvrlikali cikády. Přes cíp pobřeží poloostrova bylo vidět velkou část (východní) ostrova Mljetu. Moře zde bylo modré až modrozelené.

Po večeři (maso, fazole a rýže) jsme opět vyrazili do vesničky. koupili jsme si stáčené víno (1,5 litru za 15 HRK) a pak jsme vyšli do kopců nad městečko. Po cestě jsme natrhali bobkový list a tymián; svatojánský chleba jsme utrhli už při první procházce. Už se stmívalo a nad cestou začali poletovat netopýři. Okolo desáté hodiny jsme se vrátili zpátky na loď a dali si červené víno, co jsme si koupili. Kapitán strašil ostatní, co si to víno taky koupili, že není dobré a že jim půjdou oči šejdrem. Nic se nám však nestalo.

Spát jsme šli až chvilku po půlnoci. Plno lidí spalo na horní palubě a včera tam pěkně promrzli.

Středa 19. července

den pátý

Ráno jsme vstávali po sedmé hodině a jako tradičně jsme se vydali na snídani, která byla také tradiční – sýr, marmeláda a veka. Někteří změkčilci už začínají reptat, že je ke snídani pořád to samé. Před osmou hodinou jsme vypluli, museli jsme uvolnit místo pro trajekt. Venku byl mírný vítr, obloha byla opět bez mráčku, nádherně modrá. Ostrov Mljet byl vidět ve slabém oparu.

Pluli jsme podél břehů Pelješace. Za hodinu a půl jsme zakotvili ve městečku Lumbarda na Korčule. Ta se nachází jihovýchodně od města Korčula mezi zátokami Bili žal a Prvi žal. Lumbarda vyniká krásnými písčitými plážemi, zejména pláže v mělké zátoce Pržina jihovýchodním směrem jsou velmi krásné. Ve městě stojí kostel sv. Petara a staré vily, bývalá sídla korčulských šlechticů. Na pahorku Koludrt byl nalezen vytesaný řecký nápis ze 4. stol., jedna z nejstarších písemných památek v Chorvatsku. Město má starou kamenickou tradici, na nedalekém ostrůvku Vrbnik se nacházely největší kamenolomy na ostrově. V okolí města (vlastně hned za posledními domy) se pěstuje vinná réva, místní bílé víno Grk (Řek) je proslulé v celém Chorvatsku.

Původně jsme měli kotvit více na otevřeném moři, ale kvůli silnému větru jsme raději zakotvili zde. Šli jsme se ihned projít po městečku a po jeho okolí. Kromě vinic jsou za Lumbardou také malá políčka s dýněmi a rajčaty. Ty jsme si taky kousek od silnice utrhli – byly takové malé, ale velmi dobré. Sešli jsme na pláž, kde byla trocha písku, jinak samé kameny a hlavně plno lidí, zejména Čechů a Poláků. Pláž jsme tedy pouze přešli a vrátili jsme se na loď. Jen v plavkách jsme se opodál z plovoucího mola vrhli do vln Jadranu.

V poledne byl oběd – maso s těstovinami, rajčato-zeleninový salát a jako desert sladká roláda. Pak jsme se uložili k odpolední siestě a během ní jsme z ostrova Korčula přepluli za půlhodinu na poloostrov Pelješac do přístavu Orebić. Spali jsme skoro do čtyř hodin a pak jsme se vydali na prohlídku Orebiće.

Městečko Orebić se až do 16. stol. jmenovalo Trstenica, své dnešní jméno získalo podle bakarské rodiny Orebićů, která zde roku 1516 dala postavit kaštel. V minulosti odtud pocházelo mnoho zdatných námořníků a obchodníků a městečko bylo střediskem mořeplavby a stavby lodí, později se zde usazovali na odpočinek vysloužili kapitáni a rejdaři. Dodnes zde žijí údajní potomci slavného Marca Pola, rodina Polo. Za nadvlády Dubrovnické republiky (která trvala přes 500 let) bylo načas sídlem místodržitele pro severní oblast republiky.

Orebić leží na jihozápadě ostrova Pelješac naproti městu Korčula, od kterého jej dělí Pelješacký kanál a s kterým je spojen trajektem. Jeho dobře chráněná poloha na úpatí nejvyšší hory poloostrova Sveti Ilija zaručuje výborné podmínky pro hustou a bohatou vegetaci – ve městečku lze spatřit vedle nepřeberného množství fialově kvetoucích popínavých rostlin také datlové palmy (rostou na promenádě u moře), cypřiše, fíkovníky, mandlovníky, vinnou révu, pomerančovníky a citroníky apod.

Koupili jsme si speciální víno Prošek (31 HRK), které se vyrábí z přemrzlých hroznů a je velmi dobré. Ještě jsme se stihli vykoupat na oblázkové pláži; voda byla perfektně teplá. Přišli jsme chvíli před večeří – podávala se makrela a cuketová příloha. Po večeři jsme se zase vydali procourat se městečkem.

V Orebići, stejně jako jinde v Chorvatsku se začíná žít teprve po osmé hodině večerní – ulice byly plné lidí, obchůdky nabízeli svůj sortiment do pozdních hodin a restaurace byly plné turistů.

Na loď jsme se vrátili už v devět hodin a za půl hodiny potom jsme šli celí unavení tím nicneděláním spát. Z přístavu jsme ještě předtím pozorovali protější ostrov Korčulu, kde svítila jen dvě městečka při pobřeží. Dnes celý den bylo strašlivé horko a nebe bez mraků, jen ráno docela dost foukalo. Ještě jsme se nespálili na slunci a mořská nemoc nás také ještě nepostihla.

Čtvrtek 20. července

den šestý

Vstávali jsme v půl osmé a šli jsme si dát standardní snídani obohacenou o šunku. Před osmou hodinou jsme vypluli podél břehů Pelješace a Korčuly. Za chvíli byl už na dohled nejjižnější cíp ostrova Hvar.

U tohoto ostrova jsme také přistáli v malé zátoce Mrtinovik(okolo jedenácté). Ihned jsme se šli vykoupat. Zátoka má tvar písmene Y, na koncích obou ramen jsou oblázkové pláže a zbytky domků. Voda byla velmi osvěžující, zprvu docela studená od toho, jak byla rozvířená za naší lodí, potom byla už báječně teplá, prostě úžasná. Po třičtvrtě hodině jsme vylezli na loď a šli se slunit na horní palubu. Tam jsme leželi až do pravého poledne, do oběda.

K obědu byla koule z mletého masa a rýže a jako desert pomeranč. Po obědě jsme se stáhli do podpalubí do naší kajuty. Tam jsme se oddávali odpočinku až do tří hodin, kdy jsme se vzbudili a šli se znovu vykoupat. Plavali jsme si asi půl hodiny, voda byla snad ještě lepší než prve. Jelikož byl mírný větřík, byly i malé vlnky. Za další půlhodinu potom byla vytažena kotva a my jsme vypluli podél borovicemi porostlých břehů ostrova Hvar.

Dopluli jsme se zastávkou v Sučurai až k pevnině, kde jsme zakotvili v městečku Igrane. To se rozkládá u malého zálivu s přístavem a oblázkovými plážemi, další část Igrane se rozprostírá na stráni nad zátokou. Již z dálky bylo vidět štíhlou věž kostela z 12. století. Před večeří jsme se prošli pouze po břehu moře po ulici nad pláží.

V půl šesté byla večeře – kuře, brambory a pečená paprika. Ta paprika byla pečená i se stopkou a se semínky uvnitř. Po večeři jsme se vydali do kopce, ke kostelu. Cesta byla strmá, samé schody a nahoře, u věže původního opevnění jsme už docela funěli. Obranná věž Zale, postavená v 17. století na obranu proti Turkům je čtvercová a má dvě patra. Je trochu rozpadlá. Takřka v sousedství je barokní kostel z 18. století. Vydrápali jsme se ještě o kousek výš, až nad jadranskou magistrálu, kde jsme se procházeli olivovým hájem. Cestou zpět jsme si natrhali pár snítek levandule, jedno granátové jablíčko a taky spoustu zralých fíků (aspoň si myslíme, že jsou zralé – jsou žluté a velmi měkké, po rozříznutí je obsah červenofialový a sladký). Seděli jsme je u malé kapličky, jedli fíky a hleděli jsme přes přístav na průliv mezi pevninou a Hvarem. Za tímto ostrovem bylo (už v oparu) vidět hory na Pelješaci.

Jak jsme scházeli zpět k lodi, objevili jsme hned vedle silnice vršky mandlovníků a bylo jasné, co následovalo: zběsilý lov mandlí. Tentokrát byly mandle už zcela zralé, daly se vylupovat ze slupky úplně snadno a bez námahy. Taky byly už rozevřené. Trhali jsme je asi třičtvrtě hodiny a jen stmívání zabránilo úplnému očesání stromů.

Na naši loď Orao jsme se vrátili ve čtvrt na devět. Ještě jsme seděli na palubě, hráli šachy a k tomu popíjeli panáka rakije – docela drsného pití. Spát jsme šli kolem půl jedenácté.

Pátek 21. července

den sedmý, na lodi poslední

Ráno jsme procitli okolo půl osmé a dali si snídani (stejnou jako předtím, tentokrát se znovu objevil sýr). V osm hodin jsme vyrazili podél břehů pevniny. Míjeli jsme několik vesnic a městeček, mimo jiné i Podgoru.

Tato vesnička hrála významnou úlohu za 2. světové války: byl tu v lednu roku 1943 ustanoven první oddíl jugoslávského válečného námořnictva, který se stal jádrem pozdější námořní flotily. Při bombardování německými letadly byla obec takřka úplně zničena. Na výšině nad vesničkou byl postaven námořníkům pomník ve tvaru křídla racka.

Jelikož byl velmi silný vítr, museli jsme přistát v Makarské. Tam jsme měli hodinu a půl na prohlídku – podívali jsme se do staré části města a prošli se podél hlavní pláže. V jedenáct hodin jsme vypluli k ostrovu Brač, kde jsme za hodinu byli. Zakotvili jsme v malebné malinké zátoce.

Druhý největší ostrov v Jaderském moři – Brač – má rozlohu 394 km2. Od pevniny je oddělen Bračským průlivem (Brački kanal), od ostrova Hvar Hvarským průlivem (Hvarski kanal) a od ostrova Šolta Splitskou úžinou (Splitska vrata). Severní strana ostrova je pozvolnější, zatímco v jižní strmější části se nachází vysoké pohoří, jehož nejvyšším bodem je Vítova hora (Vidova gora), dosahující výšky 778 metrů, která je současně nejvyšším místem všech jadranských ostrovů.

Ostrov je poměrně hustě obydlen, žije na něm asi 13 000 obyvatel. Složení ostrova je především vápencové a vyskytuje se zde řada krasových útvarů. Nejsou zde žádné vodní toky a veškerá voda se na ostrov dopravuje potrubím z pevniny. Obyvatelé se živí hlavně zemědělstvím, rybolovem a chovem dobytka. Na ostrově je také několik mramorových kamenolomů (některé jsme viděli z pevniny) z nichž se v minulosti dodával stavební materiál na řadu významných staveb na pobřeží (Diokleciánův palác) a dokonce i v cizině (Bílý dům ve Washingtonu, Vídeňský parlament).

V poledne byl oběd, a to guláš s bramborem. Potom jsme si šli do podpalubí zabalit batohy a až jsme dobalili, tak jsme se šli vykoupat. Voda byla u lodi studená, dál v zátoce naopak perfektně teplá. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme se lodí vydali zpět k pevnině, do Bašky Vody. Tam jsme dorazili za čtyřicet minut.

Baška Voda byla založena v 18. století. Obec má dva kostely – barokní a novorenesanční. Jméno původní rybářské vesnice se váže k silnému krasovému prameni, který vyvěrá u pobřeží v centru obce. Podél přístavu jsou oblázkové pláže.

Před večeří jsme se vydali na pochůzku městem Za hodinu a půl jsme se vrátili na loď na jídlo. K večeři byla makrela a bramboro-zelná příloha.

Po večeři jsme se vydali hledat Petara Raose – člověka, u kterého by jsme mohli bydlet. Jelikož bydlí v Makarské, bylo jasné, že jsme se tam museli nějak dopravit. Je to asi sedm kilometrů. Jako nejlepší se ukázala být cesta stopem. Za necelých pět minut nám na jadranské magistrále zastavilo auto s místní posádkou a za necelých deset minut jsme

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .