0
0

DEN VIII., sobota: První pokus o cestu k Plitvickým jezerům

Úvahu o odjezdu již autobusem v 10:40 jsme zamítli, i autobusem v půl jedné jsme totiž měli mít v Zadaru přes tři čtvrtě hodiny času na přestup. Z železničního hlediska bylo toto zamítnutí chyba, obecně to ale nakonec spíše chyba nebyla. Dále jsme totiž měli naplánováno, že pojedeme lokálkou ze Zadaru do Kninu a tam přestoupíme na pendolino, které nás doveze do Gospiću. To je stanice expresních vlaků, která je nejblíže od Plitvických jezer, takže se nám zdálo nanejvýš logické, že odtamtud budou jezdit autobusy navazující na vlaky.

Nakonec se naplánovaná kombinace nepodařila – Chorvati by měli vydávat speciální víkendové jízdní řády autobusů, neboť silnice jsou strašně ucpané. Po pauze v kavárně jsme se před půl jednou přesunuli na zastávku (kam za chvíli přišli také dva Francouzi), ale autobus nejel. Před 13:15, kdy měl jet další autobus, dorazili další čtyři Francouzi zjevně z téže skupiny jako ti první, ale nedorazil ani „jejich“ spoj. Nakonec se zhruba v 13:45 objevil autobus ze 12:40, ale nezastavil a oba řidiči na nás mávali, že jsou plní. Zhruba ve 14:10 konečně přijel i autobus ve 13:15, který nás všechny pobral, ale bylo jasné, že jím nestihneme vlak. V Zadaru jsme navíc ještě zajeli tankovat, takže jsme na autobusovém nádraží ocitli až ve tři. Šli jsme se tedy do pokladny zeptat, jede-li ještě nějaký spoj k Plitvickým jezerům. Paní v informacích nám řekla, že ano – v 15:10 (což potvrzoval i zmatený jízdní řád na stěně) z nástupiště 5, ale bude trochu opožděn. A že si máme koupit místenky ve vedlejším okénku. Tam nám jiná paní řekla, že nám na tento autobus jízdenky neprodá a že je máme koupit od řidiče. Šli jsme k nástupišti 5, kde již byl docela nával. Asi v půl konečně přijel prázdný autobus, všichni se do něj začali hrnout, ale ukázalo se, že nejede do Plitvických jezer (takže zase všichni vystoupili). Zhruba po čtvrthodině se objevil na nástupišti 4 autobus, který již přijel odkudsi z jihu. Řidiči, kteří neuměli anglicky ani německy, přikývli, že jedou kolem Plitvických jezer, ale že nás nenaloží, nemáme-li jízdenky. Sami nám je prý neprodají. U okénka nám opět řekli, že na tento autobus lístky neprodávají a máme si je koupit u řidičů. Ti se zatím hádali s lidmi, kteří lístky měli, ale do autobusu se už nevešli, potom naskočili dovnitř a odjeli – bez nás i bez masy lidí, která měla nakoupené jízdenky a teď bezmocně stála na nástupišti…

Chorvati prý sami sebe často považují za poslední výspu civilizace před divokým Balkánem. Například tato zkušenost ale naznačuje, kde je onen divoký Balkán především. Každopádně nám nezbylo, než otevřít průvodce (měli jsme český překlad jakési poloaktuální verze Lonely Planet), kde bylo napsáno, že jediný kemp ve městě je na pláži Borik. Zjistili jsme, že tam jezdí městské autobusy 5 a 8 a bez dalších komplikací jsme se dostali téměř až k bráně. Kemp je velký a chráněný stromy před sluncem, avšak za velmi vysoké ceny nabízí pouze omezenou infrastrukturu. Nám to bylo docela jedno – na stanování bylo místa více než dost, podařilo se nám najít i obchod a dokoupit v něm zásoby. Bylo nám jenom líto, že jsme se po celém dnu „cestování“ posunuli jenom o pár kilometrů na jihovýchod.

DEN IX., neděle: Druhý pokus o cestu k Plitvickým jezerům

V 10:04 jsme opustili Zadar v postarším motorovém voze řady 7122. Podařilo se nám najít čtyřsedačku, takže jsme si libovali na pohodlných sedadlech s velkým prostorem na nohy, navíc jsme tentokrát byli ochuzeni o klimatizaci – což nevadilo vzhledem k tomu, jaký chlad z ní často proudil v autobusech.

Ještě před odjezdem jsme v Zadaru museli nakoupit rezervaci do pendolina. Stojí celkem 37 kun (30 je příplatek na vlak vyšší kvality a 7 cena povinné místenky). Paní byla poněkud překvapena tím, že chceme do Gospiću, ale místenky nám prodala. Teprve potom se zeptala, co tam chceme dělat, a když se dozvěděla, že jet autobusem do Plitvických jezer, varovala nás, že žádný nenajdeme.

Cesta do Kninu nebyla zvlášť zajímavá, vesměs jsme jeli vyprahlou krajinou porostlou nízkým křovím a zastavovali u unifikovaných betonových a poničených budov. Dostali jsme se totiž na území někdejší samozvané separatistické Republiky Srbská krajina, kde během války v první polovině 90. let probíhaly prudké boje. Na cestě byly pouze dvě větší stanice, v jedné z nich jsme velmi dlouho stáli kvůli křižováním s protijedoucím zpožděným vlakem. V dalších stanicích, byť vícekolejných, zřejmě nebylo možné se křížit. Ostatně i na hlavní trati mezi Splitem a Záhřebem jsou jakákoli návěstidla spíše řídkým jevem. Česky mluvící Polák, s nímž jsme se později setkali v pendolinu, hovořil o zabezpečovací technice na úrovni 19. století, což nebylo od věci – k vidění byli i pánové s praporky. Poněkud paradoxní přitom bylo, že koleje jsou většinou nové.

Chvíli před Kninem jsme se dostali do velmi zajímavého skalnatého kaňonu plného tunelů, který nám dal v malém vzpomenout na loňskou jízdu po trati do La Pobla de Segur v Pyrenejích.

V Kninu sice v době našeho opožděného příjezdu žádné pendolino nestálo (ostatně už mělo být pryč), ale zato na prvním nástupišti stálo hodně lidí, takže bylo zřejmé, že expresní vlak neujel, ale naopak bude mít podobné zpoždění jako my – tj. asi čtvrt hodiny.

Po chvíli se konečně zjevila kýžená jednotka a my jsme se jali nastupovat do prvních dveří. Odtamtud nás ale razantně odehnal výpravčí, že musíme k prostředním dveřím k průvodčímu. Že není možné v Chorvatsku nastupovat tak jako v každé jiné zemi do vlaku všemi dveřmi, je zřejmě jedna ze zdejších úchylek a má co dělat s tím, že vlak je povinně místenkový, takže průvodčí hned při nástupu může vyhodit lidi, kteří rezervaci nemají.

Po nástupu jsme složili ruksaky na police na střední plošině a jali se hledat svá sedadla. Ke svému překvapení a velkému potěšení jsme zjistili, že sedíme přímo za kabinou strojvedoucího, takže se můžeme dívat, co se děje před námi.

Pendolina, která jezdí v Chorvatsku, jsou stejné dvouvozové dieselové jednotky, které se objevují na mnoha regionálních linkách v Německu jako řada 612. Mají maximální rychlost 160 km/h a naklápěcí technologii od Alstomu (právě ta se nazývá Pendolino stejně jako všechny vlaky, které ji používají). HŽ (Chorvatské železnice) v něm mají pohodlnější sedadla než Němci, provozují je pod značkou ICN a především v nich vybírají výše řečený příplatek. Ten je vzhledem k tomu, že jde přese všechno spíše o vozidlo pro regionální dopravu, poněkud přehnaný.

Gospić byl první stanice po Kninu, kde náš vlak stavěl, ovšem podle toho, jak vypadalo okolí dalších stanic, jimiž jsme projížděli, jsme ztráceli veškerou naději, že se dostaneme z Gospiću k jezerům. Co naplat, měli jsme rezervaci pouze tam, takže jsme museli vystoupit. Spolu s námi vystoupili další tři lidé, na něž ovšem čekala auta, takže jsme záhy osaměli. Ukázalo se, že se nedostaneme do nádražní budovy, protože byla v rekonstrukci a všechny dveře měla uzamčené.

Hned vedle nádraží byla autobusová zastávka – pochopitelně bez jízdního řádu. Protože na dohled nebyl žádný autobus, rozhodli jsme se, že půjdeme dál stejným směrem, kam odjel vlak. Zatím se totiž zdálo, že je Gospić vesnice sestávající z jedné ulice a nebylo nám vůbec jasné, proč tam staví expresy. Bylo však jasné, že centrum obce je kousek vzdáleno – nebyla totiž vidět věž kostela. Chvíli jsme šli, a potom jsme se dostali na křižovatku, kde byla mimo jiné šipka do centra. Vydali jsme se tím směrem a asi po půlhodině jsme se skutečně dostali do centra, které již nevypadalo jako vesnice. Bohužel vzhledem k tomu, že byla neděle, bylo téměř všude zavřeno. Našli jsme ale mapu a po chvíli bloudění i autobusové nádraží. Bylo na něm několik prázdných a zamčených kanceláří, jedna otevřená, jeden starý MAN a několik různých zmateně vylepených jízdních řádů – a nikdo, kdo by uměl anglicky nebo německy. Přesto se nám podařilo zjistit, že se do Plitvických jezer nedostaneme, ale můžeme jet alespoň do Záhřebu. Cesta řečeným starým MANem stála rovných 110 kun za osobu (plus sedm za zavazadlo) a měla trvat tři a půl hodiny – od 15:30 do 18:50. Nejprve jsme totiž asi hodinu a půl „vymetali“ okolní vesnice, potom jsme najeli na dálnici, sjeli z ní u Karlobagu a potom se na ni vrátili. Nejprve jsme uvízli v zácpě kvůli nějaké nehodě, ale potom jsme především uvázli v kilometrové zácpě před mýtnicí u Záhřebu – a stáli v ní hodinu. Provozovatelé autobusu (což bylo jakési družstvo z Otočacu, pro které zřejmě není doprava hlavní náplní činnosti) totiž patrně nemají elektronické karty, díky kterým jezdí většina autobusů rychlejšími pruhy pro bezhotovostní platbu, kde ani v neděli večer nebyla zácpa.

Při cestě do Záhřebu jsme psali domů našim, aby se nám pokusili najít a také zabookovat ubytování. Byla by to určitá reciproční akce, já jsem jim nedávno takto zařizoval ubytování v Mnichově. Bohužel jsme dostali odpověď, že v Záhřebu právě koncertuje U2, takže naší jedinou nadějí je kemp. O něm byla informace i v průvodci – ve městě je totiž všehovšudy jeden kemp s podivným názvem Motorest Plitvice a je hodně z ruky. Podle informací z průvodce i z domova jsme měli jet tramvají 7 od autobusového nádraží na konečnou Savski Most a odtamtud pokračovat nějakým autobusem do obce Lučko, kde kemp je.

Na autobusové nádraží jsme dorazili kolem osmé a začali se starat, kde koupit jízdenky na tramvaj. Takové vymoženosti jako automaty na jízdenky totiž v Záhřebu zřejmě neznají, takže se musí nakupovat v trafice nebo přímo od řidiče – ale to jde jenom v některých vozidlech. Naštěstí nám takové přijelo – konkrétně produkce ČKD typu T4. Na rozdíl od českých standardních T3 jsou záhřebské tramvaje úzkorozchodné a nejezdí spřažené ve dvou, nýbrž většinou vozí vlečný vůz. Ten na našince působí zajímavě, na rozdíl od brněnských „vlečňáků“ totiž vypadají skoro stejně jako motorový vůz, pouze jim chybí pantograf, kabina řidiče a motor.

Tramvaj se nekonečně vlekla, ostatně Záhřeb až zbytečně objíždí. Na Savském Mostě jsme se museli chvíli rozhlížet a nakonec i doptávat místních zřízenců, než jsme zjistili, odkud jede autobus 196 do Lučka. Za chvíli přijel, řidič nám slíbil, že nám řekne, až budeme v Lučku, a jeli jsme. Do Lučka to netrvalo dlouho, ale bohužel nebyl v dohledu žádný kemp a neviděli jsme ani žádnou šipku. Chvíli jsme tedy šli stejným směrem, kam odjel autobus, a kde to vypadalo, že by kemp mohl být. Nebyl tam, a tak jsme zašli do pekárny se zeptat, jestli prodavačka neví. Nevěděla. Došli jsme k další zastávce, a tam jsme narazili na mladý pár, možná trochu mladší než my. Slečna sice neuměla anglicky, mladík naproti tomu ano, ale ukázalo se, že ani jeden z nich nedokáže popsat cestu – ovšem vědí, kde kemp je. Nakonec se rozhodli, že nás tam zavedou. Šli jsme docela dlouho boční ulicí, potom jsme přišli k jakémusi táboru – to ale stále nebylo ono. Nakonec jsme se dostali k dálnici, podél níž sice vedl plot, ale byla v něm branka. Tam jsme zastavili a naši dobří průvodci nám řekli, že stačí projít brankou a dojít k dálničnímu parkovišti, u nějž kemp je – už jsme také viděli jasně svítící nápis ohlašující motorest Plitvice. Ještě než nás naši průvodci, kterým patřilo opravdu velké poděkování, opustili, zjistili jsme, že branka nejde otevřít, takže jsme museli přelézt plot. To ale bylo už opravdu poslední dobrodružství toho náročného dne. U parkoviště je motorest a v něm je společná recepce motorestu i kempu, která funguje zcela nepřetržitě – což je dobře, protože jsme dorazili až po desáté večer. S ubytováním nebyl problém, plocha kempu totiž působí spíše jako extrémně předimenzované dálniční parkoviště. Většina lidí (pochopitelně) přijela autem, nutno ovšem zdůraznit, že tento kemp není zcela ideální pro turisty, kteří si chtějí prohlédnout Záhřeb. Cesta MHD tam trvá z centra hodinu a podle svědectví Němce, kterého jsme další ráno potkali na autobusové zastávce, je to autem podobné.

DEN X., pondělí: Třetí pokus o cestu k Plitvickým jezerům

V půl sedmé ráno jsme vstali, nasnídali se, nakoupili zásoby a vydali se na autobus do Záhřebu. Tentokrát jsme nemuseli jít tak daleko – ve všední den a sobotu jezdí linka 112, která končí kousek za bránou u dálnice. Na autobusovém nádraží jsme se dozvěděli dobrou zprávu, že nám v 9:30 pojede autobus k Plitvickým jezerům, prodali nám na něj jízdenku s místenou, potom nám prodali i jízdenku na zpáteční cestu a vytiskli nám seznam odpoledních autobusů. Když jsme chtěli ještě místenku na spoj v 17:15, který jede asi o hodinu rychleji než všechny ostatní (většinou se jezdí asi 2:50, tento jel 1:50, protože nikde nestavěl), nedokázali nám ji prodat s tím, že ji máme zkusit koupit u jezer.

Cesta k Plitvickým jezerům proběhla bez problémů, návrat do Záhřebu byl naopak problematický až běda (popíšu ho nejdříve, abych se potom už mohl věnovat jenom jezerům). Nejprve jsme se do autobusu téměř nevešli, ale nakonec jsme se nacpali. Místenku samozřejmě nebylo kde koupit, protože u jezer je pouze boudička. Seděli jsme v těsné blízkosti skupiny balkánských mladíků, kteří se vyznačovali tím, že byli opilí, hluční a neustále chodili po autobusu. To ale nebylo nejhorší. To přišlo teprve ve chvíli, kdy přišel průvodčí a dozvěděli jsme se, že jízdenky, které nám na tento autobus vydali v Záhřebu, v něm neplatí. Chtěl 80 kun za osobu (tj. o dvacet více), čímž nám sebral všechnu hotovost. Tu jsme posléze doplnili z bankomatu a také z návratku, který jsme vyhádali posléze v Záhřebu za nevyužité jízdenky. Hádat jsme se museli, protože paní v okénku vůbec nemohla pochopit, jak je možné, že jsme předpokládali, že jízdenky, které nám v Záhřebu prodali na autobus v 17:15, budou v tom autobusu opravdu platit.

Tolik k balkánské části dne. Samotná jezera byla velmi krásná. Je trochu škoda, že si to myslely další tisíce a tisíce lidí, takže tam bylo více než přelidněno. Eva si navíc během dne začala stěžovat, že jí není dobře, a na dva dny přestala jíst – nijak vážněji se to naštěstí neprojevilo.

Plitvická jezera jsou národní park (třetí na naší cestě). Vstupné je trochu vyšší, zaplatili jsme studentských 55 kun, byl to ovšem náhodný úspěch – o tom, že se poskytuje studentská sleva, totiž není nikde napsáno. (Později jsme zjistili, že neuvádět možnost ISIC slevy je oblíbený chorvatský obchodní trik a mohli jsme tak výrazně ušetřit v autobusech:-(.) Od vrátnice číslo 2, kde nás autobus vyložil, je nutné převézt se člunem přes první z jezer. Lodě jezdí dvě a zejména na zpáteční cestě je na ně dlouhá fronta (která se ve skutečnosti stojí především na lodě jezdící mnohem delší trasou k vrátnici 1, Chorvaté ovšem nedokáží frontu nijak rozdělit na dvě části). Potom již bylo možné z pobřežních cestiček nebo visutých dřevěných chodníků obdivovat zářivá modrozelená jezera i vodopády mezi jednotlivými jezery. Místy vznikají také zajímavé tůňky ve „vyhloubených“ kamenech, mezi kterými postupně stéká voda od jednoho jezera k druhému. Národní park je totiž soustavou jezer položených nad sebou, mezi nimiž se různými způsoby dostává voda.

Jelikož kromě lodí je možné dostat se na několik míst parku také turistickým vláčkem po silnici, je zřejmé, že nejvíce lidí je v místech mezi jednotlivými stanicemi tohoto vláčku (od přístavu lodí je to vždy na levé straně jezer). Když jsme došli k nejzazší stanici, kde je i restaurace a infocentrum, začali jsme se vracet po druhém břehu, který je podstatně prázdnější – jsou tam ale také mnohem užší cesty.

Po návratu k vrátnici jsme se začali shánět po pohledech. Nakonec jsme je sehnali nedaleko autobusové zastávky u parkoviště, kde je velký obchod. Vedle autobusové zastávky je také pomník policisty Josipa Joviće, který padl při jednom z prvních střetů chorvatské občanské války. Boj o správní budovy parku Chorvaté prohráli, Joviće prohlásili za prvního chorvatského mrtvého války a později mu odhalili pomník. Možná stojí za zmínku, že při boji zahynul také jeden Srb, ale tomu nikdo pomník nepostavil a pokud jsem se nepřehlédl, není o něm nic ani na Jovićově pomníku.

Když jsme přijeli do Záhřebu, nakoupili jsme v trafice jízdenky na MHD (tam totiž stojí osm, ale u řidiče deset kun) a nasedli na tramvaj číslo 5, protože jsme zjistili, že staví hned vedle Savského Mostu a jede tam mnohem rychleji než sedmička. Potom jsme ještě chvíli čekali na 112 a dostali jsme se do kempu.

DEN XI., úterý: Záhřeb

Na úterý jsme od začátku měli naplánovanou prohlídku hlavního chorvatského města, původní předpoklad byl ale takový, že přijedeme asi v půl třetí odpoledne vlakem z Gospiću, kam se dostaneme od Plitvických jezer. Večer po deváté nám potom odjížděl vlak do Mnichova.

I když jsme dlouho spali a potom se dlouho balili, pořád jsme byli v centru Záhřebu již v poledne. Na nádraží jsme si uložili věci do skříňky a vydali se do centra. Místním „Staromákem“ je náměstí Bána Josipa Jelačiće. Je tam infocentrum, několik zajímavých obchodů a hned nad ním stojí katedrála. Právě k ní jsme se vydali. Tzv. horní město stojí na vrších Kaptol a Gradec, Kaptol je s katedrálou a zbytky arcibiskupského paláce ustředním církevním centrem města i celé země. Katedrála je po zemětřesení a rekonstrukci na přelomu 19. a 20. století z větší části novogotická, i když jsou v ní k vidění například originální Dürerovy rytiny a základy jsou také původní.

Vedle katedrály jsme narazili na tržnici s ovocem, nad ní na květinové tržiště a další stánky s textilem. Od nich jsme se museli kousek vrátit do ulice, která se postupně svažuje, a celý její střed vyplňují předzahrádky restaurací, které stojí terasovitě nad sebou, takže celá konstrukce vypadá jako lanovka. I když už byl nejvyšší čas na oběd (tedy vlastně právě proto), bylo tam zcela plno, a tak jsme šli dál. Dostali jsme se k bráně, které dominuje obrázek Panny Marie, který prý jako jediný kdysi přežil ničivý požár. Branou jsme prošli do Gradce a rozhodli se sledovat šipky k městskému muzeu. Jednak jsme se do něj chtěli podívat, jednak jsme doufali, že tam bude muzejní kantýna, kde se naobědváme. Skutečně tam byla restaurace. Na nádvoří měla dveře, ale ty se otevírají pouze, když je muzeum uzavřeno. Teď jsme tam museli vejít přímo muzeem. Koupili jsme si tedy vstupenky a nejdříve ze všeho vyrazili do restaurace. Ukázalo se, že je zavřená, ale venku to nešlo napsat.

Samotné muzeum shrnuje – většinou chorvatsky, částečně ale také anglicky – celou historii města. K vidění tam je také řada uměleckých děl zachráněných z pobořené katedrály. Až poslední místnost je věnována tzv. válce za nezávislost. Toto označení je samo o sobě diskutabilní, zejména je však problematický jednostranný pohled na boj probíhající fakticky pouze o část území dnešního Chorvatska mezi Chorvaty a krajinskými Srby, který spočíval v nechutných masakrech na obou stranách, nemluvě o vyhánění z domovů. Z historického hlediska ovšem skončila válka teprve nedávno. Mnohem zajímavější bude, jak ji chorvatští historici budou popisovat tak za čtyřicet nebo padesát let.

Z Gradce jsme sešli městským parkem dolů, kde jsme se konečně zastavili na oběd. Protože Eva stále nechtěla jíst, byl jsem na celou rozlehlou pizzu sám, po ní jsem nechtěl jíst už ani já.

Naší další zastávkou mělo být technické muzeum. Když jsme k němu došli (je jižně od centra zhruba na úrovni nádraží), ukázalo se, že měli do pěti – to bylo asi před deseti minutami. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme do sousední botanické zahrady. Tam mělo být podle průvodce otevřeno do 21 hodin. Brána byla ale zavřená s tím, že se zavírá ve 14:30! Pohled do průvodce navíc ukázal, že v pět zavřela všechna muzea v Záhřebu, můžeme se pouze jít podívat na strážní věž v horním městě. Na ní je dělo, které každé poledne střílí. Podle pověsti je to proto, že takto samovolně vystřelilo v době, kdy byl Záhřeb obležen Turky, a ti se tak lekli, že potom raději odtáhli. Možná za tím bylo něco jiného, třeba jim Chorvaté vyhrožovali, že když Turci zemi dobijí, budou muset jezdit místními dálkovými autobusy a přijdou na mizinu.

Protože je botanická zahrada hned vedle hlavního nádraží a jet odtamtud možné jet na Jelačićovo náměstí tramvají zdarma, rozhodli jsme se, že tak učiníme – dlouhé náměstí, které obě místa spojuje, jsme totiž již prošli a neměli jsme potřebu procházet ho podruhé. Od něj jsme dobloudili k místní lanovce spojující za tarif MHD dolní a horní město – má jít o nejkratší lanovku na světě. Také většinu z asi 50 sekund jízdy zabralo zastavování v horní stanici.

Potom jsme se šli podívat na věž, kde jsme viděli, jak se někomu utrhl červený balónek a stoupá nad město.

A to bylo všechno. Jelikož ani jeden z nás neměl pomyšlení na večeři, zastavili jsme se ještě v místním anglickém knihkupectví a potom se vrátili na nádraží.

Asi půl hodiny před odjezdem (21:10) přistavili náš vlak. Jeli jsme chorvatským lehátkovým vozem, ale kupé jsme měli celou cestu sami pro sebe. Průvodce dorazil až po odjezdu a vzal si jízdenky. Potom na hranicích dorazili nejprve chorvatský a potom i slovinský celník. Oba dlouze zkoumali naše občanské průkazy a slovinský se potom dokonce dožadoval pasu, ačkoli připustil, že ví, že ho nepotřebujeme. Posléze se ukázalo, že měl strašlivou potřebu dát nám někam razítko, ale do občanky to nešlo… Každopádně jsme se tak definitivně rozloučili s chorvatskou částí výletu.

DEN XII., středa: Lucern

Jaká to proměna. Ráno jsme zastavili na nám známém rušném mnichovském nádraží hned vedle TGV do Paříže, přičemž na další koleji čekalo na odjezd ICE. Koupili jsme si snídani a jídlo na další cestu, protože ani ne po hodině nám odjíždělo Eurocity 196 do Curychu. Asi po čtyřech hodinách nás krásnou tratí přes Lindau dovezlo do cíle, kde navazovalo Interregio do Lucernu. Po chvíli hledání šestého nástupiště na rozkopaném nádraží jsme se ocitli na plném peroně, až jsme se báli, že si nesedneme. Naštěstí jsou Švýcarské spolkové dráhy velmi citlivé a seřadily opravdu hodně dlouhou patrovou soupravu, kam se všichni pohodlně usadili. Uvnitř jsme narazili na potíž, kterou jsme v železničním ráji neočekávali – nebylo kam odložit ruksaky. Police nad hlavami jsou příliš malé a jiné police ve vlaku prakticky nebyly. Nakonec jsme se barbarsky složili na sedačky, průvodčí to naštěstí přešel, aniž by hnul brvou. Konečně jsme krátce před jednou byli v Lucernu. Ještě jsme přestoupili na S-Bahn linky S3, který jel k muzeu Verkehrshaus, nedaleko nějž byl náš kemp Lido. Trochu problematický může být fakt, že švýcarské vlaky jezdí vlevo, takže přijíždějí na zastávkách ke druhému nástupišti, než by leckdo čekal. Kemp byl nedaleko. Ubytovali nás tam bez problémů, ovšem s tím, že nám přesně vymezili „parcelu“, kde máme postavit stan. Na řečený pozemek by se bohatě vešly dva stany, Švýcaři se ovšem rozhodli, že si udělají pořádek, i kdyby jim kvůli němu přestali jezdit lidi.

Po ubytování a obědě jsme se vydali do Verkehrshausu – tedy slavného lucernského dopravního muzea. Strávili jsme tam přes dvě hodiny a kdybychom měli víc času, byli bychom tam ještě déle. Takto jsme odešli asi čtvrt hodiny přes zavírací dobou (18:00). Verkehrshaus má celkem čtyři „pavilony“, kromě exponátů je tam i množství interaktivních her především pro děti, které se navíc mohou vozit v autíčkách po nádvoří. Jednotlivé expozice jsou věnovány železnici, autům, lodní dopravě a lanovkám a letadlům a vesmíru. Je možné podívat se také na palubu Convairu Coronado a parníku.

Potom jsme odjeli trolejbusem do centra. Vystoupili jsme před nádražím a zašli do infocentra, kde jsme našli informace o Pilatu, kam jsme plánovali nazítří vyrazit. Posléze jsme vyzbrojeni ještě jízdními řády S-Bahnu vyrazili do města. Během procházky po Kapell Brücke jsem začal cítit, že na mě „něco leze“ – resp. už vlezlo. Prošli jsme se potom uličkami starého města k druhému z městských dřevěných mostů a zase se vrátili zpátky a odjeli trolejbusem do kempu. V té chvíli již bylo takřka jisté, že Pilatus nebude, protože u mě propukla horečka.

DEN XIII., čtvrtek: Lucern

Celý den jsme byli ze zdravotních důvodů v kempu a na Pilatus jsme se mohli jenom dívat.

DEN XIV. a XV., pátek a sobota: Curych

Ačkoli jsem nebyl ještě zcela v pořádku, cítil jsem se již podstatně lépe. Dopoledne jsme ještě byli v kempu, který jsme museli opustit do 12 hodin. Potom jsme odjeli S-Bahnem na nádraží, kde jsme si po delším shánění šesti franků v mincích uschovali ruksaky a šli se ještě jednou na hodinu projít do města. Procházeli jsme docela dlouho ulicemi, prohlíželi si krásně pomalované domy a potom jsme se vrátili na nádraží a Interregiem ve 14:10 odjeli do Curychu.

Vydali jsme se do starého města, které jsme potom asi dvě hodiny obcházeli – nejprve uličkami ke katedrále, potom jsme se zašli podívat na tzv. vodní kostel a radnici stojící rovněž přímo na hladině, zpět jsme se vraceli Nádražní ulici, která je plná nejrůznějších značkových obchodů. Nakonec jsme se ještě navečeřeli a poté se vrátili na hlavní nádraží. Byli jsme tam asi s hodinovým předstihem, přičemž vlak – ač noční spoj do Prahy a Berlína – přistavili pouhých deset minut před odjezdem.

Rezervaci jsme kupovali asi tři týdny předem. Chtěli jsme si koupit lehátka. Ukázalo se ale, že k dispozici už jsou pouze lůžka de luxe, která platí pouze s jízdenkou první třídy (to naše interraily nebyly) a nebo tzv. sleeperetty. Takovýto sedačkový vůz jsme si vyzkoušeli již loni na noční cestě z Heidelbergu do Drážďan a nebyl vůbec špatný. Sedadla jsou totiž takřka extrémně sklopná, nabízejí mnoho místa na nohy a navíc mají zezadu pevnou skořápku, takže se lidé vzájemně nekopou do zad. Hlavní potíž je, že zhasnuto je pouze mezi půlnocí a asi šestou ráno. Po zbytek doby svítí člověku do očí světlo a navíc dělají hluk spolucestující, kteří např. vržou sedačkami, baví se nebo prostě vystupují.

Ve vlaku jsme strávili opravdu velmi dlouhou dobu. V 19:44 jsme vyráželi z Curychu, před půlnocí jsme se dostali do Mannheimu, ráno v půl šesté jsme byli v Lipsku, před devátou jsme byli v Česku a konečně v 10:40 zastavil náš vlak v Praze-Holešovicích. Tam jsme vystoupili jak z Citynightline 459 Canopus, tak i ze svého dvoutýdenního dobrodružství.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .