0
0

Že se letos na hlavní prázdninovou dovolenou vypravíme zrovna do Chorvatska a Švýcarska, vyplynulo velmi pozvolna po mnoha úvahách. Na chorvatské hory jsme se chtěli podívat od začátku, ale nechtěli jsme tam strávit celé dva týdny – předpokládali jsme tedy, že odtamtud budeme pokračovat do nedalekých zajímavých měst. V úvahu připadal Bělehrad, odkud jezdí přímý vlak do Prahy, později jsme přemýšleli o tom, že bychom se krátce zastavili v rakouských Alpách a nakonec jsme se téměř jistě rozhodli, že pojedeme do Benátek. Jenomže z Benátek se po loňském zrušení přímých lehátkových vozů nesnadno dostává do Prahy, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme do švýcarského Lucernu, který nás lákal svým proslulým dopravním muzeem a také neméně proslulou horou Pilatus. Po dalších dlouhých diskusích jsme si koupili celoevropské síťové jízdenky InterRail Global Pass platné 22 dní, během nichž si člověk může vybrat deset dnů, kdy bude jezdit vlakem. Nás podle plánu čekalo osm dní ve vlaku, přičemž zbylé dva jsme chtěli absolvovat o týden později na víkendovém výletu ke známým do Německa.

DEN I. A II., sobota a neděle: Cesta do Severního Velebitu

V sobotu večer začala naše předlouhá pouť – jak jinak – na pražském hlavním nádraží. Nastoupili jsme do nejmodernějšího vozu ČD, konkrétně lůžkového WLABmz, který odjížděl v 17:14 na rychlíku do Salcburku a pokračoval dále na jiném vlaku do Lublaně a Záhřebu. Odjeli jsme sice s drobným zpožděním, to se ale podařilo stáhnout již v Budějovicích, a tak vše napovídalo tomu, že ráno v 6:05 dorazíme do Lublaně, kde jsme měli přestoupit na další vlak do Rijeky. Samotný vagon, kterým jsme jeli, byl velmi příjemný tím, že nabízel velký a dobře dostupný prostor na zavazadla (ovšem tento typ vozů má prakticky každé kupé jinak velké).

Ráno zhruba ve tři čtvrtě na šest nám průvodce oznámil, že musíme přestoupit do autobusu. Byli jsme v Kranji a z výluky byl náš průvodce zjevně překvapen podobně jako my sami. Později jsme se dozvěděli, že ji Slovinské železnice sice avizovaly na svém webu, ale ten, kdo spoléhal na informace od Českých drah, se nedozvěděl zhola nic.

Jelikož jsme byli v docela posledním vagonu a v době, kdy jsme se dozvěděli o přestupu na autobus, jsme ještě nebyli docela sbaleni, dorazili jsme ke dvojici autobusů, která přijela pro cestující ze sedmivozového rychlíku, jako poslední. Jistým překvapením bylo, že se nám podařilo v jednom z autobusů najít dvě volná místa, ve druhém autobusu se ale zřejmě stálo. Nedlouho po pravidelném odjezdu návazného rychlíku jsme dorazili do Lublaně. Vlak naštěstí čekal, byl ale už plný. Navíc se ukázalo, že nám ČD prodaly místenku do kupé, které v daném voze vůbec nebylo (nutno dodat, že tentokrát šlo o správnou řadu vozu, nikoli o změnu řazení). Šli jsme si tedy stěžovat průvodčímu, který nám řekl, ať počkáme, že přistavějí další vagon. Po chvíli přijely hned tři vozy, průvodčí nám řekl, abychom nastoupili do prvního z nich – načež ty zbylé dva zase odjely.

V šestimístném kupé jsme cestovali většinu dvouhodinové jízdy sami dva. Ačkoli patří vagony typu Bl spíše k tomu staršímu, co Slovinské železnice mají, nejsou špatné. Svým designem poněkud připomínají italská vozidla (ač jsou jugoslávské výroby) a na škodu není ani fakt, že na rozdíl od starých rychlíkových vozů ve řadě postkomunistických zemí mají v oddílu šest sedaček a nikoli dvě pochybné čtyřmístné lavice.

Kvůli čekání v Lublani a dalšímu čekání na schengensko-chorvatských hranicích jsme do Rijeky přijeli takřka s hodinovým zpožděním. Protože byla neděle, byla zavřena směnárna naproti nádraží, takže jsme si prozatím vyzvedli 500 kun v bankomatu s tím, že máme ještě 5000 korun na výměnu (kurz je zhruba 1 koruna ku 4 kunám). Vydali jsme se k autobusovému nádraží, které je od nádraží (drážního) poměrně daleko. Když jsme tam dorazili, byli jsme trochu na pochybách, je-li to opravdu autobusové nádraží – přece jenom je Rijeka významný chorvatský dopravní uzel a člověk očekává něco většího než plácek se dvěma ostrůvky. Naštěstí tam měli směnárnu a po chvíli jsme našli i jízdní řád (uváděl ale pouze cílové stanice) a konečně i pokladnu, která je „zastrčena“ v bloku domů na pravé straně (ve směru jízdy) autobusového nádraží. Koupili jsme si lístky na 10:30, tj. asi za čtvrt hodiny a nastoupili do autobusu.

Naším prvním cílem byl Národní park Severní Velebit. Autobus nás dovezl do obce Sv. Juraj, odkud měl jezdit místní autobus do vsi Oltari ve výšce asi 1000 metrů nedaleko vstupu do Velebitu. Kdy regionální autobus ze Sv. Juraje jezdí, se nám bohužel nepodařilo zjistit, ostatně dohledat na internetu cokoli o chorvatské linkové autobusové dopravě není snadné. (Nejvhodnější je zřejmě kombinovat weby http://autobusni-kolodvor.com, kde jsou ale shrnuty pouze dálkové linky, ahttp://www.autotrans.hr, což je web asi nejvýznamnějšího dopravce na chorvatském pobřeží.) Později se ukázalo, že na webu Autotransu jízdní řád tohoto spoje opravdu je, ale my jsme ho nemohli najít kvůli jisté maličkosti – nejezdí ze sv. Juraje, ale z nedalekého Senju.

Určité specifikum Chorvatska, zejména pak jeho pobřežní části, je, že tam v podstatě nejezdí regionální autobusové linky. I když se chcete dostat z jedné vesnice do sousední, musíte jet autobusem na lince typu Rijeka – Split. Kvůli tomu většinou jezdí dva řidiči a ten, který neřídí, slouží jako průvodčí – kontroluje jízdenky, vybírá jízdné po nástupu v zastávkách, kde se lístky neprodávají a vybírá další peníze za zavazdla (většinou jsme platili 7 kun za jedno). Zároveň kontroluje, jestli cestující vystupují tam, kde mají – takže se nám nikdy nepodařilo přejet…

Do Sv. Juraje jsme dorazili zhruba v půl jedné. Okamžitě se rozplynula naše naděje, že se podíváme, kdy pojede autobus do Oltari a buď na něj počkáme, nebo půjdeme nocovat do kempu u města a pojedeme další den ráno. Chorvati totiž jízdní řády na zastávkách nevylepují. Co se dalo dělat. Sestoupili jsme od hlavní silnice k pobřeží – a zároveň centru města – kde jsme doufali, že najdeme nějaké turistické informace. Jedny informace tam skutečně byly, ale zjevně nebyly zaměřeny na turisty. Pán uvnitř nám potvrdil, že autobus do Oltari skutečně jede, a to brzy ráno – zhruba v šest, přesně to ale nevěděl.

Zašli jsme tedy do nedaleké restaurace na oběd a potom pokračovali asi dva kilometry po hlavní silnici do kempu. Možnost, že bychom ve strašlivém vedru stoupali od moře do místa položeného o kilometr výše a o deset kilometrů dále, se nám totiž příliš nezamlouvala. Po zbytek dne jsme se potom už jenom koupali a lenošili a připravovali se na brzké vstávání do nového dne.

DEN III., pondělí: Druhá cesta do Severního Velebitu

Vstávali jsme v půl páté, malátně zabalili a vydali se do Sv. Juraje. Ačkoli jsme tam byli chvíli před šestou, nic nepřijelo, a tak jsme se zhruba po hodině čekání rozhodli, že se vrátíme kousek na sever, do města Senj. Sotva jsme přešli silnici a dorazili na zastávku v opačném směru, přijel devítimístný mikrobus Opel Vivaro v barvách Autotransu. Řidič (který podobně jako snad nikdo z místních neuměl anglicky, ale naštěstí zvládal němčinu) nám řekl, že do Oltari ranní autobus skutečně jel (konkrétně to byl on se svou dodávkou), ale už v pět, a teď se vrací do Senju. Smířeni s tím, že se do Velebitu už asi vůbec nedostaneme, jsme tak dojeli do místního centra. Ukázalo se, že ani ve městě, jakým je Senj, nejsou vyvěšeny jízdní řády (abych byl stručný – z míst, odkud jsme jeli autobusem, byly pouze v Rijece, Zadaru a Záhřebu). Protože se zdálo, že na místní autobusové stanici není prodejna jízdenek, odebrali jsme se do informací, tam počkali asi půl hodiny do otevírací doby a šli požádat o informace, jak se dostat do Velebitu. Dozvěděli jsme se pouze tolik, že máme jet autobusem do Oltari, přičemž se máme na zastávce podívat na jízdní řád, kdy autobus jede… Dostalo se nám ale také rady, že je ve městě velebitská informační kancelář, která ale otevírá za další hodinu.

Vrátili jsme se tedy na autobusové stanoviště, kde sice jízdní řády stále nebyly, ale zato jsme postřehli, že v místní trafice se zároveň prodávají jízdenky a paní by tedy mohla vědět, kdy pojede autobus do Oltari. Skutečně to věděla – ve 14:15. (Letošní skutečnost je tedy taková, že ze Senju do Oltari lze odjet v 5:00 a ve 14:15; kdybychom to byli věděli hned, byli bychom autobus ve 14:15 stihli už v neděli.)

Zatím jsme si nekupovali jízdenky, protože jsme byli trochu na pochybách, zda nebude vzhledem k obstrukcím, na které jsme zatím narazili (chybějící jízdní řády a nekompetence pána v jurajských informacích), moudřejší Severní Velebit vynechat a jet raději rovnou do Paklenice. Vydali jsme se zatím do horského informačního centra. Rozhodující bylo, že se nám podařilo sehnat tam mapu Severního Velebitu, kterou jsme potřebovali, ale v Praze nebyla k sehnání (tam se nám podařilo koupit pouze střední část pohoří kolem centra Baške Ostarije, kam jsme chtěli dojít, a Paklenici). Poté již bylo jasno – koupili jsme si jízdenky, obešli Senj, nakoupili, co bylo potřeba, zašli na oběd a chvíli čekali – a potom již přijelo vivaro se stejným řidičem jako ráno, načež začala jízda smrti. Jakmile jsme totiž odbočili z hlavní pobřežní silnice na vedlejší komunikaci do hor, hnal se náš řidič jako smyslů zbavený, zatáčky bral vždy vnitřní stranou, ačkoli neviděl, co je za nimi. Je ovšem fakt, že jsme za celou cestu míjeli jenom jedno auto a další jsme předjížděli (mezi okamžikem, kdy jsme ho na plné čáře dojeli, a kdy plná čára skončila, jsme měli oddychový čas, neboť jsme tehdy jeli vcelku klidně, tempo diktoval jiný řidič) a navíc řidičovo dobré zdraví napovídalo tomu, že ho jeho styl řízení zatím nezabil.

Nakonec nás mikrobus vysadil na odbočce k Severnímu Velebitu a pokračoval bez cestujících (pouze s nákladem pošty) dále na své lince do Devčići. My jsme osaměli. Chvíli jsme šli po silnici vedoucí k horám, ale posléze jsme z ní odbočili na přímější pěší stezku. Zhruba dvě hodiny nám trvalo, než jsme vystoupali k recepci, kde je vystavěno velmi pěkné odpočinkové místo, ale je tam také nutno koupit si za 30 kun vstupenky. O této fázi cesty není moc co říct – vedla celá lesem do kopce a díky těžkým ruksakům nám trvala asi dvakrát tak dlouho, než měla.

Za recepcí následoval druhý dvouhodinový úsek. Ten již byl zajímavější, ačkoli hlavní část cesty spočívala v tom, že se šlo lesem a do kopce. Ve Velebitu je vůbec potíž v tom, že lesy dosahují skoro do 1600 metrů, takže doufá-li člověk, že z nějaké 1200metrové výše uvidí dolů, většinou se nedočká. Výjimku ovšem tvoří kamenitá místa. Právě úžasně zvrásněné bílé skály jsou asi hlavním lákadlem Velebitu a již první den jsme na ně narazili. Druhou dvouhodinovku nám navíc zpestřila naučná stezka o místních zvířatech a samozřejmě hledání značek (v Chorvatsku mají buď podobu „zákazu vjezdu“, vyskytují se ale také trojité čáry podobné těm českým; všechny chorvatské značky jsou ovšem červené).

Kolem sedmé večer jsme se dostali k horské chatě Zavižan. Řekli nám, že můžeme přespat v noclehárně (za 80 kun za osobu), ale nesmíme stanovat, protože je tam národní park. Poněkud směšné bylo, že až k Zavižanu vedla silnice otevřená pro veškerou dopravu, takže bylo možné do národního parku dojet autem až k chatě, vyfotit si okolí, přespat a ráno zase odjet dolů k moři. Působilo to tedy asi tak, jako kdyby byla pro veškerou dopravu otevřena silnice z Polska na Sněžku. Co naplat, ubytovali jsme se v patnáctimístné noclehárně se sedmi palandami a jednou postelí, udělali si večeři a šli spát.

V noci byla bouřka.

DEN IV., úterý: Premužičova stezka

Asi půl hodiny od Zavižanu začíná Premužičova stezka – horský chodník, který s minimálním převýšením spojuje horskou chatu Zavižan a Baške Ostarije. Chtěli jsme ji původně přejít celou, ale vzhledem k tomu, že jsme se včera zadrhli v Senju, jsme vlastně ztratili celý den – takže nám hrozilo, že budeme muset zrušit buď návštěvu Paklenice nebo Plitvických jezer. Zcela pevně byl totiž dán odjezd z Chorvatska na večer 12. dne výletu. Začali jsme tedy uvažovat o tom, že projdeme pouze první část Premužičovy stezky a potom sestoupíme do přístavu Jablanac, odkud jistě něco pojede k Paklenici do Starigradu.

Program čtvrtého dne byl ale jasný – projít po Premužičově stezce k horské chatě Alan, která je téměř na konci národního parku.

Cesta měla patnáct kilometrů a ani tentokrát jsme nebyli docela ochuzeni o lesy. Naštěstí už netvořily tu nejvýraznější náplň cesty. První zajímavost je hned pod Zavižanem a chorvatsky se jmenuje Botanički vrt – tj. botanická zahrada. Jedná se o výsledek práce botanika, který shromáždil snad veškeré rostlinstvo Velebitu na jednom místě. My jsme se na ni nešli podívat, protože je moc velká a báli jsme se, že bychom už to nestihli k Alanu. Podle ukazatelů to tam totiž mělo trvat pět hodin – my jsme počítali asi dvě hodiny navíc kvůli přestávkám a pomalejší chůzi s ruksaky (což nakonec odpovídalo), přičemž jsme vyrazili až v jedenáct dopoledne. Před odchodem jsme ještě krátce spatřili moře – původně jsme doufali, že si pohledu na něj budeme užívat častěji, ale bohužel zalesněný Velebit není na výhledy příliš stavěn.

Co nás ovšem očekávalo v bohaté míře, byly skály. Archeolog by možná nalezl i otisky starodávných živočichů, my jsme viděli toliko pravidelné „rýhy“ na kamenech, takřka čistě bílých. Později se Premužičova stezka přehoupla přes hřeben a otevřel se nám výhled – ne sice na moře, ale na kopce. Nebyly to samozřejmě podobně velkolepé pohledy jako třeba v Pyrenejích nebo v Alpách, ale zároveň překonávaly cokoli, co může člověk vidět doma.

Z hlediska nožního vedla cesta poměrně rovně, lze ovšem říct, že jsme po většinu cesty pomalu stoupali, a potom vždy krátce a prudce sestupovali.

Kolem druhé hodiny jsme se ocitli u nouzové Rossiho chaty (Rossijeva koliba), která má dosti zásadní vadu, totiž že jsme poblíž nezahlédli žádnou vodu (v Zavižanu i Alanu jsou kohoutky). Zároveň je to jedno z mála míst, kde je dost prostoru na to se v klidu rozložit k obědu. S několika dlouhými zastávkami jsme potom putovali asi do sedmi k Alanu. Tam nás příjemně překvapila správcová, která uměla česky. Stejně jako v Zavižanu se nám podařilo ubytovat se v noclehárně za 80 kun a s návrhem, že nebudeme uvnitř zatěžovat a postavíme si u budovy stan, jsme neuspěli. Je to národní park, ačkoli i k Alanu vede silnice.

Od Alanu byl také krásný výhled na moře. Viděli jsme i trajekty vyrážející z Jablanacu a rozhodli jsme se, že tam zítra sestoupíme. V obavě, že nenajdeme jízdní řády, jsme poslali domů SMS, aby se nám pokusili najít jízdní řád autobusů z Jablanacu do Starigradu. Dozvěděli jsme se, že poslední autobus z Jablanacu jede krátce po šesté večer, takže jsme nemuseli spěchat.

Když jsme se byli podívat na moře, zjistili jsme taky, že je nedaleko Alanu horní stanice visuté lanovky. Její sloupy vedly kamsi dolů, ale byly zrezivělé, takže bylo jasné, že lanovka není v provozu. Na internetu se o ní dá zjistit o málo více – že se jednalo o nákladní lanovku, která byla postavena v roce 1957 a vozila vytěžené velebitské dřevo, avšak po dvou letech ji zavřeli kvůli neekonomičnosti provozu plynoucí z větrů. Alan posléze sloužil jako internát politických vězňů, kteří tam po uzavření lanovky museli pracovat. Nynější horská chata ovšem prý vznikla pro potřeby projektantů řečené lanovky.

DEN V., středa: Sestup do Jablanacu

V noci opět pršelo a tentokrát nepřestalo ani kolem desáté, kdy jsme se vydali na cestu. Podle ukazatele měla cesta trvat tři a půl hodiny, my jsme na sestup z 1500 metrů na hladinu moře s ruksaky počítali tak s pěti – nakonec nám i díky častým a dlouhým zastávkám trval skoro šest hodin. Cestu nám výrazně komplikoval vichr z hor, který nás často takřka odnesl i s Vavákovou hospodou, zejména nás ale pravidelně kropil deštěm. Nahoře zřejmě stále pršelo, ačkoli my jsme již putovali pod jasnou oblohou.

Na přímořském svahu, po kterém jsme sestupovali, bylo o poznání méně lesů, takže jsme tentokrát měli kýžený výhled dolů takřka po celý den. Nejprve se nám přiblížila hlavní pobřežní silnice, my jsme ale udělali tu chybu, že jsme ji přešli a pokračovali asi půl hodiny dále dolů do Jablanacu. Uklidněni tím, že je ve městě také horská ubytovna, jsme zamířili právě k ní a začali se vyptávat na autobusy. Bohužel jsme se dozvěděli, že spoje na Starigrad do města nezajíždějí, ale stavějí na hlavní silnici u křižovatky s přípojkou od Jablanacu – asi hodinu cesty vzhůru. Ale že tam můžeme dojet některým autobusem, který přiveze trajekt z ostrova Rab s tím, že jeden pojede v pět. Radostně jsme poděkovali a jali se čekat na trajekt. Čekali jsme skoro do šesti, mezitím přijely dva trajekty, ale přivezly pouze zájezdový autobus, který nám nezastavil. S vědomím, že nám ujede autobus od křižovatky, jsme se chtěli ubytovat v horské ubytovně. Bohužel byla plná rekreantů (sic!) – a v Jablanacu není kde jinde bydlet.

A tak jsme vyrazili za město, chvíli šli po silnici, potom z ní uhnuli a utábořili se v křovinách…

DEN VI., čtvrtek: Konečně ve Starigradu

Kvůli větru, který nám brzy začal klátit se stanem (kolík vypínající tropiko se nám nepodařilo zarazit dostatečně hluboko do suché a kamenité půdy, takže byl záhy vyrván), jsme se moc nevyspali. Naštěstí nás čekal asi nejodpočinkovější den celého výletu. Ukázalo se, že jsme neleželi příliš daleko od hlavní silnice, takže jsme se dostali asi v půl desáté k benzince, přímo naproti níž staví autobus. Není tam sice cedule (ta je pouze v druhém směru a trochu dál), ale staví tam. Dokoupili jsme u pumpy zásoby a potom čekali na autobus v jedenáct. Skoro v půl dvanácté se konečně objevil, naložili jsme zavazadla i sebe a vydali se zhruba na 90minutovou cestu do Starigradu.

Tam staví autobus v centru města na tržišti a přímo naproti turistickým informacím. Nepříjemným překvapením byl fakt, že ani v takto významném letovisku není na zastávce jízdní řád, ale protože nám zbývaly do odjezdu dále na jih dva dny, zatím jsme se tím nezabývali. Místo toho jsme se ve strašlivém poledním vedru vydali hledat kemp. Autokempink s názvem Národní park Paklenica není od centra daleko – nesmí se ale jít po silnici jako jsme šli my. Mnohem rychlejší je to po pobřežní cestě. V recepci nám paní řekla, že se máme podívat, je-li v kempu vůbec nějaké místo, neboť ona o tom pochybuje. Místa tam bylo víc než dost, my jsme se postavili kousek od společného objektu recepce a sprch, který byl navíc v trvalém stínu stromů. Po zbytek dne jsme obědvali, koupali se v moři a večer jsme se šli podívat zpět do centra, které zjevně ožívá teprve po západu slunce.

V repepci kempu nám zůstaly doklady. Zatímco v západněji položených zemích je zvykem, že člověk platí při příjezdu nebo ještě před ním, v Chorvatsku (a myslím, že je to tak i v Rakousku) jsme byli vždy požádáni o občanské průkazy s tím, že zaplatíme až při odjezdu, ale do té doby se budeme muset bez dokladů obejít. (Výjimkou byl sv. Juraj, protože jsme odcházeli příliš brzy, takže nás pán s těžkým srdcem nechal zaplatit hned.)

DEN VII., pátek: Paklenica

Konečně jsme se vydali do Paklenice. Kolem osmé ráno jsme opustili kemp a zamířili do hor. Program byl trochu nejistý, protože u mě propukla čerstvá rýma, ale doufali jsme, že dojdeme k jeskyni Manita peć. Po docela dlouhé době jsme dospěli k recepci Národního parku Paklenica na začátku kaňonu Velká Paklenica (kousek dál na východ je ještě Malá Paklenica, která je ale kvůli horší přístupnosti ze Starigradu zjevně méně oblíbená). Tam jsme zaplatili vstupné a pokračovali dále. Docela dlouho jsme ještě šli po silnici, než jsme se dostali k parkovišti, za kterým následovala velká plocha s obchodem se suvenýry, WC a stavebními stroji, které hloubí ve skále jakési konferenční centrum a snad i další prostory… Potom již začínal velkorysý turistický chodník, který vedl vzhůru podél suchého říčního koryta. Každou chvíli stáli u paty skalnatých stěn kaňonu horolezci, jejichž proslulým rájem Paklenica je.

Paklenica je také jedno z míst, kde před 40 lety vznikal Poklad na stříbrném jezeře a další filmy o Vinnetouovi. To připomíná osm dřevěných cedulek s nápisy Vinnetou 1-8. Další informace ovšem člověk na místě nenajde. Kdo by čekal nějakou miniaturní naučnou stezku, má smůlu. Snad je možné vzít si s sebou počítač, filmy si pustit a hádat, která scéna kde vznikla. Například skalní převis, v němž vězela jedna z cedulek, mně jednu scénu výrazně připomínal, až na to, že ve filmech o Vinnetouovi nebyla asfaltová silnice a vesměs ani les, který na dně kaňonu roste. Po návratu domů jsem narazil na web Mayových příznivců i jiné stránky, podle kterých se zdá, že ve Velké Paklenici skutečně vznikaly scény popisující střet hrdinů s Utahy – přičemž silnice, stromy a dokonce ani konferenční centrum tam tenkrát jednoduše nebyly.

Cesta se postupně, ale nikterak příkře, zvedala až k rozcestí pod vrcholem Anića kuk, odkud je možné pokračovat buď dále do skutečně nejvyšších míst Paklenice na sever nebo na západ k jeskyni Manita peć – jediné z mnoha paklenických jeskyní, která je přístupná veřejnosti. K ní vedla poněkud strmější (ale přesto nikterak příkrá) stezka, která se v serpentinách zvedala k místu položenému asi o 200 metrů výše. Nepříjemné bylo, že jsme vyšli ze stínu kaňonu a ocitli se na přímém slunci. V deset dopoledne sice ještě nebylo přespříliš silné, ale stoupalo se v jeho žáru podstatně hůře než ve stínu. Asi po 40 minutách vyplněných vedle stoupání, pití a mazání se krémem také jedinečným výhledem na vrchy na severu, jsme se dostali ke vstupu do jeskyně. Ta je otevřena od 10 do 13 hodin a dovnitř je možné jít pouze s průvodcem. Dozvěděli jsme se, že jedna skupina je právě uvnitř a my se tam dostaneme asi za půl hodiny, tedy po jedenácté. Zatím se sešlo mnoho dalších zájemců, z nichž část byla nemile překvapena tím, že je uvnitř zhruba 10 stupňů a měla by tedy mít něco na sebe.

Nakonec jsme vyrazili – byla to regionálně velmi unitární skupina složená ze dvou Němců, čtyř Slováků a asi deseti Čechů. Poněkud kuriózně tedy působilo, když průvodkyně nejprve vyprávěla chorvatsky a potom teprve přidala anglický překlad (na druhou stranu je v Česku znalost chorvatštiny poměrně častá). Viděli jsme řadu krasových uskupení včetně „ježibaby“, dozvěděli jsme se také, že Manita peć v překladu znamená Jeskyně bláznů, ale neviděli jsme žádné zvíře. Největší zájem vzbudilo tvrzení průvodkyně, že tam žije cosi, co se jmenuje pseudoštír. Bohužel se ukázalo, že se skutečným škorpiónem má společné jenom jméno a stejně jako další jeskynní zvířata je velice malý.

Po půl dvanácté jsme začali sestupovat. Přes neskutečné vedro to šlo dolů podstatně snáze než předtím nahoru. Na rozcestí jsme byli asi za dvacet minut a s nelibostí jsme konstatovali, že před sluncem v nadhlavníku nás již stěny kaňonu neochrání. Poobědvali jsme tedy kryti stromem a vydali se dále dolů. Od moře nás totiž stále dělilo ještě 290 metrů. Po cestě jsme museli obdivovat také výdrž horolezců, kteří lezli po stěnách vystaveni přímému slunci. Skála sice nebyla přímo rozžhavená, ale také nebylo možné se od ní chladit.

Nakonec jsme se obohaceni o několik pohlednic vrátili do kempu a když přešel největší žár, šli jsme ještě do centra města do turistických informací. Tentokrát se náš dotaz na jízdní řády autobusů setkal s větším pochopení než onehdá ve Sv. Juraji. Paní nám bez okolků podala papír, který by správně měl viset na zastávce. Bohužel jsme se z něj dozvěděli, že se nazítří nedostaneme do deseti ráno do Zadaru, kdy jsme odtamtud chtěli odjet vlakem. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme na další vlak v půl třetí, a to autobusem ve 12:40

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .