Den 11: Na Phuketu jako doma
Bar nás odvedla k jejich velkému autu Toyota Hilux a odvezli si nás domů. Má fajn angličtinu a cestou jsme si tak mohli povídat. Už před příjezdem psala, že má malý domek, ale když jsme kolem půlnoci přijeli na místo, tak to zas tak malé nevypadalo. Dva pokoje, koupelna a kuchyně a propojené dlouhou chodbou zakončenou obývákem. Útulné.
Manžel Bar Tree neumí anglicky. Bar má ještě syna Prana (8) a dceru Prim (16).
S Chozem nám byla nabídnuta postel v pokoji Prim a matrace vedle na zemi. Navíc chvíli po příjezdu Bar řekla, že pokud se nám to tu líbí a nevadí nám to, tak že tu můžeme zůstat jak dlouho chceme. Skvělý! Co víc si přát?
Ráno byla neděle a jediný den volna pro Bar a manžela. Pracují i v sobotu. Mají vlastní firmu a graficky vyhotovují reklamy.
Když jsme se vyspali, vzali nás na pláž Layan. Prim zůstala doma a učila se na zkoušky a Pran byl ve škole – má extra hodiny angličtiny.
Na pláži bylo hrozně málo lidí. Bar s Treem si lehli do stínu, my s Chozem šli ozkoušet vodu. Teplá a čistá. Stejně tak i pláž.
Byla to nejživější pláž, na které jsem byl. Hemžila se kraby, co utíkali před našima nohama. Někteří malí a jiní větší. Ty jsme často zahlídli jen vykukovat z díry v písku. Tohle jsem si musel vyfotit. Jelikož jsem jeden z nejšikovnějších lidí, co znám, povedlo se mi při chůzi žabkou nahodit celý foťák pískem. Naštěstí bez vážných následků. Po několika desítkách marných pokusů se mi podařilo přemluvit jednoho kraba k pózování pro makrofotku z 10 cm. To ukojilo mé vášně.
Na pláži jsme strávili dvě a půl hodiny a jeli k Sarasin mostu, kde jsme měli fotit západ slunce. Měli jsme čas a Bar nám ukázala Banana beach – krátkou pláž oddělenou od silnice palmovým hájem. Byli tam turisti, ale pořad to bylo v mých mezích.
Hodinu před západem slunce přijíždíme ke starému dřevěnému mostu vedoucímu do moře. Na té pláži není skoro ani noha. Lidská noha. Krabích noh je tu víc než dost.
Sedíme na mostě a povídáme a hledáme vhodnou kompozici až přijde dobré světlo a oblohu zaplní barvy teplých tónů. Pár fotek mi vyšlo, tak uvidíme v počítači.
Zkoušel jsem taky fotit skálu v moři na dlouhý čas, jenže když jste po kolena v moři, tak se nožičky stativu propadají a fotka je pak neostrá. Snad aspoň jedna vyjde.
Přesunuli jsme se ještě na druhou stranu pláže ke skalám a zkoušel jsem dvouminutové expozice, ale to už nebude žádná sláva – nebe bylo poměrně chudé na barvy.
Most Sarasin spojuje Phuket s provincií Phang Nga a tento náš dřevný most poblíž je velice fotogenické místo. Rozhodně doporučuju!
Po příjezdu domů jsme měli večeři a moc jsme si pochutnali. Bar nám skvěle vyvařuje a máme se líp než někde v hotelu. Cítíme se tu jako doma, nic nám nechybí. Dali jsme pak večer trochu becherovky (která Thajcům připadá hodně silná) a piv a šli spát.
Den 12: Jak se jednoduchá cesta stala složitou
Druhá noc na Phuketu a pěkně jsme se vyspali. Měli jsme se stavit u Bar a Treeho v kanceláři, jeli jsme včera kolem na pláž a bylo to kousek od domu a pamatovali jsme si cestu. Oba jsme si v duchu říkali, jaký to jsou lenoši, když tam jezdí autem.
Vyrazili jsme na cestu zrovna v tom největším poledním vedru. Došli jsme na konec města a tady jsme si začali říkat, že jsme to asi přešli. Koukali jsme stejně usilovně i po místech k obědu (snídani). Když jsme se vraceli, soustředili jsme se na kancelář a stejně ji neviděli. Šli jsme blbě už na první křižovatce, přitom jsme si oba byli stoprocentně jistý, že jsme šli správně.
Tak jsme šli na druhou stranu a zastavili u 7 Eleven a koupili vodu a nějaký sušenky, abychom zažehnali hlad. Bar nám poslala název ulice, kde má kancelář, jenže tu ulici nikdo neznal. Nakonec nám říká, ať se dostaneme k Mission hospital a že nás tam vyzvedne její manžel a nasměruje dál. Celkově tak po hodině a půl bloudění jsme dorazili úplně upocení do krásně vyklimatizované kanceláře. Vládla tam pohoda a ne takový spěch jako ve většině kanceláří v Čechách. Pracuje tam jen Bar s manželem.
Stále jsme byli vyhládlí, tak jsme se ptali, kde se poblíž dobře a levně najíst. Byli jsme odkázáni na vývařovnu o 50 metrů vedle. Neuměli anglicky, ale s naší znalostí thajštiny a rukou a nohou jsme si dokázali objednat rýži a kuřecí maso se zeleninou. Najedli jsme se za pár bahtů a moc dobře.
Už bylo asi 15h a nemělo pro nás moc smysl cokoliv podnikat, tak jsme si chtěli zajít někam na internet. Bar nám doporučila Café box a nakreslila nám s Treem mapku. Tentokrát jsme to našli. A hned nás mile potěšilo, že tu mají i dva iMacy. Druhý název kavárny je totiž Mac-Chiato House a fungují tu i jako Mac servis. Tady nám bude dobře. Velice příjemné prostředí s thajskou muzikou. Dal jsem si čerstvý pomerančový džus a později čokoládový dortík a oba jsme se oddávali vlnám internetu (jako závisláci).
Kolem půl sedmý nás tady rodina nabrala a jeli jsme do obchoďáku, protože se jim v kanclu rozbila tiskárna a potřebovali koupit novou. Obchoďák vypadal stejně jako ty v Praze – Nový Smíchov, Arkády, … Navštívili jsme i tamní Apple Store. Ceny byly víceméně stejné jako v ČR, Apple to má dobře pošéfené (doufal jsem, že bych si odtud přivezl nový iPhone za dvě třetiny české ceny a ono ne). Mezi Macbooky a iPady jsme potkali i rodinu Bar.
Dostali totiž od jednoho bohatšího známého z Ománu iPada a je to v rodině velký hit. Dcerka chce iPhona (což plně chápu) a už si na něj dva roky spoří. iPhonů je v Thajsku hodně! Na to, že pro ně to je něco jako telefon za 30 000,-, tak je to až s podivem. Prim ale tenhle večer měla smůlu, iPhony jsou vyprodané. Musí skočit do Apple Storu poránu, protože odpoledne nebo večer už prostě nejsou.
Zapomněl jsem zmínit, že Bar s Prim nám na uvítanou po příletu daly oběma tričko. My jim přivezli zmačkané DVD s Krtečkem a pár pohledů Prahy, ale tričko to teda netrumfne. Měl jsem z něj velkou radost.
U stánku v obchoďáku jsem si koupil další triko za 300 bahtů (což jak jsem se později dozvěděl, je drahé a dá se sehnat kolem 200 bahtů – dobrý vědět, v Bangkoku si chci na konci cesty něco nakoupit). Koupil jsme takové žluté s bílým thajským motivem. Líbí!
Začínám v žaludku cítit dortík.
Když jsme přijeli domů, nechtěl jsem ani jíst. Bylo mi divně. Nebudu to protahovat, skončilo to mocným vyvrhnutím dortíku i s dalším obsahem žaludku. A rovnou dvakrát. Začlo se tomu říkat „Johnny style“. Nakonec jsme se shodli, že jídlem to asi nebylo, ale že jsem si blouděním v ulicích přivodil úpal, protože vskutku jsem toho moc nevypil a teď si na to už budu dávat pozor. Pak už to bylo v pohodě a spal jsem jak zabitej. Doslova. Choze ráno říkal, že když se probudil, tak koukal, že jsem měl polohu jako mrtvola; pak jsem se prý otočil, tak byl rád.
Jinak žádné zažívací problémy jsem tu za těch 12 dní nezaznamenali, úplně v pohodě. A úplně vidím, jak mi bude chybět thajské jídlo v Praze a budu mít tendenci do všeho dávat chilli, abych si udržel svou hranici pálivosti vybudovanou v Thajsku.
Den 13: Valentýn
Několik dalších dní tímto počínaje odvyprávím stručně, jelikož jsme v módu odpočinku a tolik zajímavého se kolem nás neděje.
Původně jsme chtěli jít někam na pláž, ale dlouho jsme vyspávali (zejména já) a tak to už nemělo moc smysl a šli jsme si zasurfovat na net do kavárny.
Zažili jsme zde oslavy svatého Valentýna. Že je jsem zjistil původně z emailového newsletteru od Adobe. Venku školačky chodily s kytkama v rukách a říkali jsme si, že mají asi hodně nápadníků. Chtěli jsme koupit něco pro naše hostitelky Bar a Prim. Co holkám koupit jsme vyzvídali v kavárně, kde jsme surfovali na vlnách internetu. Prý místní ženy potěší třeba kytka nebo čokoláda. Kytky tu jsou docela drahý, moc tady toho neroste a jsou z importu.
Cestou z kavárny k Bar do práce jsme se rozhlíželi po květinářsrví, ale nic jsme neviděli. Zahlídli jsme však mumraj kus od silnice, kde bylo hodně školaček (poznáme dle školních uniforem) a zvýšila se i koncentrace květin. Přátelé, holky si tu kytky pro sebe kupují samy. Byl tu jeden pouliční stánek. My jsme nakoupili růže za 140 bahtů. Snad naše hostitelky i potěšily, večer už byly ve váze.
Pro Prim to byl zajímavý den i díky tomu, že dostala nový iPhone 4S, na který si hodně dlouho šetřila. Dobrá zpráva pro nás byla, že měla i neomezený internet a my díky funkci personal hotspot získali doma WiFi. Byli jsme takoví paraziti. Ale přínos to mělo i pro zbytek rodiny, která se mohla připojit s iPadem.
Večer jsme byli fotit na jižním cípu Phuketu a nebyli jsme sami. Doplnili nás Sam a Marc, kamarádi z Flickru od Bar. Sam je profesor momentálně žijící v Káhiře a Marc je Švýcar, který v Thajsku zažil tsunami a před sedmi lety si vzal Thajku a žije tu. Říkal, že je tady naprosto spokojený a aspoň nemusí denně koukat na ty otrávený ksichty jako v Evropě.
Místo na focení nic moc. Bylo to takové ploché a nedařilo se mi najít dobrou kompozici. Myslel jsem, že malý keřík v popředí bude to pravé, ale místo toho jsem jen poznal, jak ostré jsou trny na suchých palmových listech.
Po západu slunce jsme se vrátili domů a byla zase výborná večeře.
Ještě to tu nepadlo – doma u Bar jsme se sprchovali a splachovali záchod dešťovou vodou, která byla přiváděna z velkého, asi 1000 litrového sudu na zahrádce. Lili jsme na sebe vodu z kblíku a zažívali pravé Thajsko.
Naše hostitelka je muslimka, ale spíš po rodičích. Sama chodí oblékaná naprosto normálně a ani se pětkrát denně nemodlí (vlastně asi ani jednou). Prý na to nemá čas. Její manžel kvůli ní konvertoval k islámu, ale nic muslimského beztak nedělá. Takže to je taková rádoby muslimská rodina, na které to není poznat. Matka Bar je údajně muslimka jak se patří a nepustila by Bar do domu, kdyby přišla oblečená jako běžně chodí.
Den 14: Na ostrově Jamese Bonda
Den nám začíná kvůli spánku zase docela pozdě a rovnou se jdeme naobědvat, protože nás dneska čeká výlet. Dáváme si nudlovou polívku hned za rohem od našeho domku. Ve 12,30 má pro nás domů přijet taxi. 10 minut před očekávaným příjezdem si venku čistíme stativy od mořské soli.
Chvíli před půl píše Bar SMS, že taxi už je na cestě. Rychle pobalíme věci a jdeme čekat. Ejhle, Choze říká:„Aha, tak ten na mě mával, když jsem byl venku a říkal něco, čemu jsem nerozuměl, tak jsem mu řekl, že nic nechceme.“ Odvezl nás k Bar do práce, odkud jsme jeli ještě vyzvednout Sama, který dneska pojede s náma.
Taxi jsme měli nasmlouvané na celý zbytek dne. Vyzvedli jsme Sama v hotelu a jeli směrem k Phang Nga. Po dvou hodinách jsme dojeli k přístavu, kde na nás čekal jiný chlapík. Asi kapitán s flaškou z půlky vypitého rumu v ruce. Trochu jsme se báli.
Mezitím žahalo slunce a trochu jsme se namazali – krémem, ne kapitánovým rumem. Celých 10 dní v Thajsku než jsme přijeli na Phuket jsme se nemazali a nijak výrazně nespálili (jen na motorce v Doi Inthanon), zato tady jak jsme 8° nad rovníkem a slunce tu má zase o něco větší intenzitu, je to nevyhnutelné pokud nechceme skončit jako malomocní.
Byli jsme kdesi na pomezí místa, kde se plní lidské sny. Viděli jsme už z malého přístavu ty malebné ostrovy, které tvoří vysoká skála porostlá zelení. Za chvíli už sedíme v loďce a vyrážíme na moře. Můžeme si tak odškrtnout další způsob dopravy, který jsme v Thajsku vyzkoušeli.
Projíždíme kolem ostrůvků obrostlými mangrovy, to je ta pěkná část. Ta, která mě trochu štvala bylo zněčištěné moře, kterým jsme projížděli. Jezdí tam jedna turistická loďka za druhou a sem tam nějaký turista něco odhodí a pak tam plavou igeliťáky nebo petky. Hrozná škoda na takhle pěkných místech.
Přijíždíme k jakési půjčovně kajaků někde mezi ostrovy a míjíme stánek s ovocem – jak jinak než v loďce. Projíždíme jeskyní, kde posedávají ptáci s dlouhýma nohama a skrývají se před sluncem. To nás dneska nešetří..
Zastavujeme na plážičce na ostrově Koh Phing Kan, známějším jako ostrov Jamese Bonda. Jelikož bondovky rád nemám, tak jsem musel nastudovat, že jste tento ostrov mohli vidět ve filmu Muž se zlatou zbraní. Na ostrově byli samozřejmě turisti, ale nebylo to tak strašné. Trochu jsme ho prošli po dlážděné cestě až jsme dorazili k místu, odkud byl vidět 20 metrů vysoký miniostrůvek Ko Tapu, který je symbolem většího ostrova. Opravdu líbivý kus skály. To bude náš hlavní objekt na fotografování.
Prolezli jsme vápencové jeskyně ve skále na pobřeží, ze kterých jsme fotili projíždějící lodě a využívali rámování, které skály poskytovaly.
Řešili jsme, jestli nepojedeme na jiný ostrov, protože západ slunce odtud vidět nebude. Nakonec jsme si řekli, že tu zůstaneme a počkáme na pěkné světlo a pak se třeba přesuneme jinam. Jdeme se pomalu připravit na focení, světlo se už zlepšuje.
Víceméně jsme si všichni našli podobné místo, které bylo na focení nejvhodnější díky možnosti zachytit zajímavé popředí. Choze postavil stativ na kameni ve vodě a já se Samem jsme se dělili o 1 m čtvereční, ze kterého scéna vypadala moc dobře. Bar si užívala hlavně nás, jak fotíme. Něco jsem odfotil, ale ve výsledku to zas taková pecka není. Chyběly mi na obloze mraky nebo aspoň pěkné barvy.
Udělali jsme si taky jednu společnou fotku s Bar, ta se opravdu povedla. Stála mě mírně propíchnutou dlaň od ostrého kamene, kterého jsem se pevně držel, abych nesletěl do vody.
Už jsem měl nafoceno, tak jsem se přesunul dál, ale na zajímavou scénu, která by dobře vypadala na fotce jsem nenarazil. Tohle cestování mě naučilo něco, co mi doma ušetří hodně času – nemusím mít nutně vyfoceno úplně všechno, důležité je, že jsem to zažil. Koneckonců se dá víceméně všechno dohledat na internetu. Takhle by člověk fotil průměrné fotky, výcvaky, které by pak stejně skončily v šuplíku (na harddisku a zabíraly zbytečně místo).
Na pláži, kam jsme přijeli lodí jsem nakonec našel objekt, který jsem chtěl – zaparkovanou loď s dlouhou přídí a na pozadí se schylovalo k západu slunce nad okolními ostrovy. Tak si připravuju stativ a fotím testovací snímky a jsem spokojený. Už jen počkat. Asi na minutu se otočím a když koukám znovu do hledáčku, loď se otočila bokem k pobřeží, naprosto nefotogenicky. Navíc přichází borec a loď parkuje úplně ke skále do stínu, kde ji vyfotit nemůžu. Tak mám hotovo. Přicházejí ostatní a shodli jsme se, že máme nafoceno a že můžeme jet domů. Zvažujeme stavit se ve vesnici na moři plné barevných domků, ale to nakonec cestou zavrhujeme.
Za taxi a loďku platíme 4600 bahtů, dělíme to mezi nás s Chozem a Sama. Bar je jako náš host. Jenže teď musí zaplatit i za nás, protože u sebe nemáme tolik peněz. Cestou v taxíku zpátky si dáváme nějaké místní sladkosti, co nám Bar koupila. Sušené a smažené plátky banánu se zkaramelizovaným cukrem – mňamka. A pak jakési sladké placičky s oříšky, taky paráda.
Když po zase asi dvou hodinách přijedeme domů, jdeme něco nakoupit do místního obchůdku a já si rovnou vybírám i peníze z bankomatu. Rovnou 10 000 bahtů abych ušetřil na poplatcích. Posléze mám trochu výčitky, že to je moc a nestihnu to tu utratit. Na druhou stranu v Thajsku nejsem naposled, tak proč si to nepřivézt domů.
Výlet na ostrov byl moc příjemný a viděli jsme zase něco nového a na pohled krásného. Cestou na lodi jsem si říkal, jaká je to paráda, že můžu být právě tady a teď. A že všechna ta práce, která mi na výlet do Thajska vydělala za to stála.
Den 15: Pláž plná farangů a barbecue po thajsku
Dnes se překonáváme a vstáváme docela brzo. Chceme vyrazit na pláž. Bar nám píše SMS, že pro nás má v kanclu oběd, ať se pro něj stavíme. Nechce se nám k ní do práce šlapat ve výhni pěšky, tak si bereme mototaxi za 60 bahtů (ukecáno ze stovky). Rovnou řidiči říkáme, ať nás odveze k levné motopůjčovně, že si chceme půjčit na pár dní motorku. Odvezl nás do jedné malé půjčovny.
Motorky tu obvykle stojí 250-300 bahtů na den, tady ji měli za 200 a bez smlouvání. Měli poslední a za takovou cenu nám ani tolik nevadilo, že byla růžová. Byli jsme jak dva ladyboyové na pekelném růžovém skútru.
U Bar jsme se najedli a vyrazili na pláž. Chtěli jsme na Layan, kde jsme byli první den a kde bylo málo lidí, ale nakonec jsme byli přesvědčeni, že bychom měli zkusit něco nového – pláž Kata. Tak jsme si ji našli na GPS a vyrazili. Řídil zase Choze a já za ním držel v ruce navigaci a říkal, kudy máme jet. Cestou jsme míjeli velikého Buddhu nad městem. Kupodivu jsme se ani moc neztratili a dojeli. Jenže…
Od Layan se to lišilo v jednom drobném detailu – bylo tu mrtě moc farangů. Tak místní (a i my) označují cizince. Kata ležela v obležení hotelových komplexů a jeden Evropan vedle druhýho. No hrůza a úplný opak toho, na co jsme se těšili. Ale zkusit se musí všechno, ne?
Na dlouhé pláži jsme našli uprostřed místo s nejmenší koncentrací farangů, asi daleko od okolních hotelů a vypravili se tam. Hned nás odchytl týpek, co se stará o vybírání výpalného za lehátka a slunečník. Prý 200 bahtů, takže fuck off! Pěkně jsme si natáhli ručník na písek a sedli. Pohoda. Bylo příjemné polojasno a teplota vody kolem 28-30°C, to mi docela vyhovuje. Během odpoledne probíráme věci kolem podnikání, svobody v práci a myšlenkových map. S Bar jsme byli domluveni, že dorazíme do 17h, budeme večer totiž grilovat.
Čas se nám nachyluje, tak se zvedáme ze sluníčka a na chvilku si jdeme sednout na lehátka ve stínu. Když zmerčíme, že se k nám blíží nějaký týpek, tak aniž bychom se na něj koukali, zvedáme se a jdeme k silnici k motorce. Já předstírám kulhání skoro stejně dobře jako ve filmu The Usual Suspects.
Zase jsme podle GPS dojeli do města Phuket Town, jenže narážíme na malinkatý problém. Nevíme, kde vlastně na mapě bydlíme, ani jak se jmenuje naše ulice. Celou dobu jsem navigoval na místo, které jsme si mysleli, že je to pravé, jenže jak se ukázalo, byl to Samův hotel. Musíme jinam, do centra. Úplně na druhou stranu.
Zrovna jsme projížděli kolem trhu, tak jsme neodolali se šli se podívat blíž. Spoustu ovoce, zeleniny a darů moře. Je tam i jakési řeznictví, ale o nezávadnosti produktů bych si nechal leda tak zdát. Něco mi říká, že třicetistupňové teplo masu moc neprospívá. Líbí se nám, jak se můžeme jen tak procházet a nikdo nám nic nevnucuje a lidi se třeba jen pěkně usmějou. Kupujeme půlku melouna, který tady mají fakt vynikající a taky čerstvou rybu na grilování. Ryba se nám už do batohu nevyjde, tak ji Choze strká někam k motorce a pokaždé, když zatočí, tak zavadí ocas o řidítka. Po přejetí jedné díry nám ryba skoro vyskočila.
Správný směr chytáme podle Mission Hospital a ještě se cestou párkrát ptáme. Jedeme dobře a dojíždíme domů. Po příjezdu Choze, rybář, vykuchá rybu a čekáme na zbytek rodiny.
Večerní barbecue se hodně liší od toho, na co jsme byli zvyklí v Čechách. Griloval se jeden plátek kuřecího, zbytek byli krabi, sépie a rejnok. K tomu jsme přikusovali zeleninu.
Krabi nebyli žádní drobečci, měli i s klepety přes 20 cm. Člověk by řekl, že nemají maso, ale opak je pravdou. Mají ho schované v nohách a v tělíčku. To rozlomíte a pak se už jen živíte. Maso je takové nasládlé a chutné, jen ho v krabech není tolik jako v kuřeti.
Moc mi chutnal rejnok. Měl dobré maso, které jsem však na rozdíl od kraba nemusel odnikud pracně dolovat. Grilované sépie jsem neochutnal, v době, kdy přišly na řadu, jsem byl už zasycen kraby a rejnokem. Ale ochutnal jsem je na začátku našeho pobytu na Phuketu a popravdě mi to moc nejelo. To radši krevety, na ty jsem si už zvykl.
Skvělá byla i rybka, co jsme koupili. Nejsem žádný expert (zvláště ne na ryby), ale i já jsem poznal, že byla čerstvá.
Byl pozvaný i Sam, dorazil o něco později. Vlastně pro něj dost pozdě, už jsem byl po jídle. Ale on měl naplánovanou ještě další večeři s kamarádem, tak mu to nevadilo. Probrali jsme fotografování krajin a popovídali jsme si pěkně o kompozici.
Nevím, jestli jsem to zmiňoval, ale tady u Bar doma nemají vodu. Teda ne tu, na kterou jsme zvyklí. Má na zahradě (asi tak 3×4 m) obrovský sud na vodu a sbírá dešťovku, tu pak přivádí do sudu v koupelně. Z toho si nabíráme vodu když si myjeme ruce nebo splachujeme záchod. Sprchujeme se tak, že na sebe lijeme misky vody. Člověk si zvykne, je to fajn.
Den 16: Natankujte nám za 6 korun, víc nemáme
Tenhle den byl zase jeden z těch, kdy jsme vstávali na východ slunce. Už krátce po paté ráno jsme nasedli na motorku a jeli směrem na jih Phuketu. Přijeli jsme včas, ještě za tmy. Hledali jsme něco poutavého na přímořském pobřeží a narazili jsme na bambusový větrolam. Připravili jsme si pěkné kompozice pro samotný východ. Fotil jsem už před východ při ranní modré hodince, kdy se modrá obloha odrážela v mořské hladině. Bohužel mi snímek trochu kazilo pouliční osvětlení za mými zády, ale snad se s tím v počítači podaří něco udělat.
Zklamáním byl samotný východ slunce. On prakticky nebyl. Byly mraky a nedošlo ani k malebně zbarvené obloze. Takže z východu snad žádnou fotku nemám, protože to hylo na nic. Trochu zklamáni jedeme zpátky domů.
Říkáme si, že ještě na chvíli natáhneme. No a nakonec jsme spali do 11h. Se nám ta chvilka trochu protáhla.
Jedeme odpoledne na motoce na Layan beach, kde nebyli skoro žádní farangové a docela jsme si to užili.
Když jsme se k večeru vrátili zpátky do města, čekalo nás vrácení půjčené růžovoučké motorky. U Bar před domem stála motorka její sestřenice, která si ji tam nechala, tak jsme to vymysleli tak, že se u Bar v práci stavíme pro jednu helmu, pak pojedeme domů, kde já nasednu na motorku její sestřenice a Choze pojede na té půjčené a společně dojedeme k půjčovně, kde vrátíme motorku a dvě helmy a odjedeme na motorce sestřenice. Dobrý, ne?
Na motorce jsem jel jen chvilku v Sukothai, to bylo jako jezdit v parku. Thajská doprava je trochu jiný kafe. Ale hodně jsme toho okoukali a docela jsme se za těch pár týdnů přizpůsobili a už nám to ani nepřišlo. Cestou do půjčovny jsem zpočátku zapomínal vypínat blinkry, jelikož na autě se o to člověk příliš starat nemusí a až na jeden moment, kdy jsem si málem urazil nohu o sloup, se mi jelo bez problémů a užíval jsem si to.
Jak bývá naším zvykem, nemohli jsme půjčovnu zase najít. Nakonec se zadařilo a zajímavé bylo, že na nás všichni z půjčovny čekali a vyhlíželi nás. Pak říkali, že nás viděli projíždět a volali a mávali na nás, ale my je neviděli. Oni pak doufali, že se vrátíme a najdeme to. Mezitím volali i Bar, asi se o osud své motorky opravdu báli. Nám se s tím růžovým žihadlem taky těžko loučilo. Ale přislíbili nám slevu na příští půjčení, tak to do další návštěvy Phuketu nesmíme zapomenout a za rok si vzpomenout.
Když jsme se vraceli na motorce sestřenky domů, řídil Choze, jakožto zkušenější. Nebylo tam moc benzínu, tak jsem doufali, že dojedeme. Najednou Choze povídá, že v tom nějak cuká a že už asi meleme z posledního, tak jsme vjeli hned k první otevřené pumpě, kterou jsme potkali. Jenže nemáme už nějak peníze. Měli jsme jen 10 bahtů, tak říkáme obsluze, ať nám natankuje za 10 bahtů, že víc nemáme. Tak se slečna začala smát a pobavila hned i kolegy kolem a všichni se nám smáli. Jeden z nich nám pak přesně za 10,00 bahtů natankoval a my mohli v klidu dojet domů.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.