Cestopis z Nei Pori

Cesta z Olomouce do Nei Pori měřila asi 1700Km a vedla přes území Slovenska, Maďarska, Srbska a Bulharska až do Řecka, kde jsme vystoupili po nekonečných 30 hodinách utrpení, mačkání se v autobuse. Za aspoň krátké zamyšlení jistě stojí poznámka, že nazpátek nám cesta letadlem trvala necelé dvě hodiny. Dlužno ovšem dodat, že z letadla svištícího deset kilometrů nad zemí člověk spoustu věcí nezahlédne a z autobusu jsme tak mohli vidět Bratislavský hrad, ohromnou kovovou sochu Orla ne jednom z kopců v Maďarsku, válkou zničenou zemi v Srbsku… Bulharskem jsme projeli bez zastavení (nepočítám-li hygienickou přestávku u benzínky někde za Sofií).

Na Maďarsko-Srbských hranicích nás zarazili téměř mafiánské praktiky tamních celníků. Víc než hodinu jsme čekali v autobuse, kde se téměř nedalo dýchat dusnem protože nebylo možné pustit klimatizaci a jen jsme zoufale pozorovali okolní keře, jejichž listy se třepotaly ve svěžím vánku. Když nás potom nejspíš po úplatku ze strany našeho delegáta (na to jsme byli upozorněni už v ČR) milostivě pustili zašli jsme na druhou stranu celnice na večeři. V každé druhé závodní jídelně určitě vaří lépe. Polévka byla jen mastná voda, kde jsem jen po usilovném pátrání našel pár kousků mrkve a vařených nudlí, hlavní „jídlo“ pak byla směs nepovedené repliky řízku, sekané a pečené brambory s rýží. Všechno postrádalo jakoukoliv chuť a navíc to bylo téměř studené.

Pokračovali jsme na Bělehrad. Dlouho jsme projížděli ohromnou rovinou, ze které se tu a tam vynořila vesnice tvořená spíše ruinami než domky. Všude se rozprostíraly nedozírné stepi kde rostla pouze tráva a v ní se výjimečně objevovaly jakési polorozpadlé kůlny z dřevěných latí. Nešlo ovšem o kůlny, nýbrž o obydlí lidí, kteří tady daleko od jakékoliv známky civilizace živořili a zápasili o přežití. Když jsme dojeli do hlavního města uvítala nás veliká budova s rozbitými okny a kulkami rozstřílenou fasádou. Šlo o nemocnici, na kterou během nedávno ukončené války dopadla americká střela určená nedaleké policejní stanici. Nebylo těžké si uvědomit, že tento incident jistě stál nemálo lidských životů. Bělehrad vypadal celkově dost odpudivě. Špína, ruiny, omšelé paneláky, lidé bez domova krčící se na rozích ulic – asi tak by se dala popsat větší část města. Naštěstí v jedné z okrajových částí města se už začalo s renovacemi a tak se zde postupně objevily nové domky, silniční nadjezd a sportovní stadion, takže je naděje že za pár let bude Bělehrad opět plnohodnotnou evropskou metropolí. Po Srbsku následovalo Bulharsko, ale z toho jsme moc neviděli. Sofií i dalšími městy jsme projeli během noci a když jsme se ráno v 9:00 blížili k řeckým hranicím nezbývalo už mnoho zajímavého z této turisty milované země.

Hranice Bulharska a Řecka se nacházela v soutěsce mezi horami a v prostoru celnice se znuděně procházelo několik opelichaných vlčáků zmožených počínajícím vedrem a na obzoru se rýsovaly kopce pohoří Pindhos.

Po projetí největší řeckou nížinou, objezdem Soluně a kratším bloudění jsme tedy konečně dorazili do Nei Pori – našeho vytouženého cíle. Nei Pori bylo očividně postaveno spíše jako turistické letovisko než město pro bydlení. Bylo to znát z velkého počtu penzionů a hotelů rozesetých všude po ploše obce. Stále se zde budovalo, takže městečko v době naší návštěvy ještě nebylo zdaleka dokončeno. Aspoň jsme mohli pozorovat způsob, jakým se v Řecku staví. Nejde totiž o budovy vzhledem ani způsobem stavby podobné našim. Nejprve se postaví základy (sklepy se v Řecku nevedou) a na nich se pak z betonu odlije kostra nové budovy včetně schodišť. Takováto hrubá stavba trochu připomíná klec postavenou z dětské stavebnice. Stěny této klece se po zatvrdnutí betonu zazdí cihlami směrem od horního patra dolů. Po celé zemi je vidět spousta takto rozestavěných klecí budoucích domů. Důvodem jsou nižší daně, které se platí za staveniště místo daně za hotový dům. Lidé, kteří chtějí postavit domek třeba pro své potomky proto vytvoří jen takovouto kostru, několik let ji nechají stát, platí nižší daň a když je syn či dcera připraven(a) se nastěhovat dozdí rychle stěny, zkolaudují a vesele se bydlí. Výška budov je v Řecku omezená na maximálně sedm pater, protože častá zemětřesení by pro vyšší budovy mohla znamenat nebezpečí.

V malých městech jsou domy nejvýš třípatrové takže to není tak znát, ale ve velkých městech jako Atény nebo Thessaloniki oko návštěvníka výškové stavby prostě postrádá a chvíli trvá než si zvykne na to, že tato města jsou ohromné plochy zastavěné netypicky nízkými budovami. Krásně je to vidět při pohledu z Akropole.

V Nei Pori jsme se ubytovali v jednom penzionu v apartmánu s kuchyňkou, ložnicí, WC, koupelnou a velkým balkonem, který nám většinu času sloužil jako jídelna i obývák. Náš pokoj měl sice „protekční“ jedničku, ovšem nic to nemění na tom, že i zde bylo potřeba dbát jedné drobnosti při použití toalety. Odvodní kanály a stoky jsou v celém Řecku málo nespádované a také velmi úzké, takže je zakázáno splachovat po použití WC i toaletní papír, pro nějž je vedle klozetu připraven odpadkový koš, který se čas od času musí vynést a středoevropanovi to může připadat trochu nechutné.

Ulice Nei Pori byly vodorovně uspořádány a v pravém úhlu protkány křižujícími se ulicemi, takže z výšky muselo městečko vypadat jako síť pravoúhlých čar. Podél ulic stály navlas stejné domky a aby to nebylo málo tak i krámky na rozích vypadaly velice podobně a přestože to byly vlastně jen malé obchůdky tak se nad jejich vchodem honosně vyjímal nápis „Supermarket“. Chvíli nám tedy trvalo než jsme se zorientovali a našli si nějaké orientační body. Šťastně jsme se však přizpůsobili, změť uliček nám přestala dělat potíže a když už se zdálo že bloudíme tak věž pravoslavného kostela čnící nad střechy nás jako maják vždy opět vrátila na správnou cestu.

Voda Egejského moře omývající dlouhé písčité pláže byla průzračně modravá a jen ve slabých nárazech příboje se šplhala na břeh a zase slézala do svého nesmírného živlu. Celému kraji na horizontu vévodila silueta stále zasněžených vrcholků Olympského pohoří. Písečná pláž podél městské promenády byla poměrně široká a plná látkových i ratajových slunečníků, pod nimiž si lebedily desítky – možná i stovky pohodychtivých turistů. Spousta těchto slunečníků patřilo k restauracím na druhé straně chodníku podél pláže a tak si zde návštěvníci mohli nechat donést pochutiny přímo pod nos. Pláž se pochopitelně táhla i daleko za hranice městečka. Tam už sice chyběly jakékoliv restaurace či slunečníky, ale aspoň tu byl klid a tak i my jsme si tyhle odlehlejší místa vybrali k odpočinku.

V den příjezdu (kolem poledne) jsme se ubytovali, zběžně prozkoumali okolí a v sedm hodin večer bylo uvítání a informační schůzka u pobočky cestovní kanceláře. Dozvěděli jsme se tam několik obecně užitečných věcí jako například že čas je zde posunut +1 hodinu vůči času v ČR, že toaletní papír se kvůli špatné kanalizaci nesplachuje do WC ale hází do odpadkového koše, že v poledních hodinách budou mít všechny krámky zavřeno kvůli siestě a že tradičním řeckým nápojem je pálenka zvaná „ouzo“, kterou jsme hned nafasovali k ochutnání. Jako správný abstinent jsem se sice spokojil s trochou pomerančového džusu jako děti ostatních rekreantů, ale aspoň jsem ouzo ochutnal od Věrky a nijak mě nenadchlo, takže dál zůstávám věrný pomerančovým šťávám.

Po této schůzce jsme se menší oklikou vrátili na apartmá a do rána z něj nevylezli. Hned druhý den jsme se pochopitelně hned hnali k moři. Roztáhli jsme si na pláž bílé prostěradlo, povalovali se, koupali, potápěli – zkrátka si užívali. Hned večer nám naše zrudlá těla dala pocítit jak krutě jsme podcenili sílu řeckého sluníčka. Oba jsme byli spálení a Věrka dokonce dostala úpal, bolela ji hlava a místní kanalizaci hojně zásobovala svými zvratky. Několik dní jsme tedy strávili na pokoji, čekali až se nám udělá trochu lépe a ven vycházeli jen po západu slunce. To však netrvalo dlouho, protože nám bylo líto nevyužít svého pobytu v Řecku tak jak jsme si plánovali – tedy mimo jiné i ke koupání v moři. Neboť koupat se za tmy nám nepřišlo zcela ideální koupili jsme za 5 Euro velký skládací slunečník a tak nám už zase nic nebránilo v pobytu na pláži. Oba jsme s sebou měli potápěčské brýle se šnorchlem, takže jsme dost času trávili i potápěním a hledáním lastur na písčitém dně.

Moře tu bylo do vzdálenosti asi 30 metrů od břehu poměrně mělké a neboť slunce jej stačilo ohřívat tak i voda měla příjemnou teplotu. Oproti loňské dovolené na chorvatském ostrově Krk to byla velice vítaná změna i když nutno dodat, že v Chorvatsku je potápění mnohem zajímavější. Tamní dno je pokryto skálami, kamením a díky tomu je i plné života.

Na dně Egejského moře v Nei Pori toho bylo o poznání méně a všechno připomíná spíš ohromné pískoviště, jehož jednotvárnost narušují jen výjimečně velké kameny porostlé řasami. Kolem těchto kamenů se shlukuje v podstatě veškerý život široko daleko. Je tvořen hlavně spoustou malých i velkých krabů. Těchto členovců byly ve vodě skutečně velké spousty. Některá místa na dně byly doslova posety jejich tělesnými pozůstatky a věřím, že mnozí turisté by do vody nestrčili ani prst kdyby věděli co se pod hladinou skrývá. Mimo krabů se okolo těchto ostrůvků života vyskytovaly i skořápky mušlí a menší druhy ryb. Některé ležely na dně zamaskovány tak dokonale, že dokud se nepohnuly tak je nebylo možné vůbec spatřit. Pozornost budily malé vrtulovité ulity zajímavé hlavně tím, že po dně pomalu lezly. Při bližším zkoumání jsem v jejich útrobách objevil malé korýše, kteří si ulitu evidentně přivlastnili po úmrtí jejich původního obyvatele. Dostat takového zabydleného ráčka z ulity ven není právě snadné. Potvůrka se snaží co nejrychleji zatáhnout do bezpečí své schránky a když se vám ji náhodou podaří chytit včas musíte počítat s rizikem, že se vám při vytahování přetrhne, což má v budoucnu za následek zápach z ulity. Uznávám ovšem, že pro samotného ráčka je důsledek této operace mnohem tragičtější. Nijak veselý osud však vysídlence nečeká ani při úspěšném vytažení. Jednou jsem takového čerstvě vytáhnutého ráčka v dobrém rozmaru pustil zpátky do vody a s potápěčskými brýlemi na hlavě jsem zvědavě přihlížel jeho pomalému klesání na dno. V první chvíli to vypadalo celkem zábavně když malý tvoreček hrabal nožičkama a už se těšil až bude zase stát na pevné zemi, jenže sotva se dotkl písku vystřelila odkudsi ze dna jedna z těch pečlivě maskovaných ryb a její zuby byly to poslední co ráček v životě spatřil. To je sice nemilé, ale když se to vezme obecně – neměl lézt do ulity, která se líbila MĚ:)

Jestliže přes den jsme se věnovali pobytu u vody, večery patřily poznávání městečka a rána zase nákupům. Chodili jsme hlavně do místní pekárny. Základem byl pochopitelně vynikající bílý chléb připomínající svou chutí slanější veku. Dále zde měli na pultech nadýchané housky, rýžové pečivo (na severu Řecka se v jedné oblasti skutečně pěstuje rýže), rohlíčky s čokoládou i bez, bagety pospané sezamovými semínky… zkrátka bohatý sortiment chuti více než znamenité. Protože jsme si už při první návštěvě interiér prodejny začali fotografovat zřejmě jsme se zalíbili místnímu pekaři, který s námi poté během dalších návštěv pilně konverzoval lámanou (hodně lámanou) angličtinou.

Řekové jsou obecně národ velmi přátelský, usměvavý, hovorný a zdá se, že dobrá nálada je zkrátka nikdy neopouští. Údajně je to vidět i na jejich pracovní morálce, kupodivu prý ještě horší než je ta naše. Určitou známkou toho byl stav rozestavěných dálnic a dalších částí infrastruktury po cestě do Atén, kde se za necelý rok měly konat Olympijské hry. Navzdory krátícímu se termínu vypadaly tyhle stavby ještě daleko od dokončení a jen stěží bychom uvěřili, že budou dobudovány včas, jak se nakonec ale skutečně stalo.

Oblíbenou řeckou činností jsou návštěvy různých taveren. Jedná se vlastně o restaurace s otevřenou zahrádkou. Mají sice i vnitřní prostory, ale pokud mohu soudit dle svých poznatků, tak jsem si nikdy nevšiml že by tam někdo seděl. Drtivá většina hostů seděla v křesílku pod palmou či ratanovým slunečníkem, bavila se s přáteli nebo jen tak pozorovala dění okolo. K tomu popíjeli tsipouro, ouzo nebo proslulé řecké frappé – ledovou kávu s mlékem, cukrem, zmrzlinou a kopcem šlehačky. My sami jsme těchto káviček do svých krků nalili hezkých pár litrů.

Co se týče jídel nemohli jsme si odpustit ochutnání několika místních specialit. Upozornil bych na místní podobu našeho ražničí zvanou „souvlaki“, mleté maso v baklažánu s bešamelem „musaka“ (tohle nám moc nejelo) a zapomenout nemůžu na typický gyros. Ten zde dostanete buď na talířku s hranolkami nebo v poněkud tradičnější chlebové placce pitta. Ta se stočí do kornoutu, vyplní zeleninou, masem, zalije tzatziki a už baštíte až se vám dělají boule za ušima. Asi to nebude právě dietní pochutina, ale kdo by se na dovolené zabývat takovými prkotinami jako jsou kalorie, že? Jedním z velice příjemných zvyků místních restauratérů je, že každý k objednávce dostane zdarma bílý chléb a vodu. Docela rychle jsme si na to zvykli a na dalších cestách v jiných zemích se nám po takovém komfortu stýskalo.

Někdo možná ohrne nad vodou nos, ale zde se jednalo o čistou pramenitou vodu pramenů z olympských svahů a vůbec – kde vám nabídnou aspoň tohle?

Výše zmiňované tsipouro v Řecku tak trochu plní úlohu naší slivovice. Když jsme poprvé usedli do jedné z taveren a objednali si frappé tak jsme ke kávě každý obdrželi i jednu štamprli tohoto nápoje. Já i Věrka jsme po sobě hodili zděšený pohled. Čirá tekutina ve skleničkách nás nijak netěšila obsahem alkoholu ani „vůní“ anýzu či lékořice. Číšník, který nám pálenku donesl nás neustále chodil kontrolovat jestli už máme vypito a nedal si vysvětlit, že jako abstinentům se nám do konzumace příliš nechce. Po několika připomínkách o národním cítění, jeho urážce při urážce tsipoura a pobídky „na ždrovie“ jsme tedy byli nuceni obsah štamprlí vypít. Šlo to ztuha. Chuť připomínající v lihu rozdrcené lékorky nám nebyla moc příjemná a tak jsme každý doušek s příšerným šklebením zapíjeli olympskou pramenitou vodou. Později se nám vyplatilo „kopnout do sebe štamprli na ex“ a vodou zapít až potom – a důkladně. Tohle se opakovalo dost často, takže jsem pak do taveren chodil s určitými obavami. Alkoholika to ze mě neudělalo. Jen se mi po těch pár sklenkách vypitých v teplém počasí trochu motala hlava. Pokud ale nemáte k alkoholu tak odmítavý postoj jako já tak bych vám poradil jídlo v restauraci vždycky hodně chválit. S velkou pravděpodobností obdržíte jako bonus buď „panáka“, nějaký pamlsek nebo aspoň mísu jahod s ledem – mám to vyzkoušené:)

Neděle 8.6.2003 byla určena všem návštěvníkům prahnoucím spatřit na vlastní oči centrum někdejší vzdělanosti, město Athény. Jelikož toho dne ale řečtí památkáři stávkovali byl výlet přesunut na pondělí. Nejenže jsme tak přišli o jistě zajímavý zážitek zemětřesení o síle 4,5 stupně Richterovy stupnice, ale navíc jsme do Athén jeli ještě s maďarskou skupinou. Slovenská průvodkyně tedy musela výklad říkat dvakrát – jednou slovensky a podruhé maďarsky, takže nakonec nezbyl čas ani na návštěvu athénského přístavu Pordus, což nás samozřejmě mrzelo.

Na cestu jsme se vydali autobusem dorazivším do Nei Pori s tradičním řeckým zpožděním asi o půl sedmé ráno. Trasa dlouhá okolo 450Km vedla přes města Lamia a Larissa podél pobřeží až do hlavního města. Mou vizi moderního velkoměsta navždy pohřbila podoba, která by seděla spíše na Káhiru či Istanbul. Zašedlé zdi budov postavených bez zjevného systému lemovaly přeplněné chodníky a lidé se po chodnících i silnicích prodírali do všech stran bez ohledu na provoz. Balkony vysokých budov byly stíněny plátěnými stříškami s třepenými okraji různých barev a aby byl obraz dokonalý tak všude rostly vysokánské palmy, které nikoho ze Středoevropanů nenechaly na pochybách že se nachází na místě pro něj jistě velmi exotickém. V kontrastu k šedosti budov se na silnicích proháněly automobily renomovaných značek a po několikaúrovňových křižovatkách a nadjezdech se rozjížděly dál do spleti ulic.

Mezi domy a byzantskými kostely se k nebi vypínaly trosky starověkých památek a někde uprostřed města se tyčil bájný pahorek Akropolis i se svým Parthenónem. Když se autobus prodral vším tím zmatkem zastavil na parkovišti pod Akropolí a my jsme tak poprvé stanuli na půdě někdejšího centra evropské kultury. Chodníkem a mezi olivovníky jsme vyšli k pokladnám. Tam jsme obdrželi vstupenky za 12 Euro (cca 390Kč) a po kamenitých stezkách a schůdcích jsme vyšlapali dost vysoko na to, abychom viděli ruiny antického Hérodotova divadla postaveného zde Římany.

Zbývaly z něj ještě některé části zdi, která divadlo v minulosti zcela obklopovala. Prý tu bylo možné i otevírat a zavírat střechu podle potřeby. Na rozdíl od řeckých divadel byla ta římská uzpůsobena spíš pro hudební než dramatická představení. Měla proto strmější hlediště a diváci seděly okolo pódia v půlkruhu na rozdíl od řeckých amfiteátrů, kde hlediště pódium zcela obepínala. Od Hérodotova divadla nás už průvodkyně vedla přímo k bráně chrámového komplexu. Před vstupní branou následoval krátký výklad a po několika dalších krocích už jsme stáli před Parthenónem. Chrám byl zrovna v opravě takže dojem kazilo lešení a veliký jeřáb. Být zde však přesto bylo fantastické. Z každého kamene tu dýchala historie a nebylo nijak těžké se jen tak zastavit a představit si zástup patriciů i obyčejných lidí jdoucím oslavit své bohy.

Z dalšího výkladu jsme se dozvěděli, že antické chrámy byly stavěny s filozofií, že by měly znázorňovat živý, především lidský organismus neboť tělo člověka bylo ve své době považováno za dokonalé. Základna Parthenónu je proto trochu „vypouklá“ aby budila dojem, že se budova „nadechuje“. Rafinované byly i architektonické metody jako například nápad postavit sloupy na krajích chrámu lehce „nakřivo“. Budova tak díky optickému klamu vypadá majestátnější a větší než ve skutečnosti. I když jsem si vždycky myslel, že na vrcholku Akropole stojí pouze Parthenón byla to chyba. Parthenón je sice největší a nejznámější stavbou na pahorku, ale vedle něj tu stojí ještě menší Erechteion, zmíněná vstupní brána a muzeum. Erechteion byl vlastně ještě důležitější než samotný parthenón, neboť v něm stávala veliká socha Atény-ochránkyně, patronky města. Socha zde už dávno není, ale zajímavé je sousoší šesti ženských postav (karyatid) podpírající střechu výklenku chrámu. Nutno ovšem dodat, že tyto sochy jsou kopiemi a originály se nachází uschované v bezpečí před nevyzpytatelným klimatem.

Protože je Akropolis jedním z nejvyšších kopců v Athénách je jasné, že je odtamtud krásný výhled. Město se táhne do dálky na všechny strany k hradbě hor a jen na východě se zastavuje na mořském břehu. Stát zde bylo pro mě splnění dávného snu a tak jsem si to také patřičně vychutnával.

Z Akropole nás průvodkyně vedla starou částí Athén zvanou Plaka do restaurace na oběd. Naše očekávání nějaké masité dobroty přebila porce musaky. Vypadá to jako nějaká buchta, ale chutná jako už by ji někdo rozžvýkal a natrávil už dávno předtím. Berte to tedy jako malé upozornění, že v přítomnosti tohoto pokrmu v menu restaurace je více než vhodné svůj výběr zvážit a rozhodnout se pro něco jiného. Pokračovali jsme kolem někdejší agory (veřejné prostranství), viděli místo kde skonal Sokrates a zamířili k budově Parlamentu na střídání stráží. Proplétali jsme se změtí ulic, podchodů a nakonec jsme šťastně dorazili na náměstí Syntagma. Na první pohled vypadá řecký Parlament jako jakákoliv stará budova. Má růžovooranžovou omítku a na ploše před ní stojí u malých strážních budek vojáci stáže ve svých netypických, chtělo by se říci až komických uniformách. Také samotné střídání spíše než vážnou ceremonii připomíná nějakou veselou divadelní hru a marně jsem se snažil najít důvod kroků tam, zpátky, do strany, dupnutí do země botami bambulí… prostě kdo neviděl – neuvěří. Než ta šaškárna skončila dojel až k Parlamentu náš autobus a my jsme se vydali na cestu zpátky. Asi v půli cesty jsme ještě udělali zastávku na místě bitvy u Thermo-pyl a u památníků padlým bojovníkům a králi Leonidasovi. Do Nei Pori jsme dorazili po desáté hodině večerní a až druhý den se dověděli o zemětřesení, které městečko během našeho výletu postihlo a dokonce pobořilo několik domů.

Zbylé dny jsme si už jen víceméně užívali u vody, mlsali místní lahůdky a 12.6. kolem druhé hodiny odpoledne jsme nasedli do autobusu směr Soluň, odkud nám letělo letadlo domů. Do Thessaloniki jsme dorazili oproti plánu s předstihem, takže zbylo ještě trochu času na zastávku u soluňského symbolu – Bílé věže, původně rudé barvy postavené zde ve středověku Benátčany. Prošli jsme se po nábřeží, prohlédli si sochu místního rodáka Alexandra Velikého a za pár minut už jsme byli na letišti.

Protože to byl náš úplně první let byli jsme dost nesví a trochu propadali panice tváří v tvář chaosu ovládajícímu letištní halu. Moc tomu nepřidal ani fakt, že když jsem procházel přes celní kontrolu tak mi detektor kovu pořád pípal a já se musel pořád vracet, takže to mohlo vypadat že jsem nějaký palestinský terorista. Po tom shonu následovalo dvouhodinové čekání na hodinu zpožděné letadlo. Konečně nás zavolali k východům, autobus nás zavezl k letadlu a za chvíli už jsme seděli deset kilometrů nad zemí.

Protože cesta busem z ČR do Řecka nám trvala necelých 30 hodin, byl dvouhodinový let příjemná změna. Dostali jsme občerstvení, kafíčko a než jsme si stačili utřít papule a smést drobky z oblečení tak pilot hlásil, že jdeme na přistání. Na ranvej brněnského letiště jsme dosedli před jednou hodinou ráno našeho času. Přistavený autobus nás dovezl do Olomouce, kde už čekali Věrčini rodiče a konečně nás dopravili domů.

Co dodat závěrem? Řecko je země plná barev, kontrastů, přiměřené exotiky, ale především úžasné historie a milých lidí. Proto věřím, že pokud se také rozhodnete do Řecka vyrazit tak budete ohromeni a příjemně si odpočinete stejně jako my.