0
0

Předmluva k cestopisu z Keni

Námi navštívená místa

V první řadě vás chci přivítat u našeho nového cestopisu z Keni, kterou jsme navštívili o Vánocích 2005. Místa na která vás zavedeme budou namátkou Mombasa (Mackinnon market, Biashara street, Moi avenue…), okolí Mombasy, přírodní rezervace Kimana na úpatí Kilimandžára, národní park Tsavo, rozvaliny Jumba la Mtwana, sympatický menší park Bamburi Quarry (Haller park), pláž Shanzu a další.

Pro někoho bude jistě užitečné dozvědět se, jaké je to pobývat v tropech, jací jsou černoši v Keni, jaké je to jezdit místní dopravou Matatu. Je safari opravdu tak úchvatná záležitost jak se prezentuje? Pokusím se na to odpovědět.

Odlet do Keni

Odjezd z Prahy…

Do Keni jsme neletěli z Prahy, ale z Vídně. Dostat se v nějakém rozumném časovém rozložení do země rakouské bylo téměř nemožné. Nemáme auto (ani doufám mít nebudeme) a obtěžovat ostatní, kteří tento škodič :) vlastní se nám nechtělo. V úvahu připadaly dvě možnosti. První možnost: jet autobusem – žádný ale v našem termínu nejel. Druhá možnost: jízda vlakem. Druhá možnost zvitězila a po půlnoci jsme vyrazili z pražského Hlavního nádraží do Brna, kam jsme přijeli před pátou hodinou ranní. Autobus, ve kterém měl řidič nastaveno směr Vídeň, se zaručoval odjezdem v 7:30. Ještě nás v mezičase před odjezdem čekal nákup roksových lízátek, žvýkaček a bonbonů pro afričánky. Autobus přijel přesně podle plánu. Poté následovala několikahodinová cesta Rakouskem do Vídně.

Cesta Rakouskem

Docela nás překvapila rakouská krajina. Samá rovina, poměrně neopravené baráky a neupravená krajina. Před lety jsme jeli do Chorvatska také přes Rakousko, ale krajinou kolem Salcburgu a tam každý metr krajiny, každá chaloupka byly jako z pohádky. Současná trasa spíš připomínala český venkov. Stačilo si odmyslet všudypřítomné (krajinu hyzdící) větrné mlýny a jste doma.

Místo lyží ploutve

Po vcelku nezaživné cestě jsme dojeli jako jediní na letiště Flughafen a začali vykládat batohy. Když řidič viděl, že si oba neseme i ploutve, docela se divil. „Lidi s lyžema jsem už vezl, ale s ploutvema… Kam letíte?“ Následovala odpověď a poděkování za odvoz. Bez problémů jsme překonali první úkol vázající se k naší cestě… Jo!

Nekonečné čekání

Odlet byl naplánovaný na 21:00. My jsme na letišti stepovali už v poledne :). No a co může člověk dělat, že? Nejdřív jsme zjišťovali odkud poletíme, to bylo vcelku zabavné… Poté jsme prozkoumávali všechna zakoutí. To také ušlo. Jenže tohle všechno trvalo dvě, tři hodinky a nám zbývalo do odletu ještě neuvěřitelně mnoho času. Následovalo polospaní na lavičkách prokládané chozením po obchodech (kde nic nemají) a znovu a znovu procházení letište od jednoho konce k druhému. Čas se neuvěřitelně vlekl, ale nakonec se začala přibližovat chvíle odletu.

Spása

Kolem 18:00 konečně otevřeli stánek a dostali jsme podklady pro cestu. Poté jsme se odbavili a znovu čekali. V tom už jsme cvičení a těch pár chvil co zbývalo do odletu nás nezabilo. Dostali jsme se přes pasovou kontrolu a zase bylo co prozkoumávat. Na druhou stranu v podstatě ne. Znovu totiž jen obchody s nesmysly, které nás moc neberou, ale nevadí. Teď se dala alespoň pozorovat letadla na přistávací ploše.

Poslední chvíle v Evropě

Nyní už zbývalo pár posledních chvil do odletu, a jako poslední postřeh, stojí za to zmínit odlet z vedlejšího terminálu. My měli cílovou destinaci Mombasu a sousedé pro změnu Mali. Krátké zasnění o korálových atolech a následuje vstup na palubu letadla Airbus. Sbohem Evropo…

Přílet do Keni

Z Vídně do Mombasy

Prvně krátce zmíním let. Trval přibližně osm hodin a letěli jsme bohužel téměř celou dobu v noci. Je to trochu škoda, protože rádi koukáme co se děje pod letadlem. Ono to je ale vcelku jedno, stejně jsme seděli uprostřed letadla a nic bychom neviděli. Nedřív jsem byl z toho dost rozčarovaný a začal koumat jak si s někým vyměnit místo. Uvažoval jsem i o tom, že někomu zaplatím pár USD za výměnu sedadel. Z toho ale sešlo. Stejně jsme neměli drobné. 100 USD nikomu dávat nebudu :-). Pak jsem se musel smířit s realitou a zůstali jsme sedět na přiděleném bidýlku.

V poslední třetině letu se začalo pomalu rozednívat. Chvilku před přistáním v Keni už začalo být vidět zeleň ubíhající pod námi. Ještě než začalo letadlo přistávat, tak pilot nahybal stroj do stran aby bylo vidět krajinu. To je tedy má domněnka. Nebo jestli to byla součást manévru před přistáním… To co jsme následně spatřili, bylo velice příjemné překvapení. Krajina pod námi byla svěže zelená, hustě protkané řekami. Do toho svítilo ranní slunce, prostě balada.

První chvilky v Keni

Úspěšný dosed na zem a jdeme ven. Ve Vídni v den odletu zima, v letadle díky klimatizaci zima a venku teplo a vlhko. Docela šok umocněný naším oblečením. Kalhoty a svetr doporučuji odložit pokud možno už v letadle. Čekání na vízum v hale totiž není v tomto druhu oblečku příjemné. Vycházíme z letadla do tropů a užíváme si to. Poprvé v tropech, poprvé v Keni… Krása.

Jdeme k příletové hale a najednou koukáme, že se na zemi pohybuje stonožka. Ne naši malí přátelé stonohácy z Čech, ale pořádná černá stonoha z tropů. Hmm… fešanda takhle si tu ťapkat po letišti. V příletové hale nás poprvé čeká setkání s Keňany. Jsou to hlídači se samopaly jako jinde, ale tihle jsou trochu jiní. Jsou černí :-). Řadíme se do fronty a čekáme na svá víza. Za chvilku už z nás lije jak z konve. Vedro a vlho začíná působit. Jako obvykle si stoupáme do nějaké podivné fronty a jdeme na řadu jako jedni z posledních. Za 50 USD dostáváme svoji porci víz a razítek do pasu a nic nám nebrání vstoupit do haly.

Procitnutí

Hledáme zavazadla, která s úspěchem po chvíli znovu vlastníme. Následuje úprk z letiště, protože jdeme snad jako poslední a koukáme kam teď. Před letištěm se nás chápou černoušci a ptají se do jakého hotelu máme namířeno. Odpovídáme a házíme si batohy na sběrné místo odkud je přiváží do hotelů.

Nasedáme do mikrobusu a jedeme do hotelu. Překvapení za okny busu začínají. Nejenom že jsou všude černoušci, ale příroda je krásně olistěná a zelená. Palmy se pohupují v rytmu, který udává vítr. Ptáci poletují a k tomu příjemně svítí slunce. Docela nás také překvapují budovy. Všechno je oprýskané a zašlé. Všude se povaluje odpad a mezitím se potuluje domácí zvěř. Není to nic divného, ale prostě to člověka ze začátku překvapí. Nepíšu to proto, že nám to vadí, ani v nejmenším.

Ohromující Indický oceán

Ubytování proběhlo hladce a první věc, která nás napadá je… To je přece jasné! K Indickému oceánu. Ani jsme se nepřevlékli a rovnou pádili k moři, ke kterému se schází po schodech ve skále. Scenérie, která se objevila nám doslova vyrazila dech! Úžasný pohled na širé moře při odlivu, předčil naše očekávání. Voda byla díky odlivu na ústupu několik set metrů. V menších lagunkách, které se díky tomu vytvořily, chodili ptáci a vybírali si snídani. Slunce všechno krásně osvětlovalo a řeknu vám, že prozářené ráno v Keni u moře je silný zážitek.

Beach boys

Scházíme k moři a místo zamýšleného obhlédnutí pláže nás odchytávají beach boys. Ne ta hudební skupina, ale černoši postávající u vstupů na pláž a lapající nic netušící potencionální zákazníky. Hbitě vytahují prospekty se safari a rozličnými nabídkami na výlety. Vůbec o žádnou nabídku nemáme zájem a snažíme se je setřást. Chlapci kovaní obchodem ale znají fígle, jak si udržet pozornost. Není jim to přesto nic platné a jediné co si bereme, je papír s nabídkou a naším ujištěním, že se na ní později podíváme.

Beach boys jsou stejně jako na jiných místech po světě lidé, kteří turistům nabízejí zhruba to samé co cestovní kanceláře. Ovšem s tím rozdílem, že jejich nabídka je levnější. Samozřejmě se mezi nimi může najít nějaký vypočítavec, který si nechá zaplatit za služby a vy poté splačete nad výdělkem. Nesplní vše na čem jste se domluvili, bude horší ubytování… V horším případě se může stát, že se nedočkáte vůbec ničeho. Plno lidí tyto služby ale využívá a je spokojeno. Je na každém jak se zachová.

Chůze po bělostném písku na pláži prozářené sluncem je prostě úchvatná. Užíváme si první chvíle strávené v Keni u moře, ale v kalhotách a v botech je to divoké. Nastal čas převléci se. Vracíme se a napravujeme výše zmíněné.

Obří pavouci a snovači

Letně oblečeni a naladěni se procházíme po areálu hotelu. Volně pobíhající opice s kočkami. Krásní snovači obhospodařující svá hnízda spletená v keřích a stromech. Pak koukáme, co se to pohupuje kousek od nás ve větvích. Ostřit očima není nijak zvlášť třeba. Už chápeme „co“ to v těch větvích je. Lekáme se obřích, ale opravdu OBŘÍCH pavouků. Několikametrové pavučiny se pohupují mezi větvemi a pavoukovci, vždy po několika jedincích, sedí na svých výtvorech a čekají na kořist.

V africké vesnici

Krátce o hotelu

Nebudu nikoho zatěžovat popisem hotelu. Jistě znáte hotely například v Chorvatsku, Itálii… Pozorovali jste nějaké rozdíly? Ne, jsou všechny stejné. Myslím si, že do ciziny se jezdí za jinýma věcma než jsou hotely. Proto tím nebudu ztrácet čas.

Setkání s obchodníky

Po snídani odcházíme z hotelu a vykračujeme hlavní bránou vstříct útoku obchodníků. Ze začátku je klid. Nikde nikdo, jen pár stánků se suvenýry. Po chvilce se nás snaží ulovit taxi mužík, lákající na odvoz do Mombasy za nehorázný peníz. Už si nepamatuji kolik přesně chtěl, ale v porovnání s matatou (mistní doprava), kterou jsme jezdili později to bylo nehorázné. Co by ovšem člověk před hotelem chtěl, že? Pokračujeme dál uličkou z jedné strany lemovanou hotelovými zahradami, a z druhé menšími baráky s obchůdky. Ty nás ale nezajímají. Pokračujeme dál, ani nevíme kam. Jdeme kam nás cesta zavede.

A přece nás ulovili

Na malé křižovatce zahybáme vlevo. Přestože si nikoho nevšímáme, chytají se nás tři černoši a jdou s námi. Naši druzi nás doprovází až k hlavní silnici vedoucí z Mombasy do Mtwapy a dále na sever. Vyprávějí o okolí a ukazují různé rostlinné zajímavosti. Přicházíme ke křižovatce a rozmýšlíme se co dál. Trio neúnavných černochů nás mezitím stačilo pozvat na návštěvu jejich vesnice Shanzu Village. Neodmítáme a vydáváme se přes silnici na polní cestu. Cesta hostí černochy jdoucí, či jedoucí na kole za prací směrem k hlavní silnici.

Uprostřed Shanzu Village

Okolí cesty je lemované suchou travou, pozadí vytváří vysoké palmy. První návštěva africké vesnice v životě nás mírně zaskočila. Ať už v úvodu cestopisu nakousnutým nepořádkem, který je i zde, tak i celkovou atmosférou. Pokojně doutnající odpad u vstupu do vesnice pomalu odhořívá a dým, který z něho stoupá se rozlévá po okolí. Oheň nahrazuje popeláře. Po okolí pobíhají slepice a ďobou do všeho co se jim namane pod zobáčky. Prochazíme ústím vesnice a vcházíme do malých neuspořádaných uliček. Do útrob vesnice Shanzu Village. Od našich třech průvodců se nám dostává náramné pozornosti. Vysvětlují nám vše zajímavé v okolí.

Kousek od vstupu upozorňují na malý hřbitov. Leží bezprostředně u jedné z uliček. Pár metrů od obydlí. Cesty ve vesnici se klikatí mezi hliněnými baráčky a jsou samozřejmě bez zpevnění. Asfalt, nebo něco podobného zde není. Vše je každodenním chozením od lidí poctivě ušlapané. Docela bych chtěl vidět cesty v období dešťů. To musí být tvrdé. Prašná cesta ubíhá pod našima bílýma nožičkama a okolí nastoluje pohledy hodné zvěčnění alespoň fotografií.

Pokračujeme vesnicí

Uvnitř malých uliček sedí lidé na schodech svých domků. Povídají si a pozorují dva pobledlé kolemjdoucí. „Proč na nás tak divně koukají“, představuji si jak si někteří možná v duchu říkají. Ale třeba tomu tak není, nikdo nekouká nepřátelsky. Možná jen my ze „západu“ takto nazíráme na svět.

Sem tam k nám přiběhnou malé děti s rukama nad hlavou a křikem se dožadují… sladkostí? Asi čehokoli, možná i pozornosti. A protože černé děti jsou prostě krásné, zaslouží si od nás pohlazení a podle uvážení dobrotu. Děkování se člověk většinou moc nedočká. Pokud něco dítka dostanou, vrhnou se k sobě a koukají co jejich kamarád dostal. V žádném případě jim to nemůžeme mít za zlé. Důležitá je radost, kterou člověk může na okamžik dát. Aspoň doufám, že je to radost co od nás dostávají.

Místní kostel

Před námi vidíme dlouhou bílou budovu, copak to asi je? Je to kostel. Na pozvání našich průvodců trochu ostýchavě vcházíme dovnitř. Není se ale čeho bát. V kostele zrovna probíhá mše, musíme se tedy chovat tiše. Hezky se zařadíme do uličky a rozhlížíme se. Drahé vybavení kostelů na které jsme navyknutí z domova je zde jiné. Žádné obří klenuté stropy, ani monumentální oltáře. Zde mají v přední části obraz Krista, pár menších drobností a uprostřed kříž. Střecha je z běžného vlněného plechu. Na stropě jsou umístěné větráky pro příjemnější klima. V létě jistě slouží jako přijemné osvěžení.

Vzdušnou cestou do přírodní rezervace Kimana

Popis přírodní rezervace Kimana

Kimana je přírodní rezervace, která leží bezprostředně pod nejvyšší horou Afriky Kilimandžárem. Jedná se o plochu s rozlohou 41 čtverečních kilometrů, založenou v roce 1994. Na území Kimany lze nalézt akáciové porosty, savanu a malou říčku tekoucí mezi akáciemi, ke které se zvířata stahují pít. Také je zde malé jezero v němž žijí hroši spolu s krokodýly.

Odlet z Mombasy pod Kilimandžáro

Ještě ráno jsme v Mombase vyrazili z hotelu a jeli na několik kilometrů vzdálené letiště. Malé letiště se nachází kousek od Haller Parku. Letiště obsahuje malou budovu sloužící jako zázemí letišti a bezprostředně vedle ležící vzletovou dráhu.

Nezapomeňte pytlík na zvracení

Na letišti jsme si chvilku počkali než přišel pilot s kopilotem a než jejich pomocníci naložili letadlo zásobami a zavazadly. Letadlo je uvnitř vcelku malé a tak se dovnitř bere jen to nejnutnější. Třeba pytlík na zvracení :-). Poté jsme vlezli do letadla společně s několika dalšími cestujícími a vyrazili jsme.

Letadlo ala krabička od sirek

Piloti si pustili dva malé větráčky nad hlavami a nastartovaly motory. Hlavní pilot začal přidávat plyn pomocí páky umístěné nad sebou a letadlo se svižně rozjelo.

S klasickým dopravním letadlem, které při startu sedí jako přibité zdejší start nelze moc srovnávat. Malý aeroplánek ve kterém jsme seděli s sebou při startu házel jako když se jede po cestě plné výmolů. Po odlepení se od země kymácení trochu přestalo, ale člověk se moc bezpečně necítil. Přeci jen letadlo bylo malé, nepůsobilo tak masivním dojmem jako dopravní letadlo, a osobně jsem si v něm připadal jako když letím v krabičce od sirek. Znáte to když zatřesete s krabičkou sirek jak uvnitř létají. Podobné to bylo při startu s námi :-).

V letadle, v Keni, v oblacích…

Konec předchozí legrace a teď snad vážně. Úžasný pohled, který se nám naskytl po nabrání výšky nad Mombasou, byl zapamatováníhodný. V dálce se leskl Indický oceán jako největší drahokam světa a pod námi byla vidět malá městečka a vesnice na pobřeží.

Sytě zelený porost se pod námi táhl od pobřeží do zdánlivého nekonečna. Pobřeží v Keni je poměrně hustě zarostlé a další desítky kilometrů směrem do vnitrozemí také. Ovšem s příbývajícím časem našeho letu se dalo pozorovat, že stromy a rostliny postupně ubývají.

Letadlo s námi pořád nabíralo výšku a po chvíli jsme se začali nořit do bílých mraků. Časem jsme se dostali do požadované letové hladiny, která byla těsně nad kupovitými mraky. Nyní se daly pozorovat stíny způsobené mraky na zemi pod námi. Některé vypadaly jako rozlité kaňky tuše od nepozorného školáka. Na zem pod nás svítilo sluníčko a jen sem tam tmavá kaňka.

Zajímavost z Keni?

Dříve jsem slyšel od lidí jak jim cestování ve velkém dopravním letadle způsobuje potíže ve smyslu bolesti v uších. Osobně jsem se s tím nesetkal až do té doby, než jsme letěli na toto safari. Po odstartování a rychlém stoupání to pomalu začalo. Dost silná bolest v uších se začala ozývat a jestli si to dobře pamatuji, provázela mne celou cestu až do přistání.

Nepomáhalo ani polikání, hluboké dýchání, prostě nic. Dokonce tento stav přetrvával i nějakou dobu po přistání. Vždy po polknutí se ozvalo v uších jakési silné prasknutí. Není to příjemný stav, ať už mluvíme o samotném letu, nebo o stavu přetrvávajícím po přistání, ale rozhodně se nedá mluvit o stavu, který by člověka nějak omezoval.

Kilimandžáro na obzoru

Najednou si některý z pasažérů letadla všiml v dálce hory. Byla to ta největší z afrických hor. V dálce před námi, z části zahalené mraky, stálo Kilimandžáro. U své ohromné základny mělo prstenec z mraků, který horu obtáčel a vypadal jako bílý závoj. Čím výše člověk na horu pohlédl, tím méně mraků jí obstupovalo a ta pak měla šanci ukázat se v celé své kráse.

Kde je sníh?

Možná se ptáte jaký sníh a ještě k tomu v Africe. Pokud pominu fakt, že v Africe si člověk sněhu moc neužije, tak i přesto lze na černém kontinentu pár „hromádek“ sněhu najít. Třeba v pohoří Atlas v Maroku, nebo právě v Keni. Možná ne fyzicky, protože Kilimandžáro je na území sousedního státu Tanzánie, ale minimálně očima je na něj možné alespoň pohledět.

Sněhovou nadílku jsem nezmínil omylem, ale záměrně. Důvod, který mne k tomu vedl je prostý. V době kdy jsme měli tu čest být pod tímto obrem, byl vršek Kilimandžára pouze lehce pocukrovaný sněhem. Pamatuji si na starší fotografie, kde je Kilimandžáro vidět s poměrně hutnou sněhovou pokrývkou, která ho zakrývá, ale ve skutečnosti je téměř holé. Nabízí se mi tři možnosti proč tomu tak je:

Díky globálnímu oteplování Země prostě sníh mizí.

Naše návštěva byla v období kdy je v Keni léto, tudíž bylo sněhu méně.

Obecně prezentované fotografie jsou foceny z tanzánské strany, kde Kilimandžáro vypadá jinak – má na vrcholu vidět více sněhu

Krajina jak na dlani

V průběhu letu jsme viděli u pobřeží malá městečka. Později se krajina začala měnit a s ubývajícími stromy se občas objevila pole. Řeky a říčky se klikatily jako obrovští hadi krajinou. Časem země přestávala být vidět, protože jsme se ponořili do nadýchaných bílých mraků a jen sem tam bylo vidět, že se barva země pomalu změnila. Z béžovohnědého odstínu přešla do oranžovočerveného. Místo pohupujících se palem rostly nyní v suché zemi akácie.

Občas se nám také podařilo spatřit vesnice místních domorodců. Ty se sestávaly z několika malých stavení rozmístěných do kruhu, kolem kterých byly vysázené keře a stromy. Z výšky bylo krásně vidět kterak se od vesničky táhnou úzké pěšiny do stran, kterými lidé chodí pro vodu, pro jídlo, za přáteli ze sousední vesnice… za radostí.

Všudypřítomné tropické vlhko je pryč

Letadlo začalo klesat a piloti se připravovali na přistání. Už při přistávání se dalo zahlédnout nějaké to zvíře mezi stromy. Byla to krása. Ale čím více jsme se blížili k zemi, tím rychleji ubíhalo okolí po stranách letadla a tím méně toho bylo vidět.

Vystoupili jsme z letadla a venku na čerstvém vzduchu na nás čekalo malé překvapení. Vzduch zde nebyl tropicky vlhký jako v Mombase na pobřeží. Vanul tu svěží větřík, který vytvářel příjemné klima. Zatím nás tedy opustilo lepivé tropické vlhko všudypřítomně obklopující naše těla na pobřeží. Zde díky vyšší poloze než která panuje u moře je vzduch klasický. Kimana leží v nadmořské výšce 1200 metrů, proto ta změna.

Safari v přírodní rezervaci Kimana

Kimana Lodge – camp

Camp ve kterém jsme trávili dva dny, je na malém kopci v krajině přímo v rezervaci. Ubytování je v malých dřevěných chatkách o dvou lůžkách. Chatky jsou nepravidelně rozmístěné před hlavní budovou, ležící opodál, ve které se podává jídlo. Vedle jídelny je i malý bazén, kde po ránu neplavou turisté, ale v hojném počtu brouci, kteří na hladinu dopadly v noci. Mají tam mít záchranné kruhy, že? :-)

Jak probíhalo pozorování zvířat na safari

Pozorování zvířat a krajiny probíhá brzy po ránu, dokud ještě není příliš horko a zvěř se neukrývá ve stínu. V pozdním dopoledni se vrací zpět na oběd do campu, po kterém následuje pauza ve stylu polední klid, známá z našich táborů. Odpoledne se znovu vyjíždí za zvířaty a děje se zpravidla to samé co ráno a dopoledne.

Pokračování cestopisu prozatím nezvládám psát, ale jednou jistě přijde.

http://www.exotickecestovani.cz/cestopis-kena/kena-predmluva.php

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .