0
0

27.7.2009 – přesun z Bajawy do Labuan Bajo, Ruteng, Lingko

Dneska vstáváme později než v předchozích dnech. Snídaně je stejná jako minule, ale můžeme si vybrat buď rýži + vejce nebo palačinku a ovoce. Platíme nocleh 175,000 Rp. Čekal jsem jestli si vzpomenou na ty 4 večeře, které nám posledně nezaúčtovali, ale nevzpoměli. Tentokrát byl hotel skoro plný. Všude v Bajawě bylo díky fotbalovému turnaji plno. Holanďani hledali včera ubytování hodinu. Z hotelu fotíme sopku Inerie. Vyjíždíme přesně v 9. Martin seděl úplně vzadu, já vedle řidiče a Holanďani uprostřed. Cestou jsme chatli defekt, takže musel řidič ještě vyměnit kolo za rezervu, kterou měl ovšem podhuštěnou. Naštěstí jsme byli kousek od nějaké vesnice, kde mu ho za pár drobných dofoukali. Kolo nacpal mezi batohy a od té doby jsme seděli až do LB 3 v řadě a Martin vepředu. Dal si tady hned oběd. Kupujeme jedny černé cigarety Djarum black za 10,000 Rp, 4 balíčky papírových kapesníků za 5,000 Rp a 3 housky za 2,000 Rp. Holanďani cestou v autě obvolávají snad všechna ubytování v Labuan Bajo, ale všechno je plné. Ještě že jsme si rezervovali předem ten nocleh. 25 km před Rutengem nám řidič zastavuje u vyhlídky na tyrkysově zbarvené jezero Danau Ranamese, které je obklopené lesy. Za ním je v dáli vidět i moře.

V Rutengu kupuje od někoho další jetou pneumatiku a v jednom servisu si to nechává opravit. Platí 75,000 Rp. Máme mezitím čas, tak jsem se prošli chvíli po městě. Ruteng je typickým horským městem. Ruteng je hlavním městem Manggarajské oblasti, největší na Floresu. Manggarajské obyvatelstvo mluví vlastním jazykem a mají svou osobitou kulturu, která se udržuje v okolních vesnicích. Chceme vyměnit peníze, ale banka BRI, na kterou jsme natrefili, nemění peníze, pouze banka BNI, ale tu se nám už nechtělo hledat.

17 kilometrů za Rutengem nám řidič zastavil ve vesnici Lingko, kde jsou nádherná zajímavá rýžová pole. Rýžová pole jsou kruhová a svým rozdělením připomínají pavoučí sítě. Přičemž každému klanu náleží kus. Dnes se již tento neobvyklý způsob dělení půdy téměř nepoužívá. Zastavil nám jen u cesty, abychom si to mohli vyfotit, protože za vyhlídku z kopce se platí vstupné 20,000 Rp.

Řidič už je dost unavený, tak jen doufám, že nám za jízdy neusne. Podél cesty suší na zemi kávové zrna. Před 18 hodinou nás konečně vysazuje u hotelu Wisata, v Labuan Bajo, kde máme zaplacené ubytování. Chceme vyměnit peníze, ale směnárník má zavřeno. Večeři jsme si dali v restauraci Prima Rasa, která má výhled na záliv a je odtud krásný pohled na západ slunce, tel. 0385-41789.

Nemáme už skoro žádné rupie, v restauraci by nám vyměnila 50 USD v kurzu 9950, ale potom neměla tolik rupií., tak jsme se dohodli apoň na 20 USD ale už v kurzu jen 9700 a dostali jsme 194,000 Rp a z toho odečteme večeři. Dal jsem si horký citronový čaj za 5,000 Rp, tuňáka na horkém talíři s opékaným bramborem a omáčkou česnek + máslo a Martin si objednal rybu snappera se stejnou přílohou, cena za jídlo byla 30,000 Rp. Jen tak pro zajímavost velké pivo mají za 30,000 Rp a velkou i malou vodu za 5,000 Rp :-), většina pití jim došla, měli už jen Colu. Chodí sem prodejci perel a komodských draků. Martin mu za dřevěného draka, fakt hezkého, nabízí svoje staré sandály. Stejně je tady už chtěl nechat, ale chtěl je zkusit vyměnit. V tašce měl druhé boty. Prodavač nic nenamítá, hned si je zkouší a komodský drak je náš. A já blbec nechal staré sandály v Bajawě jen tak. Pak chtěl ještě vyměnit náš malý batoh za jeho starý malý a k tomu že nám dá draka a náhrdelník z perel, údajně pravých, lovených na Komodu. Zkoušel jejich pravost zapalovačem, ale batohu jsme se ještě zbavit nemohli. Dovečeřeli jsme a než jsme stihli odejít, chlapík přišel boty vrátit, že jsou poničené. Tak mu je vrátil zpátky a Martin mu vrátil draka. Chtěl mu ho prodat za 50,000 Rp. Vrátil mu ho jen tak a to mu ještě předtím dal 2 cigarety. No to byl kšeft století. V obchodě jsme ještě koupili cestou na hotel vodu Ruteng za 4,000 Rp.

28.7.2009 – přelet z Floresu na ostrov Jáva, Surabaya

Snídaně byla jednodušší, jen banánová palačinka a k tomu čaj nebo káva. Poprosil jsem recepční, jestli by mi nezavolala do Surabaye na ostrově Jáva do hotelu Paviljoen, abychom si rezervovali na dnešní noc ubytování, protože přiletíme až večer, ale zatím je hotel úplně plný. Hotel Semut má v průvodci uvedeno špatné telefonní číslo. Hotel Weta měl volné pouze pokoje superior za 370,000 Rp. Potom ještě ochotně telefonuje do hotelu Ganefo , kde mají levnější pokoje s koupelnou na chodbě za 75,000 Rp a dražší s vlastní koupelnou a klimatizací za 150,000 Rp. Zatím je taky plný, ale snad se něco uvolní. Rezervuje nám pokoj s klimou, pokud se někdo vystěhuje. Už nás to přestalo bavit. Jedeme bemem na letiště, každý 5,000 Rp. Zastavuje nám před bránou, kde se platí za vjezd na parkoviště u letiště, abychom to nemuseli platit. Na letišti bohužel zjišťujeme, že náš let se společností Trans Nusa do Denpasaru v 10:40 byl přesunutý až na 14:25. Měnili letový řád. Bohužel nás nikdo o této změně neinformoval, nebo alespoň jsem to nezaznamenal, protože na mailu jsem nebyl každý den. Nejhorší na tom je, že v 17 hodin máme zaplacený let z Denpasaru na Jávu do města Surabaya s jinou leteckou společností (Lion Air), takže se nejedná o navazující let, aby na sebe letadla čekala. Letiště Komod je malé a není tady co dělat, ale do města zpátky se nám už neoplatí jet. Údajně check-in by měl být ve 13 hodin, let má trvat 1:20 hod, takže bychom to měli stihnout. Odletová taxa činí 10,000 Rp za osobu. Koupili jsme jedny cigarety za 11,000 Rp, všude jinde je prodávají za 10,000 Rp. Letadlo letělo nejdříve do Kupangu na ostrově Timor, pak se vrátí na Flores a teprve poletí na Bali do Denpasaru. Bezpečnostní kontrola na tomto malém letišti je fraška. V obědové pauze nikdo u rentgenu zavazadel nesedí a lidi si přináší zavazadla, která už potom nikdo před naložením do letadla nekontroluje. Dobrá příležitost pro teroristy. Po 13 hodině začíná check-in, je ště vybírají poplatek 1,000 Rp na osobu za odbavení u přepážky, ale vystavují na to kupodivu doklad. Samozřejmě vyvstal problém, protože letadlo má hodinu zpoždění, a to už začíná být docela kritická situace. To už nemůžeme stihnout. Volá někomu do Denpasaru na letiště, kdo má přepážku vedle Lion Air, aby jim řekl, že máme zpoždění a počkali na nás. Na kufr nám dávají visačku prioritního vyložení zavazdla. Letadlo nakonec startuje až 15:45, což vzhledem k délce letu je už více než jisté, že navazující letadlo nemůžeme stihnout, než nás odbaví apod. V letadle jsme dosatli slaný rohlík, bábovku a vodu. Ale moc na to nemám chuť, protože nevím, pokud nám letadlo uletí, jak se dostaneme dál a kdo nám vrátí peníze za letenky, když to není způsobeno naší vinou. Z letadla je krásně vidět sopka Rinjani na Lomboku. Na Bali na letišti Ngurah Rai (Bali Airport) přistáváme v 17 hodin. S batohy už jsme připarveni u dveří letadla, abychom byli první. U letadla nás čeká zaměstnanec společnosti Trans Nusa s autem, bereme naše zavazadla a veze nás autem po letištní dráze k letadlu Lion Air. Ale bohužel už ho tlačí na dráhu a v tuhle chvíli jej již nelze zastavit. Kdybychom přiletěli o chvilku dříve, tak by se to ještě dalo zařídit. Jsme předce v Asii a tady se dá zařídit ledacos. Vzal nás do kanceláře. Zjišťujeme další možnosti jak se na Jávu dostat. Samozřejme po nich řvu, abych z nich něco vytřískal. Ve 20:40 letí letecká společnost Merpati Nusantara Airlines do Surabaye, cena pro 2 osoby 520,000 Rp a jsou ochotni jako kompenzaci zaplatit 50%, tzn. 261,000 Rp a my bychom zaplatili 261,000 Rp. Nic jiného nám nezbývá. Takže k původní ceně 449,000 Rp u Lion Air jsme každý ještě museli připočíst 130,000 Rp. Není to zase taková hrůza. Kupujeme tedy letenky a oni doplácí druhou polovinu. Museli jsme vyměnit 100 USD po 9,600, abychom měli na letenky. Z kanceláře nám prověřuje rezervaci hotelů v Surabayi, Paviljoen je pořád plný a v Ganefu máme rezervovaný ten pokoj s klimatizací. Řekl jsem v kolik hodin přiletíme. Nechal nám už odbavit zavazadla a ještě jsme si mohli vybrat sedadla. Snažili se to musím uznat, to u nás nevím jak by se zachovali. V jednom bufetu jsme si dali velké pivo za 25,000 Rp, horký citronový čaj za 5,000 Rp, nudle s kuřecím masem za 8,000 Rp a smaženou rýži za 8,000 Rp. Měníme ještě dalších 100 USD ať se s tím nemusíme zabývat na Jávě. Potkáváme dvě češky. Ptáme se na letenky Surabaya – Yogyakarta. Lítá pouze Batavia Air denně v 7:00 za 327,000 Rp a Lion Air denně v 19 hodin za 360,000 Rp. Na letišti jsme využili internet zdarma k přečtení a poslání mailů a SMS domů. Chlápek z Trans Nusy nám zajistil odbavení vč. zavazadel, dal nám jen palubní lístky. Platím odletovou taxu každý 30,000 Rp. Ve 20:10 začínají pouštět do letadla. Je téměř prázdné. Startujeme přesně ve 20:40 místního času. V letadle jsme dostali na svačinu sladký a slaný rohlík a vodu. Na letišti v Surabaya přistáváme ve 20:10 místního času (GMT + 7 hodin, na Bali bylo GMT + 8 hodin) a měli jsme přistávat ve 20:30. Škoda, že to dříve nestihlo i to předchozí letadlo. No co už, ještě že to takhle dopadlo a jsme na Jávě.

Všechny letadla přistávají na letišti Juanda International Airport v malém městě Sidoarjo, které leží 18 km jižně od centra města Surabaya, které je hlavním městem provincie Východní Jáva (Jawa Timur). Provincie se rozkládá na východní části ostrova Jáva a několika menších ostrovech. Nabízí velkolepou horskou scenérii. Celou provincií se táhne horské pásmo tvořící páteř celé Jávy. Největším lákadlem je obrovský vulkanický masiv a NP v blízkosti sopky Bromo. Na ploše téměř 48 000 km2 žije přes 37 mil. obyvatel, z nichž převažují Javánci a 10% tvoří obyvatelstvo z ostrova Madura severně od Jávy. Hlavním sídlem této provincie je právě Surabaya, která je po Jakartě druhým největším městem Indonésie a hlavním přístavem Východní Jávy.

Ostrov Jáva odděluje Jávské moře na severu a Indický oceán na jihu. Jáva je nejzalidněnější ostrov na světě – žije zde více než 60% celkového obyvatelstva Indonésie (co do velikosti je 13. největší na světě) a nachází se zde největší město Indonésie Jakarta. Téměř celý ostrov je vulkanického původu a nachází se zde spousta sopek. Nejvyšší horou je stále aktivní stratovulkán Gunung Semeru (3.676 m). Kousek od západního pobřeží ostrova Jáva se nachází nechvalně známá sopka Krakatau.

Hned se na nás vrhají taxikáři. Je tady jedna firma, kde se koupí a zaplatí lístek a pak se jde k autu, kde už se neplatí. Když jsme se ptali na ul. Jl Kapasan, kde se nachází hotel Ganefo byla cena 102,000 Rp, jiní taxikáři nabízeli cenu 120 (100,000 Rp), což nám přijde dost drahé. V letištní hale je informační centrum, turistická kancelář, kde je velmi ochotný personál. Dali nám různé mapy, rady jak jezdí vlaky a autobusy i s cenami, řekli nám jak se dostat na Bromo a rezervovali nám jiný hotel poblíž centra. Je to Hotel and Restaurant Olympic, na ul. Jl Urip Sumoharjo 65-67, tel. 031-5343216, cena 110,000 Rp standardní pokoj s větrákem, televizí, 2 postele, ručníky, sprcha se studenou vodou, WC, mýdlo, toaletní papír. Snídaně, která je v ceně se podává od 8 do 10 hodin, check out je ve 12 hodin. Za ty peníze je to dobré ubytování, akorát trochu hlučné protože je to u hlavní silnice. Dostali jsme pokoj v přízemí.

Cesta z letiště: co chvíli jezdí autobus DAMPLI BUS za 15,000 Rp na osobu na hlavní autobusové nádraží Bungurasih, nebo také Purabaya (údajně největší autobusové nádraží v Indonésii) 6 km jižně od centra. Tady musíme přestoupit na autobus s označením P1, který jede do centra a stojí na ul. Jl Urip Sumoharjo (u hotelu Olympic) za 3,000 Rp. Značení k autobusům je celkem zřetelné. Různé typy autobusu podle tras mají svá stanoviště. Platí se průvodčímu přímo v autobuse. Řekli jsme mu jméno hotelu kam jedeme a on nám řekl, kdy máme vystoupit. Přes nadchod nad 4 proudou silnicí jsme došli přímo k hotelu.

Městskou dopravu zajišťuje obrovské množství autobusů a bem (minibusů). Ve městě jezdí 3 typy autobusů, jejichž trasy jsou označeny velkými písmeny jak na autobuse tak na stanovištích. Mimo autobusové nádraží, kde autobusy stojí na svých stanovištích se musí na řidiče autobusu mávnout, aby zastavil. Nejvíce využijete autobusy na trase „C“ od autobusového nádraží kolem obchodního centra Tunjungan Plaza a dále středem města na sever k přístavu. Jízdné stojí 2,000 Rp za cestu. Luxusnější autobusy jsou označeny písmenem „P“ (P1 nebo P2), které jezdí po stejné trase jako autobusy „C“ a jízdné za jednu cestu stojí 3,000 Rp. Pak jsou ještě luxusní klimatizované autobusy (PAC1 a PAC2) za 4,000 Rp a jezdí po stejné trase jako P1 a P2.

Bylo už pozdě večer, když jsme přišli na hotel, takže jsme se ubytovali a šli hned spát.

29.7.2009 – NP Bromo-Tengger-Semeru, Wonokitri

Ráno nám zavolali z recepce na pokoj, jestli chceme na snídani čaj nebo kávu a budou nudle s kuřecím masem jako polévka. Na recepci si rezervujeme nocleh na 30.7. ve stejném hotelu a hned i platíme 110,000 Rp. U snídaně potkáváme tři Holanďany, kteří taky dnes cestují na Bromo. Chtěli jet vlakem do Probolinga (41,000 Rp), ale nakonec jsme se domluvili, že pojedou s námi autobusem. Mají už rezervovaný hotel Bromo Permai ve vesnici Cemoro Lawang za 396,000 Rp. Půjčili mi mobil s indonéskou SIM kartou, abych si obvolal a rezervoval hotel. Ovšem všechny hotely v Cemoro Lawang jsou obsazené. Nakonec jsem vybral hotel Bromo Surya Indah za 100,000 Rp za pokoj ve vesničce Wonokitri. Nakonec hotel změnili i Holanďané a rozhodli se cestovat společně s námi, což byla příjemná změna. Jsou moc fajn, mladý pár Jasper van der Molen a Rosanne Maalderink, kteří jsou na cestě kolem světa na 1 rok a za nimi přijel pouze na cestu po Indonésii Jasperův bratr Ruben van der Molen. Mají i svoje webové stránky http://jasperenrosanne.reismee.nl/.

Od hotelu jsme jeli klimatizovaným busem PAC1 za 4,000 Rp na autobusový terminál Bungurasih (Purabaya). Odtud jezdí všechny místní i dálkové autobusy. Autobusové nádraží se nachází 6 km jižně od města. Za vstup na autobusová nástupiště se platí 200 Rp, což je fajn, že se tam nepoflakují všelijací pobudové. V obchůdku na nádraží kupujeme do autobusu na cestu 4 ananasové housky po 3,000 Rp, 2 vody po 5,000 Rp, vanilkové oplatky za 7,000 Rp a 2 buchty po 1,500 Rp. Jdeme k autobusu, je klimatizovaný, má vyjíždět v 10 hodin. Cena za lístek do města Pasuruan stojí 25,000 Rp, cesta trvá max. 2 hodiny. Tam budeme muset přestoupit. V buse platíme voucher a za jízdy nám ho průvodčí mění za jízdenky. Vyjíždíme kupodivu na místní poměry přesně na čas, cesta ubíhá rychle. V přístavním městečku Pasuruan, který se nachází 60 km JV od Surabaye jsme v 11:30. Autobusové spoje sem jezdí každou chvíli. Dá se sem dojet i vlakem z vlakového nádraží Gubeng (1:30 hod). Pokud bychom chtěli jet do vesničky Cemoro Lawang, která leží na okraji kráteru, museli bychom jet autobusem do Probolingga, ještě asi 38 km za Pasuruan a tady na autobusovém nádraží přestoupit na minibus do Cemoro Lawang. Poslední minibus jede v 16 hodin.

My máme namířeno do Wonokitri, které je vzdálené 40 km od Pasuruanu. V Pasuruanu jsme si vzali bemo do Pasrepanu, kde musíme přestoupit na jiné bemo, které nás zaveze do Wonokitri. Cenu jsme usmlouvali na 70,000 Rp. Chtěl nás odvézt až do Wonokitri, ale za cenu 200,000 Rp, což v žádném případě neodpovídá. Řidiči strašně rádi ceny nadsazují. V průběhu cesty nastoupil další řidič, vyměnili se a jeli a jeli. Nebylo možné se s nimi domluvit. Chtěli jsme v Pasrepanu vzít další bemo, ale nakonec jsme se ocitli v horské vesnici Wonokitri před hotelem Bromo Surya Indah, tel. 0343-571049. Cesta trvala 1 hodinu, protože to bylo neustále do kopce. Hotel se nachází u stavby nazvané Pendopo Agung, což je vesnický společenský sál v balijském stylu asi 300 metrů od vstupní brány do NP.

Jelikož jsme ve vyšších polohách je tady pořádně chladno. Ubytování je hodně jednoduché. Pokoje jsou s koupelnou, teda mají pouze mandi se studenou vodou a turecký záchod, máme k dispozici 3 pokoje, obývací halu s krbem a sedačkou. Domlouváme cenu, nakonec jsme usmlouvali 3 pokoje za 250,000 Rp, tzn. 50,000 Rp za osobu.Opět jsme natrefili na problém s vodou, která neteče, tak to musí opravit. Ještě musíme vyhádat cenu za bemo. Chce po nás 250,000 Rp, tak se hádáme, že jsme sem nechtěli odvézt jen do Pasrepanu a že to je jeho problém, že nás odvezl až sem. Po válečné poradě jsme mu řekli, že mu dáme max. 140,000 Rp. Potom zavolali někoho, kdo umí anglicky, má kavárnu na vyhlídce Penanjakan. Po dlouhém dohadování a smlouvání jsme se dohodli na 150,000 Rp, tzn. 30,000 Rp na osobu. Na další den na ráno na 3:30 jsme si domluvili jeep, který nás odveze na vyhlídku Penanjakan, které je oblíbeným místem pro pozorování východu slunce. Potom nás zaveze na Send Sea a Bromo. Cena je 300,000 Rp za auto, tzn. 60,000 Rp na osobu a k tomu se platí vstup do NP 20,000 Rp za osobu. Je fajn, že jsou Holanďané s námi, aspoň se náklady rozloží mezi více lidí. Na hotelu nám uvařili výborný čaj, který si potom kupujeme v obchodě, 10 sáčků po 1,000 Rp.

Šli jsme se společně projít po vesnici. Je to malá horská vesnice v kopcích. Bohužel je chladno a mlha, takže nám to kazí hezký výhled. Denní teploty se pohybují mezi 15-20°C a noční klesají k 5-15°C.

Navštěvujeme jeden místní chrám, procházíme se kolem místních domků. V obchůdku jsme koupili jedno pivo za 20,000 Rp, česnekovo-krevetové krekry za 1,000 Rp, 5 ks ananasových buchet za 5,000 Ro, cigarety bez filtru 12 ks za 7,000 Rp na zkoušku.

Šli jsme se projít ke kanceláři národního parku (Kantor Taman Nasional Bromo-Tengger-Semeru) na samém konci vesnice, kde je jedna ze vstupních bran do parku. Je tady i informační centrum. Prohlížíme si různé plánky, mapky a je tady velká maketa NP.

Region Bromo je proslulý přízračnou vulkanickou krajinou. V oblasti je dnes vyhlášený Národní park Bromo-Tengger-Semeru, který leží v nadmořské výšce od 750 až do 3670 metrů.

Ve vesnici jsou pouze tři warungy. V jednom, přímo u informačního centra, jsme si každý dali nudle s vajíčkem za 6,000 Rp a čaj na zahřátí za 3,000 Rp. Koupil jsem si 3 pohledy Broma.

Vracíme se k hotelu. Před hotelem na hřišti hrají místní badminton, tak se Martin i Holanďané na chvilku přidali. Na hotelu nám nabídli za 10,000 Rp zapálení krbu, ale moc jim to nehoří. Hrajeme šachy a karty. Vyprávěli jsme jim, jak na lodi na Komodu, když jsme hráli domino a ten kdo prohrál si na sebe připevnil klamerku. Strašně se jim to líbilo a hlavně název klamerka, který mi potom zůstal jako přezdívka.

30.7.2009 – NP Bromo-Tengger-Semeru, Gunung Penanjakan, Surabaya

Budíček ve 3 hodiny ráno je naprosto šílený. Ve 3:30 za tmy a šílené zimy vyjíždíme teple oblečení jeepem na vulkán Gunung Penanjakan (2.770 m), který se nachází na vnější hraně kráteru Tengger (v průměru 6-8 km) a je oblíbeným místem pro sledování východu slunce. Silnice z Wonokitri nahoru na Penanjakan (asi 11 km) vede do prudkého kopce. Za vstup do areálu Pengunjung Taman Nasional Bromo Tengger Semeru se platí vstupné 20,000 Rp. Z vrcholu Gunung Penanjakan je nejkrásnější pohled na východ slunce v okolí. Vyhlídková plošina leží asi 200 metrů od parkoviště. Jde se po chodníku a schodech, kde se nachází plno stánků s občerstvením, horké polívky, nápoje, které tak brzo ráno přijdou vhod, stánky s čepicemi, šálami, půjčují tady teplé kabáty za 10,000 Rp. Teď ráno je teplota kolem 5°C. Je dobré přijet co nejdříve, aby jste si zajistili dobré místo, protože je tady spousta lidí. Je jasná obloha, slunce vychází za doprovodu nádherných světelných efektů na východě.

Přímo pod námi vidíme celou kalderu Tenggeru s večně dýmajícím vrcholem Gunung Bromo (2.393 m). Poslední velká erupce byla v roce 2004, 7 km daleko a naštěstí si nevyžádala žádné oběti. Vedle ní napravo se nachází vulkán Gunung Batok (2.440 m), má hnědou barvu a krásný kužel. Nalevo se nachází Gunung Kursi (2.581 m). V pozadí se nachází nejvyšší jávská aktivní sopka Gunung Semeru, nazývaná Mahamera (3.676 m), na kterou je možné vystoupit. Ovšemje to jen pro zkušené trekaře a výstup trvá min. 3 dny.

Vlevo je vidět na hraně kráteru ležící vesnice Cemoro Lawang, odkud je rovněž krásný výhled do širokého okolí

Stěny kráteru padají do hloubky 300 metrů. Na jeho dně se nachází písečná pláň nazývaná Send Sea (Moře písku). Dnešní podoba krajiny, která na mně působí jako někde na Marsu, vznikla údajně tak, že po ohromném výbuchu do té doby nejvyšší hory Jávy Gunung Tenggeru vznikla kaldera, která je 8 km široká a 10 km dlouhá, jejíž stěny sahaly do výše 200-700 m. Z této doby pochází vnější okraj kráteru nad Mořem písku. Po dalších erupcích vznikly menší vrcholy jako Bromo, Batok a další.

V oblasti je dnes vyhlášený Národní park Bromo-Tengger-Semeru.

Když jsme se pokochali tou nádherou, sedli jsme si v jednom warungu a dali jsme si všichni na zahřátí horký čaj za 3,000 Rp. Jsme pěkně promrzlí, tak nám přišlo vhod i teplo z rozdělaného ohně ve warungu. Jeepem pokračujeme na písečné moře Send Sea. Cestou se zastavujeme ještě u jedné vyhlídky, odkud děláme pár fotek, zase z jiné strany.

Na dně kaldery je odstavné parkoviště. Odsud už se dá přes Moře písku buď po svých nebo jako Holanďani si najmout poníka s doprovodem. Za zpáteční cestu až ke schodům vedoucím na Bromo si účtují jednotnou cenu 100,000 Rp.

Mořem písku vede i dlážděná silnička sjízdná pro motorová vozidla. My jsme se rozhodli jít pěšky přes Moře písku, hodně se ale práší. Uprostřed písečného moře u úpatí Broma je v nadmořské výšce 2.390 m n.m. vystavěn hinduistický chrám Pura Luhur Poten Temple.

Někteří turisti tady mají rozložené stany, kde kempovali přes noc. Na vrchol vulkánu Bromo vede schodiště s 249 schody. Je to dost náročné. Kolem okraje kráteru vede chodník se zábradlím, odkud je možné nahlédnout do dýmícího kráteru sopky. Ovšem sirné výpary jsou hrozné. Spousta turistů má na obličeji masky. My jsme je taky vytáhli, měli jsme je v batohu z letadla, kde nám je rozdávali, abychom se v letadle nenakazili. Tak jsme je alespoň tady využili. Prodávají tady různé květiny, které místní věřící háží do kráteru sopky. Z vrcholu je krásný rozhled po kaldeře včetně hinduistického chrámu.

Když jsme sešli dolů, jsou tady pískovcové skály do kterých se dá leccos vyrýt.

V 8:30 odjíždíme autem zpátky do hotelu.

Musím říct, že ač se mi nechtělo tak brzo ráno vstávat, tak to stálo za to.

Sbalili jsme se a chvíli odpočíváme. Domlouváme si odvoz do Pasuruanu. Není tu žádné bemo, pouze džípy a pick-upy, ale chtějí 300-200,000 Rp. Trváme na 150,000 Rp, za které jsme se dostali sem. Tak to musí jít i zpátky. Nakonec se našel jeden chlápek s pick-upem, který tady má autoopravnu. Já s Rosanne sedíme vedle řidiče a kluci spolu s bágly na korbě. Dal jim tam lavičku. Do Pasuruanu je to 40 km a jedeme skoro hodinu. Řidič nám říká, že se tady v okolí pěstují především brambory, zelí, mrkev, banány a hřebíček. Ukazuje nám stromy, na kterých hřebíček roste. A potom jsou tady takové zvláštní stromy s takovými velkými lusky a uvnitře něco bílého jako bavlna a údajně se s tím vycpávají polštáře.

Vysadil nás na autobusovém nádraží. Nám hned jede autobus do Surabaye, neklimatizovaný za 8,000 Rp. Loučíme se s našimi kamarády, kteří jedou busem na Bali. Za hodinu a půl jsme na autobusovém terminálu Purabaya v Surabayi, odsud jedeme klimatizovaným busem PAC1 za 4,000 Rp k hotelu. Ubytovali jsme se ve stejném pokoji.

Jdeme pěšky nakupovat do obchodního centra Plaza Tunjungan, asi 1,5 km od hotelu na ul. Jl Basuki Rachmat. Je to největší nákupní komplex ve městě a největší ve východní Indonésii, nachází se na pěti patrech + podzemní část a je to šíleně rozvětvené. Je zde ohromné množství obchodů se vším možným zbožím, převážně tedy luxusní obchody, restaurace, kavárny, kina, supermarkety s potravinami. Ve městě najdete ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. Sháním pro mamku kabelku z krokodýlí kůže. Ptám se asi v 10 obchodech, ale bezúspěšně.Měli jen boty z krokodýlí kůže a kabelku z hadí kůže, ale made in Italy. V optice Optik Melawai, mají tady dvě pobočky v jednom komplexu, je to stejná optika jako v Mataramu na Lomboku, kupuji 4 balení kontaktních čoček, každé za 182,000 Rp + 1 balení zdrama. Platím kartou. Více jich bohužel neměli. Ptám se i v dalších optikách, ale mají vždy jen 2 nebo 3 balení, ale je akce 4+1 zdarma. Jídlo v restauracích je tady celkem drahé. Dobře vypadalo japonské bistro Churo Churo a bylo celkem levné. Objednali jsme si 1 x shumai (3 ks knedlíčků plněných kuřecím masem a krevetami a k tomu chilli omáčka) za 10,455 Rp, potm palačinku a v tom teriyaki, něco jako pita gyros, za 9,545 Rp, c. teriyaki – maso na nudličky s omáčkou, cibule, salát s dressingem a rýže za 17,727 Rp. A na pití ledový čaj za 3,182 Rp, k tomu 10% taxy, takže celkem 45,000 Rp. Dali nám k tomu hůlky, ale potom i příbor, když viděli jak se s tím trápíme. Otevřeno mají do 22 hodin. Potom jsme se vrhli do čtyřpatrové části obchodu Matahari, kde mají slevy, jelikož jsou oslavy nějakého výročí. Výborně se tady nakupuje. Martin si koupil bíle tričko s 60% slevou za 75,960 Rp, oranžové triko s 20% slevou za 120,000 Rp, zelené triko slevněné z původní ceny 139,000 na 59,000 Rp. Nějaké boxerky Byford z bambusového vlákna, jemné za 100,000 Rp. Všude je plno prodavaček. Vždycky, když jsme si něco vybrali, prodavačka vypíše lístek na to dané zboží s číslem pokladny, tam to zboží zanese a po zaplacení u příslušné pokladny zboží vydají. Já jsem si koupil barevnou košili s krátkým rukávem The Gab´s s 50% slevou za 89,950 Rp, rifle se 70% slevou za 72,000 Rp, červenou mikinu na zip s kapucí, na kterou byla sleva 30%, takže a 160,000 Rp, celkem za 322,000 Rp. Prodávají tady výrobky různých značek a musím říct, že kvalitní. V tašce nám zůstaly dvoje boxerky, které nám nezapočítali. V parfumerii, která taky patří pod Matahari, mají rovněž slevy, na parfém pánský Guci by Guci, který jsem zkoušel v Londýně na letišti a hrozně mi voněl 30%, takže mě 90 ml vyšlo na 574,000 Rp. Pro mamku jsem vybral stejný parfém ale pro ženy, 75 ml eau de parfum s 30% slevou za 749,000 Rp. Opět platím kartou. Vedle v parfumerii měly ceny bez slev. Tak to jsme hodně ušetřili. Jetš jsme rychle vběhli do supermarketu s potravinami Hero v přízemí, než nám zavřou. Nakoupili jsme cigarety Sampoerna s hřebíčkovou příchutí za 10,450 Rp, vodu za 1,750 Rp, pivo v plechovce za 9,850 Rp, brambůrky, buchy, jogurty, čokoládu, celkem za 67,000 Rp.

Vrátili jsme se na pokoj, zabalili věci. Už třetí den mám křeče v břichu a nemůžu se toho zbavit.

31.7.2009 – cesta vlakem ze Surabayi do Yogyakarty, Surabaya, Manding

Vstáváme v 5 hodin ráno. Bohužel nestihneme snídani, tak jsme si na pokoji dali jogurt a buchtu. U hotelu si bereme taxi na vlakové nádraží Gubeng (Stasiun Surabaya Gubeng), není to daleko od hotelu, celkem platíme 20,000 Rp, protože museli zaplatit i parkovné u nádraží. V Surabayi jsou celkem tři vlaková nádraží. Kupujeme si lístek na vlak do Yogyakarty. V 7 hodin jede vlak Sancaka Pagi, tzn. ranní a v 15 hodin potom Sancaka Sore, tzn. odpolední. Na výběr jsou 3. třídy, Ekonomi bez ničeho, Bisnis za 65,000 Rp, kde jsou na lístku již vyhrazená vlastní sedadla, je tam hodně místa na nohy, větrák, klasické WC splachovací, teče voda a vše je čisté, a za 100,000 Rp je potom třída Eksekutif, která je klimatizovaná. Kupujeme třídu Bisnis. Do Yogyakarty je to 308 km, příjezd 12:20. Určitě doporučuji třídu Eksekutif nebo Bisnis, Ekonomi v žádném případě, je to přecpané, dřevěné lavice, bez větráku, horší jak tramvaj. Nástupiště mají označená. Při vstupu na nástupiště pokud nemáte koupený lístek se platí 1,500 Rp za vstup.

Je tady plno obchůdků. Kupuji vcelku bábovku za 9,000 Rp. Na vlak čeká plno lidí. Přijíždí relativně na čas, nasměrovali nás do správného vagónu, sedadla jsou očíslovaná a je to napsané i na lístku. Vyjíždíme něco po 7. Vlakem prochází s nabídkou jídel, pití, polštářů. Na zastávkách vždycky někdo naskočí a snaží se něco prodat. Jede se po jedné koleji a vždycky na nádaržích se vlaky vyhýbají.

Do Yogyakarty přijíždíme na čas ve 12:20 na vlakové nádraží Tugu (Stasiun Tugu nebo Yogyakarta), které se nachází téměř v centru.

Yogyakarta je jedním z nejvýznamnější center Centrální Jávy (Jawa Tengah). Centrální Jáva je jedna z nejlidnatějších zemědělských oblastí na světě. Kousek od Yogyakarty se nalézá světově proslulá buddhistická svatyně Borobudur a stejně tak fascinující komplex šivaistických chrámů Prambanan. Obě tato místa máme v plánu zítra navštívit. V jejich blízkosti se nachází sopka Gunung Merapi („Chrlící oheň“), která tvoří dominantu krajiny. Její symetrický, dýmající kužel se tyčí do výšky 2.911 m. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Javánci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva které stéká z jejího kráteru zúrodňuje půdu a skýtá tak obživu obyvatelům, živícím se převážně zemědělstvím.

Královské město Yogyakarta, zkráceně se mu říká Jogja, je centrem javánské kultury a tradičních řemesel. Patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Vcentru města se nachází staré sídlo prvního královského rodu. Jeho paláce tvoří celý komplex historického města Kraton, který se skrývá za hradbami. Je jediným místem v Indonésii, kde byla vláda formálně ponechána místnímu sultánovi.

Kousek od vlakového nádraží se nachází oblast turistických hotelů a restaurací, hlavně v okolí ulic Jalan Sosrowijayan (také Jl Sosro) a Jl Pasar Kembang a v přilehlých uličkách. Jalan Sosro prochází přímo centrem obchodní čtvrti a je to rušná ulice plná barů, restaurací, hotelů a levnějších losmenů. Vyrazili jsme do prvních hotelů naproti nádraží na ulici Jl Pasar Kembang, kde se nachází spíš lepší hotely. Hotel Mendut je přestavěný a přejmenovaný na hotel Abadi. Je to pěkný hotel s bazénem, ale noc zde stojí od 500,000 Rp. Dalším hotelem je vedle stojící Istana Batik Ratna, také s bazénem, s klimatizací a teplou vodou od 330,000 Rp. Ubytovali jsme se v hotelu Asia Afrika na ul. Jl Pasar Kembang 21, tel. 0274-514489,566219. Je to pěkný hotel v zahradě, s bazénem, restaurací. Ceny pokojů jsou od 175 do 300,000 Rp. Vzali jsme si ten základní – fan, za 175,000 Rp s větrákem, TV, je to velký čistý pokoj ve 2. patře, jsou tady ručníky, mýdlo, v koupelně je vana, studená voda, klasické WC, veranda otočená do atria. V ceně je snídaně a ráno a večer je k dispozici čaj, káva a voda. Máme pokoj do 2.8. do rána, noc z 2.8. na třetího je zatím plná, tak uvidíme jestli se něco uvolní.

Po cestě ve vlaku jsme se šli okoupat do bazénu. U bazénu jsou i lehátka, sprcha a toaleta.

Ve směnárně jsem vyměnil 150 USD. Procházíme se po ulici Jalan Malioboro. Je to dvoukilometrová ulice. která kdysi sloužila jako slavnostní třída, po které se ubíraly královské průvody k posvátné hoře Merapi. Dnes ji okupují stánky se suvenýry, prodejny batiky, upomínkových předmětů, kožené tašky, dřevořezby, oblečení, věci ze stříbra. Kožené výrobky jsou tady hodně levné a jsou ručně šité. Tady jsem konečně sehnal magnetku s jávským výjevem za 5,000 Rp pro kamarádku, která je sbírá. Koupili jsme 2 pohledy po 3,500 Rp. Ve městě jezdí tisíce becaků, zejména v okolí nádraží a v turistických čtvrtích. Podél ulice Malioboro jich stojí bezpočet. Jsou to vlastně kolorikšy, kde sedátko s cestujícím je vepředu a za ním je zapojené jízdní kolo. Další zajímavostí jsou vozíky tažené koňmi, kterým se tady říká andong.

V cestovce Kartika trekking na ul. Jl Sosrowijayan 10 jsme si na ráno objednali 1 denní výlet na Borobudur a Prambanan. Odjezd je už v 5 hodin ráno a cena 60,000 Rp na osobu. Výlet s odjezdem v 7 už stojí 85,000 Rp. Dostaneme vouchery na vstupné, kde ušetříme na každém 1 USD. Vstupné do Borobuduru 110,000 Rp (normálně 12 USD) a Prambanan 100,000 Rp (normálně 11 USD). Určitě doporučuji jet s místní cestovkou. Zaprvé za jeden den stihnete oba komplexy, jak Borobudur tak Prambanan a zároveň ušetříte na vstupném a navíc Vás všude dovezou. A to se vyplatí !!! Kdyby jste jeli sami, nic na tom neušetříte, spíš Vás to vyjde dráž.

Pořád sháním pro mamku kabelku z krokodýlí kůže, což jsem věřil, že tady seženu, ale v žádném obchodě nic takového nemají, občas jen peněženky. V jednom obchodě nám poradili zajet do vesnice Manding, Bantul, asi 15 km jižně od Yogyakarty, kde nejlépe nakoupíte kožené výrobky. Je to v podstatě vesnice, odkud pochází většina kožených výrobků. Doporučuje nám ulici Jl Parangtritis. Lze jet na přestupy busem, ale vzali jsme si taxi, bude to rychlejší. Za jednu cestu platíme 40,000 Rp. Vysadil nás na hlavní ulici Jl Parangtritis, ale obchody s koženým zbožím jsou v boční ulici z hlavní. Jsou tady obchody jen s výrobky z kůže, boty, bundy, pásky, peněženky, tašky. Ale sehnat tašku k rokodýlí kůže je problém. V jednom obchodě ke konci ulice jsme si koupil obal na mobil z hadí kůže za 10,000 Rp. V jednom obchodě, a jediném, konečně měla paní kabelky, sice ne z krokodýlí,ale z hadí kůže. Jsou z kobry. Menší kabelky, měla pouze dva kusy, jsme koupili obě dvě. Z původní ceny 150,000 Rp jsme to usmlouvali na 130,000 Rp za jednu. Tak to jsme ani neváhali. Má i dvě velké kabely po 200,000 Rp a jednu malou. Měla i krásné peněženky z varana (Biawak) a z ryby druhu Ikan Bari. Dala by jsi za 150,000 Rp, ale nemají prostor na mince, což by u nás byl trochu problém. Jim to nevadí, protože mají peníze jen papírové. Některé věci měli z kravské kůže (Sapi). Tak aspoň, že jsme tady nejeli zbytečně. Ale z krokodýlí kůže nic. V jednom obchodě prodávali sluneční brýle za 10-15,000 Rp, ale žádné mi neseděly. Na hlavní ulici jsme chytli autobus do Yogyakarty na ul. Jl Malioboro. Chce 20,000 Rp za oba, ale potom nás někde vysadil, že musíme přestoupit na jiný autobus a za ten platíme dalších 2,500 Rp / os. Pěkně nás ten první natáhnul. Autobus nás vysadil kousek od nákupního centra Mall Malioboro. V obchodě kupujeme velké pivo Anker za 12,750 Rp a pečivo, doufám, že slané se salámem za 3,500 Rp. V hotelu jsme si domluvili snídani na 4:30 – toast, čaj a káva. V hotelové restauraci jsme si dali čaj, který je k dispozici zdarma a večeři. kuřecí steak s hranolkama a zeleninou a jeden hovězí steak na černém pepři a česneku s hranolkama. Každé jídlo stálo 30,000 Rp. Po večeři jsme se šli ještě projít. Koupili jsme další 3 pohledy po 2,500 Rp a 3 známky (7,500 Rp). Opět jsme zavítali do nákupního centra Malioboro Mall o čtyřech patrech.

V suterénu je supermarket Hero, kde jsme koupili vodi za 2,550 Rp, pět různách sladkých i slaných koláčků po 1,050 Rp + 1 zdarma, je to něco na způsob našeho Mamma snack :-) a 5 sýrových mini koláčků. Sháním opět kontaktní čočky, al enikde nemají 5 balení (akce 4+1 zdarma) a kdyby je objednali, nestihlo by se to do našeho odjezdu, protože je víkend, jinak by to nebyl problém. V prodejně Reebok mají slevy na boty 40%, tak jsme si oba koupili sportovní boty, Martin botasky na běhání slevněné z 499 na 300,000 Rp a já halové boty na sport z původní ceny 599,000 Rp slevněné na 360,000 Rp. Vrátili jsme se n apokoj. Nastavil jsem budík na 4 hodiny ráno. Na dovolené se člověk ani pořádně nevyspí. Pořád vstáváme tak brzo.

1.8.2009 – sopka Merapi a Merbabu, Borobudur, Candi Mendut, Prambanan, Candi Sewu

Snídáme ve 4:30. Dostali jsme toasty, máslo, marmeládu, čaj nebo kávu. Kolem 5:15 nás u hotelu vyzvedává mikrobus. Nekdříve jedeme do Borobuduru, který se nachází 40 km SZ od Yogyakarty. Chrám leží uprostřed úrodných plání Kedu, obklopen ze tří stran vulkány. Projíždíme kolem sopky Merapi, která se nachází asi 25 kilometrů severně od města Yogyakarta na ostrově Jáva. Merapi je vysoká 2 968 metrů a je nejaktivnější z 69 indonéských vulkánů. Naposledy vybuchla v roce 2006, kdy přišli o život dva lidé. V roce 1994 zabila 70 lidí, v roce 1930 dokonce 1 300. Současně projíždíme ještě kolem sopky Gunung Merbabu.

Borobudur je největší buddhistická svatyně (stúpa) na světě, která ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu. Pochází z let 775-856 n.l. Opuštěný brzy po svém dostavění v roce 880 n.l. chrám Borobudur zmizel na tisíc let díky sopečné erupci, která způsobila jeho propadnutí a zmizení do okolní džungle. V roce 1814 chrám znovu objevil Sir Stamford Raffles a v rámci resturátorského programu ho vyzdvihl na povrch. V roce 1973 byl celý chrám díky UNESCO kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy a nyný jej můžeme vidět v jeho dřívější slávě a kráse. Je to jeden z klenotů světové architektury, nekonečné kilometry reliéfů, které zpodobňují buddhistický koncept vesmíru. Sám chrám pak tvoří rituální obrazec – mandalu.

Borobudur je ve skutečnosti kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa, která stojí na konci celého řetězce chrámů dlouhého 4 km (dva z nich Candi Mendut a Candi Pawon byly nedávno opravené).

Chrámy zde v 9. stol. vybudovala dynastie Saliendrů. Ovšem Borobudur, sahající do výše 34,5 m a zabírající plochu 200 m2 svou monumentálností ostatní svatyně (candi) zcela zastiňuje. V roce 1991 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Průvodce nám vyřizuje lístky formou voucheru, kde uplatňuje slevu. Vstupné činí 12 USD (cizinci ho můžou zaplatit pouze v dolarech), s cestovkou vyjde na 110,000 Rp, tzn. 11 USD. V roce 2011 už činí vstupné pro cizince 15 USD a pro místní 15,000 Rp přes týden a 17,500 Rp o víkendu. Všechno se pořád zdražuje. Ale údržba také něco stojí. Ve vstupní hale je zdarma k dispozici čaj a káva (v Prambananu také). V turistickém centru jsou k dispozici zdarma informační brožurky. Máme rozchod a sraz na parkovišti je v 8 hodin. Všude je plno prodejců. Přijeli jsme tak akorát, že jsme stihli i východ slunce, kdy je stúpa nádherně nasvícená.

Areál je otevřený od 6 hodin. Je tady ovšem hlava na hlavě, plno zájezdů, organizovaných skupin studentů.

Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Hlavní vstup do chrámového prostoru je na severní straně, ale prohlídky Borobuduru tradičně začínají na východní straně. Tudy by do svatyně vstupovali buddhističtí poutníci kráčející po posvátné stezce, která kdysi spojovala Borobudur s Mendutem a dalšími svatyněmi.

Borobudur je postavený v několika terasách připomínajících pyramidu. Představuje posvátnou horu buddhistického všehomíra, Méru. Základna symbolizuje pozemský svět, vrchol potom dosažení nirvány, dokonalosti. A ten, kdo podnikne cestu po jednotlivých stupních a po spirále ve směru hodinových ručiček se dostane až k vrcholu, tak symbolicky následuje cestu k osvícení. Proto většina turistů prochází vždy postupně jednotlivé terasy a každou obejde ve směru hodinových ručiček.

Prvních pět úrovní svatyně – terasy čtvercového půdorysu – vroubí tři tisícovky nádherných reliéfů, které znázorňují různé příběhy.

Pokud chcete absolvovat všech 10 znázorněných příběhů, museli by jste svatyni obejít 10 x, to je téměř 5 km.

Když jsme vystoupili na pátou terasu, otevřel se před námi nádherný výhled na krajinu polí, džungle a vulkánů. Sopka Merapi, která je odsud vzdálená 30 km, nejednou Borobudur zasypala popelem. Naposledy na konci roku 2010, kdy byl Borobudur kvůli několikacenti­metrové vrstvě sopečného popela uzavřen veřejnosti. Javánci ji přezdívají Hora ohně. Borobudur jakoby se zrodil v náruči sopek, kromě Merapi jsou v jeho blízkosti další tři vulkány – Merbabu, Sumboro a Sumbing.

Horní úrovně již nemají čtvercový, ale kruhový půdorys. Úplně nahoře je hlavní stúpa o průměru téměř 10 metrů. Tu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp. V každé je ukryta soška Buddhy.

Jen v hlavní stúpě žádná socha není. Kdysi tu prý Buddha byl, ale někam se ztratil. Některé stúpy jsou rozbité a tak si můžeme pěkně Buddhu prohlédnout.

Postupně, když jsme se pokochali výhledy a udělali spoustu fotek, jsme sešli dolů, udělat fotku celkového pohledu na Borobudur. Málem se mi nevešel do objektivu. Po areálu jezdí turistický vláček. V areálu se nachází i archeologické muzeum, ale na to nemáme dostatek času. Východ z areálu je schválně nasměrován přes množství stánků se suvenýry až k restauracím. Přesto že jsme měli sraz v 8 hodin, odjíždíme odsud až v 8:30, protože čekáme na opozdilce a než někteří dojedí snídani, kterou si dali v restauraci.

Mikrobusem pokračujeme k další zastávce a tou je svatyně Candi Mendut, vzdálená 3 km východně od Borobuduru. Cesta vede přes divokou řeku. Vstupné činí 3,300 Rp a lístek platí i do svatyně Pawon, která se nachází 1 km od Mendutu, ale tu už nenavštěvujeme. Candi Mendut byl kdysi součástí řetězce čtyř chrámů, které spojovala posvátná stezka, mapka je výše. Svatyně je krásně zrestaurována. Svatyně byla postavena v roce 800. Má bohatou ornamentální výzdobu.

Uvnitř jsou tři nádherné sochy. Původně zde bylo takových soch 7, ale zbyly tu jen tři vysoké tři metry. Jednou z nich je sám Buddha. Sedí s nohama nataženýma před sebou, nikoliv v typické lotosové pozici. Vedle něho stojí bódhisatvové Vadžrapani a Avalokitéšvara. Nejkrásněji je zde v podvečer, když jsou všechyn tři sochy nasvíceny zapadajícím sluncem. Během dne to strážci chrámu nahrazují zrcadlem, kterým odráželi sluneční paprsky na sochy.

U areálu jsou ještě bazénky s lotosovými květy.

Rozsadili nás do jiných aut a pokračujeme do Prambananu přes Jogju. Cestou zastavujeme v továrně na výrobu stříbra. Ukazují nám proces výroby v primitivní dílně a potom hotové výrobky. Některé jsou teda opravdu mistrovské kousky. Například nádherný kočár nebo loď úplně z jemných plátků. Všechny výrobky se dají samozřejmě zakoupit.

Odtud je to hodinu do Prambananu. Rozkládá se v oblasti, která se nazývá Prambananská planina. Je to v podstatě převážně venkovská krajina s úrodnými políčky, jedna z nejúrodnějších oblastí na Jávě a zároveň je zde na územé o rozloze 30 km2 roztroušeno na třicet chrámů a paláců, zejména z 8. a 9. století. Vstup máme opět formou voucheru, s cestovkou platíme 100,000 Rp, normální cena je 11 USD ( v roce 2011 již 13 USD). Vstupné platíme průvodci po návratu k hotelu, každý 220,000 Rp. Otevřeno je rovněž již od 6 hodin od rána. Opět je v návštěvnickém centru k dispozici káva a čaj zdarma. Na prohlídku areálu máme čas od 11 do 12:30.

Prambanan je hinduistická svatyně z roku 856 na pozadí majestátní sopky Merapi. Je to největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a je stejně jako Borobudur zapsaný na seznamu UNESCO. Je to rozsáhlý areál v pěkně udržovaném parku.

Prohlídku Prambananu jsme započali na vyvýšeném hlavním nebo také vnitřním nádvoří komplexu, kde stojí již z dálky viditelné tři ústřední chrámy zasvěceny triádě nejvyšších bohů Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. Dodnes probíhají na hlavních chrámech Prambananu opravy a prastaré kamenné stavby bohužel „zdobí“ lešení.

Díky opravám jsou mnohé chrámy uzavřeny a není možné do nich nahlédnout. Chrámy jsou hojně zdobeny reliéfy, zejména výjevy z eposu Ramajány.

Vchody do těchto chrámů se obrací k východu. Ke každému z tří hlavních chrámů náleží jeden menší obracející se naopak na západ a jsou to příbytky mytologických tvorů, na kterých bohové jezdili: chrám Nandini náležící Šivovi ukrývá sochu býka Nandi (dnes jediná socha uvnitř), chrám Angsa náležící Brahmovi, který ukrýval labuť Hamsa a chrám Garuda, který se pyšnil sochou bájného ptáka Garudy patřící Višnuovi.

Nejvyšším chrámem je 47 metrů vysoký Šivův chrám, který má bohatou ornamentální výzdobu. Vnitřní svatyně je rozdělena do 4 samostatných prostor se 4 sochami. Chrám bohužel z důvodů probíhajících prací není přístupný.

Přístupný byl pouze protější menší chrám, kde se nachází Šivovo jízdní zvíře, nádherná socha býka Nandiho, upírajícího nehnutý pohled k chrámu svého pána.

Druhé dva chrámy jsou menší, ale rovněž s krásnými plastikami a ornamentální výzdobou. Kromě těchto zmíněných se na hlavním nádvoří nachází rovněž deset menších svatyň. Na druhém, nižším nádvoří se nalézají rozvaliny až 224 menších svatyň.

Jen pár set metrů od hlavního areálu s chrámy je park s několika dalšími menšími svatyněmi, dětským parkem, restaurací a Prambananským muzeem, do něhož je vstup zdarma. Kolem celého kmplexu jezdí turistický vláček. Ke třem chrámům severně od Prambananu jsme se prošli pěšky. Všechny stavby pochází z konce 8. stol. Buddhistickou svatyni Candi Lumbung tvoří rozpadající se chrámky kolem centrální, zchátralé svatyně.

Severně od ní leží zbytky Candi Bubrah, dneska už jen hromada kamení. Nejvíce na mně zapůsobil poslední buddhistický komplex Candi Sewu, který kdysi sestával z 240 svytyní kolem velkého centrálního chrámu. Chrámje značně poškozený, ale i tak při pohledu na ohromné masy kamene, buddhistické stúpy a zbytky ornamentální výzdoby si dokážeme představit nádheru tehdejšího komplexu. Nejzajímavější jsou sochy strážců, rákšasů.

Při odchodu z areálu se nevyhnete velkému tržišti se suvenýry a občerstvením.

Po 13 hodině nás vysadili před hotelem, doplatili jsme zbylou část za vstupné. Protože jsme brzo vstávali, šli jsme si lehnout a spali jsme až do 19 hodin. V hotelu jsme si dali čaj a večeři – steak ze svíčkové s houbovou máčkou, ale žádné žampiony jsem tam nenašel, hranolky a zelenina za 30,000 Rp a Martin si dal smaženou rýži se zeleninou, kuřecím masem a krevetami ve vaječné omeletě za 17,000 Rp. Po večeři jsme prošli spoustu ubytování, kde jsme se ptali na zítřejší nocleh, ale skoro všude mají plno. Martin si v jednom stánku koupil triko s nápisem Jogja za 15,000 Rp a koupili jsme si obraz, olej na plátně, který maloval bratr od toho co to prodával. Je na něm zobrazen západ slunce u moře. Původně chtěl 135,000 Rp, ale podařilo se nám to usmlouvat na 100,000 Rp.

Po 22 hodině se vracíme na pokoj. Dneska probíhají nějaké oslavy, karneval, takže všude vyhrává hudba a je plno lidí.

2.8.2009 – Yogyakarta – Kraton, ptačí trh Pasar Ngasem, Taman Sari, Benteng Vredeburg, Paku Alam

Snídaně je stejná jako včera, navíc je vejce, nudle a rýže. V hotelu zatím ještě neví, jestli bude volný pokoj na dnešní noc. Věci jsme si nechali na pokoji, check-out je stejně až ve 12 hodin a šli jsme do města. Ptali jsme se cestou na ubytování, ale většinou je plno. V jednom hotelu jsme si pro jistotu rezervovali pokoj. Po ulici Jl Malioboro jsme došli na obrovské náměstí Alun-alun Utara, což je vlastně rozsáhlá plocha udusané, sežehlé trávy. Zde probíhá dražba ptáků, nebo tak něco. Moc jsme tomu nerozuměli. Na prostranství jsou rozmístěné vysoké tyče a na nich jsou barevné klece s různými ptáky a čísly, kolem jsou pořadatelé a plno lidí.

Na západní straně náměstí stojí Masjid Agung, čili Velká mešita. Na jižní straně náměstí začíná komplex pavilonů a paláců propojených postranními nádvořími. Je to sultánský palác, mistrovské dílo javánské architektury.

Zde, v samém centru města, začíná pradávné historické město Kraton (opevněný městský palác), které obepínají mohutné bělostné hradby dlouhé 5 km. Původním stavitelem Kratonu byl první yogyakartský sultán Mangkubumi. Původně se tak jmenoval jen sultánův palác. Dnes je Kraton v podstatě celé opevněné město, které palác obklopuje a kde žije téměř deset tisíc lidí. Kraton je okouzlujícím bludištěm uliček. V bezprostřední blízkosti paláce se nachází uličky lemované vysokými zdmi a obílenými domky. Dále na západ připomíná atmosféra typický javánský kampung (obytnou čtvrť), dveře do domků jsou stále otevřené, takže vidíme do domácností, venku posedávají místní, mezi domy na šňůrách suší prádlo.

Přicházíme do řemeslné čtvrti, kde se nachází pověstný ptačí trh Pasar Ngasem, kde je nejrušněji právě v neděli. To nám akorát tak neplánovaně vyšlo. Je to v podstatě obrovský zverimex pod širým nebem. Najdete tady všechny možné druhy ptáků, včetně chráněných dravců, sov, papoušků, holubů, kohoutů, psů, koček, akvarijních rybiček, hadů, ještěrek, hlodavců, veverky, žáby, kteří jsou nabízení na prodej. Jsou v klecích, akváriích. Klece samotné jsou umělecká díla sama o sobě.

Scházejí se zde příznivci poštovních holubů. Dokonce máme příležitost shlédnout trénink kohoutů ke kohoutím zápasům. Drápy mají ovázané, aby se nezranili.

Je to tady strašně zajímavé. Vedle se nachází potravinový trh. Koupili jsme si dvě kokosové placky z takové formičky, kus za 1,500 Rp. Za 92,000 Rp jsme koupili karton cigaret Sampoerna Mild.

Přes Kraton, bludiště uliček, kolem domků místních, kde máme možnost z uliček nahlédnout do jejich domovů jsme se dostali k ruinám paláce sultána Mangkubumiho Taman Sari. Ohromný komplex si nechal sultán postavit pro svou potěchu v 18. století. Sem se uchyloval se svou rodinou před vladařskými povinnostmi a trávil tady příjemný odpočinek uprostřed pohodlí a přepychu. Po vpádu Britů v roce 1812 byla značná část budov zničena a zkázu dovršilo zemětřesení v roce 1967.

Přidává se k nám nezvaný průvodce. Zavádí nás k podzemní mešitě sultána, která je v několika patrech a vypadá jako by byla vyrobena z hlíny.

Odsud podzemním tunelem jsme došli k nejzachovalejší části, „vodním zahradám“, kde se platí vstupné 7,000 Rp a 1,000 Rp za fotografování. Součástí je soustava bazénků a fontán, zvlášť bazény pro muže a zvlášť pro ženy s fontánkami v rohu. Nyní již bez vody. Vedle jsou převlékárny. Zajímavá je věž, ze které sultán pozoroval svůj harém koupající se v bazénu dole. A když si sultán vybral svůj objekt, odebral se s ní do ložnice přímo ve věži. Atraktivní je vstupní brána. Všechny stavby jsou z bílého materiálu. V zahradách se nachází místo pro 4 gamelany a 50 tanečnic. Na jedné bráně je vyobrazení bájného ptáka Garudy.

Potom nás zavedl do dílny diva Gallery, kde vyrábějí kožené loutky pro stínové divadlo Wayang Kulit. Vysvětlují nám proces výroby a použití. Všechno to jsou ruční práce. Loutky jsou vyráběny z buvolí kůže, dláty vysekávají tvar a otvory, což někdy trvá až 14 dní, potom se to barví přírodními barvivy, např. z kiwi, lávových kamenů apod. Držadla jsou z buvolích kostí.

Jednu jsme si za 20 britských liber koupili. Kvalitní loutky jsou hodně drahé. Zdálo se mi to hodně peněz, ale byla pěkná.

Doma jsme ji dali do černého rámu za sklo na bílém hedvábí.

Napsal si můj email, že mi pošle význam toho výjevu Rama, který je na loutce zobrazený, ale bohužel nic nepřišlo. Stínové divadlo wayang kulit je symbolem javánské kultury.

Průvodce nás vyvedl ven z labyrintu uliček Kratonu. Dali jsme mu za jeho služby 15,000 Rp. Cestou posíláme pohledy. V hotelu se pokoj naštěstí uvolnil, takže se nemusíme nikam stěhovat. Podařilo se mi dohodnout slevu 10% na všechny 3 noci, takže platíme místo 3 x 175,000 Rp, což je 525,000 Rp jen 472,500 Rp. Zjišťujeme, že nám zbyly peníze tak tak, musíme ještě počítat s taxi na letiště 40-50,000 Rp, odletová mezinárodní taxa 100,000 Rp. Ještě jsme vyměnili 10 USD, což je 97,000 Rp. Na chvíli jsme byli u hotelového bázenu.

Odpoledne jsme zašli do města. Martin si koupil za 15,000 Rp bílé triko s nápisem Jogja. Procházíme ulicí Jalan Malioboro kolem impozantní koloniální budovy Gedung Negara, vládní ubytovna, v minulosti sloužila i jako sídlo prezidenta. Nyní je v rekonstrukci. Vedle se nachází malý normanský kostelík Gereja Margomuloyo z roku 1830, nejstarší kostel v Yogyakartě.

Naproti přes ulici stojí stará holandská pevnost Benteng Vredeburg. Vstupné je 750 Rp, ale neplatíme, protože oficiálně je zavřeno, otevřeny jsou jen zahrady. Ale stejně jsou otevřeny i sály, do kterých můžeme nahlédnout. Zde si prohlížíme několik diorámat, která jsou umístěna ve třech místnostech kasáren. Jedná se o prostorové znázornění historie Yogyakarty a konec kolonialismu v Indonésii.

Pokračujeme kolem hlavní pošty a budovy Národní banky Indonésie směrem na východ, obě jsou to koloniální stavby.

U křižovatky upoutá nejznámnější buddhistický chrám ve městě, Cetiya Buddha Prabha. Stavba hýří zlatou a červenou barvou.

Překračujeme řeku Code po mostě a navštěvujeme druhé královské sídlo Paku Alam. Vstup je volný, otevřeno je jen úterý, čtvrtek a neděle od 9:30 do 13:30. Podle tradice je obráceno k jihu, tzn. že co do důležitosti stojí až na druhém místě za hlavním palácem. Toto královské sídlo vzniklo v r. 1812, kdy je vybudovali Britové pro sultána Notokusuma (Paku Alam I.). Zadní trakt paláce dnes slouží jako rezidence Paku Alama XI. a není přístupný veřejnosti. Zpřístupněné je pouze jedno nádvoří, kde si můžete prohlédnout různé artefakty královské rodiny, sál s knížecími kočáry, gamelanový orchestr.

Vracíme se spletitými uličkami podél řeky Code, kde se nachází hodně domků u řeky a máme možnost nahlédnout do života obyčejných lidí.

V restauraci Bedhot Resto jsme si dali pizzu za 28,000 Rp s kuřecím masem, houbami, zeleninou a mozzarelou. S naší pizzou, na kterou jsme zvyklí se nedá srovnat. Protože toho nebylo moc, tak jsme si ještě dali kuřecí steak s hranolkama taky za 28,000 Rp a velké pivo Bintang za 18,000 Rp. Ještě jsme se trefili do happy hour (17-19 hod.).

V hotelu jsme si dali čaj. Balíme nějaké věci. Odpoledne jsme v jedné agentuře, kde prodávají letenky ověřili čas našeho zítřejšího letu s Air Asia do Kuala Lumpur. Naštěstí se nic nezměnilo. Trochu mínus u našeho hotelu je, že nad ním přelétavají letadla a vedle je vlakové nádraží, odkud se rozléhají častá hlášení.

3.8.2009 – Yogyakarta – sultánský palác, přelet do Kuala Lumpur

Snídaně je stejná jako v předchozích dnech. Chystáme si tousty i na cestu. Po snídani jsme vyrazili k sultánskému paláci neboli Karaton Ngayogyakarta Hadiningrat (palác města Yogyakarty). Je to mistrovské dílo javánské architektury, půvabný komplex zdobných pavilonů a elegantních paláců propojených postranními nádvořími. Vstupné do paláce je 12,500 Rp, za foťák stejně jako za kameru se platí 1,000 Rp. Martin dovnitř nejde, protože pro dva by nám na vstup už nevyšly peníze a nechceme už měnit další, aby nám zase nezůstaly. Šel ještě koupit pohled pro našeho kamaráda Zbyňka, známku ještě máme a zašel to poslat mezitím na poštu. Podařilo se mi přidat se ke skupině turistů z Holandska, kteří měli průvodce v němčině a proklouzl jsem s nimi dovnitř bez placení. Po celou dobu jsem se jich držel, ke konci jsem se potom osamostatnil. Každý den se v paláci většinou v 10 hodin dopoledne koná nějaké představení pro turisty, které je již v ceně vstupného. Dnes byl na programu gamelanový orchestr. Jindy je to javánský tanec, loutkové představení stínového divadla wayang kulit apod.

Palác je sídlem sultánů od dob Mangkubumiových, který se sem přistěhoval ze Sola v roce 1755. Palác se skládá ze spousty nádvoří, bran, pavilonů, gamelanových orchestrů, muzejních částí, sultánových soukromých prostorů. V paláci potkáváme i staré obyvatele paláce, kteří se dodnes odívají do tradičního šatu s krisem (dýkou) za pasem.

Do komplexu se vstupuje přes vnější nádvoří neboli Keben. Do samotného paláce se vstupuje bránou Sriminganti. Za každou bránou je nízká zídka, která slouží jako překážka zlým duchům. Po obou stranách centrálního nádvoří Sriminganti („čekání na krále“) stojí síň krytý dřevěnou střechou, kde jsou uloženy gamelany, které jsou dosud používané.

Bránu Donopratopo, vedoucí na další nádvoří Pelataran Kedaton, střeží chrámoví strážci, dva postříbření rákšasové.

Nádvoří Pelataran Kedaton je největší a nejvýznamnější nádvoří v celém komplexu. Nachází se zde malý holandský pavilon, který připomíná altánek.

Jeden roh nádvoří tvoří budova Gedung Kuning (Žlutý dům), kde jsou sultánovy kanceláře a byt. Tato část není přístupná veřejnosti, jelikož zde sultán s rodinou tráví většinu času.

Od Gedung Kuningu vede krytá chodba k Pavilonu zlatého trůnu – Bangsal Kencono. Uvnitř je skvostná síň se sloupovím z teakového dřeva a nádherně vyřezávané stropy.

S pavilonem Bangsal Kencono sousedí velká obřadní síň a jídelna – Bangsal Manis.

Návštěvníkům jsou přístupné menší užitné místnosti, kde se nachází sbírky různých předmětů, např. královská nosítka, čajové soupravy, královské portréty, repliky královských trůnů apod.

Potom jsme navštívili sultánovu kancelář.

Za východní zdí Pelataran Kedaton leží soustava tří dalších nádvoří, která kdysi patřila k rezidenci královských princezen. Velká oblouková chodba, kde se po stranách nachází dva obrovské bubny, vede na prostřední nádvoří Kesatrian, kde jsou uloženy nástroje gamelanového orchestru.

Celý komplex vytváří podivuhodnou atmosféru místa, kde se zastavil čas.

Kolem 10 hodiny se vracíme přes ulici Jl Malioboro na hotel, vyklízíme pokoje, batohy si necháváme na recepci a jdeme k bazénu do 14:45, kdy si bereme taxi na letiště. Domlouváme si cenu 40,000 Rp. Letiště Adisucipto International Airport je vzdálené asi 15 minut jízdy autem, 10 km od města. Přímo na letiště nejezdí žádná linka hromadné dopravy, musí se jet autobusem č. 4 z Jl Malioboro do Mirotha Kampus za 2,000 Rp a odtud bemem na Jl Lasda Adisucipto za 3,000 Rp a odtud dojít asi 200 metrů k letišti.

Všude v Indonésii na letištích je při vstupu do letišní budovy bezpečnostní kontrola. Vyřídili jsme check-in, váhy zavazadel byly v normě +-15 kg, každý máme dvě příruční zavazadla.Platíme mezinárodní odletové taxy, každý 100,000 Rp (u domácích letů je to 30,000 Rp). Po odbavení už nejsou žádné obchody, restaurace, jen čekací místnost. V obchůdku utrácíme poslední peníze za jjavánské čaje, kávu, pivo, nějaké bonbony a čokolády, celkem asi 78,000 Rp. Procházíme imigrační kontrolou, kde odevzdáváme odletové karty, které jsme měli po celou dobu pobytu v pase. Na palubu letadla se nesmí brát pití, takže dopíjíme pivo a vodu. Máme let č. AK 595 do malajského Kuala Lumpur se společností Air Asia. Cena byla 296,400 Rp na osobu včetně zavazadel (do 15 kg), jídla a výběru sedadla. Letadlo má letět v 17:05, ale má zpoždění. Teprve v 17:45 přiletí. Nedá se už vyjít ven a tady není co dělat, žádná restaurace nic. Hrajeme karty. Odlétáme teprve v 18:20 (GMT +7 hodin). Na palubě vyplňujeme zase imigrační kartu do Malajsie a prohlášení na prasečí chřipku. Dostáváme objednané a zaplacené jídlo, Uncle Chin´s Famous Chickem rice – pečené kuře s chilli omáčkou, zázvorem a česneková omáčka. Pití k tomu není. Let trvá 2 hodiny 20 minut. Na letišti v malajském Kuala Lumpur, opět na terminálu LCC přistáváme ve 21:40 místního času (GMT +8 hodin) místo plánovaného příletu ve 20:25. Procházíme zdravotní kontrolou s termo kamerou, dostáváme informační boržuru jak se chránit proti chřipce. Procházíme imigrační kontrolou. Ve směnárně jsme vyměnili 20 liber za 110 RM. Kupujeme si lístek na autobus na stanici KL Sentral, Air Asia měla jízdenky za 9 RM a při zpáteční cestě za 8 RM, tzn. celkem 17 RM, dneska už mají obě cesty za 9 RM. Vedlejší společnost AEROBUS má jízdné z LCCT na KL Sentral, 1 cestu za 8 RM, při koupi zpátečního lístku vychází jedna cesta na 7 RM, tzn. celkem za 14 RM. Autobus jezdí každou chvíli.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .