0
0

22.7.2009 – ostrov Komodo, Red Beach, ostrov Bidadari, Labuan Bajo

Probouzím se v 6 hodin. Jednoho chlapíka z posádky jsem našel spát v uličce a další dva na střeše nad kapitánskou budkou. Zašel jsem si v klidu na záchod, než ostatní vstanou, umyl jsem se. Píšu deník a poslouchám zvuky netopýrů, kteří se už vrátili z nočního lovu. V 6:30 pozoruji nádherných východ slunce.

Vařím čaj do termosky. Na snídani máme smaženou rýži s vaječnou omeletou. Po 7 hodině vyplouváme k ostrovu Komodo, asi 15 minut. Plujeme kolem vesnice Kampung Komodo, jediné trvale osídlené osady na ostrově Komodo. Je přímo na pobřeží asi 5 km jižně od kempu PHPA. Kdysi vesnice sloužila jako trestanecká kolonie pro kriminální živly z Floresu a Sumbawy. Dnes je to chudá rybářská vesnička postavená na kůlech s mešitou, která má asi 1000 obyvatel.

Ostrov Komodo je největším ostrovem v NP Komodo. Nachází se v archipelagu Malé Sundy (NUsa Tenggara). Je to vyprahlá nehostinná divočina s útesy, které tvoří při pohledu od moře impozantní panorama. Ostrov trpí nedostatkem sladké vody. Díky tomu si uchoval nedotčenost a stal se domovem komodského draka – varana komodského. Tento moderní dinosaurus žije pouze na Komodu a na několika málo okolních ostrůvcích. Oficiální stránky najdete zde.

Loď zakotvila v Loh Liangu na východě ostrova, kde je vstupní bod do parku Komodo, správa NP, penzion a kemp PHPA s možností ubytování. Už je tady dost lodí a tudíž i turistů. Vstupenka nám platí už z ostrova Rinca.

Tentokrát volíme pouze krátký okruh, asi hodinový, který je v ceně. Opět dostáváme průvodce s dřevěnou holí na obranu proti varanům.

Na výběr je více tras, například k vyschlému řečišti Banu Nggulungu, kde dozorci parku varany pravidelně každý den krmili kozami pro potěchu turistů. Několik líných draků se zde dosud potlouká a doufá, že zase dostanou něco k snědku. Rovněž je možno podniknout celodenní túru (8 hodin) na vrchol Gunung Ara (826 m), odkud je panoramatický výhled na Flores, Rincu i Sumbawu.

Procházka spíše připomíná procházku botanickou zahradou. Procházíme tamarindovým lesem, kde se nachází stromy tamarindu a water hole, jakási díra v zemi s trochou vody,kam chodí zvířata pít. Bohužel nevidíme ani jedno. Ukazuje nám různé stromy, například jeden, který vykvete jen jednou a pak uhyne, druhý, ze kterého se kdysi dělalo palivo na svícení, dneska s příměsí kokosového oleje se používá k výrobě šampónů. Ochutnáváme oříšky, které připomínají arašídy. Zahlédli jsme jelena Timor, nazvaného podle ostrova Timor.

Šance zahlédnout varany je malá. Vidíme jednoho malého, který se rychle schoval, bojí se, protože velcí varani pojídají ty menší. A najednou jsme zahlédli, teda my ne, ale náš průvodce jednoho fakt velkého a začal hon na varana. Ženeme se za ním do prudkého kopce, ale nakonec nám stejně utekl. Žádného dalšího jsme už potom neviděli. Větší šance na draky na je ostrově Rinca.

Vyšplhali jsme se k vyhlídce Frigate Hill, odkud je výhled na záliv a přístav. Procházíme přes kemp, kde se pasou nějací jeleni a přes stánky se suvenýry, které vesměs tvoří draci v různých podobách se vracíme zpátky na loď. V přístavu krouží orel mořský a loví ryby.

V 9 hodin odplouváme k pláži Pantai Merah (Pink Beach nebo Red Beach). Pláž získala své jméno podle růžových zrníček písku. Ale ta jsou vidět pouze na pláži. Kotvíme u zátoky, ale ne u břehu, tam se nesmí, protože je tady korálový útes a kotvy lodí by jej mohly poničit. Jsme tady první loď. Jdeme na hodinu šnorchlovat. Nádherné útesy, velké ryby, které jsme zatím jinde neviděli, hejno velkých šedých ryb, 2 nabobtnalé ryby s černo bílým šrafováním, v písku u břehu na dně leží ropušnice. Je plochá, tenká a má stejnou barvu jako písek, takže s ním splývá. Skoro ji nebylo vidět. Dalšími rybami jsou crocodile fish, jehlice, velké žluté ryby s kolmými světle modrými pruhy, těch tu bylo asi pět. Byly slabé proudy a střídala se teplá a studená voda. Doplavali jsme až na pláž, trochu písku jsem nabral do kelímku a dovezl domů. V bílém písku jsou červená zrníčka. Viditelnost je 15-20 metrů. Šnorchlování v této zátoce bylo fakt nádherné. Později už sem připlulo plno lidí, takže jsme měli štěstí, že jsme tady byli tak brzo.

Moře v okolí Komoda je domovem úžasných korálových útesů. Šnorchlovat by se mělo pouze na doporučených místech, jako je například právě Red Beach, protože jinde se vyskytují vodní víry, bouřlivé přílivy a odlivy a žije zde spousta žraloků, medůz a mořských hadů.

Na lodi nám mezitím přichystali oběd. Byla rýže, opékané brambory, ryba v omáčce, nudle okurky, ananas, zeleninový salát (polévka). Se začátkem oběda kolem 11 hodin vyplouváme dál směr Flores. Cestou vidíme v dálce ploutve delfínů. Odpoledne nesvítí slunce, ale je teplo. Po 14 hodině připlouváme na poslední zastávku, ostrov Pulau Bidadari, kterému se říká Princess Island. Opět šnorchlujeme. Jsou tady nádherné korálové stěny kousek od břehu a bohatý podmořský život. Pozorujeme perutýny, olihně, které mění barvy, crocodile fish, klipky, zévy obrovské, což jsou obrovské otevřené mušle, které se samy zavírají. Bylo to strašně zajímavé. Viditelnost výborná, akorát voda byla trochu chladnější.

V 15 hodin vyplouváme do Labuan Bajo, kde končí naše dvou denní výprava na lodi. Je to asi ještě 20 minut lodí. Cestou silně prší a než jsme došli do hotelu, tak jsme bylo všechno mokré. Cestou jsme ještě vrátili masky a šnorchly. Ubytování máme rezervované a již zaplacené v hotelu Wisata (125,000 Rp). Máme pokoj se 3 postelemi, větrákem, WC nesplachuje, mandi, sprcha se studenou vodou, ale byl nějaký slabý proud a umyvadlo na pokoji. Sušíme věci a batohy.

Na večeři jsme si zašli do hotelu Gardena. Dal jsem si kuřecí steak se sýrem a sladkou omáčkou na horkém talíři a opékané brambory za 35,000 Rp a Martin v podstatě totéž, jen bez sýra a dvě velké piva za 24,000 Rp. Potkáváme tady jeden český pár, tak si chvíli povídáme a vyměňujeme si informace. Večer balíme batohy a na ráno plánujeme buď přesun do Bajawy a prohlídku ostrova Flores nebo lodí na nějaký z blízkých ostrovů.

23.7.2009 – ostrov Flores, cesta přes Ruteng do Bajawy

Vstáváme v 6:30. Na snídani je banánová palačinka a k tomu čaj nebo káva. Check out je v hotelu ve 12 hodin. Po snídani, kolem 7:30 se vydáváme shánět autobus do Bajawy. Public busem, neboli „chicken busem“ jet nechceme protože tam je málo místa, na jednom sedadle sedí 2 lidé, slepice a všechno možné zboží. Ráno odjíždí jeden autobus za druhým, hlavně do Ruengu. Jezdí i Travel bus, ale je plný. Všechny autobusy jsou plné, byly rezervované předem a taky přijel trajekt z Bali. Potom jezdí spousta najatých džípů, ale taky je všechno beznadějně plné. V jednom nám nabízí místa až do Bajawy za 150,000 Rp, ale byli bychom na dvou sedadlech tři, tak to odmítáme protože to je dlouhá cesta (8 hodin). Češi, které jsme včera potkali si najali auto až do Moni za 1,2 mil. Rp. Mohli by jsme se podělit, ale nebylo tam zase tolik místa. Dá se pronajmout auto s řidičem za 500-700,000 Rp na den, je v tom benzín, jídlo a nocleh pro řidiče. Vypadá to celkem beznadějně. Jedni holanďani čekají na auto od 8 hodin. Včera dali zálohu 200,000 Rp a auto nikde, tak to urgují a řidič auta údajně vezl někoho jiného někam jinam a neměli jak dostat zálohu zpátky, řidiče prostě nebylo. Měli domluvené auto do Bajawy za 900,000 Rp. Shánějí jim jiné auto a řeší jak to udělat s tou zálohou, kterou řidič shrábnul. Potom přijíždí nové auto, domlouváme se, že bychom se podělili o těch 900,000 Rp na 4 díly, ale když chceme jet 4 osoby, tak už chce za auto 1,4-1,3 mil. Rp a do to ho se nám jít nechce, už kvůli pohodlí (nepohodlí). Máme na 11 hodin rezervovaný další Travel Bus do Bajawy za 150,000 Rp na osobu, ale nevíme jak vypadá. Takže se s Holanďany loučíme, jdeme na hotel, kde nás má v 10 hodin autobus vyzvednout a v 11 hodin vyjíždět. Cestou kupujeme 2 koblihy, taštičky z listového těsta s hrozny, celkem za 12,000 Rp. Autobus k hotelu přijel v 10:30. Je to autobus společnosti Bajo Express, pro 11 lidí + řidič. Je tady dost místa na nohy, každý má své sedadlo. Pořád nás tlačí dozadu a nechce nám otevřít prostřední dveře, kde je mnohem více místa na nohy, až když naléháme tak je otevře. Bereme. Dozadu nakládáme batohy. Cena je 150,000 Rp do Bajawy s tím, že tento autobus (mikrobus) jede jen do Rutengu a tam má být v 15 hodin a v 16 hodin že nás nasadí na další autobus do Bajawy. Po naložení všech lidí vyjíždíme v těch 11 hodin. Autobus je pohodlný, klimatizace zapnutá není, tak máme otevřené okno. sedí vždy 3 v řadě a dva vedle řidiče.

Silnice je ze začátku strašná. Ruteng je od Labuan Bajo vzdálený 140 km na východ. Ze začátku vede cesta spoustou zeleně, potom přechází do vyprahlé a suché oblasti. Po dvou hodinách jízdy ve 13 hodin zastavujeme na přestávku v nějaké vesnici u warungu, kde si řidič dává oběd. My si kupujeme jen oříškové keksy za 6,000 Rp. Na WC se prochází přes obývací pokoj rodiny, která tady bydlí.

Ve 13:30 pokračujeme dál. Celou cestu jsou samé serpentýne a prudké stoupání a klesání, šílené předjíždění, neustálé troubení. Dělám pár fotek za jízdy z autobusu. Jak se blížíme k Rutengu, opět se mění ráz krajny, opět spousta zeleně, hory, mlha, chudobné vesnice, rýžová pole.

Do Rutengu jsme přijeli v 15:35. Autobus zastavil, vysadil nás a že tady je pokračování do Bajawy a domlouvá nějaké auto. Za cestu z Labuan Bajo do Rutengu chce 70,000 Rp za osobu a z Rutengu do Bajawy chce řidič auta za 2 osoby 150,000 Rp. Nakládají nás ne už do Travel Busu, ale do osobního auta Toyota Avanza, kde vzadu už jsou namačkaní 3 místní, uprostřed, kde je nejvíce místa, ale jen 2 sedadla už sedí chlap a 2 děcka, které posadil na jedno sedadlo vedle řidiče a nás na ta dvě sedadla s tím jedním chlapem v prostřední řadě. Takže sedíme tři na 2 sedadlech (trochu širších). Celkem nás tady je 9. Tyhle auta fungují jako nějaká přeprava osob či co. No vyrážíme hned. Je to dalších 120 km a 4 hodiny cesty před náma. Batohy dává na střechu k dalším věcem , přikrývá je plachtou a přivazuje. Začíná pršet, no nazdar, snad to nepromokne. Za chvíli naštěstí přestalo. Jízda je naprosto šílená, řidič jede jak blázen, každého předjíždí, celou dubu za jízdy smskuje a kouří, dálkovým ovládačem ovládá rádio, které řve celou cestu, o basech ani nemluvím. Bylo to strašné. Martin už si dal vatu do uší. Jednou zastavil u cesty na čůrání. Jinak cesta byla zajímavá, občas byly špatné úseky. Když projížděl nějaký známý, tak zastavili uprostřed cesty aby si popovídali a vyměnili cigarety. Z toho rádia mi třeštila hlava, nemluvě o tom, že celou dobu byla otevřená okna a k večeru se pěkně ochladilo. Bajawa se nachází v 1.100 m a Ruteng ještě ve větší, takže je to najednou skok od toho moře. Do Bajawy jsme přijeli po 19 hodině. Zastavuje ani nevíme kde, platíme těch 150,000 Rp. Vůbec se nemůžu zorientovat kde jsme. Vyrážíme hledat ubytování. Tady vyvstává další problém. Všechny hotely jsou beznadějně obsazené, protože se tady 2-3 týdny koná nějaký fotbalový turnaj. Jedni cizinci hledali odpoledne ubytko 2 hodiny než něco sehnali. Jediný volný pokoj mají v hotelu Bintang Wisata, ale za cenu 365,000 Rp s teplou vodou, VIP, všechny levnější jsou plné. A tenhle pokoj by měli volný stejně jen na jednu noc. Ještě nám doporučuje zkusit nový hotel Villa Silverin – Wolokole, ale je dále od města, už mimo Bajawu. Ale ve městě bychom asi nic v tuhle dobu nesehnali. Telefonuje do hotelu jestli mají volno a rezervuje nám standard pokoj za 175,000 Rp / noc, studená voda, 2 postele, větrák tady není protože jsme v horské oblasti a je tady chladněji, naopak jsou tady deky, ručníky, mýdlo, klasický záchod, sprcha, snídaně je v ceně od 4:00 podle domluvy.

Musíme se tam ovšem dostat ojekem, což je vlastně mototaxi, taxi na motorce. Recepční šel s námi na ulici, kde nám je pomohl odchytit a vysvětlil jim, kde nás mají zavézt. Přes den je cena 5,000 Rp za ojek, v noci jich jezdí málo, tak si účtují 7-10,000 Rp. Potřebujeme 2 ojeky a platíme celkem 20,000 Rp. S báglama na zádech nás veze do hotelu. Je to hodně daleko, asi 5 km od města. Ubytováváme se. Restaurace v hotelu není. Jediné co jsou schopni nám teď připravit jsou smažené nudle za 12,000 Rp a smažená rýže s vaječnou omeletou za 15,000 Rp. Platí se při check-outu společně s ubytováním. Martin si cestou na motorce popálil nohu o horký výfuk. Při koupání ve studené vodě (mají i standardní pokoj s teplou vodou za 240,000 Rp) ještě vypnuli elektrický proud, tak se sprchuji po tmě. Zapli jej asi za 3 minuty. Večer dopisuji dení a jdeme spát. Noční teploty jsou tady hodně nízké.

24.7.2009 – Bajawa, Ngoranale – sopka Wawo Muda, vesnice Ngada – Bena, Luba, Wogo

Po 7 hodině jsme si dali v hotelu snídani. Čaj, káva,toasty,marmeláda, vaječná omelete, ovoce. Konečně jsme si mohli hotel prohlédnout za denního světla. Je velice pěkný, u hlavní silnice z Bajawy směr Ende, jedinou nevýhodou je vzdálenost od města, protože v okolí hotelu nic není. Zato je z něj krásný výhled na sopku Gunung Inerie (2.230 m), což je jeden z mnoha aktivních vulkánů poblíž Bajawy.

Máme v plánu procestovat okolí na vlastní pěst, jelikož za denní výlety s průvodcem najatým automobilem si účtují 600,000 Rp při dvou osobách včetně vstupného do vesnic.

Bajawa je horské město v nadmořské výšce 1.100 m uprostřed svahů porostlých bujnou vegetací a vulkánů. Je tady chladnější klima. Bajawa je největší město v oblasti Ngada, oblasti, která si uchovala svůj status duchovního centra Floresu. Charakteristickým rysem zdejších vesnic jsou fascinující domy, megalitické kameny a totemické stavby. Obyvatelé oblasti Ngada hovoří odlišným jazykem.

Na recepci se ptáme na možnosti dopravy a ceny a držíme se jejich rad a vyrazili jsme na vlastní pěst poznávat okolí. Z hotelu Silverin jedeme bemem do města k trhu Pasar – cena 3,000 Rp / osba, máme nachystané přesně. V autobusu se diví, že víme kolik máme zaplatit. Z Pasaru jezdí bema a lze najmout ojeky kamkoliv. Najímáme si dva ojeky za cenu 5,000 Rp / os, chtěli 10,000 ale známe ceny z hotelu, takže jsme se nedali. Jedeme do vesnice Ngoranale, 10 km severně od Bajawy, odkud začíná výstup k nejnovější indonéské sopce Wawo Muda. Hned při vjezdu do vesnice nás zkasírovali každého o 5,000 Rp a motorkáři nás zavezli až ke kostelu – kapela. Odtud má vést cesta na vrchol sopky. Hned nás odchytli místní a děti a chtějí nás za nějakou úplatu doprovázet. Ukazují nám zkratku za kostelem. To se nám moc nezdá, chceme jít širokou cestou jak píší v průvodci, ale celá vesnice nás posílá na druhou stranu ke kostelu. A opravdu. Když projdete přes kostel a zeď za ním, vede tudy stezka lesem (zkratka).

Nejdříve se jde bujnou vegetací a potom se stezka napojí na klasickou širokou cestu. Nelze zabloudit a tudíž doprovod není nutný. Děti nás chtějí doprovázet za peníze, pořád jsou za námi, ale snažíme se je nevímat a jdeme si po svém. Z cesty jsou pěkné výhledy do krajiny, na město Bajawa, sopku Inerie (2.230 m) – má hnědou barvu.

Cestou potkáváme skupinku turistů, kteří už se vrací zpátky, takže jsme usoudili, že jdeme správným směrem. Žádné značení trasy tady není. Nejlépe je vyrazit co nejdříve zrána, aby jste se vyhnuli horku. Cesta až na vrchol je dlouhá asi 5 km (cca hodinku cesty). Potom vede pastvinami.

Vulkán Wawo Muda je nově vybuchlá a vzniklá sopka. V roce 2001 vybuchl nad vesničkou Ngoranale nový vulkán. Vrcholek vysoké hory dříve porostlý pastvinami stejně jako okolní kopce se z ničeho nic roztrhl, pohřbil okolní vegetaci v nově vytvořeném kráteru a změnil stromy v ohořelé zčernalé pahýly. Na dně kráteru se zformovalo 5 různobarevných jezírek. Všechny jezírka mají mít stejnou červenou barvu. Bohužel všechna jezírka jsou údajně vidět pouze v období dešťů. Když jsme tady my, v období sucha, máme možnost vidět pouze jedno, ale i tak ta cesta stála za to.

Zpátky do vesnice se vracíme stejnou cestou. Procházíme vesnicí Ngoranale. Pozorujeme místní obyvatele, děti na nás volají. Všude suší kávu. Je tady škola, kostel. Primitivní domy a obyčejní lidé.

Na cestu zpátky do Bajawy k trhu chytáme zase 2 ojeky, každý za 5,000 Rp. Kupujeme jednu vodu za 5,000 Rp. Zvažujeme cestu do Soa k horkým pramenům. Je to asi hodinu cesty autobusem nebo bemem (10,000 Rp) nebo ojekem za 40,000 Rp a pak ještě min. 2 km pěšky. Další možností je najmout si ojek k okolním vesnicím, s tím, že na nás vždy počká a pak nás zase zaveze dále. Cena dle hotelu 50-70,000 Rp. Nejdříve dohadujeme cenu, začíná na 100,000 za jeden ojek, nakonec jsme na ceně 70,000 Rp, s tím, že nás zaveze do vesnic v oblasti Ngada a to vesnice Bena, Luba a Wogo. Vzali jsme 2 ojeky, tzn. motorku i s řidičem. Je výhodou, že to tady znají. Nejdříve tankujeme benzín.

Jedeme k první vesnici Bena, asi 16 km jižně od Bajawy. Cestou na motorce je zima a mlha. Objíždíme sopku Gunung Inerie, ale je bohužel z větší části zahalena v mracích. Tato vesnice je více turisticky postižená, ale přesto to neubírá na její kráse. Vesnice v regionu Ngada jsou udržovány podle tradičního plánu a stylu. Oblast Ngada si uchovala status duchovního centra Floresu. Charakteristickým rysem zdejších vesnic jsou fascinující domy, megalitické kameny a totemické stavby. Lidé Ngada obývají centrální část Floresu kolem města Bajawa. Mnoho vesnic doposud kamenných s náboženskou obřadní plošinou a animistickými symboly. Některé vesnice, jako právě třeba Bena, stojí na původním místě již více než 1000 let. Lidé jsou většinou zatím nedotčeni islámem či křesťanstvím, čistí animisté. Respektive jsou přesvědčení křesťané a přesto stále praktikují prastaré animistické rituály. Do všech vesnic se platí dobrovolné vstupné a zapisuje se do knihy návštěv. Dáváme 15,000 Rp. Motorkáři jdou s námi.

Vesnice Bena má 9 různých klanů, které žijí ve vesnici vystavěné na devíti úrovních a s devíti dvojicemi Ngadhu a Bhaga.

Počet klanů ve vesnici se pozná právě podle počtu dvojic osobitých dřevěných přístřešků, kterým se říká ngadhu (otec) nebo bhaga (matka). Ve středu mnoha vesnic v oblasti Ngada stojí jedny z nejneobvyklejších staveb v Indonésii Ngadhu (otec) a Bhaga (matka). Mají představovat ochranu a přetrvávající přítomnost předků zesnulých před dávnou dobou, ale současně také symboly plodnosti. Ngadhu v sobě skrývá sílu a přetrvávající vliv výjimečných mužských předků a připomíná muže oblečeného do obrovské sukně hula se scvrklou hlavou, který drží oštěp a nůž. Slaměná sukně vyměňovaná přibližně každé čtyři roky, zahaluje významnou část stavby, kterou tvoří vyřezávaný dřevěný sloup prosycený sílou konkrétního mužského předka. Sloup je ve skutečnosti falickým kmenem stromu, který byl zaživa vykopán a potom hrubě vyřezán a přesazen do vesnice. Ženská část Bhaga je symbolem dělohy. Miniaturní domeček zbudovaný dohromady s jeho mužským protějškem je vždy situován souběžně s Ngadhu v pravidelných řadách. Symbolický pár je doplněn vyřezávaným sloupem zvaným Peo, k němuž jsou přivazována zvířata předtím, než jsou obětována v rámci některého z rituálních obřadů.

Bena slouží jako centrum náboženství a tradic v této oblasti. Na turisty jsou tady zvyklí a nechají se bez problémů fotografovat a nic za to nepožadují. Jsou velice přátelští. Procházíme vesnicí, domky mají doškové střechy, nemají tady elektřinu, každý domek má krytou verandu. U některých domků sedí žena na zemi a na primitvním stavu něco tká. Jiná vyrábí korálky.

Na jiném zápraží zase bělovlasá babka žvýká betel. Ukazuje nám jak si to balí. Do listu pepřovníku betelového zabalí kus červeného ořechu arekového z palmy arekové a k tomu trochu páleného vápna. Přísady dohromady utváří drogu nazývanou betel nebo paan. A to žvýkají v ústech a k tomu si přisypávají do pusy ještě to pálené vápno. Vyplivují červeně zabarvené sliny. Od toho mají červené dásně a zuby. A když se na Vás usmějí tak to působí někdy hrůzostrašně. V Asii je betel oblíben již téměř 2000 let. Žvýkaní betele navozuje dobrou náladu, zahání hlad a zvyšuje motivaci k práci. Jedna babka už neměla ani zuby a neměla by to jak požvýkat, tak měla speciální hmoždíř, ve kterém si to drtila.

Nabízí tady k prodeji i místní kávu, vanilkové lusky a skořici.

U některých domků stojí sloupy s buvolími rohy. Tyto rohy patřili buvolům, které zabili předci rodiny žijící v domě. Čím více buvolů, tím lépe.

Kromě ngadhu a bhagu jsou ve vesnici roztroušeny ještě kamenné mohyly. Pod některými prý odpočívají významní předkové, jiné slouží jako obětní stolce. Přestože uctívají předky, jsou všichni křesťani, o čemž svědčí i pár hrobů s kříži a taky pomníček s panenkou Marií, který stojí na skalní vyvýšenině na konci vesnice. Když opouštíme vesnici přijel autbus plný turistů. My jsme tady byli naštěstí sami.

Pár metrů od vesnice jsou „horké prameny“. Ani motorkáři neví kde. Ptají se místních. Vede k nim z hlavní silnice úzká stezka lesem, pak jsme překročili potok až jsme došli k malému jezírkus teplou vodou. Stále tam teplá voda přitéká. Vedle je potok se studenou vodou a spojují se. Už se tady koupou 4 místní lidé. Používají to místo koupelny. Mají sebou šampony, kartáčky na zuby. Takže jsme tam ani nevlezli.

Vrátili jsme se na hlavní silnici. Jedem do další vesnice kmene Ngada a to vesnice Luba, která se nachází asi 1 km od Beny. Vede k ní odbočka z hlavní cesty opačným směrem než k horkým pramenům. Tentokrát jsem se pouze já zapsal do knihy návštěv a zaplatil vstupné 5,000 Rp. Martin zůstal na okraji vesnice. Vesnice Luba je typickou ukázkou vesnice Ngada s dvěma řadami dřevěných domků s doškovými střechami oddělenými centrálním prostorem. Uprostřed stojí stojí dřevěné stavby ngadhu ve tvaru deštníku a zmenšeniny domku představujíci bhaga (matku). Kolem staveb jsou roztroušené kamenné mohyly. Nachází se tady pár hrobů s kříži.

Vesnice je méně postižená turismem než vedlejší vesnice Bena. Lidé jsou přátelští, chtějí si povídat. Ochutnáváme skořici. Jedna místní babka tancuje a pozpěvuje si a modlí se. Asi si dala betel :-).

Pokračujeme do města Mataloka, kde se odbočuje k vesnici Wogo. Tady už je turistů více. Mají dokonce do vesnice zavedenou elektřinu. Dáváme dobrovolné vstupné 10,000 Rp a zapisujeme se do knihy hostů. Procházíme vesnicí. Nachází se tady jedny z nejhezčích megalitů a Ngadhu a pěkné domečky Bhaga.

Máme možnost nahlédnout do jednoho domu místních. Uvnitř je zvlášť ložnice pro ženy a zvlášť pro muže, ke které se jde po schůdkách a kuchyně.

Podle knižního průvodce mají být 200 metrů od vesnice megality usazené na mýtině. Ve vesnici nám tvrdí, že to je 1 km. Na motorce už jedeme 5 km a nic. Staví se tady nový most a vypadá to, že ho staví celá vesnice. DOvezli nás do úplně jiné vesnice. Tam nás zase místní nasměrovali zpátky. Je to opravdu asi 1 km od vesnice Wogo, po hlavní cestě a z ní odbočit vlevo do lesa. Možná se tam dá dojít i z vesnice nějakou zkratkou. Jsou to megality různých tvarů, některé jsou zarostlé trávou. Motorkáři tady byli taky poprvé, ať se učí kluci, příště už aspoň budou vědět. Z ničeho nic se tady vynořila skupinka žen s kbelíky s prádlem na hlavě. Jak se náhle objevily, tak se za chvíli zase ztratily v buši. Udělali jsme společné foto na megalitech a vracíme se zpátky do Bajawy.

Vysadili nás zase u trhu, zaplatili jsme a rozloučili se. Byl to fajn výlet, opravdu zajímavá kultura. Rozhodně návštěvu mohu doporučit. Informujeme se ještě na autobusy do Moni a letadla. Do Labuan Bajo nelétá bohužel v současné době nic ani z Ende ani z Maumere. Pouze do Denpasaru na Bali Pelita Air kolem 1 mil. Rp a Merpati 1,5 mil. Indonesia Air Transport, který inzeruje lety z Ende do LB za 491,000 Rp prý nelítá. Koupili jsme vodu za 5000, pivo za 20,000 Rp, 2 čokoládové buchty a slané keksy na zítřejší cestu autobusem. Z města jsme si vzali dva ojeky do hotelu za 5,000 Rp. Rezervujeme si na recepci nocleh v hotelu na 26.7. Nechtějí po nás žádnou zálohu. V hotelu jsme si objednali na večeři opět nudle a rýži, nic jiného tady totiž nevaří. Jelikož je kuchař na trhu a nakupuje tak musíme s večeří počkat do 19 hodin. O půl osmé ještě není navařeno, ale už je zpátky. Večeře jsme se dočkali po 20 hodině. Ale dočkali.

25.7.2009 – přesun autobusem z Bajawy přes Ende do Moni

Budík dnes máme na 5:30. V 6 už jsme dostali snídani, toasty, marmeláda, vajíčková omeleta, čaj. Vyklízíme pokoj, platíme ubytování za dvě noci 350,000 Rp a nezapočítali nám ty 4 večeře (54,000 Rp). V 6:30 má vyjíždět přímý autobus z Bajawy do maumere, přes vesnici Moni, kam máme namířeno. Je to public bus společnosti Surya Agung, který v 6:30 vyjíždí z autobusového terminálu ve Watujaji, 2 km od Bajawy, ale projíždí kolem našeho hotelu, takže se tam nemusíme štrachat. Cena je 70,000 Rp za osobu. V autobuse jsme jediní, ale jen do chvíle, kdy jsme přijeli k benzínce, kam přijíždí druhý autobus Sinar Agung a přestoupili lidi. Naše batohy a všechna další zavazadla dávají na střechu. Jedeme přes vesnici Mataloka. Tady se autobus kompletně naplnil lidmi a vším možným i nemožným, včetně pytlů s rýží, různými balíky. Autobus totiž současně slouží jako poštovní autobus. Přijímá a vydává balíky, aniž by majitelé museli autobusem cestovat. Takže v průběhu cesty různě sbíráme a vydáváme balíky, na které už lidi poslušně čekají u cesty. Dveře jsou za jízdy otevřené, protože klimatizace ani větráky tady nejsou. Jedno dítě před námi na sedadle zvrací a pytlíky s blitíčkem jeho otec průběžne vyhazuje z okna. Hudba je tak nahlas, že neslyšíme vlastního slova, ale místním to nevadí. Za jízdy běžně kouří. Ze začátku zastavujeme každou chvíli, občas i couvá, když někdo ještě mává s nějakým balíkem, ale potom už konečně se trochu rozjel. Zastávky jsou příležitostí pro různé obchodníky, kteří se oknem autobusu snaží cestujícím prodat různé zboží.

Cesta je klikatá. Projíždíme pěknou krajinou s výhledem na některé sopky. Před městem Ende jedeme podél Savuského moře a pobřeží. Pláž je pokrytá černým lávovým pískem. Trasu 100 km jsme urazili se všemi zastávkami za 5 hodin. V 11:30 zastavujeme na stanovišti bem kousek od přístavu, vedle benzinové pumpy, kde je naštěstí i toaleta. Ende je největší a nejdůležitější přístav na Floresu. Za 5 minut na to zastavujeme u warungu u silnice. Zastávka trvá 30 minut. Většina cestujících včetně řidiče si zašli na oběd. My jsme si tam nic nevybrali, tak jsme čekali venku schovaní pod stromem, protože bylo příšerné horko.

Potom pokračujeme klikatou cestou, dlouhou 50 km do vesnice Moni. Z autobusu jsou nádherné výhledy na krajinu, rýžová pole, strže, rokle podél cesty, dole protéká řeka. Na některých místech opravovali povrch vozovky. Za hodinu a půl jsme dorazili do Moni, malé horské vesnice uprostřed zelených rýžových políček a svahů, téměř na úpatí sopky Kelimutu, ke které míříme. Dnes tvoří vesnici většinou různé ubytovny, losmeny a restaurace. Především slouží jako základna výletu na Kelimutu.

Řidič každého vysadí, kde si řekne. Nechali jsme se vysadit na konci vesnice směr Maumere u hotelu Flores, který je hned u silnice. Zašli jsme se zeptat na ubytování. V průvodci z roku 2002, který máme k dispozici se píše, že hotel vypadá, jako by byl neustále renovován. Na tom se bohužel ani v roce 2009 nic nezměnilo :-) Ale zase pokoje patří k nejhezčím v Moni. Jsou velké, pokoj se studenou vodou a se snídaní stojí 250 (200,000) Rp a steplou vodou 300,000 Rp. Jdu se ještě podívat na jedno ubytování, ke kterému vede ukazatel přímo u cesty naproti hotelu Flores. Jsou to Palm Bungalows, vzdálené asi 300 metrů od silnice. Martin čeká s bágly u cesty. Mají tady 3 bungalovy za 75,000 Rp a jeden za 100,000 Rp (pro 3 osoby). Cena je včetně snídaně, která obsahuje banánovou palačinku, ovoce, čaj nebo kávu. Bamusové bungalovy s plechovou střechou a verandou mají dřevěnou podlahu, moskytiéru (je tady dost komárů), ručníky, umyvadlo, vanu, studenou vodu a klasické WC. Nachází se v pěkném prostředí s výhledem na hory. A majitelé jsou navíc velice milí.

Jeden borec mě zavezl na motorce pro Martina a batohy. Nabízí nám oběd, dáváme si smažené nudle a smaženou rýži, i když cenu nevíme, ale nemělo by to stát moc. Na druhý den jsme si domluvili na 5 hodin a ráno 2 ojeky (mototaxi), každý za 40,000 Rp za obě cesty ke Kelimutu i s čekáním. Je to prý dobrá cena. Bere se 25,000 Rp i více za jednu cestu. Aspoň si něco přivydělají.

Odpoledne se jdeme projít do vesnice. Podél cesty jsou rýžová pole s vodnímu buvoly.

Není tady žádný obchod, jen stánky se základními věcmi. Kupujeme 2 vody po 6,000 Rp, pivo za 20,000 Rp, pomerančové keksy za 5,000 Rp a dvě buchty, jednu jahodovoua druhou moka, každou za 1,000 Rp. Není tady pošta, internet, směnárna. Na internet jela jedna bába do Maumere. Nejdříve jdeme k vodopádu (air terjun). Odbočka k němu je z hlavní cesty u restaurace Rainbow Café na začátku vesnice Moni při příjezdu z Ende. Vede k němu prudký chodník. Vodopád je moc hezký a dá se v něm dokonce koupat, což jsme vyzkoušeli až k večeru. Vedle vytéká horký pramen, ale nedá se tam koupat, je to malé.

V okolí Moni se nachází 2 horké prameny, kde se dá koupat. Jeden „bazén“ pro 6 lidí je někde v rýžovém poli, ale není tam údajně moc horká voda a hlavně přesně nerozumíme, kde to má být. K duhému se jde po hlavní cestě směr Ende, kde je odbočka vlevo směr Kelimutu po hlavní cestě. Cesta se dá zkátit po schodech u restaurace Kelimutu a Saoria Wisata Bungalows. Mimochodem Saoria Wisata Bungalows patří k nejluxusnějšímu ubytování v Moni. Bungalovy se nachází v kopci nad silnicí.

Po silnici směr Kelimutu jsme došli do první vesnice a v ní je odbočka vlevo k horkým pramenům, kde voda dosahuje teploty 40°C. Tak jsme se těšili, že se zde vyhřejeme. Ale chuť nás přešla hned jak jsem to viděli. Jsou to 2 nádrže, jedna pro muže a jedna pro ženy. Jezdí tady lidé z celého okolí na motorkách po práci, aby se okoupali, umyli zuby a všechno ostatní. Prostě místní to používají jako koupelnu. Používají, mýdlo, šampony a to všechno plave ve vodě.

Stejnou cestou se vracíme zpátky. Pěšky je to celkem daleko. Okoupali jsme se pod vodopádem. Cestou nám zastavuje chlap na motorce a nabízí auto dopravu do Labuan Bajo za 100 eur na osobu, tak odmítáme. Později jsme ho potkali znova, říká že má 2 lidi a že by nás přibral, za cenu 700,000 Rp za osobu. My si trváme na své ceně 700 za oba dva. Říkal, že se domluví a že v 19 hodin přijede k nám na pokoj a řekne nám, jestli ano nebo ne. Byl přesný jak hodinky, spí totiž vedle v chajdě a paní majitelka našich bungalovů je jeho teta. Takže tedy 700,000 Rp za oba, v 9 hodin ráno odjezd 6 lidí, z toho 2 vystoupí v Ende a 4 budeme pokračovat do Bajawy, kde přespíme, ráno ty dva další turisty vezme na výlet do dvou vesnic Ngada, kde my už jsme byli. Pak nás naloží a pojedeme přes Ruteng do Labuan Bajo. Za soukromé auto je to dobrá cena. Nevím, kolik budou platit ostatní. Na večeři jsem si dal smažené nudle se zeleninou (opět neznám cenu). Nemají tady restauraci, vaří doma. Trošku tady měli problém s vodou, 3x to musel jít někam zapínat. Chvíli to šlo a pak zase ne. Ale jinak to bylo super.

26.7.2009 – vulkán Kelimutu, přesun přes Ende do Bajawy

Budík máme nastavený na 4:30, abychom byli stihli východ slunce nad Kelimutu. V 5 hodin ráno za tmy a v zimě vyjíždíme na dvou motorkách na Kelimutu, asi 12 km. Téměř až na vrchol vede z Moni asfaltová silnice. Nejdříve zastavujeme u brány, kde platíme vstup 20,000 Rp za osobu + 3,000 Rp za motorku. Zapisujeme se do návštěvní knihy. Pokračujeme dále do kopce na záchytné parkoviště, kde už stojí hodně bem. Cestou pěkně fouká. Je nutné se teple obléct. Od parkoviště se pokračuje po dobře značené trase po schodech a potom cestičkou vlevo až k samotnému vulkánu max. 2 km na vyhlídku, ke které vede spousta schodů. Kolem je hodně borůvčí a skály.

Tady už je plno turistů, kteří čekají na východ slunce. Vulkán Kelimutu se svými třemi podivuhodně zabarvenými kráterovými jezírky patří k tomu nejlepšímu v Indonésii a nejvyhledávanějším cílům na Floresu.

Vrcholek Kelimutu (1.620 m) tvoří podivuhodná měsíční krajina, na východě se dvěma obrovskými jezery, která jsou oddělená úzkou šíjí. Voda v jednom jezeře Tiwu Nua Fooh Fai (5,5 ha) je v současné době zelená (tyrkysová), druhé jezero Tiwu Ata Polo (4 ha)bývalo před několika lety jasně tyrkysové, dnes je tmavě červeno-hnědé (mě sice připadá zelené). Ovšem z vyhlídky téměř vidět není, musí se k němu potom z jiné strany.

O několik set metrů na západ se v hluboké proláklině nachází třetí jezero Danau Tiwu Ata Mbupu (4,5 ha), také červeno-hnědé až černé.

Všechny tři jezera není možné odsud vyfotit najednou, jedině z letadla. Barva jezer je způsobena hladinou určitých minerálů, které se ve vodě rozpouštějí. Barva jezer se v průběhu let mění a to je na nich zajímávé. Různou barvu jezer způsobuje oxidace, jelikož je tu velmi kyselá voda. V závislosti na oxidačním stavu pak jezera mají různou barvu od zářivě červené přes zelenou až po modrou. Současné barvy jsou hnědá, černá a tyrkysová. Poslední erupce tady byla zaznamenána v roce 1968. Vulkán se nachází ve stejnojmenném národním parku (Taman Nasional Kelimutu). Pěkně tady fouká a neustále se měnil opar a viditelnost. Museli jsme vždycky počkat než se mlha zvedne a potom udělat rychle nějaké záběry. V místním nářečí znamená keli horu a mutu ducha jezer. Lidé v okolních vesnicích věří, že vody jezer jsou místem posledního odpočinku duší, mladé duše odpočívají v hnědém jezeře na východě, starší v zeleném a duše vrahů a zlodějů jsou uvězněny v černém jezeře na západě. Z vrcholku pozorujeme neustále přicházející další a další turisty. Poté co jsme na vrcholku strávili asi hodinu jsme se vydali zpátky. Odbočili jsme ještě k okraji kráteru s hnědým jezerem (zeleným). Z bezpečnostního hlediska je tady ohraničen vyhlídkový chodník.

Vracíme se na parkoviště, celí zmrzlí a fičíme z kopce na neutrál až do Moni. Z vrcholku se dá sejít do Moni i pěšky, trasa je dlouhá asi 12 km a zabere tak 2-3 hodiny, ale většina turistů dneska se i dolů nechá odvézt. Na pokoji jsme v 7:45. Na verandě jsme posnídali kávu a čaj, banánovou palačinku, půl mandarinky, banán, papáju, mango a 2 sezamové koblížky plněnné něčím. Platíme ubytování 75,000 Rp, 3 jídla, každé za 6,000 Rp a dva ojeky na Kelimutu po 40,000 Rp. Před 9 hodinou nakládáme batohy do auta, sedám si dopředu vedle řidiče, Martin doprostřed. K němu přibíráma dva Holanďany a dozadu dva, kteří vystupují v Ende a jdou na místní letiště.

Cestou do Ende je u silnice v jednom místě spousta lidí, dokonce i linkový autobus a všichni vychází ven se podívat jak včera v 19 hodin se do hlubokého srázu zřítilo auto. Prý je 5 mrtvých a 2 v nemocnici, všechno místní, žádný turista mezi nimi nebyl.

Od řidiče se dozvídáme, dnes je neděle, že všichni chodí do kostela a dnes nepracují, ani na silnicích se dneska nepracuje. Děti chodí do školy 6 dní v týdnu kromě neděle, většinou do 12-13 hodin. Kamenný dům stojí od 40 mil. Rp, motorky 10-11 mil. Rp. Řidičský průkaz na motorku je sice povinný, ale hodně lidí ho nemá a jezdí. Když je zastaví policajt, dají mu peníze jako úplatek (50,000 Rp) a jedou dál. Potom to tak na silnicích vypadá. V Ende kousek od letiště vysazujeme dva lidi a hned je v autě více místa. Poblíž přístavu, odkud jezdí lodě do Surabaye a Makassaru, si dává řidič snídani společně s obědem a holanďani jedno jídlo napůl.

Kupujeme cigarety za 10,000 Rp. Řidič jede celkem pomalu a hlavně nemá zapnuté rádio. Zastavujeme nám na pláži Penggajawa, kde je černý písek a modré kameny, které se nachází pouze na této pláži. Vyváží se na Jávu a ta je exportuje do USA a Japonska, kde se používají na keramiku. Pobřeží omývá Savuské moře. Silnice do Bajawy vede přímo podél pobřeží.

Potom pronikáme do vnitrozemí. Jedem kolem sopky Gunung Ebulobo, která je také známá jako Amburombu nebo Keo Peak. Tento symetrický, stále aktivní, stratovulkán se tyčí nad vesnicí Boa Wae do výšky 2.124 m s plochým vrcholkem pokrytým lávou. Zajímavé je, že má kráter z boku. Ve stánku u silnice kupujeme 2 vody po 6,000 Rp a dvě vařené kukuřice, každá 2,000 Rp. Akorát jsem nevěděl jak se řekne sůl, tak jsem se zeptal řidiče a bába načala celý velký sáček soli, abych si posolil dvě kukuřice.

Ve 14:30 přijíždíme k odbočce k vesnici Bena, tak řidič tam jede s holanďany již dnes, aby nemusel ráno, když máme ještě čas. Je pěkné počasí, tak aspoň si můžeme lépe prohlédnout okolní krajinu a hnědou sopku Inerie, protože minule byla hrozná mlha.

Potom navštěvují ještě vesnici Luba. Obě jsme již viděli, takže čekáme venku. Druhou cestou než s motorkáři se vracíme do Bajawy. Vysazují nás u hotelu Silverin, kde máme rezervovaný pokoj. Holanďani budou bydlet nevím kde, nemají nic rezervované, ale tady nechtěli, chtěli blíž do města. Na ráno se domlouváme, že nás vyzvedne v 9 hodin. Zatím nechtěl po nás žádné peníze. Dostali jsme stejný pokoj jako minule. Uvařili jsme si polívku. Večer už nikam nejdeme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .