0
0

Úvod

21.6.2009 jsme opět s Martinem vyrazili na vlastní pěst do vzdálených končin naší planety. Tentokrát padla volba na Indonésii. Naším cílem bylo vidět a nasát z její atmosféry co nejvíce. Věřím, že cestopis z této nádherné země bude pro Vás přínosem.

A proč vlastně tentokrát Indonésie? Indonésie je země, která nemá co do velikosti, rozsahu a pestrosti sobě rovné. Žádné místo na zeměkouli nenabízí příležitostnému cestovateli tak jedinečnou rozmanitost krajiny a kultury a právě to nás na tom tolik přitahovalo. Indonésie je největším souostrovím na světě s rozlohou více než 1 900 000 km2. Celý archipelag se táhne v délce přes 5 200 km od asijské pevniny až po Austrálii, mezi Indickým a Tichým oceánem.

Indonésie je největším muslimským státem na světě, ale žije tu i početná populace křesťanů, hinduistů a buddhistů. Indonéština (Bahasa Indonesia) je oficiální jazyk, kterým mluví všech 230 milionů Indonésanů. Zároveň mnoho z nich ovládá i jazyk svého kmene, hovoří přibližně pěti sty jazyky a dialekty. Ale v turistických oblastech a větších městech jsme neměli problém se domluvit anglicky. Ostrovy vzniklé převážně sopečnou činností nabízí nádhernou přírodu, úžasný podmořský svět, oslnivě bílé pláže, průzračné moře a zajímavou kulturu. Navíc v Indonésii, jako i v jiných částech Asie, pořídíte spoustu věcí velice levně, zejména ubytování, kterého zde existuje obrovské množství, potravu i dopravu, takže dovolená tady určitě nezruinuje Váš rozpočet. Indonéskou měnovou jednotkou je indonéská rupie (Rp), která se už dále nedělí. V době naší návštěvy bylo 1000 Rp asi 1,60 Kč. V Indonésii lze platit kreditními kartami, ale my jsme měli převážně vše v hotovosti. Zejména v některých odlehlých oblastech se Vám může stát, že nepůjde kartou zaplatit nebo nebude k dispozici bankomat.

Podstatné bylo zvolit, kdy se na cestu vydat. Podle mnohých doporučení je lepší navštívit Indonésii v období sucha, která je od května do října. V období dešťů (listopad – duben) bývají problémy s dopravou, řeky jsou rozvodněné. Celé souostroví leží v tropické rovníkové oblasti s teplotami mezi 21 – 33°C a rok se v podstatě podle monzunových větrů dělí na období suché a vlhké. My jsme zvoli termín 21.6.-5.8.2009. Možná někomu může připadat 6 týdnů jako dlouhá doba, ale uteklo to bohužel strašně rychle.

Vzhledem k rozlehlosti celé země si musíte vybrat pouze určitou část, pokud na to nemáte třeba rok. My jsme zvolili ostrov Sulawesi (dříve nazývaný Celebes) a to kvůli potápění v NP Bunaken, který je mezi potápěči považován za top lokalitu na světě a také kvůli jedinečné kultuře Torajů žijících v horách uprostřed země. Samozřejmě jsme nemohli vynechat nádherný hinduistický ostrov Bali a s ním sousedící ostrov Lombok, který není dosud tak navštěvován jako Bali. Přesto nabízí nádhernou přírodu a moře, zejména v okolí ostrůvku Gilli. Lákal nás málo navštěvovaný a o to zajímavější ostrov Flores se známým vulkánem Kelimutu se třemi barevnými jezírky a . No a když už dojedete až na ostrov Flores, tak by byla škoda nenavštívit ostrovy Rinca a Komodo, které jsou domovem největšího ještěra na světě, varana komodského. Oblouk ostrovů východně od bali se souhrnně nazývá Nusa Tenggara. Posledním navštíveným ostrovem byl ostrov Jáva, zejména jeho východní část se sopkou Bromo, a centrální část, kde se nachází ohromující budhistický komplex Borobudur, hinduistický chrám Prambanan a bývalé královské město Yogyakarta.

Před cestou jsme měli koupené zpáteční letenky, které byly nutné i k vyřízení víza. Podařilo se nám sehnat levné letenky z Londýna do Kuala Lumpur v Malajsii, přes malajskou leteckou společnost Air Asia, kterou jsem měl osvědčenou z předchozích cest po Asii. Je to nízkonákladová společnost, která zajišťuje lety po celé Asii, ale létá už i do Austrálie a do Evropy. Chodí mi od nich nabídky na mail a zrovna přišla nabídka, kdy zahajovali první let z Asie do Evropy, právě do Londýna a tak měli zaváděcí ceny. Takže nás zpáteční letenka včetně zavazadel a jídla vyšla na 9.900 Kč. Kupovali jsme ji už 26. listopadu 2008. Při odletu ze země se platí odletová taxa mezinárodní ve výši 100,000 Rp (u domácích letů je 30,000 Rp). Ceny letenek se řídí podle sezony, nejvyšší jsou od počátku července do konce srpna, kdy je v Indonésii nejlepší počasí, proto doporučuji zajistit co nejdříve. V únoru 2009 jsme si ještě koupili letenky opět se společností Air Asia a to z Kuala Lumpur do Manada na ostrově Sulawesi, kde naše cesta začínala, za cenu 1.350 Kč a z Yogyakarty do Kuala Lumpur za 586 korun. Potom jsme si sehnali letenky do Londýna z Brna se společností Ryan Air za 1.660 Kč a z Londýna do Prahy s Easy Jetem za 1.250 korun. Zajistili jsme si první noc se snídaní v Kuala Lumpuru za cenu 800 Kč / pokoj.

Očkování jsme nějaké měli z minulých let jen mi nějaké už expirovalo takže jsem absolvoval očkování na břišní tyfus a meningokoka. Očkování proti žloutence A a B mi stále platí. Žádné očkování není povinné, ale určitě je doporučené očkování proti břišnímu tyfu, žloutence A a B, tetanu, obrně, užitečné je i očkování proti vzteklině. Antimalarika jsem s sebou měl pro všechny případy, ale neužíval jsem je předem. Hodně lidí to špatně snáší a mají zkaženou celou dovolenou a to jsem neměl zapotřebí. Indonésie sice leží v malarické zóně, ale například na Bali je riziko nákazy velice malé. Je dobré používat moskytiéry (skoro ve všech ubytvnách byly moskytiéry nad postelí nebo síta v oknech), repelenty a za soumraku nosit dlouhé světlé oblečení. Důležité je nepít vodu z kouhoutku a používat vždy balenou, převařenou nebo chemicky ošetřenou vodu a to jak k pití tak i k čištění zubů.

Dále jsme měli předem rezervované auto Daihatsu Feroza pro pobyt na Bali u autopůjčovny Bali Car rentals. Dle itineráře jsme si auto rezervovali na 5 dní, s tím, že to šlo následně kdykoliv prodloužit. Cena včetně kompletního pojištění byla 25 USD za den. Platilo se až při vyzvednutí auta na letišti platební kartou. Určitě mohu autopůjčovnu doporučit, byli jsme spokojeni, vše proběhlo dle domluvy.

Poslední, ovšem důležitou věcí bez které by se naše cesta nemohla uskutečnit bylo vízum, které je pro pobyt v Indonésii nutné. Jeho cena byla 900 Kč (pro jeden vstup). Při vícenásobném vstupu je cena 2000 Kč. Vyřizovali jsme jej na Indonéské ambasádě v Praze. S yvřízením nám pomohl kamarád,který v té době v Praze pracoval, abychom tam nemuseli jezdit. K vyřízení víza je zapotřebí pas platný ještě nejméně 6 měsíců po návratu, 1 vyplněná žádost s nalepenou pasovou fotografií, itinerář cesty v angličtině po dnech, kopie letenky nebo lodního lístku do/z Indonésie (proto jsme si museli již koupit i letenku z Jávy do Malajsie)a doklad o dostatečném množství peněz na dobu pobytu ve výši min. 2500 USD, dokládali jsme výpis z účtu. V pase je nutné mít minimálně 2 volné stránky. Turistické vízum je buď na 30 nebo na 60 dnů. A do země se musí vstoupit do 90 dnů od jeho vystavení. My jsme potřebovali 60 denní, tudíž bylo nutné jej vyřídit předem. 30 denní vstupní vízum za 25 USD je možné od 28.5.2007 pořídit i po příjezdu do Indonésie na předem daných letištích a přístavech, oficiálních místech vstupu do země, tzv. immigration gateways. Pokud vstupujete mimo tato oficiální místa, je nutné rovněž mít vízum již z domova. Zde uvádím seznam měst/letišť, kde můžete vstoupit do Indonésie a požádat o vízum po příletu: Surabaya, Yogyakarta, Solo, Kupang, Jakarta, Makassar (dnes již Ujung Pandang), Denpasar, Medan, Manado, Mataram, Balikpapan, Pekanbaru, Padang. Vízum bylo myslím připraveno do 3 dnů. Dostali jsme k tomu praktickou česko-indonéskou konverzaci se slovníčkem :-).

Pro dopravu po Indonésii jsme používali všechny možné dopravní prostředky. Leteckou a lodní dopravu mezi ostrovy (i když indonéské letecké společnosti nejsou zrovna považovány za nejbezpečnější), vlakovou dopravu na Jávě, autobusovou dopravu, měli jsme dvakrát půjčené auto (na Bali a na Lomboku), půjčenou motorku na Sulawesách. Pro půjčení auta nebo motorky je nutné mít mezinárodní řidičský průkaz, který Vám na počkání vystaví u nás na dopravním inspektorátu za 50 korun a platí 1 rok. A nezapomeňte, že se řídí vlevo, což nám ze začátku činilo trochu potíže. Teda Martinovi, mě ne, já jsem raději neřídil jen navigoval :-) Půjčení automobilu a motorky je v Asii levnou záležitostí. U lodní i autobusové dopravy je občas třeba počítat se zpožděním, kdy některé spoje vyjíždí až když mají dostatečný počet pasažérů (úplně obsazený). Kromě autobusů se hojně hlavně ve městech používají minibusy, kterým se tady říká bemo. Jsou sice narvané, ale bývají rychlejší a levnější než autobusy. Jízdné se platí přímo ve voze. Je dobré sledovat kolik platí místní, aby Vás jako turisty neošidili. Bývají barevně označené a většinou mají vepředu za sklem popsanou trasu kudy jedou. Ale ne vždycky se to podaří. Také jsme používali taxíky, mototaxíky, kterým se tady říká ojek. Nejde o nic jiného než o motorku s řidičem a jedním místem pro pasažéra. Často se také najímají minibusy i s řidičem, kterému se většinou pokud si ho najmete na více dnů hradí i ubytování a strava. Někteří si to zajišťují sami. Svezli jsme se i v becaku (vyslovuje se beťak), což je vozík poháněný jízdním kolem, kdy řidič šlape vzadu a vozík je vepředu, aby jste měli výhled. Je to v podstatě rikša, ale řidič neběží, ale šlape na kole. Tady je cenu si nutné domluvit předem. Za cestu do kopce si účtují více. Využili jsme toho v Makkasaru na Sulawesách při prohlídce města. V Manadu, Yogyakartě a na Lomboku jsme se setkali s další zajímavostí a to je koňská drožka nazývaná cidomo. Často jsou pěkně pomalované.

Co se týče ubytování, tak s tím určitě problémy v Indonésii mít nebudete a navíc je hodně levné a to i v hlavní sezóně. Jediné ubytování, které jsme měli zařízené předem byla první noc po příletu do Kuala Lumpur. Jinak jsem ubytování hledali vždy až na místě při příjezdu do nějakého města. Občas jsme využili služeb různých dohazovačů, kteří pak dostávají provize od hotelu, do kterého Vás dovezou. Ceny se dají většinou usmlouvat pokud nemají plno. Kvalita ubytování se různí od luxusních hotelů hlavně v turistických letoviscích až po obyčejné guesthousy, hostely, někdy se jim tady říká losmeny. Vždycky jsme se snažili mít pokoj s vlastní koupelnou a toaletou. V některých ubytovnách jsme se setkali s koupelnou typu „mandi“, kdy se políváte vodou nabranou nádobkou z velké vany. Stejným způsobem se zalívají i záchody. Indonésané nepoužívají toaletní papír, omývají se vodou, takže je dobré si přinést vlastní, ale běžně jej koupíte i v obchodech. Na hodně místech je pouze studená voda. Většina ubytoven má ventilátory, v oknech sítě proti hmyzu, moskytiéry. Společnost nám často dělaly drobné ještěrky gekoni, kteří neublíží, ale naopak chytají různý hmyz. V hodně ubytovnách a hotelech je v ceně zahrnuta snídaně. Určitě si nezapomeňte adaptér na elektrické zásuvky.

Indonésii jsme si také jako cíl dovolené vybrali kvůli potápění. Po dlouhých letech jsme se dokopali k tomu, abychom si u nás udělali potápěčský kurz a mohli jsme při našich toulkách po světě poznávat i krásy podmořského světa. Kurz jsme úspěšně dokončili těsně před dovolenou u Honzy Janse ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska, klub Alvin v Ostravě Třebovicích. Tímto bych mu chtěl za vše poděkovat, je to skvělý instruktor. A hlavně mu děkuji, že měl se mnou trpělivost, protože z počátku mi to vůbec nešlo. Ale když jsem se poprvé ponořil v moři, bylo to úplně o něčem jiném. Právě v Indonésii se nachází jedny z nejlepších lokalit na světě. Vůbec první ponor v moři jsme uskutečnili na ostrově Bunaken v mořské rezervaci Bunaken na severu ostrova Sulawesi (Celebes) u města Manado. Právě toto místo zaujímá v hodnocení potápěčských lokalit jedno z předních míst na světě. Další ponory jsme absolvovali na ostrově Bali (Padang Bai a ostrov Menjangan) a u ostrova Nusa Penida, kde jsme zažili nezapomenutelné potápění s obrovskými mantami.

Je dobré vědět, že díky své rozlehlosti se Indonéské souostroví dělí na tři časová pásma, takže i při pobytu v Indonésii na různých ostrovech se můžete setkat s posunem času. Sumatra, Jáva, Kalimantan Barat a Kalimantan Tengah spadají do západního pásma (SEČ + 7 hodin), Sulawesi, Bali, Lombok, ostrovy Nusa Tenggara, jižní a východní Kalimantan spadají do centrálního pásma (SEČ + 8 hodin) a Západní Papua spadá do východního pásma (SEČ + 9 hodin).

• Západní indonéské časové pásmo (Waktu Indonesia Barat, WIB) zahrnuje ostrovy Sumatra, Jáva a západní část ostrova Kalimantan (provincie Západní a Střední Kalimantan) a menší ostrovy nacházející se poblíž těchto ostrovů (např. Nias, Mentawajské ostrovy, Bangka, Belitung, Natuna, Madura atd.). Toto pásmo se řídí časem GMT + 7.00 hodin (rozdíl mezi ČR a tímto časovým pásmem je v období zimního času + 6.00 hodin, v období letního času + 5.00 hodin)

• Střední indonéské časové pásmo (Waktu Indonesia Tengah, WITA) zahrnuje ostrovy Sulawesi, Bali, Lombok, Sumbawa, Sumba, Flores, Timor a provincie Jižní a Východní Kalimantan. Toto pásmo se řídí časem GMT + 8.00 hodin (rozdíl mezi ČR a tímto časovým pásmem je v období zimního času + 7.00 hodin, v období letního času + 6.00 hodin)

• Východní indonéské časové pásmo (Waktu Indonesia Timur, WIT) zahrnuje souostroví Moluky (provincie Moluky a Severní Moluky) a indonéskou část ostrova Nová Guinea (provincie Papua a Západní Irian Jaya). Toto pásmo se řídí časem GMT + 9.00 hodin (rozdíl mezi ČR a tímto časovým pásmem je v období zimního času + 8.00 hodin, v období letního času + 7.00 hodin)

21.6.2009 – Přesun z ČR do Anglie

V 11:55 odjíždíme vlakem z Ostravy do Brna, odkud letíme v 17:05 se společností Ryan Air, let č. FR8404 do Londýna. V Londýně přistáváme na letišti Stansted v 18:15. Tuto společnost jsme zvolili z toho důvodu, že ze stejného letiště létá linka do Malajsie. Na letišti máme spoustu času. Procházíme obchůdky a pak se trochu nudíme než začínají odbavovat let do Malajsie.

22.6.2009 – Přelet z Londýna do Kuala Lumpur

Jak už jsem psal v úvodu pro let do Malajského Kuala Lumpur jsme zvolili nízkonákladovou osvědčenou leteckou společnost Air Asia. K ceně zpáteční letenky (233 GBP) se připlácí za zavazdlo, dali jsme si 20 kg (20 GBP), kdo by se s více kily tahal a měli jsme objednané sedadlo (10 GBP) a jídlo (14 GBP). Během letu jsme dostali 2 hlavní jídla. Je možno si zvolit mezinárodní kuchyni nebo malajskou. Pokud si stravu neobjednáte předem, je možné si ji zakoupit i přímo v letadle. Z Londýna Stansted odlétáme v 01:25 – let č. D72009 směr Malajsie a Kuala Lumpur. Let trvá 13 hodin. Ale celkem to uteklo. Letadlo nebylo úplně plné a tudíž jsme oba měli 4 sedadla pro sebe a tak jsme se mohli natáhnout a většinu cesty jsem proležel. Privátní obrazovky tady nejsou,je možné si za poplatek cca 200 Kč na let zapůjčit přenosnou obrazovku,kde jsou filmy, hudba, hry aj.

V Kuala Lumpur na terminálu LCC (což je terminál pro nízkonákladové společnosti) přistáváme ve 21:25 malajského času. Je zde časový posun (GMT + 8 hod). Procházíme termo kontrolou, kde prostřednictvím termo kamer sledují zvýšenou teplotu a tudíž příznaky prasečí chřipky, pak bez problémů procházíme celní kontrolou. Pro vstup do Malajsie není pro Čechy potřebné vízum, pokud zde nejste déle než 90 dní. Do pasu jsme dostali razítko a opouštíme letiště. Z letiště jezdí několik dopravců do centra města. Zvolili jsme společnost SkyBus, se kterou jsme se přepravili na přestupní zastávku KL Sentral. Cesta jedním směrem stojí 9 RM, koupili jsme si hned i na další den na zpátek a ten stál 8 RM. Místní měnou je malajsisjký ringgit (RM) a v době naší návštěvy byl asi 5,70 Kč. Autobus jezdí v intervalech 15-30 minut a cesta trvá 1:15. Další možností je společnost Aerobus. Jede stejnou trasu a je o něco levnější, jedna cesta 8 RM a dvě cesty 14 RM. Stanice KL Sentral je jakousi hlavní přestupní stanicí. V KL městskou hromadnou dopravu zajišťuje 3 linkový metrový systém Light Rail Transit (LRT) a jedná se v podstatě o linky STAR LRT, PUTRA LRT, dále KL Monorail a KTM Komuter (jakýsi vlak). Informace o dopravě, cenách jízdného uvádím zde. V automatu si za pomocí místních kupujeme lístky, protože to ze začátku bylo pro nás trochu zmatené. Za 1,30 RM jedeme na zastávku Masjid Jamek (nejnádhernější mešita v KL se nachází přímo u zastávky metra) linkou PUTRA LRT, kde přestupujeme na jinou linku (STAR LRT), musí se jít venkem přes ulici, taky nám museli poradit místní a pokračujeme 2 zastávky na stanici Sultan Ismail (1,20 RM), která je kousek od našeho ubytování. Malajsie má typicky tropické podnebí, horké a vlhké, které nás přivítalo hned když jsme opustili klimatizované zastávky metra. Ubytování máme rezervované a již zaplacené z domova v Hotelu Citrus Hotel. Byla to akční cena za dvojlůžkový pokoj se snídaní za cenu 143 RM. Byl to moderní hotel s venkovním bazénem, fitnes a hlavně byl téměř v centru města. Nejdříve měli na recepci nějaký problém, protože mi tvrdili, že nocleh není zaplacený. Naštěstí jsem měl všechna potvrzení vytištěná s sebou. Říkali mi, ať přijdu ráno na recepci to vyřešit s někým z vedení. Ráno se to „vyřešilo“. Šok nastal po návratu domů, kdy jsem na výpisu z účtu zjistil, že mi nocleh zaúčtovali znova. Začala zdlouhavá mailová korespondence s hotelem, zasílání výpisu z účtu a pod. Naštěstí byli velice ochotní a po měsící jsem se dočkal svých peněz, kdy mi je zaslali na účet. Celkem se mi oddechlo, protože by se nám ten akční nocleh pěkně prodražil.

23.6.2009 – Kuala Lumpur, přelet z KL do Manada na ostrově Sulawesi

Po velice bohaté snídani v hotelu jsme se taxíkem za 10 RM nechali odvést k Petronas Twin Towers, známí také jako KLCC. Nebylo to daleko od našeho hotelu, ale chtěli jsme tady být co nejdříve, protože pro výstup na most, který spojuje obě věže, je nutné si vyzvednout rezervační lístek, kde je uvedený čas na daný den. Počet míst je omezený. Jelikož vstup je zdarma, je zde šílená fronta a když jsem se ptal v kolik by na nás vyšla řada, tak to bylo kolem 16 hodiny a nám v 15:50 letělo letadlo. Tak snad někdy příště. Dvojice mrakodrapů je vysoká 452 m a jednou dobou byly nejvyššími budovami na světě. Jsou vzájemně propojené mostem mezi 41. a 42. poschodím. Most je ve výšce 170 metrů a je dlouhý 58 metrů. Prošli jsme se jen okolo, navštívili Malajské turistické centrum, udělali pár fotografií a pěšky jsme se vydali zpátky k hotelu. Cestou byla vidět 421 m vysoká telekomunikační věž Menara KL (KL Tower), na kterou se dá také ovšem již za poplatek vystoupit.

Kuala Lumpur, běžně označované KL, je hlavní město Malajsie. Je to směsice kultur. Má živou Čínskou čtvrť, indickou čtvrť a starou koloniální čtvrť. Informace o městě najdete zde.

V hotelu jsme si zašli na chvíli na bazén a v 11:30 jsme opustili hotel. Chtěli jsme si zde rezervovat nocleh na 3.8. když se budeme vracet, ale mají už vysoké ceny. Sehnali jsme nocleh ve vedlejším hotelu Wira Hotel za 125 RM. Pokoj standard se snídaní. Nic se předem neplatí až při ubytování.

Metrem a SkyBusem se stejnou cestou jako včera večer přesouváme na letiště, opět na LCC Terminal. Odbavujeme zavazadla, kupujeme si nějaké oříšky na váhu a čekáme na naše letadlo. Letíme opět se společností Air Asia do Manada na ostrově Sulawesi. Letadlo máme rezervované již z domova. Bohužel létalo jen několikrát týdně, tudíž jsme museli zůstat přes noc v KL. Cena letenky včetně zavazadla a objednaného jídla byla 238 RM. Odlet je naplánovaný na 15:50, ale máme trochu zpoždění. Jedná se o let AK432. Během letu jsme dostali objednané jídlo, byla to rýže s kuřecím masem. Pití k tomu nedávali, museli jsme mít vlastní. Do Manada na letiště Sam Ratulangi International Airport jsme přiletěli ve 20:05, místo plánovaného času 19:40. Časový posun je zde opět (GMT + 8 hodin). Opět jsme absolvovali kontrolu na prasečí chřipku, všude pobíhají lidi v lékařském oblečení s rouškami na obličeji. Vyplňujeme imigrační dotazník, procházíme imigrační kontrolou, razítko do pasu a konečně vstupujeme na indonéskou půdu. Na letišti už je všechno zavřené.

Minahaské město Manado je hlavním městem provincie Sulawesi Utara (severní Sulawesi). Ostrov Sulawesi, dříve nazývaný Celebes, se rozkládá uprostřed indonéského souostroví a vznikl tektonickým působením. Sulawesi leží přímo na rovníku. Svým tvarem připomíná tropickou orchidej. Oblast kolem Manada byla od 17. stol. pod silným evropským vlivem. Krajina je bohatá na tropickou vegetaci, kokosové palmy a všude přítomný hřebíček, který je hlavní plodinou oblasti. Moře u pobřeží je bohaté na ostrůvky s nádhernými plážemi. Manado je oblíbené u potápěčů z celého světa pro své křišťálové vody a podmořské zahrady ostrova Bunaken, hodinu plavby odtud. Kvůli nim jsme zde vážili cestu i my. Jen tak pro zajímavost, ke specialitám minahaské kuchyně patří jídla ze psů, krys a kaloňů, které se většinou jen dusí s množstvím chilli :-)

Nejjednodušší cesta do Manada je letecky, po souši je provincie severní Sulawesi přístupná jen s obtížemi.

Letiště se nachází 15 km SV od centra města. U letištní haly stojí spousta taxíků, které odmítáme (cena do města 85,000 Rp). Rozhodli jsme se vydat na hlavní silnici nedaleko letiště odkud mají jezdit mikrolety (minibusy, něco jako MHD) do centra města do Pasar 45. Jsou označeny číslem a nápisem cílové stanice. Pořád nás oslovují projíždějící taxíky. S díky odmítáme, že už to dojdeme na hlavní cestu. Ale pořád nic. Nakonec nás přesvědčí jeden „taxikář“. Jmenoval se Vasko, že nás za 2 USD (20,000 Rp) odveze do centra. Potřebovali jsme někde vyměnit peníze, protože směnárna na letišti už byla zavřená a sehnat hotel. Nabídl se nám, že nám hotel pomůže sehnat a že s výměnou peněz taky nebude problém. Že zavolá někomu z rodiny. Ve městě nás zavezl k někomu domů, prý to byla nějaká sestřenice nebo co a vlastní dva hotely ve městě. Vlezli jsme jim přímo do obýváku. Celkem jsem měl z toho strach, aby nás někde neklepli a neobrali o peníze, protože věděli, že je máme u sebe, když chceme měnit. Ale působil solidně,tak jsme mu věřili. Přišla paní domu, kolem se seběhly ještě děti, zvědavé, kdo jim to přišel do domu. Každý jsme vyměnili 100 USD a hned z nás byli milionáři. Za 100 dolarů jsme dostali 1,000,000 indonéských rupií (Rp). Poděkovali jsme a odešli. Aspoň jsme viděli jak vypadá taková domácnost. Ale nebyli to žádní chudáci, měli to pěkně zařízené, kožené sedačky apod. Aby ne, když vlastní dva hotely. Potom jsme ještě potřebovali sehnat nocleh na dnešní noc. Zavezl nás k jednomu hotelu, ale ten byl obsazený. Uspěli jsme až u druhého, Hotel Celebes. Bylo fajn, že nám vše domluvil v indonéštině. Byl to pokoj s klimatizací, teplou vodou, TV, WC a snídaní za cenu 210,000 Rp. Pak mají ještě pokoje s větrákem a studenou vodou za 120,000 Rp a s klimatizací za 150,000 Rp. Hotel to byl slušný, přímo v centru města, kousek od přístavu, což jsme potřebovali. Obecně v Manadu je dráž než všude jinde po celé Indonésii. Zaplatili jsme Vaskovi domluvenou cenu a rozloučili se. Co se řekl, to splnil. Takže kdyby jste někdy potřebovali v Manadu pomoc, tady je jeho telefon 081356578409. Večer jsme si zašli ještě koupit něco k jídlu. Všechno už bylo zavřené, takže jsme si na ulici dali 10 kousků kuřecího saté, což jsou kousky kuřecího masa na špilce s arašidovou omáčkou (1 ks za 800 Rp) a pak ještě palačinku plněnou čokoládou a ořechy za 7,000 Rp. Vrátili jsme se na hotel a šli spát.

24.6.2009 – Manado, plavba na ostrov Bunaken

Snídani jsme měli v hotelu. Podávala se v prosklené jídelně s terasou s krásným výhledem na město a přístav. Bylo pěkné počasí.

Snídani jsme si dali na terase. Snídaně nás teda hodně zklamala, byla pouze jakási polévka a pak rizoto s mořskými plody a k pití čaj. Nic moc, ale lepší než vůbec nic.

Ráno jsme se zašli podívat do přístavu, u kterého se nachází rušná tržnice Pasar Bersehati. Původně se jednalo jen o rybí trh, dnes zde seženete úplně všechno. Od zeleniny, přes živé kozy, prasata a slepice. No a samozřejmě čerstvě nalovené ryby. Pro mě je návštěva trhu vždycky neuvěřitelný zážitek. Pozorovat ten šrumec.

Jinak město samotné moc zajímavé není. Spíše slouží jako základna pro potápěče a pro turisty plující na okolní ostrovy.

Dnešní den jsme měli v plánu přesunout se na pár dní na ostrov Bunaken. Ale ještě předtím jsme si potřebovali sehnat letenky z Manada do Makassaru a z Makassaru do Denpasaru na Bali. Celkem to byl problém, protože cestovek tady moc nebylo. Nakonec jsme uspěli v Citra Express Tours and travels na ulici Jalan Pierre Tendean. Obsluhovalo nás asi 5 lidi. Byl to docela zážitek. Domlouvat se s nimi anglicky. Strávili jsme tam přes dvě hodiny. Nedalo se platit kartou jen rupiemi, tak šel Martin mezitím měnit peníze a přišel asi s 5 miliony v tašce :-) Koupili jsme letenku z Manada do Makassaru (Ujung Pandang) na 27.6. ve 14:45-16:20, let JT777 se společností Lion Air za cenu 689,000 Rp. Garuda měla pouze business class za 2 miliony a společnost Merpati, se kterou jsme chtěli letět 26.6. v 17:35 měla vyprodáno. Dále jsme koupili letenku z Makassaru do Denpasaru na 3.7. v 16:30 s národní leteckou společností Garuda Indonesia,let č. GA621 za 1,004,000 RP. V 9 hodin letí ještě Lion Air za 869,000 Rp a ve 12:10 Batavia za 707,000 Rp, ale tyto časy nám nevyhovovaly kvůli předcházejícímu letu z Rantepaa do Makassaru, který jsme plánovali, i když jsme ho ještě neměli koupený. Ještě jsme chtěli letenky z Ende na ostrově Flores do Surabaya na ostrově Jáva, ale celý měsíc červenec údajně nelítají a lístky na společnost Pelita Air se zde nedaly koupit. Nechali jsme tady 2,3 miliony a šli jsme.

Cestou v supermarketu kupujeme na cestu na ostrov tři 1,5 litrové vody za 4,000 Rp, nějaké oplatky a pečivo. Ve 13 hodin máme check out v hotelu. Jdeme do přístavu zajistit si loď na ostrov Pulau Bunaken. Denně kromě neděle jezdí mezi 14-15 hodinou z přístaviště za tržištěm Pasar Bersehati public boat na ostrov Bunaken. Plavba trvá hodinu a cena je 25,000 Rp. Zpět z Bunakenu jezdí v 8 hodin ráno. Další možností jsou charterové lodě, kterou si najmete a jede ihned, nemusíte čekat na veřejnou loď. Chtějí 250,000 Rp, ale cena se dá usmlouvat na 150-200,000 Rp za loď. Původně jsme nechtěli, ale než čekat do 15 hodin jsme se rozhodli pro charter. Začali nás přemlouvat. Ubytování jsme na ostrově taky žádné zajištěné neměli. Začali nám dohazovat i ubytování, s tím, že nás tam zavezou a část cesty jim uhradí majitel ubytovny. Zavolalii majiteli do Lorenso´s Homestay (Lorenso 2) a dali nám ho k telefonu. Po telefonu jsme si domluvili ubytování s tím, že majitel mu zaplatí za loď 100,000 Rp a my 150,000 Rp. Tak jsme na to přistoupili. Naložili jsme bágly a vypluli jsme. Plavba na ostrov malou lodí trvala hodinu.

Přistáli jsme u pláže Pantai Pangalisang na východním pobřeží ostrova. Zrovna byl odliv, takže loď nemohla až ke břehu, takže jsme dobrých 500 metrů museli dojít po svých s báglama na zádech v plytkém moři mezi hvězdicemi, odkrytými korály, proplést se mezi mangrovy až jsme došli k ubytování. Řeknu Vám příjezd nic moc. Kde je to krásné moře o kterém všichni tak básní? Když jsme se vzpamatovali z prvotního šoku, přišla, jestli to byla majitelka nevím, milá paní, která nás ubytovala. Ubytováváme se ve středisku Lorenso´s Homestay – Lorenso 2. Je to velmi příjemné zařízení v zahradě uprostřed krásných palem hned u moře, s dobrou stravou a milými lidmi. Bereme si samostatnou chatku za 175,000 Rp / os / den vč. 3 jídel denně na 3 noci, celkem tedy za 1,050,000 Rp. Mají i levěnjší v takovém společném domě za 100,000 Rp bez koupelny a za 150 s koupelnou.

Hnedka dostáváme i oběd, což je milé uvítání. Je tady taková otevřená jídelna, kde se všichni scházíme. K obědu je rýže, pálivé nudle, ryby, k dispozici je čaj, voda celý den a káva. Snídaně jsou v 7 hodin, oběd ve 13 a večeře od 19 hodin. Kuchařky vždycky přijdou, navaří a jdou pryč. Jsou to strašně milé paní. Naše chatka je z bambusu s terasou, s větrákem, má 2 ložnice, moskytiéru nad postelí. Koupelna je trochu slabší, je tady sprcha se studenou vodou, záchod. Elektřina je denně jen od 17 hodin do 6 hodin do rána.

Vedle nás bydlí v chatce starší paní z Londýna, jmenuje se Sue O´Farrell, je tady už 14 dní, šnorchluje a fotí podmořský svět. Slíbila mi poslat fotky na DVD až se vrátí domů. Opravdu je poslala. V Indonésii žila na různých místech 30 let.

Ostrov Pulau Bunaken se nachází ve vyhlášené Bunakenské mořské rezervaci 8 kilometrů od Manada. Je to malý ostrov, napříč celým ostrovem vede cestička, auta tady nejezdí pouze motorky. Bunaken-Manado Tua National Marine Park je jedna z nejkvalitnější potápěčských lokalit světa, 200 km nad rovníkme o rozloze 75 km čtverečních. Tvoří je 4 největší ostrovy Bunaken, Siladen, Manado Tua a Montehage. Za pobyt v rezervaci se platí vstupné, které se neustále zvyšuje a zvyšovat se údajně bude. Je jedno jestli se potápíte nebo ne. Prostě za pobyt se platí buď za den 50,000 Rp nebo 150,000 Rp na celý rok. Platí se buď instruktorovi potápění, v hotelu nebo přímo v jedné ze dvou kanceláří parku na Bunakenu. Dostanete potvrzení o zaplacení a takovou placku na připevnění (něco jak odznak), kterou musíte mít neustále u sebe, na ostrově i na moři, kdyby Vás někdo kontroloval. Po nás to ze začátku nikdo nechtěl, až když jsme se šli potápět tak jsme to museli zaplatit, koupili jsme si to na celý rok, což nás vyšlo stejně jako na 3 dny, ale můžeme se zde v průběhu roku kdykoliv vrátit.

Hlavní důvod proč jsme na ostrov přijeli je potápění. Na výběr je spousta potápěčských center. Majitelka nám na odpoledne domluvila schůzku s divemastry z báze Bunaken Kuskus Resort (Ocean Star). Mají základnukousek od našeho ubytování. Přišli za námi, probrali jsme základní informace, řekli jsme jim, že jsme se ještě v moři nikdy nepotápěli, že mám čerstvě absolvovaný potápěčský kurz. Na druhý den dopoledne jsme si domluvili 2 ponory z lodi za cenu 45 eur (650,000 Rp). V ceně je kompletní výstroj, 12l láhve, voda n apití, ovoce. Jdeme s nimi na bázi si vyzkoušet výstroj a připravit na zítřejší den. Kupodivu je slušná, není nijak opotřebovaná. Při potápění v Indonésii varují před špatným stavem výstroje a je třeba si ji vždy pořádně zkontrolovat. Potom jsme se vrátili k nám na pláž a jdeme šnorchlovat. Tzv. Home reef, neboli domácí útes, který se nachází před naším ubytováním u pláže Pantai Pangalisang se jmenuje Bunaken Timur I a Bunaken Timur II. Je to jedna z nejkrásnějších lokalit hlavně pro šnorchlaře, ale i pro potápěče na Bunakenu. Korálové stěny jsou blízko břehu a ta pestrost života pod vodou a ty nádherné korály, až mi zrak přechází. Jen se muselo díky odlivu zase dojít těch 500 metrů. Příště už jsem šel raději v sandálech. Protože to není moc příjemné šlapat po korálech a mangrovových kořenech. Mangrovníky lemují celé východní pobřeží ostrova. Timur I je stěna porostlá korály a obrovskými gorgoniemi. Občas silný proud proměnlivého směru je střídán místy bez proudění. Začíná pršet a spustila se teda pěkná průtrž. Vrátili jsme se na pokoj, něco málo jsme vyprali. Večer přichází příliv, který mangrovy úplně zatopí a voda dosahuje až ke břehu.

Večer si dáváme čaj. Místní kuchařky se chlubí svým jídlem co navařily, dokonce se nechávají hrdě i vyfotit. Poskytují nám základní lekci indonéštiny. U společné večeře se nás potkává 6. Konečně poznáváme i další obyvatele resortu, se kterými se pak pravidelně potkáváme během dne. Je tu jeden manželský pár z Německa, kteří jsou na cestách už 14 měsíců, Fabio, Ital který pobývá v Indonésii už 3 roky a docela ovládá i indonéštinu, angličanka Sue a my. Povídáme si dlouho do večera o zážitcích z cest. Bylo to velice příjemné. Na večeři je pálivé rybí saté (malé sardinky na grilu), rýže, nějaké zeleninové placičky smažené, vajíčka vařená na tvrdo v kokosové omáčce a zelenina fuka fuka v kokosové omáčce.

Celý den byl velice příjemný a už se těším na další.

25.6.2009 – ostrov Bunaken, potápění

Ráno prší, ale už v 7 hodin leze slunce. Počasí jako v tropech. Moře je až u břehu. Na snídani máme dvě palačinky, marmeládu, ananas, banán. Na 9 hodin máme domluvené potápění v Ocean Star – Bunaken Kuskus Resort. Jsme tam o hodinu dříve, protože už na letišti jsem nastavil špatně hodinky :-) A zjistil jsem to až tady po 3 dnech. Ale jak vidět, nic se nestalo. Prostě Asie. Cena za 2 dopolední ponory z lodě vč. kompletní výstroje, vody, čaje, oplatků a banánů na lodi je 45 eur nebo 650,000 Rp. Nechtěli po nás ani vidět potápěčský průkaz. Všechny věci na loď nakládají oni, o nic se nestaráme.

Na lodi jsme 3 potápěči, my dva a jeden amík, 2 divemastři a 3 jako doprovod a pomocná síla. Máme v plánu lokality Lekuan I a III nedaleko pláže Lekuan na JZ cípu ostrova Bunaken. Obě lokality jsou vhodné pro denní i noční ponory, čistá voda, mírný proud, vididtelnost do 30 m, použitelná hloubka do 30 m. Plujeme na lokalitu Lekuan 3. Celou výstroj připravili a pomohli nám s nastrojením. My jsme s Martinem měli jednoho divemastra a američan druhého. V 10 hodin jsme skočili do průzračné, křišťálové vody, viditelnost byla 30 metrů a teplota vody 28°C. Měli jsme na sobě pouze krátké shorty.

Byl to náš první ponor v moři po těch bažincích co jsou u nás a jedním slovem nádhera. Moc jsem si to sice neužil, protože jsem se hodně soustředil na dýchání, techniku, řízení vztlakuu apod. Vzduch jsme vydýchali za 34 minut a museli jsme bohužel nahoru. Zahlédli jsem velkou murénu, barakudy, krevetky, nahožábré plže. Bunaken je proslulý makroživotem. Podrobnosti ponoru najdete zde.

Přesunuli jsme se lodí o kousek vedle na lokalitu Lekuan 1. Měli jsme pauzu na lodi. Mezitím jsem chvíli šnorchloval. V 11:30 jsme se zanořili podruhé, to už bylo lepší a tak jsme pod vodou vydrželi už 46 minut. Už jsem věděl jak na to. Výhodou bylo, že jsme měli divemastra sami pro sebe. Neustále nás sledoval a ukazovátkem nás upozorňoval, co kde můžeme vidět. Byly to různí dorbní živočichové, nahožábří plži, kterých by jsme si ani nevšimli. Na začátku ponoru jsme viděli želvu karetu obrovskou spící v jeskyni, která vypadala jako kámen. Pak jsme viděli ještě jednu, která se zrovna krmila. Měli jsme štěstí na pyskouna obrovského „Napoleon fish“, čtverzubce (Pufferfish), perutýny (Lionfish), drobné krevetky, ostenec běloskvrnný (Clown Triggerfish) a další druh ostence, krásně zbarvený Picasso Triggerfish, mořskou okurku a mnoho dalších.

Vracíme se na oběd, který nám přišel vhod. Máme rýži, vaječnou omeletu, zeleninové karbenátky a nějaký pálivý salát. Odpoledne jsme se vydali šnorchlovat na home reef, ale než jsme vlezli do moře tak začalo pršet. Chvíli jsme tam vydrželi, ale pak jsem šli z vody ven. Odpočívali jsme na terase před chatkou, četli si, prostě pohodička v ráji. K večeři nám přichystali výbornou, ale hodně pálivou rybu, rýži, nudle a zeleninu. Pak nás někdo upozornil na hada, který se objevil u kuchyně. Tak všichni ho chtěli vidět. My jsme ho nějak nezahlédli a ani po tom netoužím. Nevím, jestli byl jedovatý, ale i tak jsem měl postaráno o bezesnou noc.

26.6.2009 – ostrov Bunaken

U snídaně si objednáváme přes paní domácí na další den ráno na 7:30 odvoz motorkou do přístavu ve vesnici Bunaken na druhém konci ostrova. Odtud vyplouvá denně v 8 hodin ráno loď do Manada. Cena za odvoz motorkou je 10,000 Rp / osobu. Jdeme si do potápěčského centra vyzvednout potvrzení o zaplacení poplatku za vstup do parku a odznak, který by jsme měli mít stále u sebe. Vracíme se k hotelu a jdeme šnorchlovat. Pak jsme se vydali prozkoumat vnitrozemí ostrova. Vydáváme se napříč ostrovem na druhou stranu na pláž Pantai Liang na západě ostrova. Pláž Liang je nejpopulárnější, ale je tady mnohem více lidí a množství budov než u nás. U nás je takový klid. Není tu tolik stromů a mangrovů a asi sto metrů od břehu je snad nejlepší korálový útes na celém Bunakenu. Skrz ostrov vede úzká cesta pralesem, samé palmy, banány, potkáváme chlápka s mačetou za pasem, pasoucí se buvoly.

Přicházíme až k místní škole, asi uprostřed ostrova. Děti jsou zvědavé, asi moc turistů tady nezavítá. Dvě holčičky, které si opodál malují mě učí počítat indonésky do deseti.

Všichni lidé jsou hodně milí. Na ostrově neexistuje automobilová doprava, pouze motorky. Cestou zpátky začíná pršet a prší téměř nepřetržitě až do večera. Na chvíli se schováváme pod jeden přístřešek, ale déšť neustává, tak nám nezbývá nic jiného než to dojít v dešti. To by jsme mohli čekat taky bůh ví jak dlouho. Na pokoji balíme bágly a sušíme věci, i když v tom dešti to špatně schne ať už venku nebo uvnitř chatky. Na oběd jsou dva druhy ryb, opět výborné, a to já ryby moc nemusím hlavně kvůli kostem, rýže, salát, a karbenátky jako obvykle. Jídlo je tady opravdu výborné. Servírují to na společných mísách a každý si nabírá na talíř na co má chuť. K obědu nám hrály a zpívaly tři místní děvčata. Zpěv připomíná spíš Polynésii a hráli na podomácku vyrobené hudební nástroje. Celé odpoledne prší, tak není moc co dělat. Zdržujeme se u chatky, čteme si. Už se těším na večeři. Servírují opět výbornou rybu, malé rybky jako sardinky v kokosové omáčce, rýži, salát a drobné hranolky. Přes noc „dosušujeme“ u větráku věci. Všechno je tady pořád vlhké.

27.6.2009 – plavba z Bunakenu do Manada, přelet do Makassaru

Po tradiční palačinkové snídani přijíždí v 7:30 na motorkách 4 borci, kteří nás vezou do přístavu do vesnice Bunaken Village (10,000 Rp / os). Public boat (veřejná loď) vyplouvá jednou denně v 8 hodin. Postupně se naloďujeme. Je to taková malá kocábka plná lidí, kromě toho tady přepravují slepice, prase a dokonce i motorku. No potěš koště. V Indonésii má všechno čas, takže zpoždění není žádnou vyjímkou. Vyplouváme v 8:30. Plavba do Manada trvá 1 hodinu. Místní ženy hrají domino. Cena za loď je 25,000 Rp za osobu.

V Manadu sháním nové sandály, jelikož ty co mám už jsou prodřené a dělají mi puchýře a to je teprve začátek dovolené. Kupuji si u Bati za 139,900 Rp. Baťovské ceny jsou i v Indonésii. Zato kvalita už tak dobrá není. Sandály co jsem kouil u nás u Vietnamců mi vždycky vydržely podstatně déle. Děláme drobný nákup v supermarketu. 6 balíčků papírových kapesníků 4,900 Rp, pivo 8,900 Rp, džus 3,300 Rp, cakes 3,650 Rp, sprej 11,000 Rp a 4 malé croissany 2,000 Rp, celkem za 43,000 Rp. V trafice kupujeme na zkoušku indonéské cigarety Sampoerna s příchutí hřebíčku, 16 ks za 9,950 Rp a Djarum Super 16 ks za 10,700 Rk a k tomu za 2,000 Rp zapalovač. Na oběd si dáváme 2 palačinky se sýrem a s čokoládou, každá za 3,000 Rp. Čeká nás cesta na letiště. Jelikož máme čas, nebere si taxi ale jedeme microletem (minibus) nejdříve z centra na autobusové stanoviště Terminal Paal Dua za 2,000 Rp a tady přestupujeme na další na letiště Sam Ratulangi za 5,000 Rp, jelikož díky batohům každý zabíráme dvě místa. Taxi na letiště stojí 85,000 Rp, takže jsme hodně ušetřili. Vysadil nás kousek od vstupu na letiště. Je to malé letiště.

Odbavujeme zavazadla, platíme domácí odletovou taxu pro vnitrostátní lety, která je 30,000 Rp (mezinárodní je 100,000 Rp). Letíme se společností Lion Air, let JT 777 ve 14:45 do Makassaru (Ujung Pandang). Letenka stála 689,000 Rp. Letadlo má 45 minut zpoždění. V letadle žádné jídlo ani pití nedostáváme. Let trvá 1:35 a místo plánovaných 16:20 přistáváme v 17:05. Přistáváme na novém terminálu letiště Bandara Hasanuddin (Sultan Hasanuddin International Airport), který je otevřený teprve 6 měsíců. Je postavený vedle starého terminálu, ale ten už svou kapacitou byl nevyhovující. Letiště leží 25 km SV od centra města. Je to moderní pěkná stavba.

Odchytává nás místní průvodce a nabízí pomoc – výlet do země Toradžů. Tam se chceme podívat sami. Nakonec si přes něj jen rezervujeme letadlo na zpáteční cestu z Rantetayo do Makassaru na pátek 3.7. Je to malé letadlo pro cca 20 osob, létá podle počasí a jen 2x týdně v úterý a v pátek. Chtěli jsme si letenky koupit po příletu na letišti u společnosti Aviastar, ale žádnou přepážku jsme nenašli. Někam telefonuje a že prý to je domluvené a až budeme v Rantepao máme vyhledat nějakého chlápka, který se jmenuje Very, dal nám na něj telefonní číslo a máme se s ním zkontaktovat a on že nám přinese letenky a jemu to zaplatíme. Tak uvidíme. Moc tomu nevěřím. Ale kupodivu tady všechno tak nějak funguje.

Z letiště se dá dostat do města samozřejmě taxíkem (cca 100,000 Rp) nebo levněji mikrobusy. Mikrobusy, jinde zvané bemo, se tady říká pete-pete. Ty jezdí do centra města na Makassar Mall-Pasar Sentral. Z letiště je třeba jít 500 metrů k hlavní silnici. Ale jezdí údajně jen od 6:30 do 18:30. Nakonec nám stejný chlápek co nám zajistil letenky nabídl, že nás do města za 100,000 Rp zaveze. Cestou jsme to vzali přes autobusové nádraží Litha Bus Terminal (BAT, vyslovuje se beate), které se nachází na předměstí u cesty na letiště. Pomáhá nám koupit jízdenky na autobus na další den večer na 21:00 do Rantepaa. Doporučuje nám právě společnost LITHA. Cena za klimatizovaný autobus je 80,000 Rp. Pak ještě jezdí ve 22 hodin jeden autobus za 100,000 Rp. Je to dobrá společnost,ale jsou prý i levnější a lepší, třeba Liman Express. Cesta trvá přibližně 8 hodin, je to 320 km.

Odtud nás zavezl do centra k Losmen Semeru, kde nocleh stojí 80,000 Rp, ale měli plno. Další byl hotel Legend, ale ten byl příšerný a za 125,000 Rp. Nakonec jsme si našli hotel vedle Tiara Sari Hotel na ulici Jl. Bali 40, kousek od pevnosti Rotterdam, v centru města. Cena je 145,000 Rp za pokoj včetně snídaně. Je to čistý hotel, pokoj s klimatizací, televizí, koupelnou s teplou vodou, klasické WC. Tel. 0411-3655181 (2). Jdeme se ještě projít a koupit si něco k jídlu. Na pobřežní promenádě naproti pevnosti Fort Rotterdam jsou večerní stánky na ulici Jl Ujung Pandang. Stánky jsou v provozu pouze večer, mají tady hodně nízké ceny, ale jsou tady pouze stánky s rybami a mořskými plody. Na pobřežní promenádě Pantai Losari se na ulici Jl Penghibur opět nachází spousta mobilních vozíků (kaki lima) s rybami, smaženou rýží, nudlemi, ale je tady plno lidí. Nazývají to „nejdelší stůl na světě“Nakonec jsme si sedli v jednom bufetu, kde nám přinesli papír s nabídkou jídel, kde si zakřížkujete co si dáte. Na zdech naštěstí visí obrázky jídel, protože všechno je psané poue indonésky. Dal jsem si nudlovou polévku s knedlíčky Bakso a Martin rýži, kuře, které bylo pečené i s kůží a nějaká zelenina – Nasi Ayam, pivo Bintang v plechovce 13,000 Rp. Ve stánku na ulici si ještě kupuju 5 kousků kuřecího saté na špilkách s arašídovou omáčkou, ale je to i skůží (5,000 Rp).

V hotelu Golden Makassar na nábřeží, kde má být podle průvodce sídlo letecké společnosti Pelita Air, kde si chceme koupit letenky, zjišťujeme, že tato společnost už neexistuje. Vracíme se na hotel.

28.6.2009 – Makassar, přesun do Rantepaa

V hotelu si dáváme snídani. Mile mě překvapila. Byla formou švédských stolů. Na výběr byly smažené nudle, červená rýže, vaječná omeleta, asi vepřové maso a játra na drobné kostičky, pražená cibule, toasty, marmeláda, čaj, káva.

Dneska máme celý den čas na prohlídku města, protože autobus do Rantepaa nám jede až v 9 večer.

Makassar (nedávno přejmenovaný zpátky z Ujung Pandang) je hlavní město ostrova Sulawesi a nachází se v provincii Sulawesi Selatan (jižní Sulawesi) v JZ cípu ostrova. Jižní poloostrov je odedávna domovem proslulých bojovníků Bugisů. Bugisové jsou muslimové a to je jeden z důvodu sporů s jejich sousedy Toradži, kteří se díky nepřístupným horám, kde žijí dokázali ubránit všem pokusům o obrácení na víru. Město samo o sobě není nijak příliš zajímavé a není důvod se tady dlouho zdržovat. Většina lidí míří buď na jih na pláže a ostrovy a nebo naopak na sever do hor k Toradžům, což máme v plánu i my.

Nejdříve jsme se vydali asi k nejznámnější památce ve městě k pevnosti Fort Rotterdam (Benteng Ujung Pandang). Chtějí sice vstupné formou daru, ale nemusíte nic platit. Pevnost je památkou na koloniální éru. Původní opevění zde stálo už v roce 1545 a první pevnost se jmenovala Jum Pandan, od toho byl pak odvozen název Ujung Pandang. V roce 1667 ji převzali Holanďané a přestavěli. Nazvali ji Fort Rotterdam. Celý komplex je dneska krásně zrekonstruován. Nejnápadnější jsou mohutné hradby s rohovými věžemi odkud je krásný výhled na celou pevnost a na moře. Přidávají se k nám studentky, které se chtějí s námi vyfotit a jejich učitel, který se jmenuje Lala, je to muslim. Sneslo nám ho samo nebe. Jeden z jeho studentů se s námi dává do řeči. Mají za úkol oslovat cizince, aby si procvičili angličtinu.

Lala je zde vysoce vážený, údajně nějaký potomek královského rodu nebo co. Zve nás na kávu. Dlouho si s ním povídáme. Kdyý zjistí, že plánujeme cestu do země Toradžů, dává nám spoustu užitečných rad. Jelikož tam dlouho žil, píše nám doporučení do jednoho hotelu Rantepao Lodge, kde když to předložíme, dostaneme VIP pokoj za cenu 150,000 Rp (normálně prý stojí 40 USD / noc). Současně je prosí, aby nás mile přijali, aby nám pomohli se zajištěním motorky a pokud budeme potřebovat průvodce, aby nám dali staršího průvodce Josepha. Bylo to od něj velice milé. Přiděluje nám jednoho ze svých studentů, který nás provedl celým areálem pevnosti s výkladem v angličtině. To byla výhoda, protože veškeré popisky u exponátů byly v indonéštině. Nejstarší dochovanou stavbou v pevnosti je dům holandského velitele Speelmana, ve kterém se nachází část expozice muzea Museum Negeri La Galigo. Druhá část muzea se nachází u kostela na jižní straně nádvoří. Vstup do obou muzeí je 3,000 Rp. Mezi exponáty jsou misky na rýži z Tana Toraja, kuchyňské náčiní, hudební nástroje, ukázky textilních technik, zemědělských, oděvy z různých částí země, ukázky domorodých lodí prahu a mnoho dalších. Bylo to zajímavé.

Kupujeme si 2 malé vody za 3,000 Rp. Potom nám Lala domlouvá rikšu (becak), které stojí před pevností, aby si něco vydělali. Chceme se jet podívat do přístavu Paotere, který je severně od města. Když se ho ptám na cenu, kolik mu mám dát tak mi říkal minimum 25,000 Rp, ale zapoměl mi říct za jaké časové období. Becak je v podstatě kolo rikša, kdy sedíme ve předu v takovém vozíku a on za mnou šlape na kole. Bereme si každý svou rikšu.

Cestou se zastavujeme v hotelu, protože je check out. Batožiny si necháváme na recepci. Za vstup do přístavu Paotere se platí 500 Rp. Rikša nás čeká, než si přístav projdeme. V přístavu si prohlížíme tradiční bugijské škunery, lodě prahu s mohutnou přídí, které dosud jezdí s nákladem po celé Indonésii. Pohled na mumraj v přístavu je zajímavou podívanou, kotví tu spousta lodí, na které neustále nakládají hromady žoků, beden, kontejnerů. Na jednu loď nakládájí z auta velké kusy ledu pro chlazení ryb. Bugisové jsou vyhlášení mořeplavci a v minulosti byli i obávanými námořními lupiči. Děti se tady koupají v moři a předvádí se před námi jak skáčou ze skály do moře.

Potom nás zavezl na rybí trh, kde si můžete koupit libovolné druhy ryb. Na zemi tady leží vedle rejnoků, žraloků množství ryb. Taky si jednu kupuje domů za 50,000 Rp a na kole ji přichytil na nosič. Takže cestou z ní kape voda. No jestli se mu v tom horku neskazí, to teda nevím. Máme možnost nahlédnout i do primitivní výrobny ledových kvádrů na mražení ryb.

Zastavujeme se v přístavní čtvrti na oběd v jedné restauraci. Je tady úplně narváno místními, tak tady snad budou dobře vařit. Venku připravují na grilu čerstvé ryby a různé mořské plody. Objednáváme si 5 kousků krevet (12,000 Rp) a část ryby na grilu (12,000 Rp), k tomu 2 x rýži (6,000 Rp) a navíc donesli na stůl nějakou polévku, mátu, arašídovou omáčku, chilli, citrony, mango a vodu (ne na pití, ale na omytí rukou), k tomu si kupujeme malou minerálku za 4,000 Rp, jejich rozlívanou vodu nemáme odvahu pít a ledový čaj za 6,000 Rp. U stolu s námi sedí místní a mají docela srandu z toho jak nevíme co s čím jíst. Platí se u pokladny při odchodu z restaurace.

Potom ještě chceme zastavit v supermarketu, ale neumí anglicky, tak to špatně pochopil a zavezl nás do supermarketu s nářadím. Až mu jeden místní přeložil že chceme do Carrefouru. Tady kupujeme 2 velké vody, 2 ledové čaje, jabka, nějaké krekry a sladké housky, celkem za 26,200 Rp. Necháváme se dovézt k hotelu, kde nastává šok při placení. Dáváme mu za oba 60,000 Rp a on, že chce 300,000 Rp za každého, že s námi strávil 4 hodiny (což je pravda) a že normální cena za hodinu becaku je 50,000 Rp. Snažíme se mu vysvětlit, že Lala nám říkal cenu 25,000 Rp/os. Pak snižuje na 200 tis, ale i tak mu to odmítáme dát a trváme na tom, aby nás zavezl do pevnosti za Lalou ať se to vysvětlí. Lala to s ním indonésky dořešil, nadal mu, to bylo vidět, nakonec dostal 100,000 Rp každý z becaků a že nic navíc jim nemáme dávat. Máme ještě čas, tak jsme si zase sedli s Lalou. Ten v pevnosti asi tráví většinu dne, hraje šachy a věnuje se studentům. Kupuji si pomerančový džus za 7,000 Rp. Nabízí nám, ale nevnucuje, průvodce Toraju do Rantepaa za cenu 20 eur / 2 os / den, s tím, že si z toho platí dopravu, ubytování, jídlo,… My si platíme navíc ubytování a jídlo sami. Že tam budeme mít jedne nocleh v jeho rodině. Ale odmítáme. Motorka s řidičem stojí 100,000 Rp na den, pronájem auta z Rantepaa do Makassaru 400,000 Rp / den (řidič si vše platí sám), cestou nocleh v plovoucí vesnici Sengkang na jezeře Danau Tempea pak další den zastávka u vodopádu Bantimurung, asi 25 km od letiště v Makassaru. Vypráví nám, že za vstup do vesnic v zemi Torajů se platí 10,000 Rp, jako vhodné dárky na pohřební slavnosti jsou cigarety, sešity a propisky. Je lépe mít černé oblečení a delší kalhoty než kraťasy. Územi Toradžů je v horách, takže je zde chladněji, mlhy, krátké deště. Když dopoledne neprší, tak druhý den ráno je mlha. Řidiči v autobusu máme říct, aby nám zastavil u Rantepao Lodge. Loučíme se s Lalou, děkujeme za užitečné rady a vracíme se na hotel.Na recepci ještě nabíjím baterky do foťáku. Od hotelu si bereme taxi (s taxametrem – argo meter) na autobusový terminál BAT (Litha Company). Dělá to 30,000 Rp (350 Rp/100 m, tzn. 7 Kč / km). To je 3x levnější než u nás. Autobusů odjíždí do Rantepaa více, dva jedou ve 20 hod, pak další dva ve 21 hod a poslední ve 22 hod. Venku se ještě přioblíkáme, protože v autobuse může být zima z klimatizace. Sedadla jsou v autobuse polohovatelná s podpěrkami pod nohy. Vyjíždíme stejně až ve 21:20 (indonéský čas). Pomalu jsme se ani nerozjeli a už zastavujeme na dalším autobusovém terminálu, kde se do autobusu nahrnuli prodejci se vším možným (jabka, pití). Kupuji si hotové jídlo – rýže, nudle, maso na kostičky a vajíčko za 7,000 Rp. Málem autobus odjel i s prodejci, kteří nestihli vystoupit. Za 10 minut další zastávka v obchodě s pečivem. Mají tady hlavně sladké pečivo a 4 druhy slaného plněné zeleninou. Bereme z každého jeden kus (4,000 R). Není to nic moc. Cestou jsou asi další 3 zastávky. Trasa je dlouhá 320 Km. Do Rantepaa přijíždíme v 6:20 ráno. Takže nám cesta zabrala 9 hodin. Část cesty jsme prospali. Cestou každému zastavuje kde si kdo řekne.

29.6.2009 – Rantepao, Buvolí trh, pohřební obřad Torajů

V 6:20 přijíždíme do Rantepaa. Autobus nám zastavuje u Rantepao Lodge, které je 2 km od centra města. U autobusu už nás čeká recepční. Říkám kdo nás posílá, dáváme ji přečíst dopis od Laly. Dostáváme skutečně VIP pokoj za cenu 150,000 Rp v klasickém toradžském domě tongkonan. Ubytování jsme si zajistili na 4 noci. Máme velký pokoj, TV, v koupelně vanu, teplou vodu, ručníky. V ceně je zahrnuta i snídaně. Hned ráno dostáváme místní dobrou kávu, která se pěstuje v této oblasti, toasty a marmeládu. Celý komplex se nachází v krásném prostředí uprostřed rýžových polí, je tady recepce, velká otevřená jídelna a dokonce venkovní bazén. Normální cena za tento deluxe pokoj je 35 eur za noc se snídaní (525,000 Rp). Standardní pokoj je za 25 eur (375,000 Rp). Hotel se nachází na ul Jl. Pao Rura.

Zavolali nám místního průvodce „Josepha“, kterého nám doporučil Lala. Jmenuje se Yoseph Nasaret a je to senior guide. Bohužel má již na 2 dny smluvené jiné turisty, a tak nám domlouvá jiného průvodce Daniela. Říká nám , že máme štěstí, protože zrovna dnes se koná velký trh buvolů a prasat, který se koná jednou za 6 dní a ve vesnici Madandan začíná velká pohřební slavnost, která trvá 4 dny. Cena za dopravu – auto, benzín, řidič, poplatek za parkovné je 300,000 Rp na den. Cena se nám zdá hodně vysoká. Nakonec volíme veřejnou dopravu, dárek na pohřeb za 150,000 Rp, který zajistí průvodce, poplatek za vstup na trh buvolů 10,000 Rp + průvodce 250,000 Rp. S městskou dopravou se dostáváme na cenu 55 USD pro dva na den, tj. 522,500 Rp. Kdyby to bylo s jejich dopravou autem tak by byla cena 76 USD / den. Na pohřební slavnost je lepší mít sebou místního průvodce, který zná místní zvyklosti.

Země Torajů (Tana Toraja neboli Tator) je vysoko položená horská oblast s krásnou přírodou a fascinující kulturou. I když se Torajové navenek hlásí ke křesťanství,nedílnou součást jejich života tvoří původní animistická víra aluk. Torajové jsou proslulí bojovníci, kteří ovládají foukačky a v minulosti byli i zdatnými lovci lebek. Typické pro tuto krajinu jsou tradičními domy se střechami připomínajícími buvolí rohy – tongkonany, rýžové sýpky, vodní buvoli, rýžová terasovitá pole.

Hlavním městem oblasti je Makale,ovšem největším je Rantepao. V této nadmořské výšce počítejte s výkyvy teplot, kdy přes den je horko a v noci zima. Docela často tady prší. Například na počátku července v Tana Toraja v Rantepau začíná pršet s téměř dokonalou přesností ve tři hodiny odpoledne a to velice intenzivně. Přestává kolem půl sedmé. Opět začíná v osm a s různou intenzitou prší až do rána, do rozednění. Vyjímky jsou tak 1 – 2x týdně.

Jelikož jsme spořiví, jedeme s našim průvodcem Danielem bemem (minibus) do vesnice Bolu. Vesnice se nachází 2 km SV od Rantepaa. U nádraží Terminal Bolu se nachází hlavní rantepaoské tržiště, největší v celém regionu. Procházíme kolem stánků se zelinou, kořením, drůběží, rybami, ovocem. Za 10,000 Rp ochutnávám palmové víno zvané Balok (tuak). Podává se napěněné v dutých bambusových stvolech a chutí připomíná náš burčák. Obsahuje asi 8% alkoholu.

Ovšem hlavní důvod proč jsme sem přijeli je velký trh s dobytkem Pasar Bolu – livestock market, který se koná jednou za 6 dní. Vstupné pro turisty je 10,000 Rp. Jedná se o trh s vodními buvoly a prasaty. Převážná většina buvolů a prasat se kupuje pro účely pohřebních slavností jako dary vesnici, kde pohřeb probíhá. Není to nic pro slabé nátury. Všude kvíkají prasata, jak je svazují a nakládají na korby aut a odvážejí. Taková zvířata nejsou vůbec levná, střední buvol jak nám vysvětluje průvodce stojí několik milionů rupií, cenu zvyšuje jeho velikost, tučnost, barva, dobré rohy a hlavně hrb. Proto jsou vidět buvolu přivázání a vytahování nahoru, aby měli ten hrb co největší a tím pádem měli vyšší cenu. Na trhu můžete nakoupit i kohouty. Místní je důkladně prohlíží jestli jsou vhodné na kohoutí zápasy.

Odsud se bemem přesouváme do vesnice Alang Alang, kde náš průvodce najímá 3 motorky s řidičem (ojek, mototaxi), které nás krásnou krajinou dovezou do vesnice Madandan, kde se koná první den pohřebních slavností, včetně průvodu, zabíjení buvolů a prasat. První den je asi pro turisty nejzajímavější. Celkem slavnost trvá 4 dny. Pohřební obřady jsou hlavní turistickou atrakcí. Uprostřed roku, na konci sklizně rýže, zhruba od června do září, kdy není na polích tolik práce, probíhá v Tana Toraja množství obřadů včetně pohřbů. Takže během letních měsíců je téměř 100% šance, že nějaký obřad uvidíte. Stačí se poptat ve městě nebo ve vesnicích. Výhodou toho že máme průvodce je, že zprostředkuje pozvání do vesnice kde se pohřeb koná. Když by jste šli sami, a chvíli postávali okolo, asi Vás taky někdo z vesnice za chvíli pozve. Protože čím více lidí se slavnosti účastní, tím větší prestiž vesnice získá. Takže jim vůbec nevadí, že se tam prochází turisti. Právě naopak. Je ovšem nutné být vhodně oblečený, žádné kraťasy, nejlépe je černé oblečení, hlavně nesmíte mít na sobě nic červeného. No a pak je třeba přinést nějaký dárek. Za nás to zajistil průvodce. Většinou se dává velký balík cigaret, cukr, peníze, sešity + propisky. Výhodou průvodce bylo, že nám popisoval, co se právě odehrává. Blízcí příbuzní přinášejí jako dary prasata nebo buvoly. Vesměs se konají dva pohřby, jeden hned po smrti takový jednoduchý a druhý honosný po určité době až rodina našetří peníze, protože pohřby jsou tady hodně nákladnou záležitostí. Tzn. že mrtvý je nabalzamovaný a uložený ve vlastním domě, někdy i několik let, než rodina našetří dostatekj peněz a sezve všechny možné příbuzné. Po celou dobu se o mrtvého starají jako by byl živý, nosí mu jídlo apod. To jak velkolepý pohřeb bude záleží na postavení zesnulého. My jsme měli štěstí, protože pohřeb, kterého jsme se zúčastnili byl o to větší, že se jednalo o hodně bohaté lidi a probíhal vlastně dvojí obřad, protože se jednalo o pohřeb manželů. Nejdříve zemřel manžel a než se pohřeb uspořádal, tak během roku zemřela i jeho manželka. Hostů zde bylo asi 1000. Ceremonie se odehrává na zvláštním prostranství. Pro hosty se staví speciální hlediště (přístřešky) z bambusových konstrukcí a jsou určeny pouze pro tuto událost. Potom se zboří. Hlediště je rozděleno do očíslovaných sekcí a každá rodina, která přijde na pohřeb má určeno kde bude sedět a kde bude ubytována, protože pohřeb je rozdělený do několika dnů.

Při pohřbu je vlastně duše zemřelého provázena do toradžské říše duší. Pohřeb začíná tím, že přinesli oválné rakve z domu zemřelých, kde byly po celou dobu uloženy. Pozůstalí už moc ani netruchlí, berou to nyní jako oslavu, prý truchlí v okamžiku, kdy ten daný člověk zemře. Máme možnost vše pozorovat z bezprostřední blízkosti. Většina lidí je v černém, vnuci a vnučky zemřelého měli krásné barevné kroje a vítali hosty. Celý ceremoniál je komentovaný moderátorem a dokonce to někdo natáčel na videokameru. Potom rakve nějaký kněz pokřtil. Vše je doprovázeno modlitbami a zpěvy. Rakve jsou umístěny na speciální nosítka a opatřeny stuhami. Na rakvi ženy je stuha bílá, na rakvi muže červená.

Potom jsou zde speciální nosítka, na kterých jsou fotografie zesnulých a pod nimi sedí postavičky nazývané tau-tau. Jsou to vlastně podobizny mrtvých v životní velikosti, vytesané do dřeva a krásně oblečené. Skutečně vypadají jako živí. Tyto postavičky tau-tau se nakonec umísťují v místě hrobu. Buď jsou uloženy do skály, jeskyně nebo jsou takové speciální balkony, na kterých jsou posazeny nebo postaveny.

Na ploše jsou předvedena obětní zvířata, prasata přivázaná na bambusových tyčích a buvoli, které věnovali příbuzní. Následně probíhá obětování zvířat. Čím významnější mrtvý byl, tím více buvolů se musí obětovat. Pro obyčejného smrtelníka stačí 1 buvol, ovšem urození musí obětovat nejméně 24 zvířat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .