0
0

Vítejte v Černé Hoře

Ulcinj – Biogradské jezero (Mojkovač)

info:

75E/minibus

Národní park Bjelasnica – vstup 1E/os

Zase ráno, je nás o jednoho méně, Kačka nezaspala a odjela taxíkem na autobus do Dubrovníku. Vstáváme v 7 hodin, snídáme, balíme a začíná pršet – což není nic neobvyklého, když přijeli nový členové výpravy. Nějak se stalo pravidlem, že když se připojí nový horalové, něco se kazí…a dneska to nebylo jen počasí :).

V 8:00 odcházíme na zamluvený minibus k recepci, kde čekáme na našeho známého řidiče ze včerejška. Nějak nejede, a tak si kluci (Peky,Skočky,JPN a Chuck) krátí chvíli volejbalovým zápasem, s nafukovacím míčem (který dříve sloužil jako ozdobný balónek k dárkům, neb Verča slavila ten den čtvrtstoletí) a bez sítě. Je to zábavný se koukat. Když v půl deváté stále auto nikde, JPN začíná domlouvat jiné auto anebo způsob, jak se k němu dostat. V tom přijíždí náš „starý, známý řidič“ s obvyklou větou :“ahoj, jak se máte“ a taky se svěřuje, že moc nespal. Naložíme věci i sebe a hurá do černohorských hor.

Víme od Pekyho i podle mapy, že to bude dlouhá cesta, a tak nás trochu překvapí, že nabíráme naftu za pouhých 10E, což je asi 10 litrů. No nic, asi má nádrž plnou :) Projíždíme městy Bar a Podgorica a začínáme se šplhat serpentinami do hor k naší cílové zastávce Biogradské jezero. Když v tom náhle, někde uprostřed kopce, těsně za tunelem škyt a auto dojelo. Řidič se snaží opakovaně startovat, ale když není palivo, asi to nepůjde. Vylézáme z auta trochu se protáhnout a řidič zkouší stopovat auta, aby mu dali trochu nafty. Kousek níž zastaví odtahové auto, které má naložené jiné auto, ze kterého spíš Skočky než mistr řidič vytáhne pár litrů nafty. Škody jsou zatím asi tak hodina a půl ztráty času, kdy se nejelo, a rozbitá přezka u krosny, která se připletla mistrovi do dveří, a tak ji několikrát přibouchl, až ji zlomil.

Nasedáme a míříme vzhůru do kopce, při čemž i holkám je jasný, že daleko s tím množstvím nafty nedojedeme, a tak nás překvapuje, že při zařazeném stupni 1 až 2 míjíme parkoviště, kde stojí silniční služba a kde by se nafta sháněla určitě lépe, a šplháme se pořád do kopce. Jak se dalo čekat, škyt, škyt a stojíme opět u silnice, na malém parkovišti, kde je ještě odstaven autobus, který vypadá opuštěně. Řidič se opět snaží stopovat, po pár marných pokusech nasedá do auta, mává nám a odjíždí. Zůstáváme sami a vymýšlíme různé plány. Jako nejméně povedený se ukazuje plán Hajdaláka, který zkušeným hmatem otevírá autobus s tím, že si půjčí klíčky a mrkne do nádrže, co by se dalo vytáhnout pro náš další pohyb vzhůru. Avšak uvnitř autobusu na něj mrká rozespalý řidič a nechápe, co tam Péťa chce. A tak Péťa urychleně opouští bus a jeho plán ztroskotává. Stihneme se u odstaveného auta najíst, protáhnout, vyfotit a ještě vysvětlit policistům, že to auto posunout na parkoviště nemůžeme, že nemáme ani naftu, ani řidiče.

Asi po půl hodině až hodině se vrací řidič s igelitkou nafty, nalévá ji do nádrže a hurá pokračujeme. Teď již bez problémů dojíždíme k jezeru, vysedáme do deštivého dne, je zima, a tak se odebíráme k ohništi, kde místí chlapci opékají klobásy, čevapčiči a prostě všechno tam náramně voní masíčkem. Asi vypadáme hladově (což taky jsme), takže nám kluci nabízí i ochutnat. Vaříme si oběd, nabíráme vodu a odcházíme do hor. Je to stoupání, začíná pěkně pršet, je vlhko, no prostě den pro nováčky.

Šlapeme asi tak hodinu až dvě a ptkáváme horala, který nás zve na kávu a čaj do domečku. Po chvilce zdráhání jdeme posedět, je tam teploučko. Kluci ze zahřívají štípáním dříví, my ostatní konverzujeme česko-černohorsko-slovensko-rusky s místními. Po příjemné návštěvě odcházíme postavit stany kousek od domku, vaříme a jdeme do spacáku.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .