0
0

Den 1, pátek 17.8.2001

Vlak nám jede před šestou z Hlaváku, máme sraz v prvním vagóně vlaku, na nádraží potkáváme hned Matěje, který nám říká ať si koupíme lístek do Komárna. Ve vlaku už čeká Lenka, relativně včas doráží i Šuri. Další členové přistupují cestou, nejdřív Jery, v Brně nám nejdříve zamávají ze souběžně jedoucího vlaku a přistoupí David s Evou. V Bratislavě, kde prvně přesedáme čeká Jana. Poslední člen výpravy Robert pak na nás má čekat v Budapešti.

Na další dva přestupy dojedeme do Komárna. Zde musíme projít městem, přejít most přes Dunaj a dojít na maďarské nádraží, to celé asi 3 km. David chce stihnout vlak v 16.45, takže dost žene. Za maďarskými hranicemi vyměňujeme peníze. Vlak v 16.45 se stal utopii, takže vysedáváme u pumpy a snažíme se umejt z kůže špínu nabranou v česko-slovenských vlacích.

Z maďarského Komárna vyrážíme před šestou do Budapeště. V Budapešti jsem podruhé v životě, poprvé jsem tu byl v roce 1985, když jsme jeli busíkem společnosti SK Maslovice z Bulharska ze 14 denní dovolené a zastavili jsme se v hlavním městě Maďarska na nákupu. Co si pamatuju, je že máma byla nadšená, že jí ke kalhotám dali zadarmo igelitku Levi Strause a na hodinové vyjednávaní s cikánkou na slevu na digi NecUSA, které měli 7 melodií a stopky. Ukecali jsme to tenkrát na 300 forintů a já byl druhý ve třídě co měl digy :-).

David tvrdil, že do centra je to slabých 10 minut chůze, takže jsme ani nedávali baťohy do úschovny. Po deseti minutách chůze jsme potkali Roberta, který s matfyzáckým tričkem byl k nepřehlednutí. Robert měl mapku, takže jsme určili nejlepší místo na relax a šli dalších 15 minut k Dunaji. Našli jsme pěkný zahloubený parčík, 200 metrů od řeky. Očividně letní noclehárna chudších Maďarů. Hned jeden přišel a začal nám něco maďarsky vyprávět, Šuriho napadla skvělá myšlenka a poradil Katce, ať to na něj zkusí španělsky, že ho to odradí a tak Katka vytasila svoji univerzitní Espaňol. Nato bezdomovec přešel plynule z mateřštiny do španělštiny. Šuri kontroval francouzštinou, ale i v tom to jazyce si řekl o forint. Nakonec to skončilo na angličtině, ve které mu Katka vysvětlila, že teprve začínáme a že jsme chudí studenti z Prahy. Na to on přešel do němčiny, řekl schaize a odešel.

Potloukali jsme se v okolí do desíti a pak jsme přešli zpět na nádraží. Vlak do Kelebie, jede v 23.45. Je označen jako IC, ale jenom někde. Nastoupili jsme do vlaku a zabrali kupe s jedním pasažérem. Z pasažéra se vyklubal Němec, co uměl anglicky, srbsky a maďarsky, takže nám překládal požadavky průvodčích. Nejdříve přiběhli dvě babky Maďarky. Řekli nám, že máme vnitrostátní lísky, ale tohle je mezinárodní rychlík, takže jestli chceme jet dál, tak si to doplatíme nebo vystoupíme. Tak jsme to doplatili. Průvodčí se dušuje, že byť je nová jízdenka do Kelebie, můžeme jet až za hranice do Subotice. Z tohoto omylu nás vyvede Srbsky průvodčí a platíme 9 marek za přejezd. V Subotici už platíme jen 15 marek za propustku do Srbska. A jsme vpuštěni.

Den 2, sobota 18.8.2001

Na nádraží, na to že jsou dvě ráno, je poměrně živo. V okénku vyměníme první marky za dináry kurz je stabilní 1:30 po celé zemi. V hospodě mají pivo a pivo, takže David s Matějem si dávají první půl litr Nikšiče. Ve 4.00 vyrážíme směr Bělehrad.

Bělehrad je docela zachovalý město, odpovídající tomu, že bylo deset let odříznuto od Evropy. Všude je bordel, ale co se týče struktury je na něm znát že jsme na Balkáně. Hned na nádraží si vymněnuji 100 marů na dináry což je tupost, protože v Černý hoře dináry neberou, ale to ještě nevím. Baťůžky si dáme do úschovny a jdeme do města. Prošli jsme pěší zónu, je docela vedro, takže se svlažujeme ve fontánách a zmrzlinou. Skrz krátký parčík jsme se dostali do pevnosti nad městem, ve stylu Terezína. Je odtud krásný pohled na město, na vypálenou televizi, na Dunaj apod. Pevnost je rozsáhlá a uvnitř je spousta plácku ve stínu stromů, kde stařenky prodávají paličkované krajky a pohledy a dědečkové Coca-Colu. V jedné části je dost rozsáhlá expozice tanku a děl ze světových válek. Cestou zpět si dáme Srbskýho hamburgera, moc dobrý, a jdeme na vlak, který odjíždí ve čtyři.

Vlak, jak Šuri konstatoval, ve své druhé části připomíná spíše metro, protože je veden, skrz nekonečné skály stylem most-tunel-most-nádraží. Ke konci vlak staví doslova na každém patníku. Někdý je nádraží jen panel při kolejích mezi tunelama. Trať je jednokolejná, takže vlaky na sebe čekají, ale Srbové to mají pěkně načasované. Ke konci cesty nás dvakrát navštíví přiopilý policajt. Potom co se dozví, že jsme Češi, začne vychvalovat český holky a pořád mrká na Janu. Vlak má asi hodinové zpoždění, takže do stanice Prijepolje dorazíme asi v jedenáct večer. Bus do Žablaku jede v sedm ráno, takže si uděláme z části čekárny noclehárnu a jdeme spát. Držíme hlídky, ale jen pro jistotu.

Den 3, neděle 19.8.2001

Ráno v 7.00 nastupujeme do autobusu směr Žabľak. V autobusu platíme 120 dinárů. Na dlouhou dobu poslední poplatek v dinárech. Autobus není, žádný příměský spoj, ale je to spojení Subotica – Bělehrad – Žabľak, Srbové netroškaří. Takže pokud někdo bude chtít může jet do Žabľaku přímo ze Subotice, je nutné podotknout, že v době naší návštěvy byly vlaky výrazně levnější než autobusy.

Za hodinu cesty, začneme stoupat serpentinami do kopce. Tahle zemička je protkaná serpentinami a místní po nich jezdí jako prasata. Naštěstí cestou jsme moc aut nepotkali. Na hranicích Srbska a Černé hory projde autobus policista a kouká na naše doklady. „Češky“, prohodí a jedeme dál. Cestou přejedeme ještě jeden krásný kaňon, přez ne zrovna malý mostík a jsme v Žabljaku.

Žablak je turistické centrum Durmitoru, dal by se přirovnat k Špidlu, ale nejsou tu žádný VHS turisti, jen Srbové a Černohorci, křeří se, přijeli na výlet k Čiernemu jezeru. Černota tu kvete, takže zatím co v jediné místní samoobsluze, koupíme pouze chleba a nugetu, v krámkách u autobusáku nakoupíme zbytek. Šarka konstatuje, že se ceny nelyší od Německa, přepočet je trivialní, berou se tu jenom Marky.

Ze Žablaku k Černému jezeru je to asi hodinka chůze. Když k němu přijdeme, tak se rachtáme ve vodě a užíváme tepla. Ve dvě vyrážíme do kopců, lemující celý západní obzor. Máme v plánu vylézt na hřeben a po hřebenu dojít, kam to půjde a pak někam slézt na noc. Slunce zastínil mrak, malynkej.

S přestávkami šplháme na hřeben, když jsme nad čárou lesa, zaslechnu hřmění, tak jdu nahlodávat Davida, jestli nepočkáme jak se to vyvine. Nakonec jsme z Davidem usoudili, že v Montenegru prší hlavně na popřeží a ta bouřka je tak 50 km od nás. Mraky se honí, ale nic moc. Trochu přidáváme, abychom, byli co nejdříve na hřebenu a měli rozhled. Posledních 50 výškových metru lezeme strmě po trávě, to slejzat dolu a za mokra, fuj. Začne pršet. Kromě Šuriho, Šarky a Roberta. Dorazíme na hřeben. Jsme v sedle tak 50 – 80 výškových metrů pod dvěmi místními vrcholy. Bleskne a zahřmí. Kurva. To není z pobřeží. Dešť přejde do slabého krupobití, slušný chcavec. Prásk. Trochu jsme si poskočil. Sedíme na bobku. David nás uklidňuje, že před bouřkou jsme dobře chráňeni. Smutně mu koukám přes rameno na sežehlou kosodřevinu. „No, ta ohořelá kosodřevina sice mluví proti“, konstatuje David sledujíc můj pohled, „ale to se stává maximálně jednou za 100 let“. Matematik. Lup ho. To už bylo dál, napočítal jsem do tří. Po 15 minutách déšť zeslabuje a doráží zbylá trojka. David navrhuje, počkat jestli se to neroztrhá, ale já začínám sondovat možnou ústupovou cestu. Cesta zpátky je v zhledem k trávě, blbost. Cesta dolů druhou stranou sice na první pohled ještě horší, ale na ten druhý je sice strmá, ale je po skále, takže do nebude moc klouzat a ztratíme rychle výšku, což je taky dobrý. Bum. Začnu prudit, že bychom se nato měli vyprdnout a zdrhnout. Začalo zase silněji pršet a já prudil hodně, takže zahajuju sestup.

Za hodinu a půl jsme dole. Prší pořad a bouřka nepřestává. David s Maťejem, kouknou do mapy a najdou pár salaší asi hodinu odtud. Tak jdeme tam. Salaší je několik, ale použitelný jsou jen dvě. Jenda je klasická salaš pro turisti s podlážkou na spaní. Jsou tam, ale už turisti, 3 Češi a další dva borci, jdeme zkoumat ze Šurim, druhou salaš, která má plechovou střechu. Salaš je pro ovce, takže bez podlážky, hrbolatá, ale suchá. Nakonec tam skončí David, Eva, Robert, Šárka, Šuri, Katka a já. Vaříme si první teplé jídlo. Zabalení ve spacácích vychutnáváme inverzní rozkoš. Usínáme za zvuku deště.

Den 4, pondělí 20.8.2001

Už dlouho se mi nespalo tak krásně jako tu noc na ovčích hovnech. Před chatou je azuro. Druhá chatka už vylezla a suší promočené spacáky. Protože sušení pokračuje do 12,00, rozhodli jsme se, že uděláme jenom krátký okruh po hřebenech a vrátíme se zpátky do těchto přepychových chatek. Jsou dvě hodiny, Jana, Šárka a Lenka odpočívají a vnucují svá těla horskému sluníčku, zbytek šplhá do sedla…. Při výstupu se začíná lehce kumulovat oblačnost a drobně pršet, ale po 15 minutá déš´t ustává. Za hodinu jsme v sedle a po hřebenu pak začínáme šplhat na…. Cestou přecházíme asi 5-ti metrový hřebínek. Za půl hodinky jsme na vrcholu a vychutnáváme vrcholovou Tatranku. Mraky se roztáhly, takže se kocháme nádherným rozhledem po Durmitoru. Po půl hodině všichni scházíme do dalšího sedla, obcházíme masiv hory a štěrkovištěm scházíme zpět do údolí k salaším. David, Jerry a Robert ještě vybíhají na jeden vrchol, kde vegetují ještě dvě hodiny do západu slunce. Ostatní provádějí stejnou činnost u salaší. Při návratu k salaši se od Jany dozvíme, že spaly se třemi Čechy a dvěma Chorvaty. O Čechů se dozvěděly, že v Durmitoru začíná pršet každý den ve čtyři hodiny odpoledne, což zrovna dneska nevyšlo, neb byly dvě. Češi byli v Durmitoru už čtvrtý den. Předchozí noc strávili u ledové jeskyně a vyprávěli o světelných efektech, které dělá vycházející slunce, když jeho paprsky svítí přímo do jeskyně. Plán dalšího dne je tedy jasný – vstát v 5, v 7 vyrazit, kouknout se k jeskyni a pak vyrazit na Bogotův Kuk, nejvyšší horu Durmitoru. Elita by pak pokračovala přes hřeben na Bezejmenny Kuk, tato cesta je označena jako „velmi obtížná“.

Celá naše 11-ti členná skupina obsadí jedinou salaš, vybrali jsme si tu lepší, která má letiště, tj. dřevěnou plochu asi 50cm nad zemí pro sedm lidí. Tato prominentní místa obsadili všichni přítomní, tj. všichni kromě kluků, co zůstali na vrcholu a Evy, která čekala na Davida. Šuri se vyvaluje ve spacáku jako první, vybral si místo mezi Lenkou a Šárkou, aby ho pěkně hřály, což se mu později vymstilo. Když přijde zbytek a Eva se chce vsoukat na letiště, začne být nedostatek místa, a tak se Šárka s Lenkou rozhodly, že vylochtají Šuriho. Za pomoci ještě Evy začíná boj se Šurim. Marně se Šuri schovává do spacáku. Mrštné prsty turistek si najdou cestičku i tam… a Šuri se musí vzdát. Nakonec ho ale vpustí zpět. Když vše utichlo, dveřmi proudil svěží, horský vzduch a všichni začali pozvolna usínat, ozvalo se chrápání. Když po 10 ti minutách nepřestávalo, tak jsem prohodil: „Kopněte do toho Šuriho, ať neruší.“ „Co já?“ ozve se Šuri, „to chrápe Lenka. Měla by jít na vzduch!“ „Nemůžeš jí takhle trestat Šuri, ona za to nemůže,“ přimlouvá se za Lenku Šárka. „To není trest, ale prosté opatření,“ konstatuje Šuri a lehce pod spacákem přidusí Lenku. Chrapot přestal a všichni v klidu usnuli.

Den 5, úterý 21.8.2001

Mobil Evi zazvonil v 5:00, venku je ještě tma. Vstaváme tedy až v půl šesté. Vycházíme směrem Ledová jeskyně, kam dorazíme během tří hodin pohodového pochodu. Po patnácti metrovém sněhovém srázu se dostáváme do jeskyně. Kdybychom byli o hodinu rychlejší, tak ještě stihneme ranní slunce, které zde prý vytváří nádherné světelné efekty. Nyní sluneční paprsky olizují pravou stěnu přístupového tunelu. Lenka ze sněhu, ledu a Tangu vyrábí zmrzlinu, kterou se chladíme, když vylezeme zpátky na sluníčko.

Kolem 11.00 jsme zpět na rozcestí. Katce je blbě a tak se přidáváme ke skupině tvořené Matějem, Janou a Šárkou, která vynechává výstup na Bogotov Kuk a jde rovnou do sedla. Když už jsme skoro v sedle začne pršet a z dálky je opět slyšet bouřka. Dnes tedy začala ve 12.00. Přeběhneme sedlo a za ním začneme klesat podél masivu do údolí. V údolí se pase stádo koní. Matěj se jde seznámit s hříbětem a po zdařilém pokusu se i Katka s Janou fotí s hříbátkem. Po dvou hodinách pochodu se začneme blížit ke schodu, kterým údolí klesne asi o 150 výškových metrů. Od západu přibývá oblačnosti a údolím se začne hnát bouřkový mrak. Hustě prší. Naštěstí Matěj po 10 minutách pochodu v dešti najde skulinu ve skále, ve které e všichni schováme. Z díry vidíme střechy salaší, které na nás čekají. Během bouřky všechny uklidňuji historkou, která se stala v Tatrách: skupina turistů se také schovala v jeskyni a skrz tu pak prošel blesk. Všichni mě mají rádi.

Po dešti seběhneme svah a jdeme se kouknout na dvě krásné salaše, které jsme viděli z vrchu. Obě jsou zavřené a pro jistotu je Černohorci ještě zabarikádovali několika metráky dřeva. Naštěstí jsou opodál další dvě chatrče. V té větší je párek Srbů z Bělehradu, ale ta menší je akorát pro 6 nocležníků, takže ji zabereme. Srbové nám prozrazují, že v nedaleké jeskyni je pitná voda. Když se pro ni s Matějem vydáme, zjišťujeme, že pramínek vody vyvěrá asi 5 metrů nad ústím jeskyně. Vede tam cesta přes velké šutry a ještě člověk potřebuje čelovku, aby si na to posvítil. Takže pět flašek nabíráme skoro hodinu. Elitní skupina doráží kolem 20.00. Vylezla na Bogotov Kuk a pak se raději schovala před bouřkou pod převisem. Krom Roberta, kterému je špatně a tudíž se vecpal do naší malé, milé, teplé chatrčky, jde zbytek spát do jeskyně.

Den 6, středa 22.8.2001

S vidinou raní koupele, vyrážíme brzo ráno k Černému jezeru. David předpovídá, že bouřka začíná vždy o dvě hodiny dříve než předcházející den, takže dnes má začít v 10:00. Kolem deváté jsme, kdy jsme skoro u jezera začne drobně pršet, ale přestane. U jezera se všichni vykoupeme, Šuri se ani nesvléká a hned si i pere. Vrcholky hor nad jezerem nejsou vůbec vidět a když se všichni už sušíme, dá se oblačnost do pohybu a začne se blýskat. David se nemýlil. Naštěstí se těsně před začátkem slejváku všichni schováme v restauraci U jezera. Abychom tam neseděli jako trubky, dáme si všichni čaj (1 DM).

Prší dost slušně, bohužel nám jede v 11.40 autobus a mi potřebujeme ještě něco koupit. Nakonec se vydáváme do deště směr Žablak. V minimárketu kupujeme jen chleba, protože nic jiného tam nemají. Sranda je i v tom, že nemají ani drobné, takže platba 10 markovkou je složitá. Vyborné je, že ceny chleba jsou v desetinách marky….

Většinu jídla tak nakoupíme u dvou soukromníku u busáku. Tak mají vše. Autobus vyráží na čas. Veze nás úzkými serpentinami do lepšího počasí. Mraky jsou zatím pouze nad Durmitorem. Serpentýni jsou dost hustý, ale řidič jede vpohodě. Je krásný, že každe autobusové spojení má dva řidiče.

Z autobusu vylezeme v Šavniku. Na hrázi podél řeky si rozložíme naše mokré šatstvo a sušíme se. Jestli v Durmitoru je cizinec vzávností, tak tady ho neviděli nikdy. Okamžitě se staneme místní atrakcí. Dospělí na nás koukají z dálky, zato děti blbnou u nás. Pořad se šklebí a strkají do sebe. Nejvíc nadšení jsou když se jim strk povede tak, že dotyční skončí v našich báglech. Začnu s nimi komunikovat, takže vyvrátím jejich představu o tom, že jsme Němci a Američani. Dost se diví, že jim rozumíme. Na to, že jsme Češi moc nereagují, takže jim jen říkám, že nejsme Rusové. Když blbnutí dosahuje vrcholu, přijde místní polda, něco řekne a děti se rozprchnou. Alespoň, že poldové tu mají nějakou autoritu. Policista vypadá v pohodě a odchází. Za chvíli k nám dorazí jeden dospělejší Černohorec a chce koupit tričko. Neprodáme. Vyrážíme asi za hodinu. Chceme se dostat k Monastyr Biela, kde má začínat cesta do kopců. Na silnici vidím našeho poldu a ptám se ho na cestu. Polda je očividně nadčen a potěšen, že jsem se ho přišel zeptat. Debatuje tam ještě s jedním domorodce. Potře sou mi ruku. Řeknu, že jsme Češi. Jsem za to pochválen a ptám se na cestu. Ukazuje mi na silnici, kudy je to 8 km. Domorodec něco říká, že řekou je to 2 km. Ale tehdy jsem si myslel, že mu blbě rozumím.

Silnice se klikatí po svahu a silně stoupa, po 5 km je odbočka doprava na klášter, tak jdeme tím směre. Klášter spatříme hluboko pod sebou u řeky. Dohodneme se, že cestou ke klášteru ztratíme zbytečně výšku, tak pokračujeme do leva. Cesta neustále stoupa. Začíná se šeřit. Najít místo ve svahu není zrovna ideální, ale na konec se usídlujeme v zatáčce silnice na trochu rovnějším palouku.

Po jídle zalezeme do spacáků. Za chvíli jede po silnici auto, zastaví a do stanu začne pronikat silné světlo. Vyběhnu z Davidem ze stanu. Z gaziku vyleze chlap v uniformě a z puškou, druhý svítí reflektorem. Říkají, že jsou lovci a loví v noci. Ptáme se na Kapitánovo jezero, náš zítřejší cíl. Bohužel jedinou mapu co máme je mapa Černé hory, která není moc podrobná a v místě kde jsme je úplně slepá, jenom s modrou tečkou, označující jezero. Voják nám, ale špičkou náboje kreslí cestu. Mluví něco o šesti hodinách. Máme jít po silnici po dvou hodinách odbočit doprava….

Jdeme spát a oni lovit.

Den 7, čtvrtek 23.8.2001

Ráno vstáváme v 7:00 s touhou vykoupat se večer v Kapitánově jezeře. Při snídani jede kolem luxusní náklaďák, ale nemáme zabalíno. Na pomalu stoupající asfaltku vyrazíme v půl devatý ráno. Cestou potkáme auto plně! naložené senem a cisternu vody. Jak jsme zjistily vody je v pohoří nedostatek. Většina domů při cestě má svojí do země zastavěnou nádrž vody, která je průběžně plněna jezdícími cisternami za Šavniku. Zkoušíme vyžebrat vodu u jedné stařenky. Stařenka zaběhne do domečku pro plechovku a plní naše petflašky. Nakonec ji holky ukecají ať se s nimi vyfotí.

Na cestu se ptáme skoro každého a každý ukazuje na sever přes kopce, ale tam není cesta. Asfalta končí a rozděluje se do dvou polních cest, jedna vede doprava do našeho směru. Jsme dvě hodiny na cestě. Ten voják to odhadl dokonale. Ještě se ptáme jednoho stařečka s buvolím spřežením, které táhne za sebou saně. Stařeček nám potvrzuje směr, mluví něco o pěti hodinách. Pak se mi snaží sdělit, že kdyby byl mladý jak mi naše holky prohnal, ale že teď už nemůže a šklebí na mě svůj chudý chrup. Docela sympaťák.

Cesta vede kopcovitou krajinou porostlou travičkou jen si lehnout. Dáme baštu, po nebi se honí kumily, sluníčko hřeje, ach. Zatím nemáme moc rozhled, protože vždycky když přejdeme nějaký hřeben vidíme další. Kolem jde sluncem ošlehaný pastevec. Sdělení že jsme Češi ho velice potěší:“Pravoslavnyj Slovan dobry naród“. Jezero je prý 5 hodin cesty. Musíme se dostat do doliny a pak přes hřeben. Utěšuje mě žě bouřka nebude.

Po půl hodině cesty se konečně rozevře obzor a mi vidíme do doliny se Šavnikem. Na druhé straně je ale nádhérná pánev ohraničena 2000m hřebeny. Vše je porostlé trávou, takže pohled je fantastický. David studuje mapu co ofotil z průvodce po Jugoslávských horách a snaží se nás v ní najít. Vstupujeme do pánve. Uprostřed je dům, kde se ptáme na další cestu. Otec pošle syna pro kořalku a ťukne si s námi. Jezero je přes hřeben asi dvě hodiny cesty Černohorským tempem :-).

Jdeme. Za hodinu jsme v sedle na hřebenu, je pět odpoledne. Na druhé straně je stejná planina s hřebeny po všech stranách a s kamenitou cestou spojující domečky pastevců. Nádherný výhled, ale jezero nikde. Kocháme se asi půl hodiny. Slezeme a pokračujeme dolů po cestě. U baráku se zase ptáme pastevce. Pastevec má návštěvu a nutí své děti aby s námi mluvili anglicky. Pak nás zve na pivo, ale odmítáme. K jezeru je to 1.5 hodiny přes hřeben. Auuuuu.

Pochod se stává dosti nervózním, protože se stmívá, jsme 12 hodin na nohou a před námi další hřeben a nikdo moc nevěří, že je poslední. Nakonec se rozhodneme rozbít tábor těsně před začínajícím hřebenem. Já s Davidem ještě vylezeme na hřeben, jestli něco uvidíme. Bohužel vidíme další planinu a hřeben. Jdeme zpět na večeři. Noci jsou tu nádherný. Venku je svěží vítr a skrz srpnovou oblohu lítají Perseidy. V dáli se blýská, ale bouřka nepřijde. Atmosféru Lenka vylaďuje popisováním scén z filmu 1000 dní Sodomy, který vzhledla v Mat-fyzáckem filmovém klubu Kotouč.

Den 8, pátek 24.8.2001

Balíme. Vystupujeme do sedla. Všichni jsou připraveni, že neuvidí jezero, takže ani moc nereptají. Dolina jde do prava dolů, takže nemusíme moc ztrácec výšku a jdeme podél masívu traverzem vlevo na další hřeben. Za hřebenem krajina neklesá, ale po drobných hupech pokračuje. Z vrcholu jednotlivých hupů je v dálce (1 km) vidět prudký zlom dolů. Všichni doufají. Bylo tam. Po pasteveckých cestách slejzáme k jezeru, olemovaném spoustou salaší.

Hne do první jsme se nastěhovali a necháme se hostit ovčím sýrem, chlebem a mlékem od dědy a babičky tak kolem 60 let. David se Šurim se snaží něco dozvědět. Dědeček vypraví, že jezdí do hor jen na 5 měsíců přes léto jinak jsou i s dobytkem ve vesničce blízko Podgorici. Babička neustále chodí kolem nás a v momentě, kdy polkneme poslední sousto tak dostaneme další příděl.

Po hodině debužírování, sejdeme k jezeru a odpočíváme. David, Eva a Jerry jdou na jednu z blízkých hor, ostatní leží u jezera. Drobně prší a tak jsme zalezlí v mé Gemě a drbem. Po páté odpolední se vrátí trojíce z vrcholu a pomalu balíme. Z protějšího břehu je slyšet píseň Černohorcu. Jsou rozděleni do dvou skupin po čtyřech až pěti mužích. Skupiny jsou vzdáleny asi 300 m od sebe a přes vodní hladinu jezera na sebe zpívají. Píseň má asi 50 slok, takže jim to vydrží půl hodiny. Pak odcházíme. Po nekonečných serpentinách jdeme 3 hodiny dolů, občas zchlazeni deštěm. Nakonec skončíme na jedné louce v údolí před kaňonem Mrtvice, kam půjdeme zítra.

Večer nám zpestří místní kočička, která si oblíbila Davidův ešus a dolejzá. Od něžných slov David přechází na myšlenku vhodit drzé kotě do ešusu a uvařit. Nakonec vítězí mírumilovná povaha a David zaujímá polohu pasivního odporu a zalézá do stanu.

Den 9, sobota 25.8.2001

Vstáváme standartně v sedum hodin. Po snídani vyrážíme do kaňonu Mrtvice. Ke kaňonu nemůžeme nějak najít cestičku. Vstup do něj je, ale vidět z dálky tak se brodíme skrze trní nebo klopýtáme ve vyschlém korytu mrtvice. Za hodinku jsme na začátku soutěsky, kde nalezneme po pravé straně dobře schůdnou pěšinu. Po 45 minutách chůze, cesta přechází na druhou stranu řeky. Dříve tu býval dřevěný most, ale strhla ho asi jarní voda. Teď jeho zbytky leží 100 m po proudu napláclé na jednom z balvanů.

Začíná být dusno. V kaňonu je zatím hezký chládek, ale až sluníčko vyleze výše a paprsky se dostanou až dolů tak to bude horší. Cesta má docela sklon, většinou vede tak 5 – 15 m nad korytem Mrtvice. Po další hodině, se začne objevovat v dosud vyschlém korytu čirá voda. Čím jdeme níže tak vody postupně přibývá a začnou se objevovat malá jezírka. Matěj z Janou nasadili zdrcující tempo a zmizeli. Další hodina. Sluníčko teď už praží přímo na na nás a já toužebně hledím na nádherná jezírka čiré, určitě studené vody, kterých už notně přibylo a potůček už nabyl také na sile. Bohužel osvěžení je nyní nedostupné, protože cesta vede o 10 metrů výše a pod námi je strmí sráz.

Po půl hodině však cesta klesá. A před námi se objeví nádherná laguna. Tak se jdeme svlažit. Plácáme se v ledové vodě, mezitím se sluníme na teplých šutrech, kolem nádherný kaňon, nebe bez mráčku, romantika jako prase. Ah.

Těžce se mi nechce odtud, ale Matěj s Janou jsou ve předu a dost se diví kde jsme. Nakonec vyrážíme. Načerpaný chlad se však brzy vytrácí a mi začneme pociťovat narůstající dusno. Uplyne další hodina. Z potoku se stane docela pěkná řeka bouřící přes kameny a před námi se objeví poslední atrakce kaňonu. Cesta je zde vystřílena do skalnaté stěny kaňonu, prý to udělali za války vojáci. Fakt pěkný.

Kaňonem se plahočíme ještě dvě hodiny a začínáme pochybovat o mapě. Nakonec se z něj dostaneme a najdeme i Janu s Matějem. Objeví se první chalupa a cesta přechází v kamenitou silnici. Na hlavní silnici do Podgorice, je to ješte hodina. Tak upalujem.

Do obce Medurieče dorazíme v půl čtvrtý, domorodci nám říkají, že autobus do Podgorice pojede za půl hodiny. Tak si dáváme v kiosku u busu pivo za marku. Autobus přijede o 15 minut dříve tak to ani nestačíme vypít a nastupujeme.

Ceny v Autobusech jsou většinou smluvné a závozník si je většinou vymyslí, ale jsou nižší než oficiální, alespoň v tomto případě (2 DM). Silnice po které jedeme vede podél řeky Muračky. Je to obdoba naší státovky. Spouuusta tunelů. Na druhé straně je vidět jediná železnice. Trať která končí respektive začíná v Baru vede teď vysoko po hřebenu na druhé straně. Jet zde ve dne tak to musí být paráda.

V Podgorici koupíme jídlo a za hodinu vyrážíme k Jadranu do města Bukva. Jedeme s mladým řidičem, který nemá závozníka, zato jede jako hovado, takže když začneme klesat po serpentinách do Bukvy tak nám není moc veselo. Vrchol přijde, když se další borec v proti směru snaží předjet autobus před sebou, takže na silnici začne být těsno a náš autobusák pádící osumdesátkou proti němu se snaží uhnout, takže se naše část autobusu ocitne nad propastí. No ustal to, ale byli jsme rádi, že můžeme z toho autobusu vystoupit.

V Budvě sháníme ubytování, chceme dát 7 DM na noc a člověka. Než se pořádně rozhlédneme je tu pan a odtáhne Davida s Robertem na prohlídku apartmánu. Za chvíli se vráti. David nám vysvětlí taktiku boje a začneme smlouvat. Chce 10 DM za krevetu, tj. za postel. Mi chceme cenu za byt. Nabízí 9 DM za člověka. Za chvíli přijde paní co umí německy. Šarka jí říká, že chceme paušál za byt a že nám nevadí spát na zemi. Paní to překládá pánovi, k tomu dodá, že zná paní co nám to dá za 8 DM. Pán to nevydrží a sleví taky na 8 DM, s tím, že popadne Šarky baťoh a utíká s ním k bytu. V bytě nás zpočítá a vyjde mu 10 lidí, Šuri dostal úkol procházet se venku. Takže zaplatíme 400 DM na 5 nocí a bydlíme.

Byt má tři pokoje, dvě koupelny, kuchyňku a jídelnu. Sice občas neteče voda, ale jinak komfort. S tou vodou jak jsme zjistili je asi problém cele Budvy. Večer se ještě pan Kňaževič objeví s ještě jedním pánem, který si převezme peníze a opíše čísla pasů. Šuri se jde zase projít. Večer pár statečných jdeme otestovat Jadran. Při zpáteční cestě zjistíme, že vedle našeho baráku je non-stop pekárna. Super. Po té se mi nejvíc stejská.

Den 10, neděle 26.8.2001

Vstáváme po různu. Nakonec se nějak slezeme v jídelně. Rozdělíme se do dvou skupin jedna vyráží přímo na pláž. Druhá, Šuri, Katka a já jdeme hledat něco stranou. Najdeme skálu u břehu, těsně před vstupem na placenou pláž. Šuri si vezme brejle a jde zkusit hloubku. Za chvíli se vynoří z ježkem v patě. Odpoledne jdeme na skálu všichni. Ležíme na šutrech a plaveme a opalujeme se a nic neděláme.

K večeru odchází pokladník a mi jdeme okouknou „lepší“ placenou pláž. Než, ale dojdeme do půlky začne bouřka, tak jdeme zpět. Jediné zjištění je to, že na teto pláži za 1.5 DM, jsou sprchy. Bohužel až později jsme zjistili, že tak jako u ostatních pláží nefungujou.

Den 11, pondělí 27.8.2001

Tento den je v planu Kotor. Město, které je asi 50 km od pobřeží Jadranu, ale přitom u moře, neboť je postaveno na konci dlooouuuhého zálivu, uprostřed 500 metrových hřevenů. Stará část je obehnaná hradbami, nad kterou se na kopci tyčí dost rozsáhlá a krásně rozpadlá pevnost. Paráda. Po asi hodinové procházce malinkatými uličkami posetými kavárničkami a stánky se opět rozdělíme. Holky jdou na pláž a mi šplháme do kopce na hrad. Hrad je celkem ruina, ale plně přístupná, plná divoce pasoucích koz, které se nechtějí od Šuriho vyfotit. Jo taky spousta hoven a nejen kozích. Vrchol hradeb je tak 150 m až 250 m nad úrovní hladiny, takže máme Kotor s celým zálivem jak na dlani.

Jdeme se koupat. Sprchy nefungují. Moře je špinavější než v Budvě a víc smrdí, ale jinak dobrý. Sluníme se do čtyř odpoledne. Pak jdeme do starého města na pizzu. Večer se vrátíme do Budvy, kde jdeme na večerní procházku starým městem a pak na automaty.

Den 12, úterý 28.8.2001

Chceme vyrazit hned ráno na pláž, ale nemůžeme zlomil se jazýček ve vložce kliky. Adventure. Šuri se vydal volat Kňaževičovi na kterého máme číslo. Slaňuje z prvního patra, kde bydlíme. Jak skočí na balkón pod námi tak, začne křičet nějaká pani. Něco jako zloději a že bude volat policii. Šuri se ji snaží vysvětli náš problém a volá Kňaževičovi, ten dorazí za hodinu. Bydlí přímo pod námi. Snaží se odemknout, ale marně. Šuri, kterému se chce na záchod se rozhodne vrátit se do bytu a použije k tomu dobře postaveny strom, čímž vyděsí Lenku, protože skončí oknem do jejího pokoje a ještě si k tomu zařve. Zbytek osazenstva kouká na TV Budva, kde dávají Bruce Willice ve filmu Soused zabiják. Matěj pak naladí naší TV3 sice zrnitou, ale přesto vyvolá debatu jak je to možné. Jak je to možné? Pak přijde Kňaževič s kámošem ten vrazí 30 cm šroubovák mezi rám dveří a dveře a vypáčíje. „Vy svobodni, vy svobodni“, huláká Kňaževič a bouchá kámoše do zad „Maestro, maestro“.

Vyrážíme na placenou pláž s výhledem lepšího koupání a hlavně tekoucích sprch. Smůla sprchy tekli jenom ráno a pak nic. David s Evou zkoušejí najít průchod vrchem, ale marně. Za hodinu příjdou, že nic. Šuriho k večeru rozbolel zub.

Den 13, středa 29.8.2001

Tento den odjíždí Jerry a Lenka domů. Eva s Davidem vyrážejí do Centinje a pozdějším autobusem za nimi Šuri. Ostatní jdeme na pláž. Já s Matějem vyprovázíme Lenku a Jerryho, holky zůstávají na pláži. Zpět na pláž se vracím jenom já. Matějovi je blbě, asi z leča. Rozhodujeme se že pojedeme raním autobusem se kouknout do Ulcinje a pak se vrátíme zpět do Baru a vlakem večer do Bělehradu. David s Evou pojedou také, s tím, že pak zůstanou na noc v Ujcinje.

Den 14, čtvrtek 30.8.2001

Vstáváme v 7:00 a balíme s snažíme se byt dát do původního stavu. Naposledy navštívíme pekárnu. Zvoním na Kňaževíče abych mu dal klíče od bytu. Zvonek, který zní jako zpěv vykastrovaného papouška zbudí po deseti minutách zpěvu jeho dceru. Kňaževiče pak potkáme na pracovišti na autobusovém nádraží. Autobuse dost přeplněný a ne zrovna nový. Většina lidí, ale vystoupí v Baru.

Pak nás čeká další storry. Autobus zastaví asi 2 km za Barem v poli. Řidič jde k nám do zadu odklopí zadní sedačky a začne se hrabat v motoru. Pak vystoupí, projde přilehlí příkop a přinese si kus drátu, který začne vmontovávat do motoru. Končí to tím, že se zeptá osazenstva zda-li někdo nemá 12cku matičku. Načež se jeden děda prohrabe v baťohu a hle je tady. Řidič matičku našroubuje a jede se dál.

Ujcinje je těžce albánské městečko s krásnou pevností, pár mešitami a totálně přeplněnou pláží, kde se válejí tlustý lidi ve špinavým a dost smradlavím písku. Humus. Projdeme hrad, dáme si na jedné terase pivo a lebedíme v parku. Kolem čtvrté se rozloučíme s Davidem, který jede do Rumunska a Evou, která vyráží druhy den za rodíčema do Chorvadska a vyrážíme na bus do Baru.

Autobus je, ale plnej tak jedeme za 4 DM do Baru taxikem. V baru jsme v pět a vlak nám jede v 21.25. Lístky do Bělehradu stojí 15 DM. Rozdělíme se, Katka, já a Matěj hlídáme baťohy a ostatní jdou do města. Pak jdeme s Katkou. Na křižovatce nás málem přejede auto, byť nám svítila zelená a za ní najdeme tří opuštěný štěňata chvějící se zimou. Začíná mi bejt z tohohle kraje zle. Katka chce pořád jedno štěně propašovat domů, ale nakonec jí to vymluvím. Na nádraží to zkouší ještě na Šuriho.

V čekárně, kde už je notně lidí se seznámíme s Polákem, který mluví dost slušně česky a řiká, že Čechy miluje. Jede na kole skrz celou Jugošku a teď se přesouvá vlakem do Bělehradu. Chce se od září přestěhovat do Prahy, kde chce pracovat jako webmáster.

Nasedáme do vlaku, který je dosti narvaný. Místenkový systém není zrovna 100%. Jak jsme obsadili naše kupé tak přijde starší pán s paní a ukazují identickou místenku, kterou zakoupili právě na nádraží. Nakonec odchazí. Za chvíli přijde se stejným problémem jiný pán. Zkontroluje mojí místenku, řekne „Kurva“, vezme tašky a odejde. Vyjíždíme.

Do Podgorice dorazíme na čas, ale ne a ne vyjet. Náš nový známí z Polska, přiběhne z flaškou vína a říká, že musíme počkat, protože zjistil, že na trati hoří most. Tuto informaci nám ješte potvrzuje střízlivější Černohorec, s tím že tu budeme čekat až do rána. Matěj chce poslat textovku domů, že přijede později: „Večeři nestihnu stop jsme ve vlaku stop hoří mosty stop Matěj“.

Den 15, pátek 31.8.2001

Po dvou hodinách, ale vlak zatroubí a jede. Z různých končin nádraží se začnou vynořovat lidé a snaží se naskočit. Jdeme spát. Budí nás až kontrola na hranicích Černé hory. Chodbička se topí v cigaretovém kouři. Další poznání balkánu. Hulej všichni a všude.

V 9:00 jsme v Bělehradě. Musíme rychle utratit přebytečné dináry, neboť nám je zpět nevymění. Já si koupil tričko. Katka kabelku, Šuri jídlo, Matěj CDečka, Jana brejle a Šarka taky.

12:25 je odjezd z Bělehradu. Jedeme v první třídě prohlášené za dvojku. Vlak má pouze dva vagóny a jede až do Budapeště. Těsně před suboticí se Katka ptá průvodčího na přechod přes hranici. Průvodčí nám říká, že přijdou kolegové a že nás to přijde na 9 DM. Na hranicích přijde Srb, vezme nám kartičky a jedeme přes hranice. „Lístek“ nás nakonec „stojí“ jen 5 DM, protože to nikdo nekontroluje a Srbsky průvodčí i mi máme pochopení pro „slevy“. Vystupujeme za hranicemi v Kelebii. Prší a je zima. Nemáme forinty, ale prý je v místní hospodě směnárna. Paní u výčepu napíšeme na papír 9300 forintu ona napíše 77.50 DM a je hotovo. Lístky koupíme až do Komarno. Nezapomenutá jízda vlakem pokračuje. V půli cestě do Budapešte přestupujeme do autobusů. Výměna kolejí. Tak jsem se projel Ikarusem. Jana to nevystihla chtěla se vyčůrat, ale v autobusu to nejde, tak po výstupu z busů utíká do vlaku. Průvodčí je také zmaten, protože nás žene do špatné soupravy.

Další cesta je už normální ťuk ťuk ťuk. Občas změníme směr, ale protože nás nikdo nevyhání je mi to jedno. V 21:45 jsme na nádraží Budapešť Kelleby. Robert, který má koupenou zpáteční jízdenku nás opouští a hledá spoj do Blavy. Mi se musíme přesunout na nádraží Budapešť Dely. Vyjíždíme v 23:05.

Až na řvoucí partu Maďarů, která nás probudí před Komarnem jsme cestu prospali.

Den 16, sobota 1.9.2001

Jdeme nocí přes Dunaj na Slovensko. Vlak jede 3:45. Čekárna je do 3:10 zavřená tak spíme na nástupišti. Za dvě hodiny motoráčkem jsme v Blavě, kde kupujeme lístky na EC do Prahy. Pak už jenom metro a tramvaj a postel a spát.

Sepsal Dante.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .