0
0

HURÁ DO PATAGONIE ANEB JAK TO BYLO PŘED CESTOU

Někdy kolem 7.11. se od Honzy dozvídám, že jeho myšlenka ještě letos navštívit Patagonii nebyla vtipem, jak jsem si dlouho myslel, ale že byla míněna smrtelně vážně. Protože mi zbývá ještě poměrně dost dovolené, narychlo se rozhoduji a přidávám se k Honzovi. Přes víkend šikovně vyřizuji získání ISIC karty, abych se hned v pondělí 11.11.2002 mohl postavit spolu s ostatními studenty do fronty před GTS. Začínám trávit volný čas po knihovnách a na internetu ve snaze získat v minimálním čase maximum informací o cíli naší cesty. Buenos Aires za 9990 CZK je opravdu skvělá cena a byl by hřích ji nevyužít. Zkoušíme i předčasnou rezervaci, ale gétésačky jsou neoblomné. V pondělí budeme muset do fronty.

V pondělí ráno přicházím na pobočku GTS. Je velká zima a navíc prší, lepší počasí pro stání ve frontě snad ani nemohlo být. Honza tu již asi hodinu čeká a drží skvělé páté až sedmé místo. Jediné, co ho může hřát, je zájem „sociálních pracovnic“ vracejících se ze šichty domů. Shodujeme se, že Buenos Aires by nám nemělo uniknout, i přesto, že kluci před námi směřují tamtéž. Úderem osmé se otvírají dveře GTS. Jdeme hned na řadu a vznášíme požadavek: „2x Buenos Aires“! „Nic volnýho není“, dostáváme uzemňující odpověď od přepážkové pracovnice. „Jak nic“? udiveně odrážíme první smeč zpět za přepážku. „Prostě nic“, dopadá druhá smeč do levého zadního růžku naší naděje na výlet do Patagonie. Nejsme schopni ze sebe vymáčknout nic víc, než jen „Ty vole, to je v …“. Pracovníci GTS, jejich známí a známí jejich známých už zřejmě obsadili všechna volná místa do Buenos Aires.

Pod tlakem fronty za námi je však nutno nějak dál jednat. Z alternativ nejet nikam nebo jet jinam vybíráme tu druhou. Strávíme tedy tři týdny někde jinde, doufejme. Bereme to od nejvzdálenějších destinací. Vychází Bangkok. Thajsko mě sice nikdy moc nelákalo, ale Bangkok je dobré výchozí místo i do jiných zemí. Máme zarezervováno aspoň něco s tím, že to třeba ještě do zítra změníme.

Shánění informací o cíli naší cesty začíná znovu od nuly. Zaujala nás Sumatra, a tak zkoušíme ještě Kuala Lumpur, to by však nebylo na tři týdny, a tak je rozhodnuto. V úterý platíme letenky a rozhodujeme, že prioritou bude Laos nebo Kambodža. Kromě internetu a knihovny zapojujeme jako informační zdroje i živé lidi: kamarádku mého kamaráda advokátní koncipientku Vlastu, z níž ještě nevyprchali zážitky z její třítýdenní cesty po Kambodži a pro změnu kamaráda mé kamarádky Petra, který se před nedávnem vrátil z Laosu a Vietnamu a který nám ochotně zapůjčil i lonely planeta. Tímto jim ještě jednou dík za nezištnou pomoc! Jinak kromě toho, že Honza stihl den před odletem cestou do Prahy přežít autonehodu, se do našeho odjezdu již nic významnějšího neudálo.

PRAHA – VÍDEŇ

19.11.2002 – Cesta začíná. Ve 14:45 se srážíme v Praze na nádraží Holešovice, abychom následně vyrazili Vindobonou směr Vídeň. Vlak má mírné zpoždění, ale do Vídně nakonec dorážíme na čas. Na vídeňském sudbahnhofu obratem přesedáme na S-bahn, který nás za 3 eura (busem to je 6 euro) po cca dvaceti minutách vyplyvne v útrobách letiště Schwechat. Stačí jen vystoupat schody a jsme v letištní hale.

Zafolijujeme batohy a jdeme na check in. Honza však nedostává místo v letadle a je nucen čekat, jak se situace s místy nakonec vyvrbí. Mě mezitím spolu s ostatními cestujícími očuchává zřejmě na drogy vycvičený pes. Situace se vyvrbila příznivě. Honza nakonec místo v letadle získává. Přesto i jen teoretická možnost, že vám v Praze prodají letenku, nechají vás dojet až do Vídně, aby vám pak půl hodiny před naloděním do letadla sdělili, že vaše letenka je jen cár papíru, mě však poněkud děsí.

Zatímco Honza čekal na svoje místo, zjistil, že mu zůstal v kapse nůž. Protože však sám pracoval kdysi za pásem, resp. u rentgenu, věděl jak stroj včetně uniformované kontrolorky obelstít. Do Bangkoku jsme tedy cestovali s nožem na palubě, jakoby se 11. září nechumelilo. Zhruba o půlnocí byly zažehnuty motory. Po úspěšném startu následuje pozdní večeře a konečně spánek.

VÍDEŇ – BANGKOK – NONG KHAI

20.11.2002 – I přistání po desetihodinovém letu zvládl pilot Laudova stroje na výbornou. Jsme v Bangkoku. Je asi 16 hodin místního času. Honza dělá první dokumentární foto. Dolary měníme za bahty (čti báty) v kurzu 43 B za 1 USD.

Z Prahy jsme byli vybaveni jednovstupým thajským vízem (600 CZK) počítaje s tím, že druhé pouze letištní a levnější (500 B) zakoupíme na letišti a to pražské využijeme při návratu do Thajska z Laosu nebo z Kambodži. Thajský úředník nám však po vystání fronty suše sdělil, že už vízum máme a že nám tudíž žádné další neprodá a neprodá a dál, že ho nic nezajímá.

Zkoušíme tedy získání tzv. re-entry permitu, což je další složité razítko do pasu, které umožňuje opakovaný vstup do Thajska na jednovstupé vízum. Nemůžeme totiž riskovat nemožnost zakoupení thajského víza na hranicích při návratu do Thajska a ulítnutí letadla. Re-entry permit okýnko nacházíme v horním patře letištní haly. Vyplňujeme dlouhý formulář, aby nám pak úředník sdělil, že re-entry permit na letišti lze získat jen pokud člověk opouští Thajsko letecky. Protože však opustíme Thajsko po zemi, musíme si re-entry permit zakoupit až na hranici těsně před opuštěním Thajska. Když to všechno sečtu, zjištění této informace nám zabralo asi hodinu a půl.

Jdeme pro bágly, převlíkáme se do letního, opouštíme klimatizovanou halu a střemhlav se vrháme do hustého smogově tropického ozónu Bangkoku. Přejdeme dálnici a míříme na vlakovou zastávku Don Muang, nejlevnější to a nejrychlejší spoj do centra.

Na zastávce potkáváme týpka, co jsme s ním mluvili už ve Vídni. Jede sólo a rád by taky navštívil Laos. Přidává se k nám, a tak budeme část cesty trávit ve třech. Jmenuje se taky Honza.

Zastávka Don Muang je vybavena jízdním řádem, avšak cílové stanice i odjezdy jsou psány thajskými písmeny a čísly. Plán je dostat se na bangkokské hlavní nádraží a odtud vlakem do Nong Khai na laoských hranicích. Máme za to, že rychlík tu asi stavět nebude. Od příjemné anglicky hovořící Thajky se nám však dostává ujištění, že rychlík do Nong Khai zde staví a že pojede v 19:25. Dokonce nám i koupila lístky, aby nedošlo k nedorozumění. Druhou třídou to dělá 269 B. Než přijede vlak činíme první seznámení s místní jídlem a pivem. Je tu celkem provoz. Asi třetí vlak je náš.

Vlak sebou hází, trať za moc nestojí, přesto jedeme docela rychle. Sedadla se dají obstojně sklopit, okna se nedají zavřít a na stropě jsou ještě větráky. Průvodčí sice lpí na zasedacím pořádku podle jízdenky, ale nakonec to vzdává. Snažíme se něco naspat.

NONG KHAI – VIENTIANE

21.11.2002 – Nádherný východ slunce ohlašuje, že brzy bude asi konečná. Je 7 hodin a my na čas přijíždíme do Nong Khai. Necháváme se přemluvit jedním z tuktukářů a směřujeme k hranici. Tuktukář neustále zastavuje u různých kanceláří s nápisy “VISA TO LAOS” a nechce si nechat namluvit, že my si vizum koupíme až na hranici. Našemu požadavku navštívit immigation office za účelem získání re-entry permitu taky nechce rozumět, a tak ho opouštíme a jdeme po svých.

Immigration office je od hranice poměrně dost vzdálen, ale nakonec ho nacházíme. Vyplňujeme formuláře a předkládáme 1 foto, pas a pětisetbahtovou bankovku. Jsme odkázáni do čekárny, kde sledujeme televizi. Po půlhodině jsme vyřízeni a můžeme s klidným svědomím opustit Thajsko.

Nasedáme do autobusu (10 B), který jediný může zajišťovat přeshraniční provoz po Mostě přátelství přes Mekong, jenž zde tvoří Thajsko-laoskou hranici. Na thajské kontrole je nám z pasu vyjmut malý formulář, který nám byl přicvaknut do pasu na letišti, aby nám vzápětí na laoské kontrole přicvakli do pasu zpět zrovna takový jen se znakem Laosu. Jak jsme později zjistili, stejná praxe je i v Kambodže.

Na hranicích také kupujeme vizum. Stojí 30 USD a je patnáctidenní. Poté vyměňujeme peníze. Po delší době z nás zase nějaká země udělal milionáře. Za 100 USD dostáváme 1 071 000 laoských kipů, doslova balík peněz. Už zbývá jen zaplatit nějakou neidentifikovatelnou daň 10 B a můžeme vstoupit do Laosu.

Do Vientianu, hlavního města Laosu, je to už jen co by kamenem dohodil. Za 3000 K bereme tuk tuka do centra a sháníme první ubytování – trojlůžák se sprchou za 5 USD. Zbytek dne věnujeme prohlídce města, i když se jedná spíše přerostlou vesnici.

Postupně procházíme nábřeží Mekongu, několik chrámů neboli watů, včetně Wat Si Saket, kde dáváme řeč s mnichi, kteří nám vysvětlují, že se ve watu připravují na zkoušky, dále navštěvujeme Haw Pha Kaew, což je bývalý královský palác. Viděli jsme i That Dam, neboli černou stupu. U Putaxai, vítězného oblouku postaveného v 60.letech a inspirovaného pařížským vítězným obloukem, dáváme teplou zelenou limonádu, která chutná jako zubní pasta, fuj. Vylezeme nahoru a shlédneme Vientiane z ptačí perspektivy, samozřejmě zadarmo.

Pak se vydáváme vládní čtvrtí směrem k velké stupě Pha That Luang, která je asi největším magnetem ve Vientianu. Cestou se seznamujeme také s ratanballem či jak nazvat hru podobnou nohejbalu, která se hraje přes badmintonovou síť s lehkým ratanovým míčkem o průměru asi 15 cm. Stupa Pha That Luang byla bohužel už zavřená, otevřeno je snad jen do 16:00, ale prý ve vnitř stejně nic není. Díky pozdnímu slunci aspoň pořizujeme její poměrně zdařilé snímky. Už nás prohlídka městem celkem zmáhala, ale přesto jsme se rozhodli podívat se ještě na předměstí.

Koupili jsme si první Beer Lao (5000 až 8000 K) a musíme říct, že není špatné. Už se nám nechce táhnout se dál, a tak usedáme na lavičku před jednou garáží. Od místních jsme dostali polívku a zapřédáme hovor s dvěma studentkami, Ni a Na. Ptáme se jich například jak tráví lidé jako ony večer. Dostáváme odpověď, že ve škole. Zřejmě nám asi špatně porozuměly, domníváme se, ale jak zjišťujeme na zpáteční cestě ke komunikačnímu zádrhelo nedošlo, neboť jsme viděli studenty opuštějící před devátou večer brány školy.

Oblíbenou zábavou místních dětí je hod šipkou do malých balónků naskládaných v dřevěných mřížkách. Po zaplacení malého poplatku dostanete tři šipky, s nimiž je třeba trefit tři balónky tak, aby praskly. Ač se to zdálo jednoduché, moc nám to nešlo a skoro nic jsme nevyhráli.

Trhovci už sklízeli své stánky. U nich nás zaujalo, že kuřata, která prodávali, byla komplet obarvena na růžovo, žluto či fialovo. Smysl tohoto počínání nám však zůstal utajen. Cestou zpět trochu bloudíme. Ještě jsme skočili na chvíli na internet (100 K/1 minuta) a jdeme spát. Konečně pevná postel pod zády.

VIENTIANE – VANG VIENG

22.11.2002 – Vstáváme po 6:30, tedy se svítáním. Bereme tuk tuka, tedy tříkolku postavenou na bázi motocyklu, a za 6000 K se přesouváme na autobusák, kde již stojí dva autobusy. Chceme jet do Luang Prabangu, ale bus je už jaksi plný, a tak jedeme druhým, který končí asi ve třetině cesty v poměrně turisticky profláklém Vang Viengu.

Cesta utíká celkem rychle, neboť silnice mezi Vientianem a Luang Prabangem je asfaltovaná. Cestou zastavujeme na občerstvení. U stánků mají spoustu opečených zvířátek a my hádáme, co to vlastně je. Poznáváme žáby, krysy a různý ptáčky. Tyto pochoutky prozatím vynecháváme.

Krajina se začíná pomalu zvedat a už nejedeme celkem nudnou nížinou, v níž leží Vientiane. Všímám si políčka s ananasy. Po přejetí jednoho hřebenu jsme se dostali do údolí řeky Nam Song, na níž leží Vang Vieng. Řeka je lemována nádhernými vápencovými skalami. Je jen škoda, že před Vang Viengem stojí jakási čínská cementárna.

Je 11 hodin a jsme tu. V nejbližším guesthousu si i přes počáteční nepochopení našeho úmyslu necháváme věci a bereme jen to nejnutnější na dnešní den a přenocování v přírodě. Na stole se tu povalovala mapka okolí, a tak si ji půjčujeme. Jako první cíl vybíráme údajně hmongskou vesnici Tham Keo, která má být asi 11 km odsud. Je opačným směrem než jsou turistické jeskyně, kam jistě směřují všichni, kdo se tu zastaví.

Tuk tukem jedeme s nějakými místními a snažíme se dívat, kolik platí. Ti to však před námi umě skrývají. V půli cesty opouštíme asfaltku a zatáčíme vlevo, přejíždíme řeku a za chvíli jsme na místě. Snad jsme ho nepřeplatili moc.

Procházíme vesnici i okolí a plánujeme, kudy by se dalo vystoupat na skály. Příliš kolmá skála a neprostupný podrost však nedává moc nadějí. Jedné babce pomáháme dostat na záda náklad rákosu. Možná je těžší než ona sama. Je to taky jedna z mála starších lidi, které jsme v Laosu zatím viděli. Průměrný věk dožití je tu podle statistik jen něco málo přes padesát let a zřejmě to bude asi pravda.

Ve vesnici jsme zkusili s místními kluky házet káču nebo jak to nazvat. Na klacku je přivázán provázek, takže vypadá jako malý bičík. Okolo káči – do špičky seřízlého kulatého špalíku – kluci obtočí provázek a pak prudce švihnou v horizontálním směru bičíkem. Dřevěná káča se roztočí a po zemi utíká pryč. Druhý hráč se stejnou technikou snaží porazit tento rotující špalík. Ani v této hře jsme se však s místními nemohli měřit.

Vyhledali jsme proto chýši, která vypadala tak, že bychom tam mohli něco pojíst. Malá kořeněná rybka a hlavně slepená rýže nás zaplácla. Spláchli jsme to, jak jinak, teplým Beer Lao. Chladit nebylo jak, když tu není elektřina. Během jídla jsme si také procvičili výslovnost některých základních slovíček a frází v laoštině.

Podle kanálu, který slouží zřejmě k zavodňování rýžových políček, jsme se pak vydali dále. Krajina je tu opravdu nádherná. Kousek cesty jsme absolvovali na malém čínském traktůrku s vesničany vracejícími se z pole domů. Cestičkami na okrajích rýžových políček jsme došli až ke skalám. Zde jsme v poměrně nenápadné puklině ve skále, kam chodili místní pro vodu, objevili nemalou jeskyni. Ihned nás lapila objevitelská vášeň. Uvnitř jeskyně bylo jezírko. Voda byla akorát. Na tuhle jeskyni určitě dlouho nezapomeneme.

Jak se blížil konec dne, přeci jen jsme se rozhodli na nějakou skálu vyšplhat a pokochat se zapadajícím sluncem. Ke všemu jsme ještě objevili poměrně nadějně vypadající pěšinku směřující prudce vzhůru. Ostrým tempem stoupáme, ale pěšinu je stále těžší si v podrostu představit. V 18:15 padá definitivně tma, rychle, tak, jak tomu blízko u rovníku bývá. Zůstáváme v džungli uprostřed skal a nemůžeme dolů ani nahoru. Chtě nechtě musíme bivakovat zde.

Na skalách ale není vůbec lehké najít kousek rovného místa, kam by si člověk mohl lehnout, natož místo, kde by se i vyspal. Honza se stočil někde mezi kořeny asi padesát metrů ode mě. Druhý Honza si našel velký placatý kámen který však se nakonec ukázal nebýt tak pohodlným, jak si myslel. Já jsem si našel místo mezi několika menšími kameny, které jsem si vystlal větvemi a listím. Kdyby to nebylo v kopci, býval bych nesjížděl a celkem bych se i vyspal.

Zkoušeli jsme ještě rozdělat oheň, což se nám sice nakonec povedlo, ale jeho údržba nás vysilovala natolik, že jsme boj s vlhkou džunglí v tomto ohledu vzdali. Díky tomu jsme také pochopili proč lidé přepravují v autobusu dřevo, když všude kolem jsou pralesy. Oni totiž nepřepravují dřevo, ale suché dřevo. Kolem půlnoci hodně svítil měsíc, takže by se dalo i jít, těsně po setmění však byla v lese tma, že nebylo vidět na krok. Za zvuků džungle jsme pomalu usínali.

VANG VIENG – LUANG PRABANG

23.11.2002 – Ráno jsme zhodnotili situaci a zjistili, že cesta dále nahoru by nám zabrala příliš mnoho času a výsledek by byl nejistý. Zvolili jsme tedy sestup do civilizace. Nad údolím řeky Nam Song se vznášel mlžný opar. Jak jsme sestupovali dolů, postupně se rozplýval a nám se otevíral pohled na rýžová pole v údolí.

Dole jsme se od vesničanů dověděli, že dorazit do Vang Viengu po téhle straně řeky je nemožné a že tedy budeme muset stejnou cestou i nazpět. Na cestě mezi poli jsme shlédli ruční mlácení rýže. Nebylo to jen cestování prostorem. Měl jsem pocit jako bychom tak trochu cestovali i časem.

Nemohli jsme si odpustit ranní koupel v naší oblíbené jeskyni. Po ní jsme si u vesnice Tham Keo, kde jsme naši tour po okolí Vang Viengu začali, stopli pickupa, jenž nás dovezl až do Vang Viengu. Koupili jsme lístky na bus do Luang Prabangu a šli si zabalit věci. Balíme narychlo, neboť prodavač lístku nám přiběhl oznámit, že náš autobus už je tu.

V autobuse okupujeme zadní sedadla a kocháme se dál pěknou krajinou. Směrem na Luang Prabang se hory ještě více zvedají a my uvažujeme o výsadku a o výstupu na nějakou z těch krasavic. Jsme jimi nadšeni. Prozatím to ale odkládáme jako možnou variantu při cestě nazpět. Uvědomujeme si, že to, co z autobusu vypadá nádherně se zblízka může stát zeleným peklem. Tyhle džunglí potažené dvoutisícovky by chtěli určitě mačetu a tu my nemáme a ani ji neumíme ovládat. Zelený koberec pralesa se táhne kam až oko dohlédne.

Cestou stavíme na oběd. Dáváme směs čehosi pálivého s čímsi jiným pálivým a rýži. Na zklidnění žaludku to chce Beer Lao. Problém nastává v okamžiku, kdy s ním chceme nastoupit do autobusu. Prodavačka se bojí o své láhve. Zřejmě tu funguje nějaký výkup, neboť jak jsme si všimli, kupujete-li si třeba limonádu nebo i Lao Lao, což je místní pálenka, bez jakéhokoliv upozornění vám vybraný nápoj přelijí do igelitového pytlíku a láhev si automaticky ponechají. U Beer Lao to naštěstí neplatí. Představa pití piva brčkem z igelitového pytlíku je přeci jenom dost vzdálena pivní kultuře prostředí, v němž jsem byl vychován. Ale jiný kraj, jiný mrav.

Po přejetí dalšího z hřebenů následuje dlouhé klesání k Mekongu. V době, kdy vrcholí naše obavy o brzdový systém starého autobusu značky Daewoo, naštěstí děláme bezpečnostní přestávku. Trávíme ji prohlídkou improvizované benzinové pumpy a pozorováním vesničanky tkající na ručním tkalcovském stavu. V 16:30 dorážíme do Luang Prabangu. Využíváme nadháněčů a jedeme s nimi zadarmo tuk tukem do jejich guesthousu. Trojlůžák pořizujeme za 45 000 K.

Vyrážíme na večerní obhlídku tohoto bývalého královského města. Město se nám ale zdá příliš turistické, pár chrámů jsme viděli Vientianu, a tak se rozhodujeme, že se tu nebudeme déle zdržovat a budeme pokračovat dále na sever. Druhý Honza si zde zakoupil letenku na let Luang Prabang – Vientiane – Siam Reap se společností Lao Aviation. Bude s námi pokračovat do Pakbengu, pak se odpojí a přes Udom Xai se vrátí do Luang Prabangu. Během večeře na periferii města jsme se rozhodli, že budeme ráno pokračovat dále slowboatem do Huay Xay. Je to sice dvoudenní cesta, shodujeme se však, že ze speedboatu bychom si ji asi tak neužili. Jak se později ukázalo, měli jsme pravdu.

Cestou k domovu jsme nakoupili zásoby na loď a k otestování láhev s nápisem Wine Lao. Nedopili jsme ho, byla to docela břečka. Pak jsme šli spát.

LUANG PRABANG – PAKBENG

24.11.2002 – V 7:15 vstáváme a bereme tuk tuka do přístaviště. Tuktukář si řekl 3*5000 K. Dali jsme mu 3*2000 K. Opět se potvrzuje moje zkušenost, že taxikáři jsou sviňáci všude na světě.

Lodní lístek do Huay Xay stál 110 000 K za osobu. Loď je v době našeho příchodu už ze dvou třetin plná. Batohy putují na střechu, Honza narychlo letí ještě pro bagety a kolem deváté vyplouváme.

Asi po 25 kilometrech je po levé straně na soutoku Mekongu s řekou Nam Ou jeskyně Pak Ou. Je to dávné posvátné místo. V jeskyni jsou uloženy stovky sošek Budhů. Chodili sem rozjímat prý i laoští králové. V předbudhistické době tu byly prý sošky různých duchů.

Jsme celkem na lehko. Je zataženo a od řeky táhne. Ke všemu se chvílemi spouští déšť. Na jedné ze zastávek proto bereme naše věci do lodi a převlíkáme se.

Cestou se poprvé seznamujeme s tím, co si máme představit pod pojmem speedboat a říkáme si, že jsme zvolili dobře. Cestovat několik hodin jako skrčenec ve vestě a v helmě, navíc za tohoto počasí bych opravdu dobrovolně nechtěl. Speedboaty, které nás míjí, jsou slyšet již z velké dálky, přestože náš motor taky není nejtišší. Samotná loď je prý vyráběna v Číně, je asi tři metry dlouhá a široká na dvě osoby vedle sebe. Má výrazně špičatou příď a na konci je opatřena velmi výkonným motorem Toyota.

Naše loď je mnohem větší, kabina kormidelníka je poněkud netradičně zcela vpředu, pak následuje prostor pro pasažéry, na zádi je záchod, pak strojovna a zcela na konci místnost pro posádku, kde bývá asi i kuchyňka. Po Mekongu plujeme většinou při břehu, kde je protiproud nejslabší. Řeka je plná vírů a vyčnívajících kamenů, které je nutno neustále sledovat. Na naplaveninách podél břehů pěstují vesničani zeleninu. Úrodu musí sklidit dřív než přijde zase velká voda, což bývá zpravidla v květnu.

Na lodi mají mírnou převahu turisti nad místními, kteří navíc postupně vystupují. Trasa, kterou jedeme, přeci jen patří k těm turističtějším, což je podporováno i tím, že v Huay Xay je hraniční přechod zpět do Thajska. Na lodi s námi jedou nějací amíci. Tváří se znuděně jakoby po Mekongu jezdili každý den. Náladu jim zvedá jen cola a chipsy, jimiž jsou náležitě vybaveni. Místo hluku motoru a šplouchání vody poslouchají discmana. My si radši dáme lao rybyčky, které jsou uzpůsobeny k otevření lžící. Na zádi se po sobě válejí dvě lesby, zřejmě španělky nebo tak něco.

Do Pakbengu připlouváme už za tmy. Všechny guesthousy jsou už obsazený, a tak ani nadháněči neotravují. Zkoušíme se ubytovat v místní škole, avšak nedaří se. Nakonec spíme v jednom guesthousu na zemi za 10 000 K za osobu.

Hned naproti je hospoda, a tak se jdeme najíst. Už nevím, co to bylo, ale asi nějaká polívka nebo rýže se zeleninou, což byly asi nejčastější jídla, co jsme v Laosu jedli. Výběr vlastně většinou nebyl ani o moc širší.

Cestou na záchod, který byl umístěn na dvorku jsem byl nucen překročit v přítmí ležící stařenu. Ejhle, kouří opium. Nevěděl jsem jak bude reagovat, ale za fotku stála. Reagovala smíchem. Navázali jsme s ní kontakt a prohlídli si její nádobíčko.

Opium je produkt zelených makovic máku odrůdy papaver somniferum. Pěstuje se na kyselé půdě na políčkách umístěných na vykácených svazích orientovaných převážně na sever v nadmořských výškách od 500 do 1500 metrů nad mořem. Často se sází na tom samém místě po sklizni kukuřice. Seje se většinou v říjnu a sklízí v březnu. V době sklizně v odpoledních hodinách se makovice podélně nařezávají speciálním nožem, aby během noci mohla vytékat bílá tekutina, která na vzduchu tuhne a hnědne. Ráno se pak sbírá. Jedna makovice se dá naříznout až třikrát. Získané surové opium se dá skladovat i několik let, aniž by ztratilo na kvalitě, pro níž se získává.

Pokud jde o kouření, pak z hrudky mazlavé černé hmoty opia se napíchne kousek na konec jehlice a nahřívá se nad plamenem. Vzniklá kulička se nacpe do malé hlavičky dýmky, která se pak kouří v leže na boku, neboť je třeba hlavičku dýmky zvnějšku nahřívat nad plamenem. Účinnou látkou opia je alkaloid morfin. Ještě jsem zjistil, že v jazyce Akha se mu říká já fin.

Chtěli jsme jako nekuřáci, ale zvědavci ochutnat maximálně pár šluků, ale přidal se k nám nějaký otravný místní dealer a začal do nás hustit své nabídky. Asi pět minut jmenoval různé drogy, počínaje přírodními postupně přecházel na syntetické až skončil u amfetaminu. Pak naštěstí poznal, že nejsme ta správná klientela a zmizel. Bohužel naše babka taky a nepřišla ani na desátou, na kdy jsme předtím domluvili košt. Z opiového dýchánku tak sešlo.

PAKBENG – HUAY XAY

25.11.2002 – Brzy ráno jsme násilně vzbuzeni rádiem. Honza je nějak čilý a prozkoumává ranní trh. Dcera našich hostitelů mezitím připravuje bagety s vajíčkem, sýrem a se zeleninou. Chce však za jednu naprosto nehorázných 10 000 K, které nakonec srážíme na i tak dost vysokých 7000 K. Dále to nejde vzhledem k cenovému kartelu. To radši neprodají, než aby slevili. Je vidět, že Pakbeng si již zvykl na to, že turisti ze západu jsou ochotni přistoupit na jeho na laoské poměry přemrštěné ceny.

Scházíme k řece, loučíme se s druhým Honzou a v 8:20 vyplouváme dál. Cestou zastavujeme v několika vesnicích, kde amíci doplňují zásoby coly. Řeka je v úseku, který projíždíme poměrně úzká a sevřená okolními kopci. Směrem k Huay Xay se kupodivu rozšiřuje, i když plujeme proti proudu. Kolem páté jsme v Huay Xay.

Chceme pokračovat dále do oblasti kolem Muang Long nebo Muang Sing, a tak věnujeme následující čas sháněním informací o dopravě. Pickup do Luang Nam Tha stojí 350 B a speedboat do Xieng Koku 1000 B s tím, že je nutno sehnat ještě další dva. Slowboaty dál nejezdí. Uvažujeme i o variantě jet pickupem jen do Viang Phou Kha, což je napůl cesty do Luang Nam Tha a odtamtud chytit nějakého stopa po vedlejší silnici na Muang Long. Poslední varianta nakonec byla zvolena za nejlepší.

Ubytování přestáváme hledat v okamžiku, kdy míjíme jakousi party, která probíhá pod přístřeškem u silnice. Chvíli okouníme kolem s cílem nechat se pozvat. To se nám po chvilce daří. Dále se řídíme heslem “já mám takový hlad až bych u vás přespal”. Dostáváme najíst a napít včetně Beer Lao a thajské a laoské whisky. Jde o oslavu narozenin. Podroušeni alkoholem se nakonec s místními děvčaty zmítáme ve víru thajských hitů. Párty končí a my využíváme přístřešek k přenocování. Honza ještě odráží útok oslavence, jehož sexuální orientace zřejmě nebyla většinová a jdeme spát.

HUAY XAY – VIANG PHOU KHA – LUANG NAM THA

26.11.2002 – Ráno se balíme a jdeme na místo, odkud vyjíždí pickupy. Čekáme až do 10:30. Pak konečně vyjíždíme. Hned za Huay Xay končí asfalt a začíná rozbahněná cesta. Na odbočce do Muang Meung, což je asi v Ban Poung je check point. Dříve jich prý byl plný Laos, v posledních letech se ale Laos hodně otevřel světu. V podstatě nikde ani není vidět žádný uniformovaný voják nebo policista.

Cesta se stává postupně horší a horší, a to se vlastně jedná o hlavní tah mezi Thajskem a Čínou. Pomalu vjíždíme do hor. Bujný prales v této oblasti byl zařazen mezi přírodní rezervace pod jménem Nam Ha. Vodní toky jsou překonávany brody. Vesnice, kterými projíždíme jsou stále zajímavější. Je tu poměrně chladno a občas sprchne.

Ve vesnici Vieng Phou Kha, kde náš pickup končí, zjišťujeme, že dostat se odtud severní cestou do Muang Long je asi nemožné, protože o takové cestě nikdo z těch, jichž jsme se ptali nevěděl. Potvrzujeme si tedy naší domněnku, že některé silnice zobrazené na naší mapě ve skutečnosti neexistují.

Využíváme přítomnosti dalšího pickupu, který pokračuje až do Luang Nam Tha, doplácíme rozdíl v ceně a operativně do něj přistupujeme. Čeká nás ještě nejméně jednou tak dlouhá cesta než tam dorazíme. Je nám jasné, že za světla to určitě nebude. To však ještě netušíme, co nás čeká.

Už za tmy náhle zastavujeme. Jdeme se podívat, co se děje. Před námi stojí už dvě auta. Cesta je zatarasená. Uprostřed cesty stojí zapadlý náklaďák. Nalevo od něj, napůl na cestě, na půl mimo, zapadlý malý autobus, který se ho snažil zleva objet, leč neúspěšně. Udivuje mě, že sem autobus vůbec mohl dojet. Na cestě je totiž místy více než 20 cm mazlavého bláta. Pak si všímám, že autobus má na kolech řetězy. Poprchávání se mění v souvislý déšť. Přestože je období sucha, je to už třetí den za sebou, co je zataženo až deštivo. Auta, co přijela před námi, se rozhodla objet tyto ztroskotance zprava. Jiná možnost nezbývala.

Řidiči mačetou nasekali větve a v kuželech reflektorů svých aut je rozložili na nejkritičtějším místě, kde voda stékající ze svahu nad silnicí vymlela napříč silnicí rozbahněné koryto. První auto projelo. Druhé s menšími problémy také. Teď jde na řadu naše. A je to v pytli! Naskládané větve nevydržely a pod tíhou auta se prolomily. Zadní náprava uvízla v příčném korytě. Déšť neustává, spíše naopak. Baťohy na střeše auta, ačkoliv jsou pod plachtou, jsou už kompletně mokrý. Zkoušíme vyprošťování pomocí lana, podkládáme kola, tlačíme, ale auto nelze vytáhnout. Snažíme jim vysvětlit, že by možná pomohlo, kdybychom auto vyložili. Nechápou to. Teprve teď si všímám, že zatímco my tlačíme, uvnitř auta sedí ještě dva lidi. Můj rozum na tohle nestačí. Tímhle stylem to auto nevytáhneme nikdy. Teď už jsme nejenom mokří, ale i slušně zabahnění. Ke všemu je docela zima, odhaduji tak patnáct stupňů. Definitivně to vzdáváme. Teď už je “silnice” komplet ucpaná.

Auto, co se nás snažilo vytáhnout,odjíždí. Dostáváme však aspoň příslib, že se pro nás asi za hodinu vrátí. Naším dočasným úkrytem před nepřízní počasí se stává zapadlý autobus. Pospáváme na sedačkách a čekáme. Asi po hodině a půl skutečně doráží očekávané auto. Naštěstí to už není daleko.

V Luang Nam Tha zastavujeme před nějakým guesthousem. Elektřina nefunguje, a tak rozvěšujeme naše mokré věci při svíčce. Uleháme až po půlnoci.

LUANG NAM THA – MUANG SING

27.11.2002 – Ráno platíme a pokračujeme dál v naší cestě. Za dvojlůžkáč to bylo 15 000 K. Tuk tukem jedeme na autobusové nádraží. Autobusové nádraží je rozbahněná plocha s dřevěnou budkou, kde je možnou koupit jízdenku.

Jako autobusy tu jezdí náklaďáky, které mají na korbě dvě podélné lavice. Většinou to jsou čínská auta značky Lan Jiang nebo tak nějak. Náš už tu připraven, ale pojede až se naplní a nebo za hodinu. Lístek do Muang Sing stál 10 000 K. Máme čas a tak jdeme posnídat. Za 5000 K jsme dostali výbornou nudlovou polívku včetně rýže v proutěném košíčku. Najedení nasedáme a vyrážíme.

Do Muang Sing vede překvapivě asfaltka. Cestou se bavíme počínáním jedné Američanky, co cestuje s námi na korbě. Aby na ní nekapala za střechy voda přivázala ke střeše igelitovou tašku, do níž kapající vodu zachytává. Představujeme si, co by se asi tak stalo, kdyby se taška naplněná vodou při najetí do nějakého výmolu utrhla. Naše představa se nakonec přeci jen zhmotnila, i když v poněkud modifikované podobě. Američanka vodu chrstla na vedle sedícího místňáka.

Po dvou hodinách jsme v Muang Sing. Ubytováváme se za 20 000 K hned vedle tržiště. Chlápek, co nás vede do našeho pokoje, nám ve dveřích nabízí opium. Zkouším jeho chuť, neboť jsem někde četl, že místní ho jako lék nejenom kouří, ale i jedí. Chuť je pronikavá, spíše pálivá nebo nahořklá. Nic kupovat však nebudeme.

Vyrážíme na první obhlídku okolí. Jdeme po silnici směrem na Muang Long. Na cestu si kupujeme čínské pivo, které je zatím nejlevnější, co jsme tu pili. Stojí jen 4000 K a je ve stejné láhvi jako Beer Lao. Chutná velmi dobře.

Navštěvujeme místní wat a prohlížíme si poněkud drastické výjevy, jimiž je ozdoben interiér. Za jednou vesnicí lezeme do oplocené zahrádky. Pěstují tu banánovníky, chilli papričky a papáju. Honza si musí vyzkoušet pilku na svém nožíku a tak zkusmo kácí bambus. Pak se vracíme zpět na silnici a jdeme do další vesnice.

Po silnici pobíhá směs dětí a černých prasat. Ženy nosí vodu. Vždy dva kýble na tyči, kterou si hodí přes rameno. Pod jejich tíhou pak tančí k domovu. Na jedné chýši je připevněn satelit a venku hučí motor generátoru. Jdeme se podívat blíž. Je to improvizované kino. Děti platí nejmenší bankovkou za vstup a společně sledují pohádku vysílanou thajskou televizí. Chvíli s nimi posedíme a jdeme zase dál.

Na zpáteční cestě se stavujeme v dalším watu. Mniši zrovna praktikují modlitbu. Prohlížíme si také jak jsou ubytováni. Už za tmy se vracíme do Muang Sing. Po večeři ještě kupujeme mapu okolí s vyznačenou kmenovou příslušností vesnic. Elektřina nejde, a tak opět svítíme svíčkami. Jdeme spát, neboť zítra budeme brzo vstávat na ranní trh.

MUANG SING A OKOLÍ

28.11.2002 – V 6:00 je na trhu už poměrně rušno, přestože venku se ještě nerozednilo. V jednom malém přístřešku je řeznictví. Že je maso čerstvé dokládá venku pohozená čerstvě uříznutá celá hlava krávy. K snídani si kupujeme smažené banány v těstíčku. Jsou moc dobré. Spolu s nimi smaží ještě něco narůžovělého, to však dobré moc není.

Na trhu je poměrně dost žen z kmene Akha. Jsou asi nejmenšího vzrůstu ze všech, možná nemají ani 150 cm. Chodí bosé a přes záda jim visí velká nůše, kterou drží pomocí popruhu přes čelo. Na hlavě mají čepice, jež jsou bohatě zdobeny různými plíšky, mincemi, bambulkami a korálky. Muže moc rozlišovat nelze, neboť prakticky v krojích už nechodí.

Pravděpodobně tu jsou také nějaké příslušnice Hmongů. Prodává se tu především zelenina a další potraviny, ale i jiné zboží. Viděl jsem tu prodávat i nějaké podivné houbičky.

Stánky s oblečením provozují především ženy Thai Lum, které jsou asi nejpestřeji oblečené. Nosí také vyšívané vestičky a vlasy mají smotány do drdolů. Někdy je ale identifikace kmenové příslušnosti složitá. Mluvil jsem se čtyřmi stejně oblečenými ženami, o nichž jsem se domníval, že jsou Yao, ale tři z nich mi tvrdili, že jsou Thai Lum a jedna tvrdila, že je Hmongka.

Sem se hodí krátká, ale snad zajímavá vsuvka o obyvatelích Laosu vůbec. Laos má v současnosti jen asi 5,5 milionu obyvatel. Vzhledem k jeho rozloze je ale hustota zalidnění velmi nízká, necelý 1 obyvatel na 1 kilometr čtvereční. Jeho obyvatelstvo je však etnicky velmi různorodé, zejména zde na severu. Většinou se uvádí, že na území dnešního Laosu lze najít zástupce 30 až 80 etnických skupin, ať už se pro ně používá pojmu národ, národnost či kmen.

Laosané (v češtině se tento pojem používá souhrnně pro obyvatele státního území Laosu, na rozdíl od pojmu Laové, jenž je užíván pro jeden ze zde zastoupených národů) bývají většinou tříděni do tří velkých skupin. Kriteriem tohoto členění bývá nadmořská výška prostředí, v němž žijí. Rozlišují se tzv. Lao Lum, což jsou Laosané nížin a horských údolí zpravidla do 700 m.n.m., tzv. Lao Theng, což jsou Laosané horských úbočí a náhorních planin, obývající nadmořské výšky do 1000 m.n.m., a tzv. Lao Súng – Laosané horských vrchů nad 1000 m.n.m..

Laosané nížin tvoří nadpoloviční většinu obyvatel. Jejich základ tvoří především vlastní Laové a Thaiové. Tito obyvatelé mají původ v jižní Číně. Jejich hospodářství je založeno na závlahovém zemědělství. Uvádí se, že na ostatní obyvatele Laosu pohlíží nížinní Laosani s despektem. Patří společně do thajské jazykové rodiny.

Laoštinu, kterou hovoří Laové, používají často i ostatní etnika jako prostředek vzájemné komunikace. Je podobná thajštině. Díky přijetí budhismu se do ní dostala i slova z indických jazyků páli a sánskrtu. Rovněž písmo má svůj původ v Indii. Slova se neskloňují ani nečasují, gramatickými prostředky je především pořádek slov ve větě a užívání pomocných slov. Slova jsou jako v thajštině většinou jednoslabičná. Patří k tzv. zpívaným jazykům.

Svým příchodem vytlačili nížinní Laosani do vyšších poloh obyvatele zahrnované dnes mezi Lao Thengy. Z toho důvodu je pro ně dnes typické nesourodé ostrůvkovité osídlení po celém území Laosu. Tito původní obyvatelé jsou tvořeni množstvím etnik, pro něž je společné, že hovoří mon-khmérskými jazyky. Patří mezi ně např. Alakové známí svou velkou znalostí přírodních jedů. Velká část těchto obyvatel postupně přijala způsob života nížinných Laosanů.

Horských Laosanů je jen asi 10%, za to jsou pro nás nejexotičtější. Většina z nich je tibeto-barmánského původu. I oni přišli převážně z území patřícího dnes jižní Číně. Jejich migrace však začala poměrně pozdě, zhruba před 300 lety, avšak pokračuje v menší míře dodnes, aniž by ji v tom bránily státní hranice. Lidé těchto etnik, přestože jsou ostrůvkovitě rozptýleni v pěti státech a na relativně velkém území vzhledem k jejich počtu, jsou poměrně dost rezistentní vůči vlivům ostatních většinových etnik. Důkazem toho je, že dodnes často chodí v tradičních krojích.

Nejznámější kmeny patřící do této skupiny obyvatel jsou Hmongové, Yaové, Lahuové, Lisuové a lidé Akha. Právě tito lidé jsou největšími producenty opia. Kromě něj pěstují hlavně horskou rýži a kukuřici. Vyznávají animismus.

Hmongové mají pověst vynikajících válečníků a prakticky vždy si udržely autonomii v rámci většiny, v níž zrovna žili. Spolu s lidmi Yao nestaví domy na kůlech. Používají tradiční dlouhé pušky a dovedou podomácku vyrábět střelný prach.

O lidech Akha se zase ví, že v minulosti si vytvořili dokonce vlastní písmo, avšak v současnosti je zapomenuto. Před jejich vesnicemi jsou často jednoduché dřevěné brány, na nichž jsou zavěšeny různé věci mající souvislost s ochranou vesnice před duchy. Některé symboly mají varovat před vstupem do vesnice. Přirozeným motivem zakládání nových vesnic bývá nedosažení kompromisu při řešení závažných sporů uvnitř vesnice.

Zajímavý je i vztah těchto obyvatel k drogám. Akha i ostatní kmeny prý opium do své kultury převzali relativně pozdě, respektive ho znali, ale jeho podstatné rozšíření zřejmě podnítili francouzští kolonizátoři, kteří ho oficiálně vykupovali a stavěli na něm ekonomiku své indočínské kolonie. Opium bylo lidmi z hor užíváno především jako lék, a to nejen kouřením, ale i pojídáním. Pokud se rozvinula závislost, bylo to většinou na základě delšího léčení a spíše v pozdějším věku, na rozdíl od konzumentů drog v západním světě. Ve městech Indočíny existovaly oficiální kuřárny označované písmeny R.O. (Regie Opium). Přestože je opium dnes největší zdroj jejich příjmů dostávají za opium asi jen tisícinu toho, kolik stojí na černém trhu v New Yorku. To myslím pro určitou představu o obyvatelích Laosu může stačit.

Světelné podmínky na trhu nejsou valné, vypadá to na další zatažený den, přesto se pokoušíme pořídit nějaké snímky těchto vizuálně zajímavých lidí. Nekrojovaní obyvatelé se celkem rádi nechají vyfotit, ti, co mají kroj však dělají často ciráty. Zřejmě už pochopili, že si tím mohou i něco přivydělat. Z fotografování se tak stává tak trochu lov, který vyžaduje i trochu drzosti.

Máme hlad a tak se jdeme podruhé nasnídat, teď do restauračky, kde jsme včera večeřeli. Cestou sice vidíme prodávat velké smažené švábi, ale ty jsme radši nezkoušeli. Zkusil jsem ochutnat jen žabí stehýnko. Nebylo vůbec špatné. V restauraci dáváme radši základ, na který jsme zvyklí: vajíčka, bagetu, sendvič, lao tea a lao coffee. Po snídani jsme ještě koupili od nějakých Akha pár náramků po 1000 K a čepici. Aspoň odsud přivezeme nějaké dárky.

Všiml jsem si, že některé starší Akha plivou červené sliny. Betel jsem ještě nezkoušel, a tak jdu do toho. Betelový list, tedy list keře piper betelu, se potře nepatrným množstvím vápna a je do něj vloženo semeno arekové palmy. Tím má být betel připraven ke žvýkání. Alespoň podle literatury. Betel jsem podrobně neznal, a tak si již nejsem schopen vybavit, zda jsem dostal v listu i arekové semeno. Pamatuji si však, že jsem dostal spolu s listem i kus jakési smotané kůry, která se žvýká společně s listem. Je možné, že tato kůra zde nahrazuje arekové semeno. Účinnou látkou má být arekolin, který má zahnat hlad a žízeň a přivodit lepší náladu. Já jsem žádné zvláštní účinky na sobě nepozoroval. Chuťově to taky není žádný zázrak. Vedlejším produktem žvýkání betelu je zvýšená produkce slin a jejich zbarvení do červena. Žvýkáním betelu, respektive červenými slinami jsem si u žen kmene Akha, které jsem cestou potkával, podle výrazu jejich tváře získal uznání.

Odrážíme poslední smečku žen Akha, které nám nutí své náramky a vyrážíme na tour po vesnicích. Dnes půjdeme na druhou stranu než včera a pokusíme se dostat do vesnic, které leží dále od cest v okolních lesích. Cestou se ještě zastavujeme v místní nemocnici, která je tvořena třemi dřevěnými baráky, a ve škole. Pak jsme si stopli tuk tuka, který nás hodil až na místo, kde chceme opustit silnici, jež vede k čínským hranicím. Ty jsou odsud vzdáleny už asi jen 8 km.

Procházíme první vesnicí. Nezdá se nám příliš zajímavá. Kousek za ní sundáváme boty a brodíme říčku. Za ní se cesta postupně zvedá. Doháníme nějakou Akha, která nás dovádí do vesnice. Stojí na kraji lesa. Zkoušíme navázat kontakt a pořídit pár fotek, ale ani jedno se nám moc nedaří.

Za vesnicí začíná pěšina, která se noří do lesa. Po ní pokračujeme dále. Na vykácených stráních uprostřed lesa vesničani pěstují horskou rýži. Políčka máku jsme ale nikde neviděli. Po chvíli docházíme na rozcestí, kde potkáváme tři ženy Akha s nůšemi dřeva. Jdeme tedy za nimi do další Akha vesnice. Ta už leží zase poblíž silnice.

Na druhé straně silnice vidíme pokračování pěšiny, jak vede prudce do kopce, a tak se po ní vydáváme dál. Na několika rozcestích se musíme vracet zpět, protože se pěšina začala v lese ztrácet.Nakonec jsme nuceni to vzdát a vrátit dolů na silnici, protože prales už je dál prostě naprosto neprostupný. Honzu něco tlačí v botě. Hlína ? Kámen? Sundává botu a ejhle – je to pijavice. A ne jedna. V tom momentu si začínám uvědomovat, že i mě asi něco tlačí v botě. Je to jasný, do mě se ty potvory taky přisály. Využíváme toho, že ještě nejsou pořádně přisátý a celkem snadno se jich zbavujeme. Vždycky jsem si myslel, že to jde hůře.

Dáváme sváču a vyrážíme zpět do Muang Sing. Honza si uvědomuje, že někde ztratil tričko, a tak se vrací zpět k místu, kde jsme se zbavovali těch parazitů. Opět se noří do pralesa, ale po chvilce na sobě opět objevuje pijavice, takže to vzdává.

Já jsem mezitím pomalu pokračoval k Muang Sing, přičemž jsem dělal odbočky do přilehlých vesnic. Nejzajímavější bylo asi hromadné mytí žen v nějakém potoce.

K večeři jsem testnul nějaké jídlo z hub. Plánujeme, co dál. Původně jsem se chtěl v této oblasti zdržet déle, abychom neustále necestovali a měli možnost poznat místní obyvatele důkladněji, ale Honza navrhoval poznání nových míst. Lákala ho Kambodža. Mě láká všechno a protože počasí sice bylo lepší, ale stále nebylo nic moc, souhlasil jsem s přesunem do Kambodži.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .