5. 12. 2011
Jáva + Bali
21.11.2011 – 2.12.2011
Účastnice výletu: Hana Haasová
Tereza Malotová
Jana Šímová
Před cestou:
Jávu a Bali jsme chtěly s Janou navštívit už před dvěma roky, překazila nám to ale islandská sopka, která začala chrlit popel a výrazně zkomplikovala leteckou dopravu. Ani nás nenapadlo, že se cesta přeci jen v budoucnu uskuteční, Jana mezitím odešla z ČSA a tím pádem ztratila nárok na volné letenky. Když jsme ale s Hankou hledaly někoho dalšího, kdo by rád zaletěl do Indonésie, Jana nadšeně souhlasila a během dvou týdnů sehnala letenku s KLM.
Přípravy na cestu neproběhly takřka žádné, a to hlavně proto, že jsme na to neměly čas. Já osobně jsem balila osvědčené oblečení a pár drobností, které by se mohly hodit. Měly jsme s sebou jen příruční Samsonite, abychom stíhaly přestupy, hlavně mezi SIN a CGK, kde jsme měly jen 55 min.
Neděle 21.11. – odlet do CGK (Jakarta) přes SIN
Začátek dovolené se bohužel sešel s ligovým víkendem a jelikož neměl kdo jiný hrát, musela jsem nastoupit i v neděli. Na klidu mi rozhodně nepřidal ani fakt, že se hrálo na Strahově, odkud jsem už jednou týden před dovolenou jela z kurtu do nemocnice na šití ucha. Naštěstí vše dobře dopadlo, co se týče zdraví i výsledků. Pospíchala jsem domů pro kufr, Lu mě odvezl na letiště, kde jsem se v 16:00 setkala s Hankou.
Jana letěla přes AMS+KUL a my s Hankou přes FRA+SIN, s tím že bychom se přibližně v 19:00 další den měly setkat v Jakartě. Jany let měl kvůli mlze dvě hodiny zpoždění, ale jelikož měla letět už ve 14:10, vše bez problémů stihla. Já s Hankou jsme odlétaly v 17:10 podle plánu. Ve FRA jsme měly asi tři hodiny čas a možnost těšit se na let Airbusem 380. Měly jsme předem zjištěné, že do SIN by měl být dostatek volných míst a to se naštěstí potvrdilo. Odlet byl ve 22:10. A380 je obrovský stroj, který je ale uvnitř rozdělen na několik menších sekcí, takže působí útulně. V podpalubí je ekonomická třída a nahoře 1. třída a Business. Lufthansa létá ve verzi 8/98/420. Na obrazovce se dá nastavit kamera nejen zespod letadla, ale také z výškovky, tím pádem je možné sledovat start letadla skoro jako z kokpitu.
Seděly jsme v řadě 93, skoro na konci a měly jsme pro sebe prostřední čtyřsedačku. Do uličky jsme daly naležato oba kufry, vystlaly jsme to dekami, takže vzniklo takové menší dvoulůžko, na kterém jsme se snažily co nejvíce vyspat. Dvanáctihodinová cesta docela uběhla a mohly jsme se chystat na přistání v SIN.
Pondělí 22.11. – přílet do SIN, přesun do JOG přes CGK
Let ze SIN měl 15 min zpoždění, tím se snižovaly naše šance stihnout přípoj do CGK. Letadla ale naštěstí stála hned vedle sebe, tak jsme rychle vyběhly na tranzit pro palubní vstupenky a pak do gatu, boarding už probíhal. Letadlo bylo plné, zdálo se nám, že není volné jediné místo, letělo se Airbusem 340. Let trval necelé dvě hodiny, v 18:50 jsme přistály v CGK.
Časové posuny jsou oproti PRG následující: SIN +7, CGK +6, DPS +7
Po příletu jsme si zakoupily víza, 25 USD nebo 20 EUR, vyměnily jsme nějaké peníze a vydaly se hledat Janu. Naštěstí zrovna přicházela od zavazadlového pásu, proběhlo tedy šťastné shledání a dovolená mohla začít.
Čas určený pro Jávu a Bali byl pro mě a Hanku 10 dní čistého času bez cesty a pro Janu o 2 dny déle. Proto jsme se rozhodly navštívit na Jávě pouze nejdůležitější místa, aby zbyl čas i na Bali. Časová úspora vznikla tím, že jsme se rozhodly vynechat západní část Jávy a hned se přesunout do Yogyakarty (JOG), a to letecky.
S Hankou jsme měly do JOG vyřízenou stand – by letenku a Jana ji potřebovala koupit. Navštívily jsme tedy přepážku Garudy ve snaze koupit letenku na další den ráno. Jana měla z internetu zjištěné, že by měly letenky být k dispozici, pracovnice přepážek ale tvrdily opak nebo že je volný jen business. Opravdu úsměvné bylo, že každá z nich nabízela jiné tarify, i když seděly metr od sebe a slyšely, že kolegyně nám nabízela něco jiného. Dohadováním jsme strávily asi 45 min, už jsme toho měly s ohledem na dobu strávenou na cestě celkem dost až jednu z pracovnic napadla užitečná myšlenka. A to, že let, který měl letět v 19:30 je o dvě hodiny zpožděný a tím pádem můžeme letět ještě večer. Jana tedy rychle koupila letenku, naše stand -by byly vyřízené během několika vteřin a už jsme běžely do gatu. Tam ještě ani nezačal boarding, setřely jsme pot z čela a obdržely krabičku s občerstvenim jako omluvu za zpoždění letu.
Boeing 738-800 se nakonec vznesl až ve 22:20 a do JOG se letělo necelou hodinu. Nám to ušetřilo noc strávenou ve vlaku. Po příletu jsme si vzali oficiální taxi do hotelu Bladok Losmen, který byl doporučený v Lonely Planet, nezklamal. Během celé naší cesty byl pokaždé trochu problém s ubytováním pro tři osoby, ve všech pokojích byly dvě postele a třetí přidaná matrace na zem.
Ubytování v Bladoku bylo příjemné, pěkný pokoj, v zahradě bazén a v restauraci výborně vařili. Po rychlém vybalení věcí jsme si v restauraci daly ještě pivo na usnutí a kolem jedné hodiny v noci jsme šly spát. Holky usnuly bez problémů, já jsem ještě asi dvě hodiny zírala do stropu.
Úterý 22.11. – Yogyakarta, Prambanan
Ráno jsme si přispaly do 9:00 a daly jsme si výbornou snídani v hotelu, omeletu a mango džus. A také jsme udělaly plán dne. Dopoledne se rozhlédnout po JOG a odpoledne vyrazit na Prambanan, jednu ze dvou hlavních památek v okolí.
Město je plné motorek, skútrů, rikš a hluku, jinak ale celkem příjemné. Pěšky jsme ve vedru došly k paláci, který ale možná ani palác nebyl, jak jsme později zjistily nebo jsme byly u nějakého vedlejšího vchodu, každopádně dovnitř jsme se nedostaly. Navštívily jsme batikovou dílnu, to je v JOG takřka povinnost, jedná se o město batiky.
Před polednem jsme vzaly taxíka do Prambananu, cesta trvala asi hodinu. Prambanan je největší hinduistický komplex na Jávě, leží 20 km za JOG směrem na Solo. Komplex byl vybudován v 9.století, zhruba 50 let po Borobuduru. Největší Šivův chrám má 47 metrů a je zdoben výjevy z Rámajamy. Mnoho chrámů se v 19. století zhroutilo a kolem roku 1940 se začalo s rekonstrukcemi. V areálu se večer konají představení. V areálu bylo velice málo turistů, některé chrámy jsme měly jen pro sebe. Také jsme si začaly zvykat na to, že si nás místní neustále fotí a to opravdu extrémně hodně, někteří se zeptají, jiní tajně.
Během návratu od posledního chrámu se začala zatahovat obloha a blížil se monzunový deštík, spíše slejvák. Ten jsme přečkaly v restauraci typu „místňárna“, tomu také odpovídala cena a kvalita jídla. Cena nízká, kvalita taky. Daly jsme šanci ještě kokosáku, ale také to nebylo nic slavného, protože nebyl vychlazený.
Vydaly jsme se hledat dopravu zpět do JOG, měly jsme v plánu jet zase taxíkem. Třebaže jsme byly na hlavní silnici, taxíky nejezdily. Stoply jsme linkový bus ze Sola, který nás dovezl na autobusový terminál v JOG. Odtud jsme vzaly taxi k paláci, který jsme ale viděly jen zvenku, už byl zavřený, přijely jsme tam kolem 16:30.
Šly jsme tedy projít Vodní palác, který měl takovou zvláštní ponurou podvečerní atmosféru. Tentokrát jsme s sebou měly místňáka, bez něj bysme neměly šanci se zorientovat ve spleti uliček a také nám odemknul podzemní část. Vodní palác byl komplexem kanálů, bazénů a paláců vybudovaných kolem roku 1758, nejprve byl poškozen válkou a pak zemětřesením. Dnes je tam spousta ruin, bazény jsou zrekonstruované. Také jsme se pokochaly výhledem na sopku Merapi, která v listopadu loňského roku poničila Yogyakartu i její okolí.
Na zpáteční cestu do hotelu jsme po delším dohadování nasedly všechny tři do jedné rikši (becak). V Bladoku jsme si daly výbornou večeři a ještě jsme naplánovaly výlet na další den.
Středa 23.11. – Borobudur a Dieng plateau
Dnešní den jsme zahájily budíčkem ve 4:30, v 5:00 jsme vyrážely na celodenní výlet minibusem. První zastávkou byl Borobudur, významná buddhistická památka. Celou cestu bylo jasno a když jsme se přiblížily k chrámu, padly mraky. Nejprve to vypadalo beznadějně, tak jsme si daly malou snídani, ale když jsme se začaly blížit k chrámu, vysvitlo slunce, obloha se rozjasnila a už jsme zase otíraly pot z obličeje. Cesta z JOG trvala asi hodinu a areál otevíral v 6:00.
Borobudur se nachází asi 40 km od JOG, chrám tvoří šest čtvercových opěrných bodů, během staletí podpůrný kopec nasákl vodou a kamenná masa začala pod různými úhly klesat. Obnova stála 25 milionů USD.
Prohlídkou chrámu jsme strávily asi dvě hodiny, procházely jsme jednotlivá patra chrámu a opět si nás tam pořád někdo fotil. Po prohlídce jsme si daly druhé kolo snídaně a také se k nám do minibusu přidali další dva lidi. Studentka Němka, která je v JOG na semestr a její otec, který ji přiletěl navštívit. Od začátku nám byl nejasný jejich vztah, ale raději jsme se neptaly.., aby nebyl trapas, jako partneři se nám nezdáli, i když dnes je všechno možné.
Pak následovala dvouhodinová jízda na Dieng plateau, náhorní plošinu ve 2000 metrech. Dieng je zřícený pozůstatek starodávného kráteru, na planině je pět chrámů, které tvoří komplex Arjuna. Chrámy samotné nejsou nic, co bychom doposud neviděly, ale zajímavé jsou svým umístěním v horách a celkovou atmosférou. Procházka kolem nich trvala asi hodinu. Pak jsme jely na sopečný kráter s průduchy, kterými stoupala pára a bublalo horké bahno. Na závěr měla být prohlídka Barevného jezera, tu bohužel znepříjemnil déšť, takže jezero jsme navštívily v pláštěnkách.
Cestou zpět jsme se zastavily na pozdní oběd a pak nás čekala asi čtyřhodinová cesta do JOG. Večer jsme navštívily směnárnu, poznatkem je, že bankovky vyšší hodnoty mají na Jávě lepší kurz než nižší. 100 a 50 USD je v jiné kategorii než 20 a méně. Hned vedle směnárny jsme se objednaly na masáž, hodinovou reflexní, bylo to moc fajn. Po masáži jsme ještě v cestovce rezervovaly výlet na Bromo a následně přesun na Bali.
K večeři jsme měly klasiku, rýže v omeletě, případně rýže na další z mnoha způsobů a pivo.
V hotelu jsme si daly večerní koupel v bazénu, zaplatily jsme ubytování a sbalily věci k odjezdu na Bromo.
Čtvrtek 24.11. – transport k sopce Bromo
Dnešní den byl nejméně zajímavý z celého výletu, jelikož jsme ho skoro celý prožily na cestě. Pokud jsme ale chtěly na východ slunce být na Bromu, nešlo to vymyslet jinak než jet přes den. Navíc cestovky transfery přes noc stejně nenabízejí.
Vstaly jsme v celkem rozumném čase, v 6:45, v hotelu jsme se nasnídaly a v 8:00 byl domluvený transfer k Bromu. Cesta měla trvat 10 hodin, ale nakonec i se zastávkou na jídlo to bylo 13 hod. Ze začátku jsme odpočívaly, pak jsme hrály nejrůznější hry typu město, jméno a osobnosti. Cesta byla monotónní, spousta naprosto stejných domů a občas rýžové pole. Před Surabayou byla nekonečná dopravní zácpa. V městečku pod Bromem – Probolinggo nás přeložily do jiného – horšího mikrobusu a ještě skoro 2 hodiny jsme se hrabaly do strmých serpentin.
Do Cemoro Lawang jsme přijely kolem 21:00. V restauraci našeho ubytování Cemara Indah hotel jsme si daly jídlo a šly spát. Opět byl problém se třetí postelí, v JOG jsem na zemi nocovala já, tady to vyšlo na Janu. Noc byla ale stejně velmi krátká..Jana ještě jako bonus pod postelí objevila obrovského křupavého brouka. Klima na Bromu bylo o dost chladnější než dole, v noci nám byla trochu zima.
Pátek 25.11. – Gunung Penanjakan + Gunung Bromo
Dneska byl budíček opravdu krutý, už ve 3:20 nám někdo klepal na chatku, zda nepotřebujeme půjčit bundu na cestu ke kráteru, ve 3:30 jsme měly v plánu vstávat.
Tento den jsme se rozhodly prožít v oblasti sopky Bromo, přesněji na východ slunce vyjít na Gunung Penanjakan (2770 m) a vidět tak sopku z dálky a pak sejít zpět do Cemoro Lawangu a projít přes planinu ke kráteru Bromo.
První část cesty probíhala za tmy, měly jsme s sebou čelovky, šlo se asi hodinu pěšky do kopce, přes vyhlídku číslo 1 na Penanjakan 2. První část cesty byla příjemná, šly jsme samy, všude byl klid, jasno, nádherné hvězdy. Zhruba v polovině cesty ale začaly na vyhlídku jezdit džípy s návštěvníky a idyla zkončila. Na vyhlídku 2 jsme dorazily tak akorát na východ slunce, společně s námi tam bylo docela dost lidí. Všichni ale naštěstí brzo odešli zpátky a my tak měly vyhlídku zase jen pro sebe. Když jsme se dostatečně pokochaly, vylezly jsme ještě výš strmou stezkou asi 45 min až k vlastní oblasti Penanjakan. Kolem 8:00 jsme se vydaly zpátky do vesnice na snídani. Potřebovala jsem dobít baterii do foťáku, elektřina šla jen chvíli a pak až do našeho odjezdu vůbec. Netekla ani voda.
Po snídani jsme ještě chvíli poseděly na vyhlídce u okraje krátera, hned u našeho ubytování. Kolem 10:00 jsme vyrazily přes planinu ke kráteru. Gunung Bromo je aktivní sopka s průměrem kráteru 10 km, výška 2329 m. Z vesnice se jde nejdřív po asfaltu a potom po písku, závěr ke kráteru tvoří schody. Pohled do kráteru je fascinující, odvážnější cestovatelé mohou kráter po hřebenu projít kolem dokola.
Cestou zpět jsme se ještě zastavily u kláštera pod sopkou a odtamtud jsme v rámci charity jely na koni. Bylo to snad náročnější než jít pěšky a rychlost byla stejná. Janin kůň na tom byl nejhůře, pořád zastavoval, tak to pak Jana raději došla pěšky.
Ve vesnici jsme si daly oběd uvařený na ohni, tentokrát mimo naše ubytování a byl výborný. V 15:00 jsme odjely zpět do Probolingga, cestou jsme přibíraly místní. Vysadili nás zase u cestovky, kde jsme měly čekat na bus v 19:00 na Bali do Loviny. K cestovce jsme přijely kolem 17:00, chvíli jsme tam čekaly a pak se dozvěděly, že bus jede až ve 20:00 kvůli dopravní zácpě. Nechaly jsme tam zavazadla a šly jsme do restaurace naproti na jídlo. Kolem 19:00 jsme se vrátily k cestovce a otřely z těla nánosy sopečného prachu z Broma. Volnou chvíli jsme si krátily hraním žolíků, místní nás se zájmem pozorovali, ale žolíky nechápali. Naučily jsme je tedy hrát záchod, to pochopili hned a smáli se u toho jak malé děti. Kolem 20:00 nás naložili do mikrobusu, že jedeme na kruhák, že už se bus blíží. Trvalo to ale další skoro půlhodinu, tak jsme zase vytáhly karty a hrály záchod na zídce u silnice u kruhového objezdu. Kolem 20:40 bus konečně přijel.
Byl plný, místo přesně pro nás tři. Holky si sedly spolu a na mě zbylo místo vedle podivného místňáka. Představa noci strávené vedle něho nebyla moc lákavá, tak jsem zalezla na takovou plošinu úplně vzadu busu, nakonec to bylo docela příjemné lůžko, na kterém jsme se postupně s holkama prostřídaly. Bylo to opět stylem „vibrosauna“, tzn. bus s sebou mlátil, nohy létaly nahoru a ještě tam bylo vedro. Podobně se cestovalo i v mikrobusech, když zbyla volná zadní trojsedačka, lehly jsme si tam, ale tam bylo třeba dávat pozor na prudší brzdění, snadlo se dalo spadnout na podlahu.
Sedadla v buse byla příjemná, i s podnožkou a pokud by za námi nikdo neseděl, dala by se z toho udělat postel do roviny. Kolem 23:00 řidič zastavil, dostaly jsme stravenky a hurá na jídlo do „místňárny“. V nabídce byla klasika rýže, nudle, ale také meloun a čaj v opatlaných sklenicích. Po zastávce jsme pokračovaly k trajektu na Bali, na který se nalodil celý bus. Tím pádem jsme ani nezaznamenaly, že plujeme. Já jsem se probudila až při výjezdu z trajektu a holky vůbec.
Sobota 26.11. – Lovina + Menjangan island
Kolem 7:15 nás přišli vzbudit, že se blíží Lovina. Obecně se na Bali i Jávě k cizincům chovají uctivě, ve všem se snaží vyjít vstříc, vše zařídit. I tady v buse, s kuframa nám hned pomohli, dali nám je nahoru do busu atd., byly jsme tam jediné bílé tváře. Kolem 7:30 jsme vystoupily v Lovině na severu Bali.
Měly jsme doporučené ubytování v chatkách Padang, ještě předtím jsme se ale šly podívat na moře, které je v Lovině opravdu dost hrozné. Pláž je černá a celkově neupravená.
Rychle jsme se ubytovaly, tentokrát měli i tři postele a nasnídaly. V 8:30 už jsme vyrážely na výlet na šnorchlování na Manjangan island. Čekala nás tedy zase cesta zpátky na západ po pobřeží, asi hodina. A pak další hodina na lodi. Trmácení na cestě ale stálo za to a čekalo nás nádherné šnorchlování. Podmořský život tu byl pestrý, spousta barevných ryb, modré hvězdice, paráda. Po prvním šnorchlování jsme dostaly oběd, ten jsme snědly na lodi za jízdy, pak se stavělo na ostrově na koupání a taky jsme se šly podívat ke klášteru.
Pak se ještě asi hodinu šnorchlovalo poblíž ostrova.
Do Loviny jsme přijely kolem 17:00. S majitelem chatek jsme ještě probraly možnosti výletu na další den a pak jsme se šly projít po Lovině. Hned vedle ubytování byly masáže, bohužel ale neměli volno pro tři osoby hned, tak jsme se objednaly na další den v 19:00. U stánku na pláži jsme si daly džusy a pak prošly zbývající část městečka. Večer jsme zakončily ve dvoupatrové restauraci výbornou večeří a koktejly. Na drink jsme se pak přesunuly ještě do dalšího podniku s živou hudbou na přání.
Neděle 27.11. – severní Bali
Na dnešní den připadl celodenní výlet po severní části Bali. Ráno jsme se probudily v 7:30, následovala snídaně v Padangu a v 8:00 odjezd na výlet. Auto jsme měly jen pro sebe a vozil nás majitel ubytování.
Nejprve jsme navštívily horké prameny Air Panas Banjar. Areál tvoří několik bazénů s různě teplou siřičitou vodou. Místní se koupali v oblečení, tak jsme tam v plavkách byly zase atrakcí. Postupně jsme prošly všechny bazény a asi po hodině se vrátily zpátky na parkoviště a pokračovaly ve výletu. Večer jsme zjistily, že nám po koupeli v pramenech zrezly plavky.
Další zastávkou byl vodopád Munduk. Řidič nás vysadil na parkovišti v zatáčce, odkud to k vodopádu byl necelý kilometr. Osvěžily jsme se v ledové vodě přímo pod vodopádem a také jsme si tam daly malou pauzu. Tu nám zpestřil asi desetičlenný zájezd našich krajanů v nátělnících, ověšených kamerami. Pro jistotu jsme mlčely. Na zpáteční cestě od vodopádu nás česky oslovil Indonésan, myslely jsme, že má naučených několik vět. Reagoval ale i na otázky, dozvěděly jsme se, že studoval v Brně a na Bali má cestovku pro Čechy. Čekal na své svěřence, které už jsme měly tu čest potkat.
Před obědem nás čekala návštěva kávové plantáže, která vlastně ani plantáží nebyla. Byla to zastávka vytvořená pro turisty, kde na poměrně malé ploše byly k vidění rostliny jako aloe vera, koření atd., taková rostlinná ZOO. Také tam měli cibetku a popsali nám výrobu cibetkové kávy, to bylo docela zajímavé.
Oběd jsme měly v obrovské jídelně opět pro turisty, stylem sněz co můžeš. Jelikož se zrovna zatáhla obloha a začal tropický slejvák, musely jsme čas strávit jídlem. Ochutnaly jsme snad skoro všechno, jídlo bylo výborné. Tato akce ale nejspíš odstartovala žaludeční potíže několika dalších dní. Restaurace se nacházela hned u vchodu do panovnického vodního paláce Mengwi. Bylo čerstvě po dešti a z cest i chrámů se odpařovala voda, památky proto měly zajímavou atmosféru.
Ještě jsme se zastavily na trhu, kde jsme koupily pár drobností domů a také igelitku ovoce. Serpentinami jsme sjeli zpět do Loviny a kolem 17 hodiny jsme zakončily náš okružní výlet.
V Padangu jsme se vykoupaly v bazénu, předváděly jsme různé skoky, např. Hančin skok do neznámé vody sklidil obrovský úspěch. Večer jsme měly domluvenou masáž a také pedikůru. Nechali jsme si nalakovat nehty na nohou veselými barvami, moje růžová vydržela až do Vánoc.
Den jsme ukončily v restauraci Jasmín kousek od ubytování, byla doporučená Lonelym. Jídlo bylo výborné, ale na závěr jsme si daly smetanovou kokosovou zmrzlinu. Ještě dneska 22.1. se mi obrací žaludek, když si na tu chuť zpětně vzpomenu…
Pondělí 28.11. – přejezd na Gili
Na dnešní den nevzpomínám moc ráda, všem nám bylo špatně. Budíček byl velmi brzký, už ve 4:30, přesouvaly jsme se na trajekt na ostrov Gili Trawangan. V noci se probudila Jana a necítila se úplně dobře, Hanka si nestěžovala a já jsem tušila, že transport asi žaludek nevydrží. Zkusila jsem to ještě zachránit Kinedrylem, ale marně.
Asi po hodině jízdy přišlo mé první zvracení do igelitky z Globusu, kterou jsem vyhrábla z boční kapsy batohu. Pak následovala zastávka v restauraci,kde se mohly realizovat i holky. Slíbila jsem jim, že v cestopise nebudu zacházet do detailů, takže toho téma raději opouštím.
Řidič nás vysadil u nějaké kanceláře, kde jsme čekali na jiné auto, které nás pak vezlo do přístavu. Všichni tam na mě dost divně koukali, určitě věděli tu mou zvracecí příhodu a měli strach, aby se to neopakovalo.
V mrákotách jsme se nalodily na trajekt na ostrovy Gili. Cestu si moc nepamatuju, ale stavělo se na všech třech ostrovech Gili – Air, Meno, Trawangan a také na Lomboku.
Po vylodění na Trawanganu jsme potkaly dvě kolegyně z práce, které naší lodí z ostrova odjížděly. V příšerném vedru jsme našly ubytování Warna – chatka pro dva a přistýlka, tu měla tentokrát Hanka. Janě bylo hodně blbě, tak zůstala ležet a my s Hankou jsme se odpotácely na pláž. Vykoupaly jsme se a kolem 15 hod jsme se vrátily zkontrolovat Janu. Nyní jsem padla i já a Hanka se ještě na chvíli vrátila na pláž sama. Večer jsme si daly sendvič a Coca-colu, nic jiného jsme nebyly schopné pozřít, i tak nám to dalo zabrat.
Usnuly jsme brzy.
Úterý 29.11. – Gili
Dneska už nám bylo trochu lépe, ale chyběla nám energie na jakoukoliv aktivitu, vysilovalo nás i mluvení. Po budíčku v 7:30 jsme posnídaly ovoce a šly jsme na pláž. Dopoledne jsme strávily poleháváním na pláži, koupáním a odpočinkem ve „válecích“ vacích v nedaleké restauraci.
Odpoledne jsme si půjčily kola a loudavým tempem jsme se vydaly na okruh podél ostrova, východním směrem. Z počátku se jelo dobře, pak ale cesta vedla pískem a pořád jsme musely sesedat z kola. Taky bylo hrozné vedro, což našemu zdravotnímu stavu moc nevyhovovalo, celý okruh jsme nedojely. Holky si půjčily šnorchl a ploutve a pokusily se o výpravu za želvami, bohužel nebyly vidět, moře bylo dost rozbouřené.
Kola jsme měly půjčená do 16 hodin, tak jsme jely i na druhou stranu a dojely jsme skoro do místa, kde jsme to předtím otočily.
Ještě bych ráda napsala, že ostrovy Gili jsou zcela bez aut a motorek, dá se tam pohybovat pouze pěšky, na kole a na koni. Na žádném z ostrovů také není policie.
Večer jsme se šly projít a pokusit se sníst nějaké jídlo. Všude voněly ryby na grilu, přišlo nám líto, že si to nemůžeme náležitě vychutnat. Stejně jsme si ale nakonec rybku daly.
Středa 30.11. – odjezd z Gili do Ubudu
Dnes nás čekal návrat zpátky na Bali. Budíček jsme si stanovily na 7:00, abychom mohly být ještě dopoledne na pláži, trajekt odjížděl v 10:30. Po snídani jsme se přesunuly k moři, kde jsme byly do 9:45. Loď cestou zpět zase stavěla na Lomboku, to jsme nečekaly, když se tam zastavovalo i cestou tam.
V přístavu jsme přesedly do busu, který nás dovezl do Ubudu, poslední zastávky našeho výletu. Řidič nás vysadil u obchoďáku poblíž Monkey Forest Road, odkud jsme pěšky došly k vybranému ubytování. Bydlelly jsme nedaleko vstupu do opičí rezervace.
Ubytování bylo moc hezké, pokoje směřované do zahrady s bazénem. Já a Hanka jsme měly před sebou poslední noc, Jana ještě další dvě. Rychle jsme se v bazénu osvěžily a vyrazily do opičí rezervace. Šlo o turistickou záležitost, ale když už jsme bydlely tak blízko, nevynechaly jsme to. Na Monkey forest jsme si potom daly výborný oběd a po jídle jsme šly do obchodu koupit nějaké suvenýry domů.
Opice v Ubudu jsou velice agresivni a provokují je igelitky. To nám ale bohužel nikdo neřekl. Ty potvory vědí, že v šustivé tašce se nachází něco, co by se jim mohlo hodit. A také že nemá smysl se pokoušet igelitku turistovi z ruky vytrhnout, protože ten ji křečovitě drží. Proto snadno drápem tašku rozseknou, obsah se vysype na zem a opice už si jen vybere, co potřebuje.
Tímto způsobem jsem přišla o jednu položku nákupu, ostatní jsem s pomocí jednoho místního ubránila.
Na večer jsme si domluvily návštěvu kultury – tance kečaku. Lístky jsme rezervovaly přes ubytování a taky jsme se s mladíkama z recepce dohodly, že nás tam odvezou na motorce. Měli ale jen dvě motorky a my jsme byly tři. Nejprve jsme jely já s Hankou a Jana čekala. Můj mladík vážil asi 40 kg, nebyla jsem si jistá, jestli se ho můžu chytit kolem pasu. Jinak to ale nešlo, pokud jsem nechtěla v první zatáčce z té motorky spadnout. Takže jsem se ho decentně chytla kolem pasu, nechybělo moc a mé prsty se skoro dotýkaly, jak byl hubený.
Hanka tolik neřešila, kde se má mladíka chytit, ale taky z toho měla zážitek. Jana jela v dešti, takže z cesty nic neviděla, měla pláštěnku i přes hlavu.
Představení mělo tři části, každá byla trošku jiná. Ale zážitek to byl určitě. Cestou zpět jsme se zastavily na večeři a ještě malé nákupy.
Celkově na mě Ubud moc nezapůsobil, je už příliš turistický, jako vlastně celé jižní Bali. Spousta turistů přiletí do Denpasaru, bydlí v Kutě a Ubud je hranice, kam jsou ještě ochotni jet na výlet. To je ale dobře, tím pádem zůstává sever ještě relativně nedotčený.
Čtvrtek 1.12. – Ubud a odlet domů
Dneska jsme se probudily kolem 7:00 a po snídani jsme šly do paláce a na trh, to nám zabralo skoro celé dopoledne. Oběd jsme si daly ve stejné restauraci jako minulý den. Pak následovala koupel v bazénu a pak už jen poslední společné minuty naší trojice. Jak už jsem výše napsala, Jana v Ubudu zůstávala o 2 dny déle než my s Hankou, odlétala až v sobotu.
S Hankou jsme měly domluvený transport v 15:00, odlet do Singapuru byl v 18:40. Časová rezerva nám přišla dostatečná, cesta na letiště měla trvat hodinu. Bohužel se cesta jaksi zasekla, zablokovalo ji auto a stala se neprůjeznou, řidič nejdřív strašně dlouho čekal ve frontě, pak se rozhodl vrátit a jet jinudy. Byly jsme rády, že nám to neuletělo. Měly jsme také obavy, jestli se vůbec do Singapuru dostaneme, letadlo bylo celkem plné. Dopadlo to dobře, letěly jsme Boeingem 738 se společností Garuda Indonesia.
Transferovou přepážku v Singapuru už jsme znaly, tak jsme šly na jistotu a i s jistotou, že do Frankfurtu by s místy neměl být problém. Sice nám je hned dali, ale nebylo to zdaleka tak poloprázdné jako cestou tam. Lehnout si na volná sedadla vůbec nepřipadalo v úvahu, ale jelikož jsme byly zničené ze všech těch nočních přejezdů a nabitého programu, spaly jsme skoro celou cestu i v sedě.
Bohužel ještě v Singapuru jsme zjistily, že možná bude problém dostat se ráno z Frankfurtu do Prahy. Piloti ČSA zrovna stávkovali a spousta letů se rušila, hlavně ve čtvrtek, kdy byl zrušený ten ranní Frankfurt, kterým jsme potřebovaly další den letět. Rušení letů je pro nás „stand-by“ vždy problém, cestující se pak překnihovávají na nejbližší volný let a pro nás pak není místo. Hrozilo tedy i to, že let poletí, ale bude plný lidí čekajících od čtvrtka. Ještě jsem rychle psala sms Lu, jestli nemá nějaké zprávy, jak to bude další den. Odpověděl dost neutrálně, takže mi bylo jasné, že to asi moc dobré nebude.
Pátek 2.12. – návrat do Prahy
V 6:05 jsme přistály ve Frankfurtu a ještě jsme se pokusily stihnout let Lufthansy v 6:40. Předem bylo skoro jisté, že to nestihneme, ale proč se po třináctinodinovém letu neproběhnout s kufrem po letišti. Do gatu jsme přiběhly 10 min po odletu a bohužel neměli zpoždění. Byla tam ale ještě nějaká zaměstnankyně, která nám řekla, že let do Prahy s ČSA by měl letět a že není plný.
Čekání jsme v rámci možností zvládly a v 9:15 jsme odletěly do Prahy. Kdybychom tušily, co nás v následujících týdnech čeká, asi bychom s těmi silami trošku šetřily…TM
http://www.tereza-cestovani.estranky.cz/clanky/cestopis-mexiko.html
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.