0
0

INDIE – Bombaj I.

Východoindická společnost spojila všech sedm ostrovů v jeden velký ostrov a vytvořila z Bombaje důležitý obchodní přístav. Dnes je Bombaj stále ještě ostrovem spojeným s pevninou několika mosty. Podle posledních odhadů má 15 miliónů obyvatel, z toho polovinu bez pravidelné elektřiny a vody…

Den 75, pondělí 2. 11.

Ejhle, náš vlak určitě překonal indický rychlostní rekord, protože jsme z Ahmedabádu do Bombaje prosvištěli průměrnou rychlostí skoro 55 km/h. Až jsem se z toho zpotil. Nebo… už je v Bombaji vlhko?

Jo, je tady vlhko. Po několika týdnech v příjemném horkém, ale suchém klimatu cítíme vlhko a zároveň jsme poprvé od odjezdu z Čech u moře.

Už z okna přijíždějícího vlaku vidíme bombajské mrakodrapy. Po východu z (velké) nádražní haly se ocitáme… v docela příjemném městě. Alespoň na první pohled. Před nádražím nádherně zelené vzrostlé palmy, na parkovišti narovnané elegantní černožluté taxíky vzor šedesátá léta a na ulicích vidíme projíždět červené dvoupatrové autobusy. Tak přeci jen ten indický počítačový rezervační systém není dokonalý. Místo jsme sice měli, ale odvezli nás do Londýna.

Tak, vtípky stranou, jdeme si najít ubytování. Vlastně nejdeme, ale jedeme a dokonce taxíkem, i přes můj vrozený odpor k nim. V centru Bombaje totiž pro nás teď není jiné volby. Rikši sem nesmí a linky autobusů neznáme. Mohli bychom se sice zeptat, ale po noční jízdě už chceme někde složit naši bagáž.

Colaba, čtvrť, ve které se chceme ubytovat, je asi 7 km na jih od nádraží. Na bydlení je Bombaj děsně drahé město, za obyčejný dvoják platíme skoro čtyřnásobek našich dosavadních průměrných denních výdajů na bydlení. Možná by se dalo bydlet levněji, ale dalo by to asi hodně hledání. Hlavně, že je v pokoji televize@#$%&! To Indové považují za vrchol blaha i luxusu a hned si za ni něco přirazí (i když se o ni nikdo neprosil).

Táňa si Bombaj asi moc neužije, protože pokud koupíme letenku a v letadle bude místo, za pár dní odletí domů. Došli ji totiž skoro všechny peníze a tak by alespoň chtěla stihnout Moničinu (její sestra) stužkovou v Nových Zámcích v sobotu 7. listopadu. Proto první věc kterou jdeme zařídit je letenka.

Od Vlaďky Řeháčkové, před mateřskou dovolenou zaměstnané u Delta Air Lines, máme kupóny na zlevněné letenky pro linky létané Deltou. Jedna z nich je i Bombaj – Frankfurt. Koupení letenky jde jako po drátku. Stačilo najít jejich kancelář v Bombaji (která je náhodou v hotelu Taj Mahal, jen pár kroků od našeho ubytování), vyplnit kupón a zaplatit kreditkou. Letenka vyšla na neuvěřitelných 148 dolarů! Táňa by chtěla letět ve čtvrtek kolem druhé ráno (většina letů z Bombaje do Evropy je brzo ráno, spíš ještě v noci). Jestli opravdu odletí uvidíme až na místě. Letenka je tak levná protože je tzv. „stand-by“, což znamená, že bude moct odletět jen v případě, že bude v letadle místo.

Letenku máme a tak nám spadl první kámen ze srdce. Další tam ale ještě čeká: už zase musím „natankovat“ peníze. Snad to v Bombaji půjde snadno.

Cesta do centra je opravdu jako procházka po anglickém městě. Viktoriánská architektura na každém rohu, relativně čisté a kvalitně vyasfaltované ulice. Sem tam nějaký ten mrakodrap (otřískanější než viktoriánské domy, asi protože je stavěli Indové). Ulice jsou zaplaveny černožlutými taxíky a červenými autobusy. Na ulicích se dá, jako v každém jiném indickém městě, koupit všechno, jen je nabídka daleko širší. Poprvé na cestě si dáváme čerství kokos. Už jsem ho neměl skoro pět let – od návratu z Afriky.

Palmy na ulicích a vlhko ve vzduchu nám dávají znát, že už jsme v tropech. Konečně, po tak dlouhé době snažení.

Vypadá to, že načerpání peněz z kreditky nebude tak jednoduché jako v Dillí. Kromě peněz totiž od banky potřebuju papír, který by mi umožňoval načerpané peníze (dají se načerpat jen rupie) vyměnit na tvrdou měnu. V Citibank jsme neúspěšný, jen se tady setkávám s indickým rasismem. Recepční u přepážky obsluhuje dřív Inda, který přišel až po mě; v Indii vcelku běžný postup. V takové bance ale trochu překvapí. Nakonec peníze vybírám ve Standard&Chartered, kde mi vystavují i nějaký (pochybně vypadající) papír.

Zítra se chceme podívat do Puny. Pro Táňu je to jeden z cílů cesty, protože strašně chce vidět tamější Oshův ašrám. Ve středu se zase vrátíme do Bombaje a odpoledne už pojedeme čekat na letiště; letadlo má letět v 1.55 ve čtvrtek ráno. Proto hned z banky musíme na nádraží zarezervovat jízdenky do Puny.

Nebýt toho, že Bombaj je docela příjemná, považoval bych dnešní „zařizovací“ den za nudný. Když ale přicházíme k nádraží Victoria Terminal pro lístky do Puny, překvapením nám padá čelist. Vypadá totiž spíš jako gotická katedrála. Tahle obrovská, sochami a chrliči vody ozdobená, několikabloková budova je snad nejhezčí nádraží jaké jsem kdy viděl. O to překvapivější, že je to právě v Bombaji. Už míň to ale překvapí, když člověk ví, že ji, stejně jako všechny viktoriánské budovy v Bombaji postavili Britové. Vlastně celou Bombaj „vytvořili“ Britové. Nejdřív Východoindická společnost, která si původních 7 bombajských ostrovů pronajala od britské vlády za 10 liber ročně, a pak přímo britská koruna.

Východoindická společnost spojila všech sedm ostrovů v jeden velký ostrov a vytvořila z Bombaje důležitý obchodní přístav. Dnes je Bombaj stále ještě ostrovem spojeným s pevninou několika mosty. Podle posledních odhadů má 15 miliónů obyvatel, z toho polovinu bez pravidelné elektřiny a vody. Jelikož plocha ostrova je omezená, rozrůstá se Bombaj směrem na sever a i přes záliv směrem na východ. Oběma směry se zvětšují jak chudinské slumy, tak boháčské čtvrti. Ty první však daleko rychleji.

Při obstarávání jízdenky nám opět pomáhá zvláštní okýnko pro turisty. Jinak bychom museli hodiny čekat. V rezervační budově je sice pokladen více než dost, lidí ale musí být „více než dost na druhou“, protože před každou z nich je tak 40hlavová fronta, která se vůbec nezmenšuje. Na jejích koncích lidi přibývají stejně rychle jako na začátcích ubývají.

Ze samého zařizování už máme hlad. Hned naproti nádraží je McDonald’s. Ne že bychom nějak zvlášť vyhledávali jejich bezpohlavní burgery, ale ještě v Dillí jsem se s Táňou vsadil o kolu, že v McDonald’s v Dillí nebudou mít vegetariánský hamburger (o kterém básní už několik let od návštěvy Londýna, kde si ho v „mekáči“ dala).

Prohrál jsem. Nejsme sice v Dillí, ale dá se předpokládat, že když v Bombaji vegetariánské hamburgery mají, budou ho mít i v Dillí. Takže platím koly a přidávám k tomu i vegetariánské hamburgery. Vždyť kdy bude mít člověk příležitost jíst v „mekáči“, kde mají vyložené napsáno, že „nepodávají hovězí ani výrobky z hovězího“? Fakt by to bylo drsný, kdyby svatá indická kráva skončila jako americký hamburger! Místo hovězího mají kuřecí a skopové a samozřejmě i ostatní standardní mekáčské serepetičky jako šejky, zmrzliny, jablkovou taštičku atd. Kola a hamburger ale bylo k jídlu trochu málo, takže se ještě dorážíme v normální indické restauraci.

Několik hodin před večeří trávíme u Internetu. Táňa už sedí u vlastního počítače, protože jsem ji za ložil na Hotmailu emailovou adresu a teď píše některým svým známým. Já jsem za uplynulé tři týdny dostal 15 dopisů, takže za ty tři hodiny stačím odpovědět jen na některé. Budu sem muset zajít ještě jednou. Tři dolary za hodinu není nejdražší (obzvlášť při srovnání se směšně vysokými poplatky v Rádžastánu) a navíc jsou připojeni 64kb pevnou linkou!

Večer se snažíme koupit Táně nějaké slušné oblečení jak si žádají pokyny od Delty pro případ, že by ji v letadle „strčili“ do business nebo první třídy. Moc to ale nejde. Nikde nemají nic konzervativního, všude jen samé pestrobarevné věci. Alespoň že botky jsme koupili docela pěkné.

Den 76, úterý 3. 11.

Koupil jsem si indické týdeníky „The Week“ a „Outlook“, abych měl během cesty do Puny co číst. Musíme vstávat v 5 hodin. Včera večer Táňa vyházela všechny věci, které nebude potřebovat a navzájem jsme si vyměnili to co já chci poslat domů a to co mi tady Táňa chce nechat. Svůj velký batoh si totiž nechávám tady v hotelu a zároveň si rezervuju noc ze čtvrtka na pátek. Zítra se vrátíme z Puny, zařídíme ještě nějaké věci a pak odjedeme na letiště. Tánin batoh nebudeme mít kam dát, tak ho budeme tahat sebou. Já pak po Tánině odletu přespím na letišti a ve čtvrtek ráno se vrátím do hotelu.

První dvě hodiny vlakem jedeme skrz bombajská předměstí. Ale jaká předměstí! Chudé slumy, kde žije ona chudá polovina obyvatel Bombaje. Domky sbité z planěk a plechu, potažené igelitem, na zablácených cestách a přímo vedle páchnoucích stok. Přírodní prostředí sami obyvatelé slumů ještě „zlepšují“ tím, že hromadně kadí na kolejích. Když píšu hromadně, tak mám na mysli opravdu hromadně. Každou chvíli míjíme řady deseti i dvaceti čupících mužů s plechovkou vody vedle sebe. Není pochyb o tom čemu se právě oddávají. Tenhle pohled trvá nepřetržitě snad půl hodiny. Je to opravdu smutné a asi i neřešitelné.

Pod dvou hodinách najednou vjíždíme do tunelu a projíždíme jich pak ještě několik. Vedou skrz široký horský hřeben, na jehož druhém konci kde se vynořujeme už najednou není Bombaj, jen pár domů podél klidné řeky. Ve směru jízdy, tj. směrem na východ, se rozprostírá zelená pláň , ze které vystupuje onen horský hřeben táhnoucí se k jihovýchodu. Míjíme několik stolových hor a palmy, trčící z ostatní vegetace nebo mezi domy, mi připomínají Ghanu.

Četba koupených časopisů je opravdu poučná. Indií teď právě hýbe nedostatek cibule, kvůli čemuž se její ceny vyšplhaly až ke stovce rupek za kilo! V tak plodné zemi jako Indie je to opravdu jedna z největších absurdit. Navíc prý Indie před několika týdny 200 000 tun cibule vyvezla. No, je to vůbec pravda? Je to vůbec možné? Těžko říct. Čím ale v téhle zemi jsem, tím víc bych tomu věřil. Indická vláda bude asi dost nekompetentní.

Ve stejném časopise je náhodou popsané složení vládních poradců. Drtivá většina jsou úředníci a jen asi 10 procent odborníci.

Ve druhém časopise čtu článek o životním stylu a hodnotách mladých úspěšných indických podnikatelů. Jako bych byl doma. Tady je to možná i horší. Mercedesy, vily, rolexy, parkery, golf, večírky, ukázat se. To dnes táhne. Zkrátka jako bych byl doma v Evropě.

INDIE – Púna (Pune)

Osho svou filosofií přitáhl a stále přitahuje tisíce lidí z celého světa. Nehlásal žádnou slepou víru v něco. Naopak neustále mluvil o svobodě osobnosti ať v duševním nebo materiálním aspektu. Moc dobře věděl, že z žáků mnoha guruů se stali slepí oddaní, kteří v touze být jako jejich učitel ztratili úplně svou osobnost. Aby se to v jeho případě nestalo, mátl své následovníky častými protiřečícími si výroky a snažil se být až krutě upřímný…

Konečná v Puně přerušuje moje čtení a tak se od mercedesů vracím zase k rikšám na ulici. Ubytování není levné (asi proto, že je tady hodně Němců), ale budeme tu jen jednu noc, protože v Puně chceme vidět jediné místo: Osho Comunne International, ašrám založený duchovním učitelem Oshem. Zajímá nás to (hlavně Táňu), protože v Čechách občas zajdeme na nějaký program do meditačního střediska Shangri-la, což je právě místo, kde se učí podle Oshových myšlenek.

Už okolí ašrámu je hezky upravené, po vstupu do návštěvního centra se ale ocitáme v opravdu nádherné oáze. Ašrám je tzv. AIDS-free zóna, takže pokud ho někdo chce navštívit, je třeba podrobit se AIDS testu. Máme málo času, tak si necháváme dělat rychlotest, jehož výsledek budeme znát za hodinu. Jinak by to trvalo do zítřejšího rána a to už budeme znovu ve vlaku do Bombaje.

Osho svou filosofií přitáhl a stále přitahuje tisíce lidí z celého světa. Viděl jsme několik jeho přednášek na videu, pročetl několik jeho knih a možná trochu pochopil proč tomu tak je. Nehlásal žádnou slepou víru v něco. Naopak neustále mluvil o svobodě osobnosti ať v duševním nebo materiálním aspektu. Podle něj by se každý měl chovat jen podle svých myšlenek, přání a tužeb. Moc dobře věděl, že z žáků mnoha guruů se stali slepí oddaní, kteří v touze být jako jejich učitel ztratili úplně svou osobnost. Aby se to v jeho případě nestalo, mátl své následovníky častými protiřečícími si výroky a snažil se být až krutě upřímný. Tím jeho přednášky ale paradoxně nabyly na zajímavosti a některé stojí za to už jen pro jeho proslulé historky ze života, na kterých ilustruje svoje myšlenky.

Osho zemřel roku 1991, ale ašrám od té doby sále prosperuje. Hlavním zdrojem příjmů jsou drahé kursy meditací a duševních technik (řada z nich se dá absolvovat i v Shangri-le). Každý kdo navštěvuje ašrám a účastní se meditací, případně jiných programů, nosí dlouhý vínový šat, ve kterém i pracuje. Tzv. pracovní meditace je totiž jednou z technik rozvoje osobnosti. Táňa si během našeho čekání na výsledky AIDS jeden vínový šat kupuje přímo před branami ašrámu kde je poptávka, tam podnikaví Indové vytvoří nabídku).

Konečně se dostáváme do ašrámu. Neplatí se tu penězi, ale zvláštními kupóny. Všichni jsou ve vínovém a zdají se být v pohodě. Aby taky ne. Zeleň, lavičky, pěšinky a jezírka (všechna čistá) jsou jeden z nejhlubších kontrastů se špínou ve městě. V ašrámu je i banka, pošta, knihovna, jídelna, takže kromě přenocování (bydlení je nutné si sehnat mimo ašrám) může člověk trávit celé dlouhé měsíce jen tady.

Mnoho lidí to tak dělá. Přiletí do Bombaje, nasednou na taxík, profrčí Indií a vystoupí u ašrámu. Z opravdové Indie neuvidí nic a ašrám má k opravdové Indii stejně daleko jako německá představa o čistotě k představě indické. Zkrátka – ašrám mi příjde jako krásná, ale umělá oáza vybudovaná pro ty co na to mají. Někomu to ale vyhovuje, dost záleží na tom co vlastně člověk hledá.

V ašrámu mají drtivou převahu běloši. Indové nejspíš o nějakou filosofii nemají zájem, přestože denní vstupné do ašrámu je pro ně pouze třetinové vstupného pro bělochy.

Před jídelnou potkáváme Slovenku, která je tady na programu. Pomáhá nám najít Agar ze Shangri-li. Když jsme byli naposledy v Shangri-le, říkala, že by sem chtěla v říjnu na půl roku přijet. A tak se teď opět setkáváme, tak daleko od domova. Škoda že máme jen dnešní odpoledne. Při příští návštěvě si musíme vynahradit víc času.

INDIE – Bombaj II.

Jednou z největších atrakcí Bombaje jsou údajně jeskynní chrámy na ostrově Elefanta. Lodě na ostrov odjíždějí z mola před hotelem Tádž Mahal, plavba na ostrov trvá asi hodinu a půl. Bombajský záliv (oddělující ostrov Bombaj od pevniny na východě) je docela široký, v každém případě teď není z Bombaje vidět na pevninu…

Den 77, středa 4. 11.

Jsme zpět v Bombaji a z nádraží hned jedeme do AmExu. Měníme nějaké rupky na marky, aby Táňa měla peníze na dopravu z Frankfurtu domů. Využívám k tomu potvrzení o koupi rupií za dolary, což je asi jediný způsob (a AmEx jediné místo) jak v Indii získat tvrdou měnu za rupie. Dolarů už mám jen pár, tak s nimi musím šetřit.

Hned vedle AmExu nakupujeme nějaké malé dárky dáváme si poslední společný oběd. Od budovy Air India by měl jezdit letištní autobus. Naše snaha je ale marná. Od strážných budovy se dozvídáme, že autobus už půl roku nejezdí. No jo, asi byl neefektivní. Kdyby ale hned zrušili všechno co je neefektivní, museli by zrušit celou Indii.

Co dělat? Taxík je drahý a letiště je asi 15 km od centra. Jeden voják nám radí jet příměstským vlakem na stanici, která je nejblíže letišti a na zbytek cesty si vzít rikšu.

Vlaková doprava v Bombaji naštěstí funguje dobře a voják taky výjimečně nekecal. Z vlakové zastávky kterou nám řekl se dá opravdu rikšou dostat na letiště. Trvá nám to sice celé asi dvě hodiny, ale dnes máme času habaděj. Je teprve pět odpoledne a letadlo letí ve dvě v noci.

Zvenku vypadá letiště docela velké, ale haly pro cestující tomu vůbec neodpovídají. Pár řad sedadel, asi 40 odbavovacích přepážek a to je všechno. Na 15miliónové město dost málo. Asi budou mít velký tranzit. Ten já ale neuvidím.

Většina letů do Evropy nebo z jihovýchodní Asie přilétá/odlétá v pozdních nočních nebo časných ranních hodinách. Asi proto tady teď není moc lidí a odlétají tak dvě letadla za hodinu. Nevzali jsme si sebou nic k jídlu a tady jen zíráme na ty pětinásobné ceny oproti světu tam venku. Nakonec si dáváme pizzu.

Trochu Táně závidím, že za pár hodin bude zase ve známé Evropě (i když „trochu“ chladnější než Indie) a zítra touhle dobou už možná i v Čechách (pokud dneska odletí). Z Frankfurtu dojede vlakem do Prahy, přespí u mojí babičky a druhý den pojede domů na Slovensko. Měla by tak mít dostatečnou rezervu na to, aby stihla Moničinu stužkovou.

Táňa by zase ještě zůstala na cestě. Škoda, že ji peníze stačily jen po Indii. Alespoň ale začne doma pomalu připravovat naší cestu do Afriky v roce 2000.

Večer se Táňa převlíká do sukně, svetříku a nových botek, aby Deltě v letadle neudělala ostudu. Pak se (asi v 11) jako blesk objevuje Braňo. Braňo (taky Slovák) byl na VŠE v Praze nejdřív prezidentem AIESECu Praha, pak prezidentem AIESECu ČR a teď je na nárdoním AIESECu v Indii zodpovědný za výměnu studentů. Už půl roku je v Bombaji. Před cestou jsme si s ním vyměnili několik e-mailů, ale nebyl čas na to zavolat mu. Předevčírem mu Táňa poslala e-mail že odlétá a tak se na ni přišel podívat.

Je zajímavé slyšet mluvit o Indii člověka, který tady je už půl roku. Žije ale mezi trochu jiným druhem lidí než my ) tady na ulici: vzdělanými (a bohatými) potomky vlivných rodičů. Z těchhle kruhů se totiž většinou rekrutují místní AIESECáři. Prý se ale chovají naprosto stejně jako lidi na ulici. Všechno kolem sebe rozhazují jedna radost.

Den 78, čtvrtek 5. 11.

Po půlnoci se ptáme, jestli je v letadle do Frankfurtu místo. Díky bohu je. Táňa si hned odbavuje svůj batoh. Ve čtvrt na dvě se naposledy loučíme a pak už prochází pasovou kontrolou. Několik minut ji zpovídají, protože má v pase pákistánské vízum a horlivý úředník si zahrál na vyráběče problémů. Naštěstí jen dělal ramena a pak ji pustil do tranzitu.

Před letištěm se loučím s Braněm. On jede do AIESECářského bytu, já těch pár dospím tady, protože v tuhle noční hodinu by mě taxík do Bombaje stál přinejmenším jako jedna noc v hotelu. Takhle nebudu muset platit ani taxík ani hotel.

Během posledních hodin se letištní hala zaplnila lidmi čekajícími na evropské lety, takže je tu rušno jako na nějaké bombajské hlavní třídě. Alespoň se nemusím obávat že by se o mě zajímal nějaký živel, protože je tady daleko víc viditelně bohatších „cílů“. Zůstal jsem sám a je mi smutno po Táně.

Do sedmé hodiny ranní střídavě spím a střídavě čtu. Pak vyrážím na cestu zpět do města. Sehnat rikšistu není problém, horší je se ho na konci zbavit. Chce po mě za jízdu daleko víc než kolik ukazuje taxametr, což uznávají i kolemjdoucí. Je tak neodbytný, že mi málem roztrhal triko. Chytil jsem ho pod krkem a mrsknul s ním na jeho rikšu. Okrádat se nenechám! Trochu divadýlko ale zabralo. Dal pokoj.

Tímhle chováním ve mě bohužel jen utvrdil názor, že ti Indové, kteří mají co dočinění s turisty, jsou z velké části (určitě ale ne všichni) bezohlední vyděrači snažící se všelijakými pastičkami dostat z cizinců (pokud možno) co nejvíce peněz za (pokud možno) co nejméně služeb. Docela by mě zajímal názor jiných lidí, kteří se v Indii pohybovali. Názory lidí, které potkávám na cestě, jsou bohužel většinou totožné s tím, co kolem sebe vidím já – Indie je nádherná země se spoustou věci k vidění, ale lidé točící se kolem cizinců ji na její kráse dost ubírají. Proč o tom (už zase!) píšu? Protože je to opravdu každodenní součást cestovatelského života v Indii a nebojím se říct, že to někdy hraničí až s bojem. Taky proto, že teď už možná trochu víc chápu, proč tomu tak je. Jde totiž opravdu o boj. Boj o každého zákazníka. Opravdový boj, ne to šolichání jako u nás. To, co tady my cizinci zažíváme, tak není bojem s námi, ale boj o nás. Oni se musí vnucovat, musí se předvádět, musí být drsní, musí vydírat, musí lhát. Jinak by nepřežili, protože to jsou metody které používá každý. A bez nich má člověk konkurenční „nevýhodu“. Těžko říct kdy to začalo. Nevím, jak daleko je tahle úvaha od pravdy, ale jedno je jisté – život v Indii je extrémně těžký a teprve teď, po několika letech, jsem pochopil mého indického šéfa v Ghaně. Na dotaz proč on, Ind, založil firmu zrovna v Africe a ne v Indii, mi tehdy odpověděl, že v Indii je daleko těžší podnikat a prosadit se.

Na nádraží si na zítřek rezervuju jízdenku do Aurangabádu. Čekám ve frontě hodinu a půl. Už mi to ale ani nepřijde, asi jsem si zvyknul. Já to mám dobrý, za pár týdnů odjedu. Horší to mají všichni Indové, protože ti v tom zůstanou celý život. A jelikož nejsou schopní udělat něco pro zlepšení, nemají moc šancí dočkat se výrazně lepších časů.

Opět vybírám na kartu nějaké peníze a jdu se ubytovat do hotýlku. Věci mi hlídali dobře, jen jsem dostal pokoj bez okna, kde je v bombajském vedru i při spuštěném větráku jak v sauně. Za ty prachy (8 dolarů) je to na Indii docela chudý.

Jednou z největších atrakcí Bombaje jsou údajně jeskynní chrámy na ostrově Elefanta. Lodě na ostrov odjíždějí z mola před hotelem Tádž Mahal, přesně od stavby typu pařížského Vítězného oblouku. Tahle se jmenuje Indická brána a postavili ji Britové začátkem století na počest návštěvy krále Jiřího V. roku 1911. Dříve opravdu bývala branou do Indie, protože u ní přistávaly zaoceánské lodě. Dnes je už jen oblíbeným místem pro pokec s přáteli, lodě přistávají jinde. Hotel Tádž Mahal byl postaven roku 1903 panem Tatou (významný indický průmyslník) po jedné příhodě, kdy mu jako Indovi bylo zakázáno vstoupit do jednoho z místních evropských hotelů.

Plavba na ostrov trvá asi hodinu a půl. Bombajský záliv (oddělující ostrov Bombaj od pevniny na východě) je docela široký, v každém případě teď není z Bombaje vidět na pevninu. Buď je mlha, nebo je to tak daleko. Na moři kotví zaoceánské námořní lodi, v přístavu vidím válečný křižník a i nějakou luxusní loď pro plavby kolem světa. Asi půl hodiny před Elefantou je velký ropný terminál, kde právě kotví dvě lodi. Voda v celém zálivu je špinavá a plná odpadků a terminál k tomu přidává ještě naftu. Opravdu je mlha, bombajské mrakodrapy se nám rozplývají na obzoru.

Je vedro a vlhko, ale stinné stromy na Elefantě nám poskytují vítanou ochranu alespoň před sluncem. Šupky-dupky nahoru po (dlouhých) schodech a už jsme u vstupu do jeskyň. Indové opět zareagovali na poptávku a pokud se někomu nechce šlapat schody, může se nechat vynést na nosítkách. Tenhle rozpor prostě nechápu. Na jednu stranu jsou doslova líní (o nějaké organizaci práce vůbec nemluvě), na druhou stranu se někdy předvedou jako neuvěřitelně pružní a vynalézaví.

Chrámy na ostrově byly vytesány mezi léty 450 až 750 n. l. Pracovali na nich celé generace rodin kameníků a je neuvěřitelné, že něco vznikalo 300 let, během nichž se tvůrci drželi pořád stejného plánu! Po pravdě řečeno na mě chrámy víc zapůsobily právě tímhle a představou objemu odvedené práce než uměleckým dojmem. Možná je to i tím, že velká část jeskyň byla rozstřílena(!) Portugalci a zbyla vlastně jen torza. Za viděni stojí asi 5 jeskynních chrámů, největší a nejzachovalejší je hned vedle vstupu do areálu. Jde o chrám zasvěcený Šivovi, kterého je tady možné vidět vytesaného ve všech možných postojích. Dokonce i jako Trimuri – tříhlavého spolu s Višnou a Brahmou. Škoda že nejsme znalec hinduismu, protože bych toho určitě pochopil víc než jako obyčejný hinduistický ignorant.

Na zpáteční lodi potkávám několik Američanů v důchodovém věku. Jsou na cestě kolem světa, tou luxusní lodí co jsem viděl v přístavu. Určitě je to pohodlný a pro ně životní zážitek. Kdybych měl ve stáří dost peněz a už dřív neviděl ta místa, asi bych to taky zkusil. No, možná spíš ne, protože vidím a slyším jejich zážitky a dojmy. V každém přístavu jsou jeden, maximálně dva dny a většinu času tráví přesuny na moři. Spí zásadně na lodi. Všude kolem sebe jenom luxus, ze kterého jsou (jen) občas vytrhováni zastávkami v přístavech. V nich stejně stráví jen pár hodin, hlavně se projedou v klimatizovaném autobuse a nechají provést průvodcem po hlavních pamětihodnostech. Pocit to musí být opravdu skvělý, akorát že nemá nic společného se skutečností.

Když se tak procházím bombajskýma ulicema, čím dál tím víc mi připadá, že to není indické město. Většina ulic je označená tabulkami se jmény a poštovním směrovacím číslem, ale hlavně – jsou tady odpadkové koše!!! To je žúžo, že se občas můžu šlupkou od banánu trefit zase do koše. Někdy to ale nejde, protože je po vysypání nechávají dnem vzhůru (jsou totiž na vodorovné otočné hřídeli). No nejsme já náhodou v Indii?!

Během uplynulých tří týdnů jsme dostal tolik e-mailů, že teprve teď, při druhé návštěvě internetové kavárny se dostávám k napsání svoji nepravidelně-pravidelné zprávy z cesty. Pak odpovídám ještě na pár dopisů, čímž jsme celkem „zabil“ tři hodiny. Z kavárny vycházím už do tmy. Je sedm hodin večer z chce se mi někde dobře najíst (smutní lidé se občas přejídají). Ještě jsem nebyl na pláži Chowpati, kde se prý schází spousta lidí aby dělali spoustu blbostí. Je to sice trochu daleko, ale stejně nemám co dělat, tak se vydávám k moři.

Několikakilometrová procházka podél bulváru Marine Drive je docela příjemná. Z jedné strany moř, z druhé Indové nabízející buráky, banány, kokosy a zmrzlinu.

Na pláži to opravdu žije. Lidi sedí v písku, klábosí, honí se nebo si za pár rupek nechávají dělat masáž. Vedle pláže stojí šňůra stánků kde vám vylisují čerstvou ovocnou šťávu nebo prodají zmrzlinu. U jednoho bufíku si sedám na koberec a dávám si naši (moji i Táninu) oblíbenou masala dosu, což je tenká křupavě upečená placka, stočená do trubičky nebo trojúhelníku a naplněná směsí brambor, zeleniny a koření. K tomu se podává zeleninová omáčka a kokosová kaše. Atmosféra skvělá, jen škoda, že tady není Táňa. Určitě by si užívala se mnou, což je se mnou v jídle někdy těžké, protože jsem víc asketický typ než by se slušelo.

Den 79, pátek 6. 11.

Sbalený batoh nechávám v hotelu kde si ho večer vyzvednu. Zatím jsem se pohyboval v té moderní a prostorné části Bombaje, teď se šinu směrem k několika bazarům severně od Victoria Terminus, které mají být plné úzkých uliček a samozřejmě všelijakého zboží. Procházím kolem doků, pro běžného člověka nepřístupných. V jejich areálu je dnes mimochodem i mincovna razící indické mince.

O kousek dál, naproti krásnému parku na Horniman Circle, míjím budovu jakoby vystřiženou z učebnic o antické architektuře. Je to radnice, kde jsou dnes i Asijská a Státní ústřední knihovna.

Cestou sháním filmy, protože už mi zase docházejí a baterii do baterky, abych v jeskyních, kam se dostanu v následujících dnech dobře viděl.

První bazar na který vcházím – Crawford – je asi ten nejdrsnější, protože je v něm i masný trh. Člověk nejdřív projde kolem naskládaných klecí s drůbeží, pak králíky, ptactvem, štěňaty, kohouty (dva z nich v prach lítě zápasí) až se dostane tam, kde už se žádné maso nehýbá – k řezníkům. Celý trh je cítit obvyklým smradem rozkládajícího se masa, obzvlášť ve vlhké Bombaji. Naštěstí není Crawfordův trh jen řeznictví, ale i zelinářství, a to pestré a barevné. Trhovci mají své produkty spořádaně narovnané na poličkách a regálech a tahle část trhu působí čistě a spořádaně.

Úplně na druhém konci od řeznictví jsou obchůdky se smíšeným zbožím – konzervy, pití, toaletní a kosmetické potřeby. Mezitím se svižně pohybují stovky Bombajanů hledajících nejlepší ceny nebo nejčerstvější zboží.

Crawfordův trh najdete v zastřešené budově jež dříve sloužila jako velkosklad. Naproti tomu bazary přes ulici, ve čtvrti Kalbadevi, jsou klasické obchůdky na ulici, jejichž rozložené zboží jako obvykle zužuje průjezdnost ulice na polovinu. Musím se prodírat všemi těmi košilemi, šalvary, opasky, hračkami, banány, šroubováky a tisícem dalších věcí, abych se vůbec dostal k Páteční mešitě. Ta na mě kouká z konce jedné takové přecpané uličky. Nespočet nosičů přenáší velké koše plné zboží nebo tlačí své mohutné dvoukoláky naložené až do docela nebezpečné výše. Nemají to lehký.

Bazary se rozkládají na docela velké ploše a zabírají řadu ulic, takže je víc než pravděpodobné, že se v nich člověk dřív nebo později ztratí. Tak se to stalo i mě. Za chvíli se ale zase nacházím a mířím zpátky k Victoria Terminus.

Po obědě je čas na telefonát domů. Dohodli jsme se tak s Táňou, abych se ubezpečil, že šťastně dorazila domů. Dovolávám se hned na poprvé, Táňa už na mě čeká. Je u mojí babičky a chystá se na cestu domů. Musí pro ní být dost zvláštní za pár hodin tak prudce změnit prostředí a klima. Chvilinku mluvím i s babičkou.

Teď, když už vím, že Táňa je v pořádku, si můžu s klidným svědomím dát oběd.

Jsem línej, uchozenej a navíc dobře najedenej, takže se mi nechce nic dělat. „Parkuju“ v onom pěkném parku na Horniman Circle a asi tři hodiny píšu deník – během posledních dní jsem nenapsal ani čárku. K tomu si dávám banány.

Na večer je čas vyzvednout batohy a přesunout se na nádraží. Někde jsem dnes musel zapomenout ručník (celý den jsem ho nosil v ruce aby se usušil). No, v Indii to naštěstí není problém, cestou na nádraží míjím na ulici stánky se vším možným a samozřejmě i s ručníky.

Na nástupišti kontroluju, jestli jsem na seznamu cestujících. Ráno bych se měl probudit v Aurangabádu. Snad tam nebude takové vlhko jako v Bombaji.

INDIE – Ellora

Abych pravdu řekl, jsou pro mě jeskyně v Elloře a Adžantě jedním z vrcholů cesty po Indii. Nejspíš proto, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděl. Takže je to svým způsobem premiéra…

Aurangabád

Den 80, sobota 7. 11.

Vlak je v Aurangabádu včas, což znamená před pátou hodinou ranní. Po asi půl hodině se nechávám přesvědčit dohazovačem hotelu a v šest mám pokoj. Za dnešní noc už platit nebude a jelikož jsem se docela vyspal ve vlaku, stačím do osmé hodiny, kdy otevírá rezervační kancelář na nádraží) vyprat prádlo i sebe.

V kanceláři si chci rezervovat jízdenku na noční vlak z Džalgaonu (nejbližší železniční zastávka k adžantským jeskyním kde budu za dva dny) do Bhópálu. Ušetřilo by mi to hodně času, ale bohužel… Indické železnice sice mají počítačový rezervační systém, ale pokud nejsem ve stanici na trase kterou chci jet, můžu si rezervovat akorát tak vlastní rakev. Hlavně že se všude chvástají termínem „fully computerized“. Tahle jejich velká huba mi už jde občas na nervy.

Aurangabád je naštěstí příjemné město, takže jakmile vycházím z temného rezervační kanceláře do slunného a voňavého rána, je hned všechen můj vztek pryč. Navíc se těším na ellorské jeskyně, které jsou ve skalách jen pár desítek kilometrů od Aurangabádu.

Na autobusovém nádraží je skoro všechno v hindštině. Včetně čísel, což se docela divím, protože třeba v Pandžábu nebo Himačalpradéši se používají evropské číslice. Indie je opravdu příliš velká na to, aby se všude uchytil jeden celostátní úzus.

Asi v polovině cesty mezi Aurangabádem a Ellorou stojí pevnost Daulatabád. Pevností jsme ale už viděl dost, takže vystupuju až v Elloře.

Ellora

Abych pravdu řekl, jsou pro mě jeskyně v Elloře a Adžantě jedním z vrcholů cesty po Indii. Nejspíš proto, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděl. Takže je to svým způsobem premiéra.

Chrámy a kláštery pomalu vytesávané do tvrdé skály dvoukilometrového útesu vznikaly celých pět století (mezi 600 a 1000 n. l.). Buddhističtí, hinduističtí a džajnští mniši vytvořili desítky jeskyň a vyzdobili je kamennými sochami, ornamenty, stupami. Vše vysekané ve skále. Dnes si můžeme prohlédnout 34 jeskyní uspořádaných do tří skupin podle náboženství tvůrců.

Já začínám u džajnských jeskyň, stojících ve skupince o samotě asi 2 km severně od ostatních. Jsou nejmladší s nejdetailnější a nejlepší (jak už jsem si u džajnských jeskyň zvykl) výzdobou. Tvary vytesané do kamene jsou stejně nápaditě a přesné jako zdobení velkého džajnského chrámu v Ranakpuru. Na stropě jednoho z jeskynních chrámů můžeme ještě spatřit zbytky květinových vzorů, kterými byl strop původně pomalován.

Hinduistické jeskyně, o něco jižněji, jsou od džajnských dost odlišné. Stejně tak jako jsou Indové živí a temperamentní, je i jejich náboženství živé a temperamentní, což se zase dál odráží v podobě a výzdobě hinduistických jeskyň. Velké sochy bohů jsou v pohybu, často v polohách zobrazovaných ve „stavěných“ chrámech.

Nejvýraznější z hinduistických a zároveň i nejmistrnější ze všech ellorských jeskyň je bez pochyby chrám Kailaš. Stavitelé si dali za úkol spodobnit horu Kailaš, himalájské sídlo boha Šivy a vytesat ji z jednoho bloku skály. Výsledek jejich práce je prostě uchvacující. Bylo třeba otesat a odvézt 200 000 tun skály a výsledkem je 81 m dlouhé, 47 m široké a 33 m vysoké nádvoří vyhloubené do kamenného útesu, v jehož středu se tyčí obrovský chrám, největší stavba na světě vytesaná z jednoho kusu skály.

Chrám je pokryt tisíci sochami, soškami a ornamenty. Na některých místech ještě vidím zbytky béžové omítky, která byla pomalována barevnými vzory. Nejspíš dříve pokrývala celý chrám. Z pravé strany se dá vylézt na skalní stěnu obepínající nádvoří a podívat se tak i na kamenosochařskou práci vykonanou na střeše chrámu. Skvělé! Všechny hinduistické jeskyně byly stavěné ze shora dolů, takže nebylo třeba žádného lešení. Dokážete si ale představit tu přesnost s jakou museli pracovat. Každá chyba by navíc znamenala znehodnocení celé stavby, protože chybně otlučená skála se už nedá dát zpátky. Opravit se to dalo jediným způsobem: jít o kus dál a začít znovu od začátku.

Po živých hinduistických jeskyních a zvlášť po monumentálnosti chrámu Kailaš působí třetí skupina, jeskyně buddhistické, trochu skromně. Připadá mi to tak ale i ve skutečnosti. Zatímco hinduismus je křiklavý, živočišný, někdy až agresivní, buddhismus je tichý, zamyšlený a důstojný. Možná právě to mě na něm tak přitahuje. Ten klid a mír v duši, který vyřazuje z buddhistických mnichů a který je tak skvěle zobrazen i v ellorských buddhistických jeskyních v podobě meditujících buddhů.

Poprvé tady taky vidím sochy Buddhy sedícího s nohama na zemi místo pod sebou. Působí to trochu zvláštně, jakoby seděl na záchodě. To jsou ty předsudky…

Z Ellory odjíždím ve stavu mírného transu. Zase mám jeden z těch pocitů, kdy užasnu nad tím, co lidi dokážou. Můj život a veškeré moje snahy jsou proti tomu tak nekonečně prťavé…

INDIE – Adžanta (Ajanta)

Adžantské jeskyně byly vytesány v nádherném prostředí podkovovité soutěsky říčky Waghore. Jeskyně jsou vytesány na delší (vnější) straně soutěsky a na vrcholku kratší (vnitřní) strany stojí na kopci altánek, ze kterého je na všechny jeskyně skvělý výhled…

Den 81, neděle 8. 11.

Dopravit se do Adžanty není taková srandička jako do Ellory. Nebo spíš, srandička to je, ale jelikož Adžanta není blízko k žádnému většímu obydlenému místu, nebylo by nejlepší vypravit se tam na denní výlet, ale spíš pak dál pokračovat směrem na sever. Pro mě to znamená ráno cestu z Aurangabádu do Adžanty, prohlídku a pak cestu z Adžanty přes Džalgaon do Bhópálu. Tam však můžu dorazit teprve až zítra.

Abych do Adžanty dorazil co nejdřív, chci odjet z Aurangabádu už v 5.50 ráno, což je podle informací z autobusáku první autobus. Kvůli tomu vstávám už v půl čtvrté, protože jsem asi dva kiláky od nádraží a pochybuju, že bych v tuhle noční dobu našel na ulici houfy rikšistů čekajících na rito.

Procházka téměř prázdným městem je, jako vždy v Indii, docela příjemná. Na nádraží jsem v čas, ale v informacích mi říkají, že autobus v 5.50 byl zrušen a další jede až v 7 hodin. Nejradši bych je zrušil taky, ale asi by to nepomohlo, protože tahle země má skoro miliardu dalších ignorantů, kteří by byli více než ochotní nastoupit na místo těch současných (dez)informátorů. No nevadí, v Indii už jsem se díky bohu trochu naučil čekat.

Už teď v 6 hodin autobusák přetéká lidmi, většinou ležícími na zemi a čekajícími (na smrt?). Zase to vypadá tak, že autobusy přijíždí a odjíždí, ale lidé zůstávají pořád ti stejní.

Po půl sedmé přichází tři Japonky, které jsem včera viděl v Elloře. Svět je malý. Po sedmé hodině opravdu nasedáme směr Adžanta.

Adžanta

Jeskyně jsou trochu z hlavní cesty mezi Aurangabádem a Džalgaonem, ale dost autobusů zajíždí až k nim. Je to přeci jen velká atrakce jak pro cizince tak pro Indy.

Po příjezdu nechávám batoh v úschovně. Hned se na mě vrhají prodejci suvenýrů a někteří z nich mi chtějí dát dárek. Je to ale jen fígl jak z člověka později, když se vrací od jeskyň, vyrazit peníze, protože ten „dárek“ bych pak musel zaplatit. Můžu si tu nejen koupit kamenný suvenýr (surové krystaly, nebo kameny opracované do tvaru slonů, velbloudů…), ale i se nechat na židli vynést nahoru k jeskyním.

Adžantské jeskyně byly vytesány v nádherném prostředí podkovovité soutěsky říčky Waghore. Jeskyně jsou vytesány na delší (vnější) straně soutěsky a na vrcholku kratší (vnitřní) strany stojí na kopci altánek, ze kterého je na všechny jeskyně skvělý výhled.

V adžantských jeskyních nezaujme ani tak kamenosochařské umění stavitelů (i když to je taky impozantní), ale spíš desítky fresek, jež se v jeskyních lépe či hůře zachovaly. Všechny byly vytvořeny s použitím přírodních barev, proto měly velkou šanci na přežití až do dneška. Vydržely decela dlouho, protože podle odborníků byly namalovány v letech 200 př. n. l. až 650 n. l. Jakmile ale vznikly jeskyně ellorské, adžantské byly opuštěny a zapomenuty až do roku 1819, kdy na ně narazili britští lovci.

Začátkem 20. století bylo mnoho fresek restaurováno, díky čemuž se teď můžeme obdivovat různým výjevům z doby vzniku jeskyň. Mnoho fresek se váže k Buddhovi a jeho životu, překvapivě velký počet ale zobrazuje ženy v mnoha různých situacích.

Jako příběh se „čtou“ fresky zobrazující putování prince Simhaly se svou 500hlavou družinou: nejprve ztroskotání na ostrově, pak přepadení ztroskotanců krásnými ženami, jež jsou ve skutečnosti převlečenými lidožroutskými divoženkami, útěk prince z ostrova na létajícím koni a nakonec jeho návrat a dobití ostrova.

Počasí sice moc nepřeje, ale jeskyně a okolí jsou i tak prostě nádherné. Vyhlídka z altánku vysoko na protější straně soutěsky završuje dojem mohutnosti práce, jež musela být vynaložena na jejich vznik.

Dostat se z Adžanty do nějakého alespoň většího města není zas tak jednoduché. Autobusy u nich sice staví. ale jak se teď odpoledne přesvědčuju, velice nepravidelně a hlavně nevypočítatelně. Proto radši jedu nejdřív džípem do vesnice Fardapur, kde (už za vydatného deště) čekám na autobsu do Džalgaonu, nejbližšího místa s železnicí. Autobus přijíždí zoufale natřískaný, ale jiná možnost není. Jízda naštěstí trvá jen dvě hodiny.

Z Džalgaonu jsem původně chtěl jet vlakem rovnou do Bhópálu (8 hodin cesty), ale bohužel teď večer je už rezervační kancelář zavřená a nastoupit do vlaku na tak frekventované trase bez rezervace je stejné jako snažit se vměstnat do plné konzervy sardinek. Nakonec se musím pomoct tak, že přes noc pojedu busem do Indore, kde přesednu na Bhópál.

Bus odjíždí v půl desáté, je to „deluxe“ od soukromé společnosti (jiný bohužel nejede). Doufám, že nebude mít zpoždění, protože bych se zítra chtěl do Bhópálu dostat ještě v nějakou slušnou odpolední hodinu.

Den 82, pondělí 9. 11.

No jasně, jedu se soukromou společností, velkohubě slibující skvělé služby, ale místo toho jsme v Indore se čtyřhodinovým zpožděním. Cesta tak trvala 14 místo 10 hodin. Kromě zbytečně dlouhých zastávek pro nic jsme dvakrát píchli, takže velká sranda. Bohužel jsem včera nemohl jet státní dopravou (které v Indii dávám přednost), protože neměli noční autobus a přespáváním v Džalgaonu bych se akorát víc zdržel. Ještě že v Indore už můžu nasednout na státní autobus. Hned se cítím líp.

Jsem dost blízko Rádžasthánu, takže v buse opět cestuju ve společnosti barevných turbanů a pestrých sárí. Po pěti hodinách pohodové cesty jsme v Bhópálu.

INDIE – Bhópál a Sanči (Sanchi)

Bhópál se jednou provždy zapsal do dějin zeměkoule jako dějiště v té době největší průmyslové katastrofy. Ještě jako kluk se úplně jasně pamatuju, jak se jednoho prosincového dne roku 1984 do světa rozletěla ona drsná zpráva: v indickém Bhópálu uniklo přes noc z místní továrny americké firmy Union Carbide 40 smrtelně jedovatého metyl izokyanátu…

Bhópál

Doufal jsem, že přijedeme dřív abych si Bhópál trochu prohlídnul, ale je už pět odpoledne a já jsem navíc zničenej z noci strávené v autobuse, tak jdu hned po večeři vyprat pár věcí a pak spát.

Den 83, úterý 10. 11.

Bhópál se jednou provždy zapsal do dějin zeměkoule jako dějiště v té době největší průmyslové katastrofy. Ještě jako kluk se úplně jasně pamatuju, jak se jednoho prosincového dne roku 1984 do světa rozletěla ona drsná zpráva: v indickém Bhópálu uniklo přes noc z místní továrny americké firmy Union Carbide 40 smrtelně jedovatého metyl izokyanátu. Smrtelný mrak přikryl spící město, ve kterém bezprostředně po úniku zemřelo 6000 lidí, většinou dělníků s rodinami bydlících v chudinských koloniích kolem továrny.

Další umírali a umírají dodnes. Počet přímých obětí je dnes na čísle 16 000, ale jak to v podobných případech bývá, toto číslo je spíš dolní odhad. Dalšího asi půl miliónu lidí trpí trvalými následky a počet narozených znetvořených dětí se blíží znepokojivým číslům. Ze tří miliard dolarů, které indiská vláda požaduje od amerického koncernu bylo zatím vyplaceno půl miliardy.

Tolik fakta o tragédii. A jak vypadá Bhópál dnes? Musím říct, že jako docela příjemné město a vůbec se nezdá, že by tu bylo zmrzačených lidí víc než jinde. Asi neměli moc šancí přežít. Samozřejmě je hlučné a zasmogované (jak je v Indii zvykem), ale jinak ne tak „obtěžující“ jako turistická centra. V tom to asi právě je – Bhópál není turisticky přitažlivý a tak se tady ani neshromažďují prodávací týpci, kteří svým vlezdoprdelkováním a neodbytností tak ztrpčují život cizincům v turistickcý místech. Ani já jsem nepřijel abych se morbidně ukájel pohledem na město, jehož obyvatelé tolik vytrpěli, ale navštívit blízkou vesničku Sanči s jednou z nejznámějších buddhistických staveb v Indii.

Ještě před odjezdem do Sanči se stavuju nanádraží, abych si rezervoval místo ve vlaku z Satny do Váranásí. Po Sanči se totiž přesunu do Khadžuraha, světoznámého místa s chrámy s erotickými, ba až pornografickými sochami, odkud přes Satnu přejedu do Váranásí. Ve frontě na rezervaci čekám obvyklých 1,5 hodiny (proč je to sakra vždycky zrovna 1,5 hodiny?), takže se mi docela zkrátila doba na návštěvu Sanči. Snad to bude stačit.

Sanči

První buddhistické stupy postavil v Sanči císař Ašóka už ve 3. století př. n. l. Během století následujících přibyli další stupy a chrámy, takže dnes je celý vrchol kopce, kde Ašóka postavil první stupu, pokryt buddhistickými stavbami.

Z autobusové zastávky v Sanči je to úpatí kopce příjemných 20 minut chůze. V malém muzeu je tu soustředěno asi to nejlepší co bylo v Sanči nalezeno, především Ašokův sloup se čtyřmi lvy (dnešní znak Indie) a kamenný, úžasně srandovní, ale i úžasně realistický tancující bůh se sloní hlavou Ganéš. Bohužel se v muzeu nesmí fotit.

Největší a nejzajímavější stavbou je Velká stupa stojící na místě původní Ašókovy stupy. Vlastně je to ona, jen byla během staletí zvětšena. Dá se na ni „vyšplhat“ po schodišti a celou obejít (ve směru hodinových ručiček, prosím!) po úzkém ochozu. Stejně zajímavé jako samotná 16 m vysoká a 37 m v průměru měřící stupa jsou i čtyři brány, které stojí před ní, na každou světovou stranu jedna. Byly postaveny až roku 35 př. n. l. a obrazy vytesané do jejich sloupů a překladů většinou zobrazují scény z Buddhova života. Jelikož v té době se Buddha ještě nezobrazoval přímo ale jen v podobě symbolů, řada scén vypadá na první pohled nesmyslně. Např. opice nabízející misku s medem stromu, nebo kůň utíkající od materiálního života hledat osvícení, nebo obraz se třemi stupami a čtyřmi stromy. Tohle všechno, tj. stromy, kůň, stupy, byly symboly zobrazující Buddhu.

V okolí Velké stupy jsou rozesety další desítky stup, několik chrámů a klášterů. Architektonický sloh jednoho z klášterů je směsicí hinduistických a buddhistických prvků, zatímco v jiném chrámu se přímo v blízkosti sochy Buddhy usadilo hejno netopýrů. Pod kopcem, směrem k vesnici, stojí druhá největší stupa. Na zdi kolem ni je vytesáno mnoho květin, zvířat a lidí. Zajímavý je obraz Ašókova sloupu, kde je místo tří (viditelných) lvů lev jen jeden a po stranách u míst o lvů dělají společnost dva sloni!

Bhópál

Zpět v Bhópálu jsem překvapivě brzo, takže jsem rád, že mi nakonec ještě zbyl nějaký čas na procházku. Krátkou, ale alespoň nějakou.

Podél hlavní ulice centra se pomalu brouzdám směrem na západ. Velký blok na severu je bývalá továrna Union Carbide, dnes zavřené. V Bhópálu je několik zajímavých mešit, z nichž ta nejzajímavější – Tádž-ul-Masšít – stojí na břehu malého jezírka asi 1,5 km západně od centra. Je odpoledne, takže slunce je za ní a na jezírku se tak odráží její symetrický obraz. Se třemi býlími kopulemi, dvěma tlustými minarety a se sluncem „v zádech“ vypadá opravdu impozantně.

Když se obracím na druhou stranu, vidím několik čoudících komínů a velkou část Bhópálu mám přímo před nosem. I teď je to tu s životním prostředím na štíru, jakpak to asi muselo vypadat tehdy. Většina obětí katastrofy nejspíš neměla šanci i kvůli zoufalým životním podmínkám. Musela to být hrůza.

Vyzvedávám batoh z hotelu a mířím na autobusové nádraží. Autobus do Khadžuraha odjíždí v 7 hodin. Začíná být docela chladno.

INDIE – Khadžuraho (Khajuraho)

Řada lidí se ptá proč vlastně erotické scény na chrámech v Khadžurahu jsou. Jedna z teorií říká, že měly být jakousi kamennou Kámasútrou pro mladé brahmánské mnichy, kteří vyrůstali odloučení od okolního světa. Podle další měly chránit chrámy před blesky, které by na ně mohla seslat bohyně deště Indra. Ta by totiž určitě nezničila něco, čím se tak ráda kochá…

Den 84, středa 11. 11.

Khadžuraho patří mezi ta místa, kam není snadné se dostat, ale návštěva rozhodně stojí za to. No, snadné to vlastně jem jen trochu nepohodlné, protože někdo dostal nápad (z více důvodů docela dobrý) postavit místní chrámy v izolované (tehdy) divočině, kde dnes dávají lišky (sloni?) dobrou noc. Silnice proto není moc kvalitní a např. překonání 70 km mezi Khadžurahem a Satnou (železniční zastávka kde se přesedá při cestě z Khadžuraha do Váranásí) prý trvá autobusem 5 hodin! Už 30 let je v Khadžurahu letiště, ale to není pro mě.

Čím to je, že i přes relativně obtížnou dostupnost se sem lidé ženou tak, že u chrámů vyrostlo celé městečko skládající se pouze z hotelů a restaurací? Samozřejmě je to sex. Ne sex ve formě prostitutek, ale sex kamenný. Chrámy plné soch v různých polohách sexuálních radovánek.

Jelikož jsem právě probděl noc v kodrcajícím se autobuse, ve kterém navíc byla zima (nějak se směrem na sever ochlazuje), nemám teď na ani sex chrámy vůbec pomyšlení. Chci se alespoň trochu vyspat.

Dvě hodinky spánku mě docela „probudily“, takže se můžu vydat „sexovat“. Nejdřív mě ale zdržel kámoš majitele hotelu. Prý jestli bych mu nepomohl vyměnit v bance jeho dolary za rupie, což Indové údajně nesmí. Tak jo, provedeno a jako protislužbu dostávám na celý den zadarmo k dispozici kolo a flašku vody k tomu. To je skvělé, protože východní skupina chrámů (džajnských) je odsud asi 2 km.

Kodrcám si to na kole směr džajnské chrámy, míjejíce krávy na silnici a docela pěkné chaloupky u silnice.

Tři nejdůležitější chrámy z téhle skupinky jsou všechny na jednom nádvoří. Už mě nepřekvapuje, že jsou zdobeny nádhernou a přesnou detailní prací mistrů kamenosochařů. Vždyť jsou to chrámy džajnské! Nikdy mě nepřestanou překvapovat fascinující výsledky jejich snahy. Každý chrám má jeden skvěle zdobený vchod a kolem dokola několik řad soch, většinou zobrazení bohů. Uvnitř je vždy socha toho boha, kterému je chrám zasvěcen.

Další chrámy východní skupiny jsou rozesety v okolí původní vesničky Khadžuraho. Tahle prťavá vesnička mi příjde přinejmenším stejně zajímavá jako ony samotné roztroušené chrámy – malá, čistá(!), s pěkně upravenými domy a příjemnými a neagresivními obyvateli. Jízda bělocha na kole je sice zaujala (většina cizinců sem zavítá v rikše, pokud vůbec), ale nechovají jako bych byl stroj na peníze.

Zpáteční cestou jedu oklikou k „turistické“ vesničce a u jezera Šiv se zastavuju podívat se na západ slunce. Tady slunce zapadá dost brzo. S Táňou jsme byli zvyklí na západ tak ve čtvrt na sedm. Už je ale listopad a teď jsem opět severněji a navíc dál na východ. A jelikož celá Indie leží v jednom časovém pásmu, slunce zapadá už v půl šesté!

Na autobusovém nádraží si po další krátké jízdě kupuju na zítřek odpoledne jízdenku do Satny, odkud mi jede v noci vlak do Váranásí.

Den 85, čtvrtek 12. 11.

Na dnešek jsem si nechal tu hlavní část chrámů. Je lepší, když se věci stupňují k vrcholu, než když člověk vidí hned na začátku to nejhezčí a pak už jen „jde dolů“.

Hlavní skupina chrámů, které se taky říká „západní“, je tím, co tolik přitahuje turisty. Právě na těchto chrámech jsou zobrazeny ženy a sex. Chrámy stojí v parku, který obzvláště teď po monzunech nádherně barevně kvete a vytváří k jejich žluto-hnědé barvě křehký doplněk. Teď ráno mají chrámy ještě medovou barvu a sochy, reliéfy a ozdoby vytvářejí fantaskní stíny. Už z dálky je to pastva pro oči a to ještě ani nezačal žádný sex!

Parkem se dá udělat „kolečko“ vedoucí kolem všech chrámů. Chrámy se liší svojí velikostí i zdobením. Jedno ale mají společné – vždy několik řad skvělých soch kolem sikary (věže).

Hned na prvním velkém chrámu – Lakšmana – se architekt vyřádil. Kolem sikary jsou řady soch (oblečených) žen v různých pózách a zhruba ve výšce dvou metrů dvě řady erotických scén. Žádná měkota, ale pěkný porno. Kdybych neznal Kámasútru, řekl bych, že je to nejspíš první indická pornografie. Někde dokonce má být zobrazen muž souložící s koněm, ale ať koukám jak koukám, nikde ho nemůžu najít.

Řada lidí se ptá proč vlastně erotické scény na chrámech v Khadžurahu jsou. Jedna z teorií říká, že měly být jakousi kamennou Kámasútrou pro mladé brahmánské mnichy, kteří vyrůstali odloučení od okolního světa. Podle další měly chránit chrámy před blesky, které by na ně mohla seslat bohyně deště Indra. Ta by totiž určitě nezničila něco, čím se tak ráda kochá. Nejpravděpodobnější ale je teorie, podle které sochaři prostě zobrazili život, k němuž samozřejmě patří i sex. Tuhle teorii podporuje i fakt, že výzdoba chrámů není jen samý sex. Ten je naopak spíš v menšině ve prospěch výjevů z běžného života – loveckých scén, hudebníků, hinduistických bohů a dalších. Přesto si lidé Khadžuraho jednoduše zúžili na erotiku a za ní sem taky jezdí. Musím přiznat, že i mě sem přitáhla. Teď ale vidím, že erotika je jen malá část toho, co je v Khadžurahu k vidění.

Některé takové výjevy jsou jak na chrámu Lakšmana, tak na vzdálenějším Kandarija Mahadev. Ukázány jsou např. sloní zápasy, hudebníci, provokativně pózující mladé ženy a samozřejmě i sochy Višnua a Šivy.

Na chrámu Devi Džugadamba je kromě některých až artistických souložících poloh zobrazen třeba i učitel jenž přistihl žáka při onanii. Milostné scény opravdu nejsou žádný čajíček, a zajímalo by mě, jak to ti brahmánští kluci vlastně testovali…

Erotika stranou, přeci jen jde pořád především o chrámu. Uvnitř každého z nich stojí socha boha, jemuž je chrám zasvěcen a i sochy kolem sikary jej často zobrazují. Je jen poněkud neobvyklé vidět sochu Višnua vedle souložící mladé (i když jen hliněné) dvojice, nebo osahávající se pár přímo uvnitř chrámu.

Na chrámu Čitragupta, jenž je zasvěcen slunečnimu bohovi Suryovi, je vytesán jedenáctihlavý Višnu s deseti jeho inkarnacemi a jednou hlavou samotného Višnua.

Takhle by se dalo popisem pokračovat, ale bez „obrazu“ to není ono. Nejvíc fascinující ovšem je, civilizace, která postavila podobnou „kroniku tehdejší doby“, včetně zobrazení intimního života, je dnes v situaci, kdy je sexualita potlačována. Přestože ženy nosí docela svůdná sárí, je stále trochu směšné chodit na ulici třeba v šortkách a tílku. Přesto je Indie samozřejmě velice liberální zemí v porovnání třeba se sousedním Pákistánem.

Do dvanácti musím vyklidit pokoj v hotelu abych neplatil další noc. Někdo klepe na dveře a vchází starší paní. Právě přijela do Khadžurha a chce poradit jak dlouho tady má zůstat. Ptá se odkud jsem a když říkám že z Československa začíná se hrozně smát. Je totiž taky Češka.

Jdeme spolu na oběd a kecáme o všem možném. Každý rok se snaží cestovat a sjezdila toho už docela dost – Egypt, Thajsko, Austrálie, Nový Zéland a teď Indii. Nejlepší na tom ale je jak cestuje. Nemá žádnou berličku v podobě tištěného průvodce (jako já), ale prostě se ptá a cestuje.

Ve tři nasedám do busu směr Satna. Rezervoval jsem si sice včera místo, ale papír který jsem dostal mi teď sebrali a dali mi úplně obyčejný lístek bez čísla sedadla. Peníze za rezervaci jsem tak vyhodil úplně zbytečně. No jo, Indie.

Po dlouhé době zase musím dát batoh na střechu autobusu. Asi bude plno a proto ho nemůžu mít na zadních sedadlech jako vždycky.

Cesta se neuvěřitelně táhne, těch 70 km do Satny jedeme opravdu pět hodin. Večer už je zase zima, takže než přijíždíme, mám už na sobě zase mikinu a všichni okolo jsou zabalení do bund a dek.

Vlak do Váranásí mi jede až ve třičtvrtě na dvě ráno. Teď je devět, už jsem po večeři a čekám na nádraží. Docela mě překvapilo, že tak malé město jako Satna má docela čisté nádraží. Čekání není žádné utrpení mezi haldou odpadků, ale docela příjemné posezení a pozorování nádražního života. Jen by mohlo být trochu tepleji.

Další čekající cestující jsou zabalení v dekách a i žebráci mají teplejší oblečení. Lidi chodí sem a tam a tam a sem, občas si koupí skleničku čaje a usrkávají, nebo plivou na zem červené betelové chrchlance. Mezi tím vším se skoro automaticky pohybuje metař a naučenými pohyby mete tak, jakoby vůbec neviděl lidi – všem přímo do obličeje. Odpadky však nekončí na vozíku nebo v koši, ale na místě daleko pohodlnějším – v kolejišti.

Můj vlak prý bude mít dvě hodiny zpoždění. To se teda načekám! Ještě že můžu psát deník nebo číst „Sto roků samoty“ od García Marqueze, které jsem si vzal na cestu.

Vlak nakonec přijíždí na čas a při odjezdu má jen půl hodiny zpoždění. Hlavně že jedu. Z Váranásí už mě pak bude za pár dní čekat jen bus na nepálskou hranici.

Den 86, pátek 13. 11.

Během noci nabral vlak další zpoždění.Zas tak moc to ale nevadí, protože mám alespoň víc času pozorovat okolní krajinu. Jedeme podél Gangy, ale řeku není skoro vidět. I tak je to ale jasné, protože všudypřítomná jezírka na polích dávají tušit, že ještě před nedávnou dobou, v období monzunů, zasahovala až sem.

Gangská planina je nesmírně úrodná a políčka se táhnou až na obzor. Některá už jsou sklizená, některá na sklizeň teprve čekají a zbytek je tak nějak zaplavený. Vesničky podél trati jsou malebně hliněné a je vidět, že jsou závislí na tom, co vypěstují a vytvoří. Zužitkovávají i kravince, které tak slouží jako palivo. Tady ale mají jinou formu než ve zbytku Indie.

Během cesty přes Pákistán a Indii až sem bylo zajímavé sledovat, jek se jako zdroj paliva mění. V Pákistánu a celé západní Indii (Pandžáb, Rádžasthán, Gudžarat) lidi prostě kravince posbírali, připlácli na zeď a usušili. Byly tak na nich ještě patrné otisky rukou, které je připlácly na zeď. V centru Indie (Maharaštra, Madhjapradéš) už z kravinců udělali bochánky a ty pak usušily. A tady v Uttarpradéši dovedli „kravincologii“ téměř k dokonalosti. Na některých místech suší rozpůlené bochánky, většinou ale n

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .