0
0

Výprava začíná

17.1.2008

Od rána se nám daří. Autem jsme vyjeli asi o půl sedmé, na nádraží dojeli 2 minuty před odjezdem autobusu – takový stres hned na začátku!

Přípoj žlutého autobusu z Florence na letiště je pravidelná linka Praha – Karlovy Vary a tudíž tam neplatí zasedací pořádek, který si člověk zaplatil cestou do Prahy. Stevardka naám nechtěla dát místa vedle sebe, neb jsou sedadla obsazována podle jejich jakýchsi nesmyslných kódů.

Ještě, že jsme měli letenky a palubní lístky přes internet a nemuseli se složitě odbavovat – ledva jsme přiběhli a usedli, letadlo vzlétlo.

Cesta probíhala hladce. Tedy až do Heathrow. Několik zakroužení nad letišěm je normální, ale když už jsme kroužili asi desáté kolečko a okolo nás se rojily jiné stroje, začlo to být podezřelé. Manžel pravil, že takhle nám za chvíli dojde pailvo. „Ale letadlu přece nemůže dojít palivo.“, namítala jsem naivně. V tu chvíli se z reproduktoru ozvalo: „Jelikož nám dochází palivo, letíme přistát na letiště ve Stanstedu.“ Tam jsme zaparkovali někde vedle jiných letadel a čekali. Zhruba čtyři hodiny. Všichni měli hlad a žízeň, ale letušky neoblomně pravily, že na zemi nám nemohou nic podávat.

Když letadlo konečně přelétlo zpět do Heathrow, čekání nebyl konec. Kapitán nás každou chvilku častoval sděleními, že neví, proč tu čekáme, ale že se s tím nedá nic dělat a děkuje za trpělivost. Připomnělo mi to Járu Cimrmana. Nakonec se letušky smilovaly a rozdaly aspoň džus a oříšky. V mém pytličku byly 4.

V 17,40 konečně rolujeme k výstupu. Přípoj do Tokia odlétl někdy ve 14,35, jestli vůbec. Po zmatcích, kdy nás poslala z Terminálu 1 do Terminálu 4 (10 minut pěšky, 20 autobusem, dalších 10 pěšky) a zpět jsme konečně dostali informaci – Náš spoj už odletěl a musíme tu přespat. Poslali nás do hotelu Premiere Travell, aspoň nám dali večeři i snídani. V televizi konečně vidíme, co se stalo. Nějaké letadlo kvůli zatím neidentifikované technické závadě sjelo při přistávání na trávu. Cestující museli vystupovat nouzově (to by se mi líbilo – vždycky jsem si chtěla vyzkoušet tu nafukovací klouzačku). 19 lehce zraněných, těžce nikdo.

Večeře byla vynikající, formou bufetu. Jídlo trochu indické, poměrně pálivé, obsluha milá a ochotná.

Den druhý – v Londýně

18.1.

Spalo se nám hezky – pod velikou čtvercovou peřinkou.

Snídaně taky bufet – všechno možné včetně teplého porridge. Já měla klasický english breakfast – fazole, slaninu, párečky, vejce, žampiony, míchaný sýr a čaj s mlékem :-) Moc dobré! Miláček si po švýcarském vzoru vzal croissant a kafe.

Na letště nás vezl autobusem moc hodný řidič, dál však panovaly zmatky – zřejmě po té včerejší nehdě.

Letištní kontrola probíhala přísněji, než v Praze, museli jsme se i vyzout a dát do igeliťáků takové nebezpečné věci, jako rtěnku a krémeček na ruce – vše menší, než 100 ml, jinak nám to seberou. Lahev whiskey, co mám v batůžku mi nesebrali, neb je zatavená do speciálního sáčku z pražského freeshopu na letišti.

V londýnském freeshopu Vorld of Whiskey kupujeme další. Též jsme si pořídili adaptér na zásuvky do celého světa – bude se hodit.

Letadlo přilétlo pozdě (zas ty zmatky) a tudíž i odlétalo asi o hodinu později. Cesta byla klidná, jídlo dobré, jen vzaly za své naše pečlivě vytištěné palubní lístky – je to jiný spoj a zbyly na nás sedačky někde uprosřed. Miláček dostal jednu večeři navíc. Moc dobře se tam ale nespalo, celou cestu se díváme na nějaké filmy. S předsevzetím o cvičení v uličce je konec. Jediný pohyb byly cesty na záchod (asi 3 metry). V letadle si mi líbí, všichni obdrželi cestovní balíček s ponožkama, krytem na oči a jednorázovým kartáčkem s pastou na zuby.

Přílet do Japonska

9.1.

Po absolvování imigrační procedury – sejmutí otisků prstů a vyfocení, nás vpustili do Japonska. Japonci jsou velmi milí a vlídní. Každý se nám snažil pomoci, ačkoli neuměli moc anglicky. Dokonce ani na nádraží neměli nikoho, kdo by nám rozuměl.

Ve čtvrti Asakusa, kde máme hotel s malinkou koupelničkou a pokojíčkem, je veliká spousta hospod. Vaří tu strašně dobře a levně – ceny asi jako u nás. Počítali jsme, že budeme co nejvíc platit kartou, ale většinou chtějí hotovost.

Spalo se nám dobře, ale vzbudili jsme se ve 4 ráno a děláme si čajíček. To ten časový posun. Miláček pak usnul a vzbudil se v poledne.

Japonské metro jakoby z oka vypadlo našemu starému, vyrobeném v Mitišinském mašínostrojitělném závodě. Vydali různými japonskými vlaky k hoře Fuji. Do městečka Góra a pak pozemní lanovkou (přibližně takovou, co vede na Hrebienok). Krajina je pěkná, jen nepřízeň počasí nám znemožnila výlet k hoře. Je zima a hnusně tu fouká a prší. Taky jsme přijeli dost pozdě, cesta trvala asi 3 hodiny – z toho nejmíň dvě tou lokálkou do Góry. Aspoň jsme se projeli různými druhy japonských vlaků, včetně Šinkansenu.

Na večeři jdeme do japonského jazzového klubu, kde hrála kapela pravé americké písně. Číšník nás usadil vedle takových milých lidí – povídali jsme si o tom, jak byl jejich syn jednou v Praze, pili saké, jedli dobré jídlo a poslouchali jazzík. Japonská představa o západním jídle mi přišla asi jako naše představa o číně (teď mám na mysli české jídlo zvané „čína“). I steak s bramborama byl připraven tak, aby šel jíst hůlkama.

Naši milí společníci nám dali kalíšek na saké na památku, tak jsme jim dali padesátikorunovou minci. Nic jeného českého jsme u sebe neměli.

Tokio – den druhý

10.1.

Musíme opusti do 11.00 hodin pokoj. Je mi po včerejšku dost špatně – to to saké!

Plán na návštěvu Císařského parku bere za své, když k němu přijdeme – je pondělí a to mají zavřeno. (Rovněž v úterý a pátek a státní svátky a všelijaká jiná data). Tak jsme se vypravili do druhého největšího tokijského parku – Ueno.

Ueno je asi bohatší čvrť, než Asakusa, domy byly větší, neónů víc a větší zmatek. Cesta z nádraží do

metra je lemovaná bezdomovci, ač je to přísně zakázené.

Před parkem na schodech seděla nějaká paní a něco si tam malovala.

Když nás uviděla, pravila, že nakreslí, co cítí naše srdce. Zajímavé. Aspoň máme originální suvenýr.

Pak šel miláček navštívit budhistický chrám a koupil si tam náremek. Na co, to nevíme, budeme si muset dát přeložit návod k použití :-)) Pak jsme navštívili krásnou japonskou restauraci, celou bambusovou.

Moc mě mrzeí, že si vzhledem ke svému stavu (přád špatněpo saké) můžu dát jen polévku. Všechno bylo tak dobré a krásné!

Slib, že někomu pošleme pohled z Japonska byl neuvážený. V Japonsku se na pohledy nehraje a nedá se sehnat. Dobré dvě hodiny jsme běhali po poštách a informačních centrech, až nás nasměrovali k bráně Kaminarimon.

Je tam tradiční tržiště, mraky turistů a prodávají zde všechno možné i nemožné. Tam jedině měli pohledy. Zakoupili jsme si japonská trička. Po návratu do hotelu pro zavazadla jsme si všimli, že i v hotelu měli pohledy. Ale ty naše byly krásnější a apoň jsme viděli slavnou bránu. Let byl klidný a dlouhý, opět jsme nemohli spát a sledovali všelijaké filmy.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .