0
0

Z Prahy do Kuty na ostrově Bali

středa – pátek, 8. – 10. 9. 2010

Naše cesta na Bali vypadala takto:

1. Praha – Mnichov – bus

2. Mnichov – Doha (Qatar) – letadlo Qatar Airways

3. Doha (Qatar) – Jakarta – letadlo Qatar Airways

4. Jakarta – Denpasar – letadlo Garuda Indonesia

V Mnichově jsme čekali 10 h, v Doze asi 3 a v Jakartě, tam jsme měli jen cca 40 min na zorientování se a nákup letenky. Nakonec se nám podařilo koupit letenku až v čase, kdy probíhal boarding. V Indonésii ale není čas tak zásadní, takže jsme se ještě v pohodě nalodili. Letenka stála přes 3 mil IRD (Indonéská rupie), což je něco pře 6 tisíc CZK.

V Denpasaru jsme sehnali taxi do Kuty za 70 000 IRD (nakonec 66 000, protože jsem neměl drobné:-)), což je spíše hodně, ale byli jsme za něj vděční. V Kutě jsme začali hledat ubytování. Oběhli jsme, už za úplné tmy, asi deset hotýlku a všude plno. Ještě je bohužel „high season“. Naštěstí pak jeden volno měl. Příjemný pokojík bez klimatizace za 200 000 za dva lidi, k dispozici venkovní bazén ve dvoře s typickou Bali architekturou. Snad mimo Kutu bude ubytování levnější.

První den na Bali

sobota, 11. 9. 2010

Zaspali jsme snídani!!! Stěhování v Praze a cesta nás asi tak vyčerpaly, ze jsme se probudili pěkně po poledni.

Hned jsme vyrazili na pláž, abychom se přesvědčili, že je tak „lovely“, jak píše Lonely Planet.

Cestu jsme znali už ze včerejšího večera, ale za světla bylo moře špinavé – místo řas jsme sundávali z nohou igeliťáky. Zamířili jsme více na sever a udělali jsme moc dobře.

Po občerstvení a osvěžení u místního obchodu jsme se znovu vrátili na pláž. Najali jsme si kožená lehátka a vrhli se do moře. Jíra tu pochopil, že kdo na Bali chce něco znamenat, musí umět na surfu nebo ještě lépe ho i vlastnit. Takže jsem se šla do moře seznámit s pohledným Balijcem, který měl „náhodou“ na tričku napsáno Instruktor EasySurf. No a bylo to. Jíra má domluvené 2 hodiny surfu zítra v poledne. A se slevou 😉

Orientace je tu docela složitá – spousta krámečků, restaurací, aut a motorek. Máme pocit, že všechny ulice se jmenují Padang Poppies II, což je mimochodem pravě ta, kde máme hotel. Všichni troubí, protože chtějí projet i tou nejužší uličkou a lidi s očima na vrh hlavy (trochu jako my :-) se jim pletou do cesty.

Jako praví Australani na Bali

neděle, 12. 9. 2010

Tento den byl náročný hlavně pro Jíru, já ho vlastně celou dobu jistila zezadu :-)

Abychom se konečně podívali i někam za kulturou, vybrala jsem klášter na poloostrově jižně od Kuty. Navíc tam při západu slunce uvádí Opičí tanec (Kecak). Jenže! Public transport tam nejede. Tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme na motorce. Dopoledne jsme ji půjčili (Hondička, 125 ccm) a Jíra si to natrénoval v úzkých uličkách Kuty, zatímco já se válela v hotýlku u bazénu. První společnou cestu jsme podnikli na pláž za Stevem – instruktorem surfu. Velká událost to byla. Tak velká, že když jsem zjistila, že jsme nechali foťák na pokoji, pustila jsem se pro něj s nasazením ve strašném vedru přes půl Kuty. Ale stálo to za to! Kdyby Jíra trochu víc posiloval, tak by skoro splynul s davem ostatních surfařů. Ještě jednu dvouhodinovku a mohl by jít na greenwave (jako že ho ta vlna nenese na břeh, ale jede po její hraně :-) ). Já se během zbylé hodiny na pláži slunila „na raka“ a skotačila ve vlnách. Prostě taková holčičí zábava.

Po obědě a psychické přípravě na moto-výlet jsme vyrazili. Fakt síla. Provoz byl hustý a nepřehledný jako v asijském městě. Ale drželi jsme se statečné a s odjetými kilometry rosta i jistota. A do kláštera Ulu watu (18 km od Kuty) jsme dorazili dokonce 14 minut před začátkem představení. Už jsem v to místy ani nedoufala.

Cesta zpět byla po tmě ještě náročnější, ale už o hodně jistější. Řidiči tu nemají skoro žádné značky, tak se soustředí na provoz a dokáží rychle reagovat. Každopádně jsme po příjezdu do hotýlku hned hupsli do bazénu.

klášter Tanah Lot a virus

pondělí, 13. 9. 2010

Jsme pořád ještě nějak posunutí. V noci nemůžeme spát a ráno se nám nechce vstávat.

Motorku jsme vraceli až v deset, tak jsem si ji také vyzkoušela. No, pózování mi i docela šlo, i drobně sem tam po dvorečku, ale mozek nějak nestačil pobrat, jaká ruka, co ovládá, takže má exhibice skončila krásným položením motorky na bok a mým hrdinským zoufalým výrazem „Jejda“. Raději jsme ji rychle vrátili a vyrazili na hlavní ulici chytit si bemo (místní minibusy) do kláštera Tanah Lot (43 km od Kuty). Nakonec nás svezl jeden typek, Wayen, soukromým autem. Zastavil u rýžových políček, dovezl nás na bližší parkoviště až k bočnímu vchodu ke klášteru, sehnal nám lžíce na vyjedení dřeně z kokosu a nechal nás samotné si projít klášter.

Tanah Lot je prý jedno z nejfotografovanějších míst na Bali. Turisté sem chodí nejvíce kvůli západu slunce, my jsme tu naštěstí byli za světla, takže jsme si mohli vychutnat větší klídek. Klášter je úplně na ostrohu, dokonce jedna jeho stavba je při přílivu nedostupná. A ještě ji podle legendy hlídají hadi-ochránci!

Cesta do Tanah Lot a zpět do Kuty byla lemovaná rýžovými políčky. Opravdu je tu sklízení ve špičatých kloboucích :-) Postupně se učíme rozpoznávat tropické ovoce – mango, papayu, pomelo, granátové jablíčko, jako (jack fruit), banány…

A ještě přidám zážitek z večera v Kutě. Rozhodli jsme se, že je čas zálohovat fotky. Místo toho jsme však zavirovali celkem 3 počítače a v jednu chvíli to vypadalo, že snad budeme muset koupit novou paměťovou kartu (viděno očima mýma :-) ). Při poslední návštěvě Internetu se nám na ni usadil vir a večer se rozhodl zaútočit. Naštěstí Jíra ukázal, že opravdu ovládá své řemeslo, provedl pár kouzel a vypadalo to, že se ho zbavil ze všech našich pamětí. Teda do té doby, než jsme přišli zase sem do tohoto Internetového ráje, kde se dají fotky i uploadovat. Takže je zase s námi.

Ubud a Padang Bai

úterý 14. 9. – pátek 17. 9. 2010

Právě sedíme v hotýlku na východním pobřeží Bali, v Padang Bai, u ukrutně pomalého počítače, takže tento zápis bude velice stručný.

Z Kuty jsme v úterý 14. 9. vyrazili do vnitrozemí, do města Ubud, který je střediskem Balijské kultury. Je tam mírné příjemnější klima, protože je to pod horami. V městečku je populární Monkey Forest – kousek džungle se spoustou opic a hindu chrámy s atmosférou Indiána Jonese.

Okolo jsou rýžová políčka v krásných terasách, některá dokonce pod značkou světového dědictví Unesco. V okolí Ubudu jsme pobyli dva dny.

Okusili jsme tu tradiční balinéskou masáž a to dokonce s „flower bath“, což bylo pár květů v narezlé vaně vedle záchodu:-) Seznámili jsme se tu se sympatickým belgickým párem, se kterými jsme ve čtvrtek16. 9. vyrazili na výlet na sever do hor k jezeru Bratan a jeho překrásnému vodnímu chrámu Puru Ulun Danu Bratan a na pár dalších míst. Večer jsme strávili v Jazz Café s místní big-beatovou kapelou. I přes období sucha skoro celé odpoledne pršelo.

V pátek 17. 9. jsme se přesunuli do přístavu Padang Bai, odkud pojedeme na ostrov Gili Trawangan a dále na Lombok. Vyhlášená pláž „Blue Lagoon“ je pěkně špinavá malá díra s kalnou vodou a odpadky. Nicméně barevné rybky zde k vidění jsou a jako první ochutnávka šnorchlování to nebylo špatné. Celkový dojem z městečka vylepšily grilované ryby, baracuda a tuňák s výhledem na moře. Konečně se zde objevuje azurově modrá barva moře, za kterou jsme sem vlastně hlavně jeli.

P.S.: Asi jsme tu konečně vyhráli nad virem. Mají tu na jednom stroji dokonce dva antiviry (možná proto je to tak pomalé).

Cesta z Bali na Lombok a dal na ostrůvek Gili Trawangan

sobota, 18. 9. 2010

Něco před devátou nás podle domluvy vyzvedl šofér v hotýlku a odvezl k trajektu. Našli jsme pěkné místečko na zadní palubě, a že udělám poslední fotku z Bali. Jenže ve foťáku nebyla baterka – baterka byla v nabíječce za recepci našeho hotýlku, kam jsme ji večer dali nabíjet!!! Nezamysleli jsme se, popadli věci a mazali z lodě rychle pryč. Od přístavu už běžel Jíra sám. Netušili jsme, kolik máme času do odjezdu, prostě jsme to chtěli zkusit. Nakonec to dopadlo dobře, pač Jíru cestou zpátky svezl borec na motorce a trajekt dokonce ještě kvůli nám sundal již zvednutý můstek. UFF UFF UFF. Zážitek pro nás i celou zadní palubu, která měla krásný výhled. Jen jsme jim museli vysvětlit ten důvod :-)

Po 4 hodinové plavbě, nás vyzvedl minibus v přístavu Lembar a odvezl do dalšího přístavu Bangsal. Ten už byl menší a odjížděli tu loďky na tři malé ostrůvky Gili. My si vybrali ten největší Gili Trawangan.

Večerní atmosféra nás úplně dostala. Romantika jako řemen. Stolky na pláži, výhled na tyrkysové moře, blikající svíčky a grilovaná rybička.

No, prostě ráj.

Pohodička na Gili Trawanganu

neděle, 19. 9. – úterý, 21. 9. 2010

Ráno vstáváme na východ slunce. Ale je zataženo, takže slunce nad Rinjani (nejvyšší horou Lomboku) nevidíme.

Později se konečně pořádně vrháme na šnorchlování. Korály jsou tady méně barvené než v Rudém moři, ale rybiček je tu spousta. Po prvním zkoušení se přesouváme na šnorchlovací pláž. A Jíra i fotí pod vodou.

Odpoledne jsme se vydali s prutem na procházku. Do cesty se nám připletl kokos, který jsme museli zdolat a ochutnat. Pak taky západ slunce nad Gunung Agung (nejvyšší hora Bali). Ve výsledku jsme obešli celý ostrůvek dokola, asi 9 km, a zapadli na pláži do lehátek na drink. Cestou dom nás pěkně prohnal déšť.

Další den se nese v podobném duchu, jen jsme chtěli být na pláži dříve. Moře je ale po noční bouřce strašně kalné, rybičky viděti není a trochu nás to mrzí. Nakonec jsme se přesunuli trochu dál a tam si to moc užili. Jen jsme se u toho šnorchlování dost spálili, takže si budeme muset dát odpočinkový den bez slunce a pak snad vyrazíme na šnorchlovací výlet po všech třech ostrůvcích s lodičkou se skleněným dnem.

Šnorchlovací výlet okolo všech 3 Gili

středa, 22. 9. 2010

Po odpočinkovém dni jsme vyrazili na výlet lodičkou se skleněným dnem. Trasa vedla z ostrova Trawangan, k ostrovu Meno, pak až na ostrov Air a zpět. Cestou byly 3 zastavení na šnorchlování. Kvůli záhadně přetočeným hodinkám, se nám podařilo přijít do přístavu o hodinu dříve než byl plánovaný odjezd a zburcovat kancelář, kde jako máme tu lodičku, za kterou jsme si zaplatili :-) .

Výlet byl parádní!!

První zastavení „Mini Titanic“ bylo zajímavé potopeným vrakem a koloniemi rybiček.

Při druhém zastavení na tzv. „Turtle point“ jsme vyskočili z lodi a plavali podél hrany mořského svahu asi půl hodiny furt pryč. Podařilo se nám vidět 4 velké želvy!

Třetí zastávka spočívala ve volném šnorchlování okolo lodi v oblasti nádherných korálů. Ale bohužel musíme konstatovat, že tu nejsou tak barevné jako v Rudém moři, ale aspoň jsme se trochu naučili se k nim potápět.

Odpoledne jsem si vyzkoušela, jak se rybaří v tropech. Nahazovala jsem jako divá, navíjela ještě úporněji, ale žádnou rybičku jsem nechytla. Ale Jíra taky ne a ani místní rybáři, tak asi dneska prostě nebraly.

Jo, a protože jsem viděla želvu jako první, vyhrála jsem nad Jírou Bintanga (mísní pivo – cca 23-30.000 řp za 0.6 l = 60 Kč). Večer jsme ho společně vypili na pláži na lehátku. Pak se prošli okolo mastňáckých restaurací, kde si lidé vybírali živé mořské potvory na barbecue, podojili bankomat, co to šlo a šli spát vstříc zítřejšímu přesunu na Lombok do Senaru. Už se těšíme do sladkovodní sprchy a do chládku!

trek ke kráteru Rinjani a vodopády v Senaru

čtvrtek – sobota, 23. – 25. 9. 2010

I přes neuvěřitelné množství nabídek shuttle busů a organizovaných zájezdů na Rinjani, jsme se rozhodli, že pojedeme na vlastní pěst. Na odjezd veřejné lodi (10.000 Rp/os. x 40.000 Rp/os v shuttle boat) se muselo sejít více než 40 osob. Dost jsem se obávala, zvlášť když cizinci houfně odcházeli k shuttle boat, ale nakonec jsme čekali jen asi 40 min a do přístavu v Bangsal dorazili stejně jako drahé lodě.

Tam si nás hned podali místní dohazovači a udali nám převoz do Senaru, výchozí vesničky na kráter Rinjani. Snad se místním autobusem projedeme někdy příště :-)

Senaru je známe také nádhernými vodopády. Šli jsme ale bez místního průvodce, tak jsme našli jen jeden ze tří. Před deštěm jsme se schovali v zapadlém stavení a uvědomili si, že se musíme více učit indonésky, abychom v džungli obstáli.

Rinjani je rozlehlý kráter vyplněný jezerem. Někdy v devadesátých letech se z jeho dna vyvalila nová sopka, která je skoro každý rok aktivní. Letos to naštěstí už měla za sebou. Okraj kráteru je ve výšce 2 600 m n.m., jeho vrchol přesahuje 3 700 m. Rozhodli jsme se pro výlet s přespáním na okraji kráteru, tzv. rim. Tak máme totiž příležitost vidět Rinjani odpoledne i ráno, a je tudíž větší šance, že alespoň jednou nebude zataženo.

Není možné vyrazit na vlastní pěst, takže nám byl přidělen průvodce Tari a nosič Anun. Na bambusových tyčích vynesli dohromady asi 50 kg. Stan, spacáky, karimatky přivázali rovnou k tyči, ostatní drobnosti jako konvičku na čaj, plato vajíček, ananas, pánvičku na smažení palačinek naházeli do bambusového košíku připevněného na druhém konci tyče. A vzhůru přes tropickou zahradu, deštný prales, savanózní krajinu až ke skalnatému srázu kráteru.

K rimu jsme dorazili ten večer jako jediní. Asi 3 dvojice zůstali spát cca půl hodiny chůze níže. Foukal vítr, bylo těžké rozdělat oheň a osmažit kuře, ale i to naši průvodci zvládli. Možná kdyby místo speciální pánve na smažení zeleniny, konývky na čaj a pánvičky na palačinky si vzali pořádné spacáky, tak by se i trochu vyspali. Ale palačinku na tak nádherném místě jsem ještě nikdy neměla!

přejezd Sumbawy

neděle a pondělí, 26. a 27. 9. 2010

Z Rinjani se přesouváme do Labuan Lomboku, odkud odjíždí trajekt na další velký ostrov Sumbawa. Ze Senaru nás odváží na motorkách. Cesta netrvá ani čtvrt hodiny, navíc jsem měla řidiče profíka se zvučným jménem Chicken Curry, ale půlky jsem měla pořádně stažené. Z Ancaku jsme jeli asi 2 hodiny místním autobuskem (bemem) – konečně!. Asi jako všude v Asii se snaží pobrat cestou co nejvíce lidí, takže kromě přeplněných sedaček lidé vypadávali ze dveří nebo rovnou nastupovali na střechu. I v takových podmínkách indonéští muži nezapomínají kouřit jednu cigaretku za druhou. Často se také prostě jen tak čekalo a nejlépe na slunci. Ale bylo to velmi autentické :-)

Poslední 3 km do přístavu nás zase vezli na motorce. To už jsem se ani nestihla bát. Jíra to dal jako spolujezdec s velkým batohem na kolenou. Trajektem jsme jeli asi 2 hodiny. V nastupování a vystupovaní jsme už docela profíci. V Poto Tano nás přivítal déšť, takže jsme byli rádi, když se nás hned v přístavišti někdo ujal, zastavil nám autobus do Bimy (cca 9 hodin jízdy) a za rozumnou cenu nás naložili. První hodinu jsme to měli na stojáka, ale pak se jedno místo uvolnilo a Jíru nakonec pustil šofér vedle sebe dopředu. Klimatizace fungovala a cesta ubíhala. Dokonce se zastavilo i v restauraci na oběd a ten jsme měli v ceně.

Do Bimy jsme dorazili něco před půlnocí. Pořád jsme nebyli rozhodnutí, zda pojedeme dál do přístavu Sape (cca 2 hod) třeba i nějakým taxíkem nebo raději v Bimě přespíme. Trajek totiž podle průvodce odjíždí v 8:00 ze Sape. Nakonec to zase za nás vyřešil někdo jiný :-) V Bimě nám ukázali autobus, který odjíždí v 5 ráno jako přípoj na trajekt ze Sape a přespat můžeme přímo v něm tady na nádraží. Ze začátku se mi to moc nezdálo, byla jsem rozhodnuta, že nebudu spát, ale autobus řidič zamknul a sám se uložil ke spánku.

Ráno asi v půl 6 vyrazil bus již naplněný dalšími pasažéry do Sape, trajekt jsme chytli úplně v pohodě. Nekonečnou cestu z ostrova Sumbawa na Flores jsme nakonec přečkali, možná jsme viděli i ploutev kytovce nebo jen velkého tuňáka. Co dokážou Indonésani vyprodukovat za bordel na lodi je neuvěřitelné!

Sumbawa je krásný hornatý ostrov, s podobnou vegetací jako Lombok. Bohužel však kromě četných horských hřbetu nemá moc co nabídnout.

K večeru jsme dorazili do Labuanbajo, přístavního městečka na Floresu. Je opravdu malebné, spousta zátočinek a příbřežních ostrůvku. Jen večeře ve vyhlášené restauraci Gardena mě totálně zklamala. Rybička alá lečo se jim moc nepovedla, takže jsem to musela zajíst zase hranolkama.

Labuanbajo

úterý, 28. 9. 2010

Ještě v pondělí večer jsme se vydali na prohlídku přístavního městečka, prováděli jsme tzv. corso. Dostali jsme se i do přístavu, kde kotvily pořádné námořní lodě. Protože na ostrově Sumbawa nebylo nic moc k vidění, Jíra se rozhodl, že se někde aspoň ostříhá. Jenže při tom našem bleskurychlém přesunu se to nedalo stihnout. Naštěstí v Beauty saloně v Labuanbaju hned vedle přístavu jsme objevili velmi šikovného Indonésana a Jíra je jako vyměněný :-)

Úterý byl náš zařizovací den. Chtěli jsme najít nějakou pěknou pláž, vykoupat se v moříčku, podívat se po okolí a zjistit možnosti přesunu po ostrově Flores. Vyrazili jsme na kopec na místo dalekého rozhledu a pak skrz rybářskou osadu směrem kde měla být podle stoleté mapky pláž. Naštěstí byl odliv, tak se dalo jít přímo po skalkách, nebo se brodit naplavenými odpadky. Pláž jsme nenašli a začali jsme se postupně na slunci rozpouštět. Ještě jsme hodili řeč s místními rybáři u výrobny ledu a vrátili se zpět do přístavu. Tam jsme narazili na velký rybí trh s čerstvými i sušenými rybami.

Do hotýlku Gardena jsme se doplazili už docela zničený, pozdravili jsme nové sousedy a jen co jsem o svém stavu poreferovala nahlas, byli jsme prozrazeni. Naši sousedi – Ivánci = Ivan a Ivana – byli totiž také Češi žijící dlouhá léta v Austrálii. Výborně jsme si s nimi popovídali a odnášíme si spoustu inspirace nejen do dalších cestovatelských let. Možná se s nimi ještě setkáme v Praze, kam se chystají, až dokončí svou tři čtvrtě roční cestu po Asii.

Večer jsme si šli koupit jízdenku na autobus do Bajawy do jedné kanceláře Kecana na hlavní ulici, hned naproti Gardeně. Vlastně to byla dost náhoda, protože v té, do které jsme chtěli původně jít, měli už nějaké jiné turisty. Zeptali se nás, co chceme v Bajawe dělat a jaký máme dál plán. Ukázali jsme jim náš 6-denní plán pěkně sepsaný v deníčku a oni se začali usmívat a říkat „oh yes, that´s really good for Francis“. A přivedli chlapíka Francise, který prý zítra ráno veze jeden španělský pár na 4-denní výlet po Floresu. Uvidíme všechno z našeho seznamu (barevná jezírka v kráteru Kelimutu, tradiční vesnici u Bajawy, novou sopku Wawo Muda, horké prameny u Soa) a ještě prý mnohem víc :-) S cenou šli po dotazu dolů (1,6 mil. Rp za oba), takže nás to začínalo zajímat. Nakonec jsme se rozhodli, že to berem. Lonely planet nedoporučoval cestovat na vlastní pěst veřejnou dopravou po klikatých cestách, kde všichni v autobuse zvrací. Zkušenost z Ubudu se soukromým šoférem byla výborná, tak snad si s tím druhým párečkem nějak sedneme.

průzkum ostrova Flores – 1. část

středa a čtvrtek, 29. – 30. 9. 2010

Plní očekávání jsme naklusali v 6 ráno před kancelář. Čekali jsme asi 10 minut, když dorazilo auto s naším průvodcem Francisem. Auto bylo ve velmi dobrém stavu – klimatizace, přehrávač na hudbu, DVD s mini obrazovkou a „car collection“, což byly různé potřebné věci pro turisty jako atlas Indonésie, para oříšky, kameny ze sopky, talíře apod. Postupně jsme objevovali další přednosti jak auta, tak Francise!

Později jsme vyzvedli ještě Josého s Carol, španělský páreček. Bylo jim podobně jako nám, jen se ukázalo, že jsou to trochu jelítka, navíc díky jejich strašnému španělskému akcentu byla konverzace často velmi náročná na mozek. Třeba když José začal vyprávět, jak „men kut d but“, což mohlo znamenat spoustu věci, jen ne to, že právě viděl, jak muž seká dříví. Nebo slavný výrok „ajam chapi“ zamotal hlavu hlavně Francisovi, protože v indonéštině znamená „ayam“ kuře a místo toho jen José oznámil, že je šťasten. Ve výsledku jsme se hodně nasmáli.

Od Labuanbaja jsme nejprve stoupali do kopců. Zatáčka střídala zatáčku. Všem se udělalo zle, Carol dokonce posvětila řeku. Nakonec se ale nějak žaludky stabilizovaly. Zastavili jsme až na takové náhorní plošině, největším rýžovém poli na Floresu. Zrovna probíhala jedna ze tří ročních sklizní.

Pohledy na rýžová políčka jsou tu podobně úchvatná jako na Bali. Zajímavé je, že v jedné oblasti nedělají terasy, ale mají políčka ve tvaru pavoučí sítě, kde každý člen rodiny má jednu výseč. Zda se o ni i sám stará, nevíme. Abychom ji viděli, museli jsme projít jednou komunitou na kopec, což bylo řádně zpoplatněno. Místní ženy zrovna zakládaly plantáž kasawy.

Francis byl velmi sdílný. Odpovídal na naše všetečné dotazy ohledné Indonésie. Ukazoval nám pořád nějaké ovoce, dával nám ho ochutnávat. Viděli jsme, jak rostou kešu oříšky, týkové stromy, rozeznáme kokosovou palmu od cukrové, para oříšky a spousta dalších věcí.

Krajina cestou do Bajawy byla velmi malebná, silnice se vinula po svazích jako had, výhledy na vulkán Kelimutu byl nádherný. Ubytovali jsme se v Bajawe a vyrazili na noční koupání do horkých pramenů blízko Soa. Jen škoda, že se mi plavky obarvily kvůli přítomnosti železa ve vodě v jezírku do červena.

Druhý den ráno vyrážíme na Wawo Muda. Je to nejnovější sopka v Indonésii. V roce 2001 se prostě otevřela země, obrovská díra pohřbila veškerou vegetaci, stromy shořely, objevily se sem tam jezírka. Vyrazili jsme na okružní trek s místním průvodcem, ale bylo to místy hodně nebezpečné, protože byl povrch velmi mazlavý a nestabilní.

Přes pláž s modrými kameny, které místní vybírají a odvážejí k exportu do Hongkongu jako dekorace hotelu, a výhledy na aktivní sopku Ebulobu, jsme dorazili do Františkánského hotýlku, kde jsme velmi rychle ulehli, neboť další den odjíždíme už ve 4 ráno.

průzkum ostrova Flores – 2. část

pátek – sobota, 1. 10. – 2. 10. 2010

Vyrazili jsme po 4. hodině ranní z Františkánského hotelu směrem k Moni a dále k parku Kelimutu. Cílem je vidět východ slunce nad překrásnými barevnými jezírky v horách. Od parkoviště, kam jsme dorazili zhruba v 6, je to nahoru k jezerům asi 30 minut. Carol nebylo dobře, tak jsme raději šli napřed a skoro jsme ten východ slunce stihli. Jenže bylo zataženo, takže nebyl vidět. Nicméně jezírka jsou opravdu nádherná a mraky se rozestoupily dostatečné na pěknou podívanou. Jezírka jsou celkem tři: tyrkysové, hnědé a černé. V průběhu let mění barvy, jak se v něm rozpouštějí různé minerály. Jezírka jsou v sopečných kráterech ve výšce asi 1640 m.

Následovala cesta směrem k Bajawe, na které jsme si vyzkoušeli bambusový most, ochutnali čerstvý kakaový plod, zalezli po palmě a probrali s průvodcem problematiku škůdců na rýži.

Poblíž Bajawy jsme navštívili tradiční vesnici Bena. Je to vesnice pod ochranou Unesco, kde jsou staré bambusové chýše. Lidi se zde živí farmařením a také výrobou sarongů (šátků), které prodávají turistům. Všechny ženy tu mají plné pusy betelu – červená směs rostlin s podobnými účinky, jako žvýkací tabák.

Hned u vesnice nám ještě nás průvodce ukázal, jak roste skořice, vanilka a ananas. Na fotce níže nám zrovna loupe kus skořice.

Následoval přejezd na přespání do bungalovů poblíž Bajawy, u vesničky jménem Mbalata. Místní ubytování provozuje vlasatý beach boy Francisco, kamarád našeho průvodce. Otevřel teprve před rokem. Navíc tu společné s německým kamarádem Thomasem zakládají neziskovku na podporu místních podnikatelů. Zrovna zařizovali novou kancelář, která musela dostat požehnání dle místních animistických tradic, tedy založenou na zvířecí oběti. Dostali jsme nabídku zúčastnit se po večeři tohoto ceremoniálu a samozřejmě jsme ji neváhali přijmout. Nejprve ale proběhla skvostná večeře s tuňákem, sardinkami, rýží a zeleninou, kterou pro nás připravil sám Francisco.

Na ceremonii v nové kanceláři se sešlo zhruba 15 lidí. Všechno kamarádi a sousedi a seděli spolu s námi na zemi v kolečku. Nejprve mluvil starší pán – mluvčí celého obřadu, přičemž několikrát vytrhl par pírek kohoutovi, který měl být obětován. Poté jiný člověk s kohoutem obešel všechny zúčastněné, kteří se dotkli nejprve kohouta a poté pet lahve s arakem (pálenkou z palmového cukru). Následovala samotná oběť. Pán kohoutovi zkušeně rozřízl hlavu, čímž jej rychle usmrtil, a nechal kapat krev do talíře z rýží. Poté následovalo několik slov mluvčího a někdo šel kohouta rozříznout a očistit v ohni. Když byl kohout připraven, mluvčí začal věštit z jeho vnitřností. Francisco mu na to svítil baterkou. Poměrně dlouho se všichni společně s mluvčím dohadovali, co je ve vnitřnostech vlastně vidět. Nám byl přeložen až závěr – vše bude dobré:-)

sobota, 2. 10. 2010

Ráno jsme se vykoupali v moři, nafotili pár krabů a šli na exkurzi do palírny araku. To byla jedna chýše hned vedle našich bungalovů. Tam nám vše vysvětlili a ukázali a ochutnali jsme všechny meziprodukty, jako palmový juice a palmové ovoce. Pak už jsme vyjeli zpět do Labuan Baja, kde jsme se ubytovali v našem známém hotelu Gardena.

Ostrov Seraya – tropický ráj

pondělí – pátek, 4. – 8. 10. 2010

Ubytování na ostrově Seraya provozuje hotel Gardena (náš hotel v Labuan Baju). V jejich letáku byl ostrov vylíčen natolik pěkně, že jsme se na něm rozhodli strávit 4 dny. Později konstatujeme, že je skutečnost ještě lepší, než leták uvádí. Po jedenácté hodině nás v Gardeně vyzvedl kapitán lodi mířící na Serayu (doprava je pro hosty zdarma). Vzal nás autem do přístavu, a pak přes polo zdemolované molo na malou loď. Jeli jsme pouze my, kapitán a plavčík.

Asi po 1 h plavby mezi různými ostrůvky jsme byli na místě. Už první pohled stál za to. Azurově modrá průzračná voda, písečná pláž, několik bambusových bungalovů mezi palmami a restaurace. Z lodi jsme se museli na břeh dopravit vratkou kánoí. Z ubytování jsme byli nejprve rozpačití – v koupelně byla jen záchodová mísa, nefunkční kohoutek a dva kýble. Pak jsme se dozvěděli, že sladká voda teče jen od šesti do půl osmé večer, kdy zároveň funguje elektřina vyráběna dieselovým generátorem. Sladká voda se za tímto účelem dováží v sudech z Labuan Baja. Ukázalo se, že tato omezení vůbec nevadí. Na většinu věcí přes den stačí slaná voda, pro kterou se chodí s kýbly do moře. Vstáváme po rozednění a chodíme spát brzy, takže i svícení nám dostačuje. Zázemí je tu zkrátka příjemně prosté a okolí nádherné.

Ostrov Seraya má tvar zahnutého rohlíku. My jsme se mohli pohybovat jen po jedné jeho půlce, protože uprostřed byla bažina a ohrada pro kozy. Na šířku měl ostrov cca 100 m a naše půlka na délku cca 300 m. Páteří ostrova byl hřbet, který se tyčil asi 40 m nad moře. Z jeho třech hlavních vrcholků byl skvělý výhled na moře na všechny strany. Vzhledem k tomu, že počet turistů nepřevyšoval 14 lidí, s personálem celkem 20, mohli jsme mít některé odlehlejší pláže zcela pro sebe.

To nejlepší jsme si vyzkoušeli brzy po příjezdu, a tím je blízký korálový útes hned před bungalovy. Bylo to zatím naše nejlepší šnorchlování v Indonésii. Skvěle čistá voda, živé barevné korály a spousta ryb. Za pásmem mělké vody, které má na šířku okolo 30 m, následuje hrana svahu, kde dno mizí v hloubce. Druhý den jsme u tohoto srazu dokonce viděli želvu (Světla ji viděla jako první:-). Třetí den jsme se zaměřili na klauny v sasankách a našli jsme také perutýna.

Třetí den našeho pobytu jsme společně s americkým párem důchodců (Sue a Charles) vyrazili na šnorchlovací výlet k neobydlenému ostrůvku Sabolo. Dle letáku mělo jít o nejlepší místo na šnorchl v okolí. Ve srovnání s naším místem před bungalovem to zas takový zázrak nebyl, ale bylo to tam také zajímavé. Například jsme viděli velké keříčkové korály a schovaného rejnoka! Zato tam strašně žahaly úlomky medúz.

Dle slov jednoho ostříleného šnorchlaře je možné u Serayy spatřit i malé černé žraloky a manty. To si ale necháváme na příště.

Korálový útes nebyl jedinou atrakcí. Druhou se stalo rybaření! Hned druhý den jsme zaznamenali fenomenální úspěch. Nejprve jsme k obědu chytili dvě menší ryby (okolo 25 cm), a pak k večeři obrovskou rybu (48 cm), která měla masa alespoň pro čtyři lidi. Snědli jsme ji ale sami a totálně se přejedli. Restaurace naštěstí naše úlovky ochotně zpracovávala, a dokonce nám přípravu nijak neúčtovala. Další dobrý rybolov byl až poslední den, kdy jsme chytli asi 10 rybek pěti různých druhů, z nichž jsme si ale jen jednu dali k večeři (cca 25 cm). Výborně nám ji ugrilovali. Společně s Bintangem se stala důstojným završením našeho pobytu v ráji.

Komodský národní park (z Floresu na Lombok)

pátek – neděle, 8. – 10. 10. 2010

Z Floresu, Labuan Baja, se přesouváme lodí společnosti Perama. Na plánu je trek na ostrově Rinca (Komodo national parc) s pozorováním varanů, šnorchlování u ostrůvku Laba, druhý den výlet k vodopádu na ostrovní rezervaci Moyo a poslední šnorchlovací zastávka na pidi ostrůvku Kemarat.

Naloďujeme se už v 17:30, protože nás čeká na palubě welcome party a zároveň farewell party pro ty, co jeli s Peramou pouze z Lomboku na Flores a už se nevracejí zpět. Nás „nových“ je asi 9 a starých mazáků 13. Velmi příjemný počet! Večeře byla fajn, postupně jsme se tak nějak seznamovali, ale hlavně jsme čekali, až posádka dotančí a dopaří na palubě, abychom si mohli jít už lehnout. Spaní bylo totiž buď v kabině, nebo na palubě. My zvolili levnější variantu a rozhodně jsme nelitovali. Loď byla stále velmi čistá, 3 záchody se sladkou sprchou uklizené a strava prvotřídní. K dispozici byl bar s pivečkem a zásoba chipsů. Dokonce jsme tam našly i dva české Reflexy.

První noc jsme spali v přístavu Laban Bajo, ale už v půl 4 kapitán nahodil motor a nastavil kurz na Rincu, druhý největší ostrov Komodského národního parku, kde žije něco přes 1 200 komodských varanů.

Po snídani jsme přirazili k molu, kde už číhal jeden varan. Asi placený, pač tam prý vítá všechny turisty :-)

Od vesničky nás doprovázeli už 2 rangeři s klacky na zahnání případného útočícího varana. Nejvíce potvor jsme ale viděli právě okolo domečku rangerů. Asi jsou zvyklí na jídlo, tak tam tak polehávali. Na dvouhodinovém treku po Rince jsme viděli už jen 2 varany – samičku hrabající díru v zemi pro uložení vajec a jednoho samce okusujícího již hodně starou kost z vodního buvola. Těch jsme viděli několik na živo. Kopce s palmami a vysokou trávou byla velmi zajímavá. Na závěr jsme ještě viděli mládě varana na stromě (tam žijou asi 2 roky, než jsou dostatečně velká, aby je matka nesežrala).

Pak následovala dlouhá plavba k ostrovu Laba, prý s krásným korálem. No, byli jsme trochu zklamaní, ale aspoň jsme viděli opravdu velké ryby od druhů, které jsme zatím znali jen jako malé mrňky.

Pluli jsme i přes noc podél ostrova Sumbawa, který jsme před několika týdny předtím projeli po souši.

Ráno jsme podnikli výlet na ostrov Moyo – přírodní rezervace – k vodopádu, do kterého se dalo skákat na laně. Prošli jsme vesnicí a pak ještě asi půl hoďky mírně do kopce, aby si mužské polovičky párů užili trochu toho klukovství při dovádění ve vodopádu. Ale příjemná změna.

Pak opět dlouhá plavba. Přečetli jsme všechny časopisy, sem tam někdo zvolal, že vidí delfíny nebo velryby. Mezitím se podávalo jídlo, nebo se prostě jen tak lenošilo.

Poslední zastávka byla na malém ostrůvku. Tady byly korály strašné vysoké, takové dlouhé větve a zajímavé malé rybičky, které dlouho jen tak zírali do korálů. Přidali jsme se, ale nic nás tam asi nezaujalo tak jako je.

Jíra odpoledne zkoušel rybařit za lodí, ale nic nic nic. Takže celá loď měla k večeři jen zeleninové rizoto.

Na Lombok do Labuhanlomboku jsme dorazili okolo 19:00. Přeložili nás do autobusu a odvezli do Senggigi. Je to vyhlášené letovisko, základna pro výlety na Gili Traw, Air a Meno. Tam jsme už ale byli :-) Proto tu jen přespíme a pojedeme na jih do Kuty Lombok, prý je ještě nádhernější než Kuta na Bali.

Jih Lomboku, okolo Kuty – dech beroucí pláže

úterý – čtvrtek, 12. – 14. 10. 2010

Kuta je malá vesnička na jižním pobřeží ostrova Lombok. Zcela chybně je často srovnávána s Kutou na Bali. Lombocká Kuta je nesrovnatelně krásnější. Nejsou tu žádné mega ubytovací zařízení, pláž přímo v Kutě je lemovaná řadou bambusových chýší, kde si místní dělají svůj byznys prodejem různých suvenýrů. Teď je v Kutě jen pár turistů, takže jsme na některých plážích byli i sami.

Hned první den – v úterý – jsme si půjčili motorku – tentokrát manuál :-) – a vyrazili jsme z Kuty na východ. Na silnici nebyl žádný provoz, takže jsme si cestu lemovanou vzrostlými palmami a chýšemi moc užívali. Sem tam jsme museli dát přednost stádu bůvolů.

Asi po 2 km jsme odbočili na pláž Segar. První z dech beroucích pláží, kterou jsme měli úplně sami pro sebe. Jen 2 paní nám přišli nabídnout sarong a kokos, který jsme si nakonec koupili a vypili ho na kopci s vyhlídkou na pláž a Kutu. Moc nás to tam bavilo. Dováděli jsme ve vlnách a začínajícím přílivu. Já si zapózovala v novém sarongu a nafotila pár fotek pro katalog Čedoku léto 2011 :-).

Druhá pláž Tajung Ann byla asi o 6 km dál. Byla snad ještě krásnější. Tady žádné vlny nebyly, jen klidná azurově modrá voda a velmi jemný bílý písek. Turistů zde bylo víc, asi tak 6 včetně nás dvou, ale udržovali jsme si odstup několik desítek metrů. Škoda jen, že zde bylo více útočných sarongářů a dalších prodejců. Přišlo nám, že si ale uvědomují hodnotu své pláže, zejména pak klidu a často říkali, že pokud si něco koupíme aspoň od jednoho, tak nám dají všichni prodejci pokoj.

Ani na jedné pláži by člověk nenašel restauraci nebo stánek, jen malý přístřešek jako parkoviště pro motorky a bandu dobrovolných hlídačů, kteří ochotně vybírali parkovné.

Jeden z prodejců se jménem Man nám ale přišel vhod s nabídkou čerstvě ořezaného ananasu. Dali jsme se s ním do řeči, bydlel na druhém konci pláže ve vesničce Mulu. Našli jsme s ním společnou vášeň – rybolov – a hned se kluci domluvili na odpolední rybářské výpravě. Nejprve nás zavezl ke své chýšce a představil nám svou ženu. Podívat se přišla snad půlka vesnice. Pak jsme šli v doprovodu několika malých holčiček na pláž sbírat “lunga” neboli písečné červy pro ryby. Protože už byl odliv, vypravili se kluci na dalekou cestu až k hloubce. Já jsem zůstala na skalkách, pomáhala jsem holčičkám vyšťourávat kraba ze škvíry a obdivovala se každé mušli a divným slizkým živočichům, které mi přinesly ukázat. Kluci se vrátili se západem slunce, takže asi za tři hodiny, s nepořízenou, ale aspoň si pěkně pokecali :-) Do Kuty jsme dorazili až za tmy.

Druhý den – ve středu – jsme vyrazili na západ od Kuty. Průvodci, který nás dopředu varoval, že cesta je samá díra a místy velmi strmá, jsme dali za pravdu hned asi po půl kilometru. Zážitek z jízdy pak na dlouho přebyl další vjemy, ale zpětně musím říci, že Jíra jel opravdu bezpečně! Nejhorší je úsek mezi Kutou a Mawi, dál už to docela jde.

Krajina byla nádherná. Cesta se vlnila z kopce do kopce a místy se objevil nádherný výhled na mořskou zátoku s bílou pláží. Kolem cesty se pěstoval tabák, místní ho sušili buď v celých listech nebo už na jemno nakrájený na sítech a někdy ho skladovali přímo na silnici. Přidali jsme dva listy do naší suvenýr-taštičky na sušení.

První zastávka byla pláž Mawun, asi 16 km od Kuty. Tato oblast je známá několika ozbrojenými přepadeními turistů, takže je teď obehnána ostnatým drátem (opravdu poctivě) a vjezd hlídá strážník. Mě osobně to na pocitu bezpečí ale rozhodně nepřidalo. Je to jedno z nejlepších míst na surfování. Vlny byly pořádně velké a silné. A navíc tu bylo asi 10 turistů, takže jsme se jen smočili a jeli dál. Vraceli jsme se po stejné silnici zpět s tím, že odbočíme asi v polovině na ještě jednu pláž. Místní cháska nás upozornila, že máme prázdnou pneumatiku. V nejbližší vesnici jsme to dofoukli a doufali, že to prostě už nějak dojedeme.

Pláž Mawi je nádherná klidná světle modrá laguna. Opravdu kruhová zátoka lemovaná zelenými kopci. Tady už byly asi 4 dřevěná odpočívadla a asi 8 turistů. Krásně se tam dalo plavat, prudce se to svažovalo, jen ryby nebraly.

Hlad nás zahnal zpět do Kuty. V restauraci se opět zavedl rozhovor na rybaření, číšník obdivoval Jírův naviják a vysvětlil nám, kde je nejlepší místo na rybaření v Kutě. Hned jsme tam vyrazili, ale zase nic. Na pláži jsem se rozhodla vyzkoušet řídit motorku. Byla to docela sranda a nakonec jsem i Jíru svezla :-)

Slunce nás ale pěkně vysává, takže podvečer jsme už jen odpočívali.

Cesta z Lomboku na Jávu

pátek, 15. 10. 2010

Dnes chceme odjet z Lomboku, ideálně přejet celou Bali a skončit večer na Jávě. Vyrážíme proto už v 6 hodin ráno, abychom stihli první trajekt v 8 h z Lembaru (Lombok) do Padang Bai (Bali). Na trajektu kupujeme čerstvé nepražené arašídy ještě na koříncích a podivné mastné malé banány. První jde jíst, druhé vyhazujeme.

Cesta jde dle plánu a zhruba v poledne už jsme na Bali. Po krátkém smlouvání bereme minibus do Denpasaru, kde nás naháněči hned posadí do dalšího busu. Ten jede přes trajekt z Gilimanuku až na Jávu a slibuje nás vysadit v Banyuwangi, přímo u Hotelu Baru, který jsme vybrali dle Lonely Planet. Cesta je dlouhá a do přístavu Gilimanuk přijíždíme za šera.

Trajekt na Jávu absolvujeme stále na palubě autobusu a trvá jen asi 40 minut. Zajímavé je, že trajekty se na Jávském břehu trochu perou o přístaviště a přirážíme proto spíše k hromadě kamení na břehu, než k molu. Pár odvážnějších motorek odjede z trajektu v této konstelaci (viz foto níže). Pro ostatní to pak pan kapitán raději přeparkuje k molu příměji.

Na břehu nás čeká překvapení – bus nás nevezme až k hotelu, ale zavolá nám tam taxíka, který už samozřejmě máme platit my. Dohoda je špatná, nikdo tam anglicky moc neumí, takže nám nezbývá, než na to přistoupit. Při cestě taxíkem už je tma, silně prší a stěrače málo stíhají, takže řidič skoro nevidí. Cestou vezme obrubník chodníku, a aby dokreslil situaci úplně, usmívá se se slovy „no problem“. Světla je značně nervózní, ale naštěstí jedeme jen 7 km.

V hotelu najdeme pěkný levný pokojík (za 90 000 IDR) a jdeme hledat večeři. Dole v hotelu narazíme na mladého průvodce jménem Prý, se kterým po dlouhém smlouvání nakonec domluvíme zítřejší cestu na sirný důl Kawah Ijen. Pak se na průvodcovo doporučení jdeme najít do super levné a chutné jídelny. Nekecal, navzdory jeho jménu to skutečně splnilo naše očekávání. Chutná večeře pro dva včetně pití za 31 000 IDR ( cca 65 Kč). Po večeři jsme koupili vodu a záchranné sušenky na další den a šli spát.

Kawah Ijen – sirný kráter, kávové a hřebíčkové plantáže

sobota, 16. 10. 2010

Nejprve několik slov o Kawah Ijen: Jde o bývalou sopku, která má nyní v kráteru zeleně zbarvené jezero (viz foto níže). Vulkán je stále trochu aktivní – jde z ní kouř, který silně zapáchá sírou. Kráter slouží také jako sirný důl. Těží se ale velice primitivně – na dně kráteru se síra taví pomocí tepla z vulkánu, po ztuhnutí se láme na kusy a nosiči odnášejí ke zpracování. Jejich cesta je velice náročná – nejprve asi 100 m převýšení prudce nahoru na okraj kráteru a pak zhruba 3,5 km po cestě dolů, s převýšením okolo 800 m. Přitom každý nese 60 – 100 kg síry (viz foto níže)! Nosiči jsou placeni 600 IDR za kilogram (tj. cca 1,3 Kč) odnesené síry. Obvykle zvládnou dvě cesty za den, výjimečně i tři.

V 5 ráno jsme se sešli dole v hotelu s naším průvodcem Prý a s řidičem. Auto, které na nás čekalo, byl terénní vůz s náhonem na všechny čtyři kola – jiný by se prý nahoru nedostal. Pak jsme dostali informaci, že je fajn přivézt nosičům síry bonbóny, protože na ně mají ze samé síry hroznou chuť. Poslechli jsme a pár balíčků jsme koupili. Cesta autem pak trvala asi 2 h a byla skutečně náročná. Strmé stoupáky džunglí po rozbitém asfaltu. Místy byly okolo cesty kávové a hřebíčkové plantáže, u kterých se zastavíme cestou dolů. Na parkovišti pod Kawah Ijen jsme nechali auto a vydali se na zhruba hodinovou cestu na vrchol sopečného kráteru – stejnou cestou jakou chodí nosiči síry, které jsme potkávali a dávali jim připravené bonbóny (připadal jsem si trochu jako Mikuláš, ale nosiči reagovali velmi pozitivně). Většina cesty šla po dobře ušlapané cestě džunglí.

Jednu sírovou se Jíra snažil zvednout, ale nepodařilo se:-(

Nahoře jsme se vynořili nad vegetaci a začali cítit intenzivní sirný zápach. Když k nám zavál vítr, museli jsme mít přes pusu kapesník, aby se dalo dýchat. Nahoře bylo kompletně bílo od kouře a neviděli jsme nic. Brzy se ale naštěstí vítr otočil a my měli nádherný výhled na jezírko v kráteru a celý těžební proces.

Tady na vrcholku přišlo velké překvapení – potkali jsme opět naše známé z Labuan Baja – Ivánky! Zjistili jsme, že s nimi máme podobný program – Bromo a Yogyagakarta, takže se s nimi ještě budeme notně potkávat:-)

Cestou dolů jsme se zastavili v továrně předzpracovávající síru a na slibovaných hřebíčkových a kávových plantážích. Naštěstí zrovna probíhala sklizeň, takže prohlídka byla o to zajímavější.

Vrátili jsme se zpět do Banyuwangi, kde na nás čekalo další auto na cestu k hoře Bromo, do vesnice Cemoro Lawang. Cestu nám domluvil náš průvodce a tvrdě jsme ji usmlouvali na 200 000 IDR, což je na cca 8 h jízdy soukromým autem málo i v Indonésii. Na naší straně stál fakt, že se řidič zrovna vracel z několikadenního výletu a mohl si vybrat mezi námi nebo prázdným autem. Cesta byla dlouhá a úmorná. Navíc s klimatizací, ze které nás bolela hlava.

Hotely v Cemoro Lawang jsou předražené, ale neměli jsme moc na vybranou, protože jsme dorazili už za tmy. Zaplatili jsme 165 000 IDR za noc v malém pokojíku bez příslušenství a bez snídaně. Večer jsme se šli ještě projít a po SMS jsme se zkontaktovali s Ivánky, které jsme navštívili v jejich hotelu a dali si s nimi večeři. Skvělé brambory! Pak jsme si prošli začátek zítřejší cesty na Bromo, protože půjdeme ještě po tmě.

Gunung Bromo – aktivní vulkán uprostřed staré kaldery Tengger

neděle, 17. 10. 2010

Budík nás měl vzbudit ve 03:30, ale už od tří ráno venku hlasitě tůrovaly motory jeepy, které začínaly boj o „nej“ místo na parkovišti u View pointu (výhled na východ slunce nad Bromem). Chvíli před čtvrtou jsme už pádili do tmy směrem k hlavní bráně do Národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Vůbec jsme nevěděli, kam se vlastně pouštíme. Ze včerejšího večera jsme si pamatovali pouze prudce se svažující silnici z okraje kaldery dolů a podle průvodce tam dále měla vést cesta označená bílými kameny. Tak jsme odhodlaně klesali. Po chvilce asfaltka skončila, byli jsme na dně staré kaldery. Jak byla rozlehlá, jsme moc netušili, všude byla ještě velká tma, ale viděli jsme světla jeepů i hodně daleko od nás a ta vzdálenost nás docela děsila.

Jeepy vezly turisty na vyhlídku na Gunung Penanjakan (2 770 m), sopka stojící již mimo kalderu, odkud má být nejkrásnější východ slunce s výhledem na všechny místní přírodní dominanty. V původní kaldeře Tengger totiž vyrostly 3 novější sopky – Batok (krásný sopečný kužel), Bromo (2 392 m) stále aktivně dýmající a Kursi. Jižně od kaldery se vyjímá i nejvyšší vrchol Jávy sopka Semeru (3 676 m), jež je bohužel často zakrytá v dýmu Broma či mracích. Podobný pohled na kalderu jsme zachytili později y jejího okraje od hotelu Cemara Indah Hotel, takže jsme vůbec nelitovali, že jsme šli pěšky.

Pěší turisti, jako my, se nejčastěji vydávají na východ slunce na vrchol Bromo, kam vede pěkné betonové schodiště a po cestě je i pár občerstvovacích stánků :-)

Nic z toho ale ve tmě nebylo vidět, jen v dálce nějaká světýlka a zvuky jeepů. Bylo to opravdu dobrodružné. Chvilku jsme šli se skupinou místních puberťáků, abychom se ujistili, že máme dobrý směr. Postupně se začalo rozednívat, po pravé ruce se náhle objevila silueta hinduistického chrámu, před námi úpatí sopky. Na začátku schodiště nás skoro omráčil silný sirný zápach. Na okraji kráteru Bromo, který silně dýmá, naštěstí vítr foukal většinou směrem od nás.

Východ slunce (okolo 5. hod) byl sice masovou záležitostí, ale ta krajina kolem byla úplně jak z Mordoru.

Během sestupu dolů z Broma jsme si dali kafíčko u místního stánku :-) a potěšili tak paní výčepní. Cestou jsme se museli několikrát fotit společně s místními puberťáky. Vlastně hlavně Jíra, který si to i viditelně užíval. Bílá pleť a kudrnaté vlasy jsou tu asi velmi atraktivní a nedostatkové zboží.

Postupně jak se rozednívalo, začala se do kaldery valit mlha. Z vyhlídek na jejím okraji u vesnice Cemoro Lawang už nebylo vidět vůbec nic. Mlha se rozestoupila až asi okolo půl osmé, kdy už jsme byli osvěženi ve studené sprše, krátkým dospáním a čajem. Výhledy byly nádherné, a jak nám potvrdili Ivánci, z cesty jeepem vůbec nic kvůli mlze neměli.

Po snídani nás přesně podle dohody vyzvedl v 9:30 řidič minibusu a společně s Ivánky jsme se vydali na nekonečnou cestu do Yogyakarty s přestupem kdesi v Probolingu. Jeli jsme turistickým autobusem za 180.000 IDR na jednoho, neboť jsme se chtěli ještě ten den dostat do cíle.

Ještě že jsme si průvodce přečetli až po úspěšném příjezdu do města, jinak bychom bývali věděli, že jsme poslední (desátou!) hodinu cesty jeli po nejnebezpečnějším silničním úseku na Jávě (mezi Solo a Yogya).

Prambanan – komplex hinduistických chrámů

pondělí, 18. 10. 2010

Dnešní den byla na plánu návštěva hinduistického chrámu Prambanan, asi půl hodiny od Yogyakarty. Vyrazili jsme společně s Ivánky a zvolili organizovaný zájezd s cestovkou, neboť jsme si chtěli dopřát trochu toho luxusu :-) (50.000 Rp/osobu + vstup).

Prambanan je zapsán na seznamu UNESCO. Celý komplex pochází z 9. století, postupně však pustl. Od začátku 19. století byly zahájeny postupně archeologické práce a komplex byl restaurován. Silné zemětřesení v roce 2006 však komplex výrazně poškodilo, takže je teď řada chrámů nepřístupná, některé části jsou úplně zbořeny, jiné se kompletně přeskládávají. Každopádně stojí za návštěvu.

V centru stojí tři chrámy zasvěcené Brahmovi (stvořitel), Višňovi (ochránce) a Šivovi (ničitelovi), jež jsou obklopeny menšími svatyněmi pro sochy jejich dopravních prostředků (labuť, ptačí muž Garuda, býk) a další ochranné svatyňky. Protože zde na Jávě má dominantní úlohu Šiva (ničitel, který ale ničí, aby mohlo vzniknout něco nového), oproti Bali, kde vnímají Šivu pouze jako negativní postavu a upřednostňují Brahmu, stojí Šivův chrám uprostřed. Zvenčí jsou na něm vytesány obrazy z Ramayany, nejdůležitějšího hinduistického příběhu. Ten pak pokračuje i na chrámu Brahmy. V audiovizuálním muzeu nám to všechno pěkně vysvětlili.

Kousek dál stojí i velmi starý budhistický chrám. I ten je intenzivně rekonstruován. Prostředí úplně svádělo k taškařicím 😉

Kromě welcome drinku u pokladny nám Prambanan nachystal i tzv. čertí uličku. K východu totiž vedla cesta pouze bludištěm stánků se suvenýry. Jíra neodolal a po vyrovnaném souboji plném pronásledování, odmítání a smlouvání si pořídil krásnou funkční foukačku k lovu otrávenými šípy.

Odpoledne byla v Yogye silná průtrž mračen. Je vidět, že přichází období dešťů. Pršelo až do noci. Nezbývalo než využít „happy hours“ na Bintang (místní pivečko) v restauraci s Ivánky.

Borobudur – budhistický monument

úterý, 19. 10. 2010

Na výlet na Borobudur jsme z Jogjy (Yogyakarty) vyrazili okolo 5. hodiny ráno, opět společně s Ivánky. Cestou jsme viděli kouřící sopku Merapi (viz foto níže), na kterou byl zakázán přístup, protože v poslední době vykazovala nezvyklou aktivitu. (V době psaní tohoto textu, 27. 10., zrovna probíhala evakuace z okolí této sopky, protože docházelo k erupcím.)

Na místě jsme stihli být mezi prvními návštěvníky, což se rozhodně vyplatilo. Ze začátku bylo mlhavo, ale jak jsme postupně stoupali po jednotlivých patrech monumentu vzhůru, přibývalo slunce a začínala být vidět krajina kolem. Na horizontu sopky a hory, směrem k nim se táhly džungle.

Celkově má komplex asi 9 pater – teras. S prohlídkou se obvykle začíná se na východní straně spodní terasy a po jejím obejití dokola se postupuje nahoru na další terasu. Alespoň tak je to správný postup při budhistické meditaci. My jsme ale zvolili cestu revolty a chodili nahoru zásadně severní stranou:-) Na terasách jsou reliéfy znázorňující budhistické příběhy, na horních terasách jsou pak budhistické stúpy.

V komplexu Borobudur jsme ještě navštívili muzeum lodní dopravy. Vypadá to na tomto místě trochu divně, ale má to svou logiku: Hlavním exponátem muzea je replika staré indonéské obchodní lodi, která byla vytvořena dle reliéfů na Borobuduru. S touto lodí byla skutečně podniknuta plavba do Afriky – podobná cesta, jakou originální loď zřejmě podnikala při obchodu s kořením.

Cestou zpět do Jogjy jsme ještě navštívili starý budhistický chrám Mendut, kde ale není nic extra zajímavého.

Poslední zastávkou na cestě zpět byla dílna a obchod se stříbrnými šperky (Borobudur Silver). Světla lesklým věcem prostě neodolá, takže si odtud odvážíme krásnou sadu náušnic a náhrdelníku. Jak jsme se později dozvěděli, náš řidič měl z našeho nákupu 10% bonus, takže z nás (i Ivánků) musel mít velkou radost.

Odpoledne jsme si zařídili letenky do Jakarty na příští týden, trochu si pospali a pojedli večeři s kapkou araku a Bintangu – byla to vlastně to byla taková rozlučka s Ivánky, kteří druhý den vyráželi na Sumatru za orangutany.

Yogyakarta aneb explorujeme city

středa, 20. – 27. 10. 2010

Předesílám, že na Jogju jsme si vyhradili zbytečně moc času. Tolik podnětů tu není. Díky tomu ale můžeme psát tento blog, nakoupit neskutečné množství suvenýrů a dárků a Světla může v klidu proležet svoji angínu.

Začněme u sultánského paláce, starého města Kraton a okolních zajímavost. Na pohled to není nic ohromujícího a kdo chce z návštěvy něco mít, musí si vzít lokálního průvodce, který mu alespoň něco zajímavého poví. Také jsme se sem projeli všudypřítomným becakem (rikša, taxík na šlapací pohon). Zde je pár zajímavostí z tohoto výletu:

Pavilonek v sultánském paláci s klecí na děti. Sultánovi zaměstnanci, kteří zde půldne sedí, čímž sultánovi projevují oddanost a za což dostávají plat.

Předchozí sultán, číslo 9, byl také skaut a je zde vyobrazen se zakladatelem skautingu, lordem Badenem Powellem.

Tradiční loutkové divadlo s gamelanovým orchestrem v pozadí. Výroba tradičních loutek wayan.

Vodní palác v parku Taman Sari. Z věže nad bazénkem sultán shlížel na svůj harém a ve věži poté s vybranou dívkou dělal lásku.

Sovičky v kleci na ptačím trhu Pasar Ngasem na jihu Jogjy. Pejsci na ptačím trhu. Ano, na ptačím trhu jsou k nalezení i některé druhy savců.

V Jogje jsme také navštívili kavárnu a ochutnali Kopi Luwak neboli cibetkové kafe. Tato velmi ceněná a patřičně drahá káva je vyráběna z kávových bobů natrávených cibetkou, která žije na kávových plantážích. Kulturní program jsme završili koupí batikových obrazů v sympatické galerii.

Pak přišla na Světlu angína a museli jsme navštívit zdejší nemocnici. Zkušenost s místními doktory byla překvapivě dobrá a vyšetření i předepsání léků proběhlo hladce. Antibiotika Světlu vyléčila do tří dnů a je opět jako ryba. Během léčení Jíra lítal po krámech a dle seznamu sháněl všemožné dary a suvenýry. Bylo toho tolik, že jsme museli přikoupit kufr (do Indonésie jsme totiž letěli jen s jedním velkým zavazadlem, takže s to ještě můžeme dovolit).

Dále náš pobyt vyplňovaly návštěvy restaurací, kaváren, četba apod. Větším výletem byl už jen výlet na Dieng plateau, který je popssán samostatně.

Dieng plateau

pondělí, 25. 10. 2010

Po několika promaroděných dnech jsme konečně vyrazili na výlet!

Dieng plateau je náhorní plošina, vlastně dno starého vulkánu, na jehož okraji se nachází i nejvýše položená vesnice na Jávě. Podnebí je tu chladnější, častěji jsou zde mlhy a pravidelně přichází odpolední deště. Nicméně je to zajímavá oblast jak z přírodního hlediska – důkazy o sopečném původu v podobě sirných jezírek nebo kráteru s vřící vodou, tak i kulturně, protože se jedná i o lokalitu nejstarších chrámů na Jávě. Hinduisté věří, že bohové přebývají v horách a tato náhorní plošina poskytla i příznivé stavební parcely. Jen vlhkost rychle eroduje kameny.

Dieng je asi 4 hodiny cesty od Yogjy. Za polovinou cesty jsme zastavili na procházku čajovými plantážemi společnosti Tambi the. Hned jsme si nějaký čajík pořídili jako suvenýr :-) Cesta dál neustále stoupala. Dostávali jsme se do oblasti pěstování brambor a zelí. Neustále nás udivuje, do jakých nadmořských výšek a sklonu svahu jsou místní zemědělci schopni obdělávat půdu. Využijí i ten nejmenší kousíček podél silnice!

Vesnice Dieng ležící na dně starého kráteru leží ve výšce 2093 m. Nejprve jsme obešli jezírko, ve kterém se mísí voda se sírou. Zápach ale není tak silný jako přímo u kráteru.

Krajina asi o dva kilometry dále byla pro nás asi nepůsobivější. Byl zde velký kráter, takový kotel v zemi, ve kterém se vařila voda s bahnem. A asi i nějaká zkažená vajíčka, hádám podle smradu. Všude okolo byly vidět kouřící se místa, probublávající voda a v dálce nad tím i menší geotermální elektrárna.

Poslední zastávkou byl chrámový komplex Arjuna. Měli jsme štěstí, protože se zde právě natáčel pořad pro děti, jehož tématem bylo vaření oběda :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .