0
0

Tyto zápisky popisují strasti a radosti odvážných hobitů dlouhou cestou na sever mezi troly, horské obry, pohanské bohy a jinou havěť, aby tam, léta páně 2013, hodili prsten do ledového chřtánu Barentsova moře a nezachránili tím vůbec nikoho.

Tak nějak to prý bylo.

Den první, 5.7.

Budík je nastaven na půlnoc v naivní představě, že od 20:00 do půlnoci se vyspíme. V červenci. Při 26 stupních. Tak tenhle se povedl. Vyrážíme v 00:30 s cílem dojet do Kolndingu. Cesta v ČR bez problémů (pokud se situace na silnicích v ČR tak dá vůbec nazvat), ostatně co za problémy v noci.

Těsně před hranicemi však první zářez – jeden z radostně poletujících ptáků nějak neodhadl rychlost a směr pohybu našeho remorkéru a nechal mi na památku kolem světla a blinkru pár svých pírek.

Německý ráj na dálnici se ovšem ukázal býti již v kategorii urban legends: kvalita povrchu sice jakžtakž v pořádku, ale každou chvíli uzavírky, práce na silnici a omezení na rychlost byla nejvíc na 120 a 80. Bájné neomezené rychlosti si člověk užil jen na pár kilometrech, na kterých ale stejně vpravo jeli tahače a karavany šinoucí se 80 a vlevo tahače s autobusy šinoucí se 90. Nebo pak spořádaný ovčan evropské unie šinoucí se 120.

Cesta to byla D8 – Drážďany (A17) – Berlin (A13) – Berliner ring (A10) – Hamburg (A27). Tak tuto trasu opravdu nedoporučuji. Jiná trasa viz den 20.

Za Berlínem mě stejně jako v roce 2007 dohnal spánkový deficit, tak jsem se s ním něco přes hodinu popral na odpočívadle a výrazně to pomohlo.

Na hranici Něměcko-Dánsko jsme potom okoukli kamion, který z protisměru opravdu velmi pečlivě odplevelil středový pás od svodidel a ještě jej úhledně zoral. Rodilý zemědělec.

Do hotelu Kolfingfjord dorážíme něco kolem 14-té s neběhanými 1200km a paní recepční nám s neskrývanou radostí sděluje, že už nás v databázi má. Na množstevní slevu to sice ještěnení, na milý úsměv už ano. Vyfasovali jsme útulný pokojík na v hlavní budově plně odpovídající čtyřem hvězdám u názvu hotelu. I s vyhlídkou (přes malé okénko) na fjord. Co chtít více.

Počasí v Koldingu kolem +20, nárazový vítr, skoro jasno.

Den druhý a třetí, 6-7.7.

Po čtyřhvězdičkové snídani se vydáváme směr dále na sever. Cílem je dojet na hranice s Norskem a tam vyhlídnout kemp. Na dánsku jsou po cestě zajímavé snad jen dva mosty: Storebalt mezi ostrovy Fyn a Sjælland a Øresund – impozantní spojnice mezi Dánskem a Švédskem. Obě zajímavosti jsou samozřejmě řádně zpoplatněný mýtem: 235 DKK za ten první a 276 DKK za ten druhý. Což není úplně málo.

Øresund nemá toto logo jen tak ze srandy a začíná sjezdem pod hladinu. Nás ale nedostanou, my už z minula víme, že most na dánské straně klame tělem a začíná jako podmořský tunel. Dál už pak následuje výjezd na mohutnou, lany podepřenou mostovku se dvěma robustními sloupy. Megastavba jak se sluší a patří.

Po technických zajímavostech už placku se jménem Dánsko střídá placka zvaná Švédsko, kde bitvu o zakulacení obyvatelstva evidentně vyhrál McDonald těsně následován BurgerKingem. Alespoň podle billboardů.

V povedenou taškařici se pak změnilo u Göteborgu hledání obchodu s potravinami. Zastavili jsme u nějaké nákupní zóny, kde byl výčet všech obchodů. Místními názvy, takže něco jako čínština psaná latinkou. Jediné známé slovo bylo Lidl, ale z toho se vyklubala stejná tragédie jako u nás. Nakonec Martina navrhuje přepadnout ten obchod, který na parkovišti nabízí i nákupní vozíky. Toto bylo zvoleno myšlenkou dne, neboť jsme takto objevili Maxi ICA, což je něco jako větší Globus. Ten bohužel i přes svoji velikost zelený čaj v petce nenabízí. Marmeládu však již ano – za stejný peníz jako u nás (po přepočtu) lepší kvalitu. Více ovoce, méně E-ček a cukru. No a co, my ale zase máme marmelády plné jablek a výslednou chuť zvládá chemie, heč!

Někde u hranic s Norskem začínám mít roupy, že bych to zvládnul na jeden zátah až do Lomu s tím, že by se cestovalo i přes noc a kdyžtak bych někde na odpočívadle zalomil v autě. No … jako šlo to, o půlnoci jsem si zchrupnul u Lillehameru, ale spánek to nebyl kdovíjaký, takže po 2h jízdy jsem si to musel pro úspěch zopakovat. Pak už to šlo lépe a někdy kolem 11:00 jsme dorazili do Lomu.

Norové mohutně makají na vylepšování silnic a prodlužování dálnice, která za Lillehamerem končí, takže cesta šla poměrně pomalu i na Norské poměry (omezení na 70kmh kvůli stavbě) plus cesty docela rozbité od těžkých strojů, takže leckdy to nešlo ani těch 70. Jako třešničku na dortu Norové (bohužel) objevili kouzlo automatického mýtného, takže všude nasekali mýtné brány s kamerami a motorizované ptáčky nenápadně po malých částkách (10-30 NOK) oškubávají, pěkně pírko po pírku naž na holou kost. Takhle se to dělá, a né vyplašit ovečky hned paušálem na celý rok jako u nás 😉

Ubytování nakonec volíme ve Spiterstulenu, což je jedním z výhchozích bodů pro trek na Galdhøppigen. Je to spartánsky vybavená malá místnustka s tekoucí vodou v jedné z budov za přijatelných 330 NOK/noc plus ovšem nemalé mýtné 80 NOK za příjezdovou cestu – úzká, dlouhá a tuze rozbitá. Za to by spíš měli platit oni řidičům.

Bereme hned dvě noci – já jsem vyčerpán jak kreditka po nákupech a zítra chceme dát pořádný výšlap, takže síly, které přes noc naberu, tak zase nechám v horách. Předpověď slibuje, že by to mohlo klapnout. Nechme se překvapit.

Den čtvrtý, 8.7.

První primární cíl zaměřen a pal. Vyrážíme o půl deváté, tak akorát na 4+3h tůru na vrchol Galdhøpiggen, nejvyšší horu pohoří Jotünheimen, Norska a vlastně celého evropského severu za Alpami. Začínáme na 1100mnm a ten cílový kus skály ční do úctyhodné výše 2469mnm, takže procházka růžovým sadem to nebude. Cesta je totiž zároveň dlouhá jen pár mrzkých km, což slibuje krvavé stoupání. To ale žádného pravého hanáka nemůže zlomit! Krom teda počasí, které bylo důvodem, proč jsme se při minulém pokusu v roce 2007 otočili ve výšce 2200 a sestoupili dolů. Dnes to ale vypadá, že by mohlo vujít náramně – ráno jako malované, nebe bez mráčku a lehký vánek (spíš úplné bezvětří) navodilo optimistickou atmosféru. Pohled vzhůru již tak optimistický není, ale to se dalo čekat.

Cesta vedla hned ze začátku pěkně zostra a tak to bylo až na samotný vrchol. Můj uklidňující výrok „podle modelu je toto nejprudší stoupání na cestě“ už byl všemi ignorován, protože jej hory slyšely vskutku poněkolikáté. Jediné, co mi bylo dáno za pravdu, bylo, že dané stoupání bylo nejprudší na doposud ujité cestě.

Již od začátku byl ale pohled na hluboké údolí zalité ranním sluncem naprosto úchvatný. To, co se naskytlo za pohledy zhruba od těch 2200mnm, však vyráželo dech. Naprosto úchvarná panoramata zasněžených ostrých vrcholů, strmých skal, hlubokých údolí a ledovců. Člověk se tam cítí jako úplně malinkatá nicotná částice. Aby také ne – Jotünheimen v překladu znamená „domov obrů“ a toto označení si beze zbytku zaslouží.

Na výstupu míjíme dva „falešné“ vrcholy – Svellnose (2272) a Keilhaus Topp (2355). Ten první se dá obejít po sněhovém poli (ostatně zhruba od 2000mnm je sněhu více než dostatek), druhý se však musí vyšlápnout a pak kus slézt – má na obejití z boku příliš ostré hrany. Hned z druhého vrcholu jde ale vidět – Galdhøpiggen v celé své kráse. Šplhání do jeho 2469 výškových metrů už je docela náročné, neboť sněhové pole se zabydlelo v prudkém stoupání a nemínilo vyklidit pozice. Konzistence sněhu taky nic moc, několikrát natátý a zmzrzlý granulovitý sníh.

Ono obecně chození po těch sněhových polích je šichta. Má to tři hlavní úskalí:

klouže to. Na pár kroků nahoru se svezete o půl kroku dolů.

je to mokré. Voduvzdorná obuv je naprostou nutností!

odráží to slunce. Nutností jsou sluneční brýle a krém na opalování. Další věc s tím spojená je paradox, že při chůzi po sněhu jsem se mnohem hůře chladil než při chůzi po kamení. Proto jsem raději dával přednost kamenným polím než těm sněhovým.

Ve 12:50 jsme konečně stanuli na vrcholu. Dojem z výkonu a vyjímečnosti trochu kazí fakt, že je to tu jak na magistrále – taková spousta lidí. Hodně jich patří do oragnizovaných skupinek z chaty Juvashüte, která tvoří druhý možný – a díky své výšce kolem 1600 i méně fyzicky náročný – bod pro výstup. Vede však přes ledovec a je nezbytně nutné si předem objednat průvodce plus mít lezecké vybavení (lana a mačky – to vám tam ale půjčí).

Na vrcholu je i chatka, kde dokonce můžete nafasovat horký čaj – tomu říkám služby. Je tam zároveň i varování, že na cestu z Javashüte je potřeba výbava a průvodce. V Norštině a základních světových jazycích – angličtině a němčině a … bohužel češtině. Proč „bohužel“ je asi nasnadě: né že bychom byli taková velmoc, ale produkujeme příliš mnoho neukázněných turistů, kteří to berou klasicky „to ti prdlí Norové zase nějak přehánějí né, dyť na tom nemůže nic být, trocha sněhu“. A pak je tahají z bryndy, až se propadnou do trhlin v ledovci.

Panoráma nahoře asi netřeba moc popisovat, řekl bych, že ještě krásnější než Alpy. Nasekám nějaké fotky, napíšem pozdravy blízkým a hurá dolů, protože obloha pomalinku polehounku přestává být taková průzračně čistá. A že tady v horách to může být raz dva. Na cestě zpět přeje štěstí připraveným – kdo si nevzdal igelitku, musí po svých a ostrouhá. My ji samozřejmě máme, takže nasedáme a vezem se po sněhových polích jako králové. Ušetří to spoustu času a sil. Děkujeme, gravitace :-)

Návrat do základního tábora ve Spiterstulenu v 16:30, bawík už na nás z dálky radostně vrtí výfukem, že jsme ho neopustili a mě docela bolí nohy. Ani né tak z výstupu jako z toho sestupu, to mi prostě nedělá dobře. Ještě že jsme pěkných pár výškových metrů mohli frčet na igelitkách. Následuje sprcha a za odměnu si jdem na večeři. Sice to určitě nebude žádná láce, ale dneska si to fakt zaslužíme! Vzít ubytování na dvě noci se ukázalo jako správné rozhodnutí.

Večeři řídí takový přísný pán, kolem kterého všichni chodí po špičkách. Zeptá se nás, jestli chceme být sami nebo nám nebude vadit, když k nám někoho časem přihodí. Samozřejmě projevíme zájem být sami a podle jeho výrazu jsme se opravdu netrefili do správné odpovědi. Servírky už se zatajeným dechem pomalu začaly chystat igelitové pytle na ostatky, ale nakonec si mlčky zapsal číslo pokoje, usadil ke čtyřmístnému stolu a odešel. Chvilku čekáme, jestli nám třeba někdo donese jídelní lístek, ale ukazuje se, že jídlo je jednotné. No co, aspoň odpadá zdlouhavé rozhodování.

Večeře se skládá z couvertu, předkrmu (plátky lososa, vaj. pomazánka), hlavního chodu (hovězí kostky v omáčce s bramborem) a zákusku (vanilková zmrzlina na nějakém melounu). Bylo toho na jednoho člověka docela slušná porce. Cenu jsme neznali, platit se bude až při celkovém vyúčtování při odjezdu. Bylo to moc dobré, užil jsem si to … ale to jsem ještě netušil, že nás tahle „sranda“ bude stát 340 NOK. Pro ty, kdo na poslední chvíli věří v překlep, to zopakuji slovně – tři sta čtyřicet norských korun. A pozor, zlatý hřeb večera – za jednoho! Raději to nepřepočítávejte na CZK, z vlastní zkušenosti, ušetříte si šok :-) No ale co, žijem jen jednou …

Suma sumárum – nohy sice cítím, ale primární cíl zasažen přesně na střed a každá i ta nejmenší vynaložaná kalorie za to stála. Takhle se vskutku vytvářejí zážitky na celý život. Děkujeme, páni obři, že jste nám dovolili okouknout váš domov.

Den pátý, 9.7.

Odjezd ze Spiterstulenu směr Trondheim a dále na sever po silnici E6. Počasí udělalo otočku o 180 a nyní už je zataženo, větrno a pršavo. Takže nám to vyšlo tak akorát. Na cestě nic zajímavého, kromě toho, že čím dál na sever, tím jsou řidiči tak nějak víc „v pohodě“, už i předjíždějí a moc si nelámou hlavu s limitem 80kmh – jede se zhruba kolem 90. Asi se jim taky nechce po kvalitní široké silnici courat 80kou, což se jim ani nedivím. Jenom okolo Trondheimu se motá dost kamionů – holt přístav. Sice valí také těch skoro 90, ale v kopcích jim dochází dech. Naštěstí kopce tu jsou spíš prudké než dlouhé, tak to často pod 80kmh nepadá.

Parkujeme asi 300km pod polárním kruhem a na přírodě už to začíná být znát – stromy jsou výrazně nižší a celé to tak trochu připomíná spíš Kanadu než Evropu. Je to prostě takové zvláštní a hlavně krásné. Kdo ohrnuje nos nad studeným severem, vůbec neví, o čem mluví.

Přenocování v kempu. Opět skromná, ale hlavně čistá a útulná chatka. Ať už jsou Norové jací chtějí, jedno jim nejde upřít – smysl pro detail, praktičnost a HLAVNĚ čistotu. Oproti nim jsou češi jedna velká banda špindír z jihu.

Den šestý, 10.7.

Cesta dál na sever. Ubíhá to bez problémů. Až na ty bobily (v norštině obytné auto nebo auto s karavanem), ti se dost courají. Zhruba ve 13.00 dorážíme na parkoviště za městečkem Rana, taková náhorní plošina asi 66° 33″ severně a 15° 19″ východně. Ano, je to tak, těmito souřadnicemi prochází severní polární kruh – náš druhý primární cíl byl opět úspěšně dobyt! Sundávám sněžnice a za štěkotu psího zpřežení hrdě zapichuji českou vlakju. A sakra, ten asfalt nejde prorazit :-)

Počasí je uspokojivé, sice jsou semtam nějaké dešťově hrozící mraky, ale jejich málo a slunce se ke slovu dostává příjemně často. Místo je typicky Norsky náležitě využito – je tu kovový i dřevěný globus, parkoviště, restaurace, centrum s upomínkovými předměty apod. Kupujeme si šťopičky na památku, hamburgera na zahnání hladu, já si to tam tradičně poskáču s foťákem a razíme dál.

Tak a odteď už nebude noc, slunce bude strašit na obloze 24h denně. S tím souvisí jedna dobře mířená rada – při letní cestě do Norska, obzvláště chystáte-li se za polární kruh, je velmi důležité si pořídit nějakou tmavou větší deku na zakrytí oken. V chatkách sice jsou záclony, ale z nějakého neznámého důvodu jsou dost průhledné. Pro někoho, kdo přes den maká (řídí) a je zvyklý spát ve tmě, může být spánek za světla dost smrtící kombinace. Pro představu – o půlnoci je tam stejně světla jako tady zhruba hodinku před západem slunce.

Za vesničkou Sommarset cesta končí a nebýt přistaveného trajektu, tak jsme skončili v moři. Ještě že nás zastavili, ale chtěli za to 130 NOK. Cesta trajektem trvá jen chvíli a je to takový ten menší nekrytý trajekt, takže jsme vyběhli na horní palubu nad auta a navigovali kapitána, aby se náhodou neztratil. Mezitím se ovšem na širém moři udělalo bawíkovi od toho houpání špatně a začal kvičet. Nenápadně jsem sáhl do kapsy, odemknul a dělal jakoby nic. Akorát jsem si s ostatními vyměnil pohledy typu „to musí být ale debil, kterýmu to ječí, že?“. Koho by napadlo, že soudruzi z NDR namontují k alarmu i polohové čidlo. Já si ten manuál snad nakonec i přečtu.

Míjíme město Narvik, kde se chystáme pomoci Norům v boji proti nacistům, ale podle historických cedulí zjišťujeme, že jedem pozdě.

Kolem osmé – kousek za Narvikem – nacházíme vhodný kemp. Opět chatka, tentokráte s výhledem na moře. Uděláme večeři, sprcha a jdeme spát. První noc bez tmy. Pořešili jsme to tak, že na závěsy jsme ještě navěsili deku a ručníky, čímž jsme udělali aspoň nějakou tmu.

Den sedmý, 11.7.

Bobil. BOBIL!!! Bobilové se přemnožili. Navíc útočí ve smečkách. Jen tu a tam se objeví osamocený kus, ale ten patří mezi ty silnější a nelze ho zkolit. Nic naplat, my máme kamiony, Norové mají bobily. Připisuji si je na seznam nejvíce nenáviděných účastníků silničního provozu. Na druhou stranu musím uznat, že často si někteří napraví pochroumanou reputaci záměrným opouštěním silnice na odpočívadlo jenom pro to, aby nás pustili. Přecijen řidiči bobilů jsou většinou Norové a ti jsou veskrze slušní. O to víc zaráží, že si pořizují takové strašné věci. Padla myšlenka, že s ohledem na věk řidičů (vesměs důchodci) prostě běžný Nor na důchod pořídí bobil a přes léto si jezdí po Norsku a poznává svoji zem. S ohledem na rozlohu Norska a rychlosti jejich přesunu věřím, že jim to vydrží na zbytek života.

Ve městě Alta podnikáme nákup v marketu Coop Prix – všechno to tam vypadá nějak lépe, krom cen, samozřejmě. Kupujeme chleba, krevetovou pomazánku, párky a čaj. Ač cenově bereme prakticky to nejlevnější (cifry jsou lehce pod úrovní u nás, ale bihužel v jiné měně), podle složení a chuti by to kvalitativně odpovídalo u nás top-exclusive-excelent-A+++ kvalitě za ještě větší cenu jak tohle levné po přepočtu. Namátkou ty nejlevnější párky obsahovaly 70% masa a skutečně tam bylo. Schválně někdy u nás koukněte na složení těch nejlevnějších párků a pak se je pokuste sníst (ale raději pod zdravotním dozorem) 😉

Vegetace se nenápadně pořád zmenšuje, hor naštěstí ne. Nejsou to Jotünheimen, ale pohled na strmé skály čnící z moře částečně zalité sluncem (nebo s vrcholky schovanými v mracích), na kterých se drží zuby nehty různá vegetace, je vskutku dechberoucí a neomrzí. Nejzajímavější na nich bylo, jak se na jedné strmé skále umí vystřídat snad všecha flóra – dole stromy keře kvítka, no prostě jako u nás. O kus výš zakrsliny, pak už jen mech a tráva a nakonec holá skála s vodopády. K tomu často duha. A to vše na „pár“ metrech, protože sklon je hrubě přes 70 stupňů.

Počasí lítá od jasna po slejvák, to je ale na norském pobřeží naprosto normální jev. Jak se dostáváme k blízkosti Nordkappu, mizí i ty nejotužilejší stromy a zůstává jen tráva, mech a keříčky borůvek. Ty chutnají stejně dobře jako u nás. No co, někdo si jezdí na borůvky do Jeseníků a my na sever Norska. Prostě vataři :-)

Díky deštivějšímu počasí se projevuje trabl se stěrači. Nevím, čím to je, ale na mé straně každý stěrač selhává a stíra na pytel :( Nechává mlhu. Jízda v dešti se tak stává dost namáhavou. Později to docela výrazně vylepší přihnutí raménka stěrače, takže to vypadá na unavenou pružinu.

Ubytování opět kolem osmé, tentokráte už na ostrově Magerøya, kde se známý Nordkapp nachází. Ani jsme si nevšimli, že tam jsme. Ten tunel 6.8km „strmě dolů a pak strmě nahoru“ z hladiny moře ale byl nějaký podezřelý. Dočítáme se, že se zove Nordkapptunelen a je to právě ten onen spojovací tunel mezi pevninskou Evropou a ostrovem Magerøya. Vede pod mořem, nahrazuje trajekt a měl být zpoplatněn ekvivalentním mýtným. Jestli si to dobře pamatuji, stál miliardu NOK a norský parlament přikázal, že 210 milionů musí být splaceno formou mýta o stejné výši, jako tomu bylo v případě trajektu. Díky velkému zájmu turistů se to však splatilo dříve než plán (rok 2014) a tak bylo mýto v červnu 2012 zrušeno. Jsme klikaři, ona to totiž úplná láce nebyla (stovky NOK).

Dnešní bilance – na brzdové kotouče přidány dvě vlny: jedno stádo sobů a jeden mořský racek. Nevím, co ho ta příroda učí, že před jedoucím autem se ze svodidel utíká vrhnutím se před dané auto přímo proti hodně silnému větru. Takže i přes máchání křídly zůstal levitovat přesně na místě, kam by v případě nebrzdění doputovalo moje čelní sklo. A že ti mořští rackové nejsou žádní drobci.

První kemp neklapl, mají plno, ale navedli nás do města Skarsvag, kde už ubytování máme. Kemp se jmenuje Kirkeporten Camping a pyšní se tím, že je to nejsevernější kemp na světě. No, těžko to zjišťovat na vlastní kůži, tak tomu holt musíme věřit :-)

Standardní postup – večeře, sprcha, spánek. Je 23:21 a venku to vypadá spíš jako dopoledne.

Den osmý, 12.7.

Tak jsme tady. Plán na obsazení kóty posledního primárního cíle určuje počasí. A to není jen tak, protože je pořád škaredě, ikdyž předpovědi slibují téměř polojasno a beze srážek. Ovšem až od 17:00. Původně jsme si mysleli, že jednu noc přespíme, dáme Nordkapp, pak přes noc vyšlápneme tůru na Knivskejlodden a pojedeme pryč. A kam dojedeme kolem 15té dalšího dne, tam to zapíchneme.

Ráno se však předpovědi o něco změnily a nejlépe má být v sobotu dopoledne. Takže měníme i my – prodlužujeme nocleh o další dvě noci s tím, že to bude Nordkapp – noc – Knivskejlodden – noc – odjezd.

Do centra na Nordkappu přijíždíme asi ve tři a kupujeme si vstupné za 320 MOK na 12h. Je to však hrůza a děs: Nordkapp je – i přes svou malou výšku 308mnm – ponořen v mracích. Jde vidět sotva na 30m a to navozuje opravdovou atmosféru konce světa. V obchodech se suvenýry to také není žádná výhra – je to samý laciný kýč. Trochu zklamání, které o něco vylepšilo nalezení takové šikovné a kvalitní čelenky z vlny Merino. Stejně na zimu budu potřebovat novou, tak proč si nepořídit rovnou památeční čelenku.

V jednom mrakovém okně fotíme globus a okolí, než se to zase zahalí do mléka. S mým velkým foťákem asi působím jako někdo, kdo ví, jak se s tím zarábí a tak mě žádají postupně tři lidé, abych je s tím globusem cvaknul jejich přístrojem. Jeden z nich je prý z Litvy a dojel sem stopem. Tomu říkám odhodlání.

Na závěr kupujeme pár upomínkových předmětů pro své blízké a vyrážíme do opět řádně zhoustlé mlhy najít vozidlo. No, moc se ten Nordkapp nepochlapil.

Den devátý, 13.7.

S motlitbou na rtech jsem šel spát a s motlitbou (pohanskou, Odinovi, co taky tady na severu jiného) se i probouzím. A byly vyslyšeny! Venku je obstojně. Není to žádné hifi, ale mraky jsou vysoko, neprší a nefouká. Vyrážíme směr parkoviště kousek od výběru vstupného na Nordkapp. To tvoří výchozí bod pro 9km dlouhou tůru na výběžek Knivskjelodden, který je ještě o 1500m severněji než samotný Nordkapp (a o bambilión procent méně komerční).

Tůra začíná v 8:00 a vede docela pustou krajinou – jen kamení, bažiny, nízká tráva a lišejníky. Je to trochu zrádné na odhadování vzdáleností, neboť zde zcela chybí jakékoliv záchytné body (stromy, domy, sloupy, prostě cokoliv, u čeho znáte velikost a mozek pak může posoudit, jak je co daleko resp. jak je co veliké). Cesta vede téměř pořád z kopce, ale tak nějak nenápadně, moc to nepoznáte, dokud to pak nemusíte na zpáteční cestě vyšlapat. Jinak je orientačně snadná, jednak je vyšlapaná a druhak značena nepřehlédnutelnými kamennými mužiky. Počasí se pořád a pořád jemně zlepšuje, úplně blankytná obloha to sice není, je to takový ten vysoký opar, ale vítr je mírný (v některých zákrytech zcela bezvětří), teplota (+8) rozumná a co víc si lze od vrtkavého severského počasí přát.

Zajímavosti:

křemenové žíly

Prostě v šedozelené krajině najednou doslova svítí bílý flek – veliký kus nádherně čistého křemene. Takhle čistý jsem jej asi nikdy neviděl. Připomíná to spíš hroudy sněhu.

flóra

Nikdy bych neřekl, že v případě trav tu bude taková rozmanitost. M9stní krajina vypadá pustoprázdná jen z dálky, z blízka se tu zuby nehty drží poměrně široká škála travin. Nerostou všechny pohromadě, ale složení se mění za každým kopcem, záhybem a u moře.

fauna

Tvoří hlavně ptáci. Já teda poznal jenom racka, ale minimálně další tři-čtyři druhy by se našly (dokonce jeden černobílý pták s červeným zobákem byl při bližším prozkoumání fotek kroužkovaný). Rackové na nás jednu chvíli poměrně naštvaně doráželi (doslova pořádali nálety, ale blíž než na pár metrů se neodvážili). Předpokládám, že tam u pobřeží hnízdí, což se potvrdilo později, když jsme v dálce u moře viděli pobíhat dvojici šedých a vykulených racků. Zjevně mrňata.

K finální kótě dorážíme zhruba v 10:50. Je to tu úžasné. Nekonečný oceán bombardující skalnaté pobřeží vlnami měnícími se ve vysoké výtrysky vodní tříště. Zapíšeme se do návštěvní knihy (jsme ten den první) a jdeme okouknout síly Barentsova moře zblízka. Je to hlučná, ale zároveň velmi uklidňující podívaná. Mezi obrovskými kamennými bloky jsou malinkaté křišťálově čisté tůňky, které překvapivě hýří životem – sasanky, korýši, škeble, řasy. A tady, na pustém, odlehlém a čarokrrásném severu naše cesta končí. Primárního z primárních cílů bylo dosaženo. Všechny primární cíle byly dosaženy beze ztráty kytičky a s počasím, které leckdy bylo téměř unikátně výborné. Nyní už nás čeká už „jen“ cesta zpět do vlasti za všedními starostmi a radostmi. Sny jsou od toho, aby se plnily a my si můžeme zase jeden škrtnout. Jestli to takhle půjde dál, tak nic nezbude :-)

Den desátý, 14.7.

Odjezd z Nordkappu směr Alta. Sever se s námi loučí po svém – déšť, mlha, zima. Kemp před městem Narvik.

Den jedenáctý, 15.7.

Dále na jih přes město Narvik směr Trondheim, za severním kruhem kemp. Celou cestu spíše propršelo.

Dnes jdou ty kilometry ztuha. V Coopu si kupujeme oblíbený krevetový salát, pak cestou nějaké to moje poskakování kvůli focení míst, co jsem si vyhlídnul cestou na Nordkapp a u trajektu jsme čekali více než hodinu, protože nám jeden fouknul přímo před nosem a další, co přijel, měl technickou pauzu. Nejdřív krmili trajekt palivem (to se tak někdo má, když nemusí jezdit k čerpací stanici, ale čerpací stanice si jezdí k němu) a zřejmě se pak krmila i osádka, protože byla doba oběda.

Z toho focení by ale mohlo i něco vyjít, mám z toho dobrý pocit, úžasná panoramata s oknem hezkého počasí. No, ikdyby ne, tak minimálně jsem si to focení náležitě užil.

Kemp za náhorní plošinou s polárním kruhem. Zde milé překvapení, když nám mladá slečna v recepci na pozdrav „hello“ odpověděla „dobrý den“. Zjistili jsme, že se jedná o českou studentku (dokonce prý studuje v Olomouci), která sem už třetím létem jezdí vypomáhat místní rodině s kempem. Za domácí úkol si spočítejte, jaká je pravděpodobnost, že v náhodně vybraném kempu u polárního kruhu potkáte v recepci češku ze stejného města :-)

Den dvanáctý, 16.7.

Dále na jih přes Trondheim směr Oslo. Máme celkem slušnou časovou rezervu, takže byl ke kulatému stolu svolán štáb velících důstojníků a domluveno následující – trasa se mění na „zkratku“ přes Preikestolen. Ten jsme sice viděli již minule, ale počasí má být podle předpovědi luxusní a malé opáčko nikdy neuškodí. Bawík tam ještě nebyl a stávající foťák taky ne. Cestou zpět to vezmeme trajektem z Kristiansand do Dánska. Ten objednáváme předem přes internet (opět trefa do černého, kemp má wifi free zónu), jede nám to v 16.30 a vyjde na 130 EUR za 3h cesty lodí. Není to sice něco extra levného, ale zase se ušetříme nějaké km na silnicích (vynecháme celé Švédsko) a hlavně se nebude platit žádné mýtné na těch dvou darebných mostech v Dánsku nebo hraniční Svinesund v Norsku.

Konečně mi taky strhli „předplatné“ za mýto v Norsku (při registraci se zadá číslo karty, oni si na ověření strhnou jednu norskou kačku, pak při prvním průjezdu si strhnou naráz 300 NOK a z toho se platí mýto. Přeplatek se vrátí.) Paradoxně nezaznamenali první průjezd hraničním mostem Svinesund, ale až nějaký úsek o 3 mýtné brány dál v Norsku.

V tuto chvíli na mém účtu evidují jen 3 průjezdy ze 6.7. Jde to prostě pomalu – píšou, že se jedná o ruční práci. Zřejmě tam sedí člobrda, jehož práce je 8h denně civět na fotky a odklepávat výsledek počítačového rozpoznávání značek. Zajímavá a naplňující práce :-)

Den třináctý, 17.7.

vyjíždíme z Kempu a vjíždíme zrovinka na náhorní plošinu před Altou. Silnice téměř prázdné, to se hodí, dnes se musí zvládnout alespoň 700km, což v Norsku znamená tak 11-12h za volantem. V protisměru míjíme sanitku – sice nezvyklé, ale už ji poznám z dálky, mají fakt vymakaný majáčky (přes celou délku kabiny modré diody a stroboskopicky zabliká nejdřív pravá půlka, pak levá a tak dokola. A to VELMI silným modrým světlem). Brzy však potkáváme i druhou a třetí, opravdu spěchající. Po pár kilometrech i eskadru třech hasičských aut. Někde za námi se muselo stát něco škaredého. O dalších pár km nás dojede (a předjede) ten první sanitní vůz, asi veze zraněného? Ale není tomu tak – zřejmě byla odvolána na další případ. Vidíme, jak zastavuje u nějakého auta s varovnými blinkry a záchranáři utíkají po srázu u silnice dolů k offroadu, co je tam nehezky zaparkovaný v porostu. Žádné brzdné stopy a to ani na sjezdu ze silnice. Vypadá to na dvě paralelní události. Žeby nějaké sluneční erupce, když už se i v Norsku tak mohutně bourá? Snad budou všichni zdrávi …

Dál už jen nudná cesta, ovšem s krásnými výhledy, jak už je tu v Norsku zvykem. Míjíme i „stará dobrá“ místa z minula – umělá přehrada, silniční „3D“ tunel ve tvaru závitu a podobné kousky.

Ubytováváme se v kempu kousek za trajektem, asi tak 50km od cíle (Priekestolen). Kemp je asi slabší, co jsme tu zažili – čistota na hraně, postel vrže a je nepohodlná, ve sprchách neteče teplá voda.

Den čtrnáctý, 18.7.

Ráno mě probouzí neobvyklý hluk – mrholení. Je to nějaké divné, když je vlastně podle předpovědi to skoro jasno. Kouknu na předpověď počasí (oblíbený portál Meteoblue.com) pro Priekestolen – a fakt, jasno po celý den. Beze srážek. Tak se to asi teda probere. Po hodině se to opravdu probralo – začlo regulerně silně pršet. Né že bych bezmezně věřil předpovědím počasí, ale na 24h bývá úspěšnost celkem vysoká, jenže tohle je ÚPLNĚ jiné počasí. Něco je špatně. Po dlouhém bádání zjišťujeme viníka – portálMeteoblue si myslí, že Preikestolen je na 9&grad; východní délky, ale podle navigace a googlu je na 7mi. No co, blbý dva stupně že … ale znamená to rozdíl mezi východem a západem Norska, což nějakou tu stovečku km hodí. A jelikož zrovna v Norsku je počasí jiné doslova na každém konci delšího tunelu, tak 100km je smrtících. Stejně jako je smrtící i předpověď pro opravdový Preikestolen – déšť, děšť a zase déšť. To nás teda Meteoblue slušně vyšplouchlo :( Taková čára přes rozpočet. Znechuceně se domlouváme, že nezbývá nic jiného, než v 11:00 odjet z kempu směr Kristiansand, na cestě si najít kemp a udělat si vyloženě odpočinkový den. Tenhle plán teda fakt nevyšel a mám nutkání napsat do nově otevřeného fóra na Meteblue, jaké nám to připravili milé překvapení. Jediné štěstí je, že už jsme na té skále byli minule a tak to tolik nebolí.

Na cestě se tentokráte předpověď vyplnila do puntíku, lilo skutečně vydatně. Lehce po 14té hodině nacházíme hezký kemp u jezírka, asi 190km od Priekestolenu. Zbývá nám zhruba 100km do Kristiansandu, takže válení, koukání na seriál v notebooku a tak :-) Zítra bude taky dost času, trajekt nám jede v 16:30, musíme však být nejpozději v 15:30 nastoupeni na značkách.

K večeru se na nás usmívá slunce a modrá obloha, jakoby nic. Zatahuji závěs a řka „no, teď děláš machry, ale kde jsi bylo ráno, hmm?!!“ přes okno ještě přehodim ručník. Dneska už si nevezmu ani foton, jen si je všechny klidně nech, ty špekatá koule hořícího vodíku!

Večer ještě prolézáme na internetu kempy v Dánsku a nakonec se rozhodujeme, že si na závěr dopřejeme luxus v podobě našeho oblíbeného KoldingFjord hotelu. Akorát tam nedojedeme dříve než tak ve 23:00, ale mailem nás ujistili, že na recepci jsou 24h denně a nebude to problém. Takže jsme provedli blokaci, platbu kartou a můžeme jít v klidu spát. Někdy ty moderní vymoženosti nejsou až tak k zahození.

Den patnáctý, 19.7.

Výjezd směr Kristiansand. Počasí se postupně vylepšuje, až vyšplhá na nějakých +22, což je pro někoho, kdo je aklimatizován na teploty lehce nad 10, docela vedro. Jelikož času je poměrně dost (trajekt odplouvá až v 16:30), měníme trasu tak, aby vedla kolem moře a mohli jsme tak do něj případně i vlézt. Náhoda tomu chtěla, že se můj ledabyle zvolený průjezdní bod trefil téměř přesně na místní pláž. Parkoviště samozřejmě přítomno, bylo tam molo s malou písčitou pláží a na obě strany se táhlo takové hezké pobřeží ze skal, co byly holé a pozvolna se svažovaly směrem do moře – ideální na opalování. Pár metrů od moře navíc voňavý borovicový háj, prostě super. Martina tam vlezla hned, moře prý teplotně bez problémů, takže jsem po pár minutách neodolal ani já. A to už je co říct :-) Potom jsme si na skalách u moře dali reke (krevety) pomazánku doplněnou o naložené krevetky, no prostě piknik jako malovaný.

V 15:00 jsme v Kristianlandu u odjezdu trajektu. Už samotná rozloha parkoviště naznačovala, že to nebude žádný drobek. Paní u okénka nám sdělila, že trajekt je na odjezdu Hirtshalsu 50 minut zpožděný, takže jsme zaparkovali a pozorovali lidi jak zabíjejí čas. A taky racky, jak mlsně okukují lidi čekajíc co komu upadne.

Zhruba v těch 16:30 přijíždí trajkt s honosným názvem Color Line Super Speed 1. Už chápu, proč je to parkoviště tak velké a kam to všechno chtějí narvat. Ta „loďka“ je dlouhá 160m, má 9 palub a vleze se do ní 764 aut a skoro 2000 lidí. Uvnitř bylo téměř vše kromě kina a bazénu. A lidí jako mravenců.

Při rozjezdu aut na parkovišti míjíme hejno racků, kteří se docela slušně perou o trojúhelník pizzy. Jsou do toho tak ponoření, že je málem smetlo jedno z aut.

Zhruba za hodinku naloďování aut, kamionů a lidí odplouváme rychlostí 50kmh na 3h cestu směr dánský Hirshals. Stojíme na venkovní vyhlídce na zádi lodi a dáváme poslední sbohem návykově krásnému skandinávskému poloostrovu.

Do Dánska připlouváme asi o hodinu zpožděni, takže do Kolndingu se dostáváme až kolem půlnoci. Opravdu klika, že jsme si bookli ubytování předem, v tuto noční hodinu už bychom ubytování sháněli skutečně velmi těžce (zkušenost z minula). Je to sice dražší, ale čeká nás dlouhá cesta domů a není vůbec od věci se pořádně vyspat a dobře nasnídat.

Na pokoji pak zjišťujeme, že jsme se oba trochu přismahli sluníčkem. Holt i na severu sluníčko umí. Ostatně všichni jistě dobře vědí, že slunce neopaluje teplotou :-)

Den šestnáctý, 20.7.

Ráno se nikam nespěchá, na snídani jdeme až skoro v devět a po vydatném jídle se jdeme ještě projít k molu. Cesta pak pokračuje přes Dánsko směr Německo. Dálnice jsou poměrně dost ucpané, provoz se nám na sobotu zdá nějaký hustý a navíc dánové rádi cestují v levém pruhu, takže vlevo se šineme 100 a v pravo to jede 90. To ještě netušíme, co za peklo na nás chystá Třetí Říše. Už za hranicemi na dálnici A7 – blízko Hamburku – pozorujeme, že protější směr prakticky stojí ve všech pruzích. Dlouhé kilometry. Bohužel tato choroba zanedlouho postihuje i nás směr a poskakujeme rychlostí chůze vpřed světlým zítřkům. Po pár set metrech se rozhoduji sjet z dálnice a okouknout alternativu. Schůdně vypadá jet po „okrsce“ víc na východ, napíchnout se na A21, pak A1 a následně za Hamburkem na A24 směr Berlín. Skoro to vyšlo, kdyby nebyl nájezd z A1 na A24 uzavřen a doprava nesvedena směr Hamburk. To by tak ještě nevadilo jako mě spíš vyděsil fakt, že A24 směr Hamburk-Berlín byla opět totálně zacpaná a zase stála. Tímhle fakt nepojedu. Další zastávka a změna plánu: pojede se Hamburk – Hannover (A7) – Magdeburg (A2) – Lipsko, Drážďany (A14).

A tohle byla konečně trefa do černého. Né že by tam nebylo občas nějaké omezení, ale obecně dálnice krásná, skoro prázdná a rychlost velmi často neomezená. Takové cestování si nechám líbit, cesta už se těm legendám a bajkám o německých dálních podobala výrazně více. Každému cestovateli vřele doporučuji jet spíše touto trasou, ikdyž navigace bude tvrdit, že je pomalejší o 15 minut než „vrchem“. Nevěř té křemíkové pixle ani za mák, není tomu tak!

Do ČR přijíždíme asi v 8, do Hradce už za šera a do Olomouce kolem 23:00 za tmy. Je to divný pocit, řídit za tmy :-) Vůbec je to tu nějaké divné … v noci je tma, ve dne je horko, divný kraj tohleto.

A tak naše putování za nejsevernějším cípem Evropy končí. Až na ten úlet s Priekestolenem se vše povedlo na jedničku, nikde žádný zádrhel, lidi a technika fungovali na jedničku, počasí tak na dvojku. Vracíme se spokojeni a plni nezapomenutelných zážitků ze země pohanského boha Ódina a „mrazuvzdorných“ Sámů. Nejsem si zcela jistý, že to byla poslední návštěva této civilizované, ale zároveň napůl divoké země, protože je to jako drogra. Ikdyž dostanete hodně, chcete pořád víc a víc.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .