Černá Hora 2011

Každá nová cesta je jako nepopsaný list – čeká na první krok, na první slovo nebo větu. A také na šťastný konec, protože ty jsou také velice potřeba. Jsem sice už zpátky doma, ale prostřednictvím následujícího textu si projdu letošní letní cestu znovu, abych pokud možno nic nezapomněl (paměť bývá nespolehlivý a někdy i prolhaný rádce) a aby i někdo další věděl, co teď vím já. Nechci a nebudu psát turistického průvodce, bedekrů je už dávno dost a dost a já nechci opisovat; rád bych, aby vznikla jakási cestovní dojmologie – pro mě i pro jiné. Ale hlavně pro mě, co si budeme povídat…

Letos bylo všechno jinak: loňské Rusko jsem dlouze plánoval a nakupoval různé cestovní potřeby, zatímco letos stačil týden a jediné, co jsem musel urgentně pořídit, byly nové plavky. Zatímco loni jsem se chystal na táboření v ruské tajze a na ostrovech v Bílém moři, tři týdny jedl z ešusu a myl se v jezerech, letošní cesta byla jednoduchá a mnohem civilizovanější: hotel, pokoj s koupelnou, jídlo v restauraci a tak dále… Tím ovšem odlišnosti nekončí, spíše začínají: zatímco loni byl mým průvodcem mužik, opilec, kterého jsem si soukromě překřtil na Ivana (jak taky jinak?!), s přístupem vy jste tady kvůli mně a já můžu všechno, letos to byla paní Marie (jméno tentokrát netřeba měnit), která tam byla jen a pouze kvůli nám, což byla příjemná změna; loni jsem si psal cestovní deník (míst a dnů bylo mnoho), letos se spoléhám jen na paměť a fotografie, neboť těch několik dnů i míst snad zvládnu i bez psaného slova. Porovnávat zkrátka nelze.

Zde jsem člověkem, praví jedno reklamní heslo – a platí i o letošní cestě, zatímco loni jsem byl spíše pračlověkem; byl to ale vynikající a unikátní zážitek, jakých není moc (nebo žádný). Každá cesta, každé místo (a koneckonců i každá věta nebo země) chtějí své. A mají to dostat. Zkrátka a dobře – byl jsem letos takzvaně u móře, ale nejen u něj a v něm, neboť nejsem rybář, natož ryba. Všeho moc škodí. Chtěl jsem (a potřeboval) vidět i něco jiného – což se podařilo. Tak tedy Černá Hora alias Montenegro…

Loni mohla každá věc, kterou jsem si zapomněl vzít s sebou, znamenat vážné problémy (stejně jako každá přebytečná by mi překážela), letos ale ne, takže jsem balil poněkud lehkomyslně den před odjezdem. Zájezd jsme zakoupili jako last minute, takže na nějaké dlouhé přemýšlení ani nebyl čas (a stejně nebylo co řešit). Co si nevezmu, to si koupím. Co si nekoupím, to nepotřebuji…

Jen jedna věc mi tradičně odjezd kazila: kdykoli kamkoli jedu na více než 1 den, mám s tím problém. Propadám vždy jakési tiché hysterii, a čím více se odjezd blíží, tím méně se mi chce odjet, navíc mívám pocit, že jedu kamsi navždy, že tam nebudu mít co dělat (letos jsem si alespoň už konečně přiznal, že jsem cosi jako latentní workoholik, který neustále musí něco dělat, a představa jakékoli nejasně představitelné doby či činnosti, kdy nevím co a jak, mě přivádí k zoufalství). Takhle je to vždycky. Marně si říkám, že to znám, že to bude dobré a že mě vše okamžikem odjezdu přejde (jako vlastně dosud vždycky) – stejně se podvědomě děsím. Rozum nefunguje, iracionalita vítězí. Také mi program typu „někam jedu, tam budu a uvidím“ vždycky připomene letní (a tehdy ještě pochopitelně pionýrský) tábor, kam jsem nikdy nechtěl jet, leč jakožto nezvedené dítko školou povinné jsem musel, aby ode mě rodiče měli aspoň někdy pokoj. Táborů jsem přetrpěl několik, dokonce i jednu odborářskou rekreaci v Rožnově pod Radhoštěm, která až příliš připomínala budovatelské komedie s revizorem Gustavem Andělem (Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách – znáte, ne?), že mám už navždy hrůzu z čehokoli organizovaného. Blbé, že? Ale každej je nějakej a já za tohle prostě nemůžu; vůbec přitom nezáleží na tom, s kým a kam jedu.

Konec keců. Co s sebou? Kromě nějakého toho oblečení, dokladů, peněz, lékárničky a další veteše je důležitá zejména technika:

Sony NEX-3

objektiv Sony 18-55

Samsung WB500

paměťové karty

baterie

nabíječky, kabely

utěrka na optiku

balónek

polarizační filtr

fotobrašna Hama

mobil Samsung U800

nabíječka k mobilu

netbook + zdroj

brašna na netbook

MP3 přehrávač

sluchátka

zdroj

prodlužovačka

Zabaleno, hotovo. Co nemám, prostě nemám (nakonec se ukázalo, že nemám pouze malý stativ, který jsem ale stejně nepotřeboval).

Naše cesta vedla přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, zase pak kousek Chorvatskem – a nazítří brzo ráno jsme byli na černohorských hranicích. Někdejší Jugoslávie je fakt podivné místo: všude samá hranice, často i dost přísné a zdlouhavé kontroly (ovšem na Rusko nemá nikdo a loňských 9 a půl hodiny na lotyšsko – ruské hranici nepřekoná nic, ani nějaká tahle Jugoška – a nijak dlouho to netrvalo, to je také nutno říct), na než jsme rádi a velice rychle zapomněli, jsouce postiženi Schengenem.

Cesta ubíhala poměrně rychle, hlavně díky chorvatské dálnici, kterou jsem letos poprvé projel celou a opravdu těžce jsem Chorvatům autostrádu s mnoha tunely a bez jediné díry nebo omezení provozu na několika stovkách kilometrů záviděl, ale přesto jsme museli konstatovat, že nás sezení v autobuse Scania Irizar dost ničí… – místa tam bylo žalostně málo a sedačky asi pro trpaslíky. Na každou zastávku jsem se těšil a kvůli záchodu to nebylo. Pro jistotu jsem totiž pil velice málo a skoro ani nejedl, protože někteří řidiči moc nedodržují čtyřhodinové intervaly zastávek a nikdy to chudák cestující neví předem, ať už mu stevard (tady mu říkali technický průvodce) říká cokoli.

Tito řidiči však stavěli spíše častěji, což jsem uvítal, abych si svůj polámaný tělesný korpus mohl aspoň trochu protáhnout. Alence bylo z vysokého a úzkého autobusu, který se občas docela divoce houpal, poněkud šoufl (šlo o pocit, ne o nějakou blicí nehodu, od toho přece cestují děti, které se vyznamenaly hlavně cestou zpět), a tak stačilo, že jí právě onen technický průvodce věnoval jakousi cestovní antiblicí žvýkačku. Pomohla. Chvíli po rozednění jsme přejeli trajektem přes kotorský záliv, což bylo příjemné, leč jen asi patnáctiminutové přerušení autobusové tortury, a pak už jsme si mohli prohlížet Černou Horu alias Montenegro, jakkoli jsme toho byli po 24 hodinách cesty schopni jen velmi omezeně.

V Budvě nás nečekaně vyhnali z autobusu, že počkáme na jiný, který jede až k našemu hotelu. Byla to vcelku rychlá evakuace, ale ke cti cestovky je třeba říct, že tam s námi čekala hlídací paní, takže se nic hrozného nedělo. Můj dojem z Budvy byl poměrně záporný: neskutečný provoz, řidiči ohrožovali všechno a všechny v okruhu desítek metrů od silnice a ani na chodníku si člověk nemohl a neměl být jistý, že je v bezpečí. Kvílení brzd, rozjíždění s protáčejícími se koly… a na přednost na přechodu pro chodce hodně rychle zapomeňte, je-li vám život milý. Bylo krátce po sedmé hodině ráno, ale ve městě snad probíhala špička nebo co, dokonce nás míjeli i lidé jdoucí na pláž… v sedm na pláž? Když jsme se šli schovat do stínu, museli jsme svá zavazadla na kolečkách přenést přes pozvracený kus chodníku… Kam to jedu, proboha?!, říkal jsem si. Když jsem odehnal paní vnucující nám umolousanou ceduli „Sobe“ (tedy “pokoje”), byl už klid. Prý tam hodně investují Rusové (ta azbuka všude mi ostatně připadala nějaká podezřele nesrbská) – to se tedy místní mají na co těšit…

V dalším autobusu nazvaného Morava 1 (proboha!) jsme jeli jen chvíli a po takřka vyhlídkové cestě po pobřeží, kterou nám ale technická průvodkyně moravského dostavníku hned po několika minutách otrávila svým slovním průjmem (no vida – zase jsme u těch zažívacích problémů v autobuse, ach jo), když nebyla schopna nebo ochotna si vypnout mikrofon, ani když s kýmsi telefonovala… Pitomosti live!

Naštěstí už to nebylo daleko a v Čanji jsme rádi konečně vystoupili. Nějak jsem si ale popletl pravou a levou stranu, a tak jsem nevěřícně zíral na hotel ohavný architektonicky i svou letitou ošuntělostí – otázku kam to jedu jsem si musel chtě nechtě zase zopakovat, ale pro jistotu jsem raději mlčel. Přišla pro nás paní delegátka provázená malým jorkšírem (cože?!), uvítala nás a řekla, ať jdeme za ní – na druhou stranu, než jsem se díval, hurá. Hotel Zlatibor vypadal nejen dobře, ale z těch, které jsme dosud viděli, i nejlépe (ve srovnání s tím, na co jsem se díval ještě před chvilkou, byl přímo nádherný). Dobrodošli… a z delegátky se po několika větách vyklubala příjemně excentrická a velice hodná a starostlivá Maruška, která vše ví a ráda poradí.

U recepce jsme odevzdali pasy, podepsal jsem vydání karty na jídlo (zacházení s ní bylo dost kuriózní, ale popíšu později) a čekali jsme na pokoj, který měl být ve 12, ovšem byl už v půl, tak tedy sláva. Pokoj 310 vypadal dobře, byl vybaven klimatizací a ledničkou, z balkonu bylo vidět na moře i na hory, koupelna a záchod byly sice trochu jeté, ale čisté – ostatně jako celý pokoj. Televize hrála jen místní programy (a ještě špatně), a tak jsem ji pustil právě jen jednou, abych zjistil, že SAT TV se nekoná, že se koná jen TV, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

Šli jsme na pláž. Moře bylo přátelské a barvu mělo jako na fotkách. Nejsem ženská, a tak se v tom zas tak dobře nevyznám, ale myslím, že bylo tyrkysové a dále od břehu azurové. Takto ale nemluvím – moře bývá prostě modré a hotovo, ne? Variant modré je hodně, ale nemusím všechny jejich názvy umět, protože v případě doplňování šatníku, které podnikám, až když opravdu musím, to nehraje roli, modrá je prostě modrá a hotovo. Pláž se mi líbila, modré moře taky. Od hotelu bylo obojí nějakých 250 metrů, takže pohoda. Cesta vedla kolem dvou samoobsluh a asi 20 stánků s plážovou a jinou veteší (cigarety měli taky). Ceny nás příjemně překvapily, protože i tady, v letovisku, byly v přepočtu nižší než u nás (jenže Česko se nepozorovaně stalo ohavně drahou zemí a myslím, že to není konec).

V 5 hodin byla informační schůzka, kde nám bylo vysvětleno opravdu všechno, včetně toho, že jeden dálkový ovladač je na televizi a druhý (ten bílý!) na klimatizaci. Všechno jsme věděli a také se rozhodli, že pojedeme na organizovaný výlet do Kotoru, ale že další zvládneme sami. Od 6 byla večeře, na kterou jsem se nezřízeně těšil, protože jsem prakticky vzato 2 dny nežral, a tak jsem to hodlal dohnat. Spal jsem pak jak zabitý… vždyť jsem vlastně byl mrtvý, tak se to hodilo.

Stari Bar

V neděli po vydatné (možná příliš vydatné!) snídani, kdy jsem si dal asi 2 párky, 2 klobásy, 2 volská oka, 3 tavené sýry a asi 5 krajíců měkkého bílého chleba a vše zapil cca litrem pomerančového džusu, jsem byl schopen leda tak odejít na nedalekou pláž – což jsme ostatně také učinili.

Popsat koupání neumím, nejsem realista, ale zkusit to můžu: to prostě jdete do vody, chvíli tam jste a plavete nebo jen tak zevlujete, pak jdete ven a pod sprchu, svalíte se na deku (v našem případě na letitou celtu alias stanový dílec z výstroje československé armády, odhadem ze 70. nebo maximálně 80. let), napijete se, můžete si zapálit, chvíli ležíte a tlacháte nebo čtete, možná se zkusíte namazat nějakým tím opalovacím sajrajtem… a to celé několikrát dokola, dokud nejste z toho všeho unavení tak, že je třeba jít si chvíli odpočinout na pokoj, abyste toutéž činností mohli strávit i odpoledne. Je to dobré, ale ne tak, abych byl schopen být u moře třeba 2 týdny a nikam jinam nejít nebo nejet. My jsme někam jet chtěli… V neděli večer jsme se delegátky Marie vyptali na vše potřebné (dokonce nám okamžitě a z hlavy nakreslila plánek) a po večeři (jestli budu každej den takhle žrát, asi zdechnu!) a krátké večerní procházce (zmrzlina volá nebo tak nějak by se to dalo nazvat) jsme šli spát.

Než se vyspíme, splním slib a popíšu, jak se zacházelo s jídelní kartou, protože takhle nepraktické a komplikované řešení, to můžou vymyslet opravdu asi jen Slované, ani u nás to není jiné. Tedy: kartu je třeba nejprve vyzvednout v recepci, nejlépe pomocí věty molim karticu… hvala (to jako že prosím kartu… děkuji), poté se odebrat do jídelny, kde ji u vchodu odevzdáte slečně, jejíž jedinou prací je odškrtnutí čísla pokoje (něco jako ano, ti z třistadesítky už žrali). Pak už se můžete naplno věnovat švédským stolům, které jsou mimochodem přímo synonymem obžerství; aspoň já jsem jim propadl takřka okamžitě, jako obvykle. To si dáte kousek tohohle a kousek tamtoho a najednou zjistíte, že jste snědli nějakých půl kila masa a příloh nepočítaně, prostě moc. Kartu odnese odškrtávací slečna do recepce a při další snídani či večeři se celá akce opakuje. Nějak jsem nepochopil, proč např. na kartě neodškrtávají data a u nich třeba D (doručak neboli snídaně) a V (večera), ale moc jsem se po tom nepídil, protože hlavní bylo, že mě nakrmili – a to tedy dělali velice svědomitě.

Pondělí, vstáváme, jíme (už zase!) a odjíždíme místní linkou směr Stari Bar, podél pobřeží přes Sutomore a Bar, stále na jih. Autobus Isuzu je klimatizovaný až moc, mám dojem, že jedu v ledničce. Jízdenky (za 2 eura až na konečnou) neprodává řidič, ale průvodčí – aspoň se sám řidič na konečné nenudí. Cestou vidíme mohutnou pevnost Haj Nehaj (turecky Bolí nebolí, tedy praštěný název, ale já ho nevymyslel a jsem v tom nevinně), Sutomore, železniční trať do Podgorice a pak Bar, ten nový, podle mě poměrně ošklivý, panelový a roztahaný do šířky i dálky. Nejhnusnější stavbou je bezpochyby obchodní dům Robna kuća, který vypadá jako betonové UFO z filmů z 60. let. Obchodní dům mě svou ohavností zcela šokoval, až tak, že jsem si ho ani nevyfotil (protože vlastně z autobusu a přes okno nefotím, není-li to zcela nevyhnutelné – ale pro představu se podívejte zde. Zato nádraží je pěkné a s palmami před budovou vypadá jak někde v Indii, je takové koloniální. Nápis je vyveden latinkou i azbukou (pardon, cyrilicí!) a trať zde končí. Od nádraží je vidět jakýsi ropný terminál na poloostrově za Barem, takové velké hrnce. Jedeme dále. Na konečnou cestujeme už skoro sami, všichni vystoupili v Baru – buď u přeplněné pláže, nebo u toho hrozného obchoďáku a stejně ohavné radnice.

Jedeme kolem hřbitova, kde jsou vedle sebe kříže i půlměsíce (no tedy, to se podívejme!) a kolem rodinných domků, z nichž některé jsou povážlivě ohavné. Staví se tam totiž takovou zvláštní metodou – možná nemají dřevo na krovy nebo je to jen zvyk, ale celý dům včetně střechy je odlit z betonu, mnohým domům koukají z rovné střechy armovací železa, aby mohlo být případně přistavěno další patro. Nevypadá to, že by se zde nějak trápili s nějakou kolaudací – máš dům, bydlíš; potřebuješ patro, přistavíš… a hotovo. Když už není patro potřeba nebo když už je prostě dostavěno, na betonové plato střechy přijdou červené pálené tašky, které jsou ovšem jen na ozdobu; pochybuji, že by dvaceticentimetrovým panelem, který tvoří střechu z jednoho kusu souvislého železobetonu, mohlo vůbec zatékat – a stejně tu moc neprší. Architektura se tomu říkat nedá – jsou to prostě domy. Na konečné vystupujeme.

Od konečné autobusu jdeme příkrou uličkou s velmi kluzkou dlažbou z ohlazeného vápence (možná je to mramor, ale já to tedy nepoznám). Pusto, prázdno, sem tam kočka. Tady jsou ovšem domy hezčí, nejsou betonové, ale staré, původní – kde by taky jinde měly být, když ne ve starém městě, že. Míjíme prázdné kavárny či hospody, je ještě brzo a možná sem chodí jen místní.

Stari Bar leží na kopci Lonđa [londža] a toto místo bylo osídleno už v 8. století př. n. l., takže má za sebou opravdu leccos. Kopec je přístupný jen z jedné strany, a tak se sám nabízel jako dobrá pevnost. Původní jednoduché hradiště obýval neznámý ilyrský kmen a jeho sídlo zničili Římané ve 3. století př. n. l. Své město si pak založili blíže k moři, tedy tam, kde je nyní Bar. O nějakých 800 let později, v 6. století, nechal v místě původní zničené ilyrské osady postavit byzantský císař Justinián nové opevněné město, později neslo název Antibaris (neboli naproti Baru), sídlil tam biskup (pod tureckým patronátem, neboli kontrolou), roku 1443 město získaly Benátky, v roce 1571 ho znovu dobyli Turci a konečně roku 1878 připadlo Černé Hoře. Celé město bylo zničeno mohutným výbuchem střelného prachu, aby o něj Turci ztratili zájem (což se ostatně zdařilo a navíc byli Turci z této části Evropy vyhnáni).

Do města duchů vede mohutná brána. Vstupné činí 1€, je to levný kraj. Přímo u pokladny jsme minuli ruskou skupinu (fakt jsou všude!), jinak nikde nikdo. Stoupali jsme k pevnosti, abychom se podívali na akvadukt, který odjinud vidět není – je ze 17. století a opravdu je zachovaný takříkajíc ve stavu 1B, tedy jako nový. Zachovaných, resp. obnovených, je jen několik domů v celém starém městě; je v nich např. divadlo nebo koncertní sál. Za hradbami probíhá normální život, ale už podle pohledu neturistický, domácí. Dobré vidět, ale v některých uličkách, které jsme zahlédli z hradeb, bych se s foťákem potuloval poměrně nerad…

Na pevnosti, která stojí na nejvyšším místě celého kopce, vlaje černohorská vlajka. Lze vystoupat až na korunu zdi, odkud je opravdu vynikající rozhled na moře, město i hory. Je také vidět, že zde roku 1979 řádilo mohutné zemětřesení: silná obvodová zeď je přerušená a celá její jedna část spadla o několik metrů dolů, aniž se ovšem rozpadla. Tam jsme také potkali jediné dva lidi v celém městě duchů, dva Slováky, kteří bydleli v našem hotelu a kteří nejspíše jeli z Čanje dříve a někde poseděli v kavárně. Zcela samozřejmě se k nám hlásili a já si nebyl jist, jestli jsem je někdy někde viděl, došlo mi to až se zpožděním, ale nikdo to nepoznal, neboť jsem se vyjadřoval velmi neutrálně a vedl tzv. společenskou konverzaci, fuj. Začínalo být docela vedro, ale naštěstí ruiny i stromy nabízely dostatek stinných míst, do nichž jsme se čas od času mohli schovat. U kostela svaté Venerandy, v němž se nyní občas konají koncerty, jsme chvíli poseděli, jsouce již poněkud zmoženi poledním jadranským sluncem. Na ničím nechráněné plošině cvičil jakýsi jogín a při jeho činnosti ho fotografovala nějaká jeho souputnice – zdráhám se napsat fotografka, protože fotit lidi přímo na poledním slunci, to je zvěrstvo předem odsouzené k jistému nezdaru. Šli jsme dále, abychom mu neponičili auru a čakru, nebo co to vlastně mají.

V nižší části města jsme si prohlédli hodinovou věž, ruinu tureckých lázní přestavěných z původního benátského paláce a mnoho jiného, co sice neumím pojmenovat, ale líbilo se mi to velice. I to, že si tam zrovna nelámou hlavu s nějakou bezpečností, mi bylo sympatické – návštěvník může vstoupit kamkoli se mu chce (v odlehlých místech je ale třeba dávat pozor, kam šlape, neboť záchody nejdou ani u pokladny a město je velké, takže někam se jít někdy prostě musí), zábradlí i na příkrých schodech chybí, a tak je dojem z opuštěného města autentický. Velmi autentická je i lavička v průhledu hradební zdi, kde se docela prudce svažuje podlaha až ke kolmé stěně vysoké odhadem aspoň 12 metrů – a ani tam zbytečnost zvaná zábradlí není. Není ostatně potřeba, bez zábradlí si člověk hned dává větší pozor…

Pak už byl čas se vrátit. Autobus do Čanje jezdil každou půlhodinu, a tak jsme nespěchali, nebyl důvod. Když přemýšlím nad těmi báječnými intervaly, musím bohužel konstatovat, že snad všude je lepší dopravní obslužnost než u nás; v ČR mám často dojem, že nikam nic nejede, v ČH právě naopak, autobusy jezdí všude a často. Zpět jsme jeli velkým autobusem bez klimatizace, ale protože byla otevřená okna i střecha, vůbec to nevadilo, ba naopak, bylo to příjemnější než lednice cestou do Starého Baru. Projížděli jsme stejnou trasou, ale přece byly dojmy jiné – např. jsme u obchodu viděli zaparkovaného osla, což je výjev pro našince velice exotický. Cestu nám zpestřil také revizor, který napřed zkontroloval čísla jízdenek, které prodával průvodčí, a pak i naše lístky.

V Čanji jsme vystoupili, na pokoji si odpočinuli, snědli instantní polévku, napili se, umyli – a vyrazili na pláž. Celý půldenní výlet přišel na 5€, což mi ho ještě vylepšilo. Sony NEX, který byl se mnou tentokrát jako hlavní fotoaparát, se také vyznamenal – a s pomocí polarizačního filtru Hoya pořídil fotky, na které se rád dívám.