0
0

Cesta 18.7.2008 pátek

Po né zrovna vydařeném pracovně-rekreačním pobytu v Anglii jsme se ještě se ségrou a Martinkou rozhodli, že se přidáme k rodičům a doplníme poměrně malý počet účastníků letošního zájezdu do Černé Hory pořádaným jabloneckým vodáckým klubem Delfín.

Týden před odjezdem se naboural autobus, který jsme měli vyjednaný, takže se na poslední chvíli sháněl nový. Najít odvoz do Černé Hory, navíc s koulí na připojení vleku trvalo na jaře 3 měsíce, nyní se jako zázrakem za týden sešli asi 3. Nakonec se vybrala Karosa od jabloneckého ČSAD. Jediná její nevýhoda byly neodmontovatelné sedačky, naštěstí jelo jen 28 lidí, takže se všechno i tak vešlo.

Cesta začale hekticky, jako vždy. Dobalování na poslední chvíli a pozdní příjezd k loděnici je u nás v rodině už skoro tradicí. Do jablonce jsme dorazili chvilku po autobusu, většina účastníků zájezdu už zde také byla.

Do Chorvatska jsou poměrně přísné předpisy, na to, kolik jídla a pití se může vézt přez hranice, proto jsme začali postupně snižovat zásoby piva, abychom se vešli do limitu. Jediný problém byl nedostatečný počet zastávek na záchod. Do Brna přijel celý zájezd už značně veselý. Tomáš, kterého jsme zde přibírali, také vzal něco na seznámení.

První vážnější problém nastal až na Maďarsko-Chorvatských hranicích. Díky hektickému skládání zavazadel zůstaly v kufrech pod autobusem na viditelném místě krabice s jídlem. Chorvatskému celníkovi se to vůbec nelíbilo. Když si nechal odrovnat ještě nějaké věci a objevil naše čtyři malé sudy, nezbylo nám nic jiného, než se otočit. Na nejbližší pumpě jsme přerovnaly věci a vše nevhodné jsme důkladně schovali. Poměrně dlouhou objížďkou jsme dojeli na jiný hraniční přechod, kde nás už pustili bez problémů.

Plivsko jezero 19.7.2008 sobota

Další cestu jsem s malými přestávkami prospal a probudil se až v Bosně a Hercegovině u Pliv­sko jezero kolem jedné odpoledne. Ubytovali jsme se v kempu a šli se koupat. Voda byla příjemně studená. Místní hlavní turistickou atrakcí bylo množství malých mlýnků postavený mezi dvěma stupni jezera.

Odpoledne jsme vyrazili na kolech do nedalekého města Jaj­ce. Místní dominantu – zříceninu hradu na kopci ve středu města, jsme viděli už z dálky, ale cestou nahoru jsme se poměrně zamotali do malebných úzkých uliček, což nebylo vůbec na škodu. Ze zříceniny byl krásný výhled na celé město. Překvapilo mě, že v takovémhle, né zrovna velkém, městě byly čtyři poměrně rozlehlé hřbitovy, pravděpodobně důsledek místních častých konfliktů. Cestu zpět jsme už našli bez problémů a potkali jsme i krásnou mešitu. Další místní turistickou atrakcí je vodopád, který mě ale dost zklamal, protože byl značně „přikrášlený“ pomocí betonu, navíc momentálně v rekonstrukci.

Večer se narazil první sud. Všichni byli z cesty autobusem rozlámaní a nevyspalí, takže se nikomu moc hýřit nechtělo.

Neretva 20.7.2008 neděle

Ráno se sbalil tábor, dopil sud a vyrazilo se na cestu. Jeli jsme krásnou úzkou silničkou přez hory, která ale nebylo moc vhodná pro autobus, musel v jedné zatáčce couvat, aby se vůbec vytočil. Protijedoucí auta, náklaďák a menší autobus nás asi museli milovat. Dojeli jsme k městu Gla­vatičevo odkud jsme chtěli jet řeku Ne­retva. Už cestou autobusem nás trochu znepokojovali cedule s lebkou a zkříženými hnáty varující před minami. Sundali jsme lodě, cyklisté kola a každý vyrazil svoji cestou. Na slunci bylo skoro až nesnesitelně vedro, naštěstí byla řeka příjemně chladná.

Z průvodců jsme věděli, že břehy mohou být zaminované, ale jezdí se tu i komerční rafting, takže někde zastavit jít musí. Naše obavy se zmírnily, když jsme viděli davy místních, jak se koupou po obou březích řeky. Jelo nás celkem devět. Já, Honza, oba Benháci a tři Koudelkovi na kajacích, Lenka s tátou na dvojkajaku. V kilometráži uváděli obtížnost II – III se dvěma IV místy, což ale příliš neodpovídalo, odhadl bych to tak na „volej“-II s občasnými III úseky a dvěma těžšími místy, ve spodním úseku ani to ne.

Za začátku to příjemně utíkalo, voda celkem tekla. Míjeli jsem mnoho koupajících se lidí a rybářů. Potom se řeka uzavřela do krásné soutěsky, kde bylo i pár zajímavých míst, pod jedním takovým jsme si dali svačinku. Voda byla lehká, ale v pěkné krajině, tak jsme se nechali ukolébat a přestali dávat pozor, na jednom stupni to odnesli táta s Lenkou a Honza Benhák, kteří si zaplavali. Na prvním těžším místě jsme dojeli skupinu komerčních raftistů. Jirka Benhák do něho špatně najel a podařilo se mu postavit Acrobata na zadní… taky si zaplaval. Někdo to proto radši přenesl, ale bylo to zbytečné, při správném nájezdu to byly jen vlnky.

Raftisty jsme raději rychle předjeli, protože byli, jako vždy, nebezpeční každé menší lodi v okolí. Poslední težší místo bylo asi nejzajímavější na celé řece. Voda se uzavřela do 2–3 metry koryta a hnala se přez stupně dolů. Všichni, až na Jirku, projeli bez problémů, některé jen s hlasitým vřískotem. Vedoucí zájezdu si musel vyzkoušet eskymáka. Zbytek cesty už byl nezajímavý, na konci i únavný, protože už se dojíždělo do města Kon­jac a moc to neteklo.

Cyklistická sekce měla v plánu přejet hory, ale zbloudili, takže se vrátili a dojeli jsme všichni na stejné místo. Naložili jsme vlek a vyjeli směrem Mos­tar. Za Mostarem jsme měli v plánu najít tábořiště, které tam údajně mělo být. Nakonec jsme získali policejní doprovod, který nám pomohl tábořiště najít. Na místo jsme dojeli už za tmy, ani jsme nestavěli stany a uložili se ke spánku pod širákem.

Mostar 21.7.2008 pondělí

Autobusem jsme dojeli do Mos­taru, který jsme si pěšky prohlédli. Nyní to začíný být pěkné město s kráným centrem plným krámků s cetkami pro turisty a hlavní dominantou – mostarským mostem. Fotografie z né příliš vzdálené minulosti ale dokládají, co si město za války prožilo. Místy je to ještě vidět na rozpadajících se ruinách domů plných a děr od kulek. Alespoň centrum už vypadá, že se z války vzpamatovalo a dokonce se na ní snaží i něco vydělat – kromě běžných suvenýrů jsou zde k dostání nejrůznější předměty vyrobené z patron, vojenské nože, bajonety, repliky zbraní a další vojenské předměty. Až na několik uliček kolem znovu obnoveného mostu nebylo město zas až tak zajímavé, ale řekvapilo nás, kolik místních bylo v České republice. Hospodský, u kterého jsme byli na pivu, žil a pracoval několik let v Brně a nebyl jediný, koho jsme potkali.

Z Mos­taru jsme se autobusem přesunuli k vodopádům Kra­vice. Krásné osvěžení před další cestou. Vodopády jsou na ponorné řece Tre­bižat, která přímo nad vodopády vytéká zpět na povrch, pod vodopády už pokračuje jako normální řeka. Voda byla příjemně studená, masáž pod padající vodou nebo přírodních vířivkách osvěžující, jen těch lidí mohlo být méně.

Zbytek dne jsme se přesouvali autobusem. Opustili jsme Bosnu a Hercegovinu, kousek přejeli přez Chorvatsko a konečně dorazili do cíle naší cesty – Černé Hory. Záliv Bo­ka Kotorská jsme si zkrátili přívozem, na druhé straně jsme chtěli najít kemp. Místními jsme byli ujištění, že tam kempy jsou a do jakéhosi městečka projedeme autobusem, ale až do Ko­toru to nepůjde. Kempy jsme potkali asi dva, ale oba byly ale plné, takže jsme museli na místní uzoučké silnici otáčet autobus – zabralo nám to asi hodinu, museli jsme přenést dvě auta, odpojit vlek, sundat zrcátko u autobusu a připravili jsme tím pořádnou atrakci pro místní a naštvali několik řidičů, kterým jsme zablokovali cestu.

Nakonec se nám podařilo najít kemp, ale nebyl zrovna podle našich představ, záchody placené nebo veřejné na pláži, proti kterým je kravín uklizené, čisté a voňavé místo. Navíc cena zdaleka neodpovídala nabízenému „komfortu“. Ze začátku nikdo stany stavět nechtěl, nakonec ale většina až na nás a pár dalších zoufalců vyměkla a stany postavila. Usínali jsme s občasným výhledem na hvězdy, ale vítr naznačoval, že přijde změna. Taky že jo. Někdy v průběhu noci začalo pršet a my museli stavět stany také.

Cyklistika 22.7.2008 úterý

Po včerejší vášnivé debatě se cyklistická sekce rozdělila na dvě skupiny, první jela malý okruh s prohlídkou Ko­toru a výkonnější sekce jela přejezd přez dvě sedla k Mausoleu Petara II Petroviče Njegoše. Autobus nás odvezl po frekventované hlavní silnici několik kilometrů zpět, odkud jsme s malou údernou skupinou vyrazili vzhůru. Už zde bylo vedro a to jsme se ještě ani nerozjeli. Výchozí místo bylo téměř u hladiny moře a po úzké asfaltové silničce jsme vystoupali do sedla XY v XY metrech. Cestou se nám několikrát otevřel nádherný výhled na Ko­tor i celý záliv Bo­ka Kotorska a zahlédli jsme i druhou skupinu mířící právě tam. V sedle stála na místní poměry luxusní hospoda, byla ale téměř prázdná a chtěli zaplatit za vodu, kterou jsme si na záchodech nabrali do cyklistických lahví. Pochopil bych to na Horských chatách v Alpách, kde je o vodu nouze, tady mi to ale přišlo jako celkem sprosté.

Cesta se zde rozdvojovala, lehčí jsme jet přeci nemohli, tak jsme si přidali ještě jedno sedlo navíc. Silnička se ještě zúžila, vjeli jsme do národního parku Lovćen, což označovala závora a výběrčí mýtného, od cyklistů ale nic nechtěl. Začali jsme stoupat ještě strměji a po chvíli jsme vjeli do mraků, konečně zima. Asfalt zmizel a my pokračovali po šotolinové cestě mezi horami. Na loukách byly občas vidět opuštěné domy, ale našlo se i několik obdělávaných políček. Ze sedla jsme sjeli do průsmyku Krstac, kde jsme se napojili na silnici vedoucí z Ce­tinje k mauzoleu Petara II Petroviče Njegoše. Po chvíli váhání jsme si ještě dali vrcholovou prémii k mausoleu. Nahoře nás čekaly davy turistů směřující stejným směrem. Až k mausoleu jsme ale nedošli, protože ho od silnice dělilo ještě asi sto výškových metrů po dlouhém schodišti a nás už tlačil čas. Po nezbytných fotografiích jsme se vydali po asfaltové silnici dolů do města Ce­tinje, kde jsme se měli sejít s autobusem.

Po delším hledání jsme konečně objevili pumpu, na které jsme se měli sejít. K našemu překvapení tam už čekala část skupiny, která měla jet do Kotoru, ale rozmyslela si to a jala za námi, v prvním sedle se však vydala druhou cestou. Za chvíli dorazil autobus. Naložili jsme kola na vlek a vyrazili na přejezd. Přez hlavní město Černé Hory Ráno na tábořišti211; Pod­gorica jsme jeli směr Ko­lašin. Podgorici jsme viděli pouze z autobusu a nepřišla mi moc zajímavá. Město bylo za druhé světové války zničeno, takže je téměř celé postavené znovu a moc krásy nepobralo.

Další den jsme měli v plánu navštívit kaňon Mrtvi­ce a sjet řeku Mo­raču, hledali jsme tedy kemp poblíž, který tam údajně měl někde být. Ptali jsme s v hospodě, no spíš motorestu, Potoci na kemp, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme stany mohli postavit za hospodou, dostali jsme dokonce vlastní záchod a mohli jsme chodit zadním vchodem do hospody. Okamžitě po tom, co jsme začali stavět stany, se přihnal silný vítr a přinesl s sebou i vydatný déšť, takže jsme měli velké problémy náš stan – hangár – postavit.Většina ostatních to vzdala a šla se radši do hospody posilnit. Večeřeli jsme v hospodě, kde jsme si dali místní tradiční jídla. Během večera několikrát vypadli proud, evidentně na to byli zvyklí, ale domácí agregát se jim nahodit nepovedlo, takže přišli na řadu svíčky. Večer se vítr na chvíli uklidnil a přestalo i pršet, takže jsme mohli narovnat náš pokácený hangár a ostatní postavit stany. V noci se opět vichr vrátil a moc jsme toho nenaspali.

Kaňon Mrtvica 23.7.2008 středa

Plánovanou cyklistiku jsme zrušili kvůli přetrvávajícímu větru. Autobus nás dovezl do vesnice Med­jurečje na ústí Mrtvi­ce do řeky Mo­rača, kde jsme nastoupili na pěší výlet Ka­ňon Mrtvica. Mo­raču jsme chtěli původně jet i na lodích, ale nebylo dost vody. Hned u soutoku jsme měli trochu problém najít správnou cestu, protože byla značně zarostlá a až k mostu jsme se více-méně prodírali křovím. Zde se řeka začala uzavírat do kaňonu a cesta stoupala vzhůru. Okolo dvou osamělých stavení jsme došli až ke Kap­ce štěstí, kde každý mohl hodit kámen a něco si přát. Bylo to opravdu zvláštní místo. Stromy bizardních tvarů porostlé kobercem zelených mechů tady kontrastovaly s průzračně modrou vodou řeky v kapce. Cesta pokračovala ještě nějakou dobu „pralesem“, potom se najednou objevili skály a cesta do nich musela být místy vystřílena. Dáváme si svačinu a část výpravy se otáčí na zpáteční cestu. Zbytek jde dál s nadějí,že k místu známému z fotografií už to není daleko. Opravdu se nám po chvíli otevírá pohled na hluboký kaňon a pěšinu vystřílenou do kolmé skalní stěny. Dál už také nepokračujeme a otáčíme se. Až k mostu jdeme po stejné cestě. Po úvaze, „tudy to přeci musí taky jít“ jsme se rozhodli jít závěrečnou část cesty po pravém břehu. Opravdu to šlo, dokonce jsme se nemuseli prodírat houštím jako po levém břehu. Na soutoku se ještě někteří stihli vykoupat, potom jsme autobusem vyrazili směrem ke kláš­teru Morača. Ačkoliv památky tohoto typu nevyhledávám, tak musím uznat, že klášter byl opravdu pěkný a fresky na stěnách byla asi nejhezčí, jaké sem kdy viděl.

Po prohlídce přejíždíme do národního parku Bi­ogradska gora (2), konkrétně do kempu u Bi­ogradsko jezero. Na první pohled to byl krásný kemp, krásná příroda a jezero, čisto, málo lidí, pěkné stoly pod stříškou… Druhý pohled už tak optimistický nebyl. Naše stany-hangáry se daly postavit jen s těží, protože místa na stany byla dost malá a hodně křivá, kolíky nešli pořádně zatlouct, byly zde pouze dva záchody, sprchy byli k dispozici pouze pro chatky, nebo po přemluvení ochránců přírody, kteří měli kemp na starosti a ochotou zrovna neoplývali. Kdybychom si zaplatili chatky, které nebyly o moc dražší než stan, všechny problémy by odpadly. Večer začalo pršet, díky pěkným přístřeškům nám to ale zas až tak nevadilo a nočnímu veselí to nijak nebránilo. Přijel také další český zájezd, ale byli nejspíš tak unavení, že postavili stany a potom už jsme o nich nevěděli.

Deštivý den 24.7.2008 čtvrtek

Ráno prší. V mezeře mezi deštěm jsem po dlouhém rozmýšlení podlehl a vyrazil s vrcholovou skupinou na kolo. V plánu bylo přejet pohoří v národním parku jedním sedlem tam a druhým zpět. Z kempu jsme sjeli na hlavní silnici a po ní dojeli až do města Moj­kovac. Odbočku do hor se nám podařilo najít celkem snadno, zatím to byla pěkná asfaltová silnička stoupající vzhůru. Po nějaké době asfalt mizí a začínají se objevovat různé odbočky, po kterých není v mapě ani stopa. První zádrhel nastal už cestou, kdy nám dřevorubci málem naházeli špalky na hlavy, když těžili dřevo ve svahu nad cestou, asi nečekali, že tudy kromě nich ještě někdo může jet. Stále stoupáme a o kousek výš začíná pršet, ale jen co stihneme nasadit bundy zase přestane. Ještě o kousek výš nás čeká osudové rozhodnutí. Cesta se rozdvojuje, dvě rovnocenné cesty. Mapa mlčí, GPS také. Volíme pravou. Po několika kilometrech už víme, že to nebylo správné rozhodnutí. Cesta je evidentně používaná především pro těžení dřeva. Trhám řetěz a lituji, že jsem si před odjezdem nekoupil nýtovač, o kterém jsem přemýšlel. Naštěstí Jula má, takže po krátké opravě pokračujeme dál. Cesta nakonec končí uprostřed lesa. Jula s Hoznou vyráží na průzkum lesa. Dámská část výpravy to otáčí a jede stejnou cestou zpět. Se zbytek táhneme kola několik set metrů lesem a narážíme na cestu. Má příznivý směr, stoupá vzhůru. Po chvíli potkáváme pasáčka ovcí, od kterého zjišťujeme, že opravdu jedeme správně k Šiš­ko jezero a dokonce se tam prý dá na kole dostat. Po kilometru dojíždíme k seskupení chatrčí. Podle vzhledu nejí poznat, ve kterých bydlí lidé a ve kterých zvířata, naznačují to jen dráty elektrického vedení. Vysíláme posla, který v jedné z chatrčí nalézá někoho důvěryhodnějšího než pobíhající děti, odpojujeme se tedy od cesty sjízdné auty a přez louku tlačíme kola k hranici lesa, kde opravdu nalézáme turistickou cestu. Opět začíná pršet. Cesta je pro kola nesjízdná, tak jdeme pěšky a kola táhneme s sebou. Všichni až na Honzu už jsou pro návrat, ten se ale nechce vzdát a všem nám utíká dál po cestě, takže nám nezbývá nic jiného než jít za ním. Opouštíme les a vystupujeme na travnaté pastviny, ale výhled nám halí mlha. Jakýsi hřeben, ale vidíme jen pět metrů před sebe, takže nevíme pořádně kde jsme a kudy máme jít. Opět začíná pršet. Špaček je na dně svých morálních sil. Už i Honza je uznal, že dál to nemá cenu, tak se obracíme na zpáteční cestu.

Později jsme z fotografií zjistili, že jsme pravděpodobně Šiš­ko jezero minuli a byli už někde nad ním. Po stejné cestě sjíždíme zpět. Na osudnou křižovatku jsme přijeli druhou cestou, ale kdo to mohl tušit. Na odbočce z hlavní silnice do kempu Biogradsko jezero jsme ještě koupili domácí rakiji. Prodavačům jsme poradili, jak mají spravit kolo, oni nám na oplátku přelili alespoň jednu rakiji do pet lahve. Po sprše pod hadicí u záchodů nebo eventuálně zakázané koupeli v jezeře se naráží sud. Zbytek zájezdu šel vesměs na pěší tůru po národním parku a dopadl podobně jako my.

Druhý český zájezd byl KUDRNA a po krátké debatě jsme zjistili, že můžeme být rádi, když si vše organizujeme sami a nejedeme s nějakou podobnou „cestovní kanceláří“. Zvuky tří kytar a našich zlatých slavic i slavíků se opět linou národním parkem dlouho do noci.

Přesun 25.7.2008 pátek

Celou noc pršelo, ráno jsme zjistili, že náš hangár to nevydržel a na několika místech protéká. Pomalu jsme se chystali sbalit stany, ale začalo opět pršet, proto se odjezd o hodinu posunul. Jediný, koho deštivé počasí nerozhodilo, byl Honza, který vyrazil na kole směrem na Plav, zbytek jel stejným směrem autobusem, ale delší cestou, protože kratší silnici vzala už před pár lety voda. Cestou jsme s určitými obtížemi vyřídili nákupy a už bez dalších problémů dojeli do Plavu. Někde na pravém břehu jezera měl být kemp, při jeho hledání jsme zajeli až do centra města, kde se nám podařilo na nějakou dobu zablokovat dopravu, když jsme se snažili v centru otočit autobus. Místní orgáni chvíli jen pobaveně přihlíželi, ale řídit dopravu je napadlo až po značné chvíli. Město bylo plné lidí, protože zrovna probíhali borůvkové slavnosti, takže jsme jim dělali slušnou atrakci. Když jsme se konečně otočili a dokonce potkali i Honzu, zjistili jsme, že nám nějaký dobrák z místních čumilů zatáhl ruční brzdu u vleku, naštěstí všechno dobře dopadlo a mohli jsme pokračovat v hledání kempu. Nakonec jsme našli spaní na levém břehu jezera u hospody A­qua, která je na podobné případy připravená. Prvotní nadšení z hospody přímo před dveřmi stanu ale rychle opadá, protože je zaměřena na místní smetánku, čemuž odpovídají ceny i klientela. Spaní je ale pěkné. Máme krásný výhled na jezero i hory za ním, s trochou obtíží se v jezeře dá i koupat. Záchody jsou sice evropského typu, zato dva vedle sebe v jedné místnůstce s umyvadlem, zajímavý výklad evropského standardu hygieny, ale alespoň že tak. Když se všichni utábořili a rozložili mokré vodácké a cyklistické věci na nejrůznějších místech, aby uschly, byli jsme napomenuti, že vypadáme jako cikáni, že to odhání hosty, museli jsme uznat, že to byla pravda. Večer nás překvapil „hejkal“ z mešity v Plavu, který z minaretu svolával k modlitbě. V Plavu je 60% muslimů, což není v Černé Hoře tak obvyklé. Po skončení slavností jsme měli přímo od stanů krásný výhled na ohňostroj.

Albánie 26.7.2008 sobota

Ráno všichni vyrazili na kolech do nedalekého města Gu­sinje, kde jsme hledali hraniční přechod do Albánie. Po menších problémech, protože mapa moc neodpovídala realitě, jsme překročili hranice. Hned za hranicemi Jirka Benhák píchnul a na dvakrát vyměňoval duši. Mezitím hranici překročila skupinka Čechů, kteří šli pěšky a měli v plánu ještě chvíli zůstat v Albánských horách, potom stopovat do Tirany. Popřáli jsme jim hodně štěstí a vyrazili na cestu. Nedaleko za hranicemi končila asfaltová silnice, dál pokračovala jen kamenitá cesta. Přítomnost bývalé ostře střežené hranice naznačovala kulometná hnízda i poničená kasárna. Za hranicemi jsme se odbočili na evidentně frekventovanější cestu, která už v mapě byla značená stejně, jako asfaltové silnice v Černé Hoře,zde po asfaltu ovšem ani památky, zato starých kulometných hnízd zde požehnaně. Vystoupli jsme do sedla (1370 m.n.m), kde byla malá vesnička a konala se zde „Fiesta“. Nevím, co přesně to označuje, ale byla tady spousta lidí, aut i oslů a na kopečku se sloužila mše. Davy vystrojených lidí ostře kontrastovaly s všudypřítomným blátem a líně se povalujícími prasaty. Překvapilo nás, že jsou zde křesťani, ale bylo nám vysvětleno, že je Albánie až po Tiranu křesťanskám, což je spíše zbožným přáním místních a realitě to neodpovídá. V hospodě „postavené“ ze starého kontejneru a plachty na nákladní auto jsme si dali pivo a pokračovali dál. Otevřelo se nám krásné, hluboké údolí, kterým se naše cesta vinula stále dolů. Fascinovali nás vesničky rozkládající se na náhorních pločinách okolo, ke kterým byl stále jediný přístup na oslech. Přesto, že je zde puoze šotolinová cesta, spojení s hlavním městem funguje, potkali „autobus“ z Tirany, který byl poměrně zaplněný. Cestu, která má vést přez horský hřeben do druhého údolí jsme však hledali marně. Místní na nás koukali jako na blázny, prý tam nikdy žádná cesta nevedla. Bylo nám trochu podezřelé, že žlutá „silnice“ má vést těsně pod dvoutisícovým vrcholem, ale až do dneška nebyly se spolehlivostí map problémy.

S cestou zpět do sedla měli někteří problémy, ale čekání v sedle nám opět zpříjemňovala „hospoda“ s místním pivem a sýrem. Lidé nám zde připadali o něco milejší, než za hranicemi, ale možná to bylo jen tím, že jsme se v Černé Hoře pohybovali okolo měst. Honza s Julou se pokoušeli najít neexistující cestu, ale nepodařilo se jim najít ani cestu přez řeku, takže to vzdali. Ráno jsme si mysleli, že se zde pořádá nějaká soutěž v řezání motorovou pilou, teď jsme ale viděli výsledek. Dvě dřevěné brány a dvě fotbalová družstva… dokonce měli téměř všichni dresy a rozhodčí v saku i píšťalku, jen na hřišti chyběl trávník a kaluží tam bylo také požehnaně. Hráčům to ale nikterak nevadilo a fotbal nevypadal o moc hůř než průměr v naší pralesní lize. Po penaltovém rozstřelu se na „hřiště“ opět vrátila prasata, krávy a další domácí zvířectvo. Po půlhodinové pauze byla zvířata opět vyhnána a začal další zápas. Postupně do sedla dorazili všichni účastníci zájezdu a mohli jsme pokračovat dál. Cesta do tábořiště u jezera nepřinesla už nic nového a kolem osmé hodiny byli všichni zpět.

Kosovo 27.7.2008 neděle

Opět jsme se tak nějak samovolně rozdělili do různých skupin a vyrazili postupně na kolo. Já jsme jel s „vrcholovou“ sekcí směrem ke kosovským hranicím. Po hlavní silnici jsme dojeli do města An­dreijevica, kde jsme odbočili a začali stoupat do horského sedla. Podle mapy to měl být hlavní tah do Kosova, realita tomu neodpovídala. Silnička byla úzká pouze na jedno auto, do 1300 m.n.m. byl alespoň asfalt, ale výš už jen makadam. Když jsme dojeli na hřeben, otevřel se nám celkem pěkný pohled na okolní hory. Hranice ležela ještě dál za hřebenem v údolí, přesto jsme tady potkali několik aut s kosovskými sběrači borůvek. Po nějaké době se odněkud vyloupl postarší černohorec, který nás varoval, ať do Kosova nejezdím, že nás tam zabijí, celkem nás to překvapilo, protože sběrači borůvek byli celkem přívětiví… Pravděpodobně to byla jen ukázka nevraživosti mezi Albánci a Kosovci. Za hřeben jsme stejně jet nechtěli, takže jsme se otočili ke zpáteční cestě. Nechtělo se nám jen opět po hlavní silnici, proto jsme ve vesnici Ve­lika odbočili a kolem pěkného kostelíčku sjeli na druhý břeh řeky. Odsud měla podle mapy vést silnice do Pla­vu. Místní nimrod nás vyvedl z omylu, nikdy tudy nevedlo nic širšího než úzká pěšina. Po drobných nesnázích okořeněných dešťovou přeháňkou jsme po pěšině dojeli až do Plavu. V naději, že ostatní pojedou za námi, když jsme jim cestou dělali tak výrazné značky, jsme si sedli do první hospody ve městě. Čekali jsme marně. Části zbytku výpravy jsme potkali až ve městě, cestu po druhé straně řeky ani nehledali, protože je přepadl déšť. Pro jistotu jsme šli vyzkoušet ještě jiné pivo, před zbývajícími několika kilometry do kempu. Na cestě ke stanům jsme ještě v krámku na konci města koupili zásoby rakie. Další skupiny se jely vesměs podívat do Plavu a po okolí jezera.

Cyklistický přesun 28.7.2008 pondělí

Ráno jsme sbalili stany a naložili vše do autobusu. Téměř všichni potom nasedli na kola a vyrazili na trasu do Ko­lašinu, kterou jel Honza v pátek druhým směrem. Cesta vedla po silnicích přez města města Plav, Mu­rino a An­dreijevica do Ko­lašinu. Až do městečka Pri­soja to bylo více méně z kopce. Zde jsme odbočili na silnici vedoucí do sedla Treš­njevik (1573 m.n.m.), na druhé straně bylo pro větší vozidla neprůjezdná, takže tady nebyl velký provoz. Malebnými vesničkami jsme dojeli až do sedla, kde jsme v hospodě počkali na zbytek. Její majitel Savo Lukič se s námi dal do řeči, dokonce nám ukázal kopii stránky českého průvodce, ve kterém se píše o něm i jeho hospodě. Po dobrém obědě jsme se opět vydali na cestu, do Ko­lašinu to bylo už jen z kopce. Jediný drobný problém byl v místě, kde silnici vzala voda. Evidentně se tak stalo už před delší dobou, ale místní místo opravy zde raději udělali objížďku po makadamové cestě, kterou by ale autobus neprojel.

V Ko­lašinu jsme naložili kola, nakoupili a autobusem vyrazili do Ža­bljaku. Cestou jsme zastavili u mostu přez Ta­ru, který nese po svém staviteli jméno Đurđe­vićův. Jirka zde zjišťoval podrobnosti o řece, kterou jsme měli v plánu v příštích dnech sjet a my jsme se zatím kochyli nádhernými výhledy. Tara v pohoří Dur­mitor vytváří úchvatný kaňon, který je se svými 1300 metry nejhlubší v Evropě. Na délku měří 82 kilometrů, což z něj dělá druhý nejdelší kaňon světa, hned za Grand Canyonem řeky Colorado. Od mostu jsme pokračovali až kousek za Ža­bljak, kde jsem se ubytovali v kempu s krásným výhledem na pohoří Dur­mitor i náhorní plošinu rozkládající se pod ním. Na první pohled jeden z nejhezčích kempů, v jakém jsme doposud byly. Zelená tráva, pěkné ohniště, lavičky i altánky, kuchyňka a dokonce dali řidičům chatku. Jediný problém byl nedostatek záchodů, pro celý kemp jsou zde jen čtyři kombinované záchody se sprchou. Večer jsme se sešli u ohniště s dalšími Čechy, kteří zde byli autem a dlouho do noci hráli a zpívali.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .