0
0

Odjezd

Na Internetu jsme si našli CK Vedita která nám dle našich požadavků prodala lístky na linkový autobus do Sofie. Protože nás jelo celkem 8, dal nám příjemný bulharský inženýr slevu. Platili jsme tedy 2137,- Kč za zpáteční jízdenku. Chvíli po půl osmé přijíždí z Německa starší dvoupatrový autobus Neoplan bulharské společnosti Račič. Na dveřích se honosí *** a nápisy TV, BAR, Air Condition. Po osmé hodině, když se nám podaří naložit všechnu bagáž a lidi, odjíždíme s mírným zpožděním vstříc balkánskému dobrodružství. Protože jsme nic neponechali náhodě a dali si pár piv na cestu, prosíme již 30 minut za Prahu řidiče o čůrpauzu ;-). Bus má sice záchod, prý ale nefunguje, já si spíš myslím, že ho nechtěli uklízet. Ukazuje se, že ani s klimatizaci to nebude až tak v pořádku. Ještě štěstí, že máme velké střešní okno přímo nad našimi sedačkami, takže jsme strkali hlavu ven a hráli si na kabriolet 😉 Bar funguje tak, že si můžeme dát věci do lednice a občas snad jde i koupit kafe. Bulhaři, na rozdíl od Čechů, kteří se většinou během cesty věnují konzumaci piva, mohutně kouří, naštěstí většinou v „přízemí“. Kina jsme se za celou cestu také nedočkali. Jedeme po dálnici do Blavy. Na hranicích jsme se zdrželi asi 90 minut, kvůli problémům s pasy několika Bulharů.

Cesta

Jedeme přes Maďarsko po mezinárodní silnici E75, směrem na Györ. Krajina kolem silnice je placatá, tudíž nudná. Na hranici se Srbskem přijíždíme okolo 8 hodiny. Jsou tu velké fronty, ale řidič se vyzná a předjíždí co to dá. Stejně se ale zdržujeme se asi 100 minut. Obyvatelé zemí v NATO si musí koupit tranzitní vízum, které stojí na místě za 1 průjezd 7-10 euro (zřejmě podle nálady celníka). Vízum je možné zakoupit předem v Praze pro cestu tam i zpět za 33 dolarů. Kdyby jste chtěli strávit celou dovolenou v Jugoslávii, tak vízum nepotřebujete vůbec. Za 7 euro jsem od pohledné celnice dostal takovou hnusnou kartičku, kterou nám na hranicích s Bulharskem později zase vzali. Peníze je nutné si připravit předem, nejlépe dohromady za všechny. Jinak úředního šimla hrozně rozzlobíte a pak to bude trvat velmi, velmi dlouho. Ať žije Balkán ;-)).

Pokračujeme stále na Bělehrad. Kolem cesty vidíme stále jen nekonečné lány kukuřice, řidič vůbec nestaví. Před Bělehradem nás staví místní policie, řidič odevzdává karton cigaret a hned pokračujeme dál po E75 ;-). Po několika hodinách dáváme konečně pauzu. Překvapuje mě, že cena je zde udávána v dinárech, ale platit v euro není problém. Záchod 0,2 euro; nektarinky 1,5 euro. Přes několik tunelů přijíždíme po 18 hodině na Bulharské hranice. Musíme projet busem přes dezinfekční lázeň. V místním freeshopu mají levný alkohol, např. Teacher’s whisky 2l za 15 USD. Odbavení trvá opět dlouho, cca 2 hodiny. Všude se procházejí toulaví psi. Vyměňujeme se peníze za leva, protože do Sofie máme přijet až v noci. Kurz, jak se později ukázalo, byl docela dobrý (1,91 leva za 1 euro). Posunujeme si hodinky o jednu hodinu dopředu. Za hranicemi si dáváme první bulharské pivo Zagorku 0,5l v plechu za 1,1 LV.

Do Sofie přijíždíme asi v půl jedenácté. Hledáme spojení vlakem do Kostence. Máme štěstí, vlak jede v 23:15 a stojí 2,8 LV. Po příjezdu na nádraží v Kostenci vidíme hospodu se zahrádkou. Přesunujeme se tedy hned tam. Mají tu živou hudbu. Zpěvačka pěkně rozjíždí místní popové hity. Zkrátka to tu žije :-). Dáváme si pivo, panáka a kebabče (grilovaná klobása z mletého masa). Vše celkem asi za 3 LV na osobu. Asi ve 03h nás vyhazují, jdeme spát do nádražní haly. Nocleh tedy nic moc.

Dobytí Musaly

Po ránu jsem šli na náměstíčko hledat stanici autobusu, ale pak jsme radši využili nabídky služeb místního majitele dodávky předělané na minibus. Za 10 euro nás všech 8 vzal do Borovce až k lanovce. Je to asi 28 km po silnici. Jestě v noci nám nabízeli taxikáři stejnou cestu za 30 LV. Borovec je větší lyžařské středisko. Je zde několik vleků a sedačkových lanovek. Dáváme si pivo k snídani a čekáme až v 9 h pustí lanovku. Pro cizince stojí 9 LV a jsou to klasické „vajíčka“ jako ve Francii. Ušetří nám spoustu času a námahy, protože jinak se jde okolo sjezdovky. Vyrážíme stejně jako spousty turistů směrem na Musalu. Cesta vede kolem rozestavěné chaty u jezera a pak začíná prudce stoupat. Těsně před chatou pod sedlem začíná pršet. Jdeme tedy na čaj za 0,4 LV. Déšť se mění na kroupy, ale po 20 minutách úplně ustává. Vyrážíme dobýt vrchol. Za 2,5 hodiny čistého času od lanovky stojíme u meteorologické stanice na vrcholu Musaly ve výšce 2925 m n.m. Potom sestupujeme dolů suťovým polem. Zde Tereza upadla a pořezala si nohu o kameny. Již zde je vidět že naše velká skupina brzo rozčlení na ty rychlejší a pomalejší. Na večer přicházíme na rozcestí červené a zelené značky nad Maričinými jezery. Zde vaříme večeři a později v kosodřevině rozbíjíme tábor. Jsou zde příšerní komáři. Celý se zahaluji, ale stejně je mi to prd platné.

Rybná jezera

Ráno mě budí stádo slonů, to Iva běhá s věcmi sem a tam. Snídáme a pak balíme. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny po 4 lidech. Pracovně bych je nazval úderníci a pohodáři. Já jdu v té údernické. Vycházíme v 8:30 h a asi po 40 minutách dorážíme k potůčku na horské louce, kde relaxujeme fotografujeme a nabíráme vodu. Odtud cesta stoupá a dále pak pokračuje zase po vrstevnici. Pro změnu potom klesáme do údolí, abychom mohli zase na druhé straně stoupat. Cestou přes horskou louku zastavujeme u studánky na krátký odpočinek.

Pokračujeme stále dále po červené až do sedla. Jdeme dál úbočím skal a pak již vidíme dole Rybná jezera. Za 35 minut si již vychutnáváme pivo v chatě u jezera. Cesta nám sem trvala asi 6 hodin. K jídlu mají bohužel jenom polévku a tak se přesunujeme k jezeru vařit. Po obědě se jdeme postupně koupat. Je to velmi osvěžující, voda má cca tak 15°C. Ryby tu opravdu jsou, viděl jsem vyskočit nad hladinu zřejmě pstruha. Když jsem na odchodu přichází právě druhá skupina. Dohadujeme si sraz u Rilského Monastýru ve čtvrtek na oběd. Jdeme dále po červené a za 30 minut je údolí s potokem, kde by se dalo nerušeně stanovat. Protože jsou v naší skupině samí šílení polykači kilometrů, jdeme dál asi 1,5 h prudce do kopce. Zde má být sedlo, ve kterém jsme chtěli tábořit. Iva pořád někam žene a vůbec si nevšímá, že jsme ztratili značku. Po odpočinku a bojové poradě jdeme vřesem přímo do svahu, kde naštěstí opět narážíme na červenou značku. Já a Pavel máme naštěstí tolik rozumu, že už nikam nechceme a tak nakonec zůstáváme spát zde v sedle. Je okolo půl osmé večer. Je tu nádherný výhled na jezera a zase ti příšerní komáři. Usínám pod širákem v cca 2700 m n.m.. Na obloze nám krásně svítí hvězdy a srpek měsíce, to je romantika. K ránu přichází studený vítr.

Krizový den

Ráno vstávám brzy okolo 6:15, ale východ slunce je již pryč. Po snídani vyrážíme na Vodný vrchol, což je již jenom pár desítek metrů nahoru. Z něj pozorujeme všechny jezírka v okolí a pak vyrážíme na zaslon Kobylí braniště. Cesta vede přes louky a kosodřevinou. Za 2 hodiny stojíme před takovou hnusnou kůlnou (zaslon). Kolem je spousta plechovek. Otvírám dveře a vidím tisíce masařek. K přespání fakt jenom v krajní nouzi. Chvíli odpočíváme. Koně tu jsou, mají přístřešek kousek nalevo. Pak vyrážíme okolo potoka a traversem přes podmáčenou louku směrem do sedla. Cestou potkáváme malou skupinku Čechů a vyměňujeme si informace o cestě. Těsně pod sedlem jsou taková romantická plesa, a tak tam mezi 13-14 hodinou obědváme. Ze sedla jdeme dál (kousek po lanech) po červené na Strašnoje jezero. Voda je zde ledová, ale Iva a Pavel se zde přesto koupali. Pak cesta vede loukami a dále jsme se prodírali kosodřevinou. Je vedro k padnutí.

Poslední část je strašná. Prudce klesající cesta vede chvílemi korytem potoka a na závěr zase skrz suťová pole. Příšerně to klouže. Těžké baťohy dávají kolenům pěkně zabrat. Všechnu pracně nastoupanou výšku teď ztrácíme. V chatě pod Maljovici si konečne dáváme 2 piva a vaříme večeři. Pak pokračujeme ještě asi 25 minut směrem k vodopádu. Zde stavíme stany do kosodřeviny. Dnes jsme šli celkem 11,5 h hrubého času. Na nohách se mi udělali příšerné puchýře na patě. Mám toho fakt dost.

Maljovice, 7 jezera

Ráno vstáváme před 7 hodinou a připravujeme se na výstup. Cesta vede proti proudu potoka. Stoupáme prudce kolem vodopádu. Jdu v teniskách, protože jinak bych si kůži z nohou asi mohl sloupat. Jde se kolem 2 ples, je to dost do kopce. Naštěstí jsem za 2 hodinky z tábora nahoře. Hned jak jsem vylezl na kopec, z údolí se začala valit hustá mlha, takže Rilský Monastýr jsem spíš jenom zahlédl. Odpočíváme a čekáme, jestli se to zlepší. Vzdáváme to a odcházíme po červené. Cesta vede dolu a nahoru. V sedle máme krátkou pauzu na oběd. Pak jdeme na křižovatku cest u 7 jezer. Na louce se pasou koně se s hříbaty. Je to nádherný pohled, fotíme koně i jezera. Dolů k nim však nescházíme. Vracíme se zpět a zkratkou přes louku na červenou značku. Po ní pokračuje nejdříve po rovině až k dalšímu stádu koní u jezera. Od něj je to k Rilskému monastýru 4,5 hodiny. Jdeme krásným údolím a kolem salaše. Cestu nám tu zablokovali koně a nechtějí se uhnout. Kousek dál na nás vyběhl pes a začal zuřivě štěkat. Naštěstí si udržoval od nás odstup. Asi si jenom plnil služební povinnosti ;-)) Následuje pořádný padák dolů přes horské louky. Cesta je zarostlá, kličkujeme mezi přes metr vysokými diviznami a klopýtáme přes drny vysokých travin. V dalším úseku jde cesta prudce dolů lesem. Na závěr pro zpestření menší bažina. No, nechtěl bych to jít v protisměru. Vysíleni přicházíme k Monastýru. Lehce ho okukujeme a pak se přesunujeme do hospody, která vypadá jako bývalý mlýn. Dáváme si dobrou večeři a pár točených Kamenitz. Po tmě stavíme stany na louce u řeky, asi 15 minut směrem z obce. Je tam i kemp. To byl zase den dalších 11,5 hodiny na cestách. No to je teda dovolená. Není to náhodou proti Zákoníku práce, tolik přesčasů každý den? ;-))

Rilsky Monastýr

Ráno spíme déle, pak se umyjeme v řece, pomalu balíme a přesunujeme se zpět k monastýru. Snídáme v místním bufetu Beignets (placka se sýrem) a hustý jogurt z ovčího mléka. Ať žijí poučky o stravování v zahraničí. Jdeme na prohlídku monastýru. Je to nádherná ukázka pravoslavné architektury pocházející ze 14. století. Můžete se procházet volně a zcela zdarma. Vstup do muzea stojí 3 LV pro studenty a 5 LV normálně.

Potom jdeme do stejné hospody jako včera. Dávám si k obědu kuřecí steak. V půl jedné doráží i druhá skupina. Hurá. Po obědě jde druhá skupina na prohlídku a pak se přesunujeme na bus směrem do Rily. Za 2 leva nás a ješte další 2 Čechy svezl do Kočerinovo. Následuje cesta vlakem za 0,5 LV do Blagojevgradu. Je to asi 2 stanice a jsou tam 3 tunely. Tedy za 7 korun je to lepši než horská dráha na Matějské ;-). Ve městě se na nás sesypali taxikáři. Jdeme nakoupit jídlo na cestu do Pirinu. Protože nic nejede, vezeme se pěkně taxíkem (Mercedes) za 5 LV k chatě Ravno Bore, která je již v pohoří Pirin. Zde se ptáme, jestli můžeme tábořit na louce u chaty a říkáme, že přijdeme na večeři. To je totiž nejlepší strategie. Jak jsme řekli, tak jsme i učinili.

Zaslon Končeto

Ráno vstáváme a snídáme až v půl desáté. Pak jdeme po lesní zpevněné cestě, kterou právě místní dělníci rovnají až na žlutou značku. Stoupáme po ní až na chatu Javorov, celkem cca 2 hodiny. Na chatě mají dvojí ceny za jídlo a pití. Ty pro nás byly o 1/3 vyšší než měli uvedeno na tabuli. Na stěně visí velký plakát s anglickým nápisem Pirin – pro ty, kteří jsou blázni do dobrodružství :-)). Zdá se, že k chatě se dá dostat náklaďákem nebo žigulíkem ve speciální úpravě pro místní cesty.

Stoupáme asi 1,5 hodiny až k zaslonu (srub, chatička pro nouzové přenocování), a pak další 1,5 hodiny k jezírku. Zde je nutné NABRAT VODU !!! Další voda je až pod Vichrenem tedy asi za 6 hodin. Jdeme další 2 hodiny úbočím kopců, až se před námi otvírá nádherné údolí pod horou Vichren. Pak už je to jen kousek do sedla pod hřebenem, kde je další zaslon Končeto. Stihli jsme ještě čaj o páté ;-). Je to malá chata ve výšce okolo 2700 m n.m., připevněná dráty do skály pro přespání. Asi tak pro 10 lidí, ale když se hodně uskromní. Zařízení je strohé, dřevěné palandy, pár dek, svíčky a kniha návštěv, nic víc, nic míň. Máme spousta času pozorovat nádherné panorama Vichrenu a údolí pod ním s jezerem a vodopádem. Špičku této nejvyšší hory Pirinu však často zahalují mraky. V noci slyšíme z vedlejšího údolí silnou bouřku.

Vichren

Po ránu je pěkné počasí. Snídáme a balíme. Vyrážíme těsně před 9 hodinou. Cesta je docela drsná, leze se po laně a za deště nebo sněhu to musí být dost nebezpečné. Nicméně za hodinu a chlup jsme v sedle pod Vichrenem. Řešíme, zda lézt s baťohy přes vrchol nebo je nechat v sedle a jít pak zpět okolo. Nakonec lezem všichni s baťohy. Vzhledem k jejich váze lezem po všech čtyřech. Za 35-45 minut jsme nahoře. Vrchol byl dobyt, hurá. Právě jsme splnili druhý cíl výpravy. Čekám na lepší počasí a počasí se opravdu mění. Po 30 minutách začíná pršet a přichází bouřka. Prcháme dolů k chatě. Proti nám jdou šílenci v tričku a trenýrkách s foťákem v ruce. Ještě štěstí, že mramoru na náhrobky je tu dost. Uvědomte si, že jsou to vysoké hory a ne procházka po parku. Podle deníčku v zaslonu je tu sníh ještě v červnu a již v říjnu napadne nový. Za 2 hodiny prudkého klesání přicházíme k chatě a jdeme do bufetu. Mají tu zajímavé ceny. 1 pivo 1,2 leva, 2 piva 1,1 a když jsme koupili najednou 4 piva tak jen 0,9 LV 😉 Bohužel nemají nic k jídlu.

Chčije, chčije a chčije. Propadáme panice a jdeme s Michalem koupit pokoj do chaty za 25 LV za všechny. Když budete mluvit anglicky tak to máte za 5 dolarů na osobu :-( Měli jsme se ale napřed podívat, co je to zač. Pokoj totiž tvoří 6 matrací na zemi, jedna skříň a menší díra ve zdi (okno). Umyvárny a WC jsou venku. Jdeme zpět do bufetu a pijem. Já mám za chvíli dost a usínám na stole. Místní Bulhar má o mě strach. Kamarádi mě vedou na pokoj. Zvracím. Je mi hrozně, Tom mě vede do umývárny a pak zpět. Ještě jednou díky Tome. V noci ještě chci jít na záchod, ale zjišťuji, že světlo nejde. Je to tu fakt hrůza. Zaslon byl proti tomu luxusní a čistý. Z toho plyne poučení- nepijte, když jste vyčerpaní a nekombinujte pivo a víno.

Těvno jezero

Ráno po vystřízlivění snídám a pak jdeme mírně do kopce. Asi po 80 minutách chůze je spousta jezer. Zde jsme potkali výpravu Češek a seznámili jsme se s nimi. Stoupáme společně do sedla. Cesta dále vede po hřebeni. Z jedné strany vidíme údolí s jezery a z druhé neprostupnou mlhu. Je to zvláštní, jak se vzdušné proudy drží na rozhraní kopců. Dáváme si pauzu na oběd. Holky z Čech už s námi, k Michalově smutku, bohužel nepokračují. Jdou se flákat dolů k jezerům. Jdeme dále až do sedla a pak v pohodě k Těvnu jezeru. U jezera stojí chata, ve které se dá ubytovat a dokonce vám i něco uvaří. Je zde i oficiální tábořiště, kde si za 4 LV můžete postavit stan. Naši šílenci chtějí pokračovat dále, takže pohoda netrvá moc dlouho. Stoupáme do sedla a pak zase klesáme dolů do nádherného údolí s potůčky. Asi za 2 hodiny chůze se rozdělujeme na ty, kteří chtějí spát v tomto nádherném prostředí Železnišké doliny a na ty, co jdou do kempu v Pirinu. Oficiálně kvůli ochráncům přírody, kteří zde prý provádějí kontroly, ale spíš kvůli hospodě. Dnes jsme opět byli na cestě 10 hodin. Za soumraku vidíme skupinku divočáků s mladými. Jelikož jsme schovali kemp za řeku, nebezpečí nám snad nehrozí.

Roženský monastýr, Melnik

V noci nás budí silný vítr, chvíli uvažuji zda se nevrátili divočáci ;-)). Probouzíme se do pěkné zimy. Po ránu si dáváme k snídani pudink a sušenky a pak vyrážíme přes pastviny dolů. Vyhýbáme se býkům, kteří se netváří zrovna přátelsky. Později zjišťuji, že jsem při úhybném manévru ztratil bundu, a tak strávím 45 minut jejím hledáním. Jdeme do Pirinu, což jsou asi 3 baráky, turistická chata a hospoda. Zde je vhodné nabrat si vodu, protože cestou dál není.

Pokračujeme dále po zelené značce. Cesta vede střídavě lesem a loukami. Je příšerné vedro a cesta je dlouhá. Před vesnicí Rožeň je cesta hrozně vyprahlá a vede korytem potoka, který je nyní vyschlý. Značení zde nějak zmizelo. Žízeň je veliká, a tak v obci jdeme hned do první hospody na pivo. Je zde příjemný chládek, libí se nám to tady. Zde si necháváme baťohy a jdeme si prohlédnout monastýr. Cestou je ještě kostel, před ním je hrob Skandanského (místního Jánošíka), který bojoval proti Turkům. Místní monastýr je starší než ten rilský a není zde žádná komerce. Před vchodem je napsáno samoobsluha, vstup 1 LV cizinci 2 LV. Klášter má nádhernou atmosféru. Svítí zde pouze pár svíček a červený lustr. Fotografovat je v areálu zakázáno. Procházíme se po ochozech a pod pergolami s vínem, vychutnáváme si poklidnou atmosféru. Pak jdeme zpět do hospody na večeři. Cestou potkáváme první skupinku, která zase někam spěchá. Po večeři musíme zase kolem monastýru, takže úschova baťohů nebyla až tak výhodná. Směřujeme do městečka Melnik, centra vinařství v Bulharsku. Zvláštní skály tvořené rozpadajícím se pískovcem a hlínou tzv. zemní pyramidy vypadají v západu slunce opravdu skvěle. Je zajímavé, jak se zdejší krajina úplně mění na tak malém území. Cesta vede kolem pyramid, pak převážně korytem potoka, které je samozřejmě vyschlé. Koryto na několika místech přepažují mohutné jezy. Je to prý 3 km, ale asi bulharské. Za 1,5 hodiny se mávnutím proutku ocitáme někde na riviéře. Je tu spousta hotelů a restaurací a docela to tu žije. Domy se zde staví tak, že obytné místnosti jsou až v patře. Je to kvůli vodě. Cesta je nezpevněná, protože jí asi každé jaro zaplaví velká voda. Tady se mohli Češi poučit jak se má stavět v záplavovém pásmu. Směřujeme do centra dění k první skupině do restaurace Mechana Petra. Ochutnáváme vína. Mají zde bílá vína (Muškát, Chardone, Tramín) za 5-10 LV a červená (Cabernet Savignon, a proslavený místní Merlot) za 5-12 LV za 0,7 L. K tomu si dáváme šopský salát a balkánský sýr. (sirena je obecně měkký sýr a kaškabal tvrdý). Královsky si užíváme až do rána.

Stopování

Přespali jsme na parkovišti u řeky, takže opět nic moc. Po ránu vyrážíme nakoupit apod. Ve vinném sklípku St. Nicola jsme nakoupili skvělá místní vína od 2,5 – 4,5 LV. V 8:50 odjíždíme autobusem Karosa za 1,7 LV do do lázeňského města Sandanski. Zde se opět rozdělujeme na dvě skupiny. Jedna chce jet na jih a druhá na sever :-). Chvíli procházíme a protože máme málo času, jdeme koupit ovoce a pak zpět promenádou na autobusové nádraží. Jedeme za 1,5 LV do vesnice Katunci u hranic s Řeckem. Jak jsme záhy po příjezdu zjistili, je to opravdová „prdel světa“. Zkoušíme 3 hodiny stopovat do Golce Delčev, ale nic nejezdí, je totiž poledne. Jdeme tedy na bíra a pak na další pivo a kebabče do cukrárny (to tam fakt měli napsáno). Sotva vylezu z hospody mávnu a zastavil mi Mercedes, který nás (mě a Pavla) dovezl až do Golce Delčev. Cesta je to špatná a trvá autem asi 1 hodinu. Dáváme si zmrzlinu na klacku a čekáme na ostatní. Mezitím jdeme na autobusové nádraží zjistit, jak to jezdí. Odpověď je nekompromisní, jede to zítra v 13:00 h. Jdeme tedy zpět na náměstí, kde se setkáváme s druhou stopařskou skupinkou.

Jdeme společně stopovat za město do Dospat. Asi po 15 minutách nám zastavuje autobus, který nás za 2 LV veze do Satovče. Je asi 20:30 a na silnici vrcholí dopravní špička. Vyhýbáme se několika stádům krav a ovcí ;-). Dospat je vetší městečko v horách. Těží se zde kámen a dřevo. Na křižovatce nás zastavuje patrola policistů, protože hranice je nedaleko. Ptají se, odkud jsme a kam jdeme. Když jim to řekneme, poděkují a popřejí nám šťastnou cestu. Padá tedy další mýtus o místní policii. Jdeme ještě kousek a pak zakempujeme mezi stromy nedaleko od silnice. Vaříme polévku a špagety s boloňskou omáčkou. Myslím, že dnes jsme teprve viděli typické Bulharsko a začínám chápat balkánské zvyky.

Dospat

Vstáváme v 7 hodin a snídáme. V 8:30 již stopujeme na silnici. Asi za 15-20 minut nám zastavuje Renault Espace. Svezl nás však jen 6 km na křižovatku do další vesnice. Marně se zde pokoušíme stopovat jezdí tu jen oslíci s povozem a narvané Moskviče. Jdeme tedy pěšky do kopce a dál asi 2 km. Hurá je tu kiosek. Dáváme Kamenitzu a pak ještě zkoušíme pivo Slavina, na němž je nápis- kontrolováno Pražskými pivovary a.s.. Pak jdu stopovat a hned mi zastavuje náklaďák se štěrkem. Stopovat bez piv nemá smysl ;-). Jedu s Terezou. Veze nás DJ Paff. Bavíme se jednoduchou angličtinou o muzice apod.. Prý zná osobně všechny osobnosti bulharské hudební scény. Hraje v Dospat na diskotéce pro 50 lidí. Jeho snem je jezdit jako TIR do Německa. Jedeme okolo největší přehrady v Bulharsku, sloužící zřejmě jako zásobárna pitné vody. Čekáme v bistru na druhou skupinu. Pak dáváme oběd na náměstí před rozestavěnou mešitou.

Pak jdeme zase na stop. Podaří se nám na druhý pokus stopnout dodávku. Svezla nás všechny 4, ale jen asi 6 km. Stopujeme dál a ihned nám zastavuje malá dodávka Mitshubishi 4×4. Svezla nás až na křižovatku u Těšelu. Jdeme směrem na Trigrad. Zkouším stopovat, ale už jsem si asi vyčerpal štěstí. Tom a Tereza jedou až do Trigradu. My jdeme cca 130 minut od křižovatky, až k jeskyni Ďáblovo hrdlo. Tam nás již očekává Tom s Terezou. Jdeme na prohlídku za studentské vstupné 2 LV. Moc toho tam k vidění není, protože jeskyně nemá krápníkovou výzdobu. Jedinou atrakcí je tedy mohutný vodopád, ale i ten je spíše slyšet než vidět. Pak jdeme do vesnice. Zde na nás volá paní, která zrovna natírá stánek s nápisem ubytování. Dává se s Tomem anglicky do řeči. Tipnul bych, že je místní učitelka. Říkáme ji, že se nám tu moc libí a ona říká, že sem žádní turisté nejezdí. Čekal jsem, že nám bude vnucovat ubytování, ale nakonec nám doporučila místo na spaní louce u potoka. Jdeme tedy přes vesnici až k mostu a kempujeme u jezu. Přichází nějaký děda a už z dálky na nás něco volá. Napřed mu vůbec nerozumíme, ale pak jsem pochopili, že tu nemáme spát, protože jsem chodí pohraničníci. Hranice je prý asi 3 km. Děda nám doporučuje, abychom si do karimatek zapíchali větvičky a přikryli se chvojím, aby nás nenašli ;-). Říkáme mu, že to tak uděláme a on spokojeně odchází. Za chvíli je ovšem zpátky a nese nám jako dárek slaninu a mléko. Nabízíme mu na oplátku sušenky a salám, ale nic nechce. Vaříme večeři a já jdu na průzkum okolí. Děda mi ještě dává byliny (třezalka, mateřídouška, heřmánek), které pro nás natrhal na čaj. Je sice asi trochu blázen, ale velmi milý. Zkrátka typická vesnická pohostinnost. Každý Bulhar nemůže být přece mafián. Vidíme projíždět pohraničníky gazikem přes most, ale nevšímají si nás. Jdeme spát dříve, ráno budeme muset brzo vstávat na autobus.

Bačkovský monastýr, Plovdiv

Dnes vstáváme již v 6 hodin. Chceme stihnout autobus, který odjíždí v 7 hodin z náměstíčka v Trigradu. Vyrážíme a za mostem vidíme přijíždět velmi starý autobus. Zamáváme a on nám zastavuje (nevím, proč to také nefunguje i u nás). Vezeme se za 2,5 LV velmi pomalu do Devinu. To je městečko, kde se stáčí minerální voda (podle bilbordu kolem silnic). Tam přestupujeme na bus do Pamporova (je možné jet i přímo do Plovdivu). Jak hlásí cedule u silnice, Pamporovo je vyznamné Ski centrum. Z okénka autobusu jsme viděli pěkný kemp, 1 lanovku, 1 vlek a spoustu hotelů. Z místního malého autobusového nádraží nás zřejmě soukromý minibus Mercedes veze ihned do Bačkova za 6,2 LV. Jeli jsme velmi rychle. Místní busy většinou jezdí pomalu, protože jsou dost staré. Jdeme uličkou trhovců do monastýru. Vstupné je opět dobrovolné. Bačkovský monastýr je prý druhý největší monastýr v Bulharsku. Malby v tom Rilském jsou však daleko lépe zrekonstruované. Protože jsem poslední levo utratil za kebabče v rohlíku, musíme zase stopovat do Plovdivu. Jde to dobře, asi za 5 minut mi zastavuje žigulík. Řidič se asi chce předvést a jede skoro pořád na plný plyn. Do toho mu hraje naplno autorádio Sony. V průběhu jízdy říká něco o tom, že má vůli v řízení a hned nám to předvádí. Čtvrt otáčky, to ještě docela jde ;-)). Odvezl nás až před nádraží Plovdiv centrum. Prší! Po dešti jdeme na procházku s baťohy :-( Okukujeme okolí a kupujeme mapy. Čekáme na naši druhou stopařskou dvojici. S ní se pak dohadujeme, že pojedeme vlakem do Sofie až nad ránem. Dáváme si baťohy do úschovny a vyrážíme se podívat do historického centra.

Jdeme po místních bulvárech, které jsou velmi rušné a smradlavé. Míříme na večeři. Nakonec se rozhodujeme pro Římskou tavernu. Je to restaurace na úrovni. Pro začátek si dáváme velké saláty a pivko. Já chci zůstat a pokračovat v debužírování, ale Tereza chce pořád chodit po nějakých památkách, či co. Historické centrum města se rozkládá na 6 pahorkách. Tyto pahorky přežili několik zemětřesení i turecké nájezdy. Nejvíce původních staveb se dochovalo pouze na jednom tomto pahorku. Historické městečko je tvořeno zajímavými uličkami podobně jako na Starém městě, ale nedá se to s ním srovnávat. Jsou zde také 2 muzea archeologické a etnografické. Bohužel jsou nyní zavřená. Při procházení uličkami jsme viděli také římský amfiteátr, který byl však upraven jako letní kino. Z výhledu, který nám doporučili v místním obchodě, je panoramatický výhled na celé město. Jsou však vidět převážně sídliště a jen pár pravoslavných kostelů. Památek bylo již dost, jdeme radši na kafe. Vybrali jsme si luxusnější bar v západním stylu. Místní mládenci se zde ukazují před dívkami a že na to mají. Kafe expresso zde stojí 1,4 LV a více. Pak se přesunujeme na náměstí, kde je několik restaurací a pizzerií. Vybíráme si tu nejvíce zaplněnou místní omladinou, abychom poznali, jak se tu žije. Dáváme si palačinky, pizzu a zapékané brambory, místní specialitu- velká piva Kamenitza 0,8 l, přicházejí na řadu první rakije.

Po večeři se přesunujeme do Erofjejev cafe baru. Je to rockový klub. Průměrný věk návštěvníku je okolo 25 let. Pijeme rakiji za super cenu 0,4 LV a zapíjíme ji Cappy džusem. V jednu hodinu zavírají. Jdeme tedy do Flyn’g coffe baru (underground). Jsme tu skoro sami. Přecházíme z rakije na tequilu a pojídáme oříšky. V 02 h nás vyhazují. Doporučují nám však disko klub Las Palmas. Jdeme pěšky a cestou si v nonstop občerstvení kupujeme ještě maso v housce. Před klubem stojí pár vyhazovačů, vypadají fakt drsně. Ptáme se kolik je vstup a oni se smějí, je to totiž zdarma. Po kontrole, jestli nemáme zbraně, se ocitáme ve víru tance. Kikiny se svíjí kolem sebe i na stolech. Do rytmu největších hitů se píská na malé píšťalky. Hned se u nás objevuje servírka a tak dáváme tequilu omegu za 2 LV. Žije to tu tak, jak to jen může žít jen u jihoevropanů. Paříme. Klub patří mezi dražší, kam chodí jenom ti, co chtějí být IN a hlavně na to mají. Kikiny mají většinou bílá trička a džíny. Kroutí se v bocích až mi oči přecházejí. Kolem 3 hodiny to však již začíná trochu upadat. Diskžokej hraje již jen anglosaské tuc-tuc rytmy. Pomalu tedy nad ránem táhneme na vlak. Vyzvedáváme si baťohy (2x 0,8 LV) a kupujeme si jízdenky na první vlak do Sofie za 4,6 LV. Vlak odjíždí v 4:05 h a je dost plný. Nakonec jsme se nacpali do kupé ke 3 Bulharům a usínáme. Těsně před 7 hodinou přijíždíme do Sofie.

Sofie, odjezd

Na nádraží se přesunujeme na WC, abychom se dali dohromady. Jsou kupodivu velmi čisté, stojí 0,3 LV. Jdeme si dát baťohy zase do úschovny. Potkáváme Čechy, kteří právě přijeli do Bulharska. Trochu s nimi pokecáme a pak vyrážíme do centra. Kupujeme si před nádražím místní gyros. Město je to takové zašlé, hnusné a smradlavé. Říkali nám to i Bulhaři, které jsme cestou potkali. Není tu žádné historické centrum. Jen prameny vody, o kterých se s trochou nadsázky dá říct, že jsou minerální, ale vynikající pro mistní homeless na umytí nohou. Jsou zde lavičky a místní se sem tedy chodí umýt.

V centru je pěkný kostel, bohužel kolem něj všude žebrají cikáni. Navštěvujeme místní supermarket Oáza. Nakupujeme jídlo na cestu a dárky domů v podobě flašek vína a rakije. Sortiment je velmi široký, lze koupit prakticky všechno z produkce světových značek. Cestou zpět nás na křižovatce ještě několikrát obtěžují cikáni a chtějí nám prodat nějaké cetky. Jdeme na oběd – kebabče, utrácíme poslední leva/p>

Odjíždíme v 17:20, tedy s 50 minutovým zpožděním. Na hranicích se Srbskem jsme dostali slevu. Platil jsem jen 6 dolarů 😉 Celní odbavení trvalo 2 hodiny a 15 minut, ale posunujme si hodinky zase zpět, takže vlastně jen 75 minut. Jedeme zase na Bělehrad a dále po E75, ale řidič to moc nežene, jedeme asi 85 km/h. Na celnici Jugoslávie a Maďarska přijíždíme ve 4 hodiny a odjíždíme v 5:10 h. Přestože Srbové dělali s kartičkami tranzitního víza na vstupu do země opět hrozné cavyky, zapomněli si je zde vybrat a tak je vám můžu zde ukázat. Cesta přes Maďarsko je opět nuda, jediná zajímavá oblast je kolem Tokaje ;-). Ke Slovenským hranicím přijíždíme v 10:40 h. Odjíždíme v 11:40 a jednoho Bulhara jsme museli vysadit, neměl v pořádku pas. Pokračujeme pomalu po dálnici na Brno. Domovskou hranici procházíme bez problémů. Autobus nastartoval, ale neodjel. Z motoru teče proudem voda. Už víme proč jsme jeli tak pomalu, motor se přehříval. Ještě štěstí, že jsme skoro doma. Řidiči vybíhají a za použití kladiva a velkého klíče závadu provizorně opravují. Hurá, vydrželo to až do Prahy. Na závěr v Holešovicích ještě projíždíme jednosměrku a nějaké ty čáry. Je 17 hodin a rozjíždíme se do našich domovů. A to je konec našeho příběhu.

Závěr

Musím říci, že jsem byl touto zemí velmi příjemně překvapen. Zejména místní lidé byli velmi příjemní a vstřícní a to nejen horalé, ale i obyvatelé menších měst. Možná je to tím, že nejsou poznamenaní masovou turistikou. Nejčastěji zde můžete potkat malé skupinky Čechů, Slováků a Poláků. Krajina je zde velmi různorodá. Rila jsou spíše takové velké kamenité kopce porostlé kosodřevinou a vřesem, protkané potůčky a plesy. Naopak pohoří Pirin jsou spíše drsné štíty bez vegetace a vody. Krajina kolem Melniku je zase zajímavá rozpadajícím se pískovcem porostlým borovicovým lesem a hlavně tím vínem ;-). Malá část pohoří Rodopy, kterou jsme viděli, tvořily vápencové stěny a smíšené lesy. Trochu je jen škoda, že jsme se nepodívali k moři. Takže jestli máte rádi trochu dobrodružství a romantiky můžu vám Bulharsko vřele doporučit. Účastníci zájezdu byli: Pavel, Pavel, Tomáš, Michal, Petr, Tereza, Iva a já.

A na kolik to přišlo?

Celkem nás stál výlet okolo 6500 Kč. Hodnotil bych to jako za málo peněz hodně zajímavá dovolená. Nutno ještě podoknout, že na jídlo bylo vetšinou velmi dobré a není nutné ho tedy vozit (nosit) sebou. Z místních zdrojů jsme nakupovali převážně kebabče s brambory a pivo. Ochutnávali jsme také výborná zdejší vína.

Hospodský slovníček 😉

Dobrý den Dobrý den

Čtyři piva (Budvar, Gambrinus, Krušovice) Četýre bíra (Kamenitza, Zagorka, Pirinskoje)

Polévka, chléb Čorba (Supa), chleb

Vepřový steak s bramborem Sviňská pržola i kartofl

Omelata se sýrem Omelet i kaškabal

Záchod Toalet

Děkuji, Nashledanou Blagodarja, Doviždaňe

Slovíčka jsou psána tak, jak se vyslovují a jak jsem si je zapamatoval z hospod 😉 Nejlépe se domluvíte když budete hovořit slovensky a sem tam „šoupnete“ ruské slovíčko. Přízvuk je narozdíl od češtiny většinou na konci. Doporučuji oprášit si znalosti azbuky. Když bude mluvit anglicky dostanete nejspíš anglické ceny tzn. že ceny jsou stejné ale v dolarech :-(. Ceny na horských chatách jsou smluvní a tedy můžou se měnit podle velikosti objednávky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .