Je sobotní dopoledne. Sluncem zalitý městský park ve Valencii křižují poslední ranní běžci. Kličkují mezi pomalejšími jednotlivci a skupinkami, které v sladké předtuše celodenní siesty už teď začínají hledat vhodné stíny. Malý pejsek – říkejme mu Pepita – už dobrou chvíli civí do okrasného bazénku a sleduje svůj vlastní odraz. Po chvíli váhání vystrčí packu směrem k vodě. Neznámý na opačné straně sebevědomě udělá totéž a na jeden okamžik se oba tvorové vzájemně dotknou. Pepita couvne zpátky, otřese nevěřícně hlavou a popoběhne o kousek dál. Opět natáhne krátký krk, koukne dovnitř a znovu ztuhne překvapením. Vodní hladina mu pošle zpět jeho vlastní užaslou tvář. Na Pepitu a její malý psí příběh jsem si ten den vzpomněla vícekrát. Stalo se to v nedalekém bioparku, kde jsem zírala a občas také nevěřila svým očím.
Jak to všechno začalo
Přestože Biopark Valencie byl otevřen teprve v roce 2008, jeho historie začíná vlastně už roku 1958. Tehdy totiž postihlo místní obyvatele neštěstí: řeka Turia, protékající Valencií, se vylila z břehů a nemilosrdně zaplavila dvě třetiny města. Ničivá povodeň vyburcovala naštvané Španěly k radikálnímu počinu. Rozhodli se postavit přírodním rozmarům čelem, a to tak, že odvrátili tok řeky za hranice města. V původním místě zůstalo jedenáct kilometrů dlouhé prázdné koryto. Dodnes je překlenuté mosty a obepnuté původními cestami, které kopírují tehdejší křivky Turie, směřující do nedalekého moře.
Po úspěšném odvedení vody se tenkrát vynořila další otázka: Co s prázdným prostorem uprostřed města? Nápadů, jak zužitkovat volné území, bylo víc. Mimo jiné také vybudovat čtyřproudou rychlostní silnici. Naštěstí se to nestalo a v prázdném korytě vznikl veřejný park.
Dnes jsou zahrady Turie plné lidí, květin, pěších i cyklistických tras. Mezi ostrovy odpočinku a sportu se tyčí architektonické skvosty španělských tvůrců Santiaga Calatravy a Félixe Candely, ve kterých sídlí opera a celá řada muzeí. Součástí parku je také Biopark Valencie.
Lemuří hodina pravdy
Jdu po úzké pěšině mezi skalami a nad hlavou mi najednou zakmitá něčí pruhovaný ocas. Jeden, pak druhý, třetí. Zastavím. Lemuři. Začnou hopsat z jedné strany na druhou a vzdálenost mezi mnou a jimi se dá měřit v centimetrech.
Brzy jednoho z nich to divoké skotačení sem a tam přestane bavit, a tak si sedne na samý okraj skály, pruhovaný ocas nechá až provokativně blízko mé hlavy, a dlouze se na mě zadívá. V pohledu notná dávka lhostejnosti a sebedůvěry, kterou já naopak tak trochu ztrácím. Nebojí se mě? Vždyť jsem větší, chytřejší a tak vůbec. Jsem přece člověk! Lemur na skále můj názor očividně nesdílí. Upírá na mě své černé kulaté oči, a kdyby uměl mluvit, tak by znalecky řekl třeba: „Vida, další exemplář. Poněkud bledší než většina, viditelně odjinud.“
Setkání dvou světů
Biopark je místo, které se jen těžko dá popsat několika slovy. Má moderní název. Leží uprostřed velkoměsta. Žijí tu sloni, hroši, lvi, hadi, lamy a odvážní lemuři. A přesto to není klasická zoo.
Exotičtí obyvatelé pobíhají na první pohled zcela volně. Koncept parku vychází z přesvědčení, že lidé a zvířata jsou jedno. Ovšem fyziologicky, mentálně a jinak odlišní jsme, ale nepřítomnost pruhovaného ocasu, větší hlava a umění číst a psát ještě neznamená, že my, lidé, nutně patříme do jiné kategorie než lemuři.
Biopark se vzpírá zažitým stereotypům a doslova bourá hranice. V celé zahradě nenajdete jedinou klec ani mříže. Bariéry dělící zvířata od lidí jsou v drtivé většině přírodní, a někdy dokonce neviditelné. Jsou postavené na základě znalosti fyziologie a chování jednotlivých zvířat.
Například hyeny mají na zadních nohou krátké svaly, a tak skok na dálku není jejich silnou stránkou. Proto hyení výběh je obehnán asi metr širokým potůčkem. Ten stačí, aby se zvířata pohybovala v přesně vymezeném a pro ostatní bezpečném prostoru. Za takovouto vodu se hyena prostě nebude pokoušet dostat. Pravda, potok je z jedné strany obehnán navíc proutěným plůtkem. Ten je však na „lidské“ straně. Diskrétní trik bránící těm, které by mohlo napadnout se vykoupat nebo ukázat hyenám, že skok přes říčku není až tak velká výzva.
Rozmanitost na dosah
Celý park je rozdělen do tří tematických okruhů. Africkou savanu obývají zebry, antilopy, žirafy, sloni, lvi, ptáci a hlodavci. Další část, Madagaskar, se pyšní až sedmi druhy lemurů. Rovníková Afrika hostí obyvatele deštných pralesů a pojímá celou škálu zvířat žijících jak pod stromy, tak v jejich korunách. Svůj domov zde má exotické ptactvo a lidoopi, hroši nebo bizoni.
Zvířata, která ve volné přírodě žijí ve skupinkách, žijí pohromadě i tady. V jednom prostoru však najdete nejen představitele téhož druhu, ale i směsici různých zvířat, která přirozeně žijí vedle sebe, aniž by se vzájemně jakkoliv ohrožovala nebo si ubližovala. Všechny oddíly v parku jsou vnitřně a samy od sebe oddělené tak citlivě a chytře, že celá prohlídka představuje spíš plynulé přelévání se než lineární túru s jednotlivými zastávkami.
Nebezpečný flirt
Stojím před gorilím výběhem. Zde je bariéra mezi mnou a samcem Mambie nejviditelnější: rozděluje nás speciální tvrzené sklo. Když se však přiblížím dostatečně blízko a přestanu vnímat rám otvoru, zdá se mi, že koukáme na
sebe, jako bychom se zrovinka potkali při procházce lesem.
Pan opice sedí opřený o skálu se široce rozkročenýma nohama a nadutou hrudí a sleduje mě z asi třímetrové vzdálenosti. „Pozor, nekoukejte mu do očí,“ slyším něčí varovný hlas, „gorilí samec vnímá, že jste žena, a přímý pohled si může vyložit po svém.“
Jsem stále příliš zahleděna sama do sebe a svých dosavadních představ o zvířatech, proto neberu tuto radu v potaz. Mambie je přece gorila, ne? Ať si balí gorilí, nikoliv lidské samičky, říkám si v duchu. Vytrvale mu hledím do očí a Mambie mi můj pohled velmi sebevědomě opětuje. Tuším, že tak trochu porušuji pravidla, ale stále nevěřím, že se v něm může něco opravdu pohnout.
Za chvíli vstupuje do místnosti muž a blíží se ke sklu. Za svými zády si ho nevšimnu. Zato Mambie ho vidí moc dobře. Nový aktér je přesně to, co jím vyloženě pohne. S neuvěřitelnou hbitostí gorilák vyskočí na nohy. Je to manifestace dotčeného kavalíra, který musí jinému samci dokázat svoji převahu.
Mambie se rozběhne proti nám a bouchne vší silou do skla, což v gorilím jazyce znamená něco jako: „Utíkej, malej, tahle buchta je moje!“ Přestože nás dělí nerozbitné sklo, v tu chvíli je to to poslední, na co dokážeme myslet. Instinktivně prcháme oba – já i nic netušící soupeř. Mambie vítězoslavně odchází zpět a sedne si na původní místo.
Všichni jedno jsme
Po lehce stresující příhodě s opičákem Mambie si uvědomuji, v čem je biopark výjimečný. Učí totiž nejen poznávat, ale také hluboce respektovat zvířecí svět. Dává lidem možnost zažít pocit blízkosti, bezprostřednosti a rovnosti. Jsme odlišní, ale přesto jsme jedno živé a patříme do stejné zahrady. Je to úchvatný zážitek.
Pejsek Pepita byl také zřejmě zvyklý na to, že všechno v místním parku znal. Všechny stromy, které je třeba očurat, všechny psí sousedy, cestičky a zákoutí. Svět byl pro něj jasný a předvídatelný jako stůl s označenými šuplíky. Byl jeho pánem, až jednoho dne uviděl svůj vlastní odraz na vodní hladině a nevěděl co s ním. Na chvíli zaběhnutá rutina se zhroutila a svět se otevřel v jiné podobě, než ho dosud viděl a chápal. Zkuste to taky – Biopark ve Valencii vám v tom určitě pomůže.
Jak na to
Biopark Valencie (Avenida Pío Baroja 3) je otevřen veřejnosti po celý rok. Vstupné pro dospělého činí 21 eur, pro děti, studenty, důchodce a skupiny platí slevy. Podrobnosti najdete na http://www.bioparcvalencia.es.
Přímé lety do Valencie nabízí v letní sezoně společnost Smart Wings (http://www.smartwings.com).
Více informací o Valencii viz http://www.turisvalencia.es a http://www.comunitatvalenciana.com
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.