0
0

Úvodem

Poprvé jsem o Indonésii slyšel od dvou svých kamarádů někdy v březnu. Zatím to byl vážně jen nápad a nepřišel mi příliš reálný. Přesto jsem si tak nějak v hlavě rezervoval dobu od půlky července do konce srpna. Myšlenka se usadila a já o ní občas přemýšlel. A taky se začal těšit…

Pak jsem dlouho nic moc neřešil, až se čas případného odletu přiblížil. V tu chvíli jsem zjistil, že dvojice mých kamarádů kvůli zdravotním problémům jednoho z nich tam jet nemůže. Já sice už v květnu strávil nějaký čas ve snaze najít nějakého spolucestovatele, ale nikdo vhodný a na tak dlouhou dobu se nenašel. Věra bohužel z mnoha důvodů jet nemohla :-( Rozhodování se smrsklo na dilema jestli jet do Indonésie sám, a nebo nejet vůbec. Takže už stačilo si jenom představit jak budu ten měsíc víceméně sedět doma a měl jsem jasno…

Po rozhodnutí opravdu letět sám mi veškeré nezbytné přípravy na cestu nezaraly víc než týden. Letenku jsem koupil úplně na poslední chvíli 6 dní dopředu, ve stejný den jsem podal pas k vyřízení víz. Hotové vízum z indonéské ambasády mi kamarád vyzved dokonce den před odletem. Totálně utahaný z příprav (= cestovní horečky – jak mi kdosi vtipně diagnostikoval tento stav) odjíždím ve středu 18.7. nočním rozjezdem brněnské MHD na autobus do Vídně.

Středa 18. července, 9.25, Letiště Vídeň

Odlétám s China Airlines do Taipei s mezipřistáním v Abu Dhabi v Emirátech. Ještě před nástupem do autobusu ve 3.00 ráno v Brně potkávám Payu Křiváka, který s přítelkyní a mamkou letí na 2 měsíce do Austrálie, kde žije jeho sestra. Taky letí s China Airlines, ale jen do Taipei. Nevadí, i tak to je hned veselejší než letět sám. Ve Vídni se k nám přidává ještě Darina, co jede do Austrálie na rok studovat.

Po 5 hodinách přilétáme do Abú Dhabí v Emirátech na plánované mezipřistání. Písečné duny dole na zemi mi okamžitě připomínají Omán. Architektura i vše okolo ve známém arabském stylu, po pár letištních hlášeních v arabštině už si připadám vážně jako „doma“. Pěkná tranzitní hala s obrovkým klenutým stropem. Všudypřítomní emirátští imigrační úředníci mě po minulých zkušenostech lehce děsí. Co už. Snažím se najít obchod, kde by měli oblíbené čokoládové mléko Almarai, nicméně neúspěšně. Tomu se říká závislost. Tak třeba na cestě zpět se zadaří :-)

Jsem příšerně nevyspalý a tudíž velmi unaven. V noci z pondělí na úterý jsem se díky nervozitě opakovaně budil. Z úterý na středu jsem zvládl jen pár hodin v autobuse na cestě do Vídně. No a o pořádném spánku v letadle ze středy na čtvrtek jsem si mohl nechat jen zdát. Čtyři dny téměř nespat :-( Hmmm.

Čtvrtek 19. 7., letiště Taipei 9.00

Sedím u obrovské prosklené stěny a za ní pozoruju život na letišti: nakládání, vykládání, vzlety a přílety, množství nejrůznějších vozítek a vozidel. Docela sofistikovanou manipulaci s kontejnery se zavazadly. Vozíčky sem a tam. Na ranveji v pozadí obří Boeing 747-400, kterým poletím na cestě zpět z Denpasaru. Zatahování „chobotů“. Paráda. A do toho přivezli náš maličký Boeing 737-800.

Už jsem tak unavený že skoro celý let do Denpasaru prospím. Těsně před příletem k Bali z mraků hluboko pod námi vystupují v dálce vrchlolky nejvyšších sopek na východní Jávě – minimálně ty v oblasti sopky Bromo, ostatní tipuju na náhorní planinu Ijen.

Čtvrtek 19. července, 18.00 pláž Kuta, Bali, Indonésie.

Ležím na pláži a flákám se. Skvělý. Pak jsem si šel najít něco na spaní. Kupodivu to docela šlo. Akorát mám pocit že mě dost oškubali, nicméně su tak utahanej, že to dneska neřeším. Nějaký závěry a postřehy z prvníc dnů budu psát až při smyslech.

Po sprše jsm se vydal do města. Především najít internet odkud by se dalo telefonovat domů přes skype. Internet jsem našel za skvělých 150 rupek na minutu, což při poměru 1000rp = 2,50?kč vychází příjemně levně. Ať žije levná Asie.

A pak taky jsem chtěl ulovit nějakého toho mamuta k večeři. Místní oblíbené Nasi Goreng u dřevěného stolečku s výhledem do zahrady s bazénem a typickými balijskými sochami. To mě udivuje ze všeho nejvíc: jak se z rušné ulice během pár kroků dostanu do malebného zakoutí, které bych tu rozodně nečekal. Idylka.

Pátek 20. července, 14.00 malý bungalov v Kutě, Bali, Indonésie.

Večer jdu spát docela brzy. S budíkem naivně nataženým na 9 hodin ráno usínám asi v 21.30. V jednu v noci mě probouzejí komáři a je mi děsné vedro. Nakonec tedy spím jen v trenkách pod jakousi hadrou a z Brna koupený repelent vyřešil i ty komáry. Po hodině usínám… …a probouzím se ve 14 hodin následujícího dne :-) Celkově 16 hodin spánku. Supr. Sice jsem nestihl opustit ubytování do 12h ale to nevadí…

Sice jsem chtěl lenošit, ale v turistické Kutě není moc co dělat. Nakonec tedy urychleně odjíždím normálním bemem (mikrobus se sedačkami uvnitř) asi za 5000 rupií (12,5kč) do Denpasaru a odtud do Ubudu. Denpasar jako takový mě při průjezdu nijak nefascinuje. Místní doprava ovšem ano. Po ulicích se mezi auty proplétají stovky malých motorek a skůtrů. Totální chaos. Kupodivu bouračku jsem zatím nevidl žádnou…

Velmi vtipní jsou všichni ti nadháněči a dohazovači. Např. jsem mohl jet sólo do Ubudu za 150 tis. rupek (přes 350kč) a podobné nabídky. O věčně troubících taxikářích nemluvě. S normálními bemy jsem tedy dojel na denpasarský Ubung za 17000 rupií. Pravda taky se pak čeká, než není bemo dostatečně obsazeno, takže na nádraží Ubung jsem strávil přes hodinu čekáním.

Nakonec jsem potkal francouze Fabrice, který ještě s manželkou a malým klukem jeli taky do Ubudu. Společně jsme pak usmlouvli taxík na 70.000 rupek za nás všechny. Takže mě nakonec celá cesta vyšla do Ubudu asi na 90 kč.

Pátek 20. července, 18.00 Ubud, Bali, Indonésie.

Cesta do Ubudu je víceméně pořád skrz vesnice. Jen na několika místech vidím krásná rýžová pole tak, jak jsem si je představoval z domu. V Ubudu jsme se ještě s francouzi šli podívat po nějakém ubytování. Malá odbočka z rušné ulice a byli jsme na malé cestičce uprostřed nádherných rýžových políček. Opravdu jen pár metrů z místa, kde o nějaké otevřené krajině není ani zdání. Cestička vedla k bungalovům, kde francouzi nadšeni dali 350.000 rupií za každého na noc v bungalovu. No a já nakonec spím v malé chatičce o pár set metrů dál za desetinu – tedy 35.000 rupií (85kč). Po konzultaci s majitelem taky zjišťuju, kde v rozlezlém a komplikovném Ubudu vlastně jsem.

Tanec Kečak, Bali, Indonésie

Takže jsem se šel projít směrem k centru. Hned po chvíli narážím na chrám, kde se za chvíli koná představení tradičního tance kecak. A protože věci nemá smysl odkládat, tak jsem šel rovnou. Fotku jsem do této chvíle nevyfotil jedinou: nápad vzít si stativ se ukázal jako prozíravý. Tanec kečak je kruhový tanec asi 70ti tanečníků. Název nejspíš vznikl častým vyslovování slovíčka čak. Uprostřed kruhu se pak odehrává samotné „drama“ – obvykle dvě tanečnice + nějaká příšera či alespoň zle vypadající vládce. Pochopitelně všichni tři v maskách. Na závěr se kečak změní v ohňový tanec, kde dva muži pobíhají kolem hořící hromady kterou postupně rozkopávají a pak běhají po žhavých uhlících. Trochu se divím, že je to nepálí. Jinak docela pěkná podívaná. Pointou na závěr byly ještě stále nastrojené postavy co nasedly na skůtr a jakoby nic odjely domů.

Pak procházím městem směrem k centru. Narozdíl od Kuty tu nejsou domy vyšší než 2 poschodí, takže Ubud je neuvěřitelně rozlezlý. Naštěstí spoustu z toho kryje tma. I tak mě ale fascinuje jak rychle a rafinovaně se střídají krámky pro turisty s chrámy, zahradami i běžnými domy.

Sobota 21. července, 17.00 kdesi za Ubudem, Bali, Indonésie.

Rýžová pole, Bali, Indonésie

Sedím uprostřed terasovitých rýžových políček v malebném údolí s říčkou dole. Zapadá slunce a odněkud z dálky zní zvonky gamelanu. Poprvé vidím rýži jinak, než v sáčku nebo na talíři… Je to krása, naprostá idylka. Do toho šumící voda co protéká políčky s rýží.

Dnes jsem procházel Ubudem. Vlastně to je především kulisa pro turisty. Všude samé obchůdky kýčovitých obrazů, relativně dost drahé restaurace a samí naháněči. Nicméně jsem aspoň navštívil nějaké chrámy a obrazové galerie. Po chvíli mě to začalo velmi vadit, takže jsem vyrazil někam dál od civilizace. No spíš dál od centra, protože ani po půldenním pochodu jsem se z obydlených oblastí vlastně nedostal. Nějak mi přišla na mysl bráchova slova z Islandu, když město okomentoval jako „těchle třicet baráků“ a dál už nikde nikdo. To tady bohužel neplatí. Opravdu mám dojem, že je tu hlava na hlavě. Možná je to tím, že Indonésanů je 225 milionů a Bali je po Jávě druhý nejhustěji osídlený ostrov.

Jsem z místního dusna totálně promočený. Chvíli jsem zkoušel i nosit doklady v plátěném sáčku na krku, ale cestovní pas se po pár hodinách začal dost kroutit a nejspíš mu to vedro a můj pot nedělali dobře :-)

Zas až tak levně tu není. Alespoň v turistických oblastech jako byla Kuta nebo je Ubud. Nicméně i tak jsou moje denní útraty někde kolem 300kč se vším všudy, na druhou stranu nijak extra si vážně nežiju… Občas je jednodušší si za 5.000 rupek najmout motorku než se vláčet hodinu a půl po městě pěšky k místu kde bydlím.

Den 4. – sobota 21. července, 23.00, Ubud, Bali, Indonésie.

Při večeři jsem se potkal s Timothym z Austrálie, co tu na Bali vede půjčovnu na kola a pořádá cyklovýlety. Takže jsme 3/4 hodiny skvěle klábosili o všem možném, dokonce i o evropské ústavě, Austrálii jako „britské kolonii“ a jiných zajímavých věcech. Zaujalo mě, že má alespoň obecný přehled o České republice. Taky fajn…

Tradiční tance, Bali, Indonésie

Pak jsem šel z warungu (jídelny), kde jsem spráskal dvě večeře domů (bydlím už dvě noci na jednom místě:-). Totálně nacpaný jsem se těšil na polohu vodorovnou… V půlce 200m cesty najednou vidím spousty balijců, jak se srocují do nějaké uličky vpravo. Po pár desítkách kroků objevuji typické místní střešené podium zvané Balé Banjar (obecní dům) snad s pěti sty balijci. Evidentně se něo chystá a já přišel těsně před začátkem. Jak jsem vychápal z lámané angličtiny pár místních, tak se tu dnes koná shromáždění místní čtvrti Padang Tegal, které se koná jednou za dva roky. Nejdůležitější pro mě na tom celém bylo, že šlo o zábavu pro běžné balijce. A bavili se opravdu královsky. Pak kromě několika hudebních vystoupení byl součástí také klasický balijský tanec v podání žaček místní školy. Naprosto perfektní, jedinečný zážitek. Normálně bych za tohle tady v Ubudu zaplatil přes 150?kč v rupíích a ještě bych seděl vedle snobských američanů, australanů nebo němců, kterých tu jsou desítky. O skvěle nadšené a velmi spontánní atmosféře lidové zábavy ani nemluvě. Zatím tedy slavnost Padang Tegal můj nejlepší zážitek na Bali…

Den 5. – neděle 22. července, 01.15, Ubud, Bali, Indonésie.

Už třetí noc po sobě nemůžu usnout. A taky jsem se zatím pokaždé probudil kolem poledne. Až mi to konečně došlo!!! Já sice mám půlnoc, ale moje tělo je zatím zvyklé jít spát až o šest hodin později – stejně jako doma v Evropě. Takže optimálně kolem 06.00 tady jít spát a někdy po poledni vstávat. Hmmm. Je sice fajn, že vím proč to tak je, ale jak to změnit??? Netušil jsem že časový posun dokáže člověka až tak zmást. Budu muset ráno za každou cenu vstávat brzo, aby si to tělo dostatečně uvědomilo a šlo pak spát dřív. Hihi. Dobrou noc…

Nakonec jsem spal né moc dobře asi jen do půl deváté. K ránu docela pršelo.

Den 5. – neděle 22. července, 11.30, za Ubudem, Bali, Indonésie.

Rýžová pole, Bali, Indonésie

Právě jsem strávil asi dvě hodiny brouzdáním se mezi rýžovými políčky. Moje naivní představa, že nebudu špinavý vzala velmi rychle za své: travnaté okraje políček jsou velmi úzké, místy bahnité a tak jsem snadno skončil nohou přímo mezi sazenicemi :-) Teď sedím pod malou bambusovou stříškou co si vyrobili zemědělci jako ochranu před sluncem a nohy mám totálně zablácené. Kokosové palmy a banánovníky všude okolo. Kachničky co se brodí ohrazenými rýžovišti za nějakou potravou. V terasovitých polích je přímo neuvěřitelné množství vody – hlavními napájecími kanály se valí opravdu mocný proud.

Až závěr mé procházky zkazila budova jídelny luxusního hotelového resortu + přihlehlé bungalovy na okraji rýžových políček, odkud mají snobové ničím nerušený výhled na terasovitá pole a lidi na nich pracující. Docela se divili, když mě, evropana, tam viděli se normálně procházet mezi zemědělci. Hihihi.

Postupně jsem došel až k jeskyni Goa Gajah (místní čtou Gadžah). Vstupné 6.000 rupek. Tak jo, třeba to bude zajímavé. Po pár schodech jsem sešel na prostranství s několika přístřešky pro obětování balijským bohům, což tak mnozí činili. Kupodivu jsem při této činnosti zatím viděl téměř výhradně ženy, jen jedinkrát staršího muže. Včetně té ženy, která si sem před jeskyni donesla velký košík s obětinami. Malý kluk, evidentně nějak patřící k posvátnému místu se vůbec neostýchal si sebrat jablko právě z tohoto košíku. Prostě šel a vybral si.

Samotná jeskyně pak byla jen chodba ve tvaru písmene T vysekaná do skály, dohromady asi 15 metrů, s několika malými soškami uvnitř. Příšerné dusno, pach koncentrace pálených vonných tyčinek a lidského potu. Hmm. Fakt jsem čekal víc.

Cestička dál od této „jeskyně“ se čím dál víc zužovala. Pak už jen vedle ní pod přístřechem seděl Indonésan s tím, že dál už je hinduistický chrám (doufám že to nepletu), a že musím dát příspěvek. Čím víc zaplatím, tím větší karmu budu mít. Príma. Karma je mi k ničemu. Hihi. Dal jsem mu tisícovku rupek, ostatní položky v sešitu začínaly na 20.000. Došel jsem až na ono správné místo, které opět kromě pár malých soch vytesaných do skály nebylo nic moc. Zato pohled do nitra údolí s říčkou dole byl aspoň ucházející. Všude plno vzrostlých bambusů (přes 10 metrů) a také pár vysokých stromů s výškou jistě přes 30 metrů. Je vidět, že vegetaci se ve vlhké a dusné džungli s říčkou dobře daří. Nicméně závěr je jednoznačný: Goa Gajah za to nestojí…

Naprosto mě fascinuje místní doprava. Jezdí se pochopitelně vlevo, to jsem si po loňské návštěvě Londýna zvykl velmi rychle. Množstvím aut a náklaďáků se proplétá asi 5x větší množství skůtrů a motorek. Na nich jezdí i docela malí kluci. Převážet na skůtru můžete snad téměř cokoliv – od balíku trávy přes živé slepice, dvacítku pneumatik na motorku po 5 lidí + jedno úplné mimino. Ačkoliv všichni troubí a s nějakými předpisy si rozhodně hlavu nelámou, dopravní nehodu jsem zatím neviděl.

Hřeben. Naprosto primitivní věc o které jsem si v Brně řekl, že ji nepořebuju. No neuplynul ani týden a mým docela dlouhým vlasům už se po něm začíná stýskat. Fňuk. Budu si muset nějaký koupit, asi to bez něj nevydržím.

Den 5. – neděle 22. července, 16.00, za Ubudem, Bali, Indonésie.

Rýžová pole, Bali, Indonésie

Ať jdu kam jdu, vždycky skončím mezi rýžovými poli. Tahle třetí severně od hlavní Ubudské křižovatky jsou asi nejblíž centru. Jednotlivá políčka jsou vždy sice malá, dohromady je však terasami rýže pokryto minimálně několik hektarů. Mezitím háje kokosových palem a drobné chatky na nářadí, často také ohrádka s krávou nebo několika prasaty.

Zjistil jsem, že mě strašně nebaví řešit jídlo. Toto si uvědomím pokaždé kolem páté odpoledne, že jsem od rána vlastně nic pořádného nejedl. A dlabat k snídani rýži jako místní se mi v tomhle horku vážně nechce. Hmmm. Naštěstí aspoň pořádně večeřím. Měl bych si koupit nějakou snídani vždy večer předem, abych aspoň po ránu něco snědl. Jinak přiletím domů vyhublej a o ty řeči pak fakt nestojím…

Rýžová pole, Bali, Indonésie

Tudíž zas večeřím jinde. Ostatně když je výběr všelijakých restaurací tak velký, tak proč nezkusit něco jiného. Takže tentokrát sedím „na turka“ na polštáři u nizoučkého stolečku v příjené a i docela levné restauraci nad chrámem. Taky jsem zkusil papájový džus, což je ale tak hustá šťáva, že je to spíš jídlo. Rozhodně nic na horké odpoledne. Jakýkoliv džus přímo z ovoce stojí mezi 4-8.000 rupií (10-20kč), což je super zvlášť když občas i přím vidíte, jak ovoce vymačkají. Jídla bych měl začít fotit. Tohle jídlo servírované na talíři s dokulata vystřiženým palmovým listem vypadá báječně. Mňam. Akorát nevím jestli opět po takovém množství jídla dokážu odejít… :-)

Den 6. – pondělí 23. července, 11.00, Bali, Indonésie.

Odjíždím z Ubudu. To množství lidí už mi občas vážně leze na nervy. Lístek na Shuttle bus Ubud-Bedugul mám za 45.000 IDR koupený již ze včerejška. Autobus Perama mě měl vyzvednout před Jaya Bungalows, kde jsem bydlel, v 10.30. Je jedenáct a stále se nic neděje… …v 11.12 konečně přijel klasický místní mikrobus, co mě odvezl na přestupní stanici asi o 300 metrů dál. Na docela velké přestupní stanici Peramy jsme čekali na Shuttle do Loviny se zastávkou Bedugul, kam jedu já. Tentokrát již docela normální autobus má opět asi 1/4 hodiny zpoždění. Přece žádný problém, ne?

Cesta na severozápad z Ubudu vede nádhernou zemědělskou krajinou plnou svěže zelených políček trávy, rýže a nějakých těch banánovníků či palem. Kilometry čtvereční zavlažovaných polí. Nechápu kde berou tolik vody. Silnice je pořádně klikatá a autobus sebou ve výmolech hází. Skončilo vyučování, na už tak dost úzké silnici míjíme zástupy školáků ve školních uniformách. Obvykle košile s krátkým rukávem + kraťasy nebo krátká sukně.

Poslední půl hodiny před Bedugulem vede silnice už pěkně strmě do kopce. Máme nádherné výhledy na okolní zemědělsky využívané svahy. Samotný Bedugul je ve výšce 1200 metrů, takže je tu znatelně chladněji. Okolní kopce kolem 2000 m jsou zahaleny v mracích. Hned po pár stech krocích kolem jezera Ulun Danu jsem narazil na prodejnu+restauraci jahodové farmy – oběd mám tedy jahodový. Dole je na ně asi příliš velké vedro. Měl jsem představu, že tady v horách moc nikdo nebude. Bedugul je však hodě velká vesnice na hlavní silnici a i okolí je značně obydleno.

Den 6. – pondělí 23. července, 19.00, Bedugul, Bali, Indonésie.

Nicméně jinak je to tu pěkná díra, po setmění totáně tmavá. Navíc vypadá, jako by jeho sláva vrcholila před 20 lety – všude dost zavřených krámků, staré hotelové budovy a prázdné ulice. Internet tu nemají a telefonní signál se mi ztratil. Vzhledem k nadmořské výšce se tu po obědě začaly tvořit mraky, které už tu do noci prostě zůstanou. Od jezera Bratan pak fouká studený vítr. Počasí jako u nás na Vysočině, když se zkazí léto. O pěti se tu ozval hlas muezzina. Pro mě nic neobvyklého, spíš mě udivuje že v Indonésii, nejlidnatější muslimské zemi světa, ho slyším až pátý den a mešity jsem zatím viděl dvě. Opět specifikum Bali, což je udajně jediný převážně hinduistický ostrov v celé JV Asii.

Den 7. – úterý 24. července, 08.00, Chrám Pula Ulun Danu u jezera Bratan, Bali, Indonésie.

Chrám Pula Ulun Danu u jezera Bratan, Bali, Indonésie

Přivstal jsem si na ranní rozbřesk u vodního chámu Pula Ulun Danu na jezeře Bratan. Množství mraků se mění každou minutu – podle toho jak připlouvají od jihu od Denpasaru. Místní tvrdí, že dopoledne je tu pěkné, zatahuje se až po poledni. Každopádně snídaně na břehu s výhledem na chrám a velký minaret mešity v pozadí stojí za to. Jen je potřeba se pořádně obléct, i noci jsou tu chladné.

Takže padlo rozhodnutí odjet v poledne autobusem na severní stranu ostrova do Loviny. Těším se na pláž s černým vulkanickým pískem. No uvidím. Pak jsem hned vedle hotelu objevil loučku, na jejímž okraji zhruba 150 mužských usilovně stavělo jakési bambusové přístřešky, stupňovité pódium pro diváky či proplétané bambusové rohože a ploty. Bedugul, Bali, IndonésieŠlo jim to docela rychle, ač to viditelně nikdo moc neřídil. Pak strávili asi 3/4 hodiny natahováním plachty na dokončený přístřech, plachta se nahoře ukázala jako úplně malá. Tak ji zase stáhli a bylo.

V průběhu dvou hodin jsem viděl postup zpracování bambusu od pokácení v nedaleké bambusové houštině přes výrobu potřebného až do finálního stádia vytvoření bambusových hrabí a spálení odřezků + listů na hromadě. Krom pár desítek hřebíků nebylo nic víc potřeba, většinu pospojovali „lýkem“ či provazy z bambusu. Následovala závěrečná porada v indonéštině, tu vám mohu tlumočit soukromě. Při odchodu všech ke mě přišel představený vesnice, představil se a pozval mě docela dobrou angličtinou na jejich slavnost, která tu bude 14. srpna. Loučka s pár malými kopečky se ukázala být místním hřbitovem…

Den 7. – úterý 4. července, 18.00, kousek od pláže Lovina, Bali, Indonésie.

Právě jsem strávil s místními domorodci víc jak hodinu sklizní rýže. Je to mnohem zajímavější než procházet se po pláži a odmítat prodavače čehokoliv. Ted sedím na okraji pole a pozoruju jejich práci v zapadajícím slunci. Zralé sazenice rýže tak kolem 40 cm vysoké se tedy nejdřív srpem odseknou od země. Poté se ze snopku sazenic vytvoří kruh tak o průměru 4-5 metrů s igelitem uvnitř na dně, snopky otočené rýží dovnitř kruhu. No a pak už se doprostřed kruhu postaví malá bambusová koza o kterou se rýže mlátí. Pochopitelně jak jsem se poflakoval s foťákem okolo, tak během 5 minut mi nabídli mlácení rýže o kozu. Jasně, proč to nezkusit. Příští 1/4 hodiny jsem s nimi mlátil rýži. Sice se nasmáli, ale myslím že mi to šlo. Pak se mě vrchní mlátič snažil jako vděk uplatit 5.000 rupiovou bankovkou, tu jsem ale odmítl. Ještě je zaujaly moje brýle, zkoušeli si je a předávali navzájem. Až v tuto chvíli mi došlo, že vlastně moc brýlatých indonésanů jsem neviděl. Rozhodne ne na venkově.

Den 8. – středa 25. července, 8.00, Lovina, Bali, Indonésie.

Nahánění delfínů, Lovina, Bali, Indonésie

Večer jsem se rozhodl dát 50.000 rupek za ranní vyjížďku lodí s východem slunce a pozorováním delfínů. No popravdě věděl jsem již dopředu, že budu zklamán. O šesti hodinách vyjelo z různých míst na pobřeží velké množství malých lodí směrem na otevřené moře. Východ slunce za nizoučkým pobřežím s vysokými horami hned vedle a sluncem lesknoucím se na vlnách byl pěkný, ale nedá se říct že bych něco takového viděl poprvé. A hned během chvíle začal hon na delfíny. Téměř 70 lodiček s benzínovými motory se zuřivě prohánělo po hladině. Někde docela v dálce vynořilo hejno asi 5-6 delfínů. Myslím, že jsme je poprvé viděli i 2x vyskočit nad hladinu, ale fakt velmi z dálky. Následně vždy, když se někde vůbec objevila jen ploutev na hladině, už se tam zběsile hnalo snad třicet lodí. Obvykle se 3-4x jen napůl vynořili na nadechnutí a mezitím už k nim i na ně najelo spoustu lodí, takže se pochopitelně ztratili. S jednou lodí na každých 15×15 metrech se delfíni ani nevynoří, natož aby snad nadšením skákali. Během pár minut jsem navíc pochopil, že všechny lodě honí jediné malé hejno. Závěrem dvouhodinové vyížďky lodí ubylo, takže jsme viděli nějaké ty delfíny jen trochu vynořené a docela blízko. Nicméně až vám někdy budou nabízet pozorování delfínů (nejlépe ještě s nějakými superlativy), tak si to přeložte jako „zběsilý hon na delfína“ a podle toho mějte svá očekávání. Rozhodně žádná idylka ani romantika…

Ještě se tu často nabízejí taky potápěčské kurzy PADI Open water, cena asi 2,5 milionu rupií vychází kolem 6ti tisíc Kč.

Den 8. – středa 25. července, 12.00, pláž Lovina, Bali, Indonésie.

Ležím na pláži a flákám se. Plážový typ vážně nejsem, ale přijet domů bílej taky nemůžu. Překvapuje mě, jak na pláži téměř nikdo není. A to je Lovina především pro turisty… Že by byli všichni takoví snobové a měli bazény v hotelech?

Den 8. – středa 25. července, 18.00, pláž Lovina, Bali, Indonésie.

Fakt nejsem schopen celej den ležet na slunku. Ve dvě jsem to zapíchl a další 4 hodiny strávil procházkou v klidu po farmách a vesnicích za hlavní silnicí. Opět jsem působil za exota, ale už jsem si zvykl. Takže jsem zvládl vidět továrničku na výrobu cihel, několik banánových plantáží či péči vesničanů o jejich kohouty, skoro jako by se měli konat kohoutí zápasy.

Při té příležitosti jsem taky zjistil, že průměrný plat rozumně pracujícího člověka tady (řidič+výrobce cihel v jedné sobě) je kolem 1,1 miliónu rupií měsíčně. Tedy asi 2700 kč. To tady já zvládnu utratit za něco málo přes týden. Nicméně jeho rodina nevypadala chudě: měli dodávku, motorku, v zahradě televizí satelit. Pokud je tedy u nás průměrný plat kolem 15.000 kč, tak jsme na tom zhruba 6x lépe. Hmmm. Kolik mají místní zemědělci netuším…

Trénink hry na gamelan, Lovina, Bali, Indonésie

Náledně jsem šel skrz vesnici a už z dálky slyšel gamelan. Paní v obchodě tvrdila že je to rádio; rádio ale nedělá chyby ani náhlé pauzy jako když někdo cvičí… A skutečně. Obešel jsem pár domovních zdí a prostě jsem jedněm indonésanům vlezl na dvorek (ostatně někam drze lezu skoro pořád). Seděl tam tak dvacetiletý kluk s učitelem a oba gráli na gamelany. Mladíkovi to občas nešlo, dělal chyby a učitel (přítel jeho táty) se tomu nezřízeně smál. On si prostě v pohodě hrál, ani se nemusel dívat na ruce. Gamelan může mít různou formu – u téhle se paličkami ťuká do kovových oblouků zavěšených nad různě dlouhými bambusovými tyčkami, ve kterých zvuk rezonuje. Zvuky jsou to sice na první poslech příjemné, nicméně po 20 minutách mě pěkně začala bolet hlava. Už dva gamelany jsou docela hlasité a pronikavé. Kompletní soubor gamelanů a dalších nástrojů pak má minimálně 25 členů. Kolik randálu to musí potom dělat…

Tak kohoutí zápasy skutečně budou!!! Hned zítra ve 12.30 někde ve městě. Recepční v hotelu se mě hnedka snažil nalákat, že z toho pro mě zorganizuje výlet. Prý za 50.000 rupií. Asi si myslí, že su totálně padlej na mozek. Dojet na motorce někam po městě stojí pár drobných a vstupenka na lidovou zábavu taky drahá nebude.

Den 9. – čtvrtek 26. července, 13.00, Banyualit, Bali, Indonésie.

Kohoutí zápasy, Lovina, Bali, Indonésie

Kohoutí zápasy – v balijštině Go čekan, ve všeobecné indonéšině Tádžen. Já jse na ně vyjel do vesnice Banyualit. Za spletí uliček se objevilo několik domů se zaparkovanou aspoň stovkou motorek. V bambusové hájku nedaleko se na udusaném prostranství tísnilo a posedávalo víc jak dvě stě balijců a účastnilo se zápasů. Ty probíhají asi následovně: Docela dlouho zabere důkladná prohlídka kohoutů – všichni je různě osahávají, prohmatávají svaly a podobně. Poměřují vždy dvojice kohoutů navzájem. U toho je hlučno, spousta vzrušeného debatování. V jednu chvíli jsou vybráni dva kohouti, kterým na pařát přivazují tak 6 cm dlouhou ostrou kovovou čepelku. Tito dva kohouti jsou následně dvěma muži přidržováni uprostřed kruhu.

Kohoutí zápasy, Lovina, Bali, Indonésie

Začíná sázení! Všichni kolem začnou řvát a zuřivě gestikulovat, hrnout se o překot dopředu, porážet přitom ostatní, hlasitě vykřikovat a mávat svazky bankovek. Každý sázející si musí najít svého protivníka proti kterému vsadí. Zužující se kruh lidí je následně zatlačen zpět a kohouti jsou vypuštěni!!! Okamžitě se na sebe vrhnou, pak už vidíme jen trhané mávání křídel, válející se hromadu peří tam a zpět, nějaký ten úskok, další střet a následně již jen kaluž jasně červené krve pod zmítajícím se umírajícím kohoutem a vítězem nad ním. Celý zápas trvá kolem 20ti sekund!!! Zřídka déle než minutu, pokud tak jen proto, že se zápasící kohouti dostali příliš blízko k divákům které by mohli zranit, takže je pořadatelé odchytnou a nechají zápasit opět vprostřed arény. Vítězný kohout je hrdina, jeho majitel náležitě pyšný. Radost, nadšení, emoce a spousta hluku – v tom probíhá předávání vyhraných peněz. Mrtvý kohout nikoho nezajímá, leží v prachu a vlastním tratolišti. Po chvíli se mezi spoustou nohou k němu sklání velmi starý muž, aby provedl u mrtvého kohouta malý obřad v balijském stylu. Starý, sám a naprosto klidný v burácejícím okolí…

Vstupné 20.000 rupií je víc než jsem čekal. Pořád ale i s dopravou půlka proti nabídce z hotelu. Tyto zápasy byly malé, takže sázky na jednotlivé kohouty se od počátečních desítek tisích v závěru pohybovaly kolem půl miliónu rupií. U dobrých kohoutů na významných zápasech pak může být výše sázky i 100 miliónů rupií. Tedy 250 tisíc našich korun. Balík peněz…

Den 9. – čtvrtek 26. července, 18.00, Kalibukbuk, Bali, Indonésie.

Gamelanový orchestr, Kalibukbuk, Bali, Indonésie

Večerní zkouška gamelanového orchestru v chrámu Pura Desa Pakmaran v Kalibukbuku začala v 8 hodin. Již během úvodu bylo z hry pár hráčů jasné, že to bude velmi hlučná zábava. Během čtvrt hodiny se pak slezl kompletní soubor 25 hráčů. Gamelan si zjednodušeně představte jako náš hodně velký a hlučný xylofon. Množství gamelanů, velkých i malých „tympánů“ a podobných nástrojů, několik gongů a dva bubny vydávaly přímo ďábelský randál. Každý buší dřevěným kladívkem do kovových oblouků různých velikostí. No a na konci již tak ohlušující „skladby“ se tempo ještě zrychlí a zvuk zesílí. Nemá smysl nic říkat; kromě gamelanu nic jiného neslyšíte. Balijci říkají, že oni aspoň hrají, zatímco javánci gamelan jen tak něžně hladí. To je dobré vědět, poslehnu si gamelan taky na Jávě. Jo, a uši mě pak zaléhaly ještě následující hodinu…

Den 10. – pátek 27. července, 11.00, pláž Loviny, Bali, Indonésie.

Opět trávím den na pláži. Dnes jsem již definitivně domyslel hrubou trasu cesty Indonésií. Zítra odjíždím na západ Bali, odtud přes úžinu na východní Jávu kvůli sopkám (mj. i slavná Merapi) a náhorní planině Ijen. Možná také kvůli Mt. Bromo, tam ale nejspíš bude hodně turistů uvidím. Z východní Jávy pak přejedu celé zpět celé Bali do přístavu Padang Bai a dále na ostrov Lombok. Zde budu asi 10 dní, hodlám navštívit ostrovy Gili, sopku Gunung Rinjani a rozsáhlou oblast na JV ostrova. Odtud zpět na centrální a východní Bali na tak dlouho, než mi poletí letadlo domů.

Den 11. – sobota 28. července, 21.00, Cluring, východní Jáva, Indonésie.

Dnešek byl totálně plný zvratů. Špatných i dobrých, nakonec skončil mnohem lépe než jsem vůbec čekal. Ale popořádku…

V osm ráno odjíždím normálním autobusem z Loviny do přístavu Gilimanuk. Perfektní cesta, ještě víc mě u ní zaujala spolupráce řidiče a jeho průvodčího, kteří hned ráno ve městě na trhu koupili asi patero květinových košíčků, které postupně za jízdy obětovali v chrámech kolem cesty. Takto jsme šťastně projížděli balijskou krajinou, která se stále více stávala muslimskou, narozdíl od hinduistické převahy ostrova Bali. Po cestě mě několikrát zaujaly zástupy školáků, jak s učitelem v dvojstupu pochodují po rušné hlavní silnici. No každopádně vždycky když jsem nějakou školu viděl, tak jsem ji strašně chtěl naštívit, prostě jen tak ze zvědavosti…

Cesta trajekten z Gilimanuku do přístavu Ketapang na Jávě trvala necelou půlhodinku. Tu jsem strávil skvělým rozhovorem s rodinkou z provincie Padang, která je proslavená velmi ostrým jídlem, co měli čtyřdenní dovolenou. Dál mě již městkým bemem čekalo město Banyuwangi, ve kterém jsem měl jediný a hlavní cíl: koupit mapu východní Jávy. Neúspěšně, mapu nikde nemají. Je tady rázem mnohem víc lidí, ženy už nosí šátky přes hlavu. Všude akorát působím pozdvižení protože jsem turista s obrovským batohem, dlouhými vlasy a ještě ve městě, kde žádné turisty nemívají. Takže jsem asi po hodinové procházce sem a tam v centru utahaný seděl na židličce u javánce, co uměl aspoň trochu anglicky a snažil se z něj + dalších čumilů okolo vyrazit, jak se dostat k sopce Kawah Ijen. Opět neúspěšné. Především díky neexitenci mapy. Hmmm. Ukrutný systém fungování číslovaných městských bem jsem jakžtakž pochopil. Zbytek naprosto ne. Totální zoufalství, nevím jak dál. Do toho si ještě všimnou, že mám na hodinkách špatný čas. Balijský. O hodinu víc. Uááááá. Propadám depresi. Jak se vůbec chci někam dostat, když se proti mě všechno spikne, včetně stálice jménem čas…

Dobrá, klid. Vytahuju flašku s vodou, svačinu a přes 30 minut tupě zírám do ulice. Pak jsem z nich alespon vymlátil směr a kterým bemem odjet z Banyuwangi. Totálně naštvaný odcházím opět shánět mapu…

Děti v indonéské škole, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

Po pár krocích narážím na širokou bránu místní školy. Asi osm místních dětí je totálně u vytržení a zvou mě dovnitř. Po třiceti krocích doprostřed nádvoří ke mě přibíhá snad stovka dětí z různých tříd. Nechápu, jak to všichni tak rychle zjistili. Samé zářící obličeje, smích a nesmělé „Hello mister“ a “How are you?“ všude okolo. Kruh se zužuje, všichni se tlačí, musím dávat bacha aby někoho neušlapali. Letmo kynu na pozdrav učitelům co se odněkud objevili s výmluným gestem, že se omlouvám. Ve chvíli kdy chci z brašny vytáhnout foťák začíná tlačenice, všichni chcou být co nejblíž, asi snad že něco dostanou. Přibíhají další a další – opět dávám pozor. Pak ke mě přichází docela fajn chlapík s tím, že se jmenuje Budi, je učitel angličtiny a až mě děti pustí (hehehe), tak abych přišel za ním do kanceláře, je moc rád že jsem se tam vůbec objevil. Dalších deset minut v totálním obležení. Učitelé na kraji to pozorují a nechávají se fotit.

Můj přítel Budi, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

Ve sborovně pak po vyřčení mých plánů a tak dále a po uskutečnění mnou navrhované společné fotky všech učitelů mi nabízí, abych jel s ním a jeho ženou na noc za jejími rodiči daleko za Banyuwangi a že mě zítra vezme na Kawah Ijen. Je naprosto štastný, že si má s kým povídat, a já taky skoro nevěřím tomu, že je to snad první člověk v indonésii kteréu nejde o peníze. Během 10 minut odjiždím na jeho motorce i s gemmou do jeho domu někde ve městě.

Odpoledne a večer tedy trávím s Budim a jeho ženou, případně s jejími rodiči. Kde přesně to je vlastě doteď nevím, jsme skoro hodinu cesty na jih od Banyuwangi. Navečer jsme si šli popovídat do rýžových polí za vesnici. Nádherná hodina skvělého rozhovoru, kdy jsme seděli v malém balé (tradiční přístřešek s vyvýšenou podlahou) a pozorovali západ slunce v polích.

Kuchyně v domě, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

Násleně jsme zvládli večeři, poté co jsem viděl „kuchyň“ mě raději přestalo zajímat, jak to všechno vzniklo. Budi mě pak šel představit hlavě jejich společenství – vždy několik rodin ve vesnici tvoří malé skupiny a vrámci nich se informuje, pokud někdo cizí ve vesnici tráví noc. Všechno naprosto v pohodě. Jistá část večera pak skončila bujarým veselím s jejich sousedy: jeden uměl pár vět anglicky, ostatní vůbec. Strašně jsme se nasmáli, komunikovat rukama nohama mě ani jim nečinilo problémy.

Budu muset projít dům s foťákem v ruce. Je pravda, že být fotograf je strašně fajn: zaprvé indonésané mají slovo photográpher, takže vždy snadno vysvětlím, co vlastně dělám. Navíc u digitálu je možnost jim tu fotku ukázat na displeji na zadní straně. Fotky však ukazuju jen v kolektivech, se kterými jsem nějakou dobu nebo kteří to pochopí. Ale dávám si pozor: pamatuju si na děti z Ománu které věděly že z druhé strany se na fotku dá podívat a vyžadovaly to – byly pak velmi nepříjemné když zjistily, že tam mám film a tudíž žádný obrázek že nebude.

Kuchyně v domě, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

Jáva je muslimská. Mešita na každém rohu, vyvolávání muezzinů o půl čtvrté ráno, dívky i ženy šátky na hlavách. Naštěstí jim vůbec nevadí focení. Místní islám je mnohem umírněnější oproti tradičním islámským zemím. I v rozhovoru s Budim vyplnulo, že indonésané mnohé (nejenom ty radikální) islámské názory nechápou a nesdílí. Dokonce jsem viděl Budiho se ženou jít normálně spolu po ulici a držet se z ruce! V Ománu naprosto nepředstavitelné. Budiho manželka normálně chodila doma bez šátku, ten má jen na cesty ven. Černý šátek hidžáb jsem tu neviděl vůbec, barvy jsou od bílé po hnědou. Nejvtipnější je hnědý šátek ve stejné barvě jako je košile školní uniformy. Zdaleka ale místní ženy nepřipomínají kuželky, které jsem viděl v Ománu či Emirátech, klidně chodí v riflích…

Den 12. – neděle 29. července, 22.00, Banyuwangi, východní Jáva, Indonésie.

Většinu dne trávíme u rodičů Budiho ženy, trávíme spolu příšerně moc času. Odpoledne vyjíždíme na cestě zpět do Banyuwangi na Layang Layong – festival létajících draků. Tam jsem poprvé v praxi viděl dopravní zácpu motorek. Samotná zábava vlastně nic moc: pár draků + stovky motorek a lidí. Především ženy nosí deštníky, aby se chránili před sluncem a byly více bílé. Opět vzorem Evropa. Hrůza.

Den 13. – pondělí 30. července, 9.00, pod kráterem Kawah Ijen, východní Jáva, Indonésie.

Sirný kráter Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

Budi mě v 5 hodin odvezl asi 40 km přes Licin do horské obce Jambu. Cesta je to nádherná, za rozbřesku stoupáme po silnici kolem políček rýže, palem a dalších plodin. Z Jambu jedu dál najmutou motorkou za 35.000 IDR směrem do vesnice Pal Tuding. Tohle už je brutálně mrazivá cesta – kombinace rána + lesa + rychlé jízdy + vysoké nadmořské výšky udělala své a po příjezdu jsme i s řidičem zrmzlí a klepeme se jak ratlíci. Nakonec zjišťuju, že Pal Tuding je jen pár neobydlených baráků + kancelář správce parku Kawah Ijen. Krom několika jeepů cestovek pro zápaďáky je tu mrtvo. Poplatek za vstup je 15.000 IDR. Nosiči síry tady musí překonat z výchozího bodu v Pal Tuding (1850 m.n.m.) přes okraj kráteru (2300 m) dolů k jezeru (asi 2095 m.n.m.). Zpáteční cestu s tyčí a pritivními košíky plnými žluté síry.

Den 13. – pondělí 30. července, 11.00, kráter vyhaslé sopky Kawah Ijen, východní Jáva, Indonésie.

Dělníci v kráteru Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

Sedím na okraji skály uprostřed kráteru. Pozoruju světle zelené jezero v kráteru s zářivě žlutým přírodním nalezištěm síry, ze kterého stoupá hustý bílý dusivý sirný dým. Právě jsem se od tam asi po hodině a půl vrátil. Fascinující podívaná a zároveň velmi nebezpečná! Sirná oblaka, obrovské sopouchy a spousta hukotu opravdu působí jako předpokoj samotného pekla. Kolem dýmýcí žluté skály pobíhá kolem patnácti chapíků a chystají si sirné bloky, které budou moct na více jak 70 kilo vážících vahadlech odnést na ramenou přes okraj kráteru k silnici, kde za něj dostanou zaplaceno. Síra uniká v podobě páry ze skály, muži páru svádí a nechávají proudit tlustými trubkami po povrchu skály, ve kterých se pára ochlazuje. Občas trubky polévají vodou. Dělníci v kráteru Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

Dole z trubek kape křiklavě oranžová tekutá síra, která po chvíli tuhne. Až po víc jak půlhodině změní barvu na zářivě žlutou.

Pobíhat tam s foťákem bylo dosti napínavé, velmi často mi vítr přivanul sirný dým přímo do obličeje a to jsem se pak začal dusit a kašlat. Stejně tak všichni okolo, akorát jsou trochu víc zvyklí. Docela mě zaujalo, jak málo ze zástupů turistů směřujících na Kawah Ijen sestoupí až dolů k jezeru (beztak jezero kyseliny sírové) a síře. Za hodinu a půl mého pobytu dole tam přišli snad jen tři. A to ještě s průvodcem. Nechápu, vždyť sirné naleziště je rozhodně to nejlepší! Aspoň to má tu výhodu že muži tam dole nečekají turisty a proto je tam fotograf vlastně vyjímkou, takže po něm ani nechcou bakšiš nebo cigaretu za vyfocení. Rozhodně tedy doporučuji vidět Kawah Ijen přímo zblízka – tento nádherný kráter na východní Jávě.

Z Pal Tuding vede dolů 15 km silnice do vesnice Jambu a pak ještě níž do města Licin. Já jsem neměl žádnou motorku, takže jsem šel dolů pěšky. Všechny motorky a auta v protisměru na mě troubila a lidi si ukazovali jak na blázna. Já sem si zato v klidu mohl polechnout zvuky vysokohorské džungle všude okolo. Kapradiny tu dorůstají výšky stromu – klidně přes 10 metrů. Všude spousta ptáků a divné skřeky. Asi po 4 kilometrech přijelo auto nějakých frnacouzů a vzali mě až na křižovatku do Banyuwangi. Perfektní. Budi se ženou už seděli doma a prostě nemohli uvěřit tomu, že jsem se dokázal úplně v pohodě vrátit… :-)

Den 14. – úterý 31. července, 8.30, Banyuwangi, východní Jáva, Indonésie.

U Budiho rodičů, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

V Budiho domě není místo, takže přespávám u jeho rodičů a sourozenců v domku hned vedle ve městě. Trošku mám problémy se spaním: o třetí řvou snad 3/4 hodiny všechny mešity v okolí, všude sposta kdákající a kokrhající drůbeže. No co už. Někteří z rodiny umí pár slov anglicky (hlavně mamka), takže komunikace docela ujde… Ostatně když se chce, tak se bavíme i o dost náročných věcech. Rukama nohama, prostě jak o vyjde. Mám se strašně dobře, až tady si často sednu jen tak na židli, pozoruju okoí a uvědomuju si jakou mám skvělou dovolenou. Rozhodně lepší než se válet na pláži nebo žít v nějakém luxusním hotelu…

Den 16. – čtvrtek 2. srpna, 12.00, na cestě do Probolinga, východní Jáva, Indonésie.

Já s Budim a manželkou, Banyuwangi, Jáva, Indonésie

Je čtvrtek ráno a já po 5 nádherných dnech odjíždím z Banyuwangi. Loučení bylo bolestné a konkterétně s Budim na autobusovém nádraží velmi krátké. Chtél jsem mu ještě něco říct, nebyl čas. Pak autobus odjel a já byl velmi smutný. Hlavně proto, že jsem se tu necítil sám, ke konci už jsem byl jak člen rodiny či u babičky na prázdninách. Skvělí lidé, výborné rozhovory s Budim. Po pět dní jsem se cítil naprosto šťastný. Jednou to ale skončit muselo. Bohužel to tak je – cestování je neustále o potkávání a následném loučení..

Nicméně Budi mi ještě stihl říct, že kdyby se nějací moji známí nebo i kdokoliv z ČR chystali do Indonésie, tak mu bude potěšením zase pro někoho být hostitelem. Takže pokud byste plánovali cestu na východní Jávu a chtěli se s Budim potkat, napište mi mail – pošlu vám na něj telefonní číslo a adresu…

Krajina východní Jávy je úplně jiná než na Bali. Ve všech ohledech je Jáva chudší než Bali. Pole rýže jsou ve velmi rovné krajině. Všude okolo jsou rozsáhlé plantáže cukrové třtiny. Do cukrovarů se sváží po úzkorozchodných drahách nebo z daleka vysoko naloženými náklaďáky. Těch je tolik, že občas úplně ucpou silnice. Ve městech přibylo ojeků (kol se sedadly pro pasažéry), taky vozíků tažených koňmi. Místy už jsou vidět přípravy na oslavu dne nezávislosti, který indonésané slaví 17. srpna. Mnohde ale oslavy proběhnou v týdnu před tímto datem.

Horská krajina v oblasti Bromo, Jáva, Indonésie

Při jízdě k Probolingu jsem řešil, jak a na co přestoupím a pojedu dál směrem do hor k Gunung Bromo. Nakonec se to vyřešilo samo: průvodčí autobusu začal cosi hulákat, následně jsme zastavili, on můj batoh přendal do autobusu před námi a se slovy „Probolingo-Bromo“ mě doslova vecpal do nového autobusu. Z toho mě v jednu chvíli přehodili na městské bemo směrem na Terminal (konečnou). Na autobusovém nádraží Probolinggo mě chlapík odnavigoval na minibus přímo do Cemoro Lawangu pod Mt. Bromo. Minibusy jezdí každý den 7-17h, jízda trvá 3h nahoru a 2h dolů, cena 20.000 IDR. Zároveň jsem si také rezervoval lístek v expres autobusu, co jede 4.8. odpoledne z Probolinga přes celé Bali do Mataramu na Lomboku. Cena 185.000 IDR (asi 430kč) včetně trajektu a indonéského jídla. Doba jízdy sice 17 hodin, ale kdybych to řešil po vlastní ose tak mi to možná zabere i tři dny. Takhle tam dojedu přes noc. Skvělý…

Hromadná (veřejná) doprava v Indonésii má několik úskalí. Kdykoliv se může stát, že z neznámých důvodů budete muset uprostřed cesty přestoupit z vašeho dopravního prostředku na jiný. Snad u každé delší cesty autobusem či minibusem jsem někde přesedal. Musíte být připraveni – řidiči a průvodčí všechno sice řeší dopředu, ale na sbalení věcí + přestup je vždycky málo času. Mít tedy víc než 2 kusy zavazadel je vysoce nepraktické. Je vhodné vědět přesně kam jedete. Dále mít dostatek malých bankovek – na 50.000 vám v bemu rozhodně nevrátí.

Den 17. – pátek 3. srpna, 4.30, na kopci nad Cemoro Lawang, okraj kráteru s vyhlídkou na Mt. Bromo, Jáva, Indonésie.

Mount Bromo + sopka Senaru, Jáva, Indonésie

Sedím na vyhlídce s výhledem na úplně plochou rovinu dna velkého kráteru ve kterém je menší dýmící kráter sopky Bromo a kuželovitý vrcholek vrcholu Mt. Batok. Cesta z okraje velkého kráteru mi trvala něco málo přes hodinu svižnou chůzí, všichni mluvili o 2 hodinách. Zpočátku je to asfaltka, která se stále více ztrácí. Poté se pěšina klikatí a pak prudce stáčí nahoru, takže stoupáte po travnatých stupech téměř kolmo vzhůru. Baterka se velmi hodí. Ve chvíli, kdy už jsem měl pocit, že jdu dlouho a špatně, se najednou objevily široké betonové schody a po 50 metrech betonové altánky s vyhlídkou.

O kousek výš nad vyhlídkou je ještě víc fascinující pohled, který neruší žádné stromy ve výhledu. Obrovská sopka Seneru na horizontu před chvílí vypustila oblak kouře a sopečných plynů. Vypadal jak atomový hřib. Pomalu rostl a rostl, až ho vítr zcela rozfoukal. Jsem tu úplně sám, všichni tůůůristi jezdí v jeepech po planině v kráteru z nějakého vrcholu víc vpravo, kde sledovali východ slunce. Teď snad padesátka aut stojí dole pod Mt. Bromo, aby se snobové mohli jít pokochat zblízka. Ještě že tam nejsem!!! Udělám si výlet v klidu odpoledne. Je to idylka tady tak sedět s nádherným výhledem, hřejícím sluníčkem a šumícími vrcholy za mnou…

Den 17. – pátek 3. srpna, 18.30, Wonokerto, Jáva, Indonésie.

Průvod obcí Wonokerto, Jáva, Indonésie

Horská zemědělská krajina je naprosto fascinující. Velmi příkré svahy s úhlednými políčky česneku, zelí, kapusty, brambor a dalších plodin, typických spíš pro naši vysočinu. Mezitím roztroušené jednotlivé domky. Vesnice na hřebeneh. Nádherné výhledy. Snažil jsem se o nějaké fotky, ale nikde moc nikdo nebyl – narazil jsem jen na pár zemědělců. Usnul jsem ve stínu na kraji kukuřice…

Probudia mě hlasitá hudba z vesnice v údolí. Chvílemi jako trumpety, pak tradiční gamelan. Během 20 minut jsem se dostal zpět na silnici. Překonávat hluboká údolí rozhodně není dobrý nápad. Spousty vesničanů posedávajících kolem silnice vždycky značí že se něco děje. Po pár stech metrech jsem narazil na průvod: v příšerném vedru a poledním slunci stoupala spousta lidí po silnici vzhůru proti mně.

Průvod obcí Wonokerto, Jáva, Indonésie

Nejdříve děti s vlaječkami na tyčích, za nimi kapela trubačů a bubeníků, následovaná mažoretkami s prapory. Za nimi to nejpodstatnější: snad 25 koníků, bohatě ozdobených, se spoustou rolniček a cinkátek.

Vlastně pro ozdoby a bohatě zdobené sedlo byly z koníků vidět akorát nohy. Každému koni v sedle sedělo dítě oblečené celé v žlutém, s čelenkou na hlavě. Každému dítěti byl přidělen nosič slunečníku. Do toho zvuky tympánů a indonéských gongů, hráči na jakési flétny a podobně. Veselí a radost všech diváků okolo.

Průvod pokračoval na horní konec vesnice Wonotoro. Po cestě tam se celá kolona asi 2x zastavila ve významných domech na občerstvení. Nad vesnicí pak to nejdůležitější – rituál obětování za účasti dětí v žlutém – proběhl snad během tří minut. Stihl mi to popsat kameraman televize Trans TV, se kterým jsme se v průběhu odpoledne porůznu potkávali. Následně se průvod otočil a scházelo se dolů do Ngadasu. Opět zastávka – tentokrát na pořádné množství rýže a příloh.

Tradiční rituály ve Wonotoro, Jáva, Indonésie

Asi za další hodinu a půl průvod došel do jejich venice Ngadas. Množství lidí a koníků pochopitelně zcela zablokovalo dopravu na již i tak velmi úzké silnici. Průvod dorazil před balé banjar, jakoby obecní dům. V něm už čekali hlavouni obce na vedoucího výpravy. Proslovy v indonéštině, hned v zápětí děti v žlutém posadili na fantastický trůn uvnitř. Rozjela se zábava s tancem, hudbou tradičního gamelanu (opravdu jemnější a než co jsem slyšel na Bali), a konzumací všeho možného. Ve třech hlavních místnostech (každá tak 10x15m) bylo dohromady tak 500 lidí. Zábava a veselí, pivo skoro tekoucí proudem, místní pálenka, vybrané ukázky jejich kuchyně. Pochopitelně jako jediný evropan jsem byl středem pozornosti a tudíž musel skoro od všeho ochutnat.

Kuchyně obecního domu ve Wonotoro, Jáva, Indonésie

Pak jsem objevil dvojité dveře oddělující zábavu od práce!!! Ve dvou obrovských místnostech (každá jako tělocvična), se nacházela společná kuchyně celé vesnice snad s 400 pracujícími ženami!!! Obrovské hrnce rýže na hliněných kamnech, různé omáčky, přílohy, sladkosti, koblížky a jiné dobroty. Na první pohled přesně jako Císusalkuch (CÍSařská ÚStřední ALchymistická KUCHyně) z českého filmu Císařův Pekař. Každý dělal svou práci, přestože celek nikdo neřídil. A šlo opravdu o hromady a hromady jídla: v různých částech jsem pak objevil např. sekci masa (je libo půlku krávy + kdoví kolik masa v obrovských hrncích), sekci zeleniny (pánve s odhadem tak 15 kg zeleniny každá), umývače nádobí (stovky talířů), odhadem 30 druhů sladkostí a nespočet variant omáček k rýži. Naprosté mraveniště procesů – stál jsem tam a úplně jako opařený a nevěřícně kroutil hlavou. V životě jsem neviděl takhle obrovský kolotoč s tolika účastníky. A ještě všichni nadšeně a s úsměvem! Závěrem jsem se tedy podlehl pobízecímu tlaku a strašně se přežral, takže jsem taktak stihl jeden z posledních minibusů k ubytování.

Den 18. – sobota 4. srpna, 9.00, okraj kráteru Bromo, Jáva, Indonésie.

Kouřící kráter Mount Bromo, Jáva, Indonésie

Sedím na kameni s vyhlídkou jak do dýmýcího Broma, tak do plochého dna kráteru vedle. S úderem deváté radikálně ubylo turistů, jeepů, prodavačů, naháněčů, jezdců na konících a jim podobných. Způsoby jejch vnucování a kšeftaření jsou velmi obtěžující. Bromo je atrakce pro turisty a to přímo nechutná. Teď už jsem tu sám jen s pár lidmi a je tu konečně příjemně. Kráter jako takový je pěkná podívaná. Vlastně i celé okolí je bez těch davů docela hezké.

Den 18. – sobota 4. srpna, 13.00, na cestě do Probolinga, Jáva, Indonésie.

Odjíždím z hor. Obloha se zatáhla, bílé mraky snižují viditelnost a najednou to tu na mě působí jako náš podzim. Přesto jsou tu nádherné ostře řezané hřebeny, malebné vesnice a nečekané výhledy. Muži nosí typické javánské čapky. Dalším jasným rysem zdejšího odívání je kus silnější látky, kterou si všichni bez rozdílu zavazují kolem krku a dle teploty se jí pak více či méně zakrývají. Přes den se dá kus látky využít jako batoh či k přepravě dítěte. Je to velmi podobné jako obrázky z Peru či jiných států v jihoamerických Andách. Pak jsme projeli pod mraky a už to zase byla typická Indonésie.

Sjezd do údolí opět znamená rapidní změnu nadmořské výšky. Zdejší sopky a hory jsou velmi prudké: nabrat či ztratit 1500 až 2000 výškových metrů během hodinové jízdy je tedy velmi časté. Vždy mě z toho rozbolí hlava, je to mnohem horší než změny tlaku v letadle.

Den 19. – neděle 5. srpna, 20.00, Mataram, Jáva, Indonésie.

Příjezd k výrazně suchému ostrovu Lombok, Indonésie

Tak do Mataramu jsme autobusem místo v 10.00 přijeli ke druhé hodině. Čtyři hodiny zpoždění nikdo neřeší. Takže zvlášť pokud vaše cesta obsahuje trajekt, nepočítejte s žádným údajem přesně. Samotná cesta trajektu Padang Bai (Bali) – Lembar (Lombok) zabrala asi 6 hodin včetně naložení a vyložení. Mapa i kdokoliv po dotazu říká 3,5-4 hodiny. Vtipné.

Město v neděli odpoledne bylo totálně mrtvé. Přesun dál směrem na Gili jsem vzdal a našel si internet a pak i něco na spaní. Kolem jalan Garuda v Čakře se dá najít spousta hotýlků, některé začínají již na 40.000 za noc.

Den 20 – pondělí 6. srpna, 17.00, přístav Bangsal, Jáva, Indonésie.

Výměna peněz v Čakranegaře se ukázala býti značně komplikovaný úkol. Ani po 3/4 hodině jsem v žádné z mnoha bank nebyl schopen vyměnit krásnou novou 100 eurovou bankovku za rupie. Ve většině bank peníze vůbec nevyměňují, asi ve dvou brali dolary. Jinak nic. A to je souměstí Ampenan-Mataram-Cakranegara-Sweta největší město na Lomboku s téměř 400 tisíci obyvatel. Tristní. Nakonec objevuji Money Changer – obyčejné zlatnictví kde také mění peníze. Kurz je docela dobrý, rozhodně lepší než v různých turistických letoviscích.

Den 20 – pondělí 6. srpna, 21.00, Gili Meno, Lombok, Indonésie.

Doprava Cidomem (koňský povoz) do Bangsalu, Lombok, Indonésie

Cestu Mataram – ostrovy Gili po vlastní ose za pomoci veřejné dopravy rozhodně nedoporučuju. Bema jezdí spíš jen do Sengiggi, dál už by vás svezli jen jako „charter bemo“ s cenou začínající na 70 tisících rupek. Já jsem se tedy na tři přestupy, částečnou chůzi po silnici a tvrdé smlouvání ze Sengiggi (25.000) dostal konečně do přístavu Bangsal. Nicméně tam mě čekalo zjištění, že public boat na Gili Meno odjela před půl hodinou a vzhledem k četnosti dopravy na tento nepříliš navštěvovaný ostrov a poždavku 20 osob na další Public boat nejspíš pojedu až s Shuttle boat po páté hodině. Potkávám rodinku francouzů, co už jsem je viděl před 10 dny v Bedugulu. Takže trávím čas s nimi rozhovorem a hraním domina.

Doprava z Bangsalu na ostrovy je naprosto nesmyslná. Velmi často přijede nějaký autobus, vyloží cestující a ti dál pokračují na ostrovy charterovou lodí. A přestože některé směřovaly i na Gili Meno a zdaleka nebyly plně obsazeny, tak není možné jet s nimi. Přístav Bangsal se pro vás tedy bez cestovky a tedy zařízené cesty až přímo na otrov změní v hodiny čekání. Kolem 17.30 večer tedy konečně odplouvám s lodí na Gili Meno, nejklidnější ze tří ostrovů Gili.

Po cestě na Gili Meno, na fotce Gili Trawangan, Lombok, Indonésie

Výsledkem bylo, že já jsem za cestu dal asi 61.000 rupií a trvalo mi to víc než 7 hodin dostat se fakt jen pár kilometrů z Mataramu na Gili Meno. Proto doporučuju využít cestovku Perama, která stejnou cestu jezdí za 70.000 IDR a bude to bezpochyby mnohem rychejší.

Taky jsem viděl mazaný trik místních: žádají drobné mince z vaší krajiny jakože do sbírky. Nikomu jsem samosebou nic nedal. A pak na úplně jiném místě Indonésie mi po dotazu odkud jsem indonéský mladík strká do ruky českou 20kč minci, kterou mu jistě někdo věnoval, ať mu ji vyměním na rupie. Pchá! Já se budu příštích dvacet dní tahat s českýma drobnýma. To tak ještě. Nemluvě o tom že je to pěkně sprostý trik jak úplně snadno okrást turisty a pěkně si na nich vydělat. Takže si dávejte pozor.

Večer ve warungu potkávám první čechy za 20 dnů v Indonésii. Paráda. Dvě rodinky, celkem 7 lidí, odněkud z Moravy. Asi jim musím připadat strašně ukecanej. Niméně je to fajn zas moct chvíli mluvit normálně…

Den 21 – úterý 7. srpna, 11.00, pláž na Gili Meno, Lombok, Indonésie.

Děti si hrají na místní skládce prázdných láhví od piva, PET lahví a dalších odpadků. Gili Meno, Indonésie.

Ležím na pláži a užívám si moře. Ráno jsem si obešel víceméně celý ostrov. Gili Meno je opravdu příjemný tichý ostrov, turistů je tu málo a je tu pohoda. Dlouhé pláže, korálové útesy, mušle a podobně. Vegetace je dost suchá – podobná Chorvatsku nebo Itálii. Jezírko na ostrově je bohužel náš rybník typu bahňál – malé, mělké, bahnité, zarostlé, špinavé. Nic pěkného. Klidné ubytování je v SV části ostrova – tak 300 metrů na sever od přístaviště.

Až tu na Gili Meno jsem i opravdu uvědomil, jak jsou tu některé oblasti závislé na turistech. Jejich pokles za poslední roky je prý značný. Všichni říkají, že na vině je bombový útok v Kutě někdy v roce 2002.

Tady na Gili Meno lze najít možná dvě desítky opuštěných ubytovacích zařízení – od malých domků až po bývalé luxusní tříhvězdičkové resorty s mnoha Opuštěné turistické komplexy. Gili Meno, Indonésie.bungalovy, recepcí, jídelnou a bazénem.

Bazén dnes už s napadaným listím, vegetací a žijící už svým vlastním životem. Jiné bambusové domky zarůstající trávou, křovinami, a napůl pohlcené džunglí. Zrezivělé molo s rozpadající se podlahou, na kterém už žádné jachty ani lodě nepřistávají. Na ostrově jehož pláže dohromady měří 6 km jsem tolik opuštěných staveb rozhodně nečekal.

Otázkou zůstává, za jak velký úbytek turistů si indonésané mohou sami. Zničené korálové útesy pod přílivem neohleduplných turistů i vlastní snahy o co největší okamžitý zisk. Nešetrost k přírodě, vyhazování odpadků do moře i kamkoliv je napadne. Vybydlené resorty v místech, která byla kdysi jistě úžasná, ale nyní již jsou poškozena a tak nikoho nelákají. Nikdo z místních se nestará o to, co bude za týden, měsíc, pět let. Viděl i slyšel jsem již spousty takovýchto případů. Je to bohužel dost smutné…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .