0
0

Po loňském prvním výjezdu do zahraničí jsem se rozhodl tuto super záležitost opakovat každým rokem, a tak jsem už z jara začal vymýšlet co a jak. Nechtělo se mi tentokrát jet sám, tak jsem pozval svou kamarádku Báru, jestli by mi nedělala batůžek, protože ve dvou se to lépe táhne. Nechtěl jsem hledat někoho dalšího s mašinou… Všechno se naplánovalo a odehrálo velmi rychle, zeptal jsem se Báry, jestli by jela a kdy, kývla, začal jsem plánovat datum dovolené a během dvou týdnů jsme vyrazili. Jelikož jsem nikdy nebyl v Maďarsku na Balatonu, tak jsem si řekl proč nejet třeba tam. V pátek večer jsem sbalené věci naložil na motorku a už se nemohl dočkat rána.

Den 1 – neděle 20.6.2010

Ráno jsme kolem osmé hodiny vyjeli z Čelákovic směr Kolín, Havl. Brod, Znojmo, kde jsme si udělali první zastávku, protože jsem zapomněl koupit náhradní bombičku do vařiče. Celkem jsme se zdrželi, než jsme projeli místní hypermarkety. O to rychlejší tempo jsme nasadili a jeli směr Vídeň. Chtěli jsme si prohlédnout památky, ale jen co jsme zastavili, začalo poprchávat. Tak jsme to obdivování krás Vídně dost oželili a vyrazili směr maďarské hranice. V tomhle nechvalném počasí jsem zvolil pro rychlý přesun dálnici M1 přes Györ, směr Budapešť. Jen co jsme přejeli hranice, hned se za nás pověsili maďarští četníci, po chvíli jsem to se svými nervy nevydržel a sjel na první odpočívadlo. No kluci sjeli taky a šlo jim jen o dálniční známku. V Maďarsku se nikam nelepí známky, teda aspoň ne ty týdenní, stačí pouze doklad o zaplacení, který jsem jim ukázal a bez jakéhokoliv prohlížení dokladů nás nechali jet dál 🙂 Kousek za Györem jsme sjeli z dálnice po silnici č. 82, a jelikož se počasí celkem uklidnilo a místy vysvitlo i sluníčko, jeli jsme klidnějším tempem a kochali se přírodou okolo. Je teda pravda, že maďarské silnice nejsou o moc lepší než u nás. Občas nějaký štěrk, naplavený písek a tu a tam koňské( nebo bůhví čí) lejno 🙂 Po krátké zastávce v malém městečku, jehož název jsem úplně vypustil, jsme opět svižnější jízdou zdolali místní kopce a dorazili k Balatonu.

Asi hodinu jsme hledali nějaký pěkný kemp, a někdy v podvečer jsme se ubytovali kousíček od města Siófok. Ceny mě tu mile překvapily a celkem se dalo i domluvit, takže jsme neváhali. Večer jsme vyrazili do místní hospůdky, kde nás překvapil točený Budvar. No ale ten si můžeme dát doma. Vypili jsme několik litráků domácího vínka a nemělo to chybu, jen to jejich stolování bylo překvapující. Místo rozlévání vína do skleniček, jako u nás, nalívalo do obyčejných sklenic na pivo, dokonce i do flitrů. No nebudu radši rozvádět, jak jsme vypadali 🙂 1. den ujeto 550 km.

Den 2 – pondělí 21.6.

Ještě před spaním začalo strašně foukat a já se jen modlil, aby nám nezačalo pršet, a to se také ráno vyplnilo. Vstávali jsme do bláta a déšť nevypadal, že by ustoupil. Dali jsme si snídani a rozmýšleli, zda se tu zdržet a čekat na lepší počasí, anebo vyrazit za sluncem k moři. Sbalili jsme, posilnili se kávou a vyrazili podél Balatonu. Projeli jsme pár vesniček podél a přemýšleli, v kterém kempu to zapíchneme (a že jich tam je) a uvidíme, jestli se počasí umoudří. Déšť neustupoval a tak zvítězilo moře 🙂 Otočil jsem plynem, až mě zápěstí bolelo a vyrazili jsme po E71 směr Zagreb. Déšť i vítr se stále víc a víc stupňoval, že se to skoro nedalo ustát. Dálnice byla teda v super stavu a tak to nějak tak šlo, ale ten boční nárazový vítr opravdu nikomu nepřeju. Stavěli jsme každých sto kilometrů a já ždímal rukavice a vylíval vodu z bot, protože chytrák jsem si zastrčil kalhoty dovnitř a voda mi stékala rovnou do bot. Bára ta byla celkem suchá, protože jsem jí dělal štít a pobral asi všechnu vodu, co spadla 🙂

Třetí zastávku jsme udělali v Záhřebu a okusili místní McDonalds. Asi tam z nás měli radost, protože když jsme odcházeli, zůstaly tam po nás kaluže vody. Vyrazili jsme dál směr Rijeka. Kdo tudy někdy jel, tak mi potvrdí, že tato dálnice je i pro motorkáře celkem záživná, pořád se kroutí, stoupá a klesá. V horách bylo dokonce jen 9 stupňů a to už mi v tom mokru byla opravdu zima. Váhal jsem, že to někde zapíchneme, ale pořád jsem to nechtěl vzdát. Když už jsem cítil, jak se celá motorka klepe od toho, jak Bára „klepe kosu“, usoudil jsem, že bude lepší zastavit. V nějakém motorestu kdesi v horách jsme se posilnili vývarem, opět jsme zanechali po sobě kaluže a rozhodli se, že to prostě dáme, i kdyby sněžilo 🙂

Na hranicích kluci chorvatský koukali jak z jara, kde jsme se tam v tom počasí vzali, a ptali se nás, co jedeme do Chorvatska dělat. Co asi my Češi bychom tam jeli dělat? Tak jsme jim znakovou řečí ukázali, že plavat, a nechali nás radši jet. Cca v 19 hodin jsme dorazili do Rijeky, tam už naštěstí nepršelo, teplota se vyšplhala na 19 st. a při pohledu na slunce v dáli se nám udělalo líp. No ale co teď, řekli jsme si. Jako malý kluk jsem byl v Pule, tak mě napadlo, že se tam podíváme. Kemp jsem nějak tak věděl kde hledat, a říkali jsme proč ne. V 21 hodin jsme po krátkém bloudění našli kemp, který jsem znal, a ubytovali se. Horší počasí jsem na motorce nezažil a doufám, že nezažiju. Dvanáct hodin jízdy v dešti je i na mě moc.

Den 3 a 4 – úterý a středa 22.-23.6.

Když jsme se ráno probudili, svítilo sluníčko, bylo 23 st., takže paráda. Moře teda bylo ještě studené, ale jelikož jsme oba takoví vorvani, ani nás to nerozhodilo :). Rozhodli jsme se, že tento den si uděláme pouze pěší túru a necháme TDMko odpočinout. 3.den tedy ujeto 0 km. Jsem ale neposeda, a tak jsem navrhl, co takhle se podívat do městečka Poreč, kamarád o něm básnil, jak je to tam super. Tak jsme odlehčili mundůr, jelikož už bylo 27 st., a jen tak nalehko jsme vyjeli na výlet. Podél pobřeží se jede parádně a byli jsme tam za necelé dvě hodinky.

Prohlédli městečko, dali zmrzku a vyrazili po jiné silnici zpět. Cestou jsme se zastavili u Limského zálivu – celkem pěkná podívaná. Zbytek dne jsme prošli Pulu a něco taky ochutnali, užili si moře, takže zážitků bylo dost. Pátý den jsem chtěl vyrazit na Plitvická jezera, ale bohužel jsem byl nečekaně povolán do práce, nezbylo nám nic, než 5. den ráno vyrazit domů.

Den 5 – čtvrtek 24.6.

Rozhodl jsem se, že to dáme na jeden zátah. Brzo ráno jsme vstali, sbalili a vyrazili směr Trieste. Počasí nám přálo a jelo se parádně. Ve Slovinsku na hranicích žádný problém, jen před námi byla asi 3 km kolona, ale to pro motorky není problém :). Projeli jsme Slovinsko přes Novou Goricu, Tolmin, podél řeky Soči, kde mne uchvátily skalní útvary, vojenské bunkry ještě z války a místní vesničky. Jen mě překvapily ty davy cyklistů, co jsme míjeli. Nechtěl bych tam ty kopce šlapat na kole :). U Tarvisia se trošku začalo zatahovat, a jelikož jsme to chtěli stihnout domů brzy, objeli jsme Villach po dálnici.

Abych si alespoň trochu užil Alpy, tak jsme Katschberg objeli po místní komunikaci a udělali malou zastávku na okouknutí místních sjezdovek. Dál jsme jeli po B99 směr Mondsee a Attersee, tam načerpali síly, nafotili pár fotek a vyrazili zase po A1 přes Linz do ČR. Zbytek cesty už jsme krom malé zastávky na kávu v Kaplicích a svačince v Mekáči v Táboře dali najednou. Doma je doma, ale už se nemůžu těšit na další výlet, tentokrát snad i na víc dní… 5. den ujeto 927 km .

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .