0
0

Tento článek Vás zavede na úplný konec světa na ostrov New Zealand. Zažádal jsem si o roční pracovní povolení v Londýně. Trošku jsem měl strach posílat pas poštou, ale nakonec jsem se odhodlal kvůli časové tísni. Pas opravdu do čtrnácti dnů přišel i s vízem a já mohl objednávat letenku. Nejlevnější vyšla s Korean airlines, což jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči, zda tento zkoušený národ v Korejské válce je opravdu tak silný, jak se jeví jeho ekonomika. Byl jsem ovšem zklamaný, že jsem nemohl přerušit cestu a projít se po přestupní destinaci v Soulu po místních ulicích. Znal jsem především jejich výrobky z oblasti energetiky a automobilového průmyslu, a tak jsem chtěl poznat i něco navíc.

Tento výlet se odehrál v roce 2005 a já místo abych se ženil, jsem jel za dobrodružstvím na New Zealand. Po prvním autu Subaru, jsem vyfasoval Toyotu Corollu a nebyl by problém, až do doby, kdy se jelo do obchodu pro piva. Samozřejmě, že se tam už nedojelo, protože uprostřed cesty došel olej a motor se vysypal. Auto bylo na odpis, ale nedalo mi to a já se dal do opravy.

Po příletu do Aucklandu jsem hned navštívil místní hostel Backpackers, kde jsem měl zajištěný nocleh pro první noc. Zároveň jsem si i předplatil program Work in New Zealand, od kterého jsem očekával, že mi pomůže najít práci v oboru. Byl jsem však trošičku zklamaný, že mě nejprve odeslali na školení o bezpečnosti práce a teprve pak, že se mohu ucházet o nějakou práci. Stejně to nakonec dopadlo tak, že jsem žádnou pořádnou práci nesehnal. Chodil jsem sice po konkurzech v oboru inženýrství, ale bez výraznějších posunů vpřed k výkonu nějaké práce. Pokoušel jsem se najít práci nejen v Aucklandu, ale i na celém severním ostrově v energetické firmě, ale nakonec jsem vždy sehnal jen práci na sezonních pracích. Jednou to bylo v restauraci jako číšník, potom nějaké stěhování, ale nic co by mě naplňovalo.

Byla to dobrá zkušenost pracovat v mém oboru elektrotechniky v cizině, když jsem připojil pár světel a ventilátor v jedné pizza restauraci v Aucklandu. Jezdil jsem spávat do regionálního parku Shakespeare a Waitakere, kam jsem jezdil svým autem. Bylo tam nádherně a úžasně vidět modré Tasmánské moře. Auto jsem pořídil u jednoho českého automechanika za pár tisícikorun a jezdilo se s ním skvěle. Jen do zatáček to auto trošku nadnášelo, protože bylo moc lehké. Mělo totiž jen tři válce a slabší motor.

A tak se jednou stalo, že jsem potkal na ulici jednu holku z Kanady, která mě doporučila, abych na nic nečekal a rozjel se na Far North, tzv. Daleký sever. Že prý tam najdu práci hned a že je tam i plno milých lidí, se kterými je milé se seznámit. A tak jsem začal pracovat v Kerikeri na Severu.

Vánoce jsem prožil v kempu s dalšími internacionály z Evropy, Brazílie a Japonska.

Tam jsem se také po bujarém silvestru oslavovaném na pobřeží v Pictonu, kde jsem se ubytoval v dalším hostelu spolu s Američany a strávili pěknou noc na pláži s pivem v rukách, což bylo samozřejmě zakázané. Dozvěděl, že je možnost dalších pracích na jižním ostrově a začal jsem nad touto vidinou často přemýšlet. Obzvláště když jsme po Novém roce získali práci jako sázeči rostlin pro jednoho anglického farmáře. Dostali jsme do ruky rýč a ten jenom řekl: „Tohle pole dnes poryjte, zítra se bude sázet“.

Po měsíci práce jsem měl takové mozoly, že jsem si nemohl ani pomalu sám uvařit.

A tak jsem se rozhodl s Andym z Anglie, že spolu pojedeme mým autem na ten jižní ostrov. Auto jsem si raději ještě vyměnil za výkonnější Corrolu, což se mi ale stalo později osudným.

Bohužel se mi stala příhoda, o které se někdy i zdržuji mluvit. Zapomněl jsem si totiž vyměnit olej v novém autě a malér byl na světě. Vše se událo tak rychle, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Po velice parném dni mi totiž při zpáteční cestě asi vypařil zbytek oleje z rozvodů a motor se při plné rychlosti zadřel a úplně rozlomil. Rozhodoval jsem se dlouho, co s tím, ale zvítězila myšlenka se nevzdávat a opravit tu nádrž na místě v místním servisu. Při placení se mi sice protáčeli panenky, ale co už člověk nadělá.

Po následné opravě se nám ale přeci jen podařilo dojet do hlavního města Nového Zélandu Wellingtonu a byl jsem nucen si hledat práci ihned po cestě. První místo, které připadalo v úvahu bylo hned toto universitní město Wellington.

Ozval se příjemný ženský hlas, který hned začal popisovat pozici a místa, která se budou uklízet. Jednalo se o nejluxusnější restaurace ve městě, tak jsem si říkal, že to musím vzít stůj co stůj, protože jsem práci potřeboval.

Hned druhý den jsme si dali schůzku před první restaurací a já začal vykonávat práci s vysavačem, mopem a leštěnkou na skla. Práce ubíhala rychle a mě to i bavilo, že pracuji v luxusním prostředí, i když je práce od oboru na hory vzdálená.

Sice to byla nabídka na uklízení hudebního klubu, ale byla to práce samostatná a dobře placená. Dokonce jsem i vyfasoval služební auto a telefon, protože se jednalo i o každodenní komunikaci s centrálou v Aucklandu. Byla to moc dobrá práce přímo v centru Wellingtonu.

Nakonec jsem v práci zůstal i po odchodu dvou pracovníků, kteří mi práci předávali. K hudebnímu klubu se později přidali i dvě luxusní restaurace v centru, a tak jsem si nepřipadal jen jako dělník, ale místy i jako šéf. Bylo té práce totiž již tolik, že se musel přijmout nějaký člověk na výpomoc.

Bylo neštěstí, že práce bylo na jednoho člověka až příliš a proto mi bylo povoleno si k sobě najít spolupracovníky. V té chvíli jsem se cítil opravdu jako šéf malé pobočky. Chodili mi na konkurs lidičky z Německa, Švédska i Spojených států.

Proto jsem uspořádal dokonce i konkurs na toto místo a divil se, že se ozvali i lidičky, se kterými jsem pracoval na severu Severního ostrova. Němky Julie a Steffi moc dlouho nevydržely, protože se jednalo o práci přes noc, raději odešli pracovat do pekárny. Švédovi Norbertovi se nabídka i zamlouvala, že by mohl práci i budoucnu práci převzít, ale neodsouhlasil se mu plat, který si vymínil. Fotil na Zélandu fotky pro Evropskou Unii, protože z ní měl zprostředkovaný grant. Po týdnu práce ale nabídku vzdal.

Dokonce přišla i mladá americká studentka, která už v té době chodila fotit fotky jako modelka. Byla to zvláštní tandemová dvojice. Inženýr, co vysává a modelka, která vytírá mopem podlahy. Liliana se narodila v Rusku. Její rodiče emigrovali na Havajské ostrovy a ji poslali studovat na tento ostrov. Ta dokonce vydržela pracovat dva týdny, ale potom jí začala nějaká výuka ve škole a opět jsem zbyl sám.

Poslední komu jsem poskytl zaměstnání byl jeden Thajec Wank, který to vydržel nejdéle, ale zase neuměl dobře anglicky, a tak po mém odjezdu nastala situace, že jsem ani práci nemohl komu předat. Nastala nešťastná chvíle, že se musela prý pobočka úplně zrušit. S majitelem firmy jsem ale neustále v kontaktu, protože si říkám, že člověk přeci jen nikdy neví, kam ho vítr zase zavane.

Liliana dnes fotí módní fotky pro Vogue a kdo ví, co s ní jednou vyroste.

Během práce jsem chtěl už i začít opět sportovat a začal hledat příhodný klub. Našel jsem dokonce i házenkářský oddíl, ve kterém hrálo plno internacionálů za Wellington handbal club. Účastnili se soutěže spojené i s Jižní Afrikou, takže to nebyli žádné béčka. Pár kluků pocházelo z bývalé Jugoslávie, jeden Němec a jeden Švéd dávali mužstvu šťávu.

Club řídila holčina ze Srbska, a tak o atraktivitu tréninků nebyla nouze.

Bydlel jsem kousek za městem v Johnsonville s místními studenty s právníkem Bradem z Ozzy, což je místní název pro Austrálii, socioložkou Kathy a mladíkem Bennem. Ten mě i někdy protahoval na plavecký bazén zdarma, protože tam pracoval jako plavčík.

Nakonec po tří a půl měsíční práci musel převzít zpět šéf z domovské základny a pobočka se asi uzavřela. Škoda, že mi neodpověděl ani jeden Čech, ale co jich v tu chvíli na ostrovech bylo.

Někdy jsem byl tak zaneprázdněný prací, že jsem odjížděl domů opravdu zbytý a šel hned spát. I to někdy bylo obtížné, protože jsem bydlel v apartmentu s dalšími třemi studenty, kteří občas bývali hodně hluční. Někdy pořádali takové párty, že jsem nemohl ani usnout a musel si dát raději pivo s nimi. Kromě studentů obýval poslední pokoj i jeden právník z Austrálie. Ten mi radil, abych si našel pořádnou práci v oboru a tak jsem se hned druhý den odhodlal a zašel se zaregistrovat do tamního registru elektrotechniků. Nebyla to zrovna levná záležitost, ale myšlenka a postup byl dobrý.

Jednou byla párty tak živá, že došlo i k rozbití dvou oken a příjezdu policistů. Spolubydlící z naproti obývajícího pokoje byl dokonce shledán vinným za rušení nočního klidu a odsouzen k několika hodinám veřejně prospěšných prací. Byl to ale dobrý kluk ze střední školy, který si přivydělával na místním bazénu jako plavčík. Několikrát mě dokonce pustil zdarma si zaplavat. Bazén nebyl daleko a tak jsem tohoto benefitu využíval často. U bazénu byla přístupná i sauna a tak jsem si někdy i povykládal o dění ve světě a odkud vlastně plavci pocházejí.

Nakupoval jsem v místním supermarketu tradiční másla, která byla slaná. Místo rohlíků měli jen bagety a chleba byl většinou z bílé mouky. Jednou se mi ale stalo, když jsem se vracel z práce, že jsem byl už tak unavený z práce, že jsem se jaksi nezorientoval na vozovce a jel v klidu autem i v protisměru. Řidič na mě troubil a rozsvěcoval dálková světla, ale mě ta situace nepřiváděla vůbec do úžasu a bral jsem ji stále, že protijedoucí řidič je opilý. Až po sto metrech mi došlo, že jedu v protisměru já a že musím ihned přejet na druhou stranu vozovky, jinak nastane srážka.

Auto zakoupené na severu jsem nakonec prodal v aukci za pár stovek dolarů a jel domů. Těžko se mi loučilo s ostrovy, kde vál tak čerstvý vzduch a moře bylo čisté do hloubky několika metrů. Lidi byli přátelští a hlavně jich nebylo mnoho jako je tomu u nás v Evropě. Hned bych se tam vrátil nejen protože je mi stále práce u firmy, kde jsem pracoval, nabízena.

Vřele tento ostrov všem doporučuji!

A těším se, že uvidím nějaký další pěkný článek o téhle milé zemi od nějakého Čecha :)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .