0
0

To psaní je spíš pro nás než na nějaký prezentování, ale aby se neřeklo že na tomhle fóru jen čerpám informace a parazituju, tak taky něčím přispívám.

Sem zvědavej, zda to dá někdo do celý 😆

 

24.8. Přelet na West Coast

Po devíti týdnech práce se konečně pakujeme, loučíme a dodávka nás odváží na vlak do New Yorku. Z Grand Centralu jedeme metrem do Queensu kde si berem autobus až na LaGuardiu. Na letišti nám to pěkně začíná, letadla mají zpoždění, takže letíme úplně jinejma letama, čas na přestup v Houstonu je v řádech minut, zavazadla jedou z Houstonu úplně jiným letadlem, takže sme na ně museli v Los Angeles asi dvě hodiny čekat. Aby toho nebylo málo, vyskytl se problém s půjčovnou, takže první noc místo v autě trávíme na letišti, jelikož auto dostaneme až ráno. Jediná zajímavost z tohohle dne byla, že sme jeli nejdřív autem, pak vlakem, metrem, autobusem a nakonec letadlem.

 

25.8. Los Angeles

Celý štastní, že konečně máme naše autíčko se sbíráme po letištích v Santa Aně a Ontariu. Po snídani na mekáči a zakoupení bezednýho kelímku razíme hned k nejbližší pláži, což je Huntington Beach, ale voda není nějak extra teplá, takže si jen smáčíme nohy a jedeme dál podél dalších pláží směr sever do Santa Monica. Cestu si zpestřujeme návštěvou bejvalý kocábky, dneska už hotelu Queen Mary. V Santa Monice dáváme konečně vytouženou koupačku v obřích vlnách a ledový vodě a potom razíme do Hollywoodu. Projíždíme jakýmsi slumem plným chudáků v polorozpadlejch chatrčích a rezavejch starejch autech, jmenuje se to tady Beverly Hills:D V Hollywoodu šmatláme po chodníku slávy, ale celkem nic moc, ti nejznámější jsou až u čínskýho divadla, kde děláme pár fotek a dál se vydáváme najít cestu co nejblíž k nápisu Hollywood. Už sme si mysleli, že sme se ztratili, ale nakonec se před náma ten kluk objevil Cvakáme pár fotek, je tady i jakejs takejs pohled na Los Angeles a jelikož to tady vypadá na klidnou čtvrť, parkujeme auto a pokoušíme se o spánek, což se celkem daří, ale asi ve tři ráno už prudí pan policajt, že tady spát nemůžeme a ať přejedeme někam jinám. Co se dá dělat.

 

26.8. Los Angeles, San Diego

Ráno ještě vyjíždíme k Hollywood Signu, děláme pár fotek a razíme směr centrum LA. Vyhlídka z 26 patra radnice je velice pompézní, vidíme až kamsi do hodně daleka Taky si zkoušíme jaký to je bejt starostou LA. Dál to berem přes Subway, kde sme si našli mexickýho kamaráda Karlose, kterej nám hlídal auto, zatímco sme jedli 😀 Po dálnici uháníme na jih k mexickejm hranicím do San Diega. Cestu si zpestřujeme zastávkou na pláži v Dana Point. Jelikož sou ale pláže plný surfařů, koupačka se nekoná, tak teda aspoň že tady mají sprchy. V San Diegu si prohlížíme pěkný starý vlakový nádraží, čumíme, že tam mají i šalinu, která údajně valí až k hranicím Mexika. Zvažujem návštěvu, ale s těma našejma J1 vízama, kdo ví, jak by sme se pak dostávali zpět, takže na to nakonec dlabem. Dále koukáme na starobylou loď a jednu novější, o drobek větší letadlovou. Po setmění sme ještě prochodili Gas Lamp District, což je takový jakože centrum a mizíme zase dál zpět na sever, spánek za Walmartem přerušuje akorát výskok Ondříka na střechu auta, kterej nás celkem vyplašil, když si myslel, že po něm jde had. Naštěstí to syčel jen sprinkler co zrovna začal kropit trávník.

 

27.8. Palm Springs, Joshua Tree

Probuzení, jídlo na mekáči, naší budoucí základně, doplňujeme bezednej kelímek a razíme směr národní park Joshua Tree. Po cestě ještě přizastavujeme v Palm Springs, kde si dáváme krátkej hajk v Indian Canyons, jako správní turisti vyrážíme v žabkách. Ještě zvažujeme lanovku na blízkou horu, kde po cestě projedeme pěti podnebnejma pásama, ale 20 USD na osobu je moc. Odpoledne dojíždíme do Joshua Tree parku, kde je krom pouště a kaktusů taky spousta pokroucenejch stromů jukovníků, jejichž obrázek posloužil i na obalu stejnojmenýho alba od U2. Za 80 dolarů tady zakupujem Annual Pass, což je naše propustka zadara do všech národních parků a monumentů, která platí rok. Takže kdyby se někdo do USA chystal, za 50 dolarů ji pustíme. Vztahuje se na auto a čtyři osoby v něm a pokud plánujete navštívit víc jak 4 parky, tak se rozhodně vyplatí. Více info je na http://www.nps.gov . Jináč JT je hodně pěknej a příjemnej park, v americkým stylu, tzn hiking traily max něco přes míly, všechno pěkný u silnice, člověk se tady i přes to vedro moc nezapotí. I tak sme ale po dvou dnech v autě a jedný noci na letišti všivý a ulepení, takže hledáme motel. Jeden za příjmenou cenu i s bazénem a wifinou se zadařil v díře Twentynine Palms, takže po story, kdy Ondřík vyhodil omylem svou peněženku s celoletní vejplatou v Burger Kingu do koše, spokojeně uleháme.

 

28.8. Mojave National Preserve

Tenhle den jedeme trošku na slepo, páč před náma je Mojave National Preserve, o kterým v průvodci není ani zmínka, takže nevíme, co nás čeká a kolik to zabere času. Úplnou náhodou sme narazili na jeden z posledních zbytků Route 66, což nás velice potěšilo. Po cestě se nám stala hrozná věc a to ta, že bezedňák začal protíkat, takže musel jít z auta. Po Route 66 jedem cca 80 mil a pak odbočujem do výše zmíněnýho parku. Nakonec dorážíme na prohlídku Mitchell jeskyň. První a poslední prohlídka začína ve 13:30. Úplnou náhodou sme tady v 13:20, lucky us. Dozvídáme se tady po zbytek tripu oblíbenou větu, že mother nature is a good sculpture, great worker, leč jeskyně stejně stojí za prd. V Mojave dáváme ještě jeden kratší hike a dál razíme po prašný cestě směr Nevada a Las Vegas. Hned po překročení hranic nás čeká Nevada Welcome Center, kde sme okusili kasína a svezli se na hoooodně divoký horský dráze. Uchylujeme se na základnu, kde kupujem novej bezedňák, tentokrát už large a v plastovým provedení, takže by s náma měl bejt na věky. Po chvilce na základně se spojujeme s Víťou a Hájou, kteří ten den přiletěli do Vegas. Zjistli sme, že nás dělí jen 37 mil, takže jedem dál a kolem desátý večer sme proti plánu o den dřív ve Vegas. Jako správní češi se k nim sáčkujem na pokoj, takže nás motel v centru Vegas, s bazénem a vířivkou vyšel na pěknejch 5 dolarů za noc za osobu.

 

29.8. Las Vegas

Neska je na programu prohlídka Las Vegas Stripu, což je pětimílová ulice plná kasín, hotelů, obchodů, apod. Takže ráno typicky začíná na základně, přikupujem druhej bezedňák, doplňujem a vyrážíme. Procházíme kasína, obchody se suvenýry, nákupní centra, prostě se tam touláme. Na každým rohu mekáč, takže o pití nouzi nemáme:D Přes asi 4 základny sme došli až na konec Stripu, kde je 330 metrů vysoká věž Stratosphere, ze který je luxusní pohled na Vegas. Z vršku vidíme, že Vegas je krom toho asi 5 mílovýho Stripu prostě nic Teda je to velký, na každou stranu tak 20 km, ale jinak je tam krom domků hovno. Na věži byla možnost si skočit na laně až dolů za 100 dolarů, to sme bohužel museli oželet, ale jakousi houpačku a kolotoč, kterej s náma lítal 300 metrů nad Vegas sme si odpustit nemohli. Div sme si nenadělali do trenek. Přes Liquor Store a další základnu se vrácíme jednokolejkou do našeho hotelu. Opět jako správní češi na jeden lístek procházíme dva:D Posíleni alkoholem opět vyrážíme do ulic, každej prohrává obří sumu asi jednoho dolaru v kasínech, dál bloumáme, ale zjištujem, že tohle město není pro studenty s chudým rozpočtem moc zábavný, takže se vracíme zpět na hotel, po cestě ještě zkoušíme vyjednávat s kurvou ale byla drahá:D Tak se s náma aspoň vyfotila

 

30.8. Hoover Dam

Po dospání vyrážíme na letiště pro další auto, jelikož od tohohle dne nás bude cestovat už šest. Máme zamluvený standard size, což je velikostně takovej SuperB, proto nás dost zaráží, když na parkáču ve standard lajně stojí i třeba takovej fauvé býtl. Protože sme měli volnou ruku tak sme si vytypovali asi tři favority, prolezli je a z praktickýho hlediska padla volba na Mazdu 5. Pakujem se z motelu a leaving Las Vegas směrem Hoover Dam, což sou takový o něco větší Dalešice:D Poprvý a naposledy za celej náš trip tady hloupě platíme 7 dolarů za parkování. Co se týče přehrady, tady je moc pěknej dokument o stavbě: http://www.csfd.cz/film/252684-hooverova-prehrada/ Ondřík tady v 17:40 nevadskýho letního času vytrestal Impalu, což trošku zkazilo náladu, ale pojištěný to je, tak co. Odnesl to jen zadní nárazník a světlo, takže se jede dál směr Grand Canyon, kterej je odsud vzdálenej asi 220 mil. Hranice Nevada – Arizona sme překročili přesně uprostřed přehradní hráze. V noci jedem po dalším kousku bejvalý Route 66, dáváme zastávku na velice mizerný základně, jelikož internet nefunguje a refill na pití je za kasou. Na drzo to s naším putovním kelímkem zkoušíme a holky sou velice ochotný, takže sme dali asi pět kol a jedem dál, až dorážíme do města Williams, kde u další základny přespáváme.

 

31.8. Grand Canyon

Ráno máme trošku na spěch, protože sme ještě asi 50 mil od Grand Canyonu a plánovali sme celodenní hajk až na dno, o němž každej povídá, jak zabere 12 hodin. Doražíme s menším zpožděním, po okouknutí z okraje se vydáváme v 10:20 na tůru dolů. Je to celkem zabíračka na kolena, lejtka a tak, ještě do toho praží to slunko. Občas potkáme občerstvovací stanicu, občas osla nebo koňa, jak táhne nějaký věci nebo líný amíky. V půli cesty krmíme nenažraný veverky a jdeme dál. Po 7,5 km a 3 hodinách dorážíme do Indian Gardens, kde se cesty větví. Jedna je na Plateau Point, vzdálenou 2,5 km, což je vyhlídka na řeku Colorado. Tam se vydává Ondra s Luckou. Zbytek se rozhodl jít až na dno, což je dalších 5 km dolů. Po cestě potkáváme pár cedulí, který říkají ať toto v žádným případě nezkoušíme za jeden den. Po 1:10 sme dole u Koloráda, špinavý, studený, rychle tekoucí řeky, takže koupačka se nekoná. Děláme pár fotek a jdeme zpět, což začíná bejt celkem makačka. Ale i tak sme zpět v Indian Gardens za 1:20. Asi 15 minut si dáváme oddech a čeká nás ještě 7,5 km nahoru. Metem jak smečka hladovejch psů, po cestě vidíme přistávat vrtulník pro nějakou raněnou ženskou. S vypětím všech sil sme se vysápali nahoru v 18:04, tzn 25 km a asi tisíc vejškovejch metrů nahoru a dolu za ca 7:44. Lejtka pálí, v prdeli všichni vlka, na nohách puchejře, ale máme to úspěšně za sebou. Míříme se občerstvit na základnu a sháníme nějakej levnej motel, což se moc nedaří, jelikož se pohybujeme v oblasti indiánů Navajů a to sou pěkný vyžírky. Takže asi až po 80 mílích nacházíme cenově příznivej hostel. No aspoň sme se celkem dost přiblížili Monument Valley, který máme v plánu na příští den.

 

1.9. Monument Valley, Hovenweep NM

První školní den razíme do Monument Valley, kde po prašný, 17 mil dlouhý cestě jezdíme mezi všema těma skalníma srandama. A tady je to opravdu super, prostě atmosféra divokýho západu jak vyšitá, ještě s těma koňama kolem a s indiánama, co tam prodávají ty svoje cetky. Pár hodin po poledni odsud mizíme směr severovýchod, míjíme hranice s Utahem a přes Hovenweep National Monument, kterej je celkem o ničem, jedem směrem Mesa Verde. Překračujem hranice Colorada a zastavujem u základny ve městě Cortez. Surfíme, doplňujem kelímky, trestáme mísy, ale v deset nás kvůli rekonstrukci vykopali, takže přes ulicu za prádelnou přespáváme.

 

2.9. Mesa Verde, Arches NP

Ráno začíná typicky návštěvou základny a dál dojíždíme asi 30 mil do skalního městečka Mesa Verde, berem si prohlídku Cliff Palacu, zajímavý, kolem dvanáctý park opouštíme, v Cortezu berem benzín, navštěvujem základnu a uháníme zpět směr Utah a národní park Arches. Po cestě koukáme na okolní krajinu, která se dost podobá tomu, co máme v česku, včetně všech těch zapadlejch vesnic. NP Arches je moc pěknej, člověk se tady moc nenachodí, všechno pěkný je u cesty, ale i tak tady k večeru dáváme jeden kratší hajk. Je tady moc hezky. Slunko zapadá, následuje přesun na základnu, kde nefungoval refill, takže 4 hvězdičky:D Aspoň že jim tam dobře valil net. Večer sme zakončili posezením u piva a spánkem v autě.

 

3.9. Canyonlands NP, Natural Bridges NM

Po probuzení si to šinem do národního parku Canyonlands, vo kterým se v průvodci zmiňovaly hodně, hodně pozitivně, a že je třeba tady strávit minimálně jeden celej den. Byli sme však opačnýho názoru a tak asi po 10 km hajku jedem opět o dům dál. Po cestě sme narazili na pěkný, leč studený jezero. Ale co, dali sme koupačku, sme „umytí“, takže další snad dva dny vydržíme bez motelu. Pár minut sme tady pokecali s holkama, co jedou na kole už asi dva měsíce a to z východního na západní pobřeží. Poklona. Neska ještě navštěvujeme národní monument Natural Bridges, taky pěkný, prostě 4 vobrovský přírodní mosty. Dál uháníme po Scenic Route 95 do národního parku Capitol Reef. Těsně před setměním míjíme most přes Colorado a o kus dál zastavujem na parádní vyhlídce na soutoku řek Colorado a Dirty Devil a vlastně počátek Lake Powellu. Shodujem se, že mít maso, gril a pár piv, bylo by tady ideální místo na piknik a přespání. Leč čas nás tlačí dál. Přes všechny ty díry, co po cestě míjíme, nás vidina základny žene dál a dál až dojíždíme do Capitol Reefu. Dneska budem holt bez základny a hladoví. Aspoň, že je tady to Visitor Centrum na vyčištění zubů a doplnění vody. S prázdnejma pupkama zaleháme.

 

4.9. Capitol Reef NP, Bryce Canyon NP

Ráno sme hodně narychlo projeli Capitol Reef, jelikož to tady očividně bylo celkem nezajímavý a pomalu se šineme v rytmu country (v Utahu snad nic jinýho nejde naladit) moc pěknou Scenic Route do Bryce Canyonu. A co nás čekalo tam, to je prostě nepopsatelný, fotky hovoří za vše. Prostě jiná planeta. Chvilku čumíme s votevřenou hubou, fotíme, pak dávají někteří z nás menší hajk a už si to zase štrádujem o kus dál do národního parku Zion. Opět základna v nedohlednu, takže berem za vděk aspoň Arbys´em, kde nějaký to dollar menu a refill taky mají. Dokonce i internet, tudíž pětihvezdičková základna jak vyšitá. No a aby se udála nějaká legrácka, tak zatímco v jednom autě popíjíme piva, druhý se samo zamčelo i přesto, že v něm byly klíče. A co teď? Kousek od nás zrovna šerif někoho drátoval, takže sme za ním zašli a on že nám to teda nějak zadara odemče. Jenže začal slídit okolo a co neviděl, v druhým autě rozpitý piva, takže vyslíchačka, dejchání do trubiček, hotová kriminálka Utah. Nějakým šperhákem u toho dva četníci tak čtvrt hodiny lelkovali, až se nám Impala odemčela, takže „poučeni“, že na parking lotu se nepije, z týhle díry rychle mizíme směr Zion Visitor Center, kde přespáváme v autě.

 

5.9. Zion NP

Hned po probuzení vyrážíme na jeden kratší, ale o to náročnější hajk na Angels Landing. První část probíhá v pohodě, krásný výhledy, zatímco ta druhá, to byl hodně náročnej výstup.

Nejdřív čumíme kudyma že jako tam nahoru vede cesta, pak míjíme cedulu, že pády z týhle štreky způsobily v minulosti pár smrtí no a pak už se před náma objevujou řetězy na přidržování a vydáváme se na vrcholek. V jednom místě asi 2 metry šířka a z vobou stran tak 300 metrů díra, celkem divočina. Ve zdraví sme to přežili, vylezli, pokochali se výhledem, slezli. Ještě jeden hajk k jezírkům a přes Arbys už zase mizíme do 300 mil vzdálenýho Salt Lake City. Po 4 dnech v autě nepohrdáme motelem i se snídaní za 45 dolarů dvoulůžák. Šest čechů se tam v pohodě vyspí:D A citelně se tady nahoře ochladilo.

 

6.9. Salt Lake City

Poslední den „big six“ se dle doporučení průvodce v Salt Lake City motáme po mormonským centrum a přesně jak psali, se nás po chvilce ujaly dvě mormonky, který nás tady provádí. Jakýsi ježíšovo žbleptání, co nám tady pustili v češtině! nás celkem dostalo. Dál nás tady provádí těma jejich sálama, z nichž jeden má super akustiku, do druhýho se zase vejde 21t lidí, zajímavý no. Holky sou to hodný, ale furt tlačí nějaký kecy v co věříme a že když bysme chtěli bůk of mormons, stačí dát adresu a zadarmo nám to do česka i s nějakým tím misionářem pošlou:D To tak. Už bez mormonek pokračujem na Capitol Hill, kde stojí domek ne nepodobnej tomu ve Washingtonu. Btw. tady neska chcípl pes, páč je Labour Day, takže všichni sou zřejmě kdesi fuč. Jo, na mekáču sme tady potkali starou babku češku, která sem emigrovala kdysi v šedesátejch letech. Následně se vydáváme na nějaký nákupy a pak nás čeká rande s Ondříkovou kámoškou z Erasmu, která v SLC bydlí. Vzala nás na antilopí ostrov na Great Salt jezeře, pozorujem bizony, jednoho sme trošku prohnali autem, pak sou tady nějací jeleni a podobná zvěř, všechno to tady běhá volně a blízko silnic. Večer nás čeká poslední společná základna a pak už se naše cesty rozdělují. Jedna výprava míří zpět na jih do Death Valley, Yosemitu, Frisca a zpět dom, druhá půlka jede přes Yellowstone dál na sever. Ve Wallmartu nakupujem každej asi za 8 dolarů žrádlo do divočiny a popojíždíme asi sto mil na sever do státu Wyoming.

 

7.9. Grand Teton NP

Probouzíme se do pořádný kosy před základnou v Evanstonu ve Wyomingu. Čeká nás asi 200 mil do Grand Tetonu, kam přijíždíme kolem druhý odpoledne. Mimochodem krajina se po cestě začala dost měnit a připomínat spíš nějakou Kanadu. Vrcholky hor už tady mají sněhovou pokrývku. Hned na začátku Grand Tetonu nás potěšili dva obří losové, co hodovali u řeky Následně se vydáváme na asi 10 km hajk podél jezera, ale nic moc tady nevidíme. Shodujem se, že se to tady dost podobá Slovenskem Tatrám. K večeru ještě kličkujem po parku a snažíme se zahlídnout nějaký losy, ale daří se jenom elkové, což jsou dle slovníku taky losové, ale bez rohů. Je tady kolem i dost bizonů, ale ti už nás tolik neberou, páč jsou všude a navíc blbě čumí:D Kolem desátý už sme zase o pár mil severněji v Yellowstonu, kde plánujem zakempit u Visitor Centra. Asi až do jedný ráno se spalo moc dobře, než nás vyrušila rangerka, že tady spát nepůjde a ať šviháme do nejbližšího kempu a jestli zejtra zase budem spát, kde se nám zachce, tak nás čeká pokuta a vyhoštění z parku. Holt jediný auto na parkovišti je trošku nápadný no. Poučení pro příště. Zajíždíme teda do kempu a uleháme. Ještě poznámka, že Yellowstone je nejstarší národní park v USA a rozkládá se na ploše velký jako půlka Moravy, takže tady plánujem strávit víc dní.

 

8.9. Yellowstone NP

Vstáváme už před osmou, abysme mohli z kempu vypadnout ještě než začne fungovat vrátnice a nemuseli platit, což se daří a tak dospáváme v koloně aut u nedalekýho hotelu. Po probuzení a snídani v autě jedeme k tě pověstnejm gejzírům a tady opět slova nestačí, fotky mluví za vše, i když na živo je to úplně vo něčem jiným. Všade to bublá, šplíchá, síra smrdí, vypadá to tady jak v pekle. A je tady pekelná kosa, kolem poledne nás ještě zkropil déšť. U dalších gejzírů nám počasí opět nepřeje a tak dáváme akademickou hodinku. Po probuzení jako kdyby byl jinej den. Slunko svítí, sem tam mráček, o poznání tepleji. Míříme dál na sever a nacházíme říční kaňon, jediný místo v Yellowstonu, kde se dá legálně koupat. K našemu překvapení je řeka celkem teplá, takže se párkrát vezem v peřejích a celkem osvěžení a probuzení ujíždíme zase o pár mil na sever. U Mammoth Hot Springs, již poučení z předchozího večera hledáme místo na parkovišti plným aut, tady už si na nás rangerka nepřijde. Koukáme na film a usínáme.

 

9.9. Yellowstone NP

Probouzíme se do celkem pěknýho dne, ale během asi hodiny se počasí opět sere. Tentokrát jedem východně k řece a kaňonu Yellowstone a čumíme po medvědech, kterejch je údajně v týhle oblasti dost. Máme celkem smůlu, takže potkáváme akorát bizoní stáda, elky, nakonec i vlka, což bylo teda celkem velký štěstí. Plánovali sme hajk na nejvyšší horu v parku, Mt. Washburn, ale díky počasí na to radši prdíme a jedem směrem na jih. Procházíme se po vyhlídkách ve žlutým kaňonu a koukáme na stometrovej vodopád, moc pěkný. Pokračujem na jih k bahenním sopkám a tady to teda brutálně smrdí po zkaženejch vajíčkách. O dalších pár mil na jihu u jezera koukáme na zejtřejší předpověď a páč má bejt stejně hnusně a zima, občas i sníh, tak sme se rozhodli park opustit již dneska a vydat se směrem Mt. Rushmore. Jediný zklamání pro nás bylo, že sme neviděli medvěda, ale už po asi 30 milích za hranicema parku se na nás štěstí usmívá a potkáváme medvědici s dvouma drobkama, jak si to štrádujou podél řeky. Teď sme teprve maximálně hepy a vodškrtáváme si další zvířenu:D Jedem ještě kousek na východ do města Cody, který se nese ve znamení Buffalo Billa a po návštěvě základny přespáváme tradičně v autě u místní knihovny.

 

10.9. Devils Tower NM

Mt. Rushmore je celkem daleko, takže nás tenhle den nic moc, krom téměř 400 mílovýho přesunu, nečeká. Po cestě zastavujeme akorát u Devils Tower National Monument, kde se točilo Blízká setkání třetího druhu. 300 metrů ze země tam trčí jakási skála, no působí to fakt zajímavě. Občas je na ní možný zahlídnout horolezca a to si teprve člověk uvědomí, jak je to vobrovský, ti lidi co tam na lanech visí vypadají v porovnání s tou skálou jak mravenci. Hned u toho je celkem velký městečko prérijních psů, takový přerostlejší veverky to sou, pár jich cvakáme a jedem dál. Míjíme hranice s Jižní Dakotou a zastavujeme se ve městě Custer, kde za místní nálevnou po zkouknutí filmu usínáme. V noci je teda pekelná zima, tak kolem nuly.

 

11.9. Mt. Rushmore NM, Badlands NP

Stávačka a jedem na asi 20 mil vzdálenej Mt. Rushmore alias hlavy 4 prezidentů vytesaný ve skále. Cestou máme něco podobnýho, ještě nedokončenou sochu indiána zvanýho Crazy Horse, která už se vytváří přes 50 let a pořád to nijak extra nevypadá. Protože je to pod správou vyžírek indiánů, tak čekáme mastný vstupný, což se hned u vjezdu potvrzuje a za 27 dolarů zvedáme prostředníček a jedem rovnou k Mt. Rushmore, ze kterého všichni dělají velkej humbuk ale je to celkem vo ničem, i když procházka po místním muzeu, kde jsou obrázky jak se to všechno odstřelovalo a tvarovalo, je celkem zajímavá. Když pak v Rapid City na základně čumíme na leták z Crazy Horse, tak sme neska udělali opravdu šťastnou volbu, jelikož hotová je jen hlava a zbytek je prostě jak kamenolom. Co na tom, že to po dokončení bude mít 150 x 200 metrů. Na základně ještě dostáváme radu od místní uklízečky, že za 3 plechovky masa nás tam rudoši pustí zadara:D Nasrat i tak V Dakotě ještě navštěvujeme asi 70 mil východně vzdálenej park Badlands, kde to stejně není nic extra. Aspoň, že sme tam ulovili fotku chřestýše, pěkně hnusný zvířátko. Projeli sme kolem wildfiru a ve Visitor Centru doplnili vodu a uháníme na 800 mil dlouhou severozápadní štreku do NP Glacier v Montaně. K večeru přejíždíme hranice s Montanou a usínáme na kamioňáckým parkovišti v rednekově Hardin.

 

12.9. Little Bighorn Battlefield NM

Ráno se vracíme asi 15 mil zpět na bojiště u Little Bighornu, kde poprvý indiáni nakopali prdel bělochům, což stejně znamenalo začátek jejich konce, páč pak se amíci naštvali a poslali tam pořádnou armádu. Není to tady nic extra, ale jelikož nás neska čeká asi 500 mil dlouhej trip do NP Glacier, tak sme chtěli aspoň něco vidět, abysme jen tupě neseděli v autě. K večeru dojíždíme do Glacieru, kde to díky mrakům a vidláckejm vesnicím vypadá jak na konci světa. Dokonce už tady mají i zatáčkovitý úzký silnice v horším stavu, což je tady na západě celkem nevídaný. Úměrně se zatáčkami, ale přibejvá křížků u silnic, holt amíci uměj jezdit asi jen rovně:D Po filmu usínáme na parkovišti u jakýsi hospůdky. Sme asi 30 mil od hranic s Kanadou a čeká nás sedmá noc v autě.

 

13.9. Glacier NP

Čekali sme chladnou noc, ale zřejmě sme to trošku přecenili, jelikož to nakonec bylo naprosto v pohodě. Zato ráno je zataženo, fouká a celkem kosa. Co se dá dělat, vyrážíme do parku, po menším stoupání autem dáváme asi 3 km hajk ke dvoum vodopádům, opět to tady dost připomíná Tatry. Po silnici Going-to-the-sun road stoupáme až do nějakejch 3300 metrů, kde sme měli v plánu další hajk, ale protože je parkoviště beznadějně obsazený, a ze všech stran kolony aut, nezbejvá nám, než zase začít klesat a kochat se okolní krajinou. Pompézní hluboká údolí a zasněžený vrcholky hor, sem tam zahlídnem nějakej ledovec, fakt pěkná příroda. Poštěstilo se nám na další zvěřinu do sbírky, poblíž silnice tupě čuměla krásně bílá horská koza. Při klesání dolů zastavujeme ještě na pár vyhlídkách, fotíme, mezitím se vyčasuje a tak dole v údolí jdeme asi 10 km hajk k ledovcovýmu jezeru. Všímáme si, že sme tady snad jediní mladí, kolem samý důchodci, důvod neznámý A to nebylo v tomhle parku poprvé. Mladí amíci asi spíš jen chlastaj a vo přírodu se nezajímaj. Před odjezdem z parku svačíme u krásně čistýho McDonald Lake a pak už nás čeká další nekonečnej přesun do Seattlu. Před setměním překračujem hranice se státem Idaho a přespáváme na parkovišti ve městě Cour d´Alene. Zase sme o den přesunuli motel, takže osmá noc v autě, tři čuníci:D

 

14.9. Seattle

Po dopoledním asi 300 mílovým přesunu, sme kolem jedný dojeli do Seattlu, stát Washington, našli místo na zaparkování a vydali se na průzkum. Seattle je město plný alternativních lidí, bohémů, smažek, houmlesáků, atd… vznikl tady grunge a Nirvana apod., takže celkem taková multikulturní džungle jak NYC, ovšem alternativní lidi tady těžce převládaj. Nechtěně sme zaparkovali přímo na Capitol Hillu, což je považovaný za centrum buzen, takže než sme došli dolů do Downtownu, měli sme pěkně stažený prdele. Prošli sme místa co radil průvodce, vyjeli na 220 metrovej Space Needle, kde nás výhled celkem zklamal, prošli ještě další části města a dojeli k oblasti zdymadel, kde je možný pozorovat nějaký migrující ryby. Nic moc sme tam ale stejně neviděli. K večeru padlo rozhodnutí, že neska už by to nějakej motel chtělo. Na nejbližší ulici jich asi deset bylo, samozřejmě sme si vybrali ten nejlevnější plnej podivnejch individuí, zakouřenýho pokoje, nechutný postele i koupelny. Tak asi deset minut sme tam zklamaně seděli, blbě čuměli a říkali si, že by nám bylo líp v autě. Nakonec sme si řekli, že dyž už dem po osmi dnech do motelu, tak ať je to nějakej, kde se nemusíme všeho štítit. Mařka nám ochotně vrátila prachy, páč sme jí nakecali, že jeden z nás má alergii na kouř a tak sme si to namířili do ověřený klasiky Days Inn, aspoň něco příjemnýho dneska. Celkovej závěr, Seattle sucks:D

 

15.9. NP Mt. Rainier, Mt. St. Helens

Probuzení a vydatná snídaně v Days Inn a vyrážíme už v podstatě zpět, páč teď už pojedeme hlavně na jih, občas s odbočkou na východ či západ. Asi na dvě hodinky sme se kousek za Seattlem zastavili v muzeu letectví a pak míříme směr NP Mt. Rainier. Mt. Rainier je 4323 m vysoká hora, která je vidět pořádně z dálky, páč takhle vysokej kopec nikde poblíž není. Vyšplhali sme se k Visitor Centru pár set metrů pod vrcholkem, viděli zasněženej vrcholek v mlze, zamračeno a vidina deště tady celkem taky byla, takže sme se rozhodli to tady jen projet autem a nikam moc nehajkovat. Pokračujem na asi 50 mil vzdálenou sopku Svatá Helena, jejíž výbuch v roce 1980 zabil 60 lidí a 1,5 milionu zvěře. To, že to tady vypadá jak na konci světa, ještě podtrhovala neskutečná zima, mlha a prašivej vítr. Dojeli sme na konec hodně úzký klikatý horský cesty, kde navíc nebyly svodidla a kvůli mlze sme viděli stejně pěkný hovno jako na Mt. Rainieru. Takže se pakujem a míříme směr Portland. Protože až tam vede podobně klikatá, strašidelná, lesní cesta a navíc dost pršelo, tak dojíždíme tam někdy po desátý večer. Jídlo na základně, slípink kousek od ní na parkáču, tradičně v autě:D

 

16.9. Portland, Columbia River Gorge, Mt. Hood

Ráno sme se zácpou došourali do Portlandu a protože nikde pořádně nešlo najít parkování zadara, tak sme se rozhodli, že to tady jen projedem kolem míst, který zmiňoval průvodce. Stejně to sou tady jen pár let starý baráky, ze kterejch amíci dělaj humbuk, jelikož toho tady moc historickýho, starýho víc jak 100 let nemaj. Asi před třema dnama sme si všimli, že máme na autě zadní gumy už dost zhoblovaný, ale protože sme s Mazdou měli tak trochu štěstí, co se týká velikosti a spotřeby, stejně bysme si asi moc nepolepšili, pokud by nám teda nedali stejný auto, takže myšlenku výměny sme zavrhli a že už to s ní zvládneme. Jenže už někde 50 mil za Portlandem po projetí celkem pěknýho údolí řeky Columbia nám u přehrady Boneville začala kontrolka ukazovat nízkej tlak v některý z gum. Na nejbližší benzínce sme to teda zkontrolovali a všimli si nějaký železný mrdky v zadní gumě, kolem který bylo slyšet, že to uchází, ale co víc, zevnitř byly obě ty gumy na sračku sjetý, div z nich nelezly dráty, takže sme aspoň přezuli tu, co ucházela a na netu našli nejbližší pobočku Alama, asi 120 mil od nás a po cestě. Jenže už po chvilce začala zase divoce blikat kontrolka tlaku a na tý rezervě se stejně moc rychle nedalo jet, takže sme to nakonec otočili a vrátili se zpět do Portlandu, kde nám jakž takž ochotně daly mařky nový auto. Žebrolet Malibu byl z toho, co bylo na výběr, největší, takže přehazujem kufry a naši špinavou, smradlavou, zatuchlou, leč milovanou Mazdičku necháváme po 5012 mílích společnýho soužití v Portlandu. Nakonec ještě neska stíháme dojet na Mt. Hood a prohlídnout si chatu Timberline Lodge, jejíž exteriéry použil Standa Kubrikuj ve svým legendárním filmu Osvícení. Ta chata nám dost učarovala, prostě hustá a strašidelná, atmosféru ještě dokreslilo stádo rozsračkovanejch krav na silnici kousek odtamtud. Dneska usínáme ve městě Madras.

 

17.9. Newberry NM, Crater Lake NP

Probuzení typicky v autě a u základny, posilnění a cesta dál na jih do Newberry National Volcanic Monumentu, kde je měsíční krajina, lávový pole a sopka, zajímavý. Ale o asi sto mil dál na jih vzdálenej NP Crater Lake nám udělal daleko větší radost. Vybuchlá sopka, jejíž špička ční jako jedinej ostrůvek v pompézně modrým, pompézně studeným a pompézně 600 metrů hlubokým jezeru Crater Lake, prostě vypadá pompézně. Nadšeně tady fotíme naše nový vozidlo a nás, ještě musíme zmínit, že nakonec sme tu mrchu vychlastanou naučili s naší evropskou lehkou nohou jezdit za něco přes 30 MPG, což odpovídá 7,5 litrům na sto km, na spaní sme kufry opět přehazovali na řidičovo sedadlo, sklápěli zadní sedačky a dva se pohodlně vyspali v zádu s nohama v kufru a jeden jako vždy na trestný lavici alias sedadle spolujezdca. Navíc je tohle auto jako typická amerika o poznání tišší a podvozek o hooodně měkčí. A jako třešničku na dortu máme havajskou spzku, což se v kontinentální americe asi moc nevidí páč sme si všimli, že na to občas lidi čuměli jak na zjevení:D Ale abysme jen nechválili, tak brzdy to má stejně jak Mazda a Impala dost poddimenzovaný a při nějakým delším klesání už celkem protestujou. Další den je na programu NP Redwood se sekvojema a jednou asi 110 metrů vysokou jedlou, kterej je už v Kalifornii u oceánu a jelikož směrem na jih sme při spaní postupně odhazovali vrstvy mikin a ponožek, tak čekáme pompézní teplo a modrou oblohu. Po překročení hranic sme se však dočkali kosy a deště. Dneska přespáváme u základny v Crescent City hned u NP Redwood.

 

18.9. Redwood NP, Lassen Volcanic NP

Jak sme si to naše Malibu předtím vychválili, tak neska nás řádně vytrestalo. Po probuzení do brutálního chcance zjišťujem, že baterka je jaksi KO a auto odmítá nastartovat. Takže navlíkáme bundy a lítáme po nejbližším parkovišti a sháníme někoho se startovacíma kabelama. Máme „štěstí“ a hned první děda s karavanem je ochotnej nám pomoct. Zřejmě odborník na slovo vzatej, páč hned po otevření kapoty se nás snaží přesvědčit, že máme v prdeli startér, že nám sice dá „juice“, ale jak to jednou zhasnem, tak už znova nenastartujem. Jasnýýýý dědo, nemel, mázni kabely a startujem. Nakonec ten jeho předpotopní sráč ani dostatek proudu nedal, takže děkujem a hledáme dál. Asi za čtvrt hodiny už u nás stojí zřejmě ještě trošku vylitej přičmoudlík s pikapem a už se daří, Malibu startuje. Nasračky prochcaní mu děkujem, pouštíme na plno topení a uháníme do parku. První část těžce zkomercializovaná a v soukromým vlastnictví, kabinková lanovka za 14 dolarů, takže jedem dál. Dojeli sme k tomu slavnýmu 110 metrovýmu stromu, kde nás čekala závora a máme možnost buď jít hajk 10 km tam a 10 zpět nebo se vrátit 10 km do Visitor Centra a říct si vo číselnej kód k závoře a dojet tam autem. V tom prašivým dešťu ale nemáme na nic náladu, takže jedem do NP Lassen Volcanic, kterej je asi 150 mil ve vnitrozemí. Po cestě se otepluje a protrhává se vobloha, až je pěkně modro a kolem 25 stupňů. V Lassenu sme nachodili asi 6 km a v jedný části, kde to pěkně bublalo a smrdělo sírou, sme si připomněli naše časy v Yellowstonu. Po cestě dál na jih přespáváme u základny ve městě Truckee, asi jen 10 mil vzdálenýho od Lake Tahoe.

 

19.9. Lake Tahoe, Yosemite NP

Trošku sme přehodnotili plány, takže po projížďce kolem Lake Tahoe, kde se v šedesátejch letech konaly olympíjský hry, nejedem do Frisca, ale míříme na skok do hlavního města Nevady, Carson City, odkud pojedem do Yosemitu. V Carson City toho sice k vidění moc není, ale proč se tam nepodívat, když je to téměř po cestě. Aspoň sme tady nakoupili nějaký jídlo do divočiny a na netu zamluvili vejlet do Alcatrazu. Po cestě do Yosemitu sme se ještě pokochali výhledem na slaný jezero Mono a už stoupáme do hor. Přijeli sme východní bránou, navštívili Visitor Centrum a mrkli na nějaký půldenní hajky. Zaujal nás jeden na kopec Lembert Dome, 3-4 hodiny, 5 km. Nakonec sme si to ale namířili přímo proti kopcu a ze zmíněnýho času byl adrenalinovej výstup, focení a sestup, kterej zabral dohromady asi 45 minut. Takže zbyl čas ještě na pár kratších hajků a pak už přesun k vesničce Yosemite Village, kde sme na parkovišti po zkouknutí filmu přespali.

 

20.9. Yosemite NP

První vysokoškolskej den místo zasednutí do přednáškovek vyrážíme zhajkovat Yosemite. Tenhle den sme si kapku přivstali, jelikož toho chceme stihnout víc. Lehce po osmý proto už vyrážíme vstříc 7,5 km dlouhýmu vejšlapu na Glacier Point, odkud má bejt pěknej výhled na celý Yosemitský údolí. Po cestě sme si všimli, že 500 metrovej vodopád na druhý straně údolí, kam sme chtěli jít potom, je jaksi vyschlej, takže musíme přehodnotit plány. Při výstupu potkáváme nějakýho turistu, kterej povídá, ať si dáváme pozor, páč o kus dál je medvěd. Celý natěšení metem nahoru, kde slyšíme něco křupat v keřu, čumíme a hovno vidíme, ale pokaždý, když to vypadá, že se ten křupot blíží k nám, tak o pár kroků celý posraní ustupujem. Nakonec se tam fakt vynořil medvěd, ani prcek ani dospělej, něco mezi, celkem takovej všivej, vypelichanej a zřejmě nás měl úplně v prdeli, páč si tam žral nějaký listí a ani se na nás nekoukl. Ale byl to dobrej hajlajt, dál jak deset metrů od nás nebyl. Nahoře na Glacier Pointu je fakt pompézní výhled, hlavně na Half Dome. Kvůli vyschlejm Yosemite vodopádům přehodnocujem cestu a vydáváme se na Nevada a Vernal Falls. I s následným sestupem do údolí to bylo dalších asi 13 km, takže dole celkem KO sedáme do busu, kterej nás odváží na parkáč k autu. V místním kempu sme ještě narazili na sprchy, ale 5 dolarů za umytí je na nás moc, takže berem za vděk ledovou říčkou, večeříme s partou jelenů a ještě večer jedem asi 300 km do San Francisca. Příjezd kolem půlnoci, chvilku se tam motáme jak slepí koně až narážíme na supermarket téměř v Downtownu, kde parkujem a uleháme. Co si budem povídat, moc dobře se tady necejtíme.

 

21.9. San Francisco

Probudili sme se do pěkně hnusnýho dne, zataženo, kosa a vítr jak sviň. Nedobrej pocit z našeho spacího místa ještě umocňuje parta bezdéček, která se po ránu shromažďuje poblíž parkoviště i se svejma pětihvězdičkovejma vozejkama. Šviháme asi 13 ulic dolů do centra, zastavujem se až u počáteční stanice legendární kabelový lanovky, která stoupá do šílenejch kopců, ale to svezení v ní nevypadá nějak záživně, takže do oněch kopců metem jako jediní turisti pěkně pěšmo. Mezitím se nám krásně protrhala obloha a celkem se i oteplilo, akorát ten protivnej vítr by už mohl táhnout pryč. Dopoledne se tady touláme ve čtvrtích, který zmiňoval průvodce, dorazili sme i do ulice, kde má bejt česká hospoda Cafe Prague, ovšem čekal nás jen zbouranej barák. Přes vyhlídkovou věž Coit Tower a klikatou Lombard Street si to míříme do doků k molu 33, kde nás čeká plavba do věznice Alcatraz. Tam sme nejdřív mrkli na krátkej filmík o historii ostrova a věznice, pak berem walkmany a sluchátka a procházíme věznicí v doprovodu moc pěkně udělaný audio tour. Dozvídáme se o slavnejch vězních jako třeba Al Capone, kde byly samotky, o vězeňský vzpouře a některejch pokusech o útěk. Btw. se dozvídáme, že i ti vězni se měli líp, než my na cestách, jelikož měli nárok na dvě sprchy tejdně, o čemž si my, v tu dobu tejden nemytí, můžem nechat jen zdát:D Ke konci nám ještě rangerka ukázala husí kůžu nahánějící zaklapnutí dvěří od cel a pak už nás loď veze zpět do Frisca. Na molu 39 sme mrkli, jak se tam povalujou lachtani a čeká nás dlouhá cesta zpět do našeho hotelu na čtyřech kolech. Těch 13 ulic se v noci zdá dost nekonečnejch. Úleva, že auto stojí, kde má stát. Nasedáme a jedem kouknout na Golden Gate Bridge, ale protože už je tma a nějak extra nasvětlenej není, rozhodli sme se vrátit do naší osady bezdomovců, ještě jednu noc tam přečkat a ráno se na něj podívat znova.

 

22.9. San Francisco, Big Sur

Záchody v supermarketu sou v těžkým obležení bezdéček, takže ranní hygienu necháváme na později a jedem na Golden Gate Bridge. Procházíme po něm a čumíme, jak je ten most vobrovskej. Následně jedeme na jih podél rozeklanýho pobřeží Pacifiku po hájwejy číslo jedna. Máme v plánu nějakou koupačku, ale první pláže zatím míjíme s tím, že se omejem co nejvíc na jihu, že tam třeba bude tepleji, naivky:D Přizastavujem v Monterey, kde na lavičce potkáváme dvě československý holky a jednoho Slováka, jaká náhoda, zrovna v takovým zapadákově, taky na road tripu a mají i dost podobnou cestu. Od Monterey směrem na jih projíždíme oblastí zvanou Big Sur, kde se silnice číslo jedna divoce zařezává do hor a sou tam celkem pěkný výhledy na tichej oušn. Hned na první kochačce potkáváme další slovenskou partičku, jen aby to tady nebylo zachvilku jak v Chorvatsku….Pozdě odpoledne už silnice začíná klesat a projíždíme kolem víc přístupnejch pláží, ale my hledáme nějakou, kde bude i sprcha. Zastavujem na výhlídce na rypouše sloní, komu to nic neříká, tak jsou to takový lachtani, ale celkem borci, prostě celej den leží, občas se převalí, odvalí do moře a tak, maj všechno na háku:D Ale je tady taková kosa a do toho ještě ten prašivej vítr, že naše koupačka umejvačka začíná bejt v ohrožení. Nakonec zastavujem na zřejmě poslední pláži před naší odbočkou do vnitrozemí a tak teda že to hecnem. Sprcha by stačila, ale když už je tady to moře….Tak sme do toho teda vlítli, po pěti vteřinách pocit jako dyby vám do všech částí těla píchali jehličky, takže po ani ne minutě honem ven pod o kousíček teplejší sprchu, tasíme šampón a drhnem tejdenní bordel. Vzduch 13 stupňů, voda tak deset, do toho ten nesnesitelnej vítr. Chudáci lidi na Titaniku, to muselo bejt ještě větší peklo. Po tejdnu zasloužená a hooodně vybojovaná sprcha:D Na protějším kopcu se tyčí Hearst Castle, známej barák nějakýho pracháče vydavatele Hearsta, byl o něm natočenej i film Občan Kane, stejně už má ale zavřeno a 24 dolarů za vstup je trošku moc. Ujeli sme asi ještě 80 mil do vnitrozemí a usnuli na parkáču ve městě Hanford.

 

23.9. Sequoia NP

Nadlábnutí v základně, sedáme do auta a jedem asi 60 mil k hranicím národního parku Sequoia, kde nás čekají vobrovský, až sto metrů vysoký a tři tisíce let starý sekvoje. Hned po vstupu do parku se začíná silnica divoce zvedat a kroutit vstříc vrcholkům Sierry Nevady až do nějakejch tří tisíc metrů nad mořem. Kdo by řekl, že zrovna tady nahoře porostou nějaký sekvoje. První zastávka je u Tunnel Logu, což je někdy ve třicátejch letech padlej sekvoj, ve kterým dřevorubci vyřezali díru, že se tam dá projet autem. Děláme pár fotek, následně jedem dál na výstup na Moro Rock, ze který je pompézní výhled do okolí, za dobrejch podmínek je údajně vidět až 240 km k pobřeží, na druhý straně zase vidíme nejvyšší kopce Sierry Nevady. U jednoho většího stromu zastavujeme na focení, potkáváme dva Čechy, z nichž jeden tady už deset let žije. Dáváme menší smól tolk, když v tom si to kolem štráduje malý medvídě, chvilku na nás čumí, pak leze přes silnicu a zase mizí někde v lesu. Dobrej hajlajt. Jedem dál, k údajně největší živý věci na Zemi, stromu General Grant o vejšce nějakejch sto metrů a spodním obvodu 33 metrů. Stejně se tam ale mezi těma dalšíma obrama a v lese moc nevyjímal. Dál už tady nic moc zajímavýho není, takže plánujem najít místo na žranicu a razit dál. Po pár mílích vidíme obrázek značící Picnic Area, takže zastavujeme, ale sotva sme vytáhli z auta jídlo, už se tam zase přisral nějakej medvěd, vylezl na stůl, něco tam voblízal a švihal dál, vo pár metrů dál před ním chlápek radši zdrhl, takže medvěd mu sežral jídlo, vočuchal auto, do kterýho se i marně snažil dostat a nakonec s nepořízenou odkráčel dál do lesa. Dokončili sme žranicu, opouštíme park a přes Sierru Nevadu mizíme asi 200 mil dál východně do vnitrozemí směr Death Valley. Tradičně přespáváme v autě ve městě Ridgecrest, asi 60 mil před parkem.

 

24.9. Death Valley

Snídaně a hygiena na základně a jedeme k asi 100 km vzdálenejm hranicím Údolí smrti. Je to nejteplejší a nejsušší místo na západní polokouli, kde průměrný roční teploty přesahujou 45 stupňů. Zároveň tady leží nejnižší místo Severní Ameriky, Bad Water Basin, 86 metrů pod hladinou moře. Díky těmhle extrémním podmínkám tady spousta automobilek testuje nový auta ještě než jdou do prodeje. Máme štěstí a hned při příjezdu míjíme dva testovací a zamaskovaný Land Rovery. Čím víc klesáme do údolí, tím roste teplota. U vjezdu do parku ležícím na úrovni moře už je pěknějch 100º F, čili asi 35ºC. Těsně za Visitor Centrem zastavujeme u písečnejch dun, kde potkáváme autobus Čechů. S některejma sme prohodili pár slov, koukáme na duny a asi po půlhodině jedem o kus dál k místu zvanýmu Zabriskie Point, kde je v rámci týhle pouště jakž takž pěknej výhled na zvlněný kopečky. Po cestě potkáváme další smečku testovacích aut, vypadá to na Opely nebo nějaký Chevrolety. Rádoby barevný skály zvaný Artist Pallete jenom míjíme a zastavujeme až v Bad Wateru, kde sme očekávali aspoň těch 45ºC, ale nic se nekoná, je tady slabejch 35ºC. Tak sme teda těch 86 metrů pod mořem, je tady hovno, vedro, poušť a vyschlý solný jezero, po jehož dně sme se kousek prošli. Pokračujeme směrem k východním hranicím parku, kde najíždíme na hájwej 15 a míříme do Los Angeles. Přizastavujeme v rádoby městečku duchů Calico, ale výhled z nedalekýho kopce dává tušit, že je to jen vyumělkovaná kýčovitá sračka, takže jedem dál. Po setmění dorážíme na severovýchodní okraj aglomerace LA a před náma se zjevujou nekonečný kilometry světel. To je prostě nepopsatelný, člověk jede hodinu a furt všude světla a pořád to nekončí a nekončí. Dálnice 5, která tohle místo úhlopříčně protíná měří od prvního do posledního exitu nějakejch 140 kilometrů, což je celkem nepředstavitelný. Dojeli sme až do části jménem Pasadena, kde na parkáču za supermarketem přespáváme.

 

25.9. Los Angeles, Santa Monica

Ráno míříme do Downtownu, kde máme v plánu prohlídku budovy, kde se tisknou největší noviny na západním pobřeží, LA Times. Hned u vchodu se dozvídáme, že máme smůlu, jelikož se to koná jen dvakrát do měsíce a je potřeba si to dopředu zarezervovat. Tak teda aspoň vyjedeme na vršek radnice, kde je celkem dobrej výhled na město. Bohužel je sobota, kdy je jako jedinej den v tejdnu zavřeno. A to sme to tady ještě museli všelijak obcházet, bykoz of LAPD ivent. Takže si tady všichni polibte prdel a my jedem do Hollywoodu. Šplháme se na kopec k Hollywood Signu, jak jen to nejblíž jde, následně jedem k chodníku slávy a po Hollywood Blvd a Sunset Stripu míříme do Santa Monicy. Zlatý národní parky a příroda, tady je vedro jak v prdeli, turisti tady div nešlapou po sobě, ruch, frmol, kýčovitý suvenýry, zkurvenej Hollywood, zasraný LA. Dorážíme do Santa Monicy na pláž, kde je o takovejch 10 stupňů chladněji. Zřejmě díky tomu, že je sobota, tak každej mexickej Pedro odhodil lopatu a vyrazil s rodinkou na koupačku, takže moc klidu nenacházíme ani tady. Každej si to určitě dovede představit, mexíci sou tady sice dříči, bez kterejch by tady nic nefungovalo, ale dyž to vypustíte někam se bavit, tak to vypadá jak na východním Slovensku. Proč všichni nosí riflový tříčtvrťáky a bílý tílko a zahrabávají se v tom do písku, je nám záhadou. Možná nějakej druh obřadu. Prošli sme se po pláži až k Santa Monica Pier, kde je to stejně samej kýč, „zajímavostí“ je tady akorát tak kolotoč z roku asi 1922, kterej je vidět ve spoustě filmů a seriálů, jako např. Californication. Krom týhle divoký pláže je ale v Santa Monice fakt krásně. Všude úhledně zastřižený trávníky, palmy, čisto, krásný domečky, auta, ženský, žádnej bezďák, vůně jídla, prostě ráj. Tož sme si posteskli, jak by tady bylo krásný žití, nasedli do našeho hotelu na čtyřech kolech, přesunuli se do Malibu, zdlábli dollar menu na základně, zkoukli film a usnuli, kde jinde než v autě.

 

26.9. Malibu

Dneska máme v plánu zazevlit celej den na pláži a vymyslet co dál, protože do LA jsme dojeli o něco dřív, než bylo v plánu, centrum a všechny zajímavosti máme projitý, a zbejvaj nám 4 dlouhý dny, během kterejch sme například stihli projet všechny národní parky v Utahu. Takže co teď. Jelikož nejsme zrovna příznivci celodenního povalování a slunění se, asi se tady uhryžeme nudou. Ne, že by se tady nedalo zabavit, možností je spousta, ale ne s naším uškrceným rozpočtem. Po chvilce čumění na bandu surfařů sme se rozhodli to taky vyzkoušet. Našli sme nejbližší půjčovnu a řekli si o začátečnickej surf a neoprén, páč moře už má jen nějakejch 20 stupňů a celej den se v něm placatit jen v plavkách by asi nebylo zrovna košér. Co si budem povídat, musela to bejt dobrá komedie pozorovat takový lamy, jak se tam marně snaží bojovat s vlnama. Zřejmě sme dost pobavili i trojici delfínů, co se prohnala asi 20 metrů od nás. Ale po pár pokusech sme se na tom už stavěli na čtyři jak pes, ke konci už i na dvě nohy. Je to teda pompézní pocit, stát na tom prkně a jet po vlně, leč pro nás to byl pocit dost vzácnej. K večeru sme celý zničení vrátili surf, povečeřeli na základně a vydali se zpět do ulic LA. Zakempili sme v Koreatownu na parkovišti u banky. Mimochodem zmiňovat se, co za auta jezdí po Malibu a jaký sou tam v kopcích sídla, asi nemá smysl:D

 

27.9. Los Angeles

Protože už byl pracovní týden, vrátili sme se do centra mrknout aspoň nahoru do radnice a zároveň nakoupit nějakej ten suvenýr. Průvodce nás zavedl až do Burbanku do Universal Studios, kde mají bejt obchody všech světovejch značek. Nakonec tam byl jen typicky Hollywoodskej kýč, protivně hlasitá muzika a hrozný vedro. Btw. v době, kdy sme se pohybovali po ulicích LA, tam vládly 120 letý vedra a zrovna tenhle den se nám teploměr v autě vyšplhal až ke 112 fahrenhajtům, což je skoro 45 celsiů. Další nákupní centrum bylo v Beverly Hills, kam sme to vzali přes celkem pěknou vyhlídku u Mulholland Drive. Tož některý obchody tam jsou spíš z říše snů, ale tak nakoupit se tam něco dá. Stejně sme si to neska jen tak oťukali.

 

28.9. Los Angeles

Poslední dva dny v NYC nebudeme přímo v centru a tak by nás dojíždění vlakem na nákupy něco stálo a protože máme dost času, rozhodli sme se to sfouknout už tady v LA a mít tuhle otravnou činnost za sebou. Neska tudíž vypukla pravá nákupní horečka, nejdřív tam, pak tam, pak zase tam a nakonec tam. Je to za náma, sme kousek od Venice a tak před setměním navštěvujeme místní Boardwalk, kde to celkem žije. Škoda, že tady aspoň ten jeden den nestrávíme. Malý smradi na skejech tady na betonovým hřišti těžce zabíjeli, je tady i z filmů dost známá posilovna pod širým nebem, kde je, jak pravil průvodce „narcis živ a zdráv a v plné síle pracuje na bicepsech“. Bohužel, po setmění už bylo zavřeno. Po 14 dnech spaní v autě už máme pořádnej nárok na postel, teplou sprchu a klídek. Ověřenou klasiku Days Inn sme vygůglili nejlevnější v Buena Parku, kterej jakž takž zapadá do zejtřejších plánů, takže jedem tam. Jak na schvál už je plno. O dvě míle dál vzdálenej Good Nite Inn je jen o málo dražší a nabízí stejný služby, takže končíme tam.

 

29.9. Huntington Beach

Umytí, odpočatí, nasnídaní a spakovaní vyjíždíme vstříc našemu poslednímu celýmu dnu na West Coastu. V plánu je pláž a zapůjčení surfu, ať je nějakej ten fun. Po příjezdu na Huntington Beach nás krom delfína přivítaly pompézně velký vlny, takže neváháme, berem surf a jelikož se nám zdá voda celkem teplá, na neoprény kašleme. Po asi hodině ježdění se surf pod tíhou našich dovedností láme vejpůl, takže fasujem novej. Modrej, kratší, takže to na něm bude o něco těžší. Navíc už má taky něco za sebou a o neodborně spravený hrany sme si všichni lehce pořezali ruce. Nesem ho teda zpět do půjčovny a berem jinej, pořádně dlouhej, takže pro lamy dost. Jenže tenhle byl pro změnu jak šmirgl v oblasti, kde se na něm leží, takže po tom, co sme si všichni obrousili pupky a hrudníky, ho dem vyměnit za jinej. Tentokrát už je děda celkem vysmátej a poslední, co nám může nabídnout je very fást malá, špičatá mrdka. Máme ještě pár hodin, takže nám nic jinýho nezbejvá. Náš boj s větrnejma mlýnama krom obřích vln ještě umocňujou mořský proudy, který s náma smejkají všema možnejma směrama, jen ne tam, kam chceme. Mezitím slunko už nějak přestalo hřát, začal foukat vítr a do toho přijel lajfgard a zahlásil cosi, že sou poblíž žraloci, ať se držíme blízko při pobřeží, takže naše zapálení zle upadá, dáváme si akademickou půlhodinku, sprchu, základnu a hurá směr na letiště. Protože sme tady za celou dobu nakoupili dost věcí a na letišti sou určitý váhový limity pro zavazadla, je nutný pár starejch hadrů vyslat do světa. Vyhodit to umí každej blbec, my sme ale chtěli udělat dobrej skutek a obdarovat nějakýho houmlesáka, nejlíp ho do těch hadrů ještě oblíct a vyfotit se s ním:D Všude možně se jich potulujou tisíce, ale zrovna když nějakýho potřebujeme, tak nic. Okrajový čtvrtě LA asi pro ně nejsou dost atraktivní. A tak, paradoxně, ač sme s těmahle smetákama celej měsíc bojovali o záchody na mekáčích, v supermarketech, tahali se s něma o místa na spaní, votravovali nás a žebrali, tak když už jim chceme něco dát, slehne se po nich zem. Nakonec všechny naše přebytečný krámy končí v obchodě s názvem Goodwill, kam sme je sice darovali, ale obratem na ně budou nasazený cenovky a někdo si je zřejmě koupí. Naše dobrodružství spěje do finále a tak jedem směr letiště, jeden kus vysedá v Ontariu, další dva letí z Vegas, kde se i vrací auto. Za ty patálie se sjetejma gumama a následnou výměnou auta sme při vracení ještě vytloukli slevu 150 dolarů.

Víc jak měsíční cestování po západě USA končí s víc jak 14 tisíci najetejma a 150 nachozenejma kilometrama. Projeli sme 11 států a odvážíme si tunou nezapomenutelnejch zážitků. Zima a déšť zároveň s pivem, slivovicí a moravským uzeným nás bude následující dva dny připravovat v Connecticutu na návrat do Česka a zmírní nám aspoň trošku kulturní šok. Tak jako tak to bude návrat do hodně tvrdý reality.

 

Poznámka pod čarou aneb jak to bylo se základnama, bezedňákem a refillem.

Naší základnou se po celou dobu road tripu stala všem určitě dost známá síť fast foodů McDonalds, protože jejich síť je po USA tak hustá, že v podstatě pokaždý, kdy se nám zachtělo, bylo možný na nějaký skončit. Jelikož se tady dá hodně levně a relativně dobře najíst, většina restaurací má zdarma wi-fi, záchody sou z větší části čistý, nemohli sme si s naším studentským rozpočtem vybrat jinak a líp. Dollar menu v podobě McDouble a McChicken jasně vládlo.

Co se týče pití, tak tady to funguje tak, že si zakoupíte pouze kelímek odpovídající velikosti a pití si do něj napouštíte dle libosti a kolikrát chcete, páč automaty na pití nejsou umístěny ve většině provozoven za pokladnou, ale v prostoru restaurace. Samozřejmě by se tak mělo dělat při jedný návštěvě a na kelímek zakoupenej právě tam, ale kdo to hlídá, že. Takže my sme koupili střední nápojovej kelímek hned při první návštěvě základny v LA a ten následně doplňovali další 4 dny v různejch jinejch základnách, než začal protíkat, jelikož byl papírovej. Ve Vegas následoval nákup největšího, ca litrovýho a plastovýho, za 1,60 dolarů, kterej už s náma zůstal po celou dobu výletu, tzn. neuvěřitelnejch 30 dní a každýmu z nás ušetřil hrubým odhadem kolem 150 dolarů. Kolikrát se naplnil se asi těžko dopočítáme, ale kdo by se na tenhle legendární kus plastu chtěl osobně podívat, nechť se dostaví do Brna na Vídeňskou, kde zaujímá svoje čestné místo v poličce:D

Tímhle způsobem se daly stlačit denní náklady na stravování klidně i na 3 dolary denně, jelikož si dáte jeden burger k snídani, jeden k obědu a jeden k večeři a zbytek hladovýho žaludku zaplácnete litrama sladký brče:D Ale určitě sme nepřišli s ničím novým, tímhle stylem se napájí třeba bezdéčka a další individua, na jejichž úrovni sme stejně celou dobu tripu žili. Leč viděli sme to dělat i normální lidi a občas vidíte i třeba takovou drzost jako například to, že někdo přijde s kelímkem z Burger Kingu do mekáče a tam si suveréně dopustí a podobně.

Vrcholem naší drzosti bylo, dyž jsme vtrhli do základny, která měla refill za kasou, byli sme tam jediní zákazníci, takže obsluha moc dobře věděla, že sme si tam ten kelímek nekoupili, stejně sme si ale zkusili říct vo doplnění a to několikrát a bylo nám vyhověno. Takže to rozhodně není nějakej hroznej zločin nebo krádež:D

Co se týče internetu, tak opět v drtivý většině základen fungoval, někdy teda dost pomalu, semtam vůbec, což sme ke konci přičítali za vinu mexíkům, že jak nás tam vidí s notebookem, tak tu wifinu vypínají.

Zuby sme si tady dycky ráno, večer čistili, mísu trestali, no prostě základny byly na ten měsíc takovým naším druhým domovem hned po našejch čtyřkolovejch plecháčcích:D No a podle tady těch všech věcí jako byl refill, wifina, čistý záchody, sme si vždycky z prdele hodnotili, kolik který základně udělíme hvězdiček. Nejvíc bylo šest a to za základnu, která měla i televize nad pisoárama, zato bez refillu, wifiny a s všivejma hajzlíkama sme dávali jednu mrzkou hvězdička aspoň za to dollar menu:D

Kdo dočetl i tady celou výše zmíněnou poznámku pod čarou, ať to bere trošku s nadhledem, vznikalo to v době osmihodinového čekání na letišti, kdy sem už nevěděl, co dělat a tak sem psal a psal.

Místa na mapě
Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .