0
0

Nechtěli jsme psát o tom, co lze lehce najít na internetu, jako jsou informace o parcích, co je kde k vidění a podobně. Takových informací jsme našli plno, ale jenom pár lidí psalo o svých zážitcích z cesty a o tom, o čem se v průvodcích nepíše. Tohle je snaha popsat 22 báječných dnů, všechny radosti i útrapy cesty z New Yorku do Los Angeles. Nejsme spisovatelé, tak se omlouváme všem, které pohorší náš sloh – netrapte se zbytečně čtením toho, co jsme napsali, jenom klikněte na křížek v pravém horním rohu obrazovky ;c).

Čistá doba pobytu: 22 dní

Cesta: Autobusem Praha – Vídeň, letadlem do Madridu, kde jsme přespali v hotelu u letiště, letadlem do New Yorku, autem do Los Angeles, letadlem do Chicaga, dalším letadlem do Madridu a posledním letadlem do Vídně, Vídeň – Praha autobusem. Jde to i jednodušeji, ale pro nás byla důležitá i cena za cestu z a do USA a toto byla nejlevnější možnost ( letěli jsme s Iberií ).

Auto: V Praze jsme si zašli do autopůjčovny Hertz, která je v USA hodně rozšířená a nabízí půjčení auta na jednom místě a vrácení na jiném ( za poplatek ). Díky tomu, že naše angličtina není nic extra, byli jsme rádi, že rezervace je v češtině. Pro půjčení auta je potřeba náš i mezinárodní řidičák ( vydaný podle Ženevské úmluvy ), který nám vydali na počkání na úřadu. Krom toho je ještě věkové a časové ( od chvíle, kdy byla složena zkouška v autoškole ) omezení. Navíc je potřeba kreditní nebo debetní karta ( my měli debetní, a až na některé benzínky, kde nefungovala, jsme problém s ní neměli ). Platili jsme až při vracení, ale při půjčení si zablokovali peníze na účtu.

Ujeto: 6300 mil

Průměrná cena benzínu: 3 USD / 1 galon ( cca 19,- Kč / 1 l )

Nocleh: Většinou v kempech. V prvním KOA kempu jsme si vzali prospekt s mapami, kde byly vyznačeny KOA kempy a informace o nich, a protože byly po cestě a dobře vybavené, spali jsme většinou v nich. V New Yorku jsme spali v hostelu na Manhattanu, v Las Vegas v hotelu casina.

Cena v kempu: Průměrná cena 26 USD / noc ( za 2 osoby, respektive za 1 auto ), možnost použít pračku, sušičku, připojení k internetu ( placené služby – pračka a sušička každá za cca 1 1/4 dolaru, internet byl hodně drahý – lepší je si zajít do veřejné knihovny, kde byl zdarma ), bazén a další vybavení kempu ( zdarma ).

Vstupné do národních parků: Od 10 do 25 USD za auto, protože jsme chtěli navštívit více parků, koupili jsme si pas ( za 50 USD, prodávají ho u vstupu do parku ) a platil do všech národních parků USA. Pouze však do národních, na státní parky se nevztahoval.

Jídlo: Využívali jsme síť Wal-Mart, který byl v každém trochu větším městě a měl bohatý výběr potravin. Ceny potravin jsou přibližně stejně drahé, jako v západní Evropě, ale chuť je jiná. Nápoje jsou přeslazené, klasický chleba nemají, místo něj mají různé druhy vek ( jedno mají společné všechny – jsou sladké a po týdnu jsme je nemohli ani cítit ), hamburgery mají hodně majonézy a málo zeleniny, nejvíce nám chutnaly bagety od Subway. Porce ve fast foodech jsou o něco větší, než u nás a nápoje jsou hodně velké – co takhle půl litru kávy? V restauracích jsou porce hodně velké a taky to jde poznat v peněžence – pořádný průvan, jenom tip ( dýžko ) je 15 – 20%. My jsme jídlo řešili polévkami ze sáčku, které jsme si přivezli z domu, různými druhy pečiva ( v městečku Ruby´s Inn u Bryce Canyon n.p. jsme objevili kmínový chleba, který byl sice spíš jako veka, ale byl slaný – pod názvem Ruský chleba :c) ) a fast foodem Subway. Vařič jsme si koupili ve Wal-Martu ( benzínový za cca 35 USD ), ale bohužel jsme si ho nemohli vzít do letadla.

Co se vyplatí koupit: Oblečení a boty, jednoznačně. Rozdíl v cenách za značkové boty je obrovský. Elektronika je taky levná, ale neriskovali jsme problémy se zástrčkou, s napětím v síti a případnou reklamací.

Co koupit u nás: Už před žádostí o vízum jsme si koupili průvodce po USA od Lonely Planet ( v češtině ), je sice z roku 2002, ale hodně nám i v USA pomohl. Převod z české na americkou zástrčku, popř. i trafo ( mají 110 V, ale zjistili jsme, že mobil, kamera i nabíječka baterek více nepotřebuje a tak jsme koupili akorát zástrčku ), mapu, slovník – ten se hodí vždycky, dostatečné množství kazet do kamery, stačí dvě karty do digitálního foťáku ( ve Wal-Martu nám fotky z karty vypálili za 2,50 USD na CD ). My měli stan i spacáky z domu, karimatky jsme si koupili ( malá investice vs. mnoho zabraného prostoru v kufru ), vše ostatní lze koupit až na místě – mnohdy levněji než u nás ( tedy, krom léků – ty jsou dost drahé ).

New York

den 1. – 3.

Letěli jsme z Vídně do Madridu, tam jsme přespali v hotelu a druhý den jsme pokračovali do New Yorku. Až na dočasně ztracená zavazadla na Madridském letišti byla cesta v pohodě. Do N.Y. jsme doletěli ve tři odpoledne ( už posunutého času ), překvapila nás velikost příletové haly – autobusové nádraží na Florenci ji má větší. U informačního pultu jsme si nechali zakreslit cestu, jak se dostat z letiště na Manhattan jinak, než taxíkem ( dost drahé ). Měli jsme pár adres hostelů, které jsme našli na internetu a tak jsme si vybrali jeden, který byl v dolní části ostrova – na Bowery Street a vydali jsme se k metru. Americké horory, které se odehrávají v metru, jsou vcelku reálné – spíš než jako stanice metra to vypadalo jako ve staré, dávno opuštěné továrně. Rychle jsme vyšli ven, ještě teď mám husí kůži. Před vstupem do hostelu jsme zjistili, že ty fotky na jeho web stránkách jsou buď hodně upravované, nebo tak 50 let staré. Ale protože byl kousek od míst, které jsme chtěli navštívit, ubytovali jsme se v něm. Jediné, co na něm bylo dobré, bylo to umístění a smrad desinfekce ( známka toho, že v posteli nenajdeme nezvané hosty ). Noc nás stála 70 USD ( 2 osoby ), „pokoj“ byl velikosti sklepní kóje a potrubí táhnoucí se nad hlavou tomu taky nasvědčovalo, ale co, na přespání to stačí. Vzali jsme si mapu a vyrazili na Broadway. Prošli jsme jenom pár bloků – časový posun jsme začali pociťovat a oči se nám klížily, tak jsme šli spát. Ráno jsme si vzali Lonelyho ( průvodce ) a šli jsme objevovat New York. Využili jsme trasu, která byla v průvodci popsaná – šli jsme po Broadway k Tweed Courthouse, kolem City Halll, Woolworth Building, St Paul´s Chapel, bývalého WTC, Trinity Church, po Wall Street kolem Bank of New York Building, Federal Hall a New York Stock Exchange. Zastavili jsme se u bronzové sochy býka, stojícího vedle Bowling Green, šli jsme kolem muzeí finančnictví, policie a Indiánů a skončili jsme v Battery Parku, odkud jsme jeli k soše Svobody a nakonec jsme zajeli metrem k horní části Central Parku, kterým jsme prošli a po Broadway se v noci vrátili do hostelu. Celkový dojem z města? Špína, smrad jako ve stoce, spěch, směs lidí všech národností, úchvatné moderní mrakodrapy mezi nimiž stojí staré kostely a budovy, romantická zákoutí a skládky – New York je živé město se svým osobitým kouzlem. Až tam jsme pochopili, jak strašná rána bylo zničení Dvojčat, tyčily se vysoko nad ostatními mrakodrapy a teď je tam jenom díra. U vstupu do St Paul´s Chapel ( sousedí s WTC ) jsou fotografie z útoku, květiny a vlajky. Co bychom cítili my, kdyby nám teroristé zničili Pražský hrad? Díky 11. Září bylo mnoho budov, které byly přístupné veřejnosti ( burza, banky, … ) pro veřejnost uzavřeno, na Wall Street byly policejní hlídky a zátarasy.

Třetí den ráno jsme si jeli vyzvednout auto do Hertzu a k našemu velkému překvapení nám místo objednaného Fordu Focus dali cabriolet Mustang – byl z Kalifornie a potřebovali ho tam odvézt zpět. Jásali jsme radostí a štěstím. Pro představu – první, co jsme řekli, když jsme ho uviděli, bylo: „Ty vole, Mustang!!!“ A to normálně sprostě nemluvíme :c))). Ještě v Hertzu jsme si vytiskli popis cesty k Niagarským vodopádům, což byl hodně chytrý nápad, jinak bychom se tak snadno z města nevymotali. Díky mému někde nalezenému orientačnímu smyslu ( a pak že se ženská nevyzná v mapě ) jsme se bez bloudění dostali z Manhattanu na dálnici a New York nechali za zády.

Niagarské vodopády

den 3.

cesta 490 mil

V městečku Niagara Falls jsme našli kemp a ještě večer jsme jeli k vodopádům. Byly dál, než jsme si mysleli a na parkoviště jsme dojeli až ve 22:30. Což mělo svou výhodu, parkovné jsme neplatili a protože se vyhlídková terasa zavírala ve 23:00, neplatili jsme ani vstup a vyhnuli se davům turistů. American Falls ( to je ten menší, dole je skála ) byl nádherně osvětlen a hluk a síla vody nás dostala skoro do transu. Po mostě jsme přešli na ostrov uprostřed řeky a šli jsme se podívat na větší Horseshoe Falls, ten však zanikal ve vodní tříšti – jde lépe vidět z kanadské strany a nebyl tak dobře osvětlen. Zato kanadské město Niagara Falls ( aby se to nepletlo, je město Niagara Falls jak na americké, tak i na kanadské straně :c) ) zářilo do tmy. Na ostrově jsme našli bronzovou sochu Nikoly Tesly, který postavil první hydroelektrárnu svého druhu pod Horseshoe Falls ( tedy na kanadské straně, ale sochu má na americké ). Kolem jedné hodiny opouštíme vodopády a vracíme se do kempu.

Cesta k Badlands, Badlands National Park

den 4. – 6.

cesta 610 + 722 + 356 mil

Ráno jsme vyrazili směrem k Chicagu, které jsme nakonec nenavštívili. Zůstali jsme trčet dvě hodiny v zácpě a kvůli pár mrakodrapům kdesi v dálce ( všude kolem byly továrny ) jsme nechtěli riskovat, že nebudeme mít kde spát. Cestou jsme pouze zajeli k jezeru Erie, které vypadalo spíš jako moře – druhý břeh byl někde v dálce, vidět ho nebylo. Kemp jsme našli až kus za Chicagem, u městečka Hampshire. Tam jsou kempy dva, první je jen pro karavany, druhý je KOA u westernového městečka a je o kus dál. Někde na cestě mezi vodopády a kempem se změnil čas a je o hodinu méně, to ale zjišťujeme až ráno, když jsme se snažili doklepat na vrátnici. Měli mít otevřeno od 8:00, což podle našich hodinek bylo, ale škvírou ve dveřích nám paní sdělila, že je teprve 7:00 – platí tady centrální čas. Pokračovali jsme do Kennebecu, který byl kousek od Badlands National Park ( dále jen n.p. ) a byl tam KOA kemp. Cestou přejíždíme přes řeku Mississippi, ale lije jako z konve a tak si ji prohlížíme jenom z auta. Cestou potkáváme pouze stáda krav, které se z dálky tváří jako bizoni ( jsou černé, mají velké rohy a jsou větší, než naše ). I když máme projíždět krajem bizonů, žádného nevidíme. V kempu je úplně vyprahlá půda, jako všude kolem – to bude tvrdá noc :c(. Ráno pokračujeme dál. Chceme se podívat na řeku Missouri a u města Pier mají být pěkné výhledy, takže tam jedeme. Bohužel to byla trochu mylná informace, výhledy tam sice jsou, ale jen z lodí a ty dnes nejezdí. Jedeme se tedy podívat na State Capitol, což je moc pěkná budova z roku 1905 a zasedá v ní senát Jižní Dakoty. Protože je pracovní den, je otevřená a tak se jdeme podívat dovnitř. Nahlížíme i do zasedacích síní a smějeme se nad fotkami portrétů lidí, kteří tam zasedají. Jeden americký úsměv vedle druhého, mají dobré zubaře :c)), ale oči mnohých se nesmějí – je to jen maska. Jedeme dál, velkou část cesty z Chicaga ( skoro 400 mil ) jsme míjeli reklamy na Wall Drug ( i v průvodci o něm píší ), což měl být obchod se vším možným, včetně zpívajících kovbojů a podobných ptákovin. No, bylo to poprvé a naposledy, co jsme se nechali nalákat na takovou pitomost. Raději jsme nastartovali auto a pokračovali do Badlands. U vstupu jsme si koupili pas za 50 USD a jeli. Projížděli jsme zvláštní krajinou, převládala béžová s červenými a žlutými pruhy, samé homole a kuželovité kopce. Zklamalo nás, že se nedalo jít trail bez toho, abychom se tlačili s davem turistů ( Václavák je slabý odvar ). Pro upřesnění – nebylo kam jít a jediné místo, kde to šlo, bylo plné turistů. Tak jsme parkem jenom projeli s krátkými zastávkami na vyhlídkách. Až na jedno – sjeli jsme s asfaltky na prašnou cestu, která měla vést kolem míst, kde se vyskytují bizoni. A taky jsme čtyři objevili, stáli asi 200 metrů od cesty, zastavili jsme a vydali se blíž. Pitomí svišti bizony na nás upozornili svým pískotem a ti zmizeli ve vlnitém terénu. Vítr vál příznivě pro nás a tak jsme se vydali po jejich stopách. Za prvním kopečkem jsme je uviděli, bylo tam přírodní napajedlo a bizoni přebrodili na jeho druhou stranu. Po rozhodnutí, že bizoni nepřebrodí vodu rychleji, než my utečeme, jsme šli co nejblíže to šlo – asi na 20 metrů. Po jejich zdokumentování a prohlídnutí jsme se vydali zpět. Naivně jsme si mysleli, že to jsou jediní bizoni, které v parku potkáme ( možná i v USA ), nemohli jsme se víc mýlit. Necelou míli dál, asi 1km od cesty, byla obrovská stáda bizonů. Říkali jsme si, že jsou daleko, a tak naše předešlé „stopování“ mělo úspěch. K našemu překvapení byl o kousek dál jeden bizon 2 metry od cesty – lidská naivita je strašná věc :c)). Opustili jsme park a pokračovali do kempu KOA za Rapid City. Tam se krajina mění a místo prérií jsou kopce, vypadá o tam jako v podhůří Beskyd, jenom místo jelenů tady mají Wapiti. Na vrátnici kempu se dovídáme, že během posledních 2 tůdnů jsme už třetí Češi, kteří tam stanují. Opět se změnil čas, zase jsme o hodinu omládli ;c)).

Yellowstone National Park

den 7. – 9.

cesta 527 + 105 + 390 mil ( p. den až do města Vernal )

Na snídani zkoušíme americké palačinky s javorovým sirupem ( pancakes ) – jednou to stačilo :c(. Pokračujeme dál na západ, ke Skalistým horám, ve kterých je Yellowstone n.p. Po všech těch prériích se krajina konečně změnila, kolem jsou lesy, pole, kopce, jezírka a říčky. Ale dlouho to netrvá a vše mizí, zelenou nahradila šedá a žlutá, místo vody je vyschlé, rozpraskané bahno a kopce nahradily kamenné pláně a holé homole. V dálce se objevují Bighorn Mountains se zasněženými vrcholky skal. Ale než k nim dojedeme, zastavujeme se v městečku Buffalo ( prý to je to, kde žil Buffalo Bill – alespoň podle cedule a muzea ). Pro muže, kteří nosí kolty proklatě nízko, je tady plno saloonů, kde whisky teče proudem ;c). My však pokračujeme dál k horám. Cesta stoupá a klikatí se, vzduch se ochladil, občas míjíme ranch. U horského jezera děláme přestávku, ale teplota vody nás rychle odrazuje od koupání a tak jedeme dál. Za horami je opět pustá krajina, kterou projíždíme až k městu Cody, za kterým je východní vstup do parku. Tady se už krajina zvedá a zelená. U vjezdu do parku uplatňujeme náš pas a zkoušíme nervy – staví tady širší cestu a tak jedeme krokem ( pokud zrovna nestojíme a nečekáme, až projedou auta z protisměru ). Úsek není dlouhý, ale trvá nám skoro 2 hodiny, než jím projedeme. Dál už je cesta dobrá. Najednou vidíme ve křoví u cesty obří hnědý hřbet! Park je známý i díky medvědům Grizzly, kvůli kterým jsou v kempech různá opatření a všude visí varování. Druhý den chceme jít pár trailů, ale když jsme viděli tu potvoru tak blízko u cesty, měli jsme sto chutí park opustit. Po 10 minutách pozorování ( z auta ) a hrůzných představách, co bychom dělali, kdybychom tohle potkali někde v lese, zvedl hřbet hlavu. Spustili jsme smích a nemohli jsme přestat, v tom houští se schovával bizon!!! S bolavými břichy jsme pokračovali dál. Před námi se zaleskla obrovská vodní plocha a my se blížíme k jezeru Yellowstone, u kterého jsou kempy. Čekali jsme, že jezero bude veliké, ale je to horské jezero a tak jsme si mysleli, že bude jako Brněnská přehrada. Ale tohle by spolklo tři Brněnské přehrady a okolní části Brna by mělo jako zákusek. Na hladině se houpali pelikáni a v dálce se tyčila zasněžená hora. U vstupu do kempu jsme dostali instrukce, že ve stanu nesmí zůstat nic, co by přilákalo medvěda ( potraviny, kosmetika, voda ). Můžeme použít schránky nebo to nechat v autě ( což jsme udělali, kdo by se s tím tahal ). Kdo čeká sprchy a teplou vodu, ať se kempům vyhne a jede do hotelu. Umývárna i místnost, ve které se umývalo nádobí, byly vybaveny ocelovými dveřmi a mezi stany byly železné schránky na úschovu všeho, co nesmělo být ve stanu ( škoda, že jsou tak malé nebo já tak velká :c) ). U umyvadla luštím varování, že bizon je velmi nebezpečné zvíře, a že není radno se k němu přibližovat, může to skončit i smrtí ( samozřejmě, že ne bizona ;c) ). Po prostudování tohoto upozornění jsme vyšla ven z umývárny a překvapil mě Radim, který pobíhal s kamerou a s úsměvem od ucha k uchu na mě volal: „Podívej, za Tebou!!!“ Otočila jsem se a už jsem upalovala do stanu. Po kempu se popásali dva bizoni ( asi 25 metrů od mého původního stanoviště ), chodili mezi lidmi a žrali trávu. Mé myšlenky v té chvíli? Jestliže nemají strach z lidí bizoni a klidně si chodí po kempu, co zabrání medvědovi ho taky navštívit? Usínala jsem se strachem ze zítřejšího dne. Ráno jsem vedle stanu našla jenom bizoní navštívenku. Jedeme k info stánku pro mapu. Rangerka nám označila nejzajímavější místa v parku, protože máme jenom jeden den ( místo doporučovaných tří ), tak toho moc nenavštívíme :c(. Snažíme se z ní vymámit, co máme dělat, když potkáme medvěda, na což nám tvrdošíjně opakuje, že je neskutečný zážitek pozorovat medvěda. Raději to vzdáváme, budeme se držet vyznačených cest a doufat, že budeme tohoto „neskutečného zážitku“ ušetřeni. Bereme benzín ( benzínek je tady málo a benzín je o dost dražší, než mimo park ) a jedeme. Park se skládá ze dvou hlavních okruhů – jižního, kam patří i jezero a severního, který je méně navštěvován a pak z divoké části, na kterou nám bohužel nezbyl čas. První zastávku děláme v Mud Volcano. Hned při vystoupení z auta nás praštil do nosu zápach jako ze zkažených vajíček, ale po chvíli jsme si zvykli. Je to oblast bahenních a vroucích jezírek, sopouchů, všude smrdí síra a vše zahaluje dým. Po dřevěných lávkách procházíme celou oblast, všude to bublá a z některých jde opravdu příšerný puch. Bizonům pasoucím se mezi jezírky to evidentně nevadí. Poprvé vidíme malou potvůrku, která vypadá jako Chip z Rychlé Roty a taky se jí tak říká. Jsou v celém parku a potkáváme je i v ostatních parcích, včetně pobřeží kolem Tichého oceánu – jsou strašně zvědavé a přijdou až k nohám. Přibližně v půlce cesty mezi Mud Volcano a Canyon Village zastavujeme, všude kolem jsou obrovská stáda bizonů i s mláďaty. Chvíli je pozorujeme a pokračujeme ke Canyon Village, kde je vodopád Lower Falls. Nebudeme Vás unavovat daty, takže jen pro zajímavost – je vysoký 94 metrů, což je o 39 metrů víc, než Horseshoe Falls ( Niagarské vodopády ). Zvolili jsme si k němu Uncle Tom´s Trail, která vedla skoro až dolů k řece. Bylo to nádherné, chyběl jenom nějaký Pterodaktyl, který by se vznášel nad rozervanými skalami. Přes vodopád se klenuly dva duhové oblouky a divoká Yellowstone River tekla hlubokým korytem, nad nímž se tyčily majestátní žluté skály. Po chvíli rozjímání jsme se vydali zpět. Jedeme dál a zastavujeme na parkovišti, ze kterého jde trek na Mount Washburn. Je vysoká 3122 metrů, tak jsme se vydali do výšek ( mimochodem, výškový rozdíl byl asi 1400 stop, takže zas takový výkon to nebyl ). Cestou jsme občas narazili na sníh a plíce dostaly zabrat – vzduch byl řídký. Ale ten výhled stál za všechna trápení. Viděli jsme téměř celý park, včetně koryta řeky. Nahoře stojí věž protipožární stráže a podle velkého množství spálenišť mají dost práce. Další zastávku jsme udělali u Tower Fall, což byl vodopád, který nás moc nezaujal. Pokračovali jsme severním okruhem do Mammoth Hot Springs, kde jsou M.H.S. Terraces. Terasy byly nádherné, bílé a rezavé útvary, po kterých kdysi stékala voda a vytvořila tuto oblast. Po dřevěných lávkách jí celou procházíme. Až na konci jsme došli k jezírkům, ze kterých se kouřilo a smrděly sírou a voda z nich stékala po terasách. Chtěli jsme dnes jet ještě ke gejzírům, ale už to nestihneme. Přespíme ještě jednu noc v parku, v kempu u Madisonu. Teplá voda ani sprchy tady taky nejsou, ale ani bizoni :c). Brzo ráno vyrážíme do Old Faithful, což je městečko pojmenované podle velkého gejzíru. Konečně došlo i na tu sprchu a vyšlo nám to akorát. Old Faithful Geyser tryská pravidelně co 79 minut, takže máme ještě 10 minut k dobru. Má být vysoký 30 – 55 metrů, ale nedokážeme to posoudit. Vodu zahalil vysoký sloup páry a objevuje se jen kousek nad zemí. Když gejzír utichá, jdeme se projít gejzírovou oblastí. Je ještě dost brzo ráno a tak potkáváme jenom minimum lidí. Chodí se tady po dřevěných lávkách, které vedou mezi gejzíry a pooly. Lávka nám na fotce nevadí, ale nemáme zájem o tlačenici lidí a hlavně díky tichu můžeme poslouchat bublající jezírka. Před polednem opouštíme park jižním výjezdem a pokračujeme do Moabu. S pocitem, že ani dva týdny by nám nestačily na to, abychom ho viděli celý. Trochu nás honí čas ( tu ranní procházku jsme o něco protáhli ) a tak sousedícím parkem Grand Teton jenom projíždíme. Chceme dojet do večera do města Moab, u kterého je Arches n.p. a Canyonlands n.p. Což se nám nepodařilo a tak zůstáváme na noc v kempu u města Vernal – asi ve 2/3 cesty.

Arches National Park

den 10.

cesta 252 mil

Ráno vyjíždíme ještě za tmy a vyrážíme do Moabu a Arches n.p. Nakonec jsme byli rádi, že jsme nejeli v noci dál. Projíždíme kaňonem řeky Colorado, což je v těchto místech spíš potok, ale podle šířky kaňonu to byla kdysi pořádná řeka – místy má i kilometr na šířku. Celá krajina vypadá jako z filmu, v průvodci se dočítáme, že se tady točily westerny a filmy s Johnem Waynem, jenom Vinnetou nikde nehaleká. Před polednem jsme dorazili do Moabu a v info centru jsme dostali mapy obou parků ( hned vedle je Canyonlands n.p. ) i radu, kudy máme pokračovat do Glen Canyonu a kde jsou kempy. Arches n.p. je známý svými obloukovými útvary ( už nevím, ve kterém filmu jedním z oblouků proletěla stíhačka ), balancujícími kameny a hlavně příšerným vedrem a suchem. Kolem 11. hodiny jsme vyrazili na nejdelší trail, který jsme tam podnikli ( celkem necelých 5 km ). Horko je strašné, ale odměna po 2,5 km nádherná. Stezka posledních pár metrů vede kolem skalní stěny, najednou stěna končí a otevře se pohled na amfiteátr, na jehož protější straně stojí majestátní Delicate Arch. Scházíme k němu a chvíli odpočíváme v jeho stínu. Každé slovo se rozléhá po amfiteátru, v jehož stěnách jsou vlivem eroze vyhloubeny díry – vypadají jako balkóny v divadle. Po chvíli jdeme zpět, rudá půda začíná žhnout a tak není horko jenom shora, ale i od noh. Cestou zpět si pár metrů zacházíme, na skále jsou indiánské kresby, ale jsou staré jenom pár století. Další zastávkou je Ďáblova zahrádka, kde je plno dalších oblouků, z nichž největší je Landscape Arch. Je přibližně 108 m široký a díky padajícím kamenům je možné si jej prohlídnout pouze z dálky ( asi na 100 m ). Cesta k němu vede horkým jemným červeným pískem, který se nám lepí na nohy, už máme pomalu barvu Indiánů :c). To by bylo tenisových hřišť :c). Je odpoledne, z horka se nám motají hlavy ( i když jsme hodně pili a máme pokrývky hlav ) a máme mžitky před očima, oblečení se dá ždímat a jsme celí od prachu a soli. Zastavujeme se už jenom na vyhlídkách a směřujeme do kempu v Dead Horse Point, který je hned vedle Canyonlands n.p.

Canyonlands National Park

den 10. – 11.

cesta 50 mil

Ulepení, špinaví a s lehkým úpalem dojíždíme do kempu u Dead Horse Point, kde k našemu zděšení nejsou sprchy. Museli jsme si poradit, a tak se myjeme v malých umyvadlech, prach sice moc smýt nejde, ale aspoň nás to osvěžilo. Za úsvitu odjíždíme do Canyonlands n.p., který je hned vedle. Jsme tam sami, info centrum je ještě zavřené a není horko, zatím, tak jdeme pár trailů. Jako první jdeme k Upheaval Dome, trasa má dvě části, první má 750 m a druhá pokračuje ještě 800 m dál kolem Dome. Jdeme obě, nejsme žádné bábovky :c), i když druhá část byla náročnější. Všude kolem je tmavě červená půda a skály, jenom hornina v Upheaval Dome je nazelenalá. Na cedulích se dovídáme, že je to solí – kdysi tady spadl meteorit, díru zalilo moře, když vyschlo, zůstala sůl, která se smíchala s usazeninami, pak se nějaký ten rok usazovala půda, ale tlak soli byl velký a nakonec vybuchla napovrch. Proto celý útvar byl rozervaný a díra byla okrouhlá, ze všech stran uzavřená. Vracíme se k autu a jedeme se podívat na výhled Grand View Point Overlook. Stáli jsme na náhorní plošině 1853 m n.m. a dívali jsme se na neskutečně obrovské a nádherné kaňony Colorada a Grenn River, byly tak obrovské, že ani nešly vyfotit. Dech se nám jenom tajil, tohle dokázaly vytvořit dvě řeky? Část Canyonlads, kde jsme stáli, se jmenuje Island In The Sky a nenapadá nás lepší název. Když jsme pak o pár dní později stáli u Grand Canyonu, vzpomínala jsem na Canyonlands, Grand neměl v porovnání s ním šanci. Další trail jsme šli k Mesa Arch, což byl oblouk na samém kraji útesu. Vylezli jsme na něj a poslouchali krákání krkavců, kteří létali kolem stěn hluboko pod námi. Kolem poledne začalo být opět horko, ale protože bez terénního auta, které nemáme, není už kam jít či jet a vše, co se dalo s plošiny vidět, jsme viděli, opouštíme Canyonlands n.p. a po jižní straně Colorada směřujeme do Glen Canyonu.

Natural Bridges National Monument

den 11.

cesta 345 mil ( z Canyonlands až do Glen Canyonu – Bullfrog )

Cestou do Glen Canyon n.p. se zastavujeme v Natural Bridges National Monument ( i zde platí parkový pas ). Jsou tady tři velké mostní oblouky – Sipapu Bridge, Kachina Bridge a Owachomo Bridge, ke kterým vedou traily. Díky velkému horku a dlouhé cestě před námi si je prohlížíme jenom z vyhlídek. Jaký je rozdíl mezi obloukem a mostem jsme moc nepochopili, až na Delicate Arch vypadaly oblouky stejně, jako mosty.

Glen Canyon National Recreation Area

den. 11.

cesta 345 mil ( z n. p. Canyonlands )

Glen Canyon není moc známý, ale nádherný. Krajina vypadá jako na Marsu, obrovské rudé skalní útvary jako z reklamy na Malbora, rozlehlá údolí a na skalách byly vodorovné nebo svislé pruhy z různobarevných hornin. Přes tuto krajinu se líně kroutí řeka Colorado, kolem které rostou jediné zelené rostliny a stromy v okolí. Vede přes ni jediný most v okolí, další je až u přehrady Powel. O pár mil dál se opět krajina mění, je mírně zvlněná, místo skal jsou kopečky a pár hor, všude roste tráva. K večeru přijíždíme do kempu v městečku Bullfrog, které je na břehu řeky Colorado – z té už je veletok. V noci jsme poprvé zažili pořádnou bouřku, málem nám uletěl stan, naštěstí trvala jenom hodinu a pak byl zase klid. Ráno jsme zjistili, že to není tak úplně městečko, ale přístav pro Ty, kteří mají čluny a pro rybáře. Chceme se projet po řece, ale půjčení člunu je moc drahé ( 112 USD / 1 h ) a vyhlídkové lodě tam nejsou. Žádné zajímavé traily v okolí taky nejsou, a tak se koupeme v řece a jedeme dál.

Capitol Reef National Park

den 12.

cesta 233 mil ( až do Cannonvile )

Z Glen Canyonu vede naše cesta skrz Capitol Reef n.p. Projíždíme mezi obrovskými, barevnými skalami. V parku se nezastavujeme – dlouhá cesta před námi + málo času nám to bohužel neumožňuje :c(. Pokračujeme do městečka Cannonvile, kde je KOA kemp a musíme říct, že to byl nejkrásnější kemp, ve kterém jsme byli. Kolem kopce a skály, kousek národní parky a milí lidé ( což je v USA spíš vyjímka, přes ty své neustálé úsměvy jsou to vcelku protivní lidé ). Večer nám svým zpěvem zpříjemnil místní zpěvák a bavič Kenny Hall. Škoda jen, že jsme tady mohli zůstat pouze jednu noc. Ráno vyjíždíme do nedalekého parku – Bryce Canyon n.p.

Bryce Canyon National Park

den 13.

cesta 65 mil

Ráno se vydáváme do parku, jeho nejkrásnější část zabírá jen pár km2. Zvolili jsme si trasu dlouhou 11 km a prošli jsme ho téměř celý ( po trasách, které byly pouze pro koně jsme bohužel jít nesměli ). Stezka se vinula nahoru a dolů skrz a kolem celého údolí. Díky tomu, že jsou Američané vesměs líní lidé a chodí max. 1 míli od parkoviště, potkali jsme akorát jednu rodinku. No, krom malých Chipů, kteří byli tak zvyklí na lidi, že přišli až k nohám. Nemáme slov pro popis tohoto parku, bylo to jako procházet nádhernou pohádkou. Tuto malou část tvoří skalní město, vytvořené z růžových, žlutých, krémových a bílých jehel, skal, pilířů a útvarů, nad kterými se tají dech. V dolní části kaňonu rostou borovice a byl tam příjemný chládek. Shodli jsme se, že je to nejkrásnější místo, které jsme v USA viděli, jediným konkurentem je Yellowstone n.p. Protože chceme zítra navštívit Grand Canyon, jedeme do dalšího kempu, kde zůstaneme 2 noci – kousek je i Zion n.p., který chceme taky navštívit. Cestou se zastavujeme ve westernovém městečku Rubby´s Inn. Jediné, co nás na něm nadchlo, byly potraviny. Poprvé a bohužel i naposledy jsme narazili na slaný, kmínový chleba ( tvarem a hutností podobný spíš toastovému ), který tady prodávají jako ruský. A na polskou točenou klobásu. V podvečer si v kempu rozděláváme oheň a v alobalu klobásu grilujeme s cibulí. Bylo to to nejlepší jídlo, které jsme tady jedli.

Grand Canyon National Park

den 14.

cesta 288 mil ( dohromady se Zion n.p. )

Ráno vyjíždíme za tmy a jedeme k severnímu okraji Grand Canyonu. I přesto, že jsou cesty prázdné ( vyjeli jsme ve 4 hod. ), jedeme pomalu, musíme dávat pozor na malé pitomé králíčky, kteří skáčou pod kola – sebevrazi. Když už jedeme lesem a nejsou tam ti malí zmetci, jsou u cesty ( a občas i mrtví na cestě ) nějací parohatí čtyřnožci, nejspíš Wapiti. Srážku s králíčkem přežijeme, ale s takovým kolosem? Cestu, která by jinak trvala asi 2 hodiny, jedeme 4 hodiny. Kousek před vjezdem ke kaňonu projíždíme dohořívajícím lesem, občas ještě vidíme oheň a všude je štiplavý dým a splašená zvěř. Je to hrozné, takový kus zničeného lesa. Do vesničky na okraji kaňonu dojíždíme kolem 8. hodiny. Je tady ještě mrtvo, jenom Chipové běhají po zemi a hledají něco k snědku. Kolem okraje vede pár vyhlídkových stezek, my jdeme na Andělskou vyhlídku. Najednou se před námi otevřel úchvatný pohled na obrovský kaňon – kecám, je to díra v zemi, jejíž stěny jsou porostlé stromy. No, dobře, podle Radima to úplně díra není, ale nemá k ní daleko. Jsem zklamaná a Radim taky nevypadá nadšeně. Věřím tomu, že kdybychom nebyli poslední dny v oblasti kaňonů a neviděli Canyonlands, líbil by se nám. Na vyhlídce je pár lidí, ale nikdo nefotí, všichni na něco čekají a jsou potichu, občas protne ticho křik krkavce kdesi pod námi. Slunce ještě nesvítí úplně do kaňonu a tak si myslíme, že čekají, až slunce osvítí celý kaňon. Ale asi po hodině všichni postupně fotí úplně jiné místo vedle kaňonu, podle mapky tam má být Andělská Brána. No, je tam kopec, na kterém je skalní útvar, který při trošce fantazie vypadá jako anděl, ale to je vše. Rychle to taky cvaknu a až doma, když jsme to pustili na TV, vidíme, proč to tam všichni fotili. Ta brána je SVĚTELNÝ ( ne stínový ) odraz na skalním masívu za horou, která se jmenuje Andělská ( ta s tím andělem nahoře ) a vypadá jako brána, na které klečí anděl. Odjíždíme zpět a protože je teprve dopoledne, navštívíme dnes i Zion n.p., do kterého jsme chtěli jet až zítra.

PS: vstup ke G.C. je 20 USD, ale je to národní park a platí tady parkový pas.

Zion National Park

den 14.

cesta 288 mil ( společně s Grand Canyon n.p. )

Cestou od Grand Canyonu se zastavujeme v malém městečku, kde jsou oslavy 4. Července. Projíždí tady alegorické vozy, Rio to sice není :c), ale i tak jsou povedené. Všichni blázní a poskakují, ale nám tento svátek nic neříká a tak pokračujeme do parku. Zion n.p. je malý park, jehož hlavní část je v údolíčku kolem řeky, které je uzavřené mezi skalami. Vjeli jsme do něj přes úzký tunel, od kterého se cesta klikatila několik stovek metrů dolů, do údolí. Tam jsme museli nechat auto na parkovišti a dál pokračovat malým autobusem. Park je krásný, ale údolí malé a úzké a je hodně oblíbený turisty, kterých tady bylo jako much. Měli jsme čas akorát na dva traily v údolí, nahoru jsme se nedostali :c(. Ten první jsme šli podél řeky a byl upraven i pro vozíčkáře. Bylo tam lidí jako na Václaváku při demonstraci, a tak jsme došli nakonec a šli hned zpět. Druhý byl pěknější, vedl k Emerald Pool. Jedna cesta vede po úbočí skal a potkáváme jen pár lidí, zato vidíme obrovské motýly a orchideje. U jezírka na konci je japonská výprava, která si tady udělala svačinovou přestávku. Rychle odtud mizíme, ať jdeme před nimi. Jdeme druhou cestou zpět, ta vede pod vodopádem ( v tomto ročním období je to čůrek vody ) a pak nad řekou. Tady to vypadá jako v deštném pralese, všude je slyšet zurčení vody, kolem rostou liány a orchideje. Nasedáme do autobusu a jedeme k parkovišti. Park opouštíme opět tunelem, kterým jsme přijeli. Díky němu má člověk pocit, že vstupuje do zakázaného, posvátného údolí. Nebýt těch davů, je Zion moc pěkný park. Vracíme se zpět do kempu a zítra – „Vivat Las Vegas!“

Las Vegas

den 15.

cesta 227 mil

Ráno vyjíždíme do Las Vegas. Od kamarádů víme, že je výhodné přespat v hotelu casina, kde od pondělí do čtvrtku mají nízké ceny za pokoj, ostatní dny stoupají ceny až 4x. Můžeme potvrdit, že je to pořád tak. Spali jsme v luxusním 3* Stardustu a platili jsme za pokoj 54 USD, k tomu jsme dostali zdarma dvě poukázky na jídlo v restauraci ( vybrali jsme si večeři – švédské stoly, u kterých jsme praskali ve švech :c) ), dohromady za 25 USD. S ubytováním v New Yorku, které bylo o dost dražší, se to nedalo srovnat. Majitelé to totiž mají dobře spočítané – když budeš spát v mém casinu, půjdeš do něj i hrát a tam Tě oškubu několikanásobně víc, než je opravdová cena za ubytování. Hraní není podmínka, ale proč se jinak jezdí do Vegas, že? Maximálně se někoho zbavit v okolní poušti :c). Utratili jsme pár dolarů v našem – ať na nás nejsou proděleční a pak jsme se šli projít po hlavní třídě a zašli ještě do pár casin, kde jsme nic nevyhráli :c(. A teď začíná jako scéna z filmu: Bez peněz, jenom s pár čtvrťáky, jsme se vydali zpět k našemu casinu. Tam jsme zjistili, že nám dali mapu jenom jedné části třídy, ta hlavní, známá casina jsou na opačné straně a tak jsme se šli jenom projít. Všude byl život, světla, hry, každé casino se snažilo nalákat něčím jiným. Procházeli jsme se Římem, kde stálo i Coloseum, kolem Eifelovy věže a panoramat New Yorku, exotických paláců a mořských světů, … Kolem 2. hodiny ráno jsme došli zpět k našemu casinu. Venku seděl čínský umělec a vyráběl busty z hlíny – opravdu věrohodné. Řekli jsme si, že bychom si je taky nechali udělat. Chtěli jsme si v casinu vybrat peníze, ale za výběr chtěli 30 USD – vyděrači!!! Takže jsme šli na pokoj, chudší o nějaký ten dolar. U dveří do pokoje si Radim vzpomněl, že nechal nabíječky ( do kamery, mobilu, … ) v autě a tak šel pro ně. Dole v casinu našel posledních 10 USD v kapse a řekl si, že když už musíme ráno někde vybrat peníze, tak strčí i ty poslední do automatu. Vybral si jeden, který se mu líbil. Zmáčknul tlačítlo poprvé – nic, podruhé – něco se rozsvítilo a objevilo se mu, že vyhrál 410 USD!!! Když přišel do pokoje s hromadou peněz, nechápala jsem, odkud je vzal – okrádání stařenek nemá ve zvyku. Chvíli jsme ještě pozorovali zářící Las Vegas Boulevard ( z 28. patra je to super zážitek ) a šli spát. Ráno jsme spočítali, kolik jsme prohráli a kolik vyhráli. Výsledek bylo pár dolarů v plusu – Zlaté Vegas!!! :c)). Jo, a krom toho jsme o hodinu mladší, na hranicích Nevady se opět posunul čas :c).

Death Valley National Park

den 16.

cesta 345 mil

Dopoledne vyjíždíme do Death Valley n.p., což má být nejteplejší místo v USA. V městečku Shoshone navštěvujeme informace, které zde slouží i jako zajímavé muzeum, bereme si mapu oblasti a jedeme. Park je obrovské, vyschlé údolí. Projížděli jsme mrtvou krajinou bez jediné známky života ( ani ptáček ) až k Badwater. Je to nejnižší místo v údolí, USA i celé Americe, je 85,5 metrů pod hladinou moře a podle solného povrchu a malé kaluže vody zde i moře bylo. V Červenci je tady průměrná teplota 460 C ve stínu, který tady nikde není, my jsme zde navíc v pravé poledne :c(. Slunce pálí a vše zhoršuje horký, ostrý vítr. Po 10-ti minutách utíkáme zpět do vychlazeného auta. Po pár mílích se objevují Joshua Tree, jsou to zvláštní sukulenty prapodivných tvarů. Některé z dálky vypadají jako blázniví tanečníci. Jedeme dál, asi už z toho horka blbneme, protože vidíme písečné duny a oázu s palmami. Přijeli jsme blíž a opravdu tam byly, americká sahara uprostřed Údolí Smrti :c)). Opouštíme park a podél pohoří Sierra Nevada jedeme k jezeru Issabela, kde je kemp KOA. Je příšerný, majitel je hipík, který si v kempu otevřel hospodu a o nic jiného se nestaral. Cedule u koupelny, že od 11-ti do 12-ti je zavřeno kvůli čištění byla jen pro okrasu :c((. No co, přežili jsme horší, podle rady majitele stavíme stan co nejdál od plotu – tam jsou prý komáři. Ale nezdá se nám, že by to komárům nějak bránilo v útoku na nás :c(.

Sequoia National Park

den 17.

cesta 428 mil ( až k pobřeží )

Ráno míří naše cesta do posledního parku, který v USA navštívíme. Po hodně klikaté cestě ( žaludky skáčou radostí ), kdy nejvyšší možná rychlost je 20 mil / h, přijíždíme do Sequoia n.p. Jsou tady vlastně parky dva – Sequoia a Kings Canyon. Protože kaňonů už jsme viděli dost a moc času nemáme ( cesta nám trvala 4 hodiny ), pojedeme jenom do Sequoia n.p. Jeli jsme půl hodiny a obří stromy pořád nikde. Cesta stoupala pořád výš a výš a najednou tam stál – oči nám lezly z důlků. To jsme ještě nevěděli, že je to v porovnání s ostatními prcek. Ty největší jsou v Giant Forest. Hned u parkoviště stálo pár kolosů a kousek dál vedla stezka mezi největšími. Procházeli jsme se mezi obry, připadali jsme si jako mravenečci. Sladká vůně pryskyřice se vznášela všude ve vzduchu a na zemi se povalovaly šišky větší, než Evina hlava. Kolem rostlo kapradí a tekla voda. Ten největší strom je o pár mil dál, má jméno General Sherman, je asi 2200 let starý, 83,8 metrů vysoký a je to strom s největším obvodem kmene na světě – 31,3 metrů!!! Musela jsem ho vyfotit na dvě části a ani tak není celý, vrchol nešel vidět. Cestou zpátky jsem si posbírala pár suvenýrů – kousek sekvojové větvičky a pár šupin z šišky, které jsou velké jako můj palec ( pro vtipálky – ne, nejsem trpaslík :c) ). Porkačujeme k pobřeží a k San Franciscu. Kemp jsme našli až pozdě v noci, byl jediný v okolí, špatně značený a drahý ( naštěstí aspoň se snídaní ). Ráno nás vzbudila zima a slaný vzduch, dali jsme si typickou americkou snídani – vajíčka, slaninu a něco jako párek z hrubě mletého masa, což byla vítaná změna.

Cesta do San Francisca

den 18.

cesta 182 mil

Vyrazili jsme do San Francisca, ale první zastávku jsme udělali u oceánu. Byla pořád zima a jak rychle jsme do vody vběhli ( naštěstí jenom po kotníky ), tak ještě rychleji jsme vyletěli ven – nohy rudé, křeče v prstech – zkuste dát nohy do mražáku! To na koupání nevypadá :c(. Jedeme do městečka Half Moon Bay, kde je kemp. Bohužel je plný a jiný v okolí není. Pokračovali jsme tedy dál do San Francisca, dnes jím pouze projedeme, KOA kemp je pár mil nad ním. Přejeli jsme po Golden Gate Bridge a pokračujeme v cestě. Kemp jsme našli rychle a tak si bereme plavky a jedeme na pláž ( když už ne koupat se, tak aspoň nachytat trochu bronzu ). Podle mapy to vypadalo, že pojedeme chvilku, ale nakonec jsme jeli necelou hodinu. Na pláži bylo plno lidí, neodradilo nás, že jsou všichni oblečení od hlavy k patě a ve vodě je jen pár surfařů v neoprenu a jdeme. Až po krkolomném sestupu dolů jsme začali ztrácet odvahu jít do vody ( teda, já ji ztratila úplně :c) ). Po chvíli vyhřívání se na písku ( ten jediný byl aspoň trochu teplý ) se Radim rozhodl, že do toho jde. Pomalu poskakoval do vody – ani opičák by to lépe nesvedl a jenom ho přelily dvě vlny, byl venku, ještě chvíli a byl by z něho rampouch. Raději jsme jeli do kempu a šli spát.

San Francisco a Hwy 1

den 19.

cesta 321 mil

Ráno jsme vyjeli po svítání, ať nevjedeme do zácpy a po přejetí Golden Gate Bridge a zaplacení mýtného jsme sjeli na vyhlídku. Zima byla pořádná, vítr nás chtěl smést do oceánu, ale nedali jsme se – ten výhled na most a Alcatraz za to stál. Jeli jsme k Lombard street, což je jediná cesta, která nevede rovně, ale je samá zatáčka. Je jednosměrná, ale přijeli jsme k ní ze správného směru a pak už jen gumy pískaly. Město je postavené v kopcovitém terénu a cesty vedou prudce nahoru a dolů. Všude jsou stopky nebo semafory a zůstat stát na stopce v kopci, který má sklon 40 stupňů je opravdu lahůdka :c(, ještěže máme dost silné auto. Zaparkovat na ulici se dá na dvě hodiny, ale jedeme do garáží, přetáhnout parkování i o jednu minutu udělá v peněžence průvan. Procházíme se po hlavní třídě, přes Union Square, bankovní čtvrť a došli jsme až k radnici, která vypadá jako Capitol ve Washingtonu, ale je o kousek vyšší :c). Překvapilo nás množství žebráků a bezdomovců, kteří se povalují po chodnících, ale celkově je San Francisco krásné město, líbí se nám víc, než New York. Opouštíme město a jedeme poslední úsek naší cesty, na jejímž konci je Los Angeles.

Do L.A. se dá jet po dálnici, která vede kus od pobřeží, ale volíme pomalejší a mnohem krásnější cestu na pobřeží, Hwy 1. Cestou pozorujeme Rypouše Sloní, lachtany a pelikány, kteří majestátně krouží nad oceánem. Nikde není pumpa, ale naštěstí jsme to věděli a natankovali předem. Všude kolem je mlha, viděli jsme ji už v S.F., ale pokládali jsme ji za smog. Teprve v průvodci se dočítáme, že v létě je nad oceánem mlha ( téměř pořád ) a v zimě jsou obrovské bouře, díky kterým se cesta často uzavírá. Je to zvláštní, 500 metrů od břehu je modro a horko, ale blíž je šero a chlad, kde tedy jsou ty pověstné pláže? Děláme zastávku ve městě Monterey, je tady čtvrť, kde jsou obchůdky a akvárium. Vstup do akvária je 21 USD za osobu, což je docela dost, krom toho jsme byli nedávno v akváriu v Praze a tak se jenom procházíme a pozorujeme lenošící lachtany. Až v autě zjišťujeme, že je to akvárium světového významu se žraloky a dalšími mořskými potvorami, ale už se nevracíme. Opouštíme pobřežní cestu a jedeme k jezeru Santa Margarita, kde je KOA kemp. Projíždíme vinařskou oblastí, jediný rozdíl mezi Jižní Moravou je v tom, že tady chybí sklípky, místo nich jsou velké rodinné vinice a sídla.

Malibu

den 20.

cesta 251 mil

Druhý den jedeme dál do Santa Barbary – zabitý čas a tak pokračujeme do Ventury, ale i tu brzy opouštíme. Naše cesta pokračuje do Malibu, kde hledáme nějaký kemp. Konečně vidíme pláže s pobřežní hlídkou, vypadají úplně jako v tom seriálu, jenom Pamelu jsme tady neviděli ;c). Kempů je tady dost, ale všechny jsou plné, naštěstí nacházíme RV kemp, kde jsou i místa pro stany. Zůstaneme tady dvě poslední noci, přímo ze stanu máme nádherný výhled na pobřeží a Los Angeles. Je tady už méně mlhy a mnohem tepleji, než u San Francisca. Bereme proto plavky jdeme se koupat. Voda je akorát, vlny se valí na pláž a tak to na plavání není, ale pro Ty, kdo rád skáče do vln ( jako my ) je to super.

Okolí Los Angeles

den 21.

cesta 87 mil

Ráno se vydáváme trochu do vnitrozemí, chceme koupit pár dárků a v L.A. nechceme chodit po obchodech. Ve městečku Moorpark jsme našli obchodní čtvrť a zrovna mají letní výprodej, to bylo něco pro Evču :c). Nakupujeme pár věcí pro nás, dárků a jedeme zpět. Odpoledne trávíme na pláži a vaříme poslední polévku. Den odpočinku :c)). Večer pozorujeme obrovský měsíc. Vychází nad L.A., přibližně v místech, kde by mohl být Hollywood a díky mrakodrapům vypadá prvně jako obří medůza. Mě napadá, že je to výtvor Hollywoodských studií do nějakého filmu, ale Radim, který je velmi pragmatický, ukončuje mé fantazie s tím, že je to měsíc.

Los Angeles

poslední den

cesta 126 mil

Brzo ráno opouštíme Malibu a jedeme do L.A. Všechna města, která jsme navštívili, mají ulice na sebe kolmé, takže je snadné se v nich vyznat a neztratit se. L.A. je vyjímka, není to jedno město, ale 88 samostatných měst se svou vlastní samosprávou a je to pořádné bludiště. Neměli jsme mapu města, jenom výseky, podle kterých jsme se řídili ( v S.F. stačily ). Jet po šestiproudé dálnici není žádný med, naštěstí Universal City, kde jsou Universal Studios a kam jsme mířili, bylo značené. Vstup je dost drahý, ale měli jsme dobré reference a tak jsme šli dovnitř. Hned u vchodu ( po červeném koberci ) jsme potkali soutěžící dívky na Miss Universe, mezi nimi i Češku, ale ostraha nám nedovolila si ji vyfotit. Celé studio je rozděleno na dvě části – zábavnou, kde jsou atrakce na motivy filmů a natáčecí, kde jsou hangáry a kulisy, ve kterých se natáčely nebo natáčí filmy. Prošli jsme zámkem hrůzy z filmu Val Helsing ( já šla první, Radim chvíli po mě vyběhl ven – tak to on tam tak řval :c)) ). Navštívili jsme promítání Terminátora 3 ve 3D ( až na ty kecy na začátku – chcete jít dovnitř? zařvěte yeah!!! a podobné pitomosti pro Amíky, my jen čekali, až se vyřvou – to bylo dobré ), Shreka 3 ve 4D ( už víme, že 4D nemá s matematikou nic společného, to 4. D znamená, že když osel kýchne, stříkne Vám do obličeje voda, popř. když někdo ve filmu letí, padá a podobně, tak sedačka lítá s ním ) – ten byl super. Rodině jsme volali z Londýnské budky v ulici z filmu Nothing Hill a procházeli jsme se italskými, pravěkými, westernovými a dalšími čtvrtěmi. Nasedáme na vláček, který projíždí mezi hangáry a kulisami, kde točí filmy. Žralok z Čelistí na nás útočí, King Kong nás chce z vláčku vytřást, padá na nás hořící vrtulník, zůstali jsme stát v tunelu metra, kde se propadá cesta nad námi a padá cisterna, která vybuchuje ( ten oheň byl opravdový ) a najednou tunel zaplavuje voda. Projíždíme kolem katastrofických scén z filmu Válka Světů a dalších. Překvapuje nás, že scéna z filmu Truman Show a další scény, kde je jezero nebo moře, se točí v bazénku ( o velikosti zahradního bazénu ), za kterým je velké plátno, na němž je namalované pozadí. Mám ráda filmy, ale od této návštěvy se už na ně dívám jinak – některá tajemství by měla zůstat skryta :c(. Navštěvujeme ještě jízdu hrůzy Mumií ( 40 stupňů dolů, pořádná rychlost a dole zeď, vozík zabrzdil 10 cm před ní, ani jsme nestačili vydechnout a jeli jsme pozpátku stejnou rychlostí zpět, ještěže jsme před tím nic nejedli. Nakonec stojíme frontu na Jurský Park. Naštěstí to mají dobře vymakané, před každým vstupem, kde se tvoří fronta, je pergola a z ní pouští vodní mlhu, takže i když je horko, ve frontě je příjemně – z toho by se mohli poučit i u nás. Nasedáme na člun a obrovskou branou vplouváme do parku. Všude jsou dinosauři ( ti z filmu, vypadají jako opravdoví ) a voda. Už chápeme, co nám to ve frontě ukazovali na obrazovkách, vjíždíme do parku, kde už jsou vypnuty ochranné ploty. Malí dinosauři se přetahují o plechovku, dva metry od člunu padá jeap ze skály, občas vidíme nějakou utrhnutou ruku nebo nohu, Raptoři už utekli, … Vplouváme do tunelu, kde je skoro tma, občas se objeví svítící oko a zubatá tlama. Jedeme do prudkého kopce a na jeho konci je Rex, vypadá to, že vjedeme přímo do jeho tlamy, ale těsně před ním najednou padáme dolů ( sklon 50 stupňů ) a jsme na konci – brzdíme o vodu. Jsme úplně mokří, ale byla to nejlepší atrakce v parku ( pokud nepočítáme natáčecí část – ta byla zajímavější ). Více už jsme nestihli, park se zavírá a my jedeme na Hollywood Boulevard – podívat se na chodník plný hvězd. Našli jsme Marilyn M., J. Hendryxe, Ch. Chaplina, G. Garbo, J. Nicholsona, A. Hitchcocka a mnoho dalších známých i méně známých jmen. Hnězdy lemují boulevard z obou stran, ale zrovna v místě, kde jsou nejznámější jména, je chodník uzavřen – na cestě stojí limuzíny a leží tady koberec. Prý je tam předávání nějakých cen. Protože je letiště daleko a bez mapy se bude špatně hledat ( naštěstí víme, kterým je směrem ), opouštíme hvězdy a jedeme. Po skoro 3 hodinách vidíme budovy letiště, celou cestu jsme jeli po hlavních cestách nebo dálnicích směřujících k letišti, ale první směrovka byla až v areálu letiště, naštěstí terminály jsou dobře značené ( a to má být 4. největší letiště na světě :c( ). S těžkým srdcem vracíme auto a trávíme poslední noc v USA na letišti. L.A. může být pěkné město, ale díky obrovskému zmatku v dopravě a minimálnímu dopravnímu značení, nepořádku, špíně a chudinským čtvrtím ( i česká nejchudší čtvrť je proti tomu luxus ) se nám nelíbilo. Byli jsme rádi, že jsme se tak dlouho zdrželi ve studiu.

Ráno jsme nasedli do letadla a jsme sice ospalí ( to jsme ještě nevěděli, že od chvíle, kdy jsme se včera ráno vzbudili, do chvíle, než půjdeme spát, uplyne 60 hodin – s odečtením časového posunu ), ale máme nosy nalepené na okýnku a pozorujeme krajinu pod námi. Letadlo letí nízko ( pod mraky ) a tak vidíme Colorado a přehradu Powel, Glen Canyon a prérie, kudy jsme jeli. V Chicagu jsme jenom přelezli z jednoho do druhého letadla, zamáčkli jsme slzičku a hurá domů!!!

http://www.usa.estranky.cz/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .