0
0

San Francisco

První město „divokého západu“ …

mapa města

… po téměř filmové honičce cestou na letiště (viz. kap. New York – 4. den) byl let celkem příjemným oddychem. I když mi hlavou celou cestu vrtalo, jak může sestřenka a spol stihnout přejet z Cape Codu na Bostonské letiště, když letí o dvě hodiny dřív a já to málem nestihnul ani přímo z New Yourku a pomocí MHD. A tak mi celý let ležela v hlavě myšlenka, co když se v San Francisku ocitnu sám?! Ale v letadle se o nás velice pěkně starali a musím říct, kam se hrabou evropské společnosti! Let s American Airlines byl asi tak o 100% komfortnější něž mezi kontinentální let s Alitalií. Takže až vám někdo řekne, že je jedno s kým letíte, nevěřte mu! Můj přílet na západní pobřeží byl jako přílet na Mars. Písečné duny, uschlá křoviska, široké písečné pláně, nic takové jsem v životě neviděl a nemohl jsem odtrhnout oči od oken. Patrně jsem v letadle působil jako jasný turista, ale ráz krajiny mě opravdu překvapil. V příletové hale jsem se setkal se sestřenkou Jano, Honzou a Honzou. Takže naše posádka byla kompletní: Jana, Jan, Jan a Jan. Ještěže jsme se nikde nemuseli zapisovat do hotelu :)

Obecně se říká, že lidé na západě USA jsou vstřícnější a milejší oproti východu. To si myslím můžeme jen potvrdit. Už na letišti při zapůjčování auta se ukázalo, že se dají obtíže s platební kartou a věkem řešit. Jak už jsem psal, při půjčování auta ve Státech obecně platí, že osoba na kterou se auto půjčuje má na svoje jméno platební kartu a je starší 25ti let. Na východě, když jsme chtěli půjčit auto na mně a platit Radky kartou to naprosto nešlo a vůbec se s námi dál nikdo nebavil. Tady se to vyřešilo jednoduše tak, že pojištění bylo trochu dražší, jelikož Strakouš byl mladší 25ti let, ale auto nám nakonec půjčili! A naše první cesta vedla ke známým u nichž jsme nechali nepotřebnou bagáž a tradá do divočiny! První bod na mapě byl Yosemite National Park. Prohlídka města San Francisco se tak odložila na dny před odletem.

San Francisco …

… je proslulé jako neevropštější město ve Spojených státech, historické tramvaje, viktoriánské domy, květiny v oknech, červeně zářící Golden Gate a všudy přítomné kopce. A panové, společně s Bostonem v čele s jeho Harvardskou univerzitou, je San Francisco jediné místo, kde jsem viděl pěkné holky … až takové neuvěřitelné rozdíly jsou mezi US městy :) Překvapivě není San Francisco žádnou výhní, což by se u města uprostřed písku dalo čekat. Město je totiž v zálivu Tichého oceánu, který mu dodává téměř konstantní teplotu 20°C a bohužel také téměř celé léto vytváří mlžný opar nad městem. Jeho poloha má ale ještě jeden mnohem horší aspekt. Město leží na tektonickém zlomu a zemětřesení zasáhla do jeho vývoje už několikrát. Nejničivější zemětřesení 18. dubna 1906 změnilo slibně se rozvíjející velkoměsto ze dne na den v trosky. Samotné zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy škály nebylo tak zničující. Jenže po něm vypuklo 50 požárů. Aby zastavili oheň, museli bezradní hasiči, kteří neměli vodu k hašení, odstřelovat celé domy. Zničilo se tak 30 000 budov, v nichž zemřely tři tisíce lidí a další tisíce se staly bezdomovci. Posledním velkým zemětřesením bylo město postiženo v roce 1989. Zahynulo sto lidí a vznikly rozsáhlé škody, většina domů se zachvěla, ale naštěstí nezřítila. Kdykoli se tu však země zachvěje, bojí se obyvatelé obávaného „Big One“, posledního zemětřesení, po kterém by se město mohlo propadnout do moře.

Dominanty města

San Franciský záliv, který je překlenut slavným červeným mostem ukrývá neméně známou pevnost Alcatraz. V letech 1850 – 1933 sloužil Alcatraz jako vojenská pevnost, poté byl přebudován na vězení a dnes je z něj muzeum. Za 29 let fungování jako věznice není znám žádný oficiální únik a tak se „Skála“, jak se ostrovu přezdívá, stala nejobávanějším vězením v USA. Ledové vody a silný proud kolem pevnosti dokonale izolují vězení od pobřeží.

Avšak tou největší dominantou města, která nesmí chybět v žádném filmu je Golden Gate Bridge. Byl postaven v roce 1937 a svým tvarem připomíná obrovské písmeno H. Na jeho dvou „věžích“ vysokých 227 metrů je zavěšena vozovka o délce cca. 3 kilometry. Je zavěšena pomocí ocelových lan o průměru 1 metr. Celý tento ocelový kolos přetíná vstup do zálivu „Zlatou bránu“ a je neustále natírán červenou barvou. Ještě donedávna platilo, že při skončení natírání na jednom konci začalo se opět na druhém. Ale nenechte se zmást, Golden Gate Bridge není nejdelším mostem v San Franciscu. Prvenství drží San Mateo Bridge, který je dlouhý přes 13 kilometrů a auta tu jezdí ve dvou patrech nad sebou.

Uprostřed obchodní čtvrti je ostrý jehlan mrakodrapu Trans America Pyramid. Kousek dál je Chinatown, nejstarší čínská čtvrť v USA. Vedle najdete Lombard street, nejklikatější ulici v San Franciscu. A když už si myslíte, že jste viděli všechno projede kolem Alcatrazu obrovská letadlová loď, která pevnost na pád chvil úplně překryje!

Yosemite

Krásné skály přišly první …

… jako první z národních parků na východě USA jsme navštívili Yosemite národní park, ve státě Kalifornia. Je třetím nejstarším parkem v USA, jako národní park byl ustanoven už v roce 1890. Je vzdálen cca. 4,5 hodiny od San Francisca a 6 hodin od Los Angeles.

Park je ve výšce 610 m nad mořem, ale dosahuje až 3962,4 metrů nad mořem. Ročně ho navštíví přes 4 miliony návštěvníků. Najdete tady obrovské skalní giganty, vysokohorskou divočinu, údolí plné vodopádů a stromů Sequoia.

Příroda to byla úchvatná, ale stále mi připomínala evropské Alpy. Gigantický El Capitan tyčící se do výšky 2307 m zahalený mlžným oparem si ještě dodal úctu, když jsme si přečetli v průvodci, že jeho 3.000 stop bylo zdoláno horolezci za úctyhodných 48 hodin! Neuvěřitelné.

Údolí bylo plné vodopádů, veverek a hasičů. Proč hasičů? Přimotali jsme se totiž k menšímu lesnímu požáru o které na konci léta není v Kalifornii zrovna nouze. Moc nás to naštěstí nezdrželo a dokonce jsme si ještě stihli udělat malý výlet za vodopádem. Byla to sice krátká procházka, ale do pořádného stoupáku. Teprve před vrcholem jsme viděli jak voda padá z padesáti metrů dolu, tříští se o skálu vytvářejíc tak krásnou duhu. Yosemity nakonec rozhodně přesvědčily, stálo to zato!

Bodie

Strašidelné místo vysoko v horách, kde se prohání jen vítr a duchové!

Památkou na zašlou dobu americké zlaté horečky jsou opuštěná zlatokopecká města jakým je třeba Bodie Village. Vysoko v kalifornských horách leží místo, ke kterému se v zimě přes metrové závěje sněhu vůbec nedostanete. Tohle místo bylo nadějí a noční můrou zdejších zlatokopů. Bodie vzniklo jako desítky jiných zlatokopeckých hnízd – po náhodném nálezu zlatonosné žíly. Zdejšími objeviteli byli Waterman S. Bodey a Black Taylor, kteří tu v roce 1859 narazili na jedno z nejbohatších nalezišť zlata na americkém západě. Bodey si svého objevu ani neužil. Ještě téhož roku v listopadu zmrzl ve sněhové vichřici při návratu z cesty za zásobami. Městečko Bodie, které tu pak vyrostlo, dostalo po něm název, avšak – jak vidno – poněkud pozměněný, aby se ujednotila nejasná výslovnost.

Let a pád města …

Roky 1879 až 1881 znamenaly největší slávu zlatokopeckého města, které tehdy mělo kolem 6000 obyvatel. Zájemců o práci bylo víc než pracovních míst a s bohatstvím na jedné straně rostla na straně druhé chudoba, závist a zločinnost. Bodie bylo známo jako nejdivočejší zlatokopecký tábor bez zákona, s největším počtem lumpů, jaký daleký západ vůbec kdy poznal. „Loučím se s Tebou, Bože, odjíždíme do Bodie!“ – zapsalo si do deníčku děvčátko po sdělení rodičů, že pojedou do Bodie.

Od roku 1881 nastal úpadek těžby. Jámy a šachty přestávaly vynášet. V roce 1892 pak mnoho domů zničil požár. Plameny dalšího ohně vyšlehly přesně po čtyřiceti letech, v roce 1932. Dva a půlletý Vilík si hrál se zápalkami a z města dřevěných, na troud vysušených domů, zbylo pouhých 10 %, tedy část, která se dodnes zachovala.

Ve 30. letech bylo Bodie už téměř liduprázdné. Když Jim Cain, hlavní bankéř, v roce 1936 z Bodie odcházel, vlastnil tu téměř všechna stavení. Dodnes se jich zachovalo kolem 170. Bankéřova rodina pak po léta vydržovala strážce, který rozpadající se město v horské pustině střežil až do roku 1962, kdy získalo statut Státního historického parku.

Bodie dnes …

… měli jsme poměrně dost velké štěstí, že jsme se rozhodli přespávat nedaleko samotného Bodie. Bylo to sice vysoko v horách, teplota přes noc klesala prudce k nule, což nebylo na srpnové léto v poušti nic moc, ale za to jsme ráno vystoupali po prašné vysokohorské cestě jako první. Brzo ráno byl stále ještě chlad, který dokresloval kulisu horského městečka. Kromě nás a rangerů nebyl v parku nikdo. „Procházím ulicemi Bodie a nahlížím do opuštěných příbytků. Není tu živáčka, přesto jsou v mnoha oknech i po tolika letech rozpadající se záclony. Na regálech v obchodě neprodané zboží pod vrstvou prachu, u rezavé benzinové pumpy bez hadice vrak náklaďáčku marně vyhlíží čerpadláře. Ve škole na stupínku křída, na stolku rozepsané sešity, v lavicích vyschlé kalamáře …“

Death Valley

Údolí smrti …

… cesta z romanticky pochmurné náhorní plošiny Bodie Village do stejně tak pochmurné, ale mnohem více opuštěné nížiny s názvem Death Valley skýtala další zajímavý zážitek. Místo zvané Badwater, je nejníže položené suchozemské místo v Severní Americe. Je 86 metů pod hladinou moře a rozdíl mezi Bodiem a Death Valley je tedy téměř 2600 metrů … to důkladně prověřilo naše brzdy. Nebyl to žádný velký sešup, ale spíš táhlé čtyřhodinové klesání. Už po první hodince klesání, jak s ubývající výškou rostla teplota vzduchu, ucítili jsme rozpálené brzdové destičky. Bohužel brzdit s motorem s automatickou převodovkou je dost obtížná věc :) A tak jsme celkem často zastavovali a kochali se. A bylo opravdu čím. Díky nekonečnému klesání jsme nestihli dojet ten den až do samého středu mrtvého údolí, zato jsme v jakémsi kempu potkali pražáka.

Jakýsi bodrý člověk, když slyšel češtinu, neváhal ani minutu, vylezl ze stanu a začal vypravovat a vypravovat a vypravovat. V jednom autě bych sním rozhodně nechtěl sedět víc jak hodinu, ale takhle se to celkem dalo. Alespoň jsme měli další hlášku na cesty, jeho neustále opakující se “ … a tam je taky krásně, tam bych mohl bydlet!“ nás pak ještě dlouho bavilo. Ráno jsme pokračovali v klesání do údolí a užívali si nekonečné rovné úseky US silnic.

Death Valley, tedy Údolí smrti či chcete-li Mrtvé údolí, je místo lemované vysokými horami pochmurně rudé barvy. Nejvyšší vrcholky jsou pokryté sněhem po mnoho měsíců v roce. Naopak v údolí jsou vyschlá solná jezera a písečné pouště. Snad i proto v roce 1933 bylo toto území prohlášeno za chráněné území a v současnosti pokrývá 3,3 milióny chráněných akrů. Údolí tvoří hranici mezi Kalifornií a Nevadou. Kdo nikdy neviděl (jako já) poušť, určitě si rád stoupne na rozpraskaný povrch vyschlého solného jezera, nebo se projde po písečných dunách.

Borax Company

V devatenáctém století objevili uprostřed Údolí smrti osadníci Borax (čtyřboritan dvojsodný) – bílé zlato pouště. Je to surovina potřebná například k tavení skla. Zanedlouho vznikla těžební společnost Death Valley Borax Company, která zde těžila až do roku 1933. Práce v tomto slunném místě musela být velice vyčerpávající. Teploty se šplhají k padesátce, mráček nevidno … jednoho velmi slunného dne se teplota dokonce vyšplhala až na 57°C a při ročních srážkách 50 mm si asi každý dokáže představit pracnost každého pohybu. Pozůstatky těžební továrny na borax můžete navštívit nedaleko návštěvnického centra. Odtud odváželo těžký náklad spřežení 20-ti mul, než je vystřídala parní lokomotiva …

I naše výprava potřebovala nutnou údržbu, naše důkladně prosolená trika trochu vyprat a vůbec. Jako první jsme využili camp Furnamce Creek. Americké kempy jsou opravdu parádně vybavené a většinou bez dozoru. A tak jsme se najedli, částečně umyli a dokonce jsem si pohodlně dobil telefon i foťák :) Ale abychom se umyli pořádně, navštívili jsme jednoho indiána, který provozoval něco jako veřejnou sprchu, a za 4$ se osprchovali pořádně. Na pořadu byla totiž kasina v Las Vegas!

Las Vegas

Jednoruký bandita…

… největší kasino na světě, město hazardních her, místo neřesti … tak nějak se dá Las Vegas nazvat. Město, ještě před sto lety, bylo jen malá osada na cestě do Los Angeles. Bylo založeno v roce 1905, ale prameny uvádějí, že už v roce 1829 místo objevili španělští průzkumníci a nazvali ho „Pastviny“ (vega – úrodná nížina). O pár let později přišli Mormoni a neúspěšně se pokusili zúrodnit zdejší zem. Po jejich odchodu a stavbě železnice mezi Los Angeles a Salt Lake City vzniká již malá osada Los Angeles, která si žije klidným životem. Prodává se zde jeden akr za pouhý $1.25. Město rozproudilo až zlegalizování hazardních her v roce 1931.

U zrodu myšlenky na nové moderní město stál Benjamin „Bugsy“ Siegel, člověk s gangsterskou minulostí. Nebyl sice první kdo s takovým nápadem přišel, ale okázalost a velkolepost jeho projektu dala příklad jeho následovníkům. V roce 1946 otevřel hotel Flamingo (podle přezdívky jeho přítelkyně), pak už se hlavní ulice v Las Vegas, „Fremont Street“ plnila stále okázalejšími a velkolepějšími hotely a kasiny. Pro srovnání první hotel na Fremont Street, Hotel Nevada (současný Golden Gate), byl založen v roce 1906. Nabízel luxusní pokoje o rozloze 3 x 3 metry. Cena za nocleh byla 1 dollar.

Las Vegas je v podstatě „díra“!

… alespoň náš pohled byl ten, že krom Fremont Street, o jejíž vkusnosti lze diskutovat, v Las Vegas vůbec, ale vůbec nic není. Ještěže se město v poušti rozrostlo tak rychle, že mu ve dvacátých letech musela být postavena přehrada Hoover Dam, jako rezervoár na pitnou vodu, která je opravdu skvostná. Ale než se tam dostaneme, zpět mezi kasina.

Jezdit do Las Vegas přes den nemá cenu! Je tu děsné vedro a hlavně přijdete o neonové vábení poutačů na kasinech. Každému se taková zábava a životní styl líbit nemusí, ale vidět by to měl snad každý. Na pouhých dvoustech metrech se dostanete z New Yorku do italských Benátek, egyptské Gýzi nebo do říše krále Artuše. Všude se doslova brodíte davem lidí a na každém rohu vám indiáni nabízejí letáky a upoutávky na nevěstince a stipbary. Mají zajímavý styl nabízení, stojí v radě a neustále nahlas luskají takovou klapačkou. Nejsou nějak vlezlí ani neodbytní, prostě správní profesionálové.

Hlavní třída je opravdu dlouhá a bez zastávek ji přejdete až za víc jak hodinu. A tak jsme si museli dát pauzu a hlavně taky zkusit štěstí s „jednorukým banditou“. Většina kasin je narvaná k prasknutí a funguje zde něco jako minimální vklad. Nemůžete proto jen tak přijít k ruletě a hodit tam „čtvrťák“. Když chcete začít hrát, musíte investovat 10 až 100 dollarů (podle luxusnosti kasina) a nakoupit žetony, většinou za asistence ID, čili pasu řidičáku a podobně. Pro nás „malohazardéry“ byl spásou klasický automat s typickou kovovou pákou, která svým pohybem roztáčela šťastné bubínky.

Bohužel ani jeden z nás pohádkově nezbohatl a tak se o největší zážitek postaral chlapík na toaletách. Když jsme v trojstupu obsadili čtyři pisoáry, přiběhl maník, křikl „sorry guys“ otočil se zády k poslední volné mušli stáhnul gatě a vysral se do ní! 😮

Hoover Dam

Hoover Dam neboli Hoovrova přehrada …

… patří mezi novodobé divy světa. Necelých 50 kilometrů od Las Vegas, byla v 30tých letech 20. století vybudována přehrada zadržující vodní masy a tvořící Lake Mead tedy „Luční jezero“. Lake Mead je 180 km dlouhé, tvoří přirozenou hranici mezi Nevadou a Arizonou a je zdrojem pitné vody pro rychle se rozvíjející město hazardu Las Vegas. Přehrada samotná reguluje průtok řeky Colorado a slouží jako elektrárna.

Výstavba přehrady sloužila svým způsobem jako hladová zeď v době hospodářské krize. Za necelých 5 let se na ní podílelo více jak 16 000 lidí. Celková odhadovaná váha hráze je 6,6 milionů tun. Hráz je vysoká 220 metrů, na horním okraji je široká 14 metrů a dole, v místě spojení se skálou, je základ široký 198 metrů. Hydroelektrárna umístěná v hrázy dává 2 074 megawattu. Elektrárna má dvě křídla, každé na jedné straně státu. V nevadské části je 8 generátorů, arizonská část má o 1 generátor více. Výkon každého generátoru představuje spotřebu elektřiny asi 100 tisíc lidí. Nejvíc zde vyrobené energie spotřebuje Californie a to až 56% za ní Nevada spolkne 25% a do Arizony proudí už jen 19%. Zdá se až neuvěřitelné, že blízké Las Vegas využívá ke svému provozu pouhopouhé 1% zde vyrobené elektřiny. Většinu své vlastní spotřeby si město kryje výrobou elektřiny v tepelných elektrárnách využívajících přírodní ložiska plynu v okolí města. Hlavní část stavební ceny přehrady byla splacena až po 50 letech provozu, v květnu 1987. Další výnosy přehrady mají být použity k zaplacení vedlejších nákladů a k rozvoji zavlažovacího a elektrického systému Coloradského povodí.

V době otevření nesla přehrada jméno Boulder Canyon Dam, o 12 let později byla přejmenována podle 31. prezidenta Spojených států – Herberta Hoovera.

Zion

Jako v Africe …

… si připadáte, když navštívíte národní park Zion. Slovo Zion vyjadřuje v hebrejštině bezpečné místo nebo úkryt a pochází od mormonských osadníků, kteří se zde usadili kolem roku 1860. Park se rozkládá podél okraje velké Colorádské náhorní plošiny a je jedinečnou reálnou učebnici geologie. Scenérie barevných útesů a skalních masívů sahá z poloviny Utahu až po Grand Canyon v Arizoně. Nejstarší doložené osídlení spadá do doby až před 7000 lety, kdy zde tábořily malé skupinky pravěkých lovců. Před osídlením oblasti bílými osadníky v polovině 19. století se zde vystřídaly dvě indiánské kultury – Anasazi a Fremont. Z kraje 20. století se oblast stává cílem turistů, proto v roce 1909 vzniká National Monument, který je o 10 let později povýšen na National Park. Teprve stavba nové kvalitní silnice využívající i několik tunelů vyražených skrz pískovcové bloky zpřístupnila území parku do dnešní podoby.

Prudký nárůst návštěvnosti způsoboval zvláště v letních měsících zahlcování silnic v kaňonu. Tento problém byl vyřešen zavedením neplacené kyvadlové autobusové dopravy z centrálního záchytného parkoviště u Visitor Center. Tím bylo lokalitě výrazně ulehčeno a do nejnavštěvovanějších částí parku se opět vrátil klid umožňující ničím nerušené užívání si přírody.

Bryce Canyon

Prachovské skály v červeném …

Národní Park Bryce Canyon se rozkládá na území velikém 145 čtverečních kilometrů, zabírá větší část východního okraje zalesněné náhorní plošiny zvané Paunsaugunt Plateau. Právě na jejím okraji jsou obrovské skalní kotle – amfiteátry poseté tisíci skalních věží, výčnělků, kamenných jehel a hřebenů. Krajina trochu připomíná Prachovské skály, vypodobněné v červené barvě a na mnohem větší ploše. Skalní věže zde vznikali tisíce let působením eroze. Je změřeno, že působením eroze se horní hrana plošiny posune v průměru za každých 60 let o další 3 cm. National Monument zde byl vyhlášen v roce 1923 a na National Park bylo území povýšeno 15. září 1928. Původními obyvateli zdejší oblasti byli Indiáni kmenů Paiute, Fremont a Anasazi. Dnes však pouze několik miniaturních kamenných fragmentů a názvů odvozených z jejich jazyka dokazují jejich někdejší osídlení. Když sem na počátku 70. let 19. století dorazil John Wasley Powell se svou průzkumnou výpravou, žili zde již jen Indiáni kmene Paiute.

V roce 1875 přišel do zdejší lokality Ebenezer Bryce se svojí ženou. Jako schopný tesař sem byl vyslán mormonským společenstvím, aby kácel stromy a pomáhal v rozvoji nově zakládaných osad v okolí. Jeho dodnes dochovaný výrok „A hell of a place to loose a cow“ hovoří o pekle, v než se změnil jeho život v době, kdy v blízkosti své farmy na dně kaňonu celkem neuváženě zřídil farmu na chov hovězího dobytka. Zmatené kravky bloudily celé dny v rozlehlém skalním labyrintu a často už nedokázaly nalézt cestu zpět. Po pěti letech svého snažení to pan Bryce vzdal a se svojí rodinou pokračoval na jeho životní pouti dál, do Arizony. Kromě opuštěného srubu a jím zbudované prašné cesty tu po něm zbylo pojmenování lokality – Bryce Canyon.

Arches

Krajina oblouků …

… jižně od Salt Lake City ve státě Utah je místo s největší koncentrací skalních oblouků na světě. Vznikl zde národní park s příhodným názvem Arches (Oblouk), který skýtá přes 2000 evidovaných skalních oblouků různých velikostí. Vznikali tu mnoho milionů let a díky zdejším neopakovatelným klimatickým podmínkám, které stěží najdete jinde na zemi, je zde krajina přímo poseta těmito unikátními skalními útvary. Voda a led, extrémní teploty a podzemní sůl umožnili narušení skalních masivů do této podoby. Největší oblouk nazvaný Landscape Arch má rozpětí 306 stop, což je 93 metrů. Že Čecha potkáte i na konci světa jsme se přesvědčili i tady. Z pěti skupin, které jsme na jednom místě parku potkali, byly čtyři české. A tak se nám nevyplatilo vtipkovat: „… vem mu peněženku a já ho shodím dolu …“, ale kdo by to byl čekal :) Je fakt, že většina turistů se držela vyznačených cest a do krkolomnějších výstupů se nepouštěla, ale o mnoho přišli. Nám se podařilo vylézt až na hřebeny skalního vrásnění a ten pohled byl NEUVĚŘITELNÝ!!! Takhle nějak to vidí ptáci a je co závidět. Lezení nahoru ve 35°C bylo sice náročné a přeskakování skalních průrev mimo civilizaci trochu nebezpečné, ale takhle „lítací“ den jsem ještě neměl … nádhera!

Cestou jsme ještě jednou malinko vybočili z turistických tras a viděli jsme kojota či hyenu, ale než jsem vyndal foťák byl už daleko a bylo po nadějích na World Press Photo :)

Ještě jedna slavná věc nás ten den měla čekat, byl to přejezd přes Monument Valley. Možná jsme při takovém názvu čekali mnohem víc, možná za to mohla reklama na Marlboro, každopádně jsme pořád čekali něco víc pompézního, až jsme to nakonec přejeli a mám jen dvě fotky :(

http://www.usa.inczech.net/menu/menu_final.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .