0
0

Prolog:

Jsem tak trochu ujetý na antickou kulturu. Už mnoho let. Aniž si to většina z nás uvědomuje, pro nás tak samozřejmý moderní styl života formovalo jednak křesťanství a jednak starověcí Řekové a Římané. Návštěvy divadelních představení a koncertů, sport v čele s Olympijskými hrami, náš způsob myšlení jako takový, demokracie, systém práva, filosofie, hygiena, trávení volného času, architektura, do níž se antické slohy promítly snad všude vyjma gotických katedrál, literatura, to vše a mnoho dalšího přišlo poprvé spolu s řeckým zázrakem a s pádem Římské říše opět na mnoho staletí zaniklo nebo bylo utlumeno. A tento fakt mě fascinuje a vždy nesmírně táhne k ruinám antických chrámů, agor, divadel, akvaduktů, i veřejných záchodků, prostě řeckých a římských měst po celé Evropě. A v Malé Asii, dnešním Turecku najdete krásně zachovalých pomníků antiky určitě nejvíc. Víc než v samotném Řecku i Itálii.

Proto jsem měl Turecko ve svém hledáčku již několik let a jen čekal na vhodnou příležitost. Ta nastala letos v lednu, kdy se zájezd do Turecka objevil po třech letech v nabídce CK Mundo. S přítelkyní Luckou jsme s nimi absolvovali již 2 zájezdy – poklidné rozjezdové pobaltské republiky a hodně muziky za výborný peníz v podobě největší mundovské exotiky – zájezdu do Maroka. Dalším neoddiskutovatelným kladem Turecka je tedy opět velmi příznivá cena.

Nezbývalo, než se těšit i zvědavě vyhlížet na současnou podobu Turecka, o němž jsem si chtěl udělat vlastní názor, zejména na možnost vstupu do EU, se kterým jsem dříve souhlasil a poslední rok – dva tak trochu váhal. A samozřejmě uklidnit Lucku, že přežije mé bezuzdné pobíhání mezi sloupy, ze kterých budu čerpat energii a poznání stejně jako Miloš Zeman ze stromů Vysočiny.

středa 26.8. a čtvrtek 27.8.

A tak se stalo, že ve středu na konci srpna po osmé hodině večerní přicházíme s Luckou naložení jak soumaři na ztemnělé parkoviště u brněnského Tesca. Zde už postává a posedává několik siluet, zjevně také čekajících na příjezd autobusu. Modrý Mercedes s nápisem HC Chrudim přijíždí kolem deváté hodiny…no co, horší než Kometa, ale lepší než Sparta :-) Nakládáme se a jen podle Mundo triček odhadujeme naše průvodce. Jeden z nich pak vybírá do přehrávače Formanovy Goyovy přízraky, čímž mi dělá docela radost před nepohodlnou nocí.Mapa Turecka

Druhý, již celý den, zájezdu se odehrává přirozeně v autobuse. Seznamujeme se blíže s průvodci – Corkym a Michalem, naším řidičem pak bude následující dva a půl týdny Honza, roli jeho sekundanta zvládne sám leader Corky. Ten nás seznamuje i s podstatnými fakty o Srbsku a Bulharku, kterými projíždíme. Stejně jako po celý průběh zájezdu děláme pravidelné zastávky na benzínkách. Mimoto si stihneme v kolujícím papíře zkontrolovat telefony. Letmým mrknutím na rodná čísla zjišťuji nepříjemný fakt, že mimo Dana, kterého znám již z loňského Maroka a ještě jednoho jedince jsem sice o prsa, avšak přesto třetí nejstarší účastník zájezdu. No jo, 30 let a už stará vražda. Všemi hranicemi projíždíme bez problémů, i proto do našeho prvního kempu v Bulharku dorážíme s předstihem. Druhým důvodem je, že Honza jezdí sakra rychle, přesto ale naprosto bezpečně a s přehledem.

Večer se v kempu všichni scházíme v kroužku na karimatkách, kde za kolování nějakého toho vína či jiných nápojů představujeme a prozrazujeme důvody, proč zrovna Turecko. Některé zajímá stejně jako mě antika, jiným nevyšlo třebas Maroko, a další program zaujal celkově.

Edirné – Brána Orientu i pohřebiště římské armády

pátek 28.8.

Následující ráno po rychlé snídani vyrážíme k tureckým hranicím. Z těch mi utkvělo především přání tureckých celníků, abychom si všichni vystoupili a s pasy se před nimi promenádovali. Záhy zjišťuji proč. O chlapy, kteří přistupují s pasem k okénku Turek nejeví nejmenší zájem, za to veškeré dívčí osazenstvo vydatně prohlíží několik vteřin a uculuje se při tom jak měsíček na hnoji. Ženské půvaby jsou shledány zřejmě dostatečnými, cesta do Edirné je tedy volná. Edirne

Naše první zastávka v Turecku, ještě na evropském kontinentě – Edirné, Drinopolis, či Hadrianopolis, jak kdo chce, je místo s dlouhou historií. Pamatuje už zdrcující porážku Římanů barbarskými Góty v roce 378 n. l. a tak je, na co se těšit. Před polednem můžeme všichni vstoupit do první mešity na naší cestě. A hned do takové, jejímž architektem byl samotný Mimar Sinan – Michelangelo orientu. Čtyři minarety, které kolem ní vztyčil musel prý dokonce snižovat, protože převyšovaly minarety v Mekce (a to se nesmí). A tak tu postáváme na koberci, posedáváme, bosí, protože do mešity jinak ani vstoupit nelze a obracíme hlavy nahoru do obrovského prostoru pod ornamenty zdobenou kupolí. Během dne pak s Luckou a Frantou, který se k nám přidává, vstupujeme ještě do dvou dalších mešit, ale ta Sinanova je určitě nejhezčí. Dalším úkolem je najít přirozeně směnárnu, což se nám daří na hlavní ulici. S dostatečnou zásobou lir můžeme vyrazit na oběd. Po chvílích váhání volíme restauraci či jídelnu, kde se nemusíme spoléhat při výběru na neznámá jména pokrmů, ale na své oči. Podle nich si vybíráme výtečnou nadílku mletého masa, zeleniny, nějakých krup a zapíjíme to místním pivem Efes. To na své etiketě nese mimo názvu starořecké metropole (která nás čeká) i značku naší Plzně, která ukazuje, že pivovar zde stavěli Češi. Po výborném obědě si necháme omýt ruce vonným olejem a vyrážíme dál. Stíháme ještě římský most a zbytky antické zástavby, především však nasáváme místní atmosféru. Je to Orient a není. Ve srovnání s loňským až agresivním Marokem působí Edirné klidně a nevtíravě, hovor s prodejci je veden v přátelském duchu a nikdy se nerozcházíme ve zlém, a to ani když si nic nekupujeme. Tento velmi milý dojem pak trvá i následující dva týdny.

Po příjezdu do kempu se nestačíme divit. Luxusní sociálky, pitnou vodu a především bazén by mohly naše kempy závidět. Od Corkyho si nicméně vyslechneme větu „Nezvykejte si“, která nás však provází po mnoho dalších solidních kempech s bazény.

Tři tisíce let po Achájích dobýváme Tróju

sobota 29.8.

Čtvrtý den je ve znamení přejezdu do Asie a počátku antické anabáze. Cestu nám (a hlavně Honzovi, který z toho nemůže mít radost) znepříjemní pes, který nám vbíhá pod kola. Už se nedalo nic dělat. Po takto vynucené pauze pokračujeme a náladu se nám snaží vylepšit Corkym nastartované Rádio Mundo. Po startovačce v podobě Evy a Vaška posílám dopředu průběžně po celý zájezd přáníčka na rokovou klasiku od Pink Floydů, přes Depeche Mode až po Faith No More. Ostatní sekundují Mňágou, Visáčema a jinou českou školou.

Na menší trajekt se s autobusem naloďujeme opět kolem půl dvanácté a čilý lodní ruch v dardanelské úžině sledujeme z paluby lodi. Trója

Poté už zbývá jen chvíle do Homérovy Tróje. Musí nám na ni stačit dvě hodiny. A stačí. Ono orientovat se v celkem devíti historických vrstvách (od roku cca 3000 př. n. l.–1. stol. n. l.) není pro laika legrace (já si přesto užívám i ty většině nic neříkající kameny). Snad až na nejmladší římskou vrstvu s pěkně zachovalým odeonem (malým divadlem na koncerty), která je však historicky nejméně cenná. Tady v Tróji to není o zachovalých chrámech, akvaduktech a perlách antiky, které nás ještě čekají. Tady je to o pocitu. O pocitu ze Schliemannem objeveného slavného města. O atmosféře místa, kde se odehrává děj vedle Bible a snad Koránu nejpřekládanější knihy dějin. Sem byla unesena nejkrásnější žena světa Helena, zde proti sobě bojovali hrdinové Hektor a Achilles (nikoliv Brad Pitt), zde lstivý Odyseus přišel s nápadem Trojského koně. Jeho replika ostatně stojí na kraji areálu a všichni se do ní podíváme. Na sedadlech zmíněného odeonu pak s Luckou posvačíme a s Petrem, vybaveným tlustospisem Iliady a průvodcem Michalem probíráme krvavé i poetické detaily Homérova eposu. Nádhera. Po prohlídce pak poprvé projevuji povahu váhavého střelce, kdy odkládám koupi krásného trika s bojovou scénou Achilles versus Hektor na jindy. Chyba. Jinde už tak pěkný skalp neseženu.

Tak se aspoň vykoupeme večer v moři. Kemp leží přímo u něj a lemují ho zbytky prostých antických sloupů a kvádrů (aspoň si to myslím). Ostatně zde v Örenu, v Edremitské zátoce jsou dle průvodce poblíž kempů i nějaká archeologická naleziště. Ale nejsou síly a ani Corky nic bližšího neví. Vychutnávám a fotím o sto šest krásný západ slunce nad Egejským mořem.

Z Pergamonu pergamen, po Efesu pivo

neděle 29.8.

Dnes nás mají čekat dvě antické perly známé i u nás. Pergamon (jehož oltář jsem viděl asi před deseti lety v Berlíně) a kdysi stotisícové město Efes, prý po Pompejích nejzachovalejší antické město. Říkám si, že tohle nemůžeme stihnout. Po cestě nás tentokrát staví policajti, ale vše proběhne v dobrém duchu, jsou zvědaví hlavně na česká kolečka a chtějí si popovídat.

Na pergamskou akropoli přijíždíme po malém bloudění něco před desátou a hned u vstupu se nám ježí vlasy na hlavě. Jestliže Trója stála patnáct lir, zde Turci už chtějí dvacet. Student nestudent. (Jedna lira dělá nějakých třináct korun). Tak jdem. Vždyť Pergamon bylo jedno z nejvýstavnějších měst helénského světa, které konkurovalo Alexandrii. Z té ale dnes nezbývá nic, zato zde se proměňujeme na nefalšované Japonce. Na akropoli poutá nejvíce korintský chrám císaře Trajána a obrovské divadlo s nejpříkřejším sklonem vůbec. Díky tomu působí scenérie opravdu majestátně. Dvě hodiny se proplétáme mezi mramorem a sluncem a hodinu si necháváme na cestu dolů k červené bazilice, kde má stát autobus. Lituji, že neuvidím agoru a Asklépion, které jsou příliš vzdálené, v moderním Bergamu. Snažím se je tedy najít alespoň objektivem svého fotoaparátu, i to však marně. Cesta dolů probíhá v klidu až do chvíle, než se ztrácí v bodláčím zarostlé pěšince kamzíků. Jsme s Luckou dost naštvaní, jsme si jisti, že jdem blbě. Lucka jako tradičně při sestupu padá. Nakonec přece jen nacházíme silnici a autobus a až tady se dozvídáme, že cesta skrz díru v plotě byla ta pravá. Chtělo by to zdůraznit předem, abychom věděli, na čem jsme. Ale to už se v autobuse srovnáváme s batohy i vedrem a míříme na Efes.

A rovnou se připravujeme znovu předražené vstupné (bratru znovu asi 250 Kč,-). Navíc to u pokladen značně trvá, takže pochybuji, že mi budou dvě a půl hodiny stačit a vyrážíme tak s Luckou rovnou k divadlu. V Řecku jsem viděl Epidauros, před pár hodinami Pergamon a tohle je další kolos. Prý pro 40 tisíc diváků. Stále se v něm hraje. Rád bych někdy nějakou hru v antickém amfiteátru zhlédl. Ani bych jí nemusel rozumět. Jen ji vidět v těch kulisách. Posedíme a vyrážíme za dalšími skvosty. Všechny trumfují dvě sloupová patra průčelí Celsovy knihovny ze 2. století našeho letopočtu. Zde jsou davy lidí a i my zde zůstáváme, jak to nejdéle jde. Nechci nudit tím, čím vším jsem sám byl nadšen (ano úplně vším), památek je zde opravdu mnoho: Hadriánův a Domitiánův chrám, Trajánova fontána, Héraklova brána, odeon a posedíme i na veřejných záchodcích.

Když jsme u těch starověkých záchodků, tak ty novodobé se po celém Turecku nachází naprosto všude. U každé památky. Pravda, často zpoplatněné půl lirou až celou lirou, ale fakt, že zejména dívčí část populace nemusí pobíhat hledaje, kde by si odlehčila je pro Turky rozhodně dobrou vizitkou. Toalety jsou navíc i v té nejzapadlejší vísce v horách celkem čisté a z drtivé většiny nejen turecké, ale i evropského typu. Efes

Vraťme se ale do tohoto kdysi slavného města, známého i návštěvou sv. Pavla. Já s Luckou navštěvuji po prohlídce areálu místní stánky. Chci knihu. První prodavač mi nabízí tlustší svazek za 20 lir a o něco tenčí nový, v různých jazykových mutacích za pouhých 5 lir. Pátrám v čem je zakopaný pes, ale asi v ničem, tak knihu s nadšením beru. A už přecházím na druhou stranu pro trička. Achilles to není, ale pro jedno se rozhoduji a s prodavačem si svou špatnou angličtinou povídám o Milanu Barošovi (ví, že jsme Češi). Galatasaray je prý obchodníkův klub a Milan Baroš je jednička (dokud dává góly, doplnil bych). Lovím z hlavy informaci o pár let starém vítězství istanbulského klubu v poháru UEFA. Potěší ho to, slevu nicméně nedostanu. I tak je to příjemný nákup.

Večerní kemp vzdálený jen pár minut je i přes větu „nezvykejte si“ opět vybaven bazénem. Večer nám Corky ještě popisuje celou trasu, která nás čeká a Michal vykládá historii Artemidina chrámu (jednoho ze sedmi divů světa) a moderního města Selçuk nad starým Efesem, které nás čekají zítra.

Od divů světa lidských k divům světa božím

pondělí 31.8.

K Artemidinu chrámu, resp. k tomu, co z něj zbylo, vyrážíme ráno po osmé hodině, tentokrát po svých. Po cestě budí pozdvižení cvičící stroje – taková venkovní posilovna pro veřejnost v malém parčíku. Něco jako naše prolézačky, ale pro dospělé. Dobrá věc, u nás jsem se s tím zatím nesetkal, i když v Praze to prý mají. Přístup ke chrámu je zdarma, na okraji tradičně postávají prodejci suvenýrů a nabízí vše možné. No ke chrámu…on je tu ve skutečnosti postavený jeden jediný sloup a část druhého. Plocha základů a trosek chrámu je ale tak obrovská, že si v kombinaci s osmnáct metrů vysokým sloupem jakž takž dokážu představit, proč byl slavný chrám řazen mezi sedm divů starověkého světa. Uděláme pár fotek a vyrážíme s Luckou tradičně provázeni Frantou do moderního Selçuku.

Termín moderní je opět relativní, první co po půl hodině navštěvujeme, jsou totiž velmi romantické zříceniny baziliky nebo spíš celého komplexu z dob císaře Justiniána (6. století). Ze stavu památek tady i v celém Turecku mám opravdu radost. Je skvělý. Vše upravené, názorné, dobře popsané, tady u baziliky sv. Jana (autor posledního a nejhezčího evangelia zde má i hrob) se dokonce zahradník stará o pro nás roztodivné květiny. Po opuštění areálu vyrážíme již sami do města. Stavujeme se na poště, v moderní mešitě a ochutnáváme poprvé zdejší silný, slazený černý čaj, podávaný v deckových skleničkách s podšálkem. Obvykle za jednu liru. Při jeho popíjení pozorujeme zdejší obyvatele. Vrásčití staříci v baretkách, košilích a vestách posedávají a usrkávají čaj a probírají nejrůznější dění. Ženy byste tu hledali marně, ostatně u nás v hospodě také převažují muži. Tento obrázek diskutujících stařešinů se nám v dalších dnech naskýtá ještě mnohokrát. Až na zpáteční cestě procházíme kolem archeologického muzea. Na ně už ale nemáme čas, což mne docela mrzí. Klučina nabízí dřevěné píšťalky a to je ze Selçuku asi tak vše, čeká nás přesun do vnitrozemí.

Před Pamukkale trochu bloudíme po prašných cestách, jednou se otáčíme téměř na peróně místního vlakového nádraží. Při příjezdu do městečka už zdálky vidíme zjevení bílých travertinových skal posetých jezírky, u silnice bují obchodní život, jeden z prodejců nám knížky nabízí dokonce přímo v autobuse. Jiný agent nás nakonec přesvědčuje, že jeho kemp je nejlepší. Přes tradiční bazén se zdržujeme co nejméně, abychom toho co nevíc stihli na skalách a výše. Přece jenom, je už pět hodin. Vyrážíme tedy směr bílá masa a u vstupu platíme znovu dvacet lir. Efes Pochvíli musíme vyzout boty a s Luckou litujeme, že nemáme plavky. Je to nepopsatelné. Lucka by nejraději zůstala tady, poměrně dole a ráchala se ve vlažných jezírkách. Nakonec se domlouváme, že budeme pokračovat. Nad bílou masou nás totiž čeká další řecko-římské město – Hierapolis. Po vystoupání kaskád to zprvu nevypadá na nějaký šlágr, zvláště ve srovnání se včerejším Efesem, ale chyba lávky. Už na vrcholku mohutného divadla (připadá nám ještě zachovalejší než to v Efesu), víme, že to stálo za to. Je tu vidět téměř celý areál, ale za cíl si vytyčujeme ještě vzdálenější metu. Místní nekropoli, na kterou nedohlédneme. Cesta k ní, kolem nejrůznějších bazilik, agor a chrámů trvá přes půl hodiny. Ale stojí za to. Podobný areál obřích sarkofágů, zdobených reliéfy i večerními paprsky zapadajícího slunce, jsme dosud neviděli. Musíme se obrátit, abychom stihli samotný západ nad bílou travertinovou masou. Některé hrobky vyrůstají přímo z jejího okraje a nebýt rozkvetlých květin, vypadaly by jako vyrůstající ze sněhu. Tady to chtělo rozhodně víc času.

Zpáteční cesta je okořeněna příjemným koupáním a nepříjemným zážitkem pro Lucku, kterou bodnul sršeň či přerostlá vosa (kterých tu létá v Turecku dost) zespodu do nohy. Je tma a musíme tedy pomalu dolů, máme také obavy, aby jí šlapka nenatekla. Nemohla by chodit. Později zjišťujeme, že s podobnou zkušeností zde není sama. V kempu proto nasazujeme kombinaci cibule a zirtecu, která do rána pomáhá, v dalších dnech je to lepší.

Pohodička na vlnách

úterý 1.9.

I s ohledem na uvedené jsme rádi, že příští den je vyloženě pohodový. Za okny autobusu se nám opět objevuje moře, tentokrát Středozemní. Na plánu máme pouze koupání a noc na lodi. K moři sestupujme od autobusu na nějaké tři hodinky na nádhernou uzavřenou pláž. Pláž

Vedro je opravdu strašné, proto si od na vše připraveného Turka pronajímáme ihned slunečník. Koupání je to fantastické, přesto se díky vedru vracíme do autobusu úplně zmordovaní. Na nákup zastavujeme v městečku Kaş, je tak horko, že mám chuť lehnout si do chladících boxů. A nejsem sám. Proto se nepouštíme do žádných větších akcí a záhy usedáme do restaurace, abychom se osvěžili a napsali pohledy.

Po další kratší jízdě přijíždíme do přístavu, kde si přebalíme batohy na noční pobyt na lodi. Začíná další romantika. Na lodi nás vítá vlajka s Atatürkem, (tohohle otce moderního Turecka zde člověk potkává opravdu na každém kroku) a kapitán se svým asi jedenáctiletým synem. Loď je to nevelká, akorát tak abychom se na ni v počtu slabých čtyřiceti pohodlně vlezli. Těsně před západem slunce zastavujeme na vykoupání, které několik z nás využívá ke skokům z horní paluby. Pak už míříme k malému ostrůvku u jehož břehů budeme ať už na lodi. Na zdejší vyhlídce s Luckou při úplňku povečeříme a vracíme se na loď. Kolem půlnoci volíme přes stále probíhající zábavu přespání na palubě (někteří ty nervy nemají a šli spát na břeh), po včerejším zážitku se Lucka totiž bojí lítacích potvor se žihadly :-)

Následující den se probouzíme po svítání a někteří začínají raním koupáním. Mezitím přijíždí na malém člunu kapitánova manželka s asi 4letou dcerkou. Přivezli zásoby, ze kterých nás čeká příjemná osvěžující snídaně. Nadále nám pak celá, velmi sympatická rodina dělá společnost až do konce plavby. Vyrážíme na další koupací pauzu. Lucka tvrdí, že tak fantasticky jako včera a dnes si v moři ještě nezaplavala. Společnost nám dělá několik místních loděk. Jedna z nich se stařenkou v šátku a pořádných sukních na palubě přiráží k našemu levoboku. Babička se opírá o naši loď a dobrou půl hodinu nabízí své zboží. Nakonec uspěje aspoň s nějakým čajem nebo něčím podobným. Pokračujeme k potopeným ruinám antického města Kekova. Moc toho z něj nezbylo, nějaká ta vstupní brána, oblouk, schodiště na pobřeží či pod průzračnou hladinou. Poslední zastávku činíme poblíž ostrova Siména s množstvím lýckých sarkofágů, jeden vyčnívá nedaleko nad mořskou hladinu. Dopoledne završí početná skupina hromadným skokem z horní paluby a vyrážíme zpět na pevninu. Před obědem sedáme do autobusu a žvýkáme tradiční chleba s paštikou.

Hroby a plameny

středa 2.9.

Do Myry přijíždíme kolem jedné hodiny odpolední a už zdálky je vidět, že areál je sice malý ale rozhodně ne nezajímavý. Na první pohled sice další antická zastávka, na druhý však trochu něco jiného. Myru obýval ve starověku zdejší národ Lýků, který byl sice pod vlivem Řeků a později pochopitelně Římanů, ale své tradice si udržel. Důkazem toho jsou monumentálně vytesané hrobky vysoko ve skalách nad našimi hlavami. Pro Lýky byla odtud bližší cesta do Nebe. Ale jak to v těch výškách tesali a kolik se jich u toho zřítilo do hlubin by mne docela zajímalo. Vedle se pak ve skalnatém terénu rozkládá další monumentální divadlo, opět nesoucí římskou podobu ze 2. století. Na areál nám stačí něco přes hodinu i s tím, abychom poznali, že se zde nacházíme v ruské sféře vlivu. Ruština tu drtivě převažuje jak u četných neomalených turistů, tak u zdejších prodejců. Něco jako naše Karlovy Vary. Myra

Kemp, do kterého později přijíždíme, konečně splňuje Corkyho výhružky. Je zatím nejslabší, má pouze jedinou sprchu, nicméně nejdražší z celé naší cesty. Přesto i zde je záchod evropského typu. Nestačíme se ani rozkoukat a už většina z nás vyráží na tůru po zdejším národním parku Olympos. Jdeme ve svižném tempu, borovicovým lesem a kulisu nám činí zdejší nejvyšší vrchol, turecký Olymp. Naším cílem jsou tajemné přírodní plameny Yanartaş, které zde samovolně hoří přímo ze země. K samotným ohňům se dá vystoupat i pohodlnější cestou než jsme volili my, proto jsou zde značné davy opět hlučných ruských turistů ale i Němců, Francouzů a jiných. Plamenů hoří na celé ploše asi dvě desítky, některé větší, jiné menší, průměrně takové ohníčky na opékání buřtů. Dodnes není spolehlivě vysvětleno, jak se plyn samovzněcuje, pokud tedy nepřistoupíme na jistě poutavou antickou legendu, podle které se nacházíme nad kovárnami boha Héfaista, či ještě strašidelnější, že na těchto místech zahubil hrdina Bellerofontes tříhlavou bestii Chiméru. Zpátky sestupujeme již za úplné tmy zmíněnou pohodlnou cestou přímo k parkovišti. Před spaním se ještě procházíme s Luckou po městečku pár minut od kempu.

Sídlem orlů k jevišti Můz

čtvrtek 3.9.

Ráno pak mírně nevyspalí vyrážíme směr další dvě antická místa Termessos a Aspendos. Věřím, že někteří už budou z té antiky přesycení, já si ji ale stále užívám, jak jen to jde. K Termessu přijíždíme kolem jedenácté hodiny a dostáváme tři a půl hodiny času na jeho prohlídku. Důvody k tomu jsou. Tohle orlí hnízdo ač nedaleko moře se nachází ve výšce 1000 m.n.m a hory a skály ho učinily nedobytným i pro vojska samotného Alexandra Velikého, když tudy táhl pokořit Persii. Ani žádní turisté jej naštěstí neokupují. Škrábeme se do vrchu pěknou chvíli než přicházíme k prvním zarostlým troskám gymnasia. Od něj to zas nějakou dobu trvá k monumentálnímu pobořenému divadlu s ještě monumentálnější oponou horského masívu. Všechny obří bloky kamenů leží tak, jak je zanechalo zemětřesení ve 4. století n. l., kdy město zaniklo. Nejlépe to je vidět na vzdálené nekropoli, kterou stoupáme vzhůru k vyhlídce. Mnohatunové zdobené sarkofágy divoce zpřevracené s rozlomenými víky, tak jak je ponechal sám Zeus. Archeologický průzkum zde asi příliš neprobíhal, bylo by to ve zdejším terénu pravého orlího hnízda náramně obtížné. Po dvou hodinách dorážíme k malé rozhledničce, kde nám dva sympatičtí Turci hned, stejně jako celé naší skupině, vaří čaj a rádi se s námi fotí. Cestou dolů zaujme Lucku nejvíce asi 20 cm dlouhá agama, kterou pár minut pozorujeme. Místo je to pro draky jak stvořené. Aspendos

Přívaly antiky odrážíme ve čtyři hodiny odpoledne krátkou japonskou zastávkou v Rusy okupovaném letovisku Antalya u zdejšího vodopádu Kalprus Kaldra. Padá z útesu rovnou do moře. Inu fotogenická záležitost.

K Aspendu přijíždíme pozdě odpoledne a za 15 lir nám musí stačit hodina a půl muziky. Areál je sice velký, ale nejzajímavější je bezesporu zdejší římské divadlo – nejzachovalejší toho druhu na světě. O jeho rekonstrukci se postaral Atatürk. Na zbytek času vyrážíme do areálu, v půlce cesty však již Lucka vstupuje do stávky, že je to všechno stejné a usedá na pobořený sloup. Pokračuji tedy sám, za vidění stojí bazilika a zdálky mohutné oblouky akvaduktu. Na zpáteční cestě Lucku vyzvedávám a ještě jednou sedáme do nejzachovalejšího antického divadla. Lístky na představení musí být pěkně drahé.

Po západu slunce přijíždíme do kempu nebo spíš tábořiště v kaňonu řeky Köprülü, kde budeme mít zajištěný následujícího dne i rafting.

Adrenalin v kaňonu Köprülü

4.9. pátek

V pátek totiž přichází výrazná programová změna, čeká nás nejprve menší tůra, avšak s broděním v řece a hned po ní 12 km na raftech, dolů po řece do místa našeho nocležiště. Na start cesty nás Honza zaveze a kolem římského mostu vyrážíme nejprve kaňonem vysoko nad řekou. Když už to nejde dál, sestupujeme dolů a překračujeme chladnou, ale průzračně čistou řeku. Dál pokračujeme vedlejším ramenem, v jednom místě se brodíme ponoření až po ramena s batohy nad hlavou. Voda je zde však teplá a klidná, na dně se prohánějí krabi. Pro všechny je to velká zábava. Poslední úsek vystoupáme na silnici a pokračujeme na vyhlídku nad celý kaňon. Zpáteční cestu absolvujeme rovněž po cestě nad kaňonem. Rafting

V poledne dorážíme k autobusu a rovnou si navlékáme vesty a odkládáme vše, co nechceme utopit. Zaplňujeme celkem 4 rafty po 8-9 lidech plus zkušený kormidelník. Ten náš má ošlehanou atletickou postavu a výraz drsného playboje. Úplný Sagvan Tofi v nejlepších (osmdesátých) letech. Ruské povely pívuo-vuodka dělají jízdu pořádně zábavnou. Jedu na vodě poprvé a pořádně si to užívám. A nejen já. Někteří se shazují do ledové vody, cákáme po sobě pádly, narážíme do sousedních lodí, potápíme dva Japonce na kajaku (raftingu na řece si dopřávají turisté z tradičních zemí), o zábavu se u nás stará mimo kormidelníka hlavně řidič Honza. Myslím, že tohle je pro všechny bezvadné zpestření programu.

Tento vydařený pobyt na řece Köprülü jedeme odpoledne uzavřít poslední čistě antickou zastávkou naší cesty – městem Side. Památky jsou zde krásné – bazilika, Apollónův chrám na břehu moře, agora. Všude ale vládnou němečtí a ruští turisté, čemuž bohužel odpovídají i ceny a tu a tam chování zdejších rozmazlených prodejců. Protože se památky nachází uprostřed novodobého města, nejsou naštěstí zpoplatněné. Jediný vstup se platí do divadla, investovat se mi, světe div se, již nechce. Musel bych i tak sám bez Lucky. Lze si ho stejně prohlédnout z agory s čímž se spokojím. Když nepočítám dva odeony, je to naše již sedmé divadlo a těm předchozím se rovnat snad nebude.

Tím opouštíme až do Istanbulu svět dórských, iónských a korintských hlavic, svět řeckých dramat, reliéfů lázní, prostě toho báječného antického světa a čeká nás druhá polovina , řecko-ortodoxní i ryze turecká, která ale nebude o nic méně zajímavá. Snad naopak.

Večer trávíme v nádherném kempu na břehu moře (až do Istanbulu opět naposledy) Kemp vlastní nějakým záhadným způsobem Švýcarka a všechno tu tedy funguje jako hodinky. Po deváté hodině se setkáváme na pláži nad vínem a různými pochutinami na další karimatka párty a bilancujeme dosavadní průběh.

Turecká podoby Islámu

5.9. sobota

Sobotní cesta do nitra anatolské plošiny do města Konya trvá více jak čtyři hodiny. Dle Corkyho se tu setkáme s nejortodoxnější podobou Islámu, zahalenými ženami i muži, přísnými pravidly v mešitách a pevnou islámskou morálkou. Co však nevidíme. Po loňských zkušenostech z marockých medín nám s Luckou Konya připadá jako moderní tolerantní město, ženy jsou pravda zahalenější a muži nosí dlouhé kalhoty, ale to je tak vše. Jinak nás Konya mile překvapuje. Tedy až na ten kebab, ten byl značně ošizený. Hlavní ulicí přicházíme kolem Aladinovy mešity do zdejšího hlavního lákadla – muzea – kláštera Řádu tančících dervišů. To je hrobkou i připomínkou na světce Mevlana, zakladatele Řádu. Díky tomu je také Konya poutním místem pro celé Turecko a ve všech krámkách se suvenýry narazíte na sošky tančících mnichů. Na zpáteční cestě si dlouze povídáme s Turkem, který nás přesvědčuje o tom, že čeští turisté v Konyi navštíví vždy dvě věci. Muzeum a jeho obchod. I když si od něj žádný z jeho nepostradatelných věcí nekupujeme, rozhovor je to vcelku vtipný a přátelsky se rozcházíme. Kdeže jsou agresivní maročtí prodejci.

Sobotní kemp se nachází pár minut od naší druhé zastávky – zájezdního osmanského hostince v Sultanhani. Přestože jde o hostinec, jídla se zde nedočkáme, je to opět památka na doby minulé, kdy tudy putovaly středověké karavany obchodníků. A rozhodně stojí za vidění, jednoduché místnosti i velké klenuté prostory, strážní centrální věž i nějaké to staré nářadí či trakače. Mustafa Kemal

Naproti karavanseraje (tak se hostince jmenovaly) pod půlkruhem vlajek v půlkruhu nejvýznamnějších tureckých vládců spočívá na stylizované turecké mapě znovu všudypřítomná hlava Mustafy Kemala – Otce všech Turků. Prohlížíme si ji po večeři cestou po obchodech v městečku. Proti západnímu i jižnímu pobřeží je viditelně chudší, prodejci nás vydatně zvou do svých krámků, hlavně do toho s alkoholem. Dáme však tentokrát přednost pozornosti majitele kempu a popíjíme ovocný čaj.

V nitru skály hledej kostel

6.9. neděle

Do kaňonu Ihlara přijíždíme relativně brzy, již po deváté hodině ranní. Kraj je zde již výrazně chudší, přes prašnou cestu přechází stáda ovcí a krav, zvířata jsou však (opět narozdíl od loňského Maroka) očividně v dobrém stavu a dobře živená. První krátkou zastávku dělá Corky u vesničky Selime. Poprvé se tu setkáváme s roztodivnými skalními útvary, do kterých si lidé asi od 11. do 14. století dlabali své příbytky. Ať už kvůli ochraně před nájezdy Turků nebo kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám. Skály jsou sopečného původu, z tufu, který je asi podobně měkký jako náš pískovec. Pro představu jako, kdyby naše Prachovské skály byly prošpikované hustou sítí okýnek a výklenků. Působí to jak z nějakého sci-fi snímku. Aby také ne, když se tu natáčely Hvězdné Války. Na seznámení to stačí a vyrážíme proto o kus dál na společnou túru kaňonem řeky. Interiér skalního kostelíku Břehy jsou opět lemovány dříve obydlenými skalními útvary. Zde se setkáváme s řeckými – byzantskými skalními kostelíky. Zvenku opět jen jednoduchý otvor do skály, uvnitř však nečekané prostory na půdoryse kříže i složitějších útvarů. Nechybí ani ze skály vytesané sloupy se zdobnými hlavicemi. Asi jako v běžném kostele. Stěny zdobí tradiční byzantské fresky Krista a světců. Někde v lepším, jinde již v dosti poničeném stavu. Cestou potkáváme mimo místních oslařů tu a tam skupinky turistů – opět německých a ruských a dokonce i dvojici Čechů. K autobusu přicházíme kolem půl druhé a vyrážíme na nejvýchodnější cíp naší cesty, do pohoří Ala Daglari.

Čeká nás ještě večerní výstup do základního tábora Arpalik, ze kterého se zítra někteří z nás vydají k vrcholu Embler. Nejprve přebalíme batohy na místní pstruží farmě (kde budeme nocovat po sestupu z hor), naložíme (až na pár masochistů) krosny na traktůrek, který se podařilo sjednat na odvoz batožiny a vyrážíme k místu výstupu. Budeme muset překonat nějakých pětset až šestset výškových metrů, tábor leží v nadmořské výšce asi 2 200 m n. m. Prudké stoupání netrvá ani dvě hodiny a už se před námi rozkládá planina a za ní mohutné štíty pohoří. V tábořišti se setkáváme s našimi batohy a traktůrkem, který dorazil oklikou po cestě. Můžeme rozbalit stany a vše teplé, co jsme si na dnešní chladnou noc nabalili.

Nahoru na horu

7.9. pondělí

Zítřejší den časně ráno vyráží asi tři čtvrtiny osazenstva k vrcholu Embler (3 723 m n. m.) Již předchozí den z autobusu byl odevšad viditelný mohutný zub nejvyššího vrcholu Demirkazik Tepe (3 753 m n. m.), za kterým se skrývá Embler a soudě podle něj, nebude to lehké. No my s Luckou to lehčí máme. Alespoň já plivu krev už při výstupu na Lysou Horu a Lucka věčně při sestupu dolů klouže po zadku, proto volíme odpočinkovější den. Mezi stany se pase na trsech drobných keříků stádo ovcí. Vyrážíme po snídani úžlabinou mezi štíty hor, kde vede cestička, která by nás měla dovést k jezeru. Ala Daglari Až tam sice nedorážíme, přesto je to nádherný výlet na čtyři hodiny. Po cestě potkáváme jednoho Turka na koni a tři turisty, jinak ani živáčka. Všímáme si zajímavých rostlin, ale především nádherných skalnatých útesů pohoří Ala Daglari. Když jdeme v jejich stínu, je chladněji, na slunku to naopak docela pálí. V horském prameni doplňujeme vodu a zpátky přicházíme tak, abychom si mohli uvařit něco k obědu. Část osazenstva se tu opaluje a komunikuje s pasáčkem ovcí, dostali jsme nějaké ovoce. Před třetí balíme a plně naložení sestupujeme z tábora dolů, tentokrát po cestě. S pohorkami jsme si nějak nesedli do noty a nohy máme ze sestupu značně dobité. Ostatní mají dorazit dolů kolem půl šesté. My co, jsem nešli na vrchol se tu postupně scházíme v autobuse, ale ostatní nikde. Honza nás tedy odváží na 4 km vzdálenou pstruží farmu, kde netrpělivě čekáme co zbytek. Už je tma. Nakonec všichni zdárně přijíždí kolem deváté hodiny. Jsou zamlklí, někteří na první pohled hodně unavení, ale vrchol zdolali. Všem bodne připravená večeře v podobě grilovaných pstruhů a výborného salátu.

Skalní i podzemní města

8.9. úterý

Místní ženy Pokračujeme tam, kde jsem skončili v Ihlaře. V Kappadokii, sopečné krajině roztodivných útvarů jak z jiného světa. Dopoledne asi v jedenáct zastavujeme v údolí Soganli a procházíme zdejší skalní příbytky i kostelíky. Aby bylo jasno, dnes už ve skalách snad až na nějakou výjimku nikdo nežije, bílou barvou lemovaná okénka slouží jen jako příbytek pro holuby. Některé kostelíky jsou vytesané ve skále pouze uvnitř, jeden dva mají však skálu původně tvaru komolého kužele upravenou do podoby kostela s věží i zvenčí. Uvnitř obdivujeme nezbytné fresky, sloupy i oltáře. Současná vesnice tu navazuje přímo na skalní město a v některých vyhloubených jeskyních budou možná i nějaké ty sklady. Dole je pak znovu bohaté tržiště, kde zaujmou zejména místní panenky. My však dáváme přednost dobrému jídlu – placky se zeleninou – göslemë, i výborný sýr a nezbytný čaj přijdou vhod.

Jestliže nás překvapovaly dosud prostory vyhloubené ve skalách i podivné tvary skal samotných, v Derinkuyu na povrchu nenajdeme nic. Když nepočítáme moderní město s krámky a křesťanskou bazilikou. Nachází se tu ale čistě podzemní město, jedno z třicetišesti v Turecku dosud nalezených. Hloubili je už Chetité, popisuje je ve své Anabázi historik Xenofón, který tudy táhl s armádou na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l. a ve středověku se zde křesťané snad ukrývali ať už před Turky či před horkým sluncem a chladnou nocí. Postupně sestupujeme sítí chodeb a místností až do hloubky osmi pater. Historikové soudí, že tu mohlo žít 3–50 tisíc lidí, což je sice rozptyl značný, ale ukazuje, že nešlo jen tak o nějakou díru v zemi pro dvacet loupežníků. Vždyť se tu nachází i kostel, něco jako shromaždiště či škola. Zpřístupněná je ale jen část chodeb. Důmyslný je zejména systém zavalovacích kamenů, který měl oddělit v případě útoku jednu část od druhé. Únikových chodeb bylo samozřejmě více a město bylo prakticky nedobytné, jedinou možností bylo vyhladovění. Podzemními chodbami procházíme asi hodinu, některé z nich jsou dosti stísněné a neradno tu chodit s batohem na zádech, pokud si ho nechcete zbrousit o strop. Po výstupu na světlo se Lucka rozhoduje pro koupi knížky o Kappadokii neb tento kraj stojí opravdu za to, a pohybujeme se v něm několik dní.

Poslední, co v úterý stihneme je zastávka u kráterového jezera Nar. Mají se tu nacházet termální prameny, ale nějak vyschly. I tak je to příjemná zastávka, kterou Corky i pár dalších nadšenců okoření vykoupáním i s plaveckým závodem. Navečer odjíždíme do zdejšího největšího trháku, do údolí Görëmë, které je prakticky celé složeno jen tufových kuželů provrtaných obydlími i kostely. Velmi solidní kemp uprostřed těchto útvarů má kulisy k nezaplacení. Někteří vyráží do městečka, večer se scházíme na poslední karimatka párty, protože jsme, aniž si to uvědomujeme v posledním kempu. Zítra už bude noční přejezd, Istanbul a další noční přejezdy. Nějak moc to utíká.

Největší termitiště Kappadokie

9.9. středa

Ráno balíme a vyrážíme (tedy asi třetina z nás, jak odhaduji) do muzea pod širým nebem. Je to placený okruh se zdejšími kostely, kterých je tu kolem deseti. Jejich fresky jsou jednoznačně nejzachovalejší (nebo nejlépe restaurované) jaké jsme dosud viděli (opět převažuje Kristus a apoštolové i jiné byzantské výjevy), a procházka, pokud přistoupíme na nekřesťanské ceny tureckých vstupů, za tu investici rozhodně stojí. Vynecháváme pouze jediný kostel, dle naší knížky sice uvnitř nejhezčí, nicméně zpoplatněný dalšími osmi lirami. Ostatní ho bohatě nahradí. Mimo kostelíků je tu i mnoho hospodářských místností, kuchyní, skladů, jídelen s dlouhými lavicemi a stoly, to vše vytesáno z jediného kusu kamene. O půl jedenácté máme sraz se zbytkem a vyrážíme z turistického městečka Görëmë na pochod údolím směrem ke skalnímu městu Zelve. Po dvou hodinách cesty lemované kužely a provrtanými skalami nejrůznějších tvarů a barev děláme zastávku na oběd ve zdejší vesnici. Nad námi se tyčí opět cosi jako obří termitiště, sídlo národa nižšího vývojového stupně z jiné planety či věků barbara Conana. Usedáme do restaurace a protože nás velká část volí jednu, rodina se nestačí otáčet, zapojeny jsou i obě děti, jeden člen rodiny musí na motorce vyrazit i pro další chleba (turecký „ekmek“) Během oběda se strhne prudký liják, vůbec první za celou dobu. Naštěstí jsme pod střechou, i když se musíme trochu přesouvat. Na místo srazu pak přicházíme po dešti pozdě a Corky naznává, že pokračovat promočenou blátivou cestou by nemělo smysl. Během pár minut pak s rychlostí Michaela Schumachera přijíždí Honza s autobusem a odváží nás do Zelve.

Tohle skalní město je asi nejautentičtější. Lidé tu žili ještě v padesátých letech 20. století. Vláda však všechny vysídlila, prostředí je to určitě nezdravé a částečky prachu způsobovaly rakovinu plic. Památka je to ale úchvatná, opět jak z fantasy příběhu. Veliké shluky skal mezi celkem třemi údolími s obydlími a spletitými chodbami, to vše pro mnoho lidí. Takto holé, opuštěné působí romanticky, naopak představa, že z otvorů visí deky a prádlo, by navodila spíš dojem nějakých černošských slumů či ghett. Mezi dvěma skalními masívy vede i podzemní tunel, naštěstí někteří nezapomněli na čelovky, jinak je zde absolutní tma, kde si ani oči nezvyknou.

Venku u stánků se projevujeme s Luckou podruhé jako váhaví střelci, když necháváme ladem českou mutaci knížky o celém Turecku za slušný peníz. Skalní hrad Uçhisar V Istanbulu ji budeme těžce shánět a to za cenu ještě vyšší. Den zakončuje znovu v městečku Görëmë a na nedalekém skalním hradě Uçhisar. Tento chodbami protkaný vysoký skalní masív – jak jinak – sloužil k bydlení, o čemž znovu svědčí mnoho pater otvorů. My značenou chodbou (jinak bychom bloudili dodnes) stoupáme až na samý vrchol abychom se pokochali pohledem na západ slunce, který je zde mimořádně působivý. Jediná vada na kráse je, že slunce zapadá nad městem a nikoliv nad údolím tufových kuželů. Někdo to tu špatně zorientoval anebo by stálo zato, vidět i sluneční východ.

To je z Anatólie vše a nám nezbývá než nastoupit do autobusu a vydat se noční přejezd do Istanbulu. Jízda až na tradiční nepohodlí probíhá dobře do okamžiku, kdy nám na dálnici praskne pravé přední kolo. Naštěstí Corky, který je v té době za volantem zvládá situaci výborně. Čeká nás vynucená pauza na výměnu.

Do Nového Říma (1)

10.9 čtvrtek

Přes noční nechtěné dobrodružství přijíždíme do Istanbulu již před devátou hodinou raní. Po mostě přejíždíme Bospor, a aniž si to pořádně uvědomujeme, jsme opět zpátky na evropské půdě. Před ubytováním se vydáváme od hipodromu nejprve na krátkou společnou procházku na zorientování. Procházíme bývalým hipodromem kolem Konstantinova a Theodosiova obelisku, míjíme fontánu, dar německého císaře Viléma a odbočujeme do parku mezi dvě hlavní dominanty města – mešitu sultána Ahmeda zvanou „Modrá a známou Hagii Sophii. Mešity obcházíme do zahrad sultánského paláce kolem nejstarší chrámové stavby ve městě Hagia Irina a posléze si dáváme na chvíli rozchod. Vyplňujeme ho s Luckou sehnáním obstojné mapy v informačním centru, snídaní u místních prodejců preclíků a prvním nasáváním atmosféry nového Říma, založeného zde na Zlatém rohu bosporské úžiny, na rozhraní Evropy a Asie římským císařem Konstantinem roku 330. Dnes má i s aglomeracemi patnáct miliónů obyvatel. Samotný střed metropole, kde se pohybujeme, na nás hned od počátku dělá výborný dojem. Na jednu stranu zcela moderní, civilizované, čisté město, na druhou stranu plné tepajícího života, vůní, barev a nejrůznějších vjemů.

Přicházíme na sraz a společně se vyrážíme ubytovat. Náš hostel leží v samotném centru ani ne pět minut od Hagie Sophie. Nafasujeme s Luckou spolu s Viktorem a Ilonou čtyřlůžkový pokoj v suterénu a je to docela hardcore. Až na ta (patrová) lůžka tu není nic a do pokoje se prakticky vstupuje taky přes tyhle postele, hned za nimi je okno a půl metru za ním zeď. Ale co bychom chtěli za dobrou cenu přímo v centru. Navíc máme jistou snídani. V tuto chvíli ale poobědváme něco z našich zásob a vyrážíme do města.

První nutnou byť opět dvacetilirovou zastávkou je zmíněná dominanta Hagia Sophia, Aja Sofya, česky řečeno Chrám boží moudrosti. Istanbul-Hagia Sophia Nechal ji postavit roku 532 císař Justinián, nejslavnější i nejschopnější císař byzantské říše. Jeho úkolu se zhostili architekti Isidor z Míletu a Anthémios z Trallu, kteří za šest let stvořili vrcholné dílo pozdně antické či raněbyzantské architektury. Hlavní kopule měří v průměru přes třicet m a ve své době byla právem pokládána za technický zázrak. Když vstupujeme, nevíme přesně, co čekat. Zvenčí na nás neomítnuté zdivo nepůsobí určitě tak dobře jak protější Ahmedova mešita. Ve chvíli kdy se ale ocitáme uvnitř, je vše jinak. Ať bude Modrá vypadat, jak bude, na tohle mít v mých očích nebude. To nejde popsat, to se musí vidět. Z toho majestátného prostoru pod kupolí, tmavožlutých zdobených stěn a kleneb, mramorových sloupů, mozajek Krista, císaře Justiniána s manželkou Theodorou, z toho všeho na nás dýchá celá Byzance, všichni císařové i patriarchové, kteří tudy prošli. Velmi hluboký dojem udělala kdysi i na tureckého sultána Mehmeda II, když roku 1453 vstoupil vítězně do Konstantinopole. Nechal ji proto přeměnit na mešitu a přistavěl k ní čtyři minarety. Od roku 1923 je z ní z popudu Atatürka muzeum. Před chrámem si pak ještě chvíli prohlížíme zbytky hlavic a fasád basiliky císaře Theodósia II., která na tomto místě stála dříve, než ji na počátku 5. století zničilo zemětřesení.

Plni dojmů chrám opouštíme a živým parkem plným květin, laviček, kolem fontány pokračujeme ke druhé dominantě, Modré mešitě sultána Ahmeda z roku 1617. Jestliže Hagia Sophia je vrcholem Byzantského stavitelství, pak tady stojíme bez debat před vrcholem stavitelství osmanského. Z venčí opravdu vypadá tato mladší sestra snad ještě lépe, lemuje jí šest minaretů (za což sultán sklidil kritiku, že se chce rovnat Mekce, jejíž mešita měla jako jediná právě 6 minaretů). Arkádové nádvoří mešity je zaplněno lidmi i stánky, prodávají se zde v drtivé většině knihy s náboženskou i světskou tematikou, ale seženete zde i šátky či jiný sortiment. Vstup (zdarma) do mešity jde pomalu, návštěvníků je mnoho a ženy musí zahalit svá ramena i kolena do šátků. Lucka také dostává svou garderobu, vyzouváme sandály a vstupujeme. Prostor je to výrazně světlejší než o téměř čtrnáct století starší protějšek. Na svědomí to má obložení z modrých a bílých fajánsových dlaždic, spousta oken i lustry, které nám visí těsně nad hlavami, zavěšené na stovkách tenkých provazců. Samé ornamenty, žádné postavy (ty Islám zakazuje zobrazovat). V centrální, čtvercové části pod kupolí podpíranou čtyřmi mohutnými pilíři se na červeném koberci modlí věřící, turisté se tísní v jedné z postranních lodí, japonské fotoaparáty cvakají.

Po modré mešitě vyrážíme za další památkou. Chci vidět Yerebatan – antickou cisternu na vodu, opět založenou císařem Justiniánem. Jde o rozsáhlý podzemní sál stočtyřicet metrů dlouhý a sedmdesát metrů široký, který v dvanáctimetrové výšce podpírá více než třista sloupů. Kdo by řekl, že i v tak praktické stavbě budou nádherně zdobené hlavice sloupů, lákadlem jsou i dvě hlavy Medúzy ze starší římské doby. Procházíme po plošinách mezi kanály s vodou, kde plavou ryby, ztemnělý prostor osvětluje červené světlo. Připadám si jak Indiana Jones, který právě objevil ztracený podzemní chrám. Pro co nejlepší uchování v paměti si tu dáme v malé restauraci kafe.

Poslední památkou, kterou si pro dnešní odpoledne vybíráme, je Sulejmanova mešita. Na víc čas mít před večeří nebudeme. Cesta k ní vede jedné z hlavních ulic, plných obchůdků, restaurací (sem se určitě vrátíme povečeřet), menších mešit a mnoha dalších lákadel. Dále musíme projít velkým krytým bazarem. Ten jsme chtěli samozřejmě také vidět. Rozsáhlá síť ulic pod zdobenou klenbou, odevšad se k nám hrnou nabídky na koupi všelikých potřebných věcí. Ceny jsou zde ale vyšší (a prostor pro smlouvání tedy od počátku znevýhodněný, i tak si Lucka pár věcí prohlíží. Hovor se opět stáčí ke zdejšímu králi ligových střelců Barošovi. Na okraji se pak prodává zlato, kabelky, rifle a různé oblečení. To už se ale dostáváme na světlo a ulicí kde převládají krámky s konvičkami a čajovými sadami přicházíme k mešitě Sulejmana Nádherného, největšího z tureckých sultánů. Zvenčí opět stavba hodná sultánova přízviska se čtyřmi minarety, uvnitř bohužel probíhá rekonstrukce a tak máme možnost vidět pouze jednu z bočních lodí. Alespoň můžeme vystoupit do patra na ochoz. Je šest hodin a tak vyrážíme zpátky skrz krytý bazar na večeři. Vybíráme si restauraci, kde je můžeme znovu vybírat očima a tak objednáváme jeden talířek za druhým. Musaku, špenát, plněná rajčata, rýži a ještě pár věcí, které neumíme pojmenovat. Oblizujeme se až za ušima.

Za tmy pak vyrážíme zpět do centra, na hipodrom a do parku mezi dvě nejkrásnější mešity. Jestliže už přes den to zde žilo, teď se rej rozvíjí do ještě větších obrátek. Suvenýry jsou zavřené, teď nás lákají nesčetní prodejci nejrůznějších pochutin, zmrzliny, kebabů, cukrové vaty, zákusků, na co si kdo vzpomene. Památky jsou nádherně osvětlené a tak s báječnou náladou usedáme do parku mezi davy lidí. Lucka kupuje od malého klučiny za jedinou liru dřevěnou káču a dělá mu ohromnou radost. Nevím, jestli tou lirou nebo tím, že káču roztočila stejně zdatně jako on. Do hostelu se vracíme pozdě po jedenácté hodině.

Do Nového Říma (2)

11.9. pátek

Ráno po snídani na terase hostelu vyrážíme s Luckou do přístavu, rádi bychom na lodní výlet po Bosporu. Přidává se k nám ještě Ivča. Do přístavu dorážíme kolem desáté a hned se na nás sápou agenti lodních výletů, jejich lodě se nám ale zdají buď příliš malé, nebo cena vysoká, což v kombinaci s vlezlostí zabraňuje dohodě. Nakonec tedy vybíráme solidní loď s plavbou na dvě hodiny za dobrou cenu. Odplouvá sice až za 40 minut (z čehož se po nalodění vyklube hodina), ale je to asi nejlepší volba. Plujeme podél evropského břehu, od Galatské věže, kterou tu postavili Janované, když tuto část dobyli, kolem nejrůznějších paláců, mešit, míjíme spousty lodí výletních i nákladních, dva mosty spojující evropský břeh s asijským (po jednom jsme včera ráno přijeli), abychom vzápětí přepluli úžinu a při asijské straně pomalu dopluli zpět do výchozího bodu. Cestou nás pronásledují racci i kormoráni, vítr občas silně pofukuje (obloha je od rána spíše zatažená) a v průběhu plavby si proto dopřáváme skleničku čaje. Istanbul-archeologické muzeum

Když dorážíme z přístavu zpátky do centra, je již půl druhé, já toho chci vidět co nejvíc a současně nechci, aby mě Lucka, která by už jen tak bloumala a hlavně jedla, utloukla soškou tančícího derviše, takže volíme kompromis. Nejprve oběd, pak se uvidí. Po včerejším úspěchu se konzervativně vracíme na stejné jídlo a opět očima vybíráme další pochutiny. A opět je to lahoda.

Čas letí, je jasné, že sultánský palác již nestihneme a tak padá volba na archeologické muzeum. Lucka je už poměrně uondaná, zato já zářím. Sochy Chetitů, Asyřanů, smlouva slavné bitvy od Kadeše, římští císařové, Apolónové i Afrodity a dva největší trháky – slavná socha Alexandra Velikého a jeho sarkofág. Za tohle jsem i v tom časovém presu opravdu vděčný. Po muzeu už zvládneme pouze nezbytné nákupy a útratu posledních lir v kavárně a u obchodníků (s málem v kapse se smlouvá nejlépe :-)) a nezbývá než se vrátit zpět k hostelu. Odjezd je v šest. Tolik jsme toho nestihli a tolik si toho chceme připomenout znovu. Sem se musíme bezpodmínečně někdy vrátit, proto nezapomínám kontakt na hostel.

Tohle byl báječný Istanbul, tohle bylo báječné Turecko.

Epilog: Srbská metropole

12.9. sobota – 13.9. neděle

BělehradV pozdních hodinách přejíždíme turecké hranice a míříme domů. Dva noční přejezdy po sobě nám (a samozřejmě hlavně řidičům) překlenuje poslední velká zastávka. Devítihodinová pauza v Bělehradě, hlavním městě Srbska. Co o něm říct? Turci i jejich země mě nadchli (na úvodní otázku vstupu do EU odpovídám po více jak dvou týdnech rozhodné ANO). Zato ze srbské metropole jsem (a Lucka snad ještě víc) dost zklamaný. Co je tu zajímavého? Vybombardovaná ministerstva. Dobře. Velmi průměrný hrad, či spíš barokní pevnost podobná brněnskému Špilberku nad soutokem Dunaje a Sávy. Budiž. V ní muzeum vojenské techniky ze 2. světové války pod otevřeným nebem. To mne zaujalo asi nejvíc. A pak jedna velká pravoslavná katedrála (z 20. století), která se dosud staví a jediná rušnější barevnější ulice. Taková hodně slabší brněnská Masarykova. Zbytek je jedna velká šeď, ponuré tmavé, zaprášené budovy. Čekal jsem rozhodně víc. Ale zastávka tu být musí a tak ji trávíme v parku u hradu či na obědě a v kavárně. Fantastický dojem z celého zájezdu nám to rozhodně zkazit nemůže.

Do Brna přijíždíme v neděli před šestou hodinou raní, vděční za cenný den pro aklimatizaci a hlavně za všechny zážitky. Bez velkého přemýšlení za sebe mohu říci, že jsem si letošní turecký zájezd s Mundem užíval z dosavadních úplně nejvíc a není to tím, že by dvě předchozí cesty byly špatné. Naopak. Jinak bychom Mundo znovu nevyhledávali. Už teď vím, že v lednu budu jeho nabídku sledovat zas.

http://www.mundo.cz/cestopis/turecko/cermak

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .