Počátky osídlení Korfu
První stopy lidského osídlení na ostrově se datují přibližně před 50 – 40 tisíci lety, v období středního paleolitu. Nálezy z tohoto období se vyskytují především na jih od vrchu Agios Matthéos. Prehistorické nálezy dokazují, že Korfu bylo v paleolitu a neolitu silně ovlivněno kulturami Sesklo a Dimini, jejichž působištěm bylo především severní Řecko a jih Makedonie. Podle laboratorních expertíz z četných nálezů můžeme usuzovat, že téměř celé Korfu bylo v 5. – 3. tisíciletí před naším letopočtem relativně hustě osídleno.
Začátkem neolitu zde lidé, stejně jako v oblastech Středomoří, žili jako lovci a sběrači. Až s přibývající hustotou osídlení přišla takzvaná „neolitická revoluce“, při níž se z lovců a sběračů stali první pěstitelé a chovatelé. Lidé byli vlivem ubývajícího životního prostoru nuceni se usadit a začali se živit tím, co sami vyprodukovali. Dalším pokrokem pak byl například vynález pece na vypalování keramiky a cihel. Z tohoto období pochází nejméně dvacet nalezišť.
Ani o době bronzové, v období mezi 3. – 2. tisíciletím před naším letopočtem, toho moc nevíme. Během doby bronzové byl ostrov, ještě před přistěhováním Řeků, zřejmě osídlen Ilyriky, indogermánskými kmeny z Balkánu, jejichž vlastí bylo Ilyricum, rozkládající se mezi dnešním albánským pobřežím a řekou Morava v Srbsku.
Domněnkou Ilyrského osídlení ostrova částečně dokazuje také ilyrské jméno Kerkyra. Zdá se, že Korfu nemělo v období ranné doby bronzové žádné kontakty s nově se rozvíjejícími vyspělými kulturami v Egejské oblasti – Minoa.
Období stěhování národů
Teprve s rozsáhlým stěhováním národů, jež trvalo přibližně do roku 1900 před naším letopočtem , začaly na území dnešního Řecka pronikat kmeny Iónů a Achájců, předchůdci mykénských Řeků, které se postupně smísily s místními kmeny. Tyto kmeny založily na poloostrově Peloponés město Mykény, Tíryns a Pylos, které se staly základem mykénské kultury. O tom, že se tato vyspělá kultura dostala také na Korfu, vyprávějí mnohé mýty. Mykénský palác fáického krále Alkinooa, jenž navštívil jak Odysseus, tak i Iáson a Médea, však nebyl dosud nalezen.
Je zřejmé, že Mykéňané měli kontakty s Korfu. Doposud byl však učiněn pouze jeden nález z tohoto období – krátký bronzový meč, dnes vystavený v Britském muzeu v Londýně.
Vysoce vyspělá mykénská kultura zanikla během několika málo desetiletí, kolem roku 1200 před naším letopočtem. Začalo temné období úpadku a rabování, které mělo za důsledek rozsáhlá stěhování národů v řecké oblasti. S těmito posuny je spojován příchod dórských kmenů, jež roku 1000 před naším letopočtem položily základní kámen řecké kultuře. Předzvěstí doby železné se stal nový, stále důrazněji se prosazující materiál – železo.
Historie ostrova Korfu se datuje přibližně od druhé poloviny 8. století před naším letopočtem identická s historií hlavního města. Od tohoto období se nám začínají objevovat historická data a jména některých panovníků. Dle Plutarcha měli Korfu v 8. století před naším letopočtem, ještě před Korinťany, osídlit iónští Řekové z Euóbie. Tato informace však dosud nebyla potvrzena archeologickými nálezy.
Hospodářský a společenský systém na jihu Balkánského poloostrova dosáhl svého vrcholu a poté začal upadat. Země, obdělávaná primitivními prostředky, již nebyla schopna uživit neustále se zvyšující počet lidí – začalo období velkých expanzí do nových kolonií.
Expanze do nových kolonií, nadvláda Korintu
V roce 734 před naším letopočtem se obyvatelé vydávají na cestu do nových zemí, v čele se svým vůdcem Archiasem. Ten zanechává na ostrově Korfu Chersikratese, korintského šlechtice, který na území dnešního poloostrova Kanóni zakládá antické město. Volba poloostrova nebyla náhodná. Město se tak dalo podstatně lépe bránit před případnými útoky nepřátel. Nová kolonie na ostrově Korfu se začala velice rychle rozvíjet, což bylo dáno především její strategickou polohou.
Řekové, kteří v tomto období zaměřili své kolonizační úsilí na jižní Itálii a Sicílii, volili raději cestu lodí kolem ostrova Korfu, neboť přímá cesta přes otevřené moře pro ně byla příliš riskantní. A jelikož tyto lodě proplouvaly úžinou mezi ostrovem a pevninou, začalo se východní a severovýchodní pobřeží ostrova rozvíjet nejrychleji. Záhy si strategicky položený a hospodářsky vzkvétající ostrov začal činit stále větší politické nároky, čímž se začínal odpoutávat od mateřského Korintu.
Pro samotný Korint mělo Korfu obrovský strategický význam, a tak jen s nelibostí sledoval neustále se zvyšující ambice mladé kolonie. Nakonec se Korfu roku 664 před naším letopočtem postavilo proti mateřskému městu. Bitva, jež následovala, je nejstarší nám známou námořní bitvou Řeků. Přesto, že Korfovani tuto bitvu vyhráli, neznamenalo to vyostření vztahů mezi oběma rivaly, ba právě naopak. Začali společně budovat námořní flotilu, která pak dokázala zlomit moc několika silných soupeřů jak na Jadranu, tak i na Sicílii a v Egejském moři.
Ale, jak už to bývá, s přibývající mocí začalo přibývat také sporů. Ještě roku 630 před naším letopočtem společně založili město Anaktórion (na sever od ostrova Lefkás), načež začalo Korfu uskutečňovat vlastní kolonizační plány. K úplnému ovládnutí pevniny na sever od ostrova mělo přispět zakládání měst, mezi jinými i Epidamnosu (dnešního albánského přístavu Durrés), jež se později stalo předmětem sporu mezi Korintem a Korfu a bylo jedním z prvních podnětů k peloponéské válce.
Největšího rozmachu se dočkal Korint za 44-leté vlády tyrana Periandra (628 – 584 před naším letopočtem), který se snažil o nadvládu nad Jaderským mořem, aby si tak upevnil moc nad mořskou cestou do jižní Itálie. Roku 600 před naším letopočtem se mu podařilo také zpětné dobytí korintské kolonie Korfu.
V dalších desetiletích opětné nadvlády Korintu se na ostrově začalo v nebývalé míře rozvíjet umění a architektura. V té době se město rozprostíralo po celém poloostrově Konóni (Análipsi), přičemž centrum bylo v dnešním areálu Mon Repós. Naše vědomosti o antickém městě vycházejí pouze z popisů Thukydida, poněvadž dnešní majetkoprávní vztahy bohužel ještě neumožnily archeologům podrobnější výzkum tohoto neobyčejně zajímavého místa. Z původního města toho mnoho nezbylo, neboť materiál z honosných paláců byl v pozdějších dobách využíván k vybudování pevností a k dnešní podobě města. Pouze v několika málo místech (paláce Artemis a Kardáki) se dochovaly ruiny, které nám dnes nastiňují, jak velkému významu se město v dávných dobách těšilo.
Samostatnost Korfu
Po smrti Periandra se Korfu opět podařilo osvobodit se od Korintu a nabýt samostatnosti. Ani v dalším období nevyhledávalo svazky s dalšími řeckými městy a dostávalo se tak do izolace. Perské války se Korfiané zúčastnili pouze pasivně přihlížením při bitvě u Salamíny. Vítězstvím v této bitvě se Athény staly mořskou velmocí, jež byla schopna konkurovat do té doby jediným námořním mocnostem – Korintu a Korfu.
Bitva u Salamíny
Dlouhá desetiletí trvající spor o město Epídamnos začal v 2. polovině 5. století před naším letopočtem opět přiostřovat, až nakonec vyvrcholil v téměř třicet let trvající peloponéskou válku (431 – 404 před naším letopočtem). Roku 435 před naším letopočtem se nejdříve Korfianům podařilo vyhrát bitvu u Kationu, vzápětí byli Korinťany o dva roky později poraženi v bitvě u ostrova Sýbota (dnes Sývota).
Se začátkem peloponéské války se na Korfu roznítil spor mezi demokraty (podporovanými Athénami) a oligarchy (aristokracie podporovaná Korintem). Spor vyústil v krvavou občanskou válku, končící porážkou oligarchů. Touto válkou a vnitřními spory vyčerpaný ostrov se dostával stále více pod nadvládu svého athénského spojence. Absolutní konec tak důležité mocnosti znamenal porážku athénských vojsk v bitvě u Syrakus (Sicílie). Jen několik let po „sicilské katastrofě“ propukají opět staré spory mezi demokraty a oligarchy. Následuje odpojení od Athén a nadvláda Sparty.
Nadvláda Sparty
Peloponésané, vedeni Sparťany, obléhají v letech 375 – 374 přede naším letopočtem Korfu, jemuž dopomohou k záchraně opět Athény. O rok později se Korfu připojuje k 2. attickému spolku. Ještě ve stejném roce však Sparťané vyplení ostrov a zotročí mnoho obyvatel.
Ostrov je stále více zatahován do sporů mezi Spartou a Athénami, načež vystupuje z 2. attického spolku. Roku 303 před naším letopočtem je opět dobyt Sparťany. Následuje krátká nadvláda makedonského krále Kassandra, násilně přerušená Agathoklesem, čímž se Korfu dostává pod nadvládu Syrakus. Jako věno dcery sicilského vládce přechází ostrov do moci ípirského krále Pyrrha. Za vlády tohoto krále se ostrov dostává na krátký čas také do rukou Demetriose Poliorketese. V polovině 3. století před naším letopočtem se začínaly rozmnožovat výpravy ilirských pirátů, které ohrožovaly velkou část Středozemí. Na pomoc byli proto pozváni Římané, kteří Řekům pomohli zažehnat nejenom ilyrskou, ale také makedonskou hrozbu.
Římané na Korfu
Pro Římany se stalo Korfu (hlavně pak město Epídamnos, v němž začínala Via Egnatia – důležitá obchodní cesta vedoucí až do Byzance) odrazovým můstkem pro výboje směrem na východ. Ostrov byl po dobytí konzulem Fulviem Centumalem a Demetriem začleněn roku 228 před naším letopočtem (jako svobodný ostrovní stát) k římskému „ilyrskému protektorátu“.
Vojenská tažení Římanů proti ilyrským pirátům při březích Dalmácie, která v těch dobách patřila Makedonské říši, vedla v roce 200 před naším letopočtem k válce těchto dvou velmocí. Korfu bojovalo na straně Římanů a dopomohlo tak k zániku státních svazů na východě a k posunu hranice římského impéria dále na východ.
Korfu ztrácí veškerý světově politický význam. Je sice nadále důležitou námořní základnou, pohlcenou však v útrobách obrovského římského kolosu. Pro ostrovany začíná dlouhé období míru a rozkvětu. Za občanské války v impériu a za sporů mezi Caesarem a Pompeiem se Korfu postavilo na stranu Pompeiovu a pomohlo mu uniknout z obleženého Epídamnosu.
Řekům se dostalo za nadvlády Římanů téměř dvousetletého míru, během něhož se řecká kultura v impériu pevně zakořenila. Vzhledem k přesunu tehdejší světové moci se posunulo také centrum řecké kultury a to hlavně na západní pobřeží Řecka. Korfu z tohoto stavu profituje a opět je mu, tentokrát císařem Claudiem, potvrzen autonomní statut.
Ostrov se stal oblíbeným výletním místem řady důležitých římských státníků jako například Flamínia, Sully, Cicera, Cata, ale i jiných. Císař Nero pak navštívil nejenom město Merkuru, ale také Kassíopi, aby zde v Diově svatyni přednesl báseň.
Ještě před rozpadem římského impéria bylo císařem Konstantinem Velikým roku 312 našeho letopočtu v „Milánském ediktu“ povoleno svobodné vyznávání jakéhokoliv náboženství. Začátek rozvoje křesťanství na Korfu se datuje do prvního století, poté co na ostrov přišli Iáson a Sosípatros, kteří na ostrově Vídos založili první křesťanský kostel.
Korfu v náručí Byzantské říše
Po smrti římského císaře Theodosia roku 395 dochází k definitivnímu rozdělení Římské říše na Západní a Východní (Byzantskou). Korfu připadlo po tomto rozpadu Říši východořímské, i když bylo ještě několik dalších desetiletí, společně s ostatními Iónskými ostrovy, pod nadvládou biskupů z Říma.
V první polovině 5. století nechává biskup Ioviános strhnout velkou část antického města a ze získaného materiálu je pak postavena pětilodní bazilika, jejíž ruiny se nám dodnes dochovaly (Paleópolis).
V 5. století jsou pro části bývalé říše velkou hrozbou putování národů Hunů, Vandalů a Gótů, jejichž plundrování nezůstalo ušetřeno ani Korfu. Až konečně dobytí Říma germánem Odoakarem roku 476 znamenalo totální rozklad Západořímské říše. Na jejich troskách se však začala rozvíjet nová mocnost – římská církev.
Ani nepokoje v 6. – 8. století se ostrovu nevyhnuly. Korfu opět nabylo svého starého postavení jako námořní základna, tentokráte při hájení zájmů Byzantské říše v Itálii.
Při svém ničivém tažení po Sicílii a Itálii přepadl roku 541 ostrov východogótský král Totila. Zplundroval celý ostrov včetně raně křesťanského města. Zdá se, že ostrované se pevně rozhodli rozbořené město znovu neobnovovat a založili sídlo nové (v místě dnešní Staré pevnosti v Kerkyře). V polovině 7. století se Korfanům podařilo za vojenské pomoci Konstantinopole odrazit nájezdy arabských lupičů.
Stará pevnost v Kerkyře
Roku 754 začlenil byzantský panovník Konstantin V. Sicílii, Kalábrii, Ilyricum a Iónské ostrovy včetně Korfu pod pravomoc konstantinopolského patriarchy. Byla to odpověď na dohodu mezi papežem Leem III. a franckým králem Pipinem o novém rozdělení západní části bývalého římského impéria. Pro lepší obranyschopnost byl nad Iónskými ostrovy začátkem 9. století ustanoven zvláštní vojenský region. Od 10. století mělo Korfu také vlastního metropolitu a nebylo tak již podřízeno církevní nadvládě Nikópolisu.
Poté, co se Jadranské pobřeží, Korfu a Ilyrské pobřeží vícekrát dostaly do područí Arabů, vstoupila na půdu Středozemí nová mocnost – Normané. Po porážce Arabů a obsazení Sicílie Normany v letech 1061 – 1072, se musela Byzantská říše vzdát plánu na další expanze směrem na západ.
Po dalších sto let žije pak Korfu pod normanskou hrozbou, až se nakonec roku 1081 dostane na šest let pod její nadvládu. Po porážce Normanů spojeneckými vojky Benátčanů a Byzantinců je ostrov po dobu dalšího půl století ovládán Byzantskou říší. Znovudobytí Korfu Normany spadá do roku 1147 a jejich druhý pobyt na ostrově až do porážky janovským pirátem Leem Capilem Vetronem roku 1199. Tento dobrodruh využije Korfu jako základnu k útokům na Peloponésany, avšak jeho působení nemá dlouhého trvání.
Korfu jako součást Benátské republiky
Když se po dobytí Konstantinopole čtvrtou křižáckou výpravou roku 1204 rozpadla Byzantská říše, připadlo Korfu, stejně jako ostatní Iónské ostrovy a Kréta, Benátské republice.
Při severozápadním pobřeží dnešního Řecka se vytvořil nový stát Ípiros, jehož prvnímu králi Michaelu I. Agelosi Kommemosovi se podařilo již roku 1214 dobýt Korfu. Ještě za vlády tohoto epirského despoty byl na západním pobřeží ostrova vybudován hrad Angelókastro.
Roku 1258 se Korfu opětovně dostalo do moci Normanů. Král Manfréd dobývá také část pevninského pobřeží a aby jej Ípirský král Michael II. zastavil, dává mu za manželku svou dceru a s ním věnem také Korfu. Tou dobou se však již blíží definitivní konec působení Normanů ve Středomoří.
Roku 1266 dobývá Karel z Anjou rozsáhlá území po Normanech včetně Korfu. Prvním počinem tohoto Francouze, zapřísáhlého odpůrce ortodoxní církve, bylo zrušení úřadu metropolity a zavedení římskokatolického biskupství. Oficiální nadvláda Karla z Anjou nad Sicílií a Korfu končí s rokem 1282 a přechází do područí Neapole. Avšak také Karel odchází do Neapole, kde si pak Anjouovci i nadále udržují vliv nad svými bývalými koloniemi. V polovině 14. století mají Neapolitáne stále větší problémy s hájením svých zájmů na Korfu, až jej roku 1380 dobývá Jakob de Baur z Navarry (dnešní Baskicko).
Již po dvou letech přechází však ostrov zpět pod Neapol, která zde však svou moc již upevnit nedokázala. Korfované mezitím silně sympatizují s Benátskou republikou, až jsou k ní nakonec roku 1386 na vlastní žádost připojeni. Takto začíná více jak 400-letá nadvláda Benátčanů nad Korfu.
Již roku 1395 poskytl nový pán finanční prostředky na rozvoj města, aniž by mu Korfu právně náleželo. Tato situace se vyřešila v roce 1402, kdy Benátčané zaplatili Neapoli 30 tisíc dukátů. Netrvalo dlouho a Korfu začalo opět těžit ze své strategické polohy. Stalo se přirozenou předsunutou výspou Benátské republiky. Svým umístěním při jižním okraji Jadranu plnilo nejenom funkci obrannou, ale bylo také výbornou základnou při obchodních cestách. A když sem roku 1500 byla přemístěna jedna z nevyšších mimobenátských funkcí, která měla veškeré vojenské pravomoci nad Středozemím (po dobytí Pepoponésu Turky), stalo se Korfu generálním zástupcem při hájení zájmů republiky v oblasti Středozemního moře.
Ostrov si udržel autonomní statut. Jak důležitou roli měl pro svého pána je zřejmé z nařízení, které umožňovalo potrestání guvernéra pokutou 100 dukátů při zneužití pravomoci na úkor ostrovanů. O tom, že začal nebývalý růst hospodářství ostrova, svědčí až 25% příjmů rozsáhlé Benátské republiky v roce 1762, plynoucích z Iónských ostrovů. Korfiotská samospráva byla přísně aristokratická a veškeré pravomoci měla v rukou šlechta, což bylo Benátčany z obav ze vzpoury akceptováno.
Benátky měly na Korfu obrovský politický, hospodářský, ale také kulturní vliv. Částečně k tomu přispělo i zavedení oficiálního jazyka – italštiny, která se udržela až do roku 1852. Rovněž umění a architektura z tohoto období má nezaměnitelně italský charakter. Ještě i v současnosti bychom těžko v Řecku hledali území, kde se nadvláda Italů tak hluboce zakořenila. Z celé 400-leté nadvlády Benátčanů je zmínka pouze o několika pro ostrov významnějších událostech.
Z nařízení vlády z roku 1410 nesměli být na území republiky kamenováni Židé. Ti pak byli přísnou protižidovskou politikou vyhnáni z území Benátska s jedinou výjimkou – Korfu. Od té doby začalo na ostrově rapidně stoupat přistěhovalectví příslušníků tohoto národa.
Útoky Turků na ostrov Korfu
Roku 1410 vypukla na ostrově morová epidemie, navíc doprovázená tureckou hrozbou. Proto bylo vybudováno opevnění, které mělo za úkol ochránit předměstí na západ od Esplanády (dnešní staré město). Po celé 15. století odolávalo Korfu úspěšně tureckým nájezdům. Z Konstantinopole, dobyté roku 1435 tureckými nájezdníky, prchaly tisíce lidí do bezpečí benátských kolonií (Hlavně Kréty a Korfu). Jednalo se hlavně o umělce, intelektuály a církev. Mnich Geórgios Kaloheiriti zachránil také nohy Svatého Spyridona a pozůstatky Svaté Theodory, císařovny z let 842 – 856. tyto relikvie se pak o tři roky později dostaly na Korfu.
V 16. století ohrožovaly flotily Turků téměř celé Středomoří. V roce 1537 zahájili válečníci z Malé Asie tři dny trvající útok na Korfu. Vylodili se v ústí řeky Potamós. V jejich čele stáli Cheiredin Barbarossa a Ajas Paša. Po desetidenním obléhání se Kérkyra vzdala. Okupanti plenili, vraždili a asi 20 tisíc ostrovanů, což byla téměř polovina všeho obyvatelstva, odvlekli do otroctví. Další turecký útok byli Kerkyřané nuceni odrážet roku 1571, tentokráte však úspěšně. Ostrovanům k vítězství zřejmě dopomohlo zemětřesení, které útočníky zastrašilo. Ještě téhož roku se u Benítses shromáždilo vojsko křesťanského světa, pokračující odtud směrem k jižnímu Peloponésu, kde se úspěšně utkalo v bitvě u Lepantu s tureckou flotilou.
Začátkem 17. století započala výstavba nového opevnění, jež byla roku 1645 dokončena. V tomto období se rozvíjelo celé město. Jako z vody rostly budovy ve stylu italské renesance. Byla založena „Novořecká akademie“, která se po sjednocení Řecka stala první řeckou univerzitou.
Další a další útoky Turků ohrožovaly Středomoří, až byla roku 1669 dobyta Kréta. To vedlo k velkému přílivu uprchlíků.
17. století bylo však také ve znamení svatého Spyridona, jenž ostrovany dvakrát ochránil před morovou epidemií. Znovu pak musel zasahovat roku 1716, kdy na turecké útočníky poslal tak silné bouřky a déšť, až tito 11. srpna odtáhli s nepořízenou.
Znovuobnovená válka mezi Benátskou republikou a Turky znamenala pro jadranskou velmoc začátek konce. Italové, oslabeni neustálým válčením, se začali pomalu stahovat ze svých středomořských kolonií až po Korfu, kde se odehrála jedna z posledních a nejslavnějších bitev Benátska. Ochránci si při ní přizvali na pomoc německého hraběte Johanna Mathiase von der Schulenburga, jehož zásluhou ostrov dobyvatelům nepodlehl. Turci sem přitáhli s 33 tisíci vojáky a 46 děly. Proti nim se postavilo pouhých 8 tisíc obránců. V prvních dnech dosáhli útočníci dobrých výsledků. Dne 8. srpna se však obránci zoufale vyhrnuli z bran pevnosti ve snaze zvrátit průběh bitvy ve svůj prospěch, což se jim po zmateném úprku Turků podařilo. Ti pak 11. srpna definitivně opustili ostrov. Také toto vítězství se přičítá patronu Korfu svatému Spyridonu, a proto se až dodnes každoročně 11. srpna konají litanie za uctění tohoto světce. Na počest německého hraběte byla v roce 1717 odhalena při vchodu do Staré pevnosti jeho mramorová socha.
Korfu dobyto Francouzi
Následovala klidnější léta, z nichž stojí za zmínku snad jen založení Opery, která působila v Loggii. Po francouzské revoluci v roce 1789 dochází v Evropě k posunu moci, což zasáhlo také Benátskou republiku. Poté, co se Napoleon vydal směrem k Benátkám, se dóžata rozhodla vydat vládu do rukou demokratické městské rady. Město bylo obsazeno bez boje po přesně 1100-leté existenci republiky. Podle mírové smlouvy z Campo Formio pak Benátky připadly Rakousku a Korfu spolu s ostatními Iónskými ostrovy Francii.
Pouhé dva roky patřilo Korfu Francii. Zpočátku zde byl nový vládce přátelsky přijat. Nově zavedenou demokracii lidé přivítali s potěšením. Byly otevřeny první školy, tiskárna a knihovna. Avšak již zanedlouho náklonnost k Francouzům opadla. Neustálá chybná rozhodnutí a vysoké daně vedly k nepokojům. Dne 4. listopadu 1798 Korfu obsadila turecká a ruská vojska, která zde založila „první novodobý řecký stát“, podřízený těmto dvěma mocnostem. Již zanedlouho byla absolutní moc předána samotnému caru Pavlu I. a ostrov opět získal vlastního řecko-ortodoxního metropolitu.
První novodobý řecký stát
První vládu zastupovali Spyaridon Theotókis a hlavně Ioánis Kapodístrias, který později působil jako carův ministr zahraničí a stal se prvním ministerským předsedou a prezidentem svobodného Řecka. Díky „Tílsitské smlouvě“ z roku 1807 byly Iónské ostrovy opětovně postoupeny Francii, v jejíž moci se udržely po sedm let. Guvernérem Francoisem Donzelotem byly spravovány jako francouzská kolonie. Roku 1808 jím byla založena Iónská akademie.
Na vídeňské konferenci roku 1814 bylo souostroví přiděleno na další půl století Anglii a stalo se tak jejím protektorátem. Prvním vysokým lordským komisařem se stal Sir Thomas Maitland. Z Iónské akademie se za nadvlády Anglie stala roku 1824 první řecká univerzita. V tomto období bylo postaveno také mnoho veřejných budov a rozšířena síť silnic, jež protkala celý ostrov.
Korfu se dožilo za Angličanů nebývalého kulturního rozkvětu. V roce 1815 byla založena Kulturní akademie a v roce 1840 Škola moderního múzického umění. Na ostrově působil také známý řecký básník Dyonýsios Solomós, jehož zhudebněná báseň „Hymnus na svobodu“ je dodnes státní hymnou Řecka. V roce 1863 vyjádřila Anglie svou ochotu předat vládu nad Iónskými ostrovy do rukou Řecka. Ještě před odchodem na jaře 1864 vyhodili Angličané do povětří velké části Staré a Nové pevnosti a zničili benátská opevnění na ostrůvku Vídos.
Dne 11. května 1864 je Korfu spolu s ostatními Iónskými ostrovy přičleněno k Řecku, jehož králem se stává sedmnáctiletý George I.
Světové války na Korfu
V první polovině 20. století se ani Korfu nevyhnulo oběma světovým válkám. Za první světové války roku 1916 ostrov obsadila spojenecká vojska Anglie, Francie a Itálie, která ho až do konce války používala jako svou základnu. Po porážce Srbského království rakouskými a německými vojsky se srbská vláda, parlament a zbytky ze 150 tisícové armády uchýlily na Korfu. Dodnes se na ostrůvku Vídos dochovalo mauzoleum, vybudované na památku padlým Srbům.
V zámečku Achíllion byla dne 20. července 1917 podepsána deklarace o spojeném království Chorvatů, Srbů a Slovinců, jež nabyla platnost 1. prosince 1918.
Poté, co byl při stanovování přesných hranic mezi Albánií a Řeckem roku 1923 zavražděn italský zástupce generál Tepláni, italská vojska bombardovala a poté rovněž na krátký čas obsadila Korfu.
Také za druhé světové války Italové ostrov silně bombardovali. Po obsazení Sicílie Američany a kapitulaci Itálie vystřídali italské okupanty Němci. Také oni se bombardování nevzdali. 12. září 1944 obsadili Korfu Angličané a osvobodili tak ostrov od německých okupantů.
Poválečná historie ostrova Korfu
Na druhou světovou válku však v Řecku navázala válka občanská, trvající od roku 1946 do roku 1949. V ní proti sobě stanuli zastánci monarchie a komunisté. V roce 1947 se do Řecka vrací král Geórgios II, kterého po roce vystřídá král Pavel I. Válka končí porážkou komunistů.
V roce 1952 vstupuje země do NATO.
Další králem se pak roku 1964 stává Konstantin II., který však byl vojenskou juntou roku 1967 vyhnán do exilu. Vojenská diktatura vydrží u moci až do roku 1974, kdy je vystřídána konzervativci. Rok nato se Řecko stává republikou.
V letech 1974 – 1980 země vystupuje z NATO.
V roce 1981 se Řecko stává řádným členem evropských společenství.
