Pravěk
Historie Maroka a jeho osídlení sahá až do pravěku. Osídlení ale není nijak doloženo. Je pravděpodobné, že zde žili pastevci známí jako Berbeři. Území Maroka napadali různí dobyvatelé, ale berberské kmeny se jim nikdy nepodařilo podmanit. Vždy se stáhly do nehostinných oblastí Sahary.
Starověk
Historicky doložitelné osídlení najdeme až ve starověku. V pohoří Vysokého Atlasu a jeho jeskyních byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V prvním tisíciletí před naším letopočtem, kolem roku 1000, se Maroko mohlo chlubit úrodnou půdou se zelenými lesy. Obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím.
Féničané v Maroku
Prvními cizinci, kteří na území Maroka zavítali, byli Féničané. Měli své základny po celém Středomoří. Byli to dobří mořeplavci a také bohatí obchodníci. Nejmocnějším městem se stalo Kartágo. Bohatství Kartága však bylo solí v očích Římanů, kteří Kartágo po dlouhých válkách porazili a zničili. Následně Římané obsadili a vojensky ovládli fénické přístavy v Maroku.
Království Mauritánie a příchod Římanů
Ve vnitrozemí Maroka a v severním Alžírsku se v té době nalézalo království Mauritánie. Poslední mauritánský král odkázal, v roce 33 před naším letopočtem, své dědictví Římanům. Následně vznikla nová provincie s hlavním městem v Tingisu – dnešním Tangeru. Byly zde založeny nové římské kolonie. Jako příklad lze uvést Lixus a Volubilis, které se stalo místním centrem řecko-římské kultury. Severní Afrika v té době zásobovala celou Římskou říší obilím, olivovým olejem a dalšími životně důležitými produkty. Svou moc v oblasti ztratili Římané ve 3. století. Proti domorodým kmenům si udrželi jen město Tingis.
Římské stavby ve Volubilis
Ve 4. století se sem dostalo křesťanství.
Vandalové si podmaňují nejen Maroko
Pohromu pro severní Afriku a tím i pro Maroko znamenal příchod Vandalů v roce 429. Vandalský král Geiserich se rozhodl převést svůj lid do Afriky, pobil Římany a ovládl celé Středomoří. Negativní důsledky vandalského vpádu neslo i Maroko. Vláda Vandalů však nikdy nebyla příliš pevná. Proti nim se postavily berberské kmeny, které ovládali pohoří Ríf a Atlas. Vandalové byli vyhnáni byzantským císařem Justiniánem o sto let později. Justinián se snažil obnovit Římskou říši, ale ani on nedokázal ohrozit nezávislost berberských kmenů.
Starobylá marocká mince z roku 1371
Příchod islámu
Zhruba v té době se na Arabském poloostrově zrodilo nové náboženství – islám. Po několik desetiletí se v oblasti severní Afriky střetávali Arabové s berberskými kmeny. Až v 9. století dokázal vojevůdce Musa svou moudrou politikou nad Berbery ne zvítězit, ale spřátelit se s nimi. Berbeři postupně přijali nové náboženství.
Islám na území Maroka pevně zakořenil. Arabové si oblibu dlouho neudrželi. S Berbery zacházeli jako s druhořadými občany a v roce 740 byli všichni arabští vládci z Maghrebu vyhnáni.
Vznik prvního marockého státu a střídání dynastií
Na konci 8. století založil arabský šlechtic Moulay Idriss, jenž utekl do Maroka před pronásledováním kalifa, novu dynastii. Ta se považuje za vznik prvního marockého státu. Idris založil město Féz, ale byl na popud bagdádského kalifa zavražděn. Dynastie Idrissů se i po jeho smrti ještě nějaký čas udržela.
Po několik dalších století se zde vystřídalo několik dynastií. Zanechaly po sobě velké množství kulturních památek. Prvními byli Almorávidé. Vytvořili konfederaci saharských berberských kmenů a prosazovali přísnější náboženské učení. Almorávidé založili v roce 1062 Marrákeš a ustanovili jej za své hlavní město. Dobyli obrovské území od Senegalu až po španělskou Zaragozu.
A tak jak rychle Almorávidé vystoupali k moci, tak rychle se jejich panství zhroutilo. Stávali se nábožensky chladnějšími a ne příliš důslední, a tak byli ve 12. století svrženi dynastií Almohadů. Ti byli v otázkách náboženství striktně konzervativní a během 30 let ovládli celé bývalé panství Almorávidů. V roce 1199 zemřel nejslavnější almohadský vládce Yacoub Al-Mansour. Tehdy byla dynastie na vrcholu moci. Maroko dosáhlo v té době vrcholného kulturního rozmachu. Vládcové však zacházeli se svými poddanými jako s poraženými nepřáteli a v důsledku toho se velké impérium zhroutilo.
Oblast Maghrebu se rozdělila na tři části. Zhruba v tehdejších hranicích vzniklo dnešní Maroko, Tunisko a Alžírsko. Území Maroka následně ovládla dynastie Merenidů. Svého vrcholu dosáhla tato dynastie ve 14. století.
Příchod Evropanů do Maroka
Poté začal boj o moc a vzrůstaly zásahy evropských mocností. V roce 1415 dobyli Portugalci Ceutu a roku 1497 Španělé obsadili Melillu.
V bojích proti Portugalcům se proslavila další dynastie Saadovců, která obsadila marocký trůn. V roce 1578 Portugalce porazili v bitvě, ve které zemřel i portugalský král Šebestián. Hrobky této dynastie si dnes můžeme prohlédnout v Marrakéši.
Dynastie Alawitů
Poslední dynastií, jež v Maroku vládne dodnes, je dynastie Alawitů. Má arabský původ, podobně jako Saadovci, který odvozují od proroka Mohammeda. Jejich vláda se datuje zhruba od roku 1660. Za hlavní město si Alawité zvolili Meknés, z něhož chtěl sultán Moulay Ismail vytvořit město podobné Versailles. Po smrti Ismaila však začal v Maroku znovu chaos a vzrůstal i vliv evropských mocností.
Vznik francouzského protektorátu
Spor o vliv nad Marokem přivedl na počátku 20. století Francii a Německo na pokraj války. Nakonec byla v roce 1912 mezi oběma státy uzavřena smlouva z Fézu a Maroko se stalo francouzským protektorátem. Sever země připadl Španělsku a Tanger byl vyhlášen mezinárodní zónou. Sultán ztratil veškerou moc, zemi kontroloval francouzský guvernér.
V té době se znovu postavily do čela odporu proti okupační vládě berberské kmeny z pohoří Ríf a Atlas. Tyto kmeny byly zpacifikovány až v roce 1934. Vliv koloniálních mocností v Maroku nebyl jen negativní. Francouzi zde postavili silnice a železnice, vybudovali přístav Casablanca a hlavní město přenesli do Rabatu. Vedle starých měst – medin – vznikala města nová.
Mohamed V. v roce 1957
Za 2. světové války Francie podlehla německému nacismu a také v Maroku rostl nacionalismus a požadavky na větší nezávislost. Francouzi ale nechtěli ustoupit a po válce doufali, že se vše vrátí do někdejších kolejí. V roce 1953 dokonce deportovali sultána Mohammeda V. na Madagaskar, protože sympatizoval s nacionalisty. Tím z něj udělali národního hrdinu. Následně museli v roce 1955 přistoupit na rozhovory o nezávislosti.
Francouzský protektorát v Maroku skončil v roce 1956. Poté se ze svých území stáhli i Španělé, ale ponechali si města Ceutu a Melillu.
Poslední desetiletí a současnost v Maroku
Mohammed V. zavedl v zemi absolutistickou vládu. V roce 1957 se stal králem a v roce 1960 i premiérem. Zemřel roku 1961 a nahradil ho Hassan II.
Hassan II. vládl Maroku 38 let. V zemi se snažili prosadit některé demokratické reformy, schválení nové ústavy, vznik dvoukomorového parlamentu. V důležitých otázkách zůstalo rozhodování v rukách krále Hassana II. Stal se jedním z nejdůležitějších spojenců západu mezi arabskými vůdci. V letech 1990 – 1991, v době války v Zálivu, stál na straně USA.
Marocký král Mohamed VI.© Frederic Legrand - COMEO / Shutterstock.com
V roce 1999 Hassan II. umírá a na trůn nastupuje Mohammed VI., zatím poslední v řadě dynastie Alawitů. Snaží se plnit dvojí roli – chce být světským vůdcem a také vůdcem náboženským a morálním. Bojuje s korupcí, přebujelostí státního aparátu a rád by také poskytl více občanských práv ženám.
