Úvodem
Už od nejstarších dob byla Kuba cílem nejrůznějších dobrodruhů a jablkem sváru mezi světovými velmocemi. Zdejší prapůvodní obyvatelstvo vyhubili indiáni jihoamerického kmene Arawaků, kteří později sami prchali před stejným osudem. Po nich se na Kubě objevil Kolumbus a ostrov se stal startovní čárou dobyvatelských výprav do Ameriky. Za španělsko-americké války v roce 1898 se Španělsko zřeklo nároku na Kubu ve prospěch USA. Na počátku 60. let 20. století se tento ostrov v Karibském moři stal rozbuškou, která téměř vyvolala třetí světovou válku. Kuba je dnes jediným komunistickým státem na obou amerických kontinentech a její historie je vskutku velice zajímavá.
Historická mapa Kuby
Výsledky měření radiokarbonovou metodou ukazuji na souvislé obydlení ostrova přibližně od začátku druhého tisíciletí př. n. l.. První lidé však přišli na Kubu z Jižní Ameriky jíž o 1500 let dříve. Až do roku 1250 se zdejší kmeny Siboneyů a Guanahatabejů v klidu věnovaly rybolovu, lovu a sběru, dokud je příchozí indiáni kmene Taino náležící k arawacké skupině, která obývala většinu Karibiku a severní část Jižní Ameriky, nevytlačili na západ ostrova. Tainové původně sídlili na Hispaniole a Portoriku. Na Kubu se uchýlili před nechvalně proslulým kmen Karibů a v době příchodu Španělů už tvořili tři čtvrtiny z celkové populace Kuby, která v té době čítala na 100 000 lidí.
Od kolonie k republice (1492 – 1900)
Když Kolumbus zakotvil 27. října 1492 u zdejšího pobřeží, popsal Kubu jako „nejnádhernější zemi, jakou kdy lidské oko spatřilo“, a na počest španělské dědičky ji pojmenoval Juana. Krása má ovšem mnoho podob a je to pojem relativní. Když Kolumbus zjistil, že na Kubě mnoho zlata nenajde, přeplavil se raději na Hispaniolu.
Kryštof Kolumbus připlouvá na Kubu
Odtamtud vyrazila v roce 1512 španělská expedice pod vedením Diega Velázqueze de Cuéllar, která měla za úkol zajistit Kubu pro španělskou korunu. Koncem roku 1514 už měli dobyvatelé na ostrově sedm osad: Baracoa, Santiago de Cuba, Bayamo, Puerto Príncipe (Camaquey), Sancti Spíritus, Trinidad a Havanu. Kromě útrap a chorob s sebou Španělé přivezli také cukrovou třtinu.
Velázquez se sice snažil chránit původní obyvatelstvo před španělskými excesy, indiáni však přesto vymírali po tisících. Symbolem odporu Tainů proti bílým dobyvatelům se stal náčelník Hatuey, který se postavil do čela domorodého povstání. Když padl do španělského zajetí, byl odsouzen ke smrti upálením. Ještě než hranice vzplála, snažil se jakýsi františkánský mnich Hatueye přesvědčit, aby pro spásu své duše přijal křesťanství, Hatuey však odmítl se slovy, že pokud jsou v nebi i křesťané Španělé, on sám raději skončí v pekle. Stal se tak národním hrdinou. Jeho sochami se to hemží hlavně v okolí Baracoy a na jeho počest pojmenovali také nejlepší kubánské pivo.
Když Španělé potlačili indiánský odpor a zbavili se kromě Hatueye i dalšího domorodého vůdce, náčelníka Guamáa, pustili se konečně do „pořádné“ práce: těžili zlato ve zdejších dolech a zakládali rozlehlé osady podle systému encomienda, založeného na masovém využívání otrocké práce domorodého obyvatelstva. Za odměnu obraceli pohany na křesťanskou víru. Bratr Bartoloměj de Las Casas, přezdívaný „apoštol Indiánů“, požadoval u španělského dvora humánnější přístup a v roce 1542 se domohl zrušení tohoto brutálního systému, bylo však bezmála pozdě. V důsledku encomiendy, neštovic a dalších chorob domorodé obyvatelstvo téměř vyhynulo a v roce 1550 žilo na Kubě pouze 5000 indiánů.
Už kolem ruku 1522, když začaly zdroje domorodých pracovních sil vymírat, zahájili Španělé dovoz afrických otroků. Na Kubě však byli – na rozdíl od Severní Ameriky – ponecháváni ve skupinách podle kmenové příslušnosti, proto se zdejším otrokům dařilo zachovávat řadu tradičních prvků své původní kultury.
Hlavním zdrojem bohatství na Kubě se stal chov dobytka a pěstování tabáku a cukrové třtiny.
Havana v roce 1639
Proto se od poloviny 16. do poloviny 18. století stala Kuba středem zájmu bohatých španělských obchodníků, pirátů a evropských velmocí. V roce 1555 korzáři vyrabovali a vypálili Havanu. V havanském přístavu a v Santiagu de Cuha bylo proto na ochranu vybudováno mohutné opevnění. Stále častější střety však španělské námořnictvo oslabily. Ostatní evropské státy okamžitě vycítily příležitost k získání nadvlády v oblasti a také ji využily. V roce 1655 dobyli Britové Jamajku a kubánská města byla vystavena po celé následující desetiletí nepřetržité sérii útoků. V roce 1697 získali Francouzi Haiti a podobný osud nyní hrozil i Kubě.
Když bylo v ruce 1762 Španělsko vtaženo do sedmileté války mezi Británií a Francií, britské jednotky využily zaneprázdněnosti Španělů. 6. června se vylodily v Cojímaru nedaleko Havany a 30. července se ze zálohy zmocnily pevnosti El Morro. 13. srpna Španělé kapitulovali. Havana však zůstala v rukou Britů pouhých jedenáct měsíců. Za tu dobu se jim ale podařilo dovézt z Afriky zhruba 4000 otroků a vybudovat rozsáhlé obchodní kontakty se svými koloniemi v Severní Americe. Počátkem roku 1770 bylo dovezeno dalších několik desítek tisíc černochů. Povstání otroků na Haiti, ke kterému vzápětí došlo, upevnilo kubánské prvenství v pěstování cukrové třtiny. V roce 1763 byla Kuba podle pařížské mírové dohody navrácena Španělsku výměnou za Floridu, od Francie získalo Španělsko jako válečnou kompenzaci i Louisianu.
Až do dvacátých let 19. století byla Kuba největším producentem cukrové třtiny a Spojené státy se staly zcela závislé na jejím dovozu. USA tedy neměly v žádném případě zájem na osamostatnění ostrova. Nepodpořily proto snahu Simóna Bolívara o osvobození Kuby a namísto toho se v roce 1848 pokusily ostrov za 100 milionů dolarů oč Španělska odkoupit. V roce 1854 zvýšily nabídku na 130 milionů dolarů, Španělsko však obchod odmítlo. V zájmu dalšího ekonomického rozvoje pokračoval dovoz černých otroků ve velkém. Takže ve 40. letech 19. století pracovalo na kubánských plantážích přibližně 400 000 Afričanů. Když byl v roce 1865 dovoz otroků zakázán, nahradila je levná pracovní síla z Číny a Mexika.
Reakcionářská španělská politika a zvýhodňování španělských přistěhovalců (tzv. peninsulares) oproti kreolům (Španělům narozeným už na Kubě) vyvolaly v okolí Bayama povstání kreolských statkářů. Majitel cukrové plantáže Carlos Manuel de Céspedes se postavil 10. října 1868 do čela povstání v La Demajague, vyhlásil zrušení otroctví a sám šel ostatním příkladem. Taktické rozhodnutí nevměšovat se do událostí na západní Kubě a spojenectví mezi peninsulary a Španěly měly fatální následky: z první války za nezávislost se stala desetiletá válka, která si vyžádala 200 000 mrtvých. Teprve v únoru 1878 byla v El Zanjónu konečně podepsána mírová dohoda, ale generál Antonio Maceo a další odmítali přijmout její podmínky. S hrdiny desetileté války se na Kubě setkáte na mnoha místech. Vedle Macea k nim patří generál Calixto Garcia, Carlos Manuel de Céspedes a Máximo Gómez.
V důsledku zrušení otroctví došlo k rozpadu plantážního systému a zkrachovalé plantáže skoupili za babku američtí investoři. V průběhu 80. let 19. století došlo v důsledku poptávky po cukru k obrovskému rozvoji železniční dopravy a v roce 1890 snížily Spojené státy dovozní clo na většinu kubánského zboží. Takto podporovaný vzkvétající cukrovarnický průmysl učinil Kubu zcela závislou na Spojených státech. Koncem 19. století byl objem dovozu do USA z Kuby větší než objem dovozu z celé zbývající Latinská Ameriky a Kuba se stala po Velké Británii a Německu třetím největším obchodním partnerem Spojených států.
Bohatí kubánští majitelé plantáži, kteří těžili z dovozního monopolu Spojených států i jednostranně zaměřené kubánské ekonomiky, začali v zájmu zachování tohoto stavu podporovat myšlenku na připojení Kuby ke Spojeným státům.
Na scéně se však objevuje José Martí, básník, vlastenec a vůdce boje za nezávislost, který strávil 14 let ve vyhnanství v Mexiku a Spojených státech. Americký těžký průmysl na něj sice udělal dojem, odpuzoval ho však zdejší konzumní způsob života a americká politika. Těmto tématům se věnuje ve svém rozsáhlém díle.
José Martí© Agencia Peruana de Noticias, www.andina.com.pe
Martí, zcela oddaný ideálu samostatné Kuby, zaměřil všechny své síly na přípravu povstání za nezávislost. V roce 1892 se mu podařilo přesvědčit Antonia Macea k návratu z exilu a Máxima Gómeze k odchodu z Dominikánské republiky. Se svými spolubojovníky se pak v dubnu 1895 vylodil na východní Kubě a zahájil tažení, avšak o měsíc později, 19. května, jeho život ukončila kulka. Nebýt jeho bílého koně, který k němu upoutal pozornost střelce, stal by se Martí bezpochyby prvním kubánským prezidentem. Místo toho je z něj hrdina a mučedník, jehož život a odkaz se staly pro celé generace Kubánců zářným příkladem. Busty Martího vidíte na Kubě téměř na každém kroku – včetně vrcholku hory Pico Turquino.
Gómez a Maceo se poučili zchyb, k nimž došlo během první války za nezávislost, přesunuli se na západ a začali zde uplatňovat taktiku spálené země, v jejímž důsledku lehlo popelem všechno od Oriente až po Matanzas. V lednu 1896 dobyl Maceo provincii Pinar del Río. zatímco Gómez bojoval v okolí Havany. Španělé proti povstalcům postavili stejně bezohledného vůdce Valeriana Weylera. Ten přeťal Kubu linií vedoucí od severu k jihu, která měla zabránit povstalcům v dalším postupu. Guezjiros (venkované) byli v rámci tzv. reconcentracíón násilím shromažďováni do táborů. Sympatizování s povstalci, natož jejich podpora, se trestaly smrtí. V prosinci 1896 padl na jihu Havany při pokusu o průlom na východní stranu linie Antonio Maceo.
V té době už situace na Kubě nemohla být bezvýchodnější: tisíce mrtvých, spálená země a navíc vydavatel novin William Randolph Hearst a další americký tisk rozdmýchávali válečnou horečku senzačními a často nepravdivými články o ukrutnostech páchaných Španěly. Protišpanělskou náladu podněcoval i ministr námořnictva Theodore Roosevelt a Spojené státy se chystaly k útoku.
V lednu 1898 vyslaly USA do Havany válečný křižník Maine, jehož úkolem mělo být „chránit americké občany“ na Kubě. 15. února 1898 však došlo na lodi kotvící v havanském přístavu k nečekané explozi, při niž zahynulo 266 amerických námořníků. Jejich památku dnes připomíná pomník na havanském Malecónu. Španělé označovali událost za nehodu, Spojené státy z ní obviňovaly Španěly, ale někteří Kubánci dávali vinu Spojeným státům, které si tak údajně chtěly zajistit záminku k intervenci. Skutečná příčina výbuchu zůstane pravděpodobně jednou z nevysvětlených záhad historie, protože v roce 1911 byla poškozená loď potopena.
Ani po tragédii na křižníku Maine ovšem Spojené státy neustávaly ve svých pokusech Kubu získat. Nová nabídka Španělsku teď činila 300 milionů dolarů. Když nebyla akceptována, začaly USA požadovat, aby se Španělé z ostrova stáhli. Tak nestydatý požadavek už Španělům nepřipadal ani zábavný, v nastávající válce ovšem nepochybovali o svém rychlém vítězství. Kubánců se na jejich názor nikdo neptal. K jediné důležité bitvě této války došlo 1. července, kdy americké jednotky zaútočily na španělské pozice na kopci San Juan východně od Santiago de Cuba. 700 španělských obránců dokázalo po celý den odolávat šesti tisícům Američanů. 223 Američanů bylo zabito, 1243 zraněno (na španělské straně bylo „pouze“ 102 mrtvých a 552 raněných).
Teddy Roosevelt (uprostřed) zabírá San Juan Hill na Kubě
Vzdor těmto těžkým ztrátám se však budoucímu americkému prezidentovi Theodoru Rooseveltovi podařilo v čele svých slavných „Drsných jezdců dovést Američany k vítězství, které se stalo začátkem konce. Španělé se vzdali 17.července 1898. Dne 12. prosince 1898 byla v Paříži mezi Španělskem a Spojenými státy podepsána mírová smlouva. Kubánci k ní však přizváni nebyli.
Tzv. Tellerova rezoluce (nazvaná podle coloradského senátora Henryho M. Tellera) vyšla zároveň s vyhlášením války Španělsku a Spojené státy v ní přiznaly Kubě právo na sebeurčení. Jedině díky tornu nedošlo k připojeni Kuby ke Spojeným státům zároveň s Portorikem, Guamem a Filipínami, ale „pouze“ k její vojenské okupaci. V listopadu 1900 se sešel americký guvernér generál Leonard Wood na Kubě s kubánskými představiteli, kteří mu předložili návrh nové ústavy podle vzoru ústavy Spojených států. Budoucí senátor za stát Connecticut Orwille – Platt však k návrhu připojil článek, který Spojeným státům mimo jiné umožňoval vojenskou intervenci na Kubě, kdykoli to uznají za vhodné. Prezident McKinley tento dodatek schválil a Kubánci si mohli vybrat buď mezi časově neomezenou okupací, nebo přijetím ústavy i s Plattovou úpravou. Ze dvou zel si zvolili to, které jim připadalo menší, a tak hned v roce 1903 mohly Spojené státy využit příležitosti k vybudování námořní základny v zátoce Guantánamo.
José Martí
Kubánský národní hrdina José Martí se narodil v Havaně 28. ledna 1853 španělským přistěhovalcům. Už na střední škole se účastnil osvobozeneckého protikoloniálního hnutí a v roce 1869 vydal politický traktát a první vydáni deníku La Patria Libre. O rok dříve vypukla v provincii Oriente válka za nezávislost a španělské úřady nepřijímaly kritiku na svou adresu nijak vděčně ani vstřícně. V září 1869 byl proto Martí zatčen, obviněn z velezrady a v dubnu 1870 odsouzen k šesti letům těžkých prací.
Po několika měsících strávených v kamenolomu u Havany byl v říjnu 1870 mladý trestanec poslán do vyhnanství na ostrov Isla de Piňos, dnešní lsla de la Juventud), kde strávil devět týdnů. Pak byl deportován do Španělska, kde mu bylo povoleno studium na univerzitě. V roce 1874 absolvoval Martí práva, válka však pokračovala. Vzhledem k jeho pokračující a nežádoucí politické činnosti byla jeho žádost o návrat na Kubu zamítnuta. Martí proto odjel v roce 1875 do Ciudad de México, kde začal vydávat noviny. V roce 1877 se oženil s Kubánkou a získal v Guatemale místo učitele.
Parque José Martí ve městě Cienfuegos© Maurizio De Mattei / Shutterstock.com
Když v roce 1878 skončila první válka za nezávislost, umožnila Martímu všeobecná amnestie návrat na rodný ostrov. Havanské úřady mu však zabránily ve vykonávání právnické praxe a v roce 1879 byl kvůli svým politickým aktivitám, konspirační činnosti a veřejným vystoupením znovu zatčen a podruhé vypovězen do Španělska. Procestoval Francii, Spojené státy a Venezuelu a nakonec se usadil v New Yorku. Když odtud odjížděl, zbývaly mu pouhé tři a půl měsíce života. V New Yorku pracoval jako dopisovatel listu La Nación, vydávaného v Buenos Aires a caracaského La Opinion Nacional. Proslavil se po celé Latinské Americe díky svým sloupkům, v nichž komentoval dění v USA, a stal se vyslancem Uruguaye v New Yorku. Vzhledem k neutuchajícímu úsilí o nezávislost Kuby a své činnosti v New Yorku a na Floridě byl Martí v roce 1892 zvolen za hlavního delegáta nově vzniknuvši revoluční kubánské strany Partido Revolucionario Cubano.
Jedenáctý den dubna 1895 se nedaleko Baracoy na východní Kubě vylodili Martí, dominikánský generál Máximo Gómez a čtyři další vůdci, aby zahájili druhou válku za nezávislost. Záhy navázali spojení s povstalci, které vedl Antonio Maceo, ale 19. května 1895 zahynul Martí při krátké srážce se Španěly v Dos Rios na řece Cauto v dnešní provincii Granma. Kubánci se podřídili vojenskému vedení Macea e Gómeze a dosáhli vítězství, které však trvalo pouhé tři roky. Poté došlo k okupací Spojenými státy.
Ve své době se Martí proslavil ponejvíce svými esejemi, ve kterých naznačil svou vizi nezávislé republiky a varoval Kubu před americkým imperialismem (necelých čtyřicet let předtím Spojené státy obsadily polovinu Mexika). Přestože budoucnost v tomto směru potvrdila jeho nejčernější obavy, dnes se těší mnohem většímu zájmu Martího poezie než politická prozíravost. V literárních kruzích je Martí považován za jednoho ze zakladatelů moderní latinskoamerické poezie. Několik desítek let po jeho smrti byla část veršů z Martího básnické sbírky Versos Sencillos (Prosté verše, 1891) zhudebněna a stala se z nich Guajiro Guantanamera, nejslavnější kubánská píseň všech dob.
Od republiky k revoluci
Dvacátého května 1902 se tedy Kuba stala nezávislou republikou, ale její vlády, počínaje prvním prezidentem Tomásem Estradou Palmou až po diktátora Fulgencia Batistu, představovaly vzhledem k silnému vlivu Spojených států přehlídku úplatnosti, slabosti a závislosti. Plattova dodatku k ústavě využily Spojené státy jako záminku k vojenským zásahům na Kubě ještě v roce 1906. 1912a 1917.
Ve dvacátých letech 20. století patřily americkým společnostem dvě třetiny zemědělské půdy na Kubě a většina přírodních zdrojů. Cukrovarnický průmysl zažíval nesmírný rozmach a díky americké prohibici v letech 1919-1933 zde vzkvétala také pijácká. hráčská a sexuální turistika. Když se trh v důsledku velké hospodářské krize zhroutil, ocitla se Kuba v naprostém zmatku. Toho využil prezident Gerardo Machado y Morales (1925-1933), stal se diktátorem a rozpoutal brutální kampaň proti opozici. Byl svržen v srpnu 1933 při generální stávce a neoficiální hlavou státu se 4. září stal důstojník Fulgencio Batista (který se převratu nezúčastnil).
President Gerardo Machado y Morales (vlevo)
Z titulu své funkce hlavního velitele armády stál Batista v čele Kuby v letech 1934-1940, ale prezidentem byl řádně zvolen až v roce 1940. Podepsal demokratickou ústavu, která zaručovala Kubáncům řadu práv. Jeho vládu vystřídaly zkorumpované a zcela neschopné kabinety prezidenta Ramóna, San Martína a Carlose Prío Socarráse. Desátého března 1952 se Batista pokusil o návrat na politickou scénu a tři měsíce před plánovanými řádnými bánských rebelů prezidentskými volbami, v nichž měl už prakticky zajištěné vítězství, provedl vojenský převrat, jehož výsledek uznaly o dva měsíce později za právoplatný i Spojené státy. Opoziční politikové se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti staronovému diktátorovi, a tak si Batista v klidu zajišťoval další vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 1955 a 1958. V té době byla více než polovina kubánské půdy, průmyslu a základních služeb v cizích rukou a Batistovi prominenti se obohacovali tučnými úplatky.
Kubánská revoluce
Po Batistově druhém puči se v Havaně zrodilo revoluční hnutí, jehož členy byli mimo jiné Abel Santamaría (později umučený Batistovými lidmi), jeho sestra Haydée Santamaríová, Melba Hernándezová, Fidel Castro a další. 26.července 1953 se Castro v čele 119 povstalců pokusil o útok na strategicky významná kasárna Moncada v Santiago de Cuba. Projíždějící vojenská patrola si však povšimla kolony vozů vjíždějících do kasáren a připravila tak útočníky o rozhodující moment překvapení.
Fidel Castro
Při nevydařeném útoku padlo do rukou Batistových vojáků 55 povstalců, kteří byli později krutě mučeni a popraveni. Castrovi a hrstce dalších se podařilo uprchnout do blízkých hor, kde se připravovali na partyzánskou válku: Pouze zásluhou šťastné náhody (neboli ache, jak říkají Kubánci) a důstojníka Sarríi nebyl Castro (v přímém rozporu s rozkazem) při zatýkání okamžitě popraven, ale pouze uvězněn. (Jedním z Castrových prvních kroků, které po vítězství revoluce podnikl, bylo osvobození tohoto důstojníka z vězení, kam byl Batistou uvržen. Sarría se poté stal jedním z velitelů revoluční armády). Zpráva o Castrově zajetí se rychle roznesla. Castro, který měl právnické vzdělání, prohlásil, že se bude obhajoval sám, během přelíčení pronesl svou slavnou řeč Historie mě osvobodí, která se stala zároveň jeho politickým manifestem. Byl odsouzen na 15 let vězení na lsla de Piňos (dnešní lsla de la Juventud).
V únoru 1955 dosáhl Batista vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách a vyhlásil všeobecnou amnestii týkající se všech politických vězňů, tedy i Castra, který se o několik měsíců později uchýlil do exilu v Mexiku. Přípravou půdy pro další povstání přímo na Kubě byl pověřen baptistický učitel Frank País, organizátor partyzánského Hnutí 26. července, přezdívaného „M-26-7“. V prosinci 1955 vznikl také Revoluční výbor studentů havanské univerzity v čele s Josém Antoniem Echeverríou. Další jednotky M-26-7. které získávaly výcvik i zbraně v Mexiku, se staly Fidelovou hlavní údernou vojenskou silou.
Ernesto „Che“ Guevara
2. prosince 1956 se Castro s 81 společníky vylodil na Playa Las Coloradas u Niquera v provincii Oriente. O tři dny později však skupinku obklíčili Batistovi vojáci v Ategría de Pío. Vyvázl pouze Castro a 11 mužů (mezi nimi také argentinský lékař Ernesto ‚.Che“ Guevara. Fidelův bratr Raúl a budoucí comandantes Camilo Cienfuegos a Juan Almeida). Ukryli se v pohoří Sierra Maestra, kde se spojili s posilami, které jim poslala velitelka partyzánských jednotek M-26-7 pro oblast Manzanilla Cetia Sanchézová.
Prvního úspěchu dosáhly partyzánské oddíly 17. ledna 1957 obsazením vojenského stanoviště na jižním pobřeží a začaly si získávat přívržence na Kubě i mimo ni. 13. března 1957 zaútočili univerzitní studenti na prezidentský palác v Havaně (dnešní Museo de la Revolución). Plánovaný atentát na Batistu se však nezdařil a z 35 útočníků jich bylo na útěku 32 zastřeleno. Zbývajícím studentům se ještě podařilo obsadit rozhlasovou stanici Radio Reloj (která i dnes vysílá na frekvencích 950 AM a 101,5 FM) a pustit do éteru falešnou zprávu o Batistově svržení. Na útěku však byli rovněž zastřeleni a prezidentovi vojáci rozpoutali ve městě teror. Nejdříve provedli zátah na Batistovy politické odpůrce. Mezi jejich oběťmi byl i Echeverría a následně vraždili každého, kdo mohl být s incidentem spojován. Skupina M-26-7 však navzdory tomuto běsnění získávala nové a nové přívržence.
28. května 1957 porazila skupina M-26-7 více než 50 Batistových vojáků na stanovišti v El Uvero, a zbavila tak prezidenta důležité opory. 30. července byl v Santiagu de Cuba zastřelen Frank País, ale odboj pokračoval i bez něho. Koncem roku 1957 Castrovy jednotky obsadily hlavní velitelství v La Plata, ležícím vysoko v horách Sierra Maestra. V únoru 1958 začalo vysílat z La Plata Radio Rebelde (710 AM a 96,7 FM) a Raúl Castro otevřel druhou frontu na severním pobřeží provincie Oriente v horách Sierra de Cristal.
V květnu vyslal Batista do hor Sierra Maestra 10 000 vojáků, kteří měli za úkol zlikvidovat Castrův partyzánský oddíl o síle 300 mužů. Do srpna se však povstalcům podařilo zbavit nepřítele početní převahy a ukořistit zásoby zbraní, což se stalo klíčovým bodem obratu v celé válce. Che Guevarovi a Camilu Cienfuegovi se s vynaložením nesmírného úsilí a za velkých útrap podařilo v provincii Las Villas rozvinout další frontu a dobýt Santa Claru.
Castro a jeho přívrženci si vzali ponaučení z kubánských dějin a v podstatě kopírovali tažení na západ, které v roce 1895 podnikli Mázimo Gómez a Antonio Maceo. Fungovalo to: silniční a železniční spojení byla přerušena, podařilo se vyhrát důležitou bitvu u Guisa poblíž Bayama a povstalecká jednotka operující v oblasti Sierra del Escambray a Guevarův oddíl ukořistily 28. prosince obrněný vlak, vyslaný na pomoc Santa Claře. V nelítostné bitvě u Yaguajay se Batistovy oddíly ocitly v obklíčení Cienfuegových jednotek a 31. prosince konečně kapitulovaly.
Fidel Castro (vlevo) a Che Guevara (uprostřed) v Havaně v roce 1960
Časně ráno 1. ledna 1959 Batista opustil Kubu a uprchl do Dominikánské republiky. nezapomněl si s sebou vzít 40 milionů USD ze státní pokladny, a tak mohl až do své smrti v roce 1973 trávit poklidné stáří ve španělském exilu. Téže noci vstoupily Castrovy jednotky do ulic Santiaga de Cuba, Guevara s Cienfuegem dorazili o den později do Havany. Pracující na celé Kubě uposlechli výzvy ke generální stávce, a co bylo dál, je, jak Kubánci sami říkají, známá historie.
Konsolidace
Novým kubánským prezidentem se stal 5. ledna 1959 Manuel Umitia, právník, který v roce 1953 obhajoval členy skupiny M-26-7 při soudním procesu po útoku na kasárna Moncada. 16. ledna byl Fidel Castro jmenován premiérem. Jedním z prvních kroků nové vlády bylo snížení nájmů a poplatků za elektřinu a zrušení rasové diskriminace. Po těchto opatřeních následovala první agrární reforma, kterou byla znárodněna veškerá soukromá půda (nad 400 hektarů), což samozřejmě značně rozzuřilo její dosavadní majitele, většinou velké americké společnosti. Prezident Umitia změnil kurs a začal obhajovat zájmy amerických investorů, v důsledku čehož byl v červenci na Castrův nátlak donucen rezignovat. Napětí houstlo.
Americké společnosti, které měly na Kubě své výsostné zájmy, nezahálely a rozhodly se jednat: kubánští exulanti s jejich přispěním podnikli v říjnu 1959 letecký útok na Havanu. Startovali z Miami a k dispozici měli bombardér B-25. Castro proto zřídil na obranu revoluce známé oddíly lidových milici, které jsou aktivní dodnes. V důsledku hromadné emigrace soudců a právníků do Miami došlo brzy ke krizi soudnictví. Příkladu právníků následovali mnozí další – především inženýři a další odbornici, kteří Castrovu vizi nového státu nesdíleli. V letech 1959-1970 opustilo Kubu přibližně půl milionu lidí.
Kubánská ekonomika v té době klesla až na úplné dno. Spojené státy zvyšovaly nátlak, naproti tornu Sovětský svaz byl vůči Kubě čím dál vstřícnější a přátelštější. V únoru 1960 navštívil Kubu předseda sovětské vlády Anastas Mikojan. Během návštěvy podepsal důležité obchodní smlouvy a náhradou za kubánské odborníky v exilu nabídl zemi sovětské kádry.
Následovala jedna krize za druhou. Pod nátlakem Spojených států odmítly v červnu 1960 rafinerie firem Texaco, Standard Oil a Shell na Kubě zpracovávat sovětskou ropu. O dva týdny později byly jejich podniky znárodněny a prezident Eisenhower odpověděl na tento krok zrušením nákupu 700 000 tun kubánského cukru. Do záležitosti se však vložil Sovětský svaz a prohlásil. že zboží koupí.
V srpnu Kubánci znárodnili telefonní a energetické společnosti, 36 cukrovarů patřících americkým vlastníkům a další soukromý majetek v hodnotě 800 milionů USD. Americká vláda dotlačila Organizaci amerických států (OAS) k přijetí rezoluce, která odsuzovala .’mimokontinentální „(čili sovětské) vměšování se do záležitostí západní polokoule. Kuba na to zareagovala navázáním diplomatických styků s komunistickou Čínou. V září přislíbil generální tajemník KSSS Nikita Chruščov Kubě zbraně a vojenskou techniku. Na Kubě začaly vznikat – s podporou Sovětského svazu a podle jeho vzoru – tzv. výbory na obranu revoluce.
13. října 1960 byla znárodněna většina bank a 382 velkých kubánských společností, příštího dne následovala městská reforma, týkající se znárodnění nájemních domů. 19. října 1960 uvalil Washington na Kubu obchodní embargo. Kuba odpověděla znárodněním všech zbývajících amerických podniků. Kola studené války se naplno roztočila a Kuba se ocitla přímo mezi mlýnskými kameny.
Studená válka a budování socialismu (1961 – 1986)
V lednu 1961 Castro nařídil zrušení amerického velvyslanectví v Havaně. Spojené státy v odvetu přerušily s Kubou veškeré diplomatické kontakty a zakázaly svým občanům cestovat na ostrov. V březnu l961 zrušil prezident Kennedy plánované kontrakty na dovoz kubánského cukru. Plány CIA na zavraždění Castra a svržení jeho vlády přišly daňové poplatníky na miliony dolarů. 14. dubna 1961 vyplulo z nikaragujského přístavu Puerto Cabeza komando 1400 kubánských emigrantů vycvičených CIA a 17. dubna zaútočilo na Kubu. Následujícího dne došlo k bombardování kubánských letišť, ale kubánské vojenské letectvo se zničit nepodařilo. Na pohřbu sedmi kubánských pilotů, kteří během útoků zahynuli, pronesl Castro oslavnou řeč, při níž poprvé označil kubánskou revoluci za revoluci socialistickou.
Na plážích Girón a Larga v Zátoce sviní (Bahía de Cochinos) se vylodily další kontrarevoluční jednotky. Spojené státy však nečekaně utrpěly porážku, částečně proto, že prezident Kennedy odvolal přímo v průběhu akce americké letecké složky, které měly vyloděni krýt. Nad tímto rozhodnutím odborníci ještě stále vrtí hlavou a krčí rameny. 1. prosince 1961 pronesl Castro další řeč a jasně všem vysvětlil, že je už od univerzitních studit přesvědčeným stoupencem marxismu-leninismu.
Po trpké porážce v Zátoce sviní uvalili Američané v červnu 1961 na Kubu plné ekonomické a politické embargo a v lednu 1962 dosáhly jejího vyloučení z Organizace amerických států. Ze strany této organizace pak následovaly další hospodářské sankce. Nejbližší sousedé USA, čili Mexiko a Kanada, se však odmítli podřídit tlakům Spojených států a omezit s Kubou své diplomatické styky.
V dubnu 1962 Chruščov vyostřil situaci zřízením raketových základen na Kubě. Castro sice původně požadovat pouze rakety krátkého doletu, které by dokázaly zasáhnout Miami, ale Sověti tnu velkoryse poskytli zbraně středního doletu, schopné zasáhnout jakýkoli cíl v celých Spojených státech. Tato situace se Washingtonu samozřejmě ani trochu nezamlouvala.
22. října 1962 proto Kennedy vydal rozkaz k námořní blokádě Kuby. Americké loďstvo mělo také zadržovat sovětské lodi pohybující se v této oblasti a pátrat po jaderných zbraních. Tento krok vyvolal karibskou krizi, která přivedla celý svět na pokraj nukleární katastrofy a třetí světové války. Po dlouhých šesti dnech vyjednávání Kennedy Chruščova ujistit, že Spojené státy nemají v úmyslu Kubu obsadit a na oplátku byty sovětské rakety z Kuby staženy. Castro nejenže se tohoto vyjednáváni nezúčastnil, ale až do poslední chvíle o něm ani nevěděl.
Během prvních porevolučních deseti letí se Kuba projevovala jako horlivý žák. Navzdory mohutnému přísunu pomoci ze strany Sovětského svazu je však toto období charakterizováno nestabilitou, poklesem výroby a snižováním její kvality a bující byrokracií. Guevara, který se stal prezidentem Národní banky a později ministrem průmyslu. Kladl větší důraz na centralizaci a morálku než na materiální potřeby a motivaci pracujících. Ideál vytvoření „nového člověka“ zůstávat v praxi pouze ideálem, na druhé straně však došlo na Kubě k ohromnému pokroku v oblasti vzdělání. Stalo se tak především diky kampani za odstranění negramotnosti, která proběhla v roce 1961 a v jejímž rámci byli na venkov vysíláni učitelé, kteří měli za úkol naučit každého Kubánce číst a psát.
Preferováni produkce cukrové třtiny na úkor ostatních hospodářských odvětví se stalo Kubě téměř osudným; předsevzetí vyprodukovat v roce 1970 10 milionů tun třtiny (podařilo se dosáhnout „pouhých“ 8,5 milionu tun) vedlo bezmála k ekonomické katastrofě. Od té doby byla proto věnována zvýšená pozornost hospodářskému plánování, postupovala také mechanizace sklizně třtiny. Během 70. let se podmínky v zemědělství výrazně zlepšily díky nové generaci techniků a ekonomů, kteří zaplnili citelnou mezeru po předešlé generaci odborníků žijících v emigraci. Život Kubánců se stal snesitelnější, z nemalé části také díky narůstajícímu obchodu se sovětským blokem, jehož objem se od počátku 70. let zvýšil ze 65% na 87% (v roce 1988). Tato ekonomická závislost však měla Kubu přijít nakonec pořádně draho.
Kuba, která se odmítala spokojit se závislým postavením mezi dvěma světovými supervelmocemi, začala podporovat revoluční hnutí v ostatních zemích Latinské Ameriky i v Africe. V dnešní Demokratické republice Kongo (bývalém Zairu) zřídil Guevara výcvikové středisko pro partyzány. Na podporu socialistického režimu v Konžské republice, vyslala Kuba guerilové jednotky o síle několika tisíc mužů. V listopadu 1966 rozpoutal Guevara partyzánskou válku v Bolivii s cílem přenést revoluci na celý americký kontinent. Kubánský model však bolívijské realitě nevyhovoval a zdejší jednotky, podporované Spojenými státy, Guevaru 8. října 1967 zajaly a následujícího dne popravily. V téže době podporovala Kuba také převraty v Guineji a v Mosambiku.
Kuba se výrazně angažovala rovněž v Angole. Na podzim roku 1975 vyslala na pomoc marxistické straně MPLA proti americkým a jihoafrickým jednotkám 18000 mužů, a tak významně přispěla k prvnímu vojenskému svržení režimu apartheidu v historii. Koncem této války v roce 1988 působilo Angole na 50000 Kubánců. Jejich úspěch způsobil, že se Kuba stala členem mezinárodní organizace Hnutí nezúčastněných zemí a Castro byl v roce 1979 zvolen na tři roky jeho prezidentem.V roce 1976 byla navržena a referendem schválena třetí kubánská ústava a Fidel Castro nahradil v úřadu prezidenta Osvalda Dorticóse.
Rozpad východního bloku a kubánská krize (1986 – 1999)
Po bezmála 25 letech řízení ekonomiky podle sovětského vzoru se ukázalo, že kvalita práce je nízká a kvóty nesmyslné. V roce 1986 byl proto zahájen proces „nápravy chyb“, jehož výsledkem mělo být snížení byrokracie a zvýšení samosprávy na nižších úrovních. Uprostřed přestavby však došlo ke zhroucení východního bloku. Protože výnosy zahraničního obchodu a úvěry dosahující ročně výše 5 miliard USD byly vyčerpány, vyhlásil prezident Castro v srpnu 1990 zvláštní „ozdravnou“ pětiletku. tzv. periodo especial. Byla zavedena úsporná opatření v podobě přídělového systému a přerušování dodávek elektrické energie, nastal chronický nedostatek čehokoli a sehnat dostatek potravy byl bezmála nadlidský výkon. Běžným jídlem se staly pečené grapefruitové slupky a rýže. Kubánci přijímali situaci odevzdaně a utěšovali se oblíbeným rčením, že to není jednoduché (,’no es fácil, mhijila“).
Spojené státy zvýšily tlak v roce 1992, kdy byl schválen tzv. Toricelliho zákon (a mělo být ještě hůř), který zakazuje zahraničním pobočkám amerických společností obchodovat s Kubou a brání lodím, které předtím kotvily v kubánských přístavech, přistát u amerických břehů dříve než po šesti měsících. Z celých 90% postihuje tento zákon dovoz potravin, léků a medicínského vybavení. Americká asociace pro světové zdraví publikovala v roce 1997 zprávu Denial of Food and Medicine: The Impact of the US Embargo on Health and Nutrition in Cuba (Odepření potravin a léků: Dopady amerického embarga na zdraví a výživu kubánského obyvatelstva), ve které se uvádí, že „podle názoru odborníků, americké embargo zapříčinilo na Kubě výrazné zvýšení výskytu chorob a také úmrtnosti obyvatelstva“. Tato podrobná a otřesná zpráva staví do velmi podivného světla velká slova Spojených států o vysoké úrovni dodržováni lidských práv a o morálce.
Karikatura embarga USA vůči Kubě
V srpnu 1993 vyřešila Kuba naléhavý nedostatek zahraniční hotovosti legalizací amerického dolaru. Dovolila Kubáncům platit cizí měnou a otevírat si bankovní účty v USD. V září 1993 bylo povoleno soukromé podnikání více než stovce obchodníků a v říjnu 1994 se otevřely zemědělské trhy. Americký dolar umožnil přístup ke zboží a službám, které nelze platit kubánskou měnou, a sociální rozdíly se tak prohloubily. V turistických oblastech se znovu objevila prostituce a neodbytní „průvodci“- tzv. jineteros a jineteras. Díky zahraničním turistům a zavedeni dolaru se sice podařilo dostat ekonomiku z nejhoršího, přesto je situace stále ještě svízelná a ani Kubánci sami nepovažují periodo especial za ukončenou.
Přestože se Spojené státy připravují o roční zisk ve výši 2 miliard USD přes 40 let stále marně usilují o svrženi kubánské vlády, embargo Kuby pokračuje. Po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy doufaly, že Castro bez cizí pomoci nepřežije, situaci mu ztížili v roce 1996 vydáním Helms-Burtonova zákona, který umožňuje americkým investorům uplatňovat u amerických soudů sankce proti cizím společnostem, které s Kubou nepřerušily kontakty. Zároveň brání americkému prezidentovi embargo zrušit, dokud exilová prozatímní vláda nebude sídlit v Havaně. a vyžaduje od zástupců Spojených států, aby u mezinárodních finančních společností zamezili poskytování finančních půjček Kubě. Tyto pokusy USA diktovat celému světu narazily na značný
odpor. Od roku 1992 se na Valném shromáždění Organizace spojených národů každoročně stále hlasitěji ozývá odmítavý postoj k tvrdému postupu USA proti Kubě a ekonomické blokádě. Také papež Jan Pavel II. během své návštěvy na Kubě v roce 1998 vyzval k ukončeni tohoto „nespravedlivého a z etického hlediska nepřijatelného“ embarga. Na druhé straně embargo dovoluje Fidelu Castrovi zbavovat se zodpovědnosti, odvádět pozornost od domácích problémů a svádět vinu na nepřátelského severního souseda, jehož jednání pouze utužuje tradičně silný kubánský nacionalismus.
Pachatelé ozbrojení puškami, noži a v jednom případě dokonce granáty provedli únos dalších dvou letadel a jedné lodi, pouze jednomu z letadel se však podařilo dostat do Spojených států. Tři únosci, kteří byli dopadeni na Kubě, byli odsouzeni a popraveni, což spustilo lavinu mezinárodní kritiky ze strany intelektuálů, obhájců lidských práv, politiků i náboženských vůdců. V dubnu 2003 byla nicméně Kuba většinou hlasů zvolena do komise OSN pro lidská práva.
Vzhůru do nového tisíciletí – moderní historie Kuby
Imigrační politika Spojených států sleduje stejné cíle jako embargo a její následky jsou velmi bolestivé. V roce 1966 vydaly Spojeně státy zákon. který zaručuje přijetí kterémukoli občanu Kuby, jenž dosáhne břehů USA. Každý, kdo se kdy pokusil o získání amerického občanství, dobře ví, o jak neuvěřitelně složitý úkon se jedná. Přesto kvůli němu řada lidí neváhala riskovat vlastní život. V roce 1980 opustilo kubánský přístav Mariel na člunech 125 000 lidi, kteří zatoužili po lepším životě a zelené kartě. Další vlna emigrantů následovala v roce 1994, kdy se 35 000 lidí na provizorních vorech z nafouknutých pneumatik vydalo na strastiplnou plavbu přes floridskou úžinu.
Spojené státy sice rozhodly, že převážná většina uprchlíků měla k emigraci ekonomické důvody (což by jim dovolilo zůstat), avšak dosud velkorysý imigrační zákon byl pozměněn v tom smyslu, že Kubánci zadržení na moři byli vráceni zpět do vlasti. Zůstat mohli pouze ti, kterým se už podařilo dosáhnout amerických břehů. Spojené státy se zavázaly vydat ročně 20000 víz Kubáncům toužícím po emigraci a až do roku 2003 tomuto závazku vždy dostály. V dubnu 2003 však Bushova administrativa vydala pouze 500 povolení, zřejmě ve snaze zvýšit imigrační tlaky a vyvolat další krizi, která by USA mohla poskytnout vhodnou záminku k případnému vojenskému zásahu.
Elián González s Fidelem Castrem a svým otcem (2005)© FOX News Network, LLC., www.foxnews.com
V roce 1999 okupovaly vztahy mezi USA a Kubou hlavní vysílací časy na celém světě díky aféře malého Eliána Gonzáleze, který při pokusu o emigraci na Floridu ztroskotal se svou matkou a 12ti dalšími lidmi. Matka zahynula a chlapec se dostal ke vzdáleným příbuzným do Miami. Kolem dítěte se vzápětí rozpoutala hysterická kampaň, provázená tiskovými konferencemi, soudním procesem, masovými protesty a traumatizujícími scénami, které po sedmi měsících vyvrcholily předáním Eliána zpět otci na Kubu. Oba dnes žijí v Cárdenasu.
Komunita kubánských exulantů v Miami sehrála podstatnou roli v prezidentských volbách roku 2000. George W. Bush proto přislíbil podniknout proti Kubě rázná opatření. Jeho výpady získaly na síle po 11. září 2001, kdy Bush postavil Kubu do jedné řady se Severní Koreou a Irákem. Americká politika začala připomínat nejhorší léta studené války: občanům USA nebylo obnoveno povolení k výjezdu na Kubu, což zabránilo v legální cestě 70% studentů, sportovců, vědců apod. Čtrnáct kubánských diplomatů bylo vypovězeno z USA z důvodu blíže nespecifikovaných „aktivit, které ohrožují zájmy Spojených států“. Nový šéf Zájmové sekce USA v Havaně James Cason začal organizovat a podporovat po celé Kubě disidentské skupiny, které měly usilovat o změnu režimu. Kubánská vláda zatkla na 70 disidentů, kteří byli ve spojení s Casonem, obvinila je z „přípravy spiknutí a spolčování s nepřítelem státu“ a odsoudila k různě vysokým trestům odnětí svobody. Tento postup kritizovali mezinárodní pozorovatelé Hnutí za lidská práva i někdejší prezident USA Jimmy Carter, který Kubu navštívil v roce 2002. Od roku 1928 se tak stal po Calvinu Coolidgovi prvním prezidentem (ač bývalým), který tak učinil.
Fidel Castro v roce 2016© TheHuffingtonPost.com, Inc., www.huffingtonpost.com
Situace se zhoršila v dubnu 2003, kdy došlo v rámci pokusů o emigraci ke třem únosům kubánských letadel. Vypukla Spojenými státy dlouho očekávaná migrační krize (kubánské úřady odhalily 20 dalších plánovaných únosů).
