Bulharsko 2012 - Putování pobřežím Černého moře

Bulharsko je (společně s Rumunskem) nejmladším a také nejchudším členem Evropské unie. Měnovou jednotkou je Bulharský lev (BGN), který se prodává zhruba za 14 Kč. Ceny jsou o něco nižší než u nás a tak je Bulharsko pro nízkonákladové turisty jako stvořené. Jednoznačně nejvyhledávanější oblastí je východní část země, kde se nachází pobřeží Černého moře. Úředním jazykem je bulharština, která k psaní používá pro nás nesrozumitelnou cyrilici. Ze sedmi miliónů obyvatel se jich nejvíce hlásí k pravoslavné církvi, třináct procent vyznává islám a pouze necelé procento je vyznání katolického. Hlavní město se jmenuje Sofie.

Na Balkánský poloostrov jsem vyrazil v druhé polovině června a strávil zde horkých pět dní. Ke koupi zpáteční letenky z Prahy do Burgasu jsem se rozhodl v momentě, kdy cena u nízkonákladové spol. Wizz Air spadla na 2.590 Kč. Bohužel jsem se ale tentokrát unáhlil, neboť cena padala dál a na několik dní se dokonce dostala pod hranici dvou tisíc korun.

Cílem mého pobytu v Bulharsku nebylo polehávání u moře, nýbrž poznávání a turistika. Měl jsem v plánu procestovat celé pobřeží jižně od Burgasu, až k hranici s Tureckem (asi 110 km). Počasí mi přálo až moc, neboť byla taková vedra, že pohyb na přímém slunci, navíc s krosnou na zádech, byl opravdu vyčerpávající. Denně jsem vypil okolo tří litrů vody a k tomu stejné množství Coca-Coly. Cukr, kterého uvedená limonáda obsahuje požehnaně, mně zároveň sloužil i jako energie pro tělo, neboť při kombinaci úmorného horka a fyzického vyčerpání, jsem během dne neměl na jídlo vůbec chuť. Většinou jsem tedy pouze snídal a poté až večeřel.

Burgas (Бургас) je se svými 215.000 obyvateli největším městem jižní části černomořského pobřeží. Mezinárodní letiště je od centra vzdáleno deset kilometrů a je dosažitelné autobusem č. 15. Jízda trvá asi 40 minut a stojí 1 BGN. Jízdenky se kupují přímo u průvodčí v autobuse, stejně tak to funguje i na meziměstských linkách. Zpočátku jsem si říkal, že pro provozovatele musí být hodně neekonomické, když kromě řidiče platí ještě průvodčího (a to i v mikrobusech), později jsem však zjistil, že opak je pravdou. Průvodčí mi totiž za inkasovaný obnos vždy vydal jízdní doklad, pokud však výjimečně v autobuse nebyl a platilo se u řidiče, neviděl jsem jízdenku ani jednou.

Ačkoliv je Burgas hodně průmyslové a znečištěné město, jeho centrum je docela pěkné a za prohlídku určitě stojí. Hlavní ulicí je rušný bulvár Alexandrovska, který začíná nedaleko autobusového nádraží. Vyjma množství obchůdků a kaváren zde najdeme také několik fontán, kostelů a v neposlední řadě i jednu z dominant Burgasu, kterou je socha zdravícího vojáka, jemuž nikdo neřekne jinak než Aljoša. Z nádraží to není daleko ani k městské pláži, nacházející se hned vedle přístavu. Od okolních ulic je pláž oddělena pečlivě udržovaným parkem s názvem Mořské zahrady, který poskytuje dostatek stínu a laviček pro příjemné posezení s výhledem na moře.

Z Burgasu jsem zamířil autobusem na jih, do 35 km vzdáleného města Sozopol (Созопол). V historickém centru, které se nachází na skalnatém poloostrově, mě zaujaly především kouzelné dřevěné domy z 19 století, jejichž horní patra přesahují do ulice. Objevil jsem zde také netypický kostel Sveta Bogorodica, jehož šikmá střecha vypadá spíše jako chlívek. Při pohledu z ulice je totiž vysoká pouze něco přes metr, neboť v době turecké nadvlády se v Bulharsku nesměly stavět kostely, vyšší než Turek na koni. Po obvodu celého poloostrova je mnoho restaurací, z nichž je nádherný výhled na moře. Pěkná městská pláž se nachází v zátočině hned vedle historického jádra. V Sozopoli se mi líbilo a jeho návštěvu mohu doporučit.

Dalším bodem mého programu byla přírodní rezervace Ropotamo (Ропотамо). Neoznačená autobusová zastávka se nachází kousek za mostem přes řeku, byl jsem však jediný, kdo tady vystupoval. Naprostá většina cestujících totiž míří do několik kilometrů vzdáleného Primorska. Původně jsem si chtěl rezervaci, která je tvořena stejnojmennou řekou a přilehlou krajinou, projít pěšky, neboť tolik propagovaná plavba lodí byla v internetových diskuzích hodnocena dost negativně. Na místě jsem však zjistil, že okolí řeky je oploceno a pěší pohyb po rezervaci není možný. Toho využívají právě provozovatelé výletních lodí, kteří pro turisty pořádají asi hodinové plavby. Zpočátku jsem dost váhal, zda si lístek zakoupit, cena pouhých 8 BGN mě však přesvědčila. Nevýhodou bylo, že jsem musel asi čtyřicet minut čekat, než se loď alespoň částečně zaplnila. Vzhledem k tomu, že jsem žádný mimořádný zážitek nečekal, byl jsem nakonec docela spokojen. Řeka i její okolí mi připomínaly naši Sázavu. Nejvíce se mi líbilo místo, kde se Ropotamo vlévá do Černého moře. Tam se také loď obrátila a vezla nás zpět. Z obrovského množství živočichů, které je údajně možno na Ropotamu vidět, se nám nakonec ukázal akorát jeden čáp. I to jsem ale pokládal za zázrak, neboť lodní motor dělal takový rámus, že všechna normální zvířata musela už dávno utéct.

Protože se mi nechtělo do Primorska šlapat po silnici pěšky, zkusil jsem stopovat. Asi po patnácti minutách zastavilo auto se dvěma muži a hodně velkým nákupem na zadních sedadlech. Ten ale kvůli mně vyskládali ven, já si vlezl dovnitř a oni to zase všechno narovnali zpátky. Ani mi moc nevadilo, že jsem měl za jízdy na hlavě žehlicí prkno…

Primorsko (Приморско) je prašné městečko zničené nekontrolovanou výstavbou prázdninových domů. Vím, že je to nejoblíbenější destinace českých turistů v celém Bulharsku, ale popravdě nechápu proč. Je to samozřejmě věc názoru, ale mé pocity z Primorska byly spíše negativní. Připadal jsem si jak ve velké tržnici. Nenašel jsem vůbec žádné památky, pouze obrovské množství ubytovacích kapacit a stánků se vším možným. Čeština je v Primorsku slyšet na každém rohu, česky jsou dokonce psány i některé nápisy a také jídelní lístky v restauracích. Komerci a turistickému ruchu je tady zkrátka podřízeno úplně vše. Primorsko má dvě pláže. Jižní pláž je díky pozvolnému přístupu a klidnému moři ideální zejména pro rodiny s dětmi. Severní pláž je dlouhá tři kilometry a návštěvníci zde musí počítat s vlnami. Za pláží se nachází pásmo písečných dun, které byly vyhlášeny přírodní památkou. Na úplném konci Severní pláže stojí opuštěná bílá vila. Jmenuje se Perla a v dobách komunismu sloužila jako letní sídlo bulharského prezidenta Todora Živkova. Okolní lesy byly neprodyšně uzavřeny a na moři hlídkovali vojáci ve člunech. Dnes je již okolí chátrajícího komplexu volně přístupné a minulost připomíná pouze polorozpadlá betonová zeď a několik závor.

Jelikož v Primorsku není žádný kemp, přespal jsem ve stanu v nedalekém lese. Druhý den ráno jsem došel do centra koupit snídani a poté se vydal směrem k thrácké pohanské svatyni Beglik Taš (Беглик Таш). Thrákové byli dávní obyvatelé Balkánského poloostrova, kteří vznikli smíšením původních obyvatel s indoevropskými kmeny. Svatyně se nachází v lesích pět kilometrů od Primorska a objevena byla až v roce 2003. Cesta vede stále do kopce a tak jsem se docela zapotil, neboť ostré ranní slunce mě vůbec nešetřilo. Samotná svatyně je tvořena množstvím různě poskládaných megalitických kamenů. Je volně přístupná a v době mé návštěvy jsem zde byl úplně sám.

Po návratu do Primorska jsem pokračoval autobusem v cestě dál na jih, konkrétně do města Carevo (Царево). Komunisté Carevo v roce 1948 přejmenovali na Mičurin, dnes se však již opět používá původní název. V turistickém průvodci z mé oblíbené edice Rough Guide se o Carevu píše toto: „Je to zdaleka to nejošumělejší městečko na jihu pobřeží a není tu téměř nic, o čem byste chtěli psát domů. Neupravená hlavní ulice vedoucí k parku…určitě uděláte nejlépe, budete-li pokračovat v cestě dál na jih.“ Uvedený průvodce byl vydán před deseti lety a pokud to tehdy platilo, tak dnes je situace úplně jiná. Carevo hodnotím jako jedno z nejhezčích míst, která jsem v Bulharsku navštívil. Na onu „neupravenou“ hlavní ulici si vzpomínám docela přesně. Šel jsem po ní několikrát, neboť vede k nádraží. Vždy byla absolutně čistá a většinou jsem zde potkal i několik metařů, kteří uklízeli i ta sebemenší smítka. Každých cca 300 metrů jsou stojany s velkou přehlednou mapou a celá ulice je lemována stromy…

V Carevu se mi však líbilo především zdejší kamenité pobřeží a útesy. Po pobřeží, které se nachází u centra města, se dá dojít až k velkému bílému kříži. Dál to již pěšky nešlo a protože jsem se v nechutném horku nechtěl vracet, napadlo mě vylézt nahoru na útes po jakési pěšině. Když jsem byl již skoro nahoře, uslyšel jsem nějaké hlasy a potom ruskou státní hymnu. „Kterej blbec tady hraje ruskou hymnu?“, pomyslel jsem si a nerušeně postupoval hustým křovím vpřed. Hymna hrála stále hlasitěji, já rozhrnul poslední keř a vylezl v parku přímo vedle nějakého památníku. Cožpak, normálně by to asi nevadilo, jenže u památníku právě probíhal slavnostní ceremoniál spojený s pokládáním věnců. Bylo tam v řadě nastoupeno asi dvacet policistů v uniformách, nějaká delegace v oblecích, ruský generál a nechyběli ani novináři. Já byl svlečený do půl těla, měl na sobě ušmudlané kraťasy, hlavu ovázanou namočeným tričkem a na zádech krosnu. Pohled všech těch lidí byl stejně vyděšený jako můj. Jelikož byli v přesile, zvolil jsem taktický ústup zpět do křoví… no prostě trapas.

Po narušení ceremoniálu jsem se vydal okolo krásného, ale již nepoužívaného kostelíka, směrem ke kempu Arapya (Арапя). Ten se nachází na hezkém místě asi tři kilometry od Careva. Jedná se o soubor několika kempů, které jsou umístěny vedle sebe a mají různé majitele. Nechybí tu ani pláž, menší hotel a několik restaurací. I přesto ale celé středisko působí poměrně útulně. Já jsem k ubytování zvolil jeden z menších kempů, který byl tvořen jakousi oplocenou zahradou, v jejímž rohu stála toaleta a sprcha. Cena byla přijatelných 10 BGN za noc. Ochotný majitel mi navíc dovolil rozdělat stan pod jediným stromem který tam rostl, takže jsem měl alespoň trochu stínu. Když jsem mu řekl, že jsem z Česka a že naši hrají večer klíčový zápas ME v kopané proti Portugalsku, otevřel mi jeden ze svých karavanů vybavený televizí a řekl ať pořádně fandím. Takže jsem večer koukal na přímý přenos v bulharštině a vyoperovával z nohy asi centimetrové klíště…

Ráno jsem se probudil horkem okolo sedmé hodiny. I takhle brzy již bylo ve stanu pořádné vedro. Jelikož jsem měl zaplacenu ještě jednu noc, mohl jsem dnes ke svému cíli, kterým byla bulharsko–turecká hranice, vyrazit nalehko. Do jedné kapsy kalhot jsem si tedy strčil tatranku, do druhé lékárničku a v ruce jsem nesl dvoulitrovou lahev s pitím.

Autobusem jsem se svezl z Careva do Sinemorce (Синеморец), což je předposlední osada na bulharském území. Má sotva pár stovek obyvatel a do roku 1989 byla, díky své poloze v hraničním pásmu, pro normálního smrtelníka nepřístupná. Nedaleké Turecko totiž patřilo do nepřátelského NATO, zatímco Bulharsko bylo členem Varšavské smlouvy.

V Sinemorci jsem objevil nádhernou, romantickou pláž, která se nachází u ústí řeky Veleka (Велека) do Černého moře. Křišťálově čistá Veleka sem přitéká z nedaleké přírodní rezervace Strandža. Z centra Sinemorce se dá k pláži dojít během patnácti minut. Okolo jsou kopce a útesy, ale téměř žádní lidé a pouze jediný stánek s občerstvením. Oproti přelidněnému Primorsku, kde jsou přímo na plážích desítky restaurací a barů, neuvěřitelný rozdíl!

Po návratu do Sinemorce jsem zjistil, že nejbližší autobus do 10 km vzdálené vesnice Rezovo (Резово), která leží přímo na hranicích, jede až za několik hodin. Zkusil jsem tedy autostop, ale provoz na jediné silnici která tam vede, byl velmi slabý. V Rezovu, jenž má asi 150 obyvatel, totiž není hraniční přechod a tak tam téměř nikdo nemá důvod jezdit. Rezovo leží doslova na konci světa. Asi po půl hodince se na mě však usmálo štěstí a zastavil mi jeden z místních. Už z auta jsem cestou viděl nápisy zakazující fotografování, stejné cedule potom visely i v samotném Rezovu. Jejich smysl mi uniká a pár fotografií jsem si samozřejmě pořídil.

Byl jsem tedy v cíli celé své cesty! Hranice mezi oběma státy prochází malou říčkou, na jejímž druhém břehu již vlaje turecká vlajka. Kulisu mimořádnosti ještě dotváří nedaleká strážní věž. Na útesu u řeky je volně přístupná pěkná pravoslavná kaple s bohatou výzdobou. Při čekání na autobusové zastávce mě zaujalo množství smutečních oznámení, která tam byla vylepena. Stejně jako na jihu Itálie, jsou i zde parte umísťována na stromy, plakátnice i zdi budov. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Během čekání na autobus mě zaujal hovor muže v nastartované dodávce, který svému sousedovi sděloval, že jede pro něco do Careva. Zavětřil jsem příležitost, šel se zeptat a za chvilku se mnou již auto uhánělo na sever. Řidičem byl asi čtyřicetiletý zedník, se kterým jsem si dobře popovídal směsicí češtiny, bulharštiny a ruštiny. Říkal mi, že takovéto tropické teploty jsou na jihu Bulharska přes léto normální, v srpnu je prý ještě o něco tepleji. Na dotaz, jak je tam v zimě a jestli znají sníh, se smál a odpověděl že sněhu bývá běžně okolo půl metru.

Během našeho rozhovoru jsem již poněkolikáté narazil na problém, spočívající v opačném chápání neverbální komunikace. Bulhaři totiž kroutí hlavou obráceně než ostatní Evropané. Souhlasné kývání nahoru a dolů u nich znamená NE, zavrtění hlavou naopak ANO. A aby to bylo ještě komplikovanější, někteří Bulhaři se již při kývání poevropštili… Další zrada je v jejich slově NAPRAVO, které ve skutečnosti znamená rovně. I když jsem to teoreticky všechno věděl, stejně si to člověk při hovoru neuvědomí a potom vznikají komické situace. Zeptám se na cestu, Bulhar mi ji vysvětlí, rukou ukáže správný směr, já vše chápu a tak mu mimoděk přikyvuji. Chci se rozloučit a jít, Bulhar však začíná celé vysvětlování nanovo. Já tedy kývu hlavou ještě usilovněji a přitakávám že je mi vše jasné, Bulhar však začíná být nervózní…

Po návratu do kempu Arapya si dávám ještě krátkou procházku po okolních útesech a poté vyrážím na večeři do jedné z pěkných restaurací nad pláží. Chci ochutnat nějakou místní specialitu a jelikož nemají musaku (něco jako francouzské brambory), doporučuje mi obsluha jídlo s názvem kavarma (кавърма). Sice nemám tušení, co to bude, ale proč se nenechat překvapit. Nakonec jsem celkem spokojený. Kavarma je kořeněné dušené maso (většinou vepřové) se zeleninou a poměrně řídkou omáčkou. Chutná to podobně jako guláš. Na specificky bulharský způsob placení v restauracích jsem byl částečně připraven a tak mě nepřekvapilo, když mi číšník po jídle přinesl malé desky, které mi dal a odešel. Uvnitř byl účet a já věděl, že tam mám vložit peníze včetně spropitného. Jenom mi dodnes není jasné, jak postupovat v případě, že bych neměl drobné (tuto informaci jsem nenašel ani na internetu).

Následující den jsem odcestoval zpět do Burgasu, kde jsem si znovu prošel centrum města a u moře sledoval několik zápasů Mistrovství světa v plážovém tenise. Tento sport jsem viděl poprvé. Hraje se s běžným tenisákem, rakety jsou však trochu jiné a síť není dole, nýbrž nahoře jako u badmintonu. Navečer jsem potom odjel na letiště, kde jsem strávil svoji poslední noc. Letištní haly jsou poměrně malé a s minimem sedaček, docela dobře se dá ale přespat na lavičkách či travnatých plochách venku, mezi parkovišti. Jediné, co mi noc opravdu ztrpčovalo, byli dotěrní komáři (neměl jsem repelent).

Bulharsko na mě udělalo dobrý dojem. Na klasickou „válečku“ u moře je to ideální země. Člověk se na řadě míst domluví česky a ceny jsou nízké. Na moje chození by však bylo dobré jiné roční období, protože v létě teploty dosahují tropických hodnot. Mile překvapen jsem byl čistotou a to jak ve městech, tak i mimo ně. Okolí silnic je sice často zarostlé a neudržované, odpadky se tam ale neválejí. Naprostá většina veřejných toalet je již dle západního standardu, za použití se většinou platí 0,5 BGN. Na klasické turecké záchody jsem narazil pouze jedenkrát. Lidé jsou milí a ochotní… Tak brzy nashledanou, Bulharsko (Така че ще се видим скоро, България.)

Smutný epilog

Dne 18.7.2012, přesně 24 dní po mém odletu, se na letišti v Burgasu odehrál krvavý teroristický útok, při kterém sebevražedný atentátník odpálil bombu v jednom z autobusů před letištní halou. Zabito bylo šest izraelských turistů a bulharský řidič. Dalších 34 lidí, včetně několika těhotných žen, bylo zraněno. Čest jejich památce.

Kolik mě to stálo (přepočet na Kč při kurzu 1 BGN = 14 Kč):

letenka z Prahy do Burgasu a zpět – 2.590 Kč

doprava do Prahy a zpět – 280 Kč

doprava po Bulharsku – 350 Kč

jídlo a pití – 855 Kč

ubytování v kempu – 280 Kč

výlet lodí v rezervaci Ropotamo – 112 Kč

cestovní pojištění – 75 Kč

CELKEM 4.542

Ceny autobusů na bulharském pobřeží:

MHD v Burgasu 1 BGN (cena je za jednu jízdu a platí i pro cestu z letiště)

Burgas – Sozopol 4,5 BGN

Burgas – Carevo 9 BGN

Sozopol – Primorsko 4,5 BGN

Primorsko – Carevo 4 BGN

Carevo – Sinemorec 4,5 BGN