0
0

Uz deset dni se toulame Laosem a konecne prichazime i s novym cislem Asijskeho zpravodaje venovaneho teto zemi. Nase posledni Dobre rano, Vietname jsme rekli 27.12. Vecer jsme uz frceli do Vientiane, hlavniho mesta Laosu. Cesta byla opravdovym zazitkem, rekl bych typicky asijskym. Uz kdyz autobus prijel, vsimli jsme si, ze jeho strechu zdobi obrovska kupa nakladu, prevazaneho provazy a plachtou. Ale to neni jeste nic extra, to je tady zcela bezne. Po nastupu do autobusu nas dale zaujalo mnozstvi krabic se susenkami, kterymi byly zaplneny snad vsechny ulozne prostory, prostor pod sedadly nevyjimaje. Zadni petisedacka byla az po strop zahazena jinymi vetsimi krabi cemi.Co chvili autobus stavel a pribiral nikoli cestujici, ale dalsi a dalsi naklad. Po nalozeni nekolika krabic susenych sepii cely autobus zahltil neskutecny puch. Po asi 1,5 h jizdy se vyskytly urcite technicke problemy. Autobus jel cca 20 km/h, co ctvrt hodinu stavel, zavoznici zasadili cemusi nekolik tvrdych ran kladivem a jelo se dal. Trochu nas to znervoznovalo, protoze od vyprseni platnosti nasich vietnamskych viz nas delily uz jen hodiny. Nastesti po zasani posledni uspesne rany problemy ustaly. Cela cesta gradovala asi ve tri hodiny rano, kdy do autobusu zacali nakladat pytle s ryzi. Bylo jich snad 50. Kdyz s nimi zaplnili nekolik zadnich sedacek, zacali je lifrovat i do ulicky, kterou zaflakali po cele delce az do vyse sedacek. V tu chvili jsme pochopili, proc cela cesta (800 km) trva tak silene dlouho (24 h) a proc se informace o jeji delce tak ruznily. Delka cesty tu zkratka zavisi na mnozstvi pre pravovaneho zbozi a poctu zastavek. Z nasi cesty zabralo nakladani a vykladani zbozi asi tak 4 h. Nejdrive nas to celkem nastvalo, dokonce jsme jim chteli natruc snist jednu krabici susenek, ale po chvili jsme pochopili, ze se na to nemuzeme divat evropskyma ocima. Tady holt preprava nakladu a osob neni tak ostre oddelena jako u nas. To je Asie a my ji milujeme!

Po prekroceni Vietnamsko-Laosske hranice snadno poznate, ze jste v jine zemi. Tech rozdilu je na prvni pohled videt hned nekolik. Tak napriklad slunce tu pekne pripaluje (konecne!), po desti ani pamatky. Lidem se tu kulati tvare a obecne jsou mnohem silnejsi a robustnejsi nez Vietnamci. Ale na prvni pohled nas nejvic prekvapilo, ze jich je tu mnohem mene. Narozdil od Vietnamu, kde se o 1 km2 deli v prumeru 230 lidi, patri Laos se svymi 20 obyvateli/km2 k jednem z nejmene osidlenych asijskych statu. Kam zmizeli vsichni ti lide? Castecne jsme nasli odpoved na tuto otazku pote, co jsme urazili severnim Laosem necelych 1000 km. Sever zeme (od Vientiane nahoru) je neuveritelne hornaty a pouze minimum pudy je zde nejak vyuzito. Podel silnice jsou jen zridka rozesety male vesnicky s nekolika ratanovymi domky na kurich nozkach a slamenymi strechami, casto bez privodu proudu. Na udusane hline mezi nimi si pohravaji male deti, pobihaji cunici, psi a drubez. Zadne opravdu velke mesto tu nenaleznete, cela zeme pusobi dojmem jedne velke vesnice s 5,4 mil obyvateli. Toho jsme si po prijezdu z prelidneneho Vietnamu uzivali snad ze vseho nejvice.

Ackoli se Laos individualnim cestovatelum otevrel teprve nedavno, v dnesni dobe uz sem bohuzel zacina postupne dorazet masovy turismus. Mistni lide se jim vsak jeste nestihli prilis zkazit. Nikdo se nas tu nesnazi odirat ani nam neustale neco vnucovat. Zda se, jako by Laosanum zcela chybel smysl pro vsudypritomny asijsky byznys. V CK nam klidne doporucili, ze autobusova jizdenka koupena primo na nadrazi nas vyjde levneji. Pri smlouvani na trhu jsou taky velmi mekci. Na vasi cenu casto jen bezbrane prikyvnou. Vsichni cestovatele se jednomyslne shoduji, ze Laosane patri k jednem z nejsympatictejsich asijskych narodu. I my jsme se do nich hned zamilovali. Podobne jako Thajcum jim nikdy nemizi usmev z tvare. Jejich chudoba jakoby pranic neubirala jejich vese li a spokojenosti.

Laoska metropole Vientiane dycha velmi klidnou, dalo by se rici az ospalou atmosferou. Zadne mrakodrapy, dopravni zacpy, a tech jeho 133 000 obyvatel mnoho kravalu nenadela a na ulicich se skoro ztrati. Mesto pusobi velmi zapadnim dojmem, siroke bulvary, vitezne oblouky, neony, fontany, parciky, kamene obchudky. No trochu kulturni sok, ale tak nejak obracene. Prekvapenim byla i zdejsi ukaznena doprava. Zadne troubeni klaksonu. Dokonce jsme tu casto videli znacky zakazujici jejich pouziti. Vubec tu bylo vic znacek a semaforu, a lide se tu kupodivu jimi ridili. Museli jsme si davat pozor na nejake zlozvyky, ktere jsme si privezli z Vietnamu, jako napr. na prekracovani ulice kdekoli apod.

Rano jsme ve Vientiane objevili skvely supermarket, ve kterem prodavali same zapadni zbozi, ac trochu draho. Trosku jsme se utrhli ze retezu a pri nakupu snidane provetrali sve penezenky. Nakoupili jsme mleko, jogurty, syr, sunku a jine dobrutky, ktere v bezne asijske strave chybi, a po dlouhe dobe jsme doprali nasim evropskym chutovym poharkum. Po vydatne snidani jsme vyrazili na zapujcenych kolech za pamatkami a jinymi zajimavostmi hlavniho mesta. Navstivili jsme nespocet budhistickych chramu, ktere jsou zase uplne jine nez ty vietnamske. Zatimco ve Vietnamu byla vetsina chramu smesici ruznych stylu ovlivnenych prevazne cinskym nabozenstvim, a kde bylo temer nemozne najit vylozene budhisticky chram, v Laosu je tomu presne naopak. Na kazdem rohu je opravdovy budhisticky chram ci klaster, v jehoz okoli zije spousta mnichu a novicu odenych v sarlatovych rousich. Chramy sice vypadaji docela stare, ale opak je pravdou. Vetsina z nich je z 2. poloviny 20. stoleti a jsou jen vernou kopii chramu puvodnich, ktere byly casto srovnany se zemi pri najezdech Siamskych utocniku (dnesnich Thajcu). Po cely den jsme ze sedla nasich dvoukolovych oru vychutnavali poklidnou atmosferu laosskeho velkomesta. Vecer jsme si na brehu Mekongu pri svitu mesice a svicek pochutnali na typickem laosskem jidle sestavajicim z mekongske ryby, sticky rice (ryze, ktera lepi!!!) a priserne paliveho salatu ze zelene papaji.

Jaky by to byl zpravodaj, kdyby v nem chybelo gastronomicke okenko! Laosska kuchyne neni o mnoho odlisna od te vietnamske. Co je zde vsak velmi typicke je, ze Laosane, narozdil od strycka Bena, davaji prednost ryzi lepive. Prinesou vam ji slepenou do velkeho zvance v ratanove dozicce. Jednotliva sousta si musite utrhavat rukama. Konzistence i chut je znamenita. Presny postup pripravy se nam zatim vypatrat nepodarilo, ale uz jsme na stope. Videli jsme, jak ryzi v situ naparuji nad hrncem, ale zda je to ryze jiz predem varena, jeste nevime. A ted neco pro pivare: zdejsi Beer Lao (5%, v lahvi po 650 ml!) je naprosto vynikajici. Kam se na nej hrabou vsechna vietnamska piva. Lepsi snad je pouze thajsky Tiger Beer. Z destilatu tu nejvice frci ryzova whiska Lao Lao, ktera je vcelku dobra a az nebezpecne levna (750 ml/1 USD), takze opicka z ni vas prijde opravdu na pakatel. Rovnez prijemne je, ze rano po ni mate cistou hlavu.

Ve Vientiane jsme se dlouho nezdrzeli a dalsi den rano jsme pokracovali autobusem do mestecka ci spise vesnicky Vang Vieng na brehu reky Song. Tato ricka se vine malebnym udolim s ryzovymi policky, z jedne strany obklopenymi mohutnymi vapencovymi skalami. Na okraji mesta jsme si nasli ten nejuzasnejsi hostel s prijemnym personalem, ktery nam natolik prirostl k srdci, ze jsme tam zustali hned ctyri dny.

Prvni den jsme jen tak lenosili na hotelove terasce, a nechali tak ulevit nasim z autobusu rozlamanym udum, a dalsi den jsme uz zase vyrazili za nejakym tim dobrodruzstvim. Na Silvestruv svatek jsme se vydali na vodu, tzn. zaplatili jsme si vylet spojeny se sjizdenim reky na kajacich (pozn. pro maminky: samozrejme s nutnym bezpecnostnim vybavenim a se skolenymi pruvodci, takze zadny hazard!!!). Nebot nejsme zrovna zkuseni vodaci a reka byla misty dost divoka, tak jsme se hnedle 3x cvakli, cimz jsme se k pobaveni vsech stali jednoznacne nejuspesnejsi posadkou cele vypravy. Na svuj triumf jsme si vsak pockali do mista, kde se cvakli skoro vsichni mimo nas dva! Cestou jsme zastavovali u jeskyni, ktere jsme si mohli s pruvodcem pekne prolezt. Velkou atrakci byla take bambusova skokanska vez, na ktere jsme se mohli pekne vyblbnout. Zata skli dil obrovsky uspech po skoku sipkou z nejvyssiho mista veze (cca 5 m). Vsichni ostatni chlapi skakali jen po nohach i z 3 m prkna. Je to proste borec, byli jsme na nej pysni!!!

No, a mame tu Silvestra!!! Vecer jsme zasli do nasi oblibene restaurace na poradnou veceri, kterou jsme vydatne zapijeli laosskou ryzovou whiskou. Nasim usim vsak neuniklo, ze se opodal pripravuje kapela na velky silvestrovsky vecer. Ikdyz maji Laosane cinsky kalendar a Novy rok maji tedy nekdy v dubnu, nevahaji vyuzit jakekoli prilezitosti k oslave, ostatne jako vsichni JV-Asiate, a slavi i ten nas Novy rok. Uz znacne v nalade jsme tedy vyrazili na tu pravou nefalsovanou laosskou tancovacku. Zabava uz byla v plnem proudu, tak jsme se take zapojili. Laosske tanecky jsou opravdu legracni a nutno rict, velmi konzervativni. Neni v tom ani kouska temperamentu, coz nam trochu chybelo. Tancuje se ve dvou soustrednych kruzich, zeny vne a muzi uvnitr celem k sobe, a malymi krucky se posouva dokola tak trochu, jako kdyz se slape zeli. Pri tom pr islusnici obou pohlavi jen mirne pohybuji rukama, ci spise jen vlni a otaceji dlanemi. Po kazde pisni se sobe ukloni s dlanemi sepjatymi na prsou a poklidne se rozejdou ke svym stolum. A tak porad dokola nekolik hodin. Byli jsme nadseni, neb jsme tam byli temer jedine bile vrany. Vetsina cestovatelu asi slavila v centru turistickeho gheta, jemuz my jsme se uspesne vyhybali, a tak druzba s Laosany padla na nas. Prekvapive neprobehlo zadne odpocitavani pulnoci, neb ta odbila uprostred jedne ze skladeb. Proste zadne caviky. Pro nas to vsak byla nezapomenutelna silvestrovska noc!

Na Novy rok jsme jen tak lenosili, dopisovali denicky, cetli si a pospavali. Je to strasna pohodicka, kdyz mame na cestovani tolik casu a nemusime se porad za necim honit. Je velmi prijemne obcas vysadit a nebyt turistou. Ve Van Viengu jsme take koupili maly ratanovy micek slouzici ke hre zvane kato. Je to v Asii nesmirne oblibeny sport, dokonce se v nem poradaji i sampionaty. Je to v podstate takovy hybrid mezi volejbalem a nohejbalem. Sit je asi v urovni oci, do micku se kope nohama, ale micek vam nesmi spadnout na zem. Zdejsi kluci jsou v tom opravdovi mistri. My chceme nacvicit alespon nekolik prihravek, abychom sebrali odvahu se k nim pridat a vyzkouset hru i pres sit.

Posledni den ve Vang Viengu jsme stravili opet v sedle kol. Objizdeli jsme mistni jeskyne, kterych je v okoli mestecka a reky nespocetne mnozstvi. Vlastne jsou tu vedle reky tou nejvetsi atrakci. Mnohe z nich maji prekrasnou krapnikovou vyzdobu, nektere se zase jen prolezaji ci proplouvaji klikatymi chodbickami, jine maji zase posvatny vyznam ci pohnutou historii souvisejici s valkami. V zadne z nich neni umele osvetleni a tak jsme je prolezali pekne s celovkou. Mimo jine jsme projizdeli chudymi vesnickami, mavali na mistni, hrali si s detmi a vozili je na kolech.

V nedeli 2.1. rano jsme jen neradi opustili tak prijemne misto a posunuli se do byvaleho kralovskeho mesta Luang Prabang. Je povazovan za kulturni perlu Laosu a vsemi pruvodci opevovan. Krome vsudy pritomneho Mekongu se vyznacuje neprebernym mnozstvim budhistickych chramu a kralovskych palacu, kterych je ve meste udajne 32. Krome kulturniho dedictvi je Luang Prabang prosluly i svym nocnim trhem. Prodavaji se tu predevsim vyrobky typicke pro tuto oblast: tkaniny sesivane z malych kousku latky (asi jako patchwork), tradicni obleky a sperky nabizene narodnostnimi mensinami, nechybi ani teakove plastiky a obrazy. Velmi nas nadchla malinka jidelni ulicka, kde se to jen hemzilo grilovanymi lahudkami a jinymi dobrotami. Takze jsme se zase pekne prezrali.

Na druhy den rano jsme si privstali, abychom shledli, jak lide obdarovavaji mnichy jidlem. Je to kazdodenni budhisticky zvyk. Lide se rozmisti podel ulic (muzi stoji, zeny sedi na stolickach nebo kleci). Mnisi prochazeji v dlouhych radach za sebou a do hlinenych misek vybiraji jidlo. Nejcasteji ryzi, ovoce, zeleninu, ale treba i cukrovinky. Co kdo da. Nekteri prihodi do misky i penize. Jak jsme se dozvedeli, tento obrad delaji nejen lide pro mnichy, ale i mnisi pro lidi. Davaji jim tak radost z obdarovani a vykonani dobreho skutku pro vylepseni jejich karmy. A tak mnisi dochazi i k odlehlejsim pribytkum starsich lidi, aby je potesili.

Mestem jsme se pak cely den courali. Vyslapli jsme si na kopec s nekolika malymi pagodami a pokochali se pohledem zvrchu. V nasich silach pochopitelne nebylo navstivit vsechny chramy, a tak jsme se omezili jen na ty nejvyznamnejsi. Stejne jako ve Vietiane, maji i zdejsi chramy pruceli bohate zdobena pozlacenymi rezbami. V zari slunce se cele jen trpyti a vzbuzuji tak velmi honosny dojem. V jejich blizkosti jsme potkavali mnozstvi usmevavych mnichu, z nichz se obcas nektery osmelil a dal se s nami do reci.

A pokracujeme dale na sever Laosu do jeho hornatejsi casti. Cestou jsme si konecne uzili toho praveho asijskeho dopravniho folkloru. Na nadrazi jsme dorazili pomerne zavcasu, takze se nam podarilo zabrat v malinkem minibusku celkem slusna mista. Batohy na sedackach vsak nebyly pro podnikave Asiaty zadnou prekazkou. Kdyz jsme se po nakupu snidane vratili do autobusu, na nasem miste uz trunila rozlozita babca se svymi preplnenymi taskami, kterymi stihla nacpat i veskery prostor na nohy. Asertivne jsme ji vyhodili i s tema taskama, protoze v celem autobusu zbyvala uz jen dost uboha mista v ulicce. Babca ani moc neprotestovala. Dobre jsme udelali, nebot cesta byla dost dlouha a narocna. V pulce cesty jsme museli i s babcou prestoupit do dalsiho minibusku, ktery pokracoval nasim smerem. Nez jsme prelozili nase batohy ze strechy jednohu autob usu na druhy, tento se zaplnil, a my vyfasli uz jen ta nejhorsi mista. Tentokrat nad nami babca zvitezila, kdyz s bezzubym usmevem vyhodila Zatu z mista, ktere si udajne uz zabrala. Ten musel dokonce sedet v ulicce na pytli s ryzi. Takova je Asie! Autobus kodrcal po ceste neceste a s funenim stoupal do kopcu. V poloze skrcence jsme tak absolvovali celkem 10-ti hodinovou jizdu do 340 km (!?) vzdaleneho horskeho mestecka Luang Nam Tha.

Narozdil od Vietnamu, kde bylo vse az prilis jednoduche, v Laosu je cestovani o neco komplikovanejsi. Je napriklad narocnejsi zorganizovat si dopravu (jezdime tu normalne mezimestskou spolecne s mistnimi), je slozitejsi najit ubytovani apod. Naladu nam to ale nijak nekazi, ba spise naopak. Vzdyt prave trocha toho nepohodli, je tim pravym korenim cestovatelskeho dobrodruzstvi.

Nyni se jiz druhy den zdrzujeme na tomto odlehlem miste v Luang Nam Tha a v jeho okoli se budeme pohybovat jeste nekolik dni. Zazitky odsud, kterych uz je pozehnane, si tedy ponechame do dalsiho zpravodaje.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .