0
0

Znovu na Zante

„Vážení cestující, právě jsme zahájili přiblížení na letiště v Kalamaki,“ zní letadlem zvučný hlas kapitána a stroj se pomalu snáší k cíli naší cesty. Během pár minut před sebou vidíme tyrkysovou vodu i zlatý písek Laganaského zálivu, míjíme Želví ostrov i ostrůvek Cameo, rozeznáváme střechy hotelů a apartmánů a jen koutkem oka zahlédneme hlavní silnici než dosedneme na plochu letiště. Provázejí mě smíšené pocity, odlišné od všech předchozích dovolených. Letošní dovolená je totiž „výjimečná“ v tom, že poprvé v životě se po roce vracíme na stejné místo. Chybí mi jakési napětí, moment překvapení a pocit zvědavosti, jak bude vypadat letiště, místo pobytu, ubytování, pláž. Zdá se mi, jako by nás od minulé dovolené nedělil rok, ale jen týden nebo pár dní. Vracíme se na místo, které známe, líbilo se nám tam a těšíme se – přesto postrádám to vzrušení z neznáma a v skrytu duše pociťuji mírnou nostalgii a zklamání.

Ruch na letišti a náš malý temperamentní syn mě však rychle vytrhávají z bezpředmětného meditování a melancholie. Záhy poznáváme, že o překvapení přece jenom nouze nebude. Nastupujeme do autobusu, kde nám slečna delegátka sděluje, že od pondělí stávkují dovozci benzínu (přiletěli jsme v úterý), neví se jak dlouho bude stávka trvat, ale minimálně do konce týdne si určitě nemáme půjčovat auto, protože se benzín nedá sehnat. Taková informace nepotěší, obzvláště když jsme letos plánovali procestovat ostrov křížem krážem. Naštěstí se nám nálada vylepšuje hned o pár chvil později v hotelu. Loni jsme bydleli v apartmánech naproti přes ulici, ale letošní hotel jsme si již tehdy pečlivě obhlédli a vybrali pro případnou další dovolenou na Zakynthosu. S napětím čekám, zda recepční vyhoví našemu přání nebydlet ve sníženém přízemí-suterénu, kde je situována přibližně třetina hotelových pokojů a tradičně ubytováváni všichni Češi. Paní s úsměvem odkládá již připravený klíč od našeho (samozřejmě že suterénního) pokoje a hledá v počítači jiný volný pokoj. Za pár chvil už stoupáme po schodech do útulného pokojíku v nejvyšším patře hotelu přímo pod střechou, odkud se můžeme kochat nádherným výhledem na moře i areál hotelu. Převlékáme se do plavek a jdeme se ještě před večeří přivítat s mořem. Tam na nás čeká další milé překvapení. V části moře, kde byl loni hustý porost černých řas, není po těchto rostlinkách ani památky. Od úplného konce pláže na východě, podél skal, pod hotelem Crystal beach a dále směrem na západ se rozprostírá klidná hladina křišťálově průzračné vody, v níž se zrcadlí zapadající slunce. Pouze vrstva starých suchých řas na břehu dává tušit, že tomu někdy bylo i jinak. Nádhera. Díky této skutečnosti to tedy máme k vodě velmi blízko a nemusíme chodit dále po pláži směrem na západ až za konec „řasové zóny“, jako tomu bylo loni. Osvěžujeme se v příjemně teplé vodě a spěcháme do hotelu na večeři. Večer, když náš neposeda usne, si vychutnáváme na balkóně příjemné ticho, které jen občas přehluší cvrkot cikád, podmalovaný vzdáleným šuměním moře. Pozorujeme osvětlené noční Kalamaki a plnými doušky nasáváme tu krásnou řeckou atmosféru.

V následujících několika dnech se tedy díky „benzínové stávce“ věnujeme koupání a užívání si sluníčka. Rozhodně se nenudíme, o což se především stará náš zdivočelý synek. V hotelu se snaží lézt na střechu, popř. přelézat zídku v té několikametrové výšce a spadnout dolů na beton, v nestřežené chvíli otočí na chodbě u střechy vodovodním kohoutem, který je tam pro případ požáru, v jídelně řádí tak, že si nás pochopitelně záhy všichni pamatují…Když zjistí (což se mu podařilo hned první den pár minut po příchodu do pokoje), že pokoj nelze zevnitř zamknout klíčem, ale jen zabouchnout a jedním stiskem příslušného tlačítka lehce otevřít, nastává pro nás opravdu peklo. Nestále utíká z pokoje pryč a baví se tím, jak ho nebozí rodiče honí po hotelu a hrůzou šílí, kde je a zda se mu něco nestalo. Dost často máme během této dovolené pocit, že skončíme buď v řeckém blázinci, až se z toho našeho lotříka opravdu zcvokneme nebo v řeckém vězení, až ho roztrhneme za to všechno zlobení a provokování na několik kusů.

Konečně skončila stávka „benzínářů“ a objednáváme přes cestovku na tři dny auto. Místo slibovaného vozu Hunday atos nakonec dostáváme Kia picante, ale neřešíme to. Hlavní je, že vůbec můžeme někam vyjet. Pro jistotu nabereme pořádnou zásobu benzínu a vyrážíme na západ a poté dále na sever směr Navaggio, což je hlavní cíl našeho prvního dne. První zastávkou je vesnice Macherado, která je po Katastari druhou největší vesnicí na Zakynthosu. Prohlížíme si kostel sv. Mavry (Ag. Mavra), v průvodcích zmiňovaný jako druhý nejvýznamnější kostel na ostrově. Zdaleka je vidět vysoká, ve tvaru věže vystavěná, zvonice, jejíž zvony jsou prý slyšet po celém ostrově. Pokračujeme po silnici stoupající vzhůru směrem k vesnici Lagopodo. Cestou se nám otvírá krásný pohled na ženský klášter Panny Marie osvoboditelky (Panagia Eleftherotria). Zastavujeme a prohlížíme si vstup do kláštera, zvonice v zahradě i vnitřní prostory, kde se ovšem nesmí fotit. Po pár kilometrech přijíždíme do vesnice Kiliomeno. Uprostřed, mezi malebnými vesnickými domky, se nachází kostel sv. Nikolaose (Ag. Nikolaos) se stejnojmennou impozantní zvonicí. Pokračujeme dále směrem na sever do vesničky Ag. Leontas (někde označované též Ag.Leon). Po dalších několika kilometrech odbočujeme směrem k západnímu pobřeží, kde zastavujeme poblíž vrchu Schiza. Na jeho vrcholu se tyčí kamenný kříž, umístěný zde na počest vlastenců, kteří zahynuli za okupace. Chvíli obdivujeme tyrkysovou barvu moře omývajícího příkré srázy západního pobřeží a poté se vracíme na hlavní silnici, po které pokračujeme do vesnice Exo Chora. Hlavní zajímavostí této vesničky je nejstarší olivovník na ostrově, údajně 2000 let starý. Naše cesta míří dál přes vesnici Maries, za níž odbočujeme na západ k pobřeží a po klikatých serpentinách sjíždíme do zátoky Porto Vromi. Bohužel nás nečeká pohled na azurovou modř obklopenou bujnou zelení, jak známe toto místo z fotografií, ale kam oko pohlédne se rozprostírá šedo-černá vypálená krajina. Je to smutný pohled, ale nezbývá než doufat v mocnou sílu přírody, která často dovede i sebevětší zkázu časem obnovit. Z Porto Vroni vyjíždějí loďky na pláž Navaggio přibližně v půlhodinových intervalech, cena za dospělého byla na přelomu července a srpna 15 Euro, dítě (3 a půl roku) zdarma. Nasedáme na loď pro cca 20-30 lidí, kterou řídí mladá kapitánka a míříme podél divokých skalisek k Navaggiu. Loď resp. motorový člun pluje velmi rychle, takže téměř nestíháme vnímat všechny ty krásy okolí, natož pak fotit a točit na kameru. Po cca 45 minutách se před námi otevírá pláž Ztroskotání neboli Navaggio. Možná málokdo ví, že tato pláž se též nazývá pláž Sv. Jiří (Ag. Georgios), tento název však, na rozdíl od dvou výše jmenovaných, není téměř používán. U pláže kotví dvě obrovské výletní lodě a několik dalších menších člunů a lodiček, díky čemuž je zde neskutečné množství lidí. Vrak pirátské lodi je doslova obsypán turisty, kteří si pořizují tradiční fotografie typu „před vrakem – za vrakem – vedle vraku“, taktéž ve vodě je „hlava na hlavě.“ Inu, není se co divit, jsou dvě hodiny odpoledne – ani jsem nepředpokládala, že to zde bude jiné. Naše kapitánka mezitím krásně zakotvila velmi blízko k pláži, takže není problém s vystupováním a voda nám sahá maximálně do půlky lýtek. Ocitáme se v tom mumraji na pláži, náš člun nabírá několik lidí a vrací se zpět. Než najdeme nějaké místo na odložení svršků, odplouvá i jedna z těch obrovských lodí a během další chvíle postupně i druhá. Konečně je zde přijatelný počet lidí a můžeme si v klidu toto tolik opěvované místo prohlédnout. Několikrát jsem četla či slyšela, že daleko úchvatnější je pohled na pláž z výšky, než návštěva pláže samotné. Je to pravda. Pláž jako celek včetně pirátského vraku mi při pohledu z moře nepřipadá nijak mimořádná. Určitě stojí za vidění, to ano, ale myslím, že je spousta podobně krásných míst, které jenom nemají tak velkou reklamu jako Navaggio. Ovšem tyrkysová barva vody je zde opravdu nádherná. Její intenzita o to více vyniká díky bílým drobným kamínkům, kterými je pláž pokryta. Na chvíli se do té nádherné, ale studené vody ponoříme. Vzhledem k velké hloubce hned u kraje pláže a obrovským vlnám to však není příliš vhodné místo na klidné relaxování. Po krátkém osvěžení a zdokumentování okolí se začínáme poohlížet po nějakém člunu mířícím zpět do Porto Vromi. Což o to, každou chvíli nějaký člun či loď připlouvá, ovšem pokaždé směřují jinam (Agios Nicolaos, Skinari). Pláž se postupně povážlivě vylidňuje, noví turisti kupodivu nepřiplouvají a my zachmuřeně hledíme k obzoru. Dle výrazu obličeje manžel začíná přemýšlet, jak přenocujeme ve vraku pirátské lodi. Mně je celkem jasné, že nějaká loď z Porto Vromi musí do večera určitě ještě připlout, spíš se mi nelíbí, že všechny lodě a čluny kotví dost daleko od břehu, takže nastupující lidé tam musí doplavat, v lepším případě se přebrodit vodou po ramena. To se mi jeví dost nerealizovatelné s kamerou, foťákem, taškou plnou všelijakých dalších nezbytností a s malým človíčkem k tomu. Konečně se na obzoru objevuje člun, u jehož kormidla stojí kapitánka – ta, která s námi plula na cestě sem. Máme vyhráno. Jako jediná zakotví opět suverénně téměř až na pláži, na loď se tedy dostáváme bez problémů, skoro suchou nohou. Zpáteční cesta je daleko zajímavější, než cesta tam. Plujeme pomalu, vplouváme do většiny jeskyní, máme čas si prohlédnout všechny ty zajímavé, převážně vápencové skalní útvary, tyčící se vysoko nad hladinou moře. Plni dojmů připlouváme do zátoky Porto Vromi, přesedáme do auta a pomalu míříme vzhůru k hlavní silnici. Ještě chceme dojet k poslednímu cíli dnešního dne, kterým je vyhlídka nad pláží Navaggio. Jsme už docela unaveni, nejmladší člen „výpravy“ má již po pár kilometrech půlnoc. Ukazatelé nás přivádějí na malé prostranství – parkoviště, kde je několik stánků s domácími olivami a medem. Zde musím důrazně podotknout pro případné další cestovatele, že ona vyhlídka, odkud lze pořídit ty tolik známé fotografie pláže Ztroskotání je jen pár kroků za těmi stánky! Nevím proč jsem žila v představě, že na vyhlídku je nutno odsud teprve dojít kamsi jinam a že to je poměrně daleko. Navíc jsem touto zcestnou myšlenkou infikovala i manžela. Rozhlížíme se kolem a oba docházíme k názoru, že ta úzká, celkem strmě se svažující, drolící se, kamenitá cestička po levé straně určitě vede k vyhlídce. Vzhledem k tomu, že malý spí a nechceme ho budit, zůstává s ním manžel v autě a já se vydávám s dokumentační technikou k vyhlídce. Neohroženě nasazuji pochodové tempo a kráčím kamenitou stezkou vstříc nádherným výhledům. Sice mi je podezřelé, že nikde není živá duše a houkání lodí odplouvajících z Navaggia slyším stále slaběji a navíc za sebou místo před sebou, ale pokračuji dále. Cesta prudce klesá dolů, zužuje se, stáčí se směrem zpět a sestup se stává nejen poněkud náročný, ale i nebezpečný. V momentě, kdy začínám pochybovat o správnosti této volby zahlédnu za sebou jakousi mladou dvojici s podobně odhodlaným výrazem v tváři. Míří ostrým tempem stejným směrem, což mě uklidňuje, že jistě jdu správně. Dvojice mě míjí, ovšem za pár minut se všichni setkáváme v úzkém místě, kde se cesta vine nad příkrým srázem. V tu chvíli už mám opravdu strach, navíc čas už pokročil a je mi jasné, že manžel už bude neklidný. Na dotaz té slečny, jestli taky hledám vyhlídku, odpovídám, že ano, ale že jdu hledat jinou cestu. Mladá dvojice je zřejmě o něco odvážnější než já, protože pokračují v po úzké cestičce nad srázem dál, zatímco já se začínám škrábat zpět – vzhůru. Chvílemi mám pocit, že vypustím duši, v tom horku se mi chce omdlít, bolí mě koleno, nemohu popadnout dech. Opravdu z posledních sil se doplazím konečně zpět na parkoviště ke stánkům, kde zjišťuji, že stačí sejít tři schody za posledním stánkem a vyhlídka je přede mnou. K vyhlídce za chvíli přichází i ta mladá dvojice, která zřejmě tu beznadějnou pouť vzdala jen pár minut po mně, zdravíme se a smějeme se naší hlouposti. Třesoucí se rukou vyfotím pár fotografií a chvátám totálně vyčerpaná k manželovi do auta. Ten už je pěkně nervózní, posílám ho tedy se uklidnit na vyhlídku, kde tráví dlouhé minuty kocháním se tím impozantním výhledem a pořizováním videozáznamu a fotografií. Čas již značně pokročil, díky mé „vycházce“ k vyhlídce je půl sedmé večer, takže otáčíme vůz a míříme co nejkratší a nejrychlejší cestou zpět do Kalamaki. Sice mám nutkání ještě dojet do vesničky Volimes, která je od vyhlídky vzdálená jen 2,5 km na sever, ale vzdáváme to, stejně tak při zpáteční cestě oželím i návštěvu horských vesnic Lucha a Gyri, ačkoliv odbočka k nim ze silnice mezi vesnicemi Ag. Leontas a Kiliomeno mě vábí jako magnet. Faktem je, že není radno se vydávat navečer do opuštěných horských vesniček autem, které tak tak jede po rovině a do většího kopce je nutno vypnout klimatizaci, aby to motor vůbec zvládl. Sjíždíme tedy raději dolů a míříme přes vnitrozemí tam, kde se v dálce modrá hladina Laganaského zálivu. Kolem osmé hodiny večer jsme u hotelu, navečeříme se a znaveni usínáme.

Další den máme naplánovaný výlet k Modrým jeskyním na severovýchodě ostrova. Projíždíme vnitrozemím, kde cestou obdivujeme zalesněné svahy kopců s romantickými kostelíky na vrcholku, odkud máme nádherný výhled do okolí. Za městečkem Alykes odbočujeme k moři a dále pokračujeme po klikaté silnici podél pobřeží. Míjíme ukazatele směrem k plážím Xygia i Makrigalos, které jsme již navštívili loni, proto letos už k nim nezajíždíme. Nádherné pohledy ze silnice na moře si však rádi znovu vychutnáváme. U pláže Makrigialos odbočujeme do vnitrozemí směrem k vesnici Volimes. Zastavujeme u rozvalin větrného mlýna, odkud se dále cesta stáčí vzhůru mezi lesnatými kopci, vstříc místům, kde se zastavil čas. Za chvíli již projíždíme horskou vesnicí Volimes, tvořenou třemi malými osadami Ano Volimes, Kato Volimes a Meso Volimes. Vesnička, známá především svou tkalcovskou výrobou krajek a prodejem domácího medu a vína, má své jedinečné kouzlo, dosud téměř nepoznamenané turistickým ruchem. Chvíli nasáváme atmosféru starých kamenných domků se střechami porostlými vinnou révou či buganvilií, zastavujeme u kamenné zvonice, za níž se v dálce rozprostírá téměř pustá a nepřívětivá, horská krajina. Po tomto zajímavém výletu do starých časů se vracíme zpět na pobřežní silnici a pokračujeme dále na sever do přístavu Agios Nicolaos. Odtud se vydáváme motorovým člunem spolu s jestě asi čtyřmi dalšími turisty a kapitánem na prohlídku Modrých jeskyní. Plujeme poměrně rychle až k nejsevernějšímu bodu ostrova – mysu Skinari, jehož maják se tyčí na srázu vysoko nad námi. Při plavbě zpět si prohlížíme jeskyně a skalní útvary. Kde to lze, zajíždí kapitán s člunem až dovnitř a upozorňuje na různé detaily. Je to zajímavá podívaná, která nás fascinuje stejně tak, jako jeskyně na jihozápadním pobřeží u Keri či podél západního pobřeží poblíž pláže Ztroskotání. Z Agios Nicolaos se vracíme zpět na jih a zbytek dne plánujeme strávit na pláži Porto Zoro v oblasti Vassilikos, kde se nám již loni velmi líbilo. Letos nás tam ale přivítá neskutečné množství lidí, vítr a vlny, takže myšlenku na zdejší koupání vzdáváme a vracíme se do Kalamaki, kde je téměř vždy jistota, že vítr a vlny nejsou buď žádné či jen opravdu minimální.

Hlavním cílem našeho třetího dne cestování je vrch Bochali, tyčící se nad hlavním městem Zakynthos. Odbočku na severním konci hlavního města nacházíme celkem snadno, pohodlně zaparkujeme na rozlehlém a poloprázdném parkovišti poblíž malého náměstí před kostelem Panagia Chrysopigi. Kromě úžasného výhledu na hlavní město, se zde nachází několik taveren, nabízejících nejrůznější možnosti občerstvení. Vzhledem k turistické atraktivitě místa, jsou však zdejší ceny poněkud nadhodnocené. Z náměstí cesta vstoupá vzhůru k benátské pevnosti. Zakupujeme za 3 Eura vstupenky a procházíme postupně třemi branami do míst, kde kdysi stával starověký Zakynthos a část dopoledne trávíme příjemnou procházkou ve stínu borovic zdejšího archeologického areálu. Mohutné hradby nás znovu lákají k pohledu na hlavní město, kde se nám jako na dlani rýsuje kostel sv. Dionysia (Ag. Dionysios) s jeho vysokou zvonicí, přístav, pobřežní třída Strata Marina i další dominanta města Solomonovo náměstí. V dálce, jižně od města, se majestátně vypíná vrch Skopos. Po poledni usedáme do auta a míříme do nejjižnější části výběžku Vassilikos, na pláž Gerakas, kterou jsme již loni jednoznačně vyhodnotili jako nejkrásnější pláž na Zakynthosu. Cestou ještě krátce zastavíme ve Vassilikos u pláží Agios Nicolaos a Plaka, které, na rozdíl od loňského roku, jsou dost přeplněné. Pláž Gerakas je také přelidněná; naštěstí je ale tak rozlehlá, že si zde své soukromé místečko, nerušené ostatními lidmi, najde každý. Usídlujeme se tedy na úplném konci této nádherné pláže a zbytek dne vyplňujeme dováděním a koupáním se ve zdejší průzračně čisté a neskutečně teplé vodě. Návštěvou této okouzlující pláže tak ukončujeme naše letošní cestování po ostrově a zbývá nám do odletu už jen jeden den, který trávíme na pláži v Kalamaki.

Nadešel poslední den našeho pobytu. Jdeme se rozloučit s mořem a naposledy se necháváme hladit jeho přívětivými vlnkami. Vychutnáváme si hřejivý dotek bosích nohou v písku a poslední pohled na nekonečnou modrou hladinu. Loučíme se s místem, kde jsme strávili mnoho hezkých chvil, s ostrovem, který nás při našem loňském prvním setkání natolik okouzlil, že jsme se tam, poprvé v životě, po roce vrátili. A nelitujeme!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .