Autobus se ve tmě blíží k řece, čekáme na povel k vystoupení, ale žádný pokyn nepřichází. Zůstáváme tedy s dalšími dvěma turisty na svých místech a po chvíli slyšíme šplouchání vody. Najeli jsme na přívoz a za pár minut přistáváme na ostrůvku Don Khong na Mekongu. Místní se rozptýlí ve tmě do svých domovů, já a dva spolucestující mžouráme do tmy a snažíme se zorientovat.
Jdu za světlem, jinak to ani nejde, a po chvilce klopýtání na břehu rozeznávám několik pensionů. U každého je příjemná venkovní restaurace s vynikající nabídkou ryb a výhledem na řeku. Na zapití nabízejí lahodné laoské pivo Beerlao a všudypřítomnou pálenku s příznačným názvem Lao-Lao. Laosané si ji pálí doma, a tak u každého chutná trochu jinak. Stát tyto aktivity toleruje.
Teprve ráno se dozvídám, kde jsem vlastně skončila. Jsem trochu výše proti proudu řeky, než jsem zamýšlela, ale Mekong má v této části na čtyři tisíce ostrovů. Spíše než řeku tak připomíná moře.
KOLA POD VODOPÁDEM
Využívám úzké motorové loďky, původně plavidla na přepravu místních, které v současnosti funguje i jako výletní loďka pro turisty. Přesunuji se přibližně o patnáct kilometrů jižněji na dolní tok, kde se jinak líně tekoucí Mekong najednou mění v dravý tok a jedna z jeho větví padá s mohutným hřmotem z výšky dvaceti metrů. Vodopád Li Phi demonstruje svoji sílu. Ještě před hranou se řeka líně valí, aby s ohlušujícím rámusem spadla do údolí. Voda se tříští o útesy a z andělsky působící řeky se rázem stala dračice. V této krajině je to jev naprosto překvapující, pár set metrů pod vodopádem se totiž řeka opět zklidní. Vodopády ale zdobí i další ramena Mekongu, pod nimiž pak rybáři balancují na kluzkých kládách a zavěšují sítě, protože zde je šance na úlovek největší. Voda se divoce mele a vytváří smrtící víry, přesto místní lidé každodenně podnikají akrobatické kousky nad nebezpečnými peřejemi. Rybaření je tu hlavním zdrojem obživy, a tak se na nebezpečí nedbá.
Jednou z atrakcí ostrova Don Khong je stará zrezivělá lokomotiva a asi dvacet metrů kolejí. Jde o skutečnou raritu, vlaky ani tratě totiž v Laosu téměř nenajdete. Pouze zde se francouzští kolonisté pokoušeli o výstavbu železnice, ačkoliv ostrov Don Khong měří po obvodu asi patnáct kilometrů. Trať tu sloužila jen k přepravě nákladu z jižní části ostrova, protože vodní dopravu znemožňují vodopády. Z našeho pohledu jsou ale mnohem zajímavější masy padající vody než kus zrezivělého železa. To, že je o vodopády zájem, pochopili i místní podnikatelé, kteří v jejich blízkosti postavili provizorní stánky z bambusu. Hlavním obchodním artiklem jsou kokosové ořechy a nápoje, včetně všudypřítomné kokakoly. Pod vodopádem se žlutí hezká pláž, ale právě zde se tvoří ty nejnebezpečnější víry, takže koupání vynechám. Nechci si připadat jako v pračce a ukončit svůj život ve vodách Mekongu.
ZA DELFÍNY DO KAMBODŽE
Místní cestovka nabízí i plavbu po Mekongu, což je rozhodně nejlepší způsob, jak se s řekou a životem na ní seznámit. Pádlujeme k nejjižnější části Laosu, kde řeku protíná státní hranice s Kambodžou. Největším lákadlem jsou zde sladkovodní delfíni iravadští, kterých je tu mnohem více než na samotné řece Iravadi v Myanmě. Tito tmavomodří sladkovodní savci dosahují délky přes dva a půl metru a jsou přizpůsobeni životu i ve slaných vodách. V Kambodži se vyskytovali v oblasti Mekongu a jezera Tonle Sap, ale v době řádění Rudých Khmerů byli téměř vyhubeni. Podle víry Laosanů a Khmerů jsou delfíni reinkarnací lidí a traduje se mnoho příhod o tom, jak delfíni zachránili život rybářům, kteří spadli do řeky a stali by se obětí krokodýlů. Žádný Laosan či Khmer (pokud neumírá hlady) by proto neulovil delfína pro potravu či zálibu.
Z nějakého důvodu se delfínům více zamlouvají kambodžské vody Mekongu než laoské, a tak na pozorování musíme přepádlovat na kambodžský břeh. Obejde se to bez víz, oficiální hraniční přechod tu není, jen dohoda mezi Laosany a Kambodžany. Laosané sem dopraví platící turisty a Kambodžané jim nabídnou občerstvení v několika stáncích. Spokojenost je na obou stranách.
O tom, že vše není jen turistické lákadlo, nás po chvíli přesvědčí samotní delfíni skotačící mezi kajakáři. Míjíme zatopené stromy, ačkoliv je již po monzunovém období. Vody je stále hodně a řeka ještě neklesla na své zimní minimum. Na březích je hustý porost, ale v blízkosti vesnic se rozkládají velké plochy rýžových políček. Rýži se zde daří a řadí se mezi ty nejkvalitnější, a tak je její pěstování kromě rybaření hlavním způsobem obživy. Rýže je zastoupena v každém laoském jídlu. Vařená či velmi populární mazlavá, která se připravuje několik hodin, je chloubou celého Laosu.
Laosané i další etnika, žijící na území tohoto stále ještě socialistického státu, jsou velmi přátelští a čestní. Nepronikla sem ještě obchodní dravost ze sousedního Vietnamu, nabídka služeb probíhá spíše nesměle. Domluva je rychlá, vše platí a nedočkáte se žádných dalších překvapivých důvodů, proč cenu zvýšit, jak je to jinde v Asii běžné. Je to i zásluhou buddhismu. Vyznavači Buddhova učení razí myšlenku zlaté střední cesty, agresivní způsob obchodování tady nemá místo. V Laosu je sice mnohem méně klášterů než například v Thajsku, ale víra a dodržování zásad buddhistického mravního kodexu jsou tu samozřejmostí. Buddhismus se na mnoha místech prolíná s animistickým náboženstvím horských kmenů. Lidé mají u svých obydlí malé domečky zasvěcené dobrým duchům. Ti nesmějí strádat, a tak je potřeba do domečků doplňovat každý den vodu a jídlo, ale i květinové obětiny.
SKÚTR NADE VŠE
Kromě Laosanů žije v zemi řada dalších etnik. Nejpočetnější z nich jsou Katu a Alak, jejichž hlavním rituálem je každoroční obětování býka, které probíhá zpravidla při březnovém úplňku. V osudný den se sejde celá vesnice a vybraný muž v dřevěné masce chvíli tančí kolem zvířete, aby ho pak oštěpem usmrtil. Maso se rozdělí mezi všechny vesničany, některé části býka se pak vloží do košů na tyčích před domy jako obětina duchům. Vesnice si tak „předplatí“ jejich ochranu na celý rok.
Návštěva horských vsí a jejich obyvatel je nezapomenutelným zážitkem. Jsou přístupné pouze úzkými stezkami, nejrozšířenějším dopravním prostředkem jsou zde proto motorky. Malé skútry plní funkci terénních motorek a skvěle je ovládají už malí kluci. Řídí každý, kdo dosáhne na pedál. A v obtížném terénu jezdí i mladí chlapci s bravurou krosových závodníků. Ve vesnicích jsou jen malé obchůdky se základními potravinami, a tak jsou to opět skútry, kdo plní funkci hlavního zásobování. Na pěšinách mezi vesnicemi potkáváte bzučící motocykly ověšené zbožím od řídítek po výfuk. K večeru se pak mimoměstský Laos rozsvěcuje ohníčky. Pokrmy se připravují před domky na ohništích, přičemž příprava večeře není osamělou záležitostí hospodyně, ale naopak je skvělou příležitostí k poklábosení se sousedy. Nějaké zasvěcené hovory o politice tady ale nečekejte. Lidé si povídají o naprosto všedních strastech i radostech. Mnohem více tu lidé ožívají při sportovních zápasech. Loňské Asijské hry v hlavním městě byly pro Laosany svátkem a zápasy fotbalového nároďáku prožívala celá země. Každá televize byla puštěna nahlas, program byl všude stejný. Žádná telenovela nemohla konkurovat sportu. Mimochodem, televizí je v Laosu přes milion. Na šest milionů obyvatel docela slušný výsledek.
Laosané si prožili hrůzy indočínské války, kdy se na ně, ač neměli s válkou nic společného, snášely americké bomby. Ho Či Minova stezka, která zajišťovala přísun zbraní Severnímu Vietnamu, totiž procházela přes území Laosu, což bylo trnem v oku Spojených států. Ale Laosané v souladu s buddhistickým učením nezanevřeli na svět, nezakořenila v nich nenávist vůči těm, kdo vzal život jejich blízkým. A tak pokud se praví, že zemí úsměvů je Thajsko, je Laos nejenom zemí úsměvů, ale i otevřených srdcí.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- naposledy upraveno před 9 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
